V posledních měsících čím dále tím více sílí názory, že je to právě nedostatečná regulace finančních trhů a deregulace z posledních let, která způsobila současnou ekonomickou krizi. Aby se tato krize víckrát neopakovala, je údajně zapotřebí tuto regulaci podstatně zpřísnit. Finanční trhy a zejména bankovnictví, je totiž podle názoru široké ekonomické obce jakýmsi zvláštním sektorem ekonomiky, který na liberalizovaném trhu permanentně selhává a není schopen samostatné funkce. V následujících řádcích se budu snažit vysvětlit, že bankovnictví si liberalizovaným trhem dokáže poradit stejně dobře jako kadeřníci, pekaři a zedníci. Jediným důvodem krachů bank a následných finančních krizí je totiž zcela flagrantní porušování majetkových práv klientů bank, které je historicky dlouhodobě tolerováno zákonnými normami. Předtím, než přistoupím ke kritice moderního bankovnictví, začnu ale nástinem toho, jak by měl vypadat skutečně stabilní bankovní sektor, který je nezničitelný, plně funkční a především zcela svobodný.

Zásadní a nejdůležitější podmínkou dlouhodobě stabilního a funkčního bankovního sektoru je striktní rozlišování mezi termínovaným vkladem a vkladem na požádání (depozitem), které bankéři po staletí zcela účelově považují za totéž. Termínovaný vklad představuje dobrovolné vzdání se určitého bohatství (peněz) na předem stanovenou dobu, výměnou za následné vrácení těchto prostředků společně s úrokem. Jedná se tedy o záměrné omezení současné spotřeby výměnou za vyšší spotřebu v budoucnu. V tomto případě banka zhodnocuje vklad tím způsobem, že jej alokuje mezi nejvýnosnější investice v ekonomice, přičemž rozdíl mezi úrokem, který získá, a úrokem, který vyplatí střadateli, představuje její zisk. Banka je proto motivována hledat co nejvýnosnější investice, aby zvýšila své zisky, čímž plní efektivní spojovací kanál mezi úsporami a investicemi. Jediné, co určuje tržní úrokovou sazbu, je pak velikost úspor v ekonomice, s jejichž růstem tato sazba klesá a naopak.

Depozitum je pak zcela odlišný druh kontraktu. Tímto vkladem se totiž jeho majitel ani na vteřinu nevzdává práva s těmito penězi kdykoli nakládat. Po bance tak chce pouze jediné, a to umožnění snadnějšího platebního styku. V současnosti tak není třeba chodit s peněženkou přeplněnou hotovostí, ale s debetní kartou. Dříve u sebe nemusel obchodník nosit zlato, ale stačily bankou emitované potvrzení o tom, že disponuje určitým množstvím zlata, které je za toto potvrzení kdykoli směnitelné. Ziskem v případě správy depozit tak může být u banky v tomto případě pouze poplatek, který si za usnadnění platebního styku vyúčtuje. Jakkoli se může zdát tento systém až triviálně jednoduchý, je nepopiratelným faktem, že pouze tento bankovní model je zcela neprůstřelný. Banka stoprocentně kryje veškerá depozita svých klientů, která je schopna vyplatit všem a okamžitě. Co se termínovaných vkladů týká, zde samozřejmě banka vždy výplatu vkladu v plné výši společně s úrokem garantovat nemůže. Právě výše úroku je však mj. i vyjádřením rizika nesplacení vkladu a je na střadatelích rozhodnout se, zdali jsou ochotni toto riziko podstoupit. Pouze ty banky, které jsou ve vyhledávání nových investic nejefektivnější, si pak mohou dovolit platit střadateli nižší úrok a zcela oprávněně tedy realizovat vyšší zisky, než méně úspěšní konkurenti. V systému s takto nastavenými pravidly mohou banky vznikat zcela svobodně a bez jakýchkoli dalších regulací (kromě podvodného jednání), protože jejich kapitálová přiměřenost bude v tomto případě absolutní.

Bohužel již od samého vzniku bankovnictví bankéři přišli na trik, kterým tento systém obejít, a pomocí kterého je možno realizovat podstatně vyšší zisky. Je jím systém částečných rezerv, jehož podstatou je právě nerespektování rozdílu mezi termínovaným vkladem a vkladem na požádání. Pomocí tohoto systému je banka schopna zvýšit peněžní nabídku (vyrobit peníze), jelikož využívá depozita jako zdroje nových úvěrů. Banka tak vytváří situaci, kdy garantuje okamžité vyplacení depozit, zároveň ale část těchto depozit rozpůjčuje v úvěrech a jediné, o co se opírá, je statistická pravděpodobnost, že všichni majitelé depozit najednou nebudou požadovat jejich vyplacení. Pokud by to totiž udělali, banka zkrachuje, protože jejich peníze nemá.

Po celá staletí bankéři toto tajemství velmi pečlivě střežili. Asi nejlépe to ve své knize Peníze, banky a hospodářské krize shrnuje Jesús Huerta de Soto, který zmiňuje bankéře již v antickém Řecku, kteří tímto způsobem podváděli své klienty. Ve své knize popisuje dochované záznamy soudních procesů s některými bankéři, kteří uzavírali smlouvy potají a poté co se přišlo na to, že peníze svých klientů zpronevěřili, snažili se vznik těchto smluv zpochybňovat. Pokud ale bankéřům byl prokázán podvod a ti nestačili včas uprchnout, hrozilo jim v lepším případě zbičování, v horším smrt. V knize de Soto navíc podrobně analyzuje bankovní krize od Řecka přes Středověk až do moderní doby, které měly vždy jednoho společného jmenovatele, a to prudký inflační růst (ekonomický boom) a následnou deflaci (recesi). Důvodem tohoto společného znaku všech krizí byl právě systém částečných rezerv, kdy banky zvyšovaly peněžní nabídku, tím krátkodobě snižovaly tržní úrokovou míru a za pomoci úvěrové expanze umožňovaly vznik investic, které by při vyšší úrokové míře nebyly nikdy ziskové. Úvěrová expanze však nemohla být neomezená, protože banky potřebovaly držet vždy alespoň určitou část depozit, a v momentě, kdy se zpomalila nebo úplně zastavila, růst cen v ekonomice zvýšil úrokovou míru zpět k rovnovážné úrovni, investiční projekty spuštěné pouze díky umělému snížení úrokové míry zkrachovaly a banky přicházely o peníze. V momentě, kdy toto jejich klienti zjistili a chtěli své peníze zpět, banky zkrachovaly, protože místo hotovosti měly v knihách pouze velké množství nekvalitních úvěrů. Velmi podobnou situací si bankovní sektor prochází i v současnosti.

Systém částečných rezerv a umělé zvyšování nabídky peněz (umělé snižování úrokové míry pod její rovnovážnou úroveň) je společným jmenovatelem všech finančních krizí a tato skutečnost platila stejně pro antické Řecko jako pro krachy bank ve Středověku nebo pro Velkou hospodářskou krizi z let 1929-1933 a krizi současnou. Statistická pravděpodobnost, se kterou systém částečných rezerv pracuje, je totiž velmi ošidná. Zatímco pravděpodobnost toho, že si zítra přijdou všichni klienti vybrat své peníze z banky je skutečně minimální, díky vytváření umělého boomu a následné recesi je pravděpodobnost toho, že klienti jednou opravdu přijdou, stoprocentní. Je to právě tento druh podnikání, založený na nemorálních praktikách, který je zdrojem mylného dojmu, že bankovní sektor selhává v případě, že je vystaven liberalizovanému trhu. Banky jsou totiž pomocí systému částečných rezerv schopny vytvořit krátkodobý dojem nadbytku zdrojů, který je však pouhou iluzí způsobenou tím, že ceny v ekonomice nereagují na růst peněžní nabídky dostatečně rychle. Všechny nové investice, které banky zvyšováním peněžní nabídky a snížením úrokové míry pod její rovnovážnou úroveň stimulují, jsou ale jednoho dne určeny k zániku, protože nejsou kryty úsporami (reálnými zdroji), ale pouhým papírem.

K tomu, aby bylo možno mít dlouhodobě stabilní, funkční a svobodný finanční systém, je tak třeba zrušit systém částečných rezerv a zavést plné krytí depozit. Tento krok, jak by se mohl někdo mylně domnívat, však není regulací svobodného podnikání bank, ale nezbytným legálním požadavkem v souladu s obecnými morálními principy. Velmi dobře oprávněnost tohoto požadavku vysvětluje Murray N. Rothbard ve své eseji The Case for a 100 Percent Gold Dollar na příkladu účetního ve velké firmě. Tento účetní ví, že firma udržuje značné množství operativní hotovosti a že se audit bude konat až 1. června. Protože účetní stejně jako banka vidí možnost, kde tyto peníze zhodnotit, využije jejich část k vlastnímu podnikání s tím, že je do 1. června vrátí. Dejme tomu, že účetní skutečně dokáže tyto peníze zhodnotit a celou půjčenou sumu do 1. června vrátí zpět bez toho, aniž by se to kdokoliv dozvěděl. Jak Rothbard správně konstatuje, ani v tomto případě ale není vše v naprostém pořádku. Objevil se totiž zloděj a zloděj musí být potrestán. Požadavek stoprocentního krytí depozit je proto zcela v duchu požadavku dodržování majetkových práv střadatelů. Již v antickém Řecku si bankéři velmi době uvědomovali, že půjčováním části depozit svých klientů dělají něco nemorálního, za co mohou být potrestáni. Po celá staletí bylo odhalení těchto praktik zdrojem hněvu klientů vůči bankéřům, kteří zpronevěřili jejich peníze. Jak je tedy možné, že je v moderním bankovnictví tento princip považován za zcela normální? Důvodem je existence centrální banky, která náklady spojené s těmito praktikami a následnými krachy bank přenáší prostřednictvím inflace peněžní nabídky směrem od vlastníku bank na celou společnost (více o této problematice v dalších článcích).

Mylný je také argument, že zavedení úplného krytí depozit jakkoli omezí schopnost bank úvěrovat firmy. Tento argument totiž vychází z předpokladu, že peníze, které „leží“ v bankách jako depozita, jsou ve skutečnosti nečinné, a proto by měly cirkulovat v ekonomice v podobě nových úvěrů. Zastánci tohoto argumentu si však neuvědomují, že i peníze, které jsou drženy doma ve slamníku, vykonávají velmi podstatnou funkci, a to funkci operativní hotovosti, čímž naplňují poptávku daného subjektu po penězích. Pokud by tento subjekt věděl, že banka jeho hotovost půjčila, a proto ji k dispozici nemá, začal by hotovost shromažďovat, až dokud opět svou poptávku po penězích nenaplní. Není na bankách rozhodovat o tom, jaká má být operativní hotovost ve společnosti. Celková hotovost totiž musí být vždy rovna agregaci poptávek po penězích jednotlivých ekonomických subjektů. Naplněním požadavku plného krytí depozit by úvěrování probíhalo na bázi reálných zdrojů, kdy by každé zvýšení úspor a s tím spojené omezení spotřeby zvýšilo objem investic v ekonomice. Jakékoliv zvýšení investic bez toho, aniž by rostly úspory (reálné zdroje) je totiž ekonomickým nesmyslem a v delším horizontu bude vždy odhaleno. Úplným krytím depozit by se tak otevřel prostor pro stabilní a udržitelný růst bez hospodářských cyklů, které nejsou ničím jiným než důsledkem umělého snižování úrokové míry a následných nevyhnutelných korekcí tohoto procesu.

Zcela falešné jsou pak také obavy z deflace, která je mylně definována jako všeobecný pokles cenové hladiny a která by údajně následovala v případě, že by banky nemohly zvyšovat peněžní nabídku a ta by zůstala konstantní. Tyto obavy jsou bohužel výsledkem naprostého nepochopení významu tohoto slova. Deflace je stejně jako inflace čistě peněžní fenomén, který může být vyvolán snížením nabídky peněž, které není nahrazeno stejným snížením poptávky po penězích. V případě, že by nabídka i poptávka po penězích zůstaly konstantní, ceny by sice s růstem bohatství v ekonomice klesaly, to však v žádném případě nelze nazývat deflací. Ve skutečnosti se jedná o žádoucí jev, kterému se budu podrobněji věnovat příště, protože si zaslouží samostatný článek.

Vracím se tedy zpět k původní otázce. Skutečně potřebujeme více regulací? Doufám, že po přečtení tohoto článku je odpověď všem čtenářům zřejmá. Není možné domnívat se, že regulací odvětví, které je inherentně nefunkční, dosáhneme jeho funkčnosti. Jediné, co je třeba, je proto pochopit příčinu současných problémů, a tuto příčinu odstranit. Snaha regulovat hedžové a jiné investiční fondy, snaha omezovat finanční inženýrství a inovace, snaha uvalovat sankce na daňové ráje a podobné návrhy, je bohužel pouze důkazem nepochopení příčiny a následků, které do budoucna dalším finančním krizím nijak nezabrání.

Text původně vyšel na blogu autora.