Sebevlastnictví a dobrovolné otroctví

Mises.cz: 29. září 2016, Urza, komentářů: 372

Brilantní logik Murray Newton Rothbard, otec anarchokapitalismu, přišel s mnoha skvělými myšlenkami a bezchybnými argumenty; domnívám se však, že v některých oblastech lze v jeho argumentaci najít jisté nedomyšlenosti a chyby. Typickým příkladem je dle mého názoru duševní vlastnictví, jež považuji za rozporné s vlastnickými právy, čemuž se však dnes věnovat nechci; rád bych se zaměřil na obhajobu sebevlastnictví, kterou od něj následně převzal a dále rozvedl jeho věrný student Hans-Hermann Hoppe a mnoho dalších libertariánů, již z Rothbardových argumentů následně ještě odvodili další závěry týkající se dobrovolného otroctví a jeho nelegitimity. V tomto článku se chci pokusit tyto teze vyvrátit, neboť je považuji za logicky chybné, ačkoliv s jejich závěry se ztotožňuji.

Ze všeho nejdříve bych rád předeslal, aby nebylo žádných pochybností, že jsem jednoznačně zastáncem sebevlastnictví a přirozeného práva; plně souhlasím s tím, že každý člověk vlastní sám sebe, své tělo i veškerý majetek, jenž získá prvotním přivlastněním či dobrovolnými směnami. S čím však nesouhlasím, je způsob, jakým Hans-Hermann Hoppe (a po něm i řada dalších libertariánů) sebevlastnictví obhajuje; nesouhlasím ani s tím, jak jej háji sám Murray Newton Rothbard, nicméně zabývat se zde budu Hoppeho (silnější) verzí, neboť z ní jsou pak odvozovány mnohé další libertariánské teze. HHH tvrdí (například ve svém slavném článku, který vyšel jako kapitola 13 v The Economics and Ethics of Private Property, Second Edition) toto: „A je také zřejmé, že vlastnictví vlastního těla musí být ospravedlněno a priori. Aby vůbec mohl někdo říct „navrhuji to a to“, musí každý, kdo chce ospravedlnit jakoukoliv normu, předpokládat právo na výhradní kontrolu svého vlastního těla.“ Jinými slovy: Když člověk argumentuje, musí k tomu využívat své tělo, což implikuje sebevlastnictví.

Problém však spočívá v tom, že vlastnictví objektu není totéž jako kontrola nad ním; nejen, že mezi těmi pojmy není ekvivalence, ona tam dokonce neplatí ani implikace, byť bychom si vystačili jen s jedním směrem. Protipříkladem budiž, když se mi lupič vloupá do domu a nakládá mé věci do svého vaku; v tom okamžiku jsem samozřejmě vlastníkem lupu, který však nekontroluji, naopak lupič jej kontroluje, avšak nevlastní. Vlastně k tomu ani není třeba porušení vlastnických práv – cokoliv, co vlastním, mohu někomu zapůjčit, čímž nad objektem dočasně ztratím kontrolu (ač jsem stále jeho vlastníkem) ve prospěch toho, kdo si jej půjčil.

Ostatně… neznám asi žádného libertariána, jenž by rozporoval tezi, že člověk může vlastnit zvíře; jak je pak ale možné vyvozovat sebevlastnictví z kontroly nad svým tělem? Vždyť i zvířata mohou svá těla kontrolovat; plyne z toho snad, že je vlastní? Kdyby ano, pak je v podstatě každý chov porušováním principu neagrese. A co více – vlastník těch zvířat nemá kontrolu nad jejich pohyby, nemá kontrolu nad zvuky, které vydávají, ani nad jejich dalšími projevy; ano, samozřejmě může všechny tyto aspekty nějakým způsobem ovlivňovat (vykonávat nějaké akce, které u zvířat vyvolají kýženou reakci), ale totéž lze provádět s lidmi. Bez ohledu na to, zda je zvíře hloupější než člověk, zda má duši, zda si uvědomuje samo sebe, může za normálních okolností rozhodovat o pohybech svého těla (stejně jako člověk, i když to rozhodování třeba nebude tak chytré a uvědomělé); jestliže je tedy možné jej vlastnit, pak nemůže zároveň platit argument, že kdo kontroluje své tělo, musí nutně být jeho vlastníkem.

A jestliže ovce může zabečet bez toho, aby vlastnila své tělo (protože jej vlastní třeba bača), pak přece nemůžeme tvrdit, že na to, aby člověk vůbec mohl argumentovat, případně něco říkat, musí být vlastníkem svého těla; kdyby tento Hoppeho (a nejen jeho) argument platil, pak by z něj však vyplývalo, že lidé nemohou vlastnit zvířata, neboť tato mohou vydávat zvuky a ovládat svá těla, ergo by musela vlastnit sama sebe. Obecně doporučuji u všech argumentů o sebevlastnictví zkusit, zda se náhodou také nevztahují na zvířata; v momentě, kdy zjistíme, že ano, znamená to, že nejsou validní (za předpokladu, že ten, kdo je používá, není zároveň zastáncem toho, že zvířata vlastní sama sebe – pak by takový postoj mohl být konzistentní, i když by vyvolal řadu dalších problémů v principu neagrese).

Z argumentu, jenž v tomto článku rozebírám, mnozí libertariáni též dovozují, že otroctví je vždy v rozporu s vlastnickými právy, tedy i v případě, že se někdo daruje či prodá do otroctví dobrovolně; údajně by to nemělo být možné proto, že majitel (otrokář) nikdy nemůže otroka skutečně vlastnit, neboť ten rozhoduje, jak se svým tělem naloží. Proč to nedává smysl, je nejspíše čtenáři již patrné z toho, co jsem psal výše; může-li bača vlastnit ovci, ačkoliv nemá přímou kontrolu nad jejím tělem (jen pomocí vnějších prostředků jako jsou například ploty a podobně), pak by mu fakt, že nemá přímou kontrolu nad tělem případného otroka (opět jen pomocí vnějších prostředků), neměl bránit v tom, aby vlastnil i jeho.

Dobrovolné otroctví může být mimochodem realizováno v rámci vlastnických práv i tak, že otrok prodá otrokáři části svého těla, bez kterých nemůže žít; otrokář mu je následně zapůjčí k využívání za jistých podmínek (například výměnou za bezvýhradnou poslušnost) a s dodatkem, že s nimi může kdykoliv udělat, co uzná za vhodné (například si je vzít zpět, případně je zničit). Řekne-li někdo, že něco takového možné není, pak se musí vypořádat s následujícími argumenty: Je v souladu s vlastnickými právy, abych někomu daroval či prodal ledvinu? Je v souladu s vlastnickými právy, abych například svému dítěti dal k transplantaci své srdce (a tím obětoval svůj život v jeho prospěch)? Jestliže ano (a opět neznám žádného libertariána, který by tato práva někomu upíral), pak mi není jasné, proč nemohu to srdce darovat za předpokladu, že i nadále zůstane v mé hrudi, vlastnit jej bude někdo jiný a já jej budu mít pouze vypůjčené; tím se pak reálně mohu stát legitimní cestou jeho otrokem, neboť dotyčný mi může rozkazovat a za neuposlechnutí zničit to srdce (které stejně patří jemu).

Závěrem jen dodávám, že pochopitelně nejsem zastáncem nedobrovolného otroctví (je-li však dobrovolné, považuji jej za legitimní) a nijak nerozporuji sebevlastnictví; souhlasím s tím, že každý člověk vlastní své tělo, dokud toto vlastnictví na někoho nepřevede (podobně jako to může udělat s libovolnou jinou věcí). Nesouhlasím pouze s tím, jak někteří libertariáni sebevlastnictví obhajují a z čeho jej vyvozují; nemám ale nejmenší problém jej například přijmout jako jeden z axiomů, ze kterého vychází princip neagrese.