Socialistická tradice (VIII. část) - Utopie a utopisté 1

Mises.cz: 22. dubna 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(a) Utopie Thomase Morea

Utopie¹ sira Thomase Morea (1478-1535) je jedním z velkých děl světové literatury. Oživila tradici, kterou založil Platón, a vytvořila vlastní tradici pro následující generace. Ovšem kniha samotná pravděpodobně navždy zůstane hádankou, kterou si každý čtenář může vyložit, jak se mu hodí. Názory, které jsou vyjádřené v tomto fantastickém příběhu, jsou dozajista jednoznačné a srozumitelné. Obzvláště pokud jde o promluvy cestovatele Rafaela Hythlodaye², na kterém spočívá hlavní břímě kritiky našeho nedokonalého světa a popisu světa lepšího. Spekulativní ovšem je, nakolik tyto promluvy, které jsou hlavním obsahem Utopie, reflektují to, co měl na mysli samotný More. Nelze předpokládat, že autor divadelní hry nebo dialogu zastává všechny názory, které vkládá do úst svých smyšlených postav. V tomto případě zde vystupují tři dramatis personae. Samotný More, Peter Gilles, antverpský rodák a humanista (který zařídil první vydání Utopie v Lovani) a Rafael, filosof-cestovatel, který svým dvěma posluchačům vypráví o požehnaném ostrově Utopie a zároveň kritizuje soudobé podmínky v Anglii a v Evropě obecně. Vše podstatné je řečeno právě Rafaelem, druzí dva hlavně naslouchají. Význam může mít, že mezi těmi několika slovy, která More přisuzuje sám sobě, je ortodoxní obrana soukromého vlastnictví proti chvále komunismu a závěrečný háček, že nemůže „úplně souhlasit“ se vším, co mu Rafael sdělil, byť by si přál, aby se některé instituce Utopie prosadily i v ostatních státech.³ Je Utopie primárně satirou, která nebyla zamýšlena, aby jí čtenář bral moc vážně, nebo prostým literárním cvičením, na které byly zavěšeny některé obecné komentáře? Nebo zničující kritika Rafaela ve skutečnosti odráží Moreovo smýšlení, který z dobrých důvodů, že musel žít ve společnosti svých současníků, zvolil vyjádření touto opatrnější cestu věrohodné popiratelnosti? Podle kterékoliv z těchto interpretací je zvláštní, že Utopie pocházela právě od Thomase Morea. Byla napsána v letech 1515-1516, kdy mu bylo sedmatřicet a úspěšně nastoupil na žebříček státní služby, aby se na vrcholu kariéry stal Lordem kancléřem, než ho postihlo to neštěstí, že se jeho král odvrátil od katolické víry a zavrhl svou první manželku. Pro státní služebníky nebo ministry v aktivní službě je neobvyklé popisovat, dokonce skrze proslovy imaginární postavy Rafaela Hythlodaye, nedostatky všech státních a společenských institucí. K tomu se připojuje další bod. Utopie nebyla zamýšlena jako jedno z klasických děl anglické literatury. Byla sepsána v latině a v roce 1516 vydána jen v zahraničí. Anglický překlad se objevil teprve v roce 1551, až po překladech do němčiny, italštiny a francouzštiny. Pokud More zamýšlel vypustit do světa vysoce vznětlivou až revoluční doktrínu, jeho adresátem nebyli obyčejní lidé, ale jen ti, kteří vládli latinou.

Vymýšlení a sepisování Utopií je jednou ze zvláštních lidských slabostí. Pokud by autor původní Utopie, od které všechny ostatní převzaly své jméno, nebyl jedním z nejstatečnějších lidí v dějinách, člověk by byl v pokušení se na Utopie dívat jako na zbabělý útěk před realitou. Bezpochyby si můžeme myslet, že povznášející příběh (za předpokladu, že je povznášející) může zasáhnout širší okruh čtenářů než přímočaré vyjadřování. „Mluvil k nim jen v podobenstvích.“ Jsme ujišťováni, že pravda obsažená v příběhu může vejít i do úzkých dveří. Něco může být přičteno i opatrnosti, jako v případě Thomase Morea samotného. Za vlády Jindřicha VIII. bylo asi bezpečnější vyjadřovat se o mnoha záležitostech pod maskou fikce. Ovšem slabost všech Utopií spočívá přesně v tom, že se vyhnou skutečné obtíži, jak by se dal současný svět přeměnit na něco lepšího. Autoři Utopií nás berou na vzdálené ostrovy v magických mořích, na jiné planety nebo do vzdálené budoucnosti. Z této perspektivy pak lze bezpečně tepat do nedostatků současnosti. Čtenář Utopie může pozorovat hladce fungující společnost, která ve většině případů stejně hladce fungovala po neurčené časové období. Důležitějším bodem pro prakticky smýšlející lidi jsou však problémy spojené s tímto přechodem od současné reality k Utopii. Utopie je něco, jako nebeský ráj. Je dozajista snadné v něm existovat, jakmile se tam člověk dostane. Problémem je, jak se tam dostat.

Dalším bodem k Utopiím je něco, co je snad méně překvapivé, než jak se to může jevit na první pohled. Pokud vezmeme Utopie jako celý žánr literárních děl, tak tady máme autory, často velmi prominentní, kteří nám popisují ideální stát a odhalují jeho fungování skrze ideální instituce. Přitom se nám dostává ujištění, že nikde jinde ještě neexistovala tak šťastná populace. Přesto ještě nebyla popsána Utopie, ve které by nějaký příčetný člověk dobrovolně zůstal, pokud by odtamtud mohl odejít. Navzdory veškerému pohodlí, navzdory krátké pracovní době, neexistuje jediná Utopie, která by nebyla nudná, plochá, zatuchlá až zamrzlá. Důvod k tomu je zřejmý: život v Utopii se dostal do statické fáze. Nic se tu nikdy nestane. Všichni se všemi neustále jen souhlasí. Místní vláda, ať je její forma jakákoliv, je vždy tak moudře vedená, že existuje prostor pro vděčnost ale žádný prostor pro kritiku. „Život jsou barvy, teplo a světlo a usilování o to, aby toho bylo pořád více.“ V Utopii byla z definice dosažena dokonalost a nezbývá tu nic, oč by se člověk mohl snažit.

Etwas fürchten und hoffen und sorgen

Muss der Mench für den kommenden Morgen.⁴

V žádné Utopii nejsou tyto vitální stimuly. Výsledkem je, že život v nich je tak ohromně nudný, jako by byl život v konvenční představě nebeského ráje, kde se od revolty padlých andělů nestalo nic, co by zrychlilo puls nebo zpěnilo krev. Rafael o Utopii poněkud naivně říká, že kdo „pozná jedno její město, ten je zná všechny.“ Ve skutečnosti je to tak, že kdo pozná jednoho obyvatele Utopie, ten je zná všechny a je pokušení říci, že kdo poznal jednu Utopii, poznal je všechny. Nic se v nich neděje a nic se v nich nemůže dít.⁵

Přestože se popis života v ideálním státě může jevit jako triviální a oplzlý, nebo přinejlepším trošku zábavný, ideje, které inspirují toto snění, jsou často velmi zajímavé. Nikde to neplatí více než v případě původní Utopie. Pokud Utopie přežila jako živoucí síla, není to díky popisu zahradního města Amaurotu příhodně situovaném na břehu řeky Anider. Nebo popisu jejích až příliš racionálních obyvatel, ale kvůli popisu společenských problémů doby, ve které byla napsána a až podivuhodné relevanci pro následnou debatu.

Utopie má dvě části, kde první se zabývá především špatnostmi poměrů panujících v Anglii kolem roku 1516, ačkoliv posléze svůj záběr rozšiřuje na všechny vladaře a potentáty tehdejší Evropy. Druhá část jako kontrast představuje šťastný ostrov Utopie, který skrze moudrou vládu krále Utopa unikl zlům, jimiž Evropa trpí. More a Peter Gilles na zahradě v Antverpách naslouchají příběhům cestujícího filosofa Rafaela Hythlodaye. Z něho More v knize udělal člena posádky Ameriga Vespucciho, jenž zůstal vysazený na jihoamerickém kontinentu, aby pak s několika společníky procestoval celý svět. Chtěli by, aby člověk takového rozhledu a znalostí vstoupil do služeb některého vladaře. Ovšem Rafael si uvědomuje, že by byl k ničemu vladařům tohoto světa, kteří „mnohem více usilují o to, jak by neprávem nabyli nových říší, než jak by nabytá území dobře spravovali.“⁶ Rafael, který je národností Portugalec, je mimořádně dobře informován o podmínkách v Anglii. Byl to věk bídy, bezdomovectví a loupeží, částečně kvůli ohrazování pastvin: „vaše ovce, které jsou přirozeně mírné a snadno ovladatelné, dnes požírají lidi a vylidňují celé vesnice a někdy i města.“⁷ V důsledku toho dříve čestní lidé se dnes potulují podél prašných cest ve společnosti vagabundů a krádežemi nebo loupežemi končí své životy na šibenicích. Další velká líheň potenciálních zločinců byla nalezena ve zbytečných služebnících nepotřebných šlechticů, kteří poté, co ztratí své zaměstnání, se také uchylují k žebrotě a krádežím. Protože to je jedním z hlavních témat Utopie, nechme mluvit Rafaela Hythlodaye:

„Příliš mnoho je šlechticů. Ti nejenom sami žijí v zahálce jako trubci z práce jiných, totiž obdělávatelů svých statků, a je odírají až na kůži (tento jediný druh hospodárnosti znají lidé, kteří jinak rozhazují až k ožebračení), nýbrž mají kolem sebe také zástup zahálčivých služebníků, kteří se nikdy nevyučili nějakému počestnému způsobu, jak si opatřit živobytí. Takovíto lidé, jakmile pán zemře nebo se sami rozestůňou, jsou ihned vyhozeni. Neboť jednak páni raději živí zahálčivé než nemocné, jednak často dědic umírajícího nestačí hned živit otcovu čeládku. Tu ti lidé řízně hladovějí, nedají-li se řízně na loupežení. Vždyť co jim zbývá? Když totiž potulováním zbídačeli oděv i zdraví, lidí nemocí znetvořených a v cáry oděných neráčí přijmout urození páni. Ale neodvažují se to učinit ani sedláci, dobře vědouce, že kdo zhýčkán zahálkou a rozkošemi, opásán kordem a ozbrojen štítem míval ve zvyku s tváří větroplacha přehlížet vše kolem sebe a nade všechny se vypínat, nebude nijak vhodný k tomu, aby s motykou a rýčem za mizernou mzdu a skrovnou stravu věrně sloužil chudákovi!“⁸

To vede k debatě o dopadech nadměrné tvrdosti zákona, která je evidentní v hromadném věšení všech zlodějů. Vskutku na jednom místě se zdá, že Rafaelův argument jde až k zavržení veškerého hrdelního trestání, jako zásahu do božského práva.⁹ Špatné vlády, ambiciózní vladaři zanedbávající své poddané, výstřelky zahálčivých boháčů, toulající se vagabundi a lupiči, hromadné věšení, zanedbávání Kristova učení – to je stav světa obecně a Anglie zvláště, proti kterému Rafael Hythloday staví svou vizi Utopie. O té začne vypravovat svým hostitelům po přestávce, která je věnovaná obědu.

Život v Utopii si můžeme na omezeném prostoru načrtnout jen hrubými tahy s výjimkou několika zvláštností, které poukazují na některý obecný princip. Utopie je samozřejmě komunistickým ostrovem, na kterém neexistuje soukromé vlastnictví. Morálkou jsou jeho obyvatelé osvícenými následovníky Jeremyho Benthama: „nikdo by nebyl tak pošetilý, aby nemyslil, že se smí všemi dovolenými nebo nedovolenými prostředky hnát za rozkoší, jen když dá pozor, aby menší rozkoš nestála v cestě větší, a když nebude vyhledávat takovou, za kterou je vzájemnou oplátkou bolest.“¹⁰ Zdá se, že znají felicific calculus. V náboženské oblasti „jejich kněží jsou lidé znamenitě svatého života, a proto jsou jen zcela nepočetní.“¹¹ Je to země, kde je jen málo zákonů a žádní právníci – „advokáty, kteří by prohnaně vedli pře a chytračili v hádkách o smysl zákonů, vylučují zcela a vesměs. Podle jejich názoru je prospěšné, aby každý hájil své pře sám a, aby se svěřoval soudci s tím, co by jindy vykládal svému obhájci.“¹² Dalšími poutavými vlastnostmi jsou, že „milují svůj klid“ a také „mají velkou potěchu ze šašků.“¹³

Vše v Utopii se podrobuje přísné disciplíně. Život je tu zorganizován podle daných vzorců. Města jsou očíslována a jsou založena v určených vzdálenostech od sebe. Počty rodin v každém městě a velikost rodin jsou regulovány. Mají své volené úředníky – syfogranty a tranibory. Mají vladaře a senát, ale obyčejní lidé se zbytečně nepletou do státních záležitostí. „Radit se o veřejných záležitostech mimo senát nebo mimo veřejné schůze syfograntů trestá se smrtí.“¹⁴ To, že v Utopii panuje tak tvrdé potlačení hospodských řečí je jen málokdy středem pozornosti. Každý se učí dvěma řemeslům – zemědělství a jednomu dalšímu. Všichni nosí tytéž šaty, které se liší jen pro obě pohlaví a podle ženatého či svobodného stavu. Móda se zde nikdy nemění. Den je přísně rozdělen mezi různé úkoly a přesýpací hodiny jsou tyranem v životě každého člověka. Všichni musí povinně pracovat mimo hrstky vybraných zvláště nadaných, kteří jsou předurčeni pro studium. Pokud ve svém studiu nedosáhnou požadovaného pokroku, je jim výjimka odejmuta. Tento přísný životní styl se odráží ve způsobu trávení volného času, který všichni musí věnovat „studiu nebo některému patřičnému cvičení.“ Pracuje se ovšem pouze šest hodin denně, tři hodiny dopoledne a tři hodiny před večeří. Existuje významná pasáž, která předznamenává obdobné pasáže ve velkém množství další literatury. Hlavním argumentem je, že dlouhá pracovní doba je důsledkem existence armády povalečů, kteří na společnosti parazitují. Kdyby všichni pracovali, pak by břemeno práce bylo možné rozložit rovnoměrněji a pracovní den by měl jen několik málo hodin. Šest hodin je docela postačujících, pokud se uváží, jak velká část národa se jinak oddává nečinnosti:

„Jsou to především skoro všechny ženy, tedy polovice plného počtu, anebo zase, kde jsou ženy zaměstnány, tam obvykle místo nich lenoší muži. K tomu přistupuje velký a velmi zahálčivý zástup kněží a řeholníků. Dále připočti všechny boháče, zvláště pány na panství, které obecně nazývají urozenými a šlechtici. K nim připoj jejich dvořanstvo, zřejmě vesměs to sebranku lehce ozbrojených větroplachů. Konečně sem přidruž statné a zdravé žebráky, kteří předstíranou chorobou zastírají svoji lenost. Zajisté shledáš, že těch, jejichž prací se pořizuje všechno to, čeho lidé potřebují, je mnohem méně, než sis myslil.“¹⁵

Navíc jen menšina těch, kteří jsou zaměstnáni, se věnuje skutečně prospěšné práci: „protože my, kteří měříme všechny věci zlatem a stříbrem, dáváme tím prostor mnoha řemeslům, která jsou marnivá, nadbytečná a slouží pouze zahálce a požitkářství.“ Toto je idea, která byla později tak drahá srdci Fouriera, který s nesmírným gustem klasifikoval všechny parazity na lidstvu. Navíc je zde bod, který se opakuje ve většině Utopií – prostota a střídmost života je svou vlastní odměnou. Je tu méně nezbytné práce, protože místní lidé pohrdají luxusem a měnící se módou. „Poněvadž téměř všechen lid ani nezahálí, ani není zaměstnán neužitečnými řemesly, lze snadno odhadnout, jak malého počtu pracovních hodin je potřeba k vykonání celého souboru dobrého díla.“¹⁶ Tím vším Thomas More (nebo Rafael Hythloday) zavedl novou literární módu. Pokud si představíme všeobecnou pracovní povinnost v kombinaci s prostým životním stylem a stále efektivnějšími stroji, tak neexistuje mez, pod kterou by se nutná pracovní doba nemohla smrsknout.

V Utopii je život zorganizován na komunální bázi. Potraviny jsou z okolí dopraveny na náměstí v každém z měst, kde jsou pak volně k rozebrání. Nejprve si je berou nemocnice, po nich veřejné jídelny a po nich kdokoliv chce. Ovšem protože se všichni stravují ve veřejných jídelnách, tak nikdo bez dobrého důvodu by nechtěl jíst sám doma. „Je směšné a pošetilé, aby si člověk připravoval horší večeři doma,“¹⁷ když se lze daleko lépe najíst na veřejnosti. Ve zlověstné frázi se zde říká, že v Utopii „všichni lidé žijí na očích.“ Na tom šťastném ostrově je přebytek všeho kromě soukromí. Obědy a večeře předchází krátká „morální poučení“, jež slouží jako odrazový můstek pro povznášející konverzace.¹⁸ To může být další důvod stranit se studeného domácího krbu.

Obchod se odehrává podle neobvyklých principů a s neobvyklými výsledky. Ostrov má hojnost všech věcí, takže ze zahraničí potřebuje dovážet jen málo nebo nic. Zahraniční obchod je pak rozdávání nadbytků poté, co byly vytvořeny zásoby na dva roky. To má buď formu darů s diplomatickými účely, nebo Utopie dováží výměnou velká množství zlata a stříbra. Zde je vskutku merkantilistický ideál země přetékající drahými kovy. Ten je ovšem kombinovaný s naprostým pohrdáním drahými kovy a všemi ostatními šperky: „bláhovost lidí pozdvihla hodnotu zlata a stříbra z důvodu jejich vzácnosti.“¹⁹  Aby srdce obyvatel Utopie nebyla v pokušení uctívat takzvané drahé kovy, stává se ze zlata symbol zneuctění. Ze zlata jsou vyrobeny nočníky a řetězy pro otroky. Zlatá náušnice je pak speciálním znakem špatné pověsti.

V zemi je tolik zlata, že ho lze nalézt na neočekávaných místech. Zlato je používáno pro najímání zahraničních žoldnéřů v případě války, a také pro nákupy kriminálníků z cizích zemí, kteří jsou odsouzeni k otroctví. V Utopii existují dvě věci, které se mohou dotknout moderní politické korektnosti. Zaprvé Utopie vede války, a to nejen obranné. V této záležitosti Utopie nemůže uniknout obvinění, že se chová docela imperialisticky. Pokud její populace přesáhne vypočítané optimum, vysílá kolonisty na sousední kontinenty:

„Přesáhne-li náhodou přírůstek obyvatelstva na celém ostrově stanovenou mez, pak odepíší z každého města příslušný počet občanů a vyšlou je jako osadníky na nejbližší pevninu do kteréhokoli kraje, kde domorodcům zbývá hodně neobdělané půdy. Takovou osadu zřizují podle svých vlastních zákonů, přiberou však do ní tamní domorodce, chtějí-li s nimi žít společně. Setkají-li se se souhlasem, snadno s nimi splývají v jediné životní společenství s týmiž mravy, a to k dobru obou národů. Svou civilizací totiž způsobí, že země, která se před tím zdála skoupá a neúrodná pro jeden národ, stane se bohatě prosperující pro oba. Odmítají-li domorodci žít podle zákonů Utopie, vyženou je z tohoto území a sami se o ně rozdělí. Narazí-li osadníci na branný odpor, utkávají se válkou. Pokládají totiž za zcela spravedlivý důvod k válce, jestliže některý národ takové půdy sice sám neužívá a vlastní ji jako prázdnou a neobdělanou, avšak nechce dopřát ji užívat a ji vlastnit jiným, kteří se z ní mají podle příkazu přírody živit.“²⁰ 

To je doktrína Lebensraum v ryzí podobě a pronesená beze studu. Odvolává se tu na přírodní zákon, který je docela logický, pokud si neumíme představit uspokojení potřeb pomocí obchodu a řekneme, že všichni obyvatelé světa mají stejné právo na veškerou půdu světa. Války pochopitelně mohou začít také z jiných důvodů, například při plnění spojeneckých závazků. Když dojde na válku, obyvatelé Utopie jsou schopni statečně bojovat, ale dávají přednost najímání zahraničních žoldnéřů a vítězit spíše lstí než krveprolitím. V praxi to znamená podporovat aktivity pátých kolon a provokovat nepřátelské poddané k tomu, aby zavraždili svého vladaře.

Druhý bod, který je v rozporu se současnou politickou korektností, je pochopitelně otázka otroctví. Pohodlí obyvatel Utopie vyžaduje existenci populace otroků, jejichž funkcí je vykonávat „nečisté služby.“ Pracují například na jatkách, ze kterých se útlocitným obyvatelům Utopie obrací žaludek. Otroci dělají všechny nepříjemné práce, což pochopitelně zdvihá životní úroveň ostatních. Na rozdíl od občanů, kteří pracují šest hodin denně, otroci „pracují neustále a vždy v řetězech.“²¹ Otroci jsou zaprvé odsouzení zločinci z Utopie a častěji pak odsouzení kriminálníci z cizích zemí, které obchodníci získávají se slevou nebo zadarmo. Ti jsou doplněni dobrovolnou pracovní silou z cizích zemí, kde mají chudí pocit, že žít na úrovni otroků v Utopii je příjemnější než být svobodný někde jinde. S těmi se také zachází daleko lépe než s ostatními skupinami otroků. Se vzpurným otrokem se zachází jako s divokým zvířetem, a pokud se ho nepovede zkrotit, tak je zabit. Obhajobu otroctví jako trestu je možno vidět v příznivějším světle jako protest proti nadměrné krutosti soudobých trestů smrti a mučení. Z ekonomického hlediska může být práce odsouzeného kriminálníka pro společnost přínosnější než jeho oběšení. Ovšem v Utopii je nevyhnutelně chybou, pokud pro své fungování potřebuje otroky.

Mnohé z toho, co bylo řečeno, lze zkrátka opominout jako pohádkové přehánění. Kdokoliv může říct, že ten či onen aspekt Utopie je neuskutečnitelný, absurdní nebo myšlený ironicky. Musíme mít na paměti, že More byl jedním z těch nešťastníků, jejichž humor na sebe bere masku vážnosti a za chladně proneseným výrokem se vždy mohl skrývat vtip. Něco napovídají jména, jaká zvolil. Lidé jako on mají téměř jistotu, že nebudou správně pochopeni. Daleko šťastnější jsou ti, jejichž vtipkování je zřejmé na první pohled a ti, kteří neprovozují takové nebezpečné kratochvíle. More si hrál s ironií a my nemůžeme brát doslova všechno, co napsal. Kdybychom tak mohli vidět jeho oči ve chvíli, kdy psal jednu ze svých kontroverzních pasáží, aby také pomalejší z nás pochopili, jak to vlastně myslel. Ovšem z těch pasáží, kde Rafael Hythloday s ponurou výmluvností přednáší vášnivý apel na spravedlnost, naříká nad nepravostmi a sobeckostí, které pramení z lidské touhy po bohatství a moci, je cítit jen málo ironie. V důsledku toho se pak obrací k nutnosti komunismu. Abychom ocenili přetrvávající vliv Thomase Morea, uvedeme zde několik pasáží z Hythlodayových promluv a povšimneme si podivné modernosti jeho apelů. První z pasáží se týká zla plynoucího ze soukromého vlastnictví a je to jedno z mírnějších vyjádření, které se vyskytuje na konci prvního dílu, kde Hythloday poprvé mluví o Utopii:

 „Ale věru, milý More, abych po pravdě řekl, k čemu se má mysl kloní: mně se zdá, že všude tam, kde trvá soukromé vlastnictví, a kde všichni všechno měří penězi, stěží může nastat, aby bylo státní zřízení spravedlivé a prospěšné. Ledaže bys myslil, že tam je zřízení spravedlivé, kde se nejlepších věcí dostává lidem nejhorším, nebo tam, že je šťastné, kde se úhrn statků rozděluje mezi nepatrný počet občanů a ti jsou vybaveni všestrannými výhodami, zatímco ostatní žijí v naprosté bídě.“

„V této souvislosti uvažuji o velmi rozumných a neobyčejně vážných zařízení Utopie. Ta řídí stát tak malým počtem zákonů, a přitom tak výhodně, že u nich jednak osobní zdatnost má plnou váhu, jednak, co se srovnání majetků týče, tak všichni mají všeho nadbytek. A když k těmto jejich mravům z druhé strany přirovnám tolik národů, které vždy hledí pořádat jiné, ač žádný z nich sám nikdy nebyl dost spořádán, u nichž každý to, čeho nabyl, nazývá svým soukromým vlastnictvím, u nichž tak velké množství zákonů, denně narůstajících, nijak nepostačuje k tomu, aby kdo získal nebo uhájil nebo od cizích rozlišil to, co každý jednotlivec nazývá svým, čehož snadným důkazem jsou ony nekonečné rozepře, vytrvale se rodící právě tak jako nikdy se nekončící – o tom, když uvažuji, začínám být spravedlivější k Platónovi a méně se divím, že odmítal navrhnout jakékoli zákony lidem, kteří se odvraceli od takových zákonů, podle nichž by se o výhody dělili všichni stejně. Věru bystře předvídal tento velmi rozvážný muž, že je jen jedna jediná cesta k veřejnému blahu, totiž vyhlášení majetkové rovnosti. A pochybuji, že se toho blaha, kdy může dosáhnout tam, kde jednotlivci mají soukromá jmění.“

„… Proto jsem pevně přesvědčen, že se statky nemohou nijak správně a spravedlivě rozdělit a, že nelze lidské poměry šťastně uspořádat, leč úplným odstraněním soukromého vlastnictví. Naopak, dokud to zůstane, zůstane vždy u daleko největší a daleko nejlepší části lidí soužení a neodstranitelné břemeno chudoby.“²²

Ke konci druhého dílu do slov Hythlodaye vstupuje vášeň, se kterou zdůrazňuje tento bod. Utopie je jedné státní zřízení hodné pojmenování Commonwealth:

„Všude jinde lidé, mluvíce o veřejném prospěchu, starají se jenom o prospěch soukromý. V Utopii však, kde není nic soukromého, opravdově se všichni zabývají veřejným zájmem. Není divu, že lidé jednají tak rozdílně. Vždyť jinde není snad jediného člověka, aby nevěděl, že nepostará-li se sám o sebe, zahyne hladem, i kdyby jeho stát sebevíce vzkvétal. A proto ho pudí nezbytnost k přesvědčení, že musí dbát více o sebe než o lid, to jest o druhé. Naproti tomu v Utopii, kde všechno náleží všem, nikdo nepochybuje o tom, že pokud budou státní sýpky plné, nikomu nebude soukromě nic chybět. Není tu nerovného rozdělování, takže není ani chudáků ani žebráků, a ačkoliv nikomu nic nepatří, přec jsou všichni bohatí. Co může být větším bohatstvím než žít zhola bez jakékoli starosti, s myslí radostnou a klidnou, beze strachu o vlastní živobytí, bez trýzně vyčítavých požadavků manželky, bez obav o budoucnost syna, bez úzkosti o dceřino věno, zato v jistotě o budoucím životě a štěstí vlastním, manželčině i všeho potomstva, synů, vnuků, pravnuků a dlouhé řady potomstva, jakou se chlubívají jenom šlechtici? Žít tam, kde je právě tak postaráno o ty, kteří dříve pracovali, ale nyní jsou již práce neschopni jako o ty, kteří dosud pracují?“²³  

Co se týče spravedlnosti, tak zde je jedna výmluvná část:

„Ať se mi tu někdo odváží k této spravedlnosti přirovnávat spravedlnost jiných národů, u nichž, ať zhynu, zjistím-li vůbec i jen stopu spravedlnosti a rovnosti! Vždyť jakápak je to spravedlnost, aby kdejaký šlechtic, klenotník, lichvář nebo kterýkoliv jiný z těch, kteří vůbec nic nedělají, anebo to, co dělají, je toho druhu, že to není pro stát potřebné, dosahoval života v přepychu a lesku? A současně, aby podomek, vozka, řemeslník nebo rolník, přestože pracují tolik, že by to dobytek stěží vydržel, a přesto, že je jejich práce tak potřebná, že by bez ní žádný stát nemohl trvat ani jediný rok, přece si vydělávali živobytí tak skoupé a vedli život do té míry ubohý, že se mohou jevit lepšími životní podmínky tažných zvířat, která nepracují tak ustavičně, nemají stravu o mnoho horší, ba pro ně sama dokonce chutnější, a nejsou tísněna strachem o budoucnost?“²⁴

A nakonec je zde revoluční závěr odvozený z celkového stavu světa:

„A tak, když v duchu přehlížím a převracím všechny ty státy, které dnes všude po světě vzkvétají, nepřipadá mi to – bůh mi buď milostiv – jako nic jiného než spiknutí boháčů, jednajících o vlastních výhodách pod záminkou a jménem státu. Vynalézají a vymýšlejí si všechny způsoby a úskoky, aby mohli to, co sami nepoctivě nahrabali, držet beze strachu před ztrátou, a pokud ke ztrátě dojde, aby to mohli přičiněním a prací všech chudáků co nejlaciněji získat zpět a mohli je utlačovat, jak se jim zlíbí.“²⁵

Jsou to právě tyto pasáže (všechny vyslovené Hythlodayem), díky kterým se Utopie stala živou knihou po další čtyři staletí. Pokud se podíváme dopředu na marxistický revoluční socialismus, je Moreova postava Hythlodaye předzvěstí mnoha zásadních bodů. Mimo hlavního bodu, že kořenem všeho zla je soukromé vlastnictví, je zde přítomna (1) škodlivost neproduktivních tříd, (2) extravagance a plýtvání chybným využitím bohatství, (3) zlo plynoucí z užívání peněz a konkrétně korumpující vliv drahých kovů, (4) vykořisťování chudých bohatými a nakonec (5) koncepce státu jako třídní organizace a „konspirace bohatých.“ Mimoto obsahuje ještě obhajobu zkrácení pracovní doby metodou vymýcení zahálky a odstraněním zbytečného luxusu. Ať už si More osobně myslel cokoliv, tak z Rafaela Hythlodaye udělal velice slibného revolučního socialistu. 

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) More vytvořil název Utopie z řeckého ú-topos (žádné místo, nikde).
2) More vytvořil toto jméno z řeckého hythlos (mluvka, žvatlal) a daios (zkušený, znalý).
3) Str. 86, 167 (Ideal Commonwealths, Universal Library). Odkazy jsou na toto vydání jako pravděpodobně na nejlépe přístupné.
4) Friedrich Schiller o naději.
5)  V jedné z oněch mdlých Utopií, The Coming Race, Lord Lytton předvídá naprosté vymizení literatury. Není tu o čem psát: „nemáme žádné události, které bychom zaznamenali,“ a ani žádné emoce, které by stály za registrování.
6) Str. 59.
7) Str. 64.
8) Str. 62. (Překlad Bohumil Ryba)
9) Str. 68.
10) Str. 116.
11) Str. 156
12) Str. 135
13) Str. 134
14) Str. 95
15) Str. 98-99
16) Str. 101
17) Str. 105
18) Str. 106
19) Str. 110
20) Str. 102
21) Str. 129
22) Str. 85-86.
23) Str. 162
24) Str. 163
25) Str. 164