Socialistická tradice (V. část) - Židovská a křesťanská tradice 1
Mises.cz: 01. dubna 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
Pokud z řecko-římského světa odvozuje Evropa své ideje v literatuře, umění, filosofii a politice, tak z židovsko-křesťanské tradice čerpá své náboženství a morálku. Není tedy překvapivé, že byly činěny různé pokusy vyobrazit Mojžíše jako primitivního socialistického zákonodárce.
(a) Starý zákon
Pokud z řecko-římského světa odvozuje Evropa své ideje v literatuře, umění, filosofii a politice, tak z židovsko-křesťanské tradice čerpá své náboženství a morálku. Není nezbytně nutné mezi těmito zdroji přísně rozlišovat. Křesťanství je pokračováním judaismu. Kristus prohlásil, že přichází zákon naplnit, nikoliv ho zrušit.1 A v pasáži, která následně sehrála velkou roli v kontroverzích, kterými se zabýváme – incidentu s mladíkem, který měl velký majetek – se výslovně odkázal zpět na Desatero jako na základ veškerého dobrého chování a klíč k věčnému životu.2 Kořeny našeho uvažování o těch nejsložitějších problémech toho, jak by se měli chovat lidé žijící v jednom společenství k sobě navzájem, jsou hluboce srostlé s Mojžíšovým zákonem.
Není tedy překvapivé, že byly činěny různé pokusy vyobrazit Mojžíše jako primitivního socialistického zákonodárce a nalézt v Evangeliích semínka budoucího socialistického myšlení. O těchto záležitostech může laik hovořit pouze jako laik, nesměle a skromně. Dozajista všichni, kdo se tomu mohou vyhnout, se nenechají zaplést do výkladu knihy Leviticus a Deuteronomia. Ale i laik se snad bezpečně může dopustit několika komentářů. Mojžíšův zákon, ať už si o něm jinak myslíme cokoliv, je v první řadě monumentem v historii světového zákonodárství. Pokud se přeneseme přes řadu detailů, které se mohou našim moderním očím zdát podivné, tak základní smysl (a na tom záleží především) je velmi jasný a pokud si přečteme, co si Židé sami o sobě mysleli, tak i snadno vysvětlitelný. Židé se ve velmi doslovném smyslu pokládali za děti jednoho Boha. Tento vztah nutně implikoval vzájemné bratrství a smysl Mojžíšova zákona z velké části je udržet židovský národ jako společnou rodinu. Všichni mají být navzájem spojeni pocitem vzájemného bratrství.3 Nebylo to ovšem bratrství dětí, které žijí pod jednou střechou a jedí ze společného hrnce. Bylo to bratrství dospělých lidí, kteří již odešli z otcova domova a žijí si každý svůj život, ovšem pamatují si a uznávají vzájemný vztah vzešlý ze společně sdílené minulosti. I s touto modifikací se však dalo pochybovat, jestli by takový sdílený pocit bratrství mohl existovat, kdyby nebylo jednotícího přesvědčení, že jsou Bohem vyvoleným národem a pozdvihnuti nad ostatními národy na zemi. Mimo jiné je sjednocovalo toto vědomí duchovní nadřazenosti a dělalo z nich bratry.
Ovšem toto bratrství, které bylo hlavním účelem Mojžíšova zákona, v žádném případě neimplikovalo ideál komunismu nebo zavržení soukromého vlastnictví či soukromého podnikání. Naopak, posvátnost soukromého majetku byla jedním ze základních předpokladů. Desatero přikázání, které mělo v lidských dějinách výsadní pozici, představuje všechny hlavní zákazy činění zla. Pokud si vybereme osmé přikázání (v anglo-saském pořadí), je očividné (i s respektem k Proudhonovi, který se pokusil o jeho poněkud revidovaný překlad), že krádež nutně implikuje existenci soukromého majetku, který by mohl být ukradený. „Respektujte majetek druhých“ není jen jasný smysl tohoto přikázání. Je to mnohokrát opakovaný refrén skrze obrovské množství příkazů a zákazů v knize Zákonů. Pokud zůstaneme u Desatera, tak respekt k majetku druhých je doveden tak daleko, že jen bažit po majetku souseda je počítáno mezi zásadní hříchy.
Když se nyní podíváme na rozsáhlou a složitou strukturu detailnějších regulací, tak jednou z výrazných vlastností je počet opatření k zajištění pomoci chudým, k lidskému nakládání s dlužníky z důvodu zachování jejich majetků a, když se to pokládalo za nutné, také k periodické restituci majetků. V doslovném smyslu měl být každý člověk opatrovníkem svého bratra. Na každém spočívala odpovědnost zajistit, aby jeho bratr netrpěl nouzí. Může se to zdát jako trivialita, ale stačí si otevřít 22 kapitolu Deuteronomia a přečíst první čtyři verše, které uvalují povinnost na každého postarat se o sousedova zatoulaného býka, osla nebo ovci. Duch těchto přikázání jde daleko za prosté doporučení. Pomoc potřebným je uvalena na každého jako jeho povinnost: „Bude-li u tebe někdo chudý (kterýkoli tvůj bratr v kterémkoli městě v zemi, již ti dává Hospodin, tvůj Bůh), pak před svým chudým bratrem nezatvrzuj srdce a neodpírej mu pomoc. Naopak, ochotně mu nabídni pomoc a půjč mu, co ve své nouzi potřebuje… Dávej ochotně, nepouštěj si do srdce lakotu! Hospodin, tvůj Bůh, pak požehná veškerou tvou práci a vše, k čemu přiložíš ruku.“4 Tak byl i zákon týkající se dlužníků a braní zástav pojištěn restrikcemi a podmínkami, které měly zajistit mírné zacházení s lidmi v nouzi: „Nikdo nesmí zabavit mlýnské kameny, spodní ani běhoun, neboť takový člověk jako by zabavil sám život.“5 To, že by se nouze pracovníka neměla stát příležitostí k zabavení jeho pracovních nástrojů, indikuje ekonomickou moudrost. „Kdo bere bližnímu obživu, zabíjí ho, a kdo zadržuje mzdu nádeníkovi, prolévá krev.“6 Podivnější je nařízení, že když soused dá do zástavy svůj oblek, ten musí být vrácen před západem slunce – aby se chudák v noci nechvěl zimou.7 Možná není úplně irelevantní poukázat na to, že Mojžíšův zákon také vykazuje na svou dobu neobvyklou starost o lepší zacházení se zvířaty.
K tomu všemu existuje nařízení, které by se dalo popsat jako „zákon zbytků“, a které je dozajista unikátní ve světovém zákonodárství. Svůj název dostalo podle tohoto přikázání: „Až budete ve své zemi sklízet obilí, nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadlá zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta.“ Toto nařízení mělo různé interpretace pro obilí, vinice a olivové háje a regulovalo využití spadlých hroznů a dalších zbytků. Je to podivuhodná instituce postarat se o chudé tím způsobem, že přikážeme všem, aby při běžném hospodaření byli opatrně neopatrní a vzniklé zbytky ponechané na polích vytvořily základ pro chudinskou podporu.8
Zbývají ještě dvě instituce, jejichž očividným záměrem bylo zabránit chudým klesnout až na dno a poskytnout jim podporu. Prvním bylo rušení všech dluhů každý sedmý rok,9 což má své analogie také v řeckém a římském prostředí, ačkoliv tam k tomu docházelo náhodně a nebyla to součást dlouhodobého plánu. Navíc je zde svěcení padesátého roku jako roku Jubilea. „Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi… V tomto milostivém létě se každý vrátí ke svému vlastnictví.“10 Jaký byl vztah, pokud nějaký existoval, mezi roky rušení dluhů a jubilejním padesátým rokem, a jestli tato nařízení byla efektivně vynucována (jedno z nich je očividně nadbytečné) není zcela jasné. Možná představují aspirace v různých obdobích židovských dějin, kdy byla nějakou dobu dodržována a poté nikoliv.
Snad bylo řečeno dost, aby byl patrný rozsah „socialismu“ přítomného v Mojžíšových zákonech. Židovský stát byl mezi starověkými státními útvary unikátní tím, že opatření pro chudé tvoří jeden podstatný pilíř v zakládajícím zákonu. Bylo to společenství založené na chudinském zákonu. A chudoba měla být překonána univerzální benevolencí či „charitou“ v dobrém smyslu toho slova, než prošlo pozdějším znehodnocením. V ostatních aspektech to byla ovšem společnost s velkou mírou individualismu a respekt k vlastnickým právům druhých lidí v ní byl zakotven tisícerým způsobem.
Je snad zbytečné dodávat, že Izrael většinu své historie tak úplně nežil podle vysokých ambicí v Mojžíšově zákonu. To je opakujícím se tématem většiny proroků, které by také někdo chtěl zařadit do socialistického tábora. Proroci byli skutečně statečnými obránci chudých, kterých by nebylo, pokud by opatření v Mojžíšově zákonu byla dodržována. Přísně kritizovali lhostejnost bohatých tváří v tvář chudým a přivolávali Boží soud na ty, kdo spojovali dům k domu a pole s polem, až nezbylo žádné místo. Ovšem proroci byli spíše rozhořčení než konstruktivní, nebo nebyli konstruktivní, co se týče záležitostí tohoto světa. S velkou výmluvností odsuzovali nespravedlnost a zkaženost, luxus a zneužívání bohatství. Vyzývali lid k pokání. Obnova, o kterou usilovali, byla vždy duchovní obnovou. Za tu nikdy nešli a pravděpodobně to ani nepokládali za svůj úkol. V Izajášovi se vyskytuje idealizovaná vize budoucnosti, ale tato se spíše podobá anarchistickému snu o světě, ve kterém jsou všichni lidé sami od sebe dobří, aniž by museli být podrobeni pozemským či politickým omezením.
(b) Esejci
Dávný židovský svět obsahuje příklad úspěšného komunistického způsobu života, který vydržel docela dlouhou dobu. Esejci jsou popisováni jako jedna z velkých záhad hebrejské historie, a právě kvůli fascinaci podobnými záhadami kolem nich vznikla velmi rozsáhlá literatura. Jen zřídka učenci vybudovali tak vysokou stavbu na tak mělkých základech. Obyčejný čtenář nalezne vše, co potřebuje vědět a v určitém smyslu i vše, co tu existuje jako primární zdroj poznání, na několika stránkách ve Flaviu Josephovi a Filónu z Alexandrie. Porfyrios z Tyru, který občas figuruje jako hlavní autorita, se spokojil s reprodukcí všeho, co napsal Josephus, s onou nevinnou tendencí k plagiátorství, která se v dávnější a méně sofistikované době brala jako samozřejmost.11 Plinius také utrousil několik slov o Esejcích, jak sluší muži, jehož sítím nic neunikne.12
Esejci, ačkoliv bezpochyby Židé a působící v rámci židovské tradice, představují podivný průnik asketismu do prostoru Středozemního moře. Asketismus má tendenci ubírat se směrem ke komunismu. Jak se Esejci zrodili, jaké vlivy při tom hrály roli nebo, jak zanikli, jsou otázky, na které odborníci nenabízejí žádné spolehlivé odpovědi. Ve skutečnosti si nikdo není jistý ani tím, co název „Esejci“ vlastně znamená. Možných interpretací je několik a výrazně se od sebe liší. Nikde neexistuje ani zmínka o nějakém zakladateli. Co se týče jejich charakteristik, tak někdo mluví o vlivu Pythagorejců, dalším připomínají doktríny Buddhistů, jeden z popsaných rituálů se podobá uctívání Slunce. Duši pokládali za uvězněnou v tělesné schránce a jejich cílem bylo dosáhnout jejího uvolnění z materiálních pout. Svátost měla být stimulována podvýživou.
Pokud zkombinujeme svědectví Filóna a Josepha, dostaneme celkem kompletní obrázek o komunismu, který má několik unikátních vlastností. Esejci tvořili vždy celkem nepočetnou skupinu. Asi čtyři tisíce jich žilo ve vesnicích na západním pobřeží Mrtvého moře. Nejvíce matoucím na jejich systému náboženského komunismu bylo to, že nevyhledávali izolaci od zbytku světa. Měli běžná sekulární zaměstnání a provozovali stejná řemesla jako všichni okolo nich. Jejich vesnice byly rozptýlené mezi ostatními vesnicemi běžných lidí. Neměli vyhrazená místa pobytu ani nebyli omezení v tom, jaké povolání si mohli zvolit. Někteří Esejci žili v Jeruzalémě a někteří se dokonce vyznamenali jako vůdci protiřímských povstání.
Ovšem uvnitř poměrně volně vymezených hranic jejich teritoria Esejci údajně praktikovali kompletní komunismus. Pokud se chtěl někdo připojit ke komunitě Esejců, musel projít tři roky dlouhou zkušební dobou, po které příslušné komunitě odevzdal veškerý svůj majetek. „V žádné jiné komunitě,“ říká Filón, „nenajdeme zvyk sdílet střechu, život a stůl v praxi pevněji zakořeněný.“ Navíc „veškeré mzdy, které si vydělají za svou denní práci, si nenechávají jako soukromý majetek, ale odevzdají je do společné pokladny, aby se podělili o užitek se všemi, kteří si přejí ho využít.“ V důsledku toho, píše Josephus, „jejich zespolečenštění majetků je vskutku obdivuhodné. Nenajdete mezi nimi nikoho, kdo by se vyznačoval větší opulentností než kdokoliv jiný.“
Komunismus požaduje eliminaci individuálního domova, a to zase požaduje zmizení individuálního rodinného života. Toho může být dosaženo zespolečenštěním manželek (jako v řadě Utopií a u některých heretických sekt) nebo celibátem. Jak je pro asketické sekty přirozené, Esejci s určitým váháním přijali druhé řešení. „Opovrhovali“ manželstvím, aniž by ho ovšem v principu odsuzovali nebo ho zakazovali. Přáli si pouze vyhnout se, jak to popsal Porfirios, „lascivnosti žen.“ To je téměř Proudhonovská intuice. Josephus dodává, že Esejci byli „přesvědčeni, že žádná z žen nezůstane věrná jen jednomu muži.“ Společenství nebo sekta tak musela své stavy doplňovat rekruty z okolního světa. Na jedné straně se ujímali opuštěných dětí a už od raného věku je vychovávali ve svých způsobech. Na druhé straně (podle Plinia) se k nim přidávali lidé znavení životem, vitae paenitentia. Pliniova stručná zmínka nijak nerozšiřuje naše znalosti. Je zajímavá jen proto, že některým se zdá být psaná se špetkou satirické skepse. Popisuje Esejce jako gens sola et in toto orbe praeter cateras mira – unikátní kmen pozoruhodný mezi všemi kmeny světa. Dodává, že tento kmen žije zcela bez žen a jen palmy mu dělají společnost. Takto po tisíce let se kmen, do kterého se nikdo nenarodil, zůstal nesmrtelným. Je obtížné odolat dojmu, že Plinius pravděpodobně nevěřil všemu, co mu bylo řečeno.
Metafyzické a náboženské názory Esejců nás zde nezajímají. Za předpokladu, že popisy Filóna a Plutarcha jsou celkem spolehlivé, co se týče hlavních obrysů, tak Esejci mají velký význam jako komunistická komunita, která trvala podstatnou dobu a při tom se mísila s okolní populací. Sami sebe pravděpodobně vnímali jako ultraortodoxní a přísnější v dodržování všech přikázání než ostatní židovské skupiny. Byli morální elitou a je docela zřejmé, že byli stejně spirituálně pyšní na svou exkluzivitu, kterou se proslavili (pravděpodobně neprávem) Farizejští. V proudech vlivů, které posunovaly světovou historii, Esejci mohou bez velkého přehánění zaujmout stěžejní místo. Je pravděpodobné, že Jan Křtitel měl vztah, když nikoli přímo s hlavní skupinou Esejců, tak s některou z menších podobných sekt, které měly charakteristiky Esejců.13 Také je extrémně pravděpodobné, že Lukášův popis primitivního komunismu v Jeruzalémské církvi, pokud neplatil pro Jeruzalém, byl přibližně správným popisem Esejců. Stejně tak je jasné, že ty pasáže, které jsou založeny na zkušenostech s Esejci, byly inspirací pro ty směry v raném křesťanství, které se blížily ke komunismu.
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.
Odkazy:
1) Matouš, 5:17.
2) Matouš: 19:16-22. Marek: 10:17-22.
3) To často připomínají prorokové. Vezměme si například Malachiáše (2:10): „Což nemáme my všichni jednoho Otce? Což nás nestvořil jediný Bůh? Proč jsme vůči sobě věrolomní a znesvěcujeme tak smlouvu svých otců?“
4) Deuteronomium, 15:7-11.
5) Deuteronomium, 24:6.
6) Sírachovec, 34:22.
7) Exodus, 22:25-26.
8) „Zákon zbytků“ je možné nalézt v knize Leviticus, 19:9-10 a Deuteronomium, 24:19-21. Rabín Maimonides shrnul tato přikázání následovně: „Na vinici se pro chudé nechávají čtvery dary: hrozny spadlé na zem, malé keříky, rohy, a co je ponecháno zapomětlivostí. Na obilném poli jsou tři dary: paběrky, co je ponecháno zapomětlivostí a rohy. V sadech jsou dva dary, co je ponecháno zapomětlivostí a rohy.“ Nepředstavujme si všal, že tento problém má jednoduché a přímočaré řešení. Existuje krásná otázka, kdy jedno pole ve skutečnosti považovat za dvě pole s příslušným zvýšením počtu rohů. V případě paběrků obilí je zašmodrchaný problém s obilnými zrny nalezenými u mraveniště. Kdo může říct, jak je mravenci dostali? Když snop na poli zapomene vlastník ale nenajatý pracovník, či vice versa, tak není zapomenut. Není zapomenut, pokud ho nezapomenou všichni, kdo se na poli běžně vyskytovali. Na druhé straně, pokud na snop zapomene majitel a pak si na něj vzpomene ve městě, tak to nestačí na záchranu snopu. Je psáno: „Až budete ve své zemi sklízet obilí“ – takže nikoliv ve městě. Pokud by ale silný vítr zavál snop na sousedovo pole a kvůli tomu se na něj zapomnělo, tak se nejedná o věc ponechanou ze zapomětlivosti, což je smyslem Zákona. Není nutné dodávat, že množství takovýchto jemných problémů se může snadno šplhat do nekonečna.
9) Deuteronomium, 15:1.
10) Leviticus, 25:8-17.
11) Existuje rčení, že když student okopíruje věty z jedné knihy, tak se provinil plagiátorstvím, zatímco když cituje ze dvou knih, tak dělá výzkum. Antický svět nedospěl k tomuto důležitému rozlišení.
12) My budeme vycházet z Josephus: Jewish War, kniha 2, část viii, odstavce 2-13; Filóna: Quod omnis probus liber sit, části 12-13; Porfyra: De Abstinentia, kniha IV, odstavec 11-13; Plinius: Natural History, kniha V, odstavec 15.
13) Emile Faguet zachází dále: „Soudě podle Evangelií Ježíš nebyl socialistou, ale byl Esejcem.“ (Le Socialisme en 1907, str. 4).