Socialistická tradice (XI. část) - Rousseau a někteří další 2

Mises.cz: 13. května 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(c) Morelly

Dnes je univerzálně akceptovaným faktem, že kniha Le Code de la Nature, ou Le Véritable Esprit de ses Loix de tout tems négligé ou méconnu, která vyšla anonymně v roce 1755, ve stejném roce jako Rousseauova Rozprava o nerovnosti, je dílem Morellyho. Morelly sám ovšem zůstává jednou ze záhadných postav. Dlouhou dobu byly jeho práce připisovány Diderotovi a Le Code se dokonce objevil také v několika vydáních Diderotových sebraných spisů. Je záležitostí odborníků na francouzskou literaturu vyhodnotit důkazy o autorství jednotlivých děl. Pro člověka mimo obor je hlavním důkazem, proč by Le Code měl být přičten Morellymu, že na jeho prvních stránkách se nachází chvála špatné alegorické básně La Basiliade, která vyšla o dva roky dříve. Panuje shoda na tom, že nikdo jiný, než autor La Basiliade by nemohl chválit La Basiliade. Z toho plyne, že autor La Code byl zároveň autorem La Basiliade, což byl Morelly. Bezpochyby toto není jediným důkazem, který ukazuje stejným směrem. Existují jiná velmi drobná dílka a názor, že Morellyové byli dva, otec a syn. Možná bychom měli mít na paměti krásný výrok klasické kritiky, který vykrystalizoval v tvrzení, že „Iliada nebyla napsána Homérem, ale nějakým jiným člověkem stejného jména.“ Jediný nesporný fakt je, že o Morellym nevíme skoro nic. „Morelly“ je zkrátka konvenční označení autora Le Code de la Nature.

Ať už Le Code napsal Morelly syn nebo otec nebo jiný člověk stejného jména, tak kniha samotná je historicky významná a ovlivnila druhou polovinu osmnáctého století. Le Code je však jako dílo bez jakýchkoliv výrazných intelektuálních zásluh. Mimo Babeufa byli kritikové vůči Morellymu téměř jednohlasně přísní. Raynal jeho knihu popsal jako „bez pokračování, bez metody a bez názorů.“ Další soudobý kritik vyjádřil podobnou myšlenku: „v této knize nejsou principy, ani rozum ani osvícení.“¹ S větším časovým odstupem Janet popsal Morellyho socialismus jako „neosvícený, nekulturní socialismus“ a samotného Morellyho jako „vulgární ducha a myslitele nízké třídy.“²

Tyto kritiky jsou v zásadě oprávněné. Morelly své čtenáře otravuje více než jedním způsobem. Je samolibý a povrchní. Občas zavítá do psychologie a teologie, a pouští se do pochybných disputací, kde je očividně mimo svou ligu. Je celkově pochmurný. Pokud bychom vše výše vyjmenované pominuli, tak Morelly má další nevýhodu v tom, že neříká nic výrazně svého. Věří, že lidé jsou v zásadě dobří, a kazí je teprve okolní společnost a její instituce. Veškeré zlo má svůj kořen v existenci soukromého vlastnictví. Snaží se přesvědčit své čtenáře, že dokonalá společnost by vznikla zrušením soukromého vlastnictví. To je celkem běžná levicová doktrína osmnáctého století bez nějakého specificky vlastního prvku. Morelly se odlišil od ostatních pokusem kodifikovat přírodní zákon a popsat „Model legislativy, která je přizpůsobená záměrům Přírody.“ Přirozené právo se v osmnáctém století vyskytuje na mnoha místech, ale z důvodů běžné opatrnosti je obvykle ponecháno bez přehnaně přesné definice svého obsahu. Je zásluhou, nebo alespoň výlučností Morellyho, že se vypravil do míst, kam se Quesnay a mnozí další neodvážili vstoupit, a dal dohromady hrozivý dokument základních zákonů společnosti, který se snaží o konformitu se záměry Přírody.

Můžeme pominout komplimenty, které na začátku skládá autor Le Code autorovi La Basiliade, která měla s poetickou elegancí vyjádřit pravdy, které budou na tomto místě demonstrovány v próze. Poté, co splnil tuto příjemnou povinnost, se Morelly dostává k prvnímu bodu svého programu, kritice zvrácených a chybných názorů politických a mravních filosofů. Morálka by měla být stejně jednoduchá a evidentní, ve svých základních axiomech, jako matematika, ale stala se překroucenou a zamlženou předsudky. Základní chybou moralistů je předpoklad, že člověk se rodí zkažený a zlý (vicieux et méchant). Toto je zavržení doktríny pádu člověka a prvotního hříchu, které se stalo velkou částí socialistického učení v dalších třech generacích. Ještě nikoho nenapadlo, říká (ačkoliv zanedlouho to velmi jasně napadne Fouriera), že problémem je „nalézt situaci, ve které by bylo pro člověka téměř nemožné chovat se zvrhle nebo špatně.“³ 

Názor filosofů je, že člověk si ještě před svým zrozením v sobě nese zhoubné sémě zkaženosti, které ho svádí k tomu, aby hleděl na svůj vlastní prospěch na úkor ostatních příslušníků svého druhu.⁴ Vlastní zájem (amour propre), a Morellyho útok na filosofy, je z velké části obhajobou sebelásky a dokazováním, že sebeláska by měla vést k družnosti. Sebeláska, ze které moralisté udělali stohlavou hydru, je v „řádu Přírody“ něco docela nevinného. Není to nic jiného než neustálá touha zachovat si vlastní existenci prostředky, které jsou srozumitelné a nevinné, a které Prozřetelnost umístila v dosahu nás všech. Ovšem lidské instituce obklopily tyto nevinné prostředky nepřekonatelnými obtížemi, takže není divu, že se sebeláska přeměnila na množství hříchů.⁵ Je to ovšem z pokroucení morálky filosofy, a nikoliv z Přírody, z čeho plyne naše trápení.

Nejvyšší moudrost, ke které má Morelly volný přístup, s námi zamýšlela něco docela jiného. Jejím účelem bylo učinit z lidského druhu inteligentní celek, který by měl sám sebe uspořádat pomocí mechanismů stejně tak prostých jako zázračných – druhovou „morální přitažlivostí,“ což je další předzvěst Fouriera.⁶ Ze sebelásky pramení, nebo má pramenit, „dobrotivá náklonnost“ pro všechno, co ulehčuje našim slabostem. Touha ke štěstí může být základem, ale sebeláska nedosáhne ničeho bez pomoci, a to nás pohání ke šťastné nutnosti stát se laskavými bytostmi. „Tu veux être heureux; sois bienfaisant.“ (Chcete být šťastní, buďte laskaví.)⁷ Laskavost je způsob, kterým se realizuje sebeláska.

Kdybychom se řídili záměry Nejvyšší moudrosti, tak by naše situace byla zcela šťastná. Morelly nás pomocí metafory, které později dal Malthus opačný význam, ujišťuje že:

„svět je stolem dostatečně prostřeným pro všechny hosty, jehož jídlo patří všem. Někdy všem, kteří mají hlad, někdy jen některým, protože ostatní jsou sytí. Nikdo tedy není absolutním pánem, ani nemá právo si to nárokovat.“⁸

Příroda geniálně vytvořila množství nástrojů, kterými jsou lidé motivováni, ačkoliv asi nepříliš účinně, k jednomyslnosti a všeobecné shodě. Dala nám smysl pro rovnost podmínek a práv a smysl pro nezbytnost společné práce skrze „paritu“ v cítění a potřebách. Dočasnou variaci našich potřeb, takže nejsme jimi všichni stejně ovlivněni v každý okamžik (nejsme všichni hladoví společně) nás varovala, že bychom se někdy měli vzdát svých práv pro výhodu druhých. Tím, že lidi obdařila různými nadáními, jim ukázala cestu k různým zaměstnáním. Bolest a úsilí nutné pro uspokojení našich potřeb, když jednáme sami, vtisknou do našich myslí nutnost hledat pomoc u druhých a probouzejí v nás náklonnost ke všem, kteří nám pomohou. Morelly odhalením vnitřního fungování Božského plánu ukazuje, jak byla scéna připravena k všeobecné laskavosti. Tyto sklony by politici a moralisté měli posilovat. Místo toho sehráli roli „maladroit mechanicians“ (nešikovných mechaniků), kteří rozbili soukolí a vnesli do lidstva nejednotnost. Morelly je docela pyšný na svůj pohled na společnost jako mechanický stroj.

Metody, kterými první zákonodárci měli udržet lidstvo na přímé cestě, jsou docela jasné. Ve světě existuje jen jediný hřích a tím je lakota.⁹ Všechny ostatní hříchy, jakkoliv nepatřičně se mohou jevit našim očím, nakonec vždy vedou k touze vlastnit, le désir d´avoir. Z toho, s velmi prostou logikou, plyne, že když nebude existovat vlastnictví, tak nebudou existovat ani žádné negativní důsledky vlastnictví.¹⁰ Ale naši zákonodárci, ti takzvaní mudrcové, které naše imbecilita obdivuje, zlomili pouta pospolitosti uznáním vlastnictví. Dokonce dnes, pokud by vlastnictví bylo zrušeno, tak by znovu bylo dobře. Pokud svrhneme tohoto tyrana, bude „impossible de toute impossibilité“ (nemožnost naprosté nemožnosti), aby někdo spáchal zločin jako zloděj, vrah nebo dobyvatel.¹¹ Zákonodárci ovšem přehlédli tuto zjevnou příležitost založit společnost na skutečných záměrech Přírody, které lze shrnout do několika jednoduchých návrhů. Co se týče aplikace uvedených principů do praxe, tak takové záležitosti jako přidělit každému jeho patřičné zaměstnání a prostředky obživy, hravě zvládnou ministerstva práce a výživy. Morelly patří ke dlouhé a patetické řadě lidí, kteří věřili a věří, že řízení tohoto světa a vládní administrativa je něco, co by zvládlo každé děcko. Všechny praktické otázky, říká, spočívají zkrátka na spočtení věcí a lidí, což zvládne každý, kdo pochopil prosté operace sčítání a násobení. Až příliš často jsou sny o socialistické utopii poznamenány nevinnou vírou, že řízení veškerého průmyslu a obchodu je zkrátka jen účetní záležitost.

Ještě jeden bod Morellyho obecné teorie stojí za zmínku, protože ho spojuje s pozdějším anarchistickým myšlením. Naprosto odmítá názory, že lidé jsou ze své povahy líní nebo, si jakkoliv protiví práci. Pokud se lidé jeví být línými, tak se jedná o výsledek předsudků, které se zrodily kvůli zkaženým institucím. Dopřáváme stav permanentního odpočinku jedněm, které nazýváme prosperujícími, a jiným ponecháváme břímě všedních dnů. Za těchto okolností, kdy zahálka je privilegiem šťastných, je pouze přirozené, že druzí získají odpor k práci, která jim byla vnucena. To, že lidé nejsou přirozeně líní, můžeme odvodit ze zápalu, s jakým bohatí hledají „le tumulte fatiguant des plaisirs pour se délivrer d´une oisiveté importune“ (požitky které by je osvobodily od nevítané nečinnosti).¹²

Specialita Morellyho spočívá v tom, že ve čtvrté části svého Le Code je natolik odvážný, aby představil svůj model legislativy, která odpovídá záměrům Přírody.¹³  Jedná se o podivuhodný dokument. Očividně záměry Přírody nejsou to, co se o nich obvykle předpokládá. Navíc Příroda, která by se měla spokojit s obecnostmi, se zabývá takovými detaily, které by měly být pod její důstojnost. Jsou zde tři základní posvátné zákony, o kterých Morelly tvrdí, že zaručeně odřežou kořeny všem hříchům a zlům v jakékoliv společnosti. Tyto zákony jsou podepřeny dalšími předpisy týkajícími se konkrétních témat – distributivní zákony, agrární zákony, zákony o oblékání, zákony týkající se formy vlády, rodinné zákony, trestní zákony a tak dále. Ty nejsou certifikovány jako základní a posvátné. V některých záležitostech poskytují velmi detailní ustanovení celkem svévolné povahy. Morely skrze tento zákoník – ačkoliv žádný právní teoretik by ho jako takový neuznal – prezentuje obraz komunistické společnosti, která se velmi podobá Utopii Thomase Morea. Tři základní posvátné zákony jsou obecnějšího charakteru. První přikazuje, že nebude existovat žádné soukromé vlastnictví mimo věcí, které člověk skutečně využívá, ať už pro uspokojování svých potřeb, svou potěchu nebo svou každodenní práci. Již tato definice otevírá mnoho závažných otázek ohledně toho, jak by se v praxi uplatnila. Druhý zákon vyžaduje, aby každý občan byl „člověkem veřejným,“ živen a zaměstnán na náklady veřejnosti. Třetí zákon uvaluje na všechny občany povinnost přispívat k veřejnému dobru podle svých sil, svého talentu a svého věku.¹⁴ 

Morellyho stát je částečně ortodoxní Utopií a částečně má některé originální rysy. Z jakéhokoliv úhlu pohledu by to bylo dost nepříjemné místo pobytu. Je strukturovaný do rodin, kmenů, měst a provincií. Existuje tady systém střídání vlády rotací, což může představovat realizaci principu rovnosti, který by nesporně obětoval poslední zbytky efektivity. Stejně jako v Utopii jsou výrobky akumulovány ve veřejných skladech, odkud jsou pak rozdělovány. V případě nedostatku mohou být příděly sníženy. Základní potřeby jsou ovšem zajištěny jiným způsobem. „On prendra garde, avec soin, que ces accidens n’arrivent pas à l’egard de choses universellement nécessaires,“ (je třeba dbát na to, aby k těmto nehodám nedocházelo u věcí, které jsou všeobecně nezbytné).¹⁵ To by mělo stačit, aby se již neopakovaly špatné sklizně. Každý občan od 20 do 25 let věku pracuje v zemědělství, což je také ozvěna Utopie. Chlapci a dívky jsou ve věku pěti let roztříděni a svěřeni k výchově vybraným dospělým, kteří plní tuto povinnost pět dní a poté se střídají. To se nezdá jako příliš efektivní systém vzdělávání, ale naštěstí končí ve věku deseti let. V tom věku nastupují děti do dílen. Ty chytřejší již před tím pochytily základy jim předurčeného řemesla. Svatby se uzavírají při první možné příležitosti ve věku patnáct až osmnáct let. Všechny svatby se konají současně na začátku roku. Náboženské, metafyzické a filosofické doktríny jsou předepsány a žádné odchylky nejsou tolerovány. Děti nemají mít svou mysl naplněnou „bajkami, pohádkami nebo směšnou fikcí.“¹⁶ Nepřátelství Utopií k Červené Karkulce je hluboce zakořeněné. Velmi detailně jsou řešeny rozvody. Utopie očividně není zárukou manželského štěstí. Jedno ustanovení, které se týká rozvodů, je natolik překvapivé, že si zasluhuje zmínit. Děti (obojího pohlaví) zůstávají v případě rozvodu otci a jen žena, kterou si poté vezme, je pokládána za jejich matku. Žádná jiná žena nemá právo na tento titul ohledně dětí svého manžela. To je možná v souladu se záměrem Přírody, ale člověk by rád poznal zdroj Morellyho informací.

Nakonec tyto zákony jsou částečně inspirovány říšemi Peršanů a Médů. Část týkající se vlády (jakkoliv sama o sobě bláznivá) je nezrušitelná a posvátná stejně jako základní zákony. „Nemohou být změněny nebo doplněny nikdy a nikým.“¹⁷ Morelly vykazuje zvláštní potěchu ve vyhlídce na trestání přestupků, ačkoliv je podivné, že ve světě, kde má být nemožné, aby člověk chyboval, bude stále existovat trestní zákon. Není prvním autorem, o kom lze prohlásit, že na konci popisu svého ideálního státu zapomněl, co psal na začátku. Zákony trestající kriminálníky jsou ovšem „aussi douces qu’efficaces“ (stejně šetrné jako účinné). Morelyho idea „šetrného“ trestu je podivuhodná. Existují dva stupně zločinců. Ti, kteří si zasluhují oddělit od společnosti na nějakou dobu a ti, kteří si zasluhují „občansky zemřít“ – tedy být odděleni od svých bližních trvale. V nejméně příjemné a úrodné části země má vzniknout ponuré vězení a hřbitov v jeho blízkosti. Vězení s těžkými mřížemi je pro menší přestupky – za nevěru, nebo pomlouvání senátorů a podobné malé rybky. Ti, kteří si zaslouží občansky zemřít za to, že by chtěli změnit zákon, jsou umístěni na hřbitov do prostorných jeskyň, kde zůstávají až do své fyzické smrti. Jeskyně se pak změní na kobky. Toto uspořádání alespoň ušetří za dopravu a člověk může jen znovu obdivovat záměry Přírody.

Bezpochyby jen málo lidí bude nesouhlasit s verdiktem Janeta, že zde je „vulgární duch a myslitel nízké třídy“ a jeho socialismus je neosvícený a nekulturní. Toto ovšem nezabránilo, aby se nestal inspirací, i když jen mlhavou inspirací, pro ostatní. Morelly a Mably ruku v ruce inspirovali rovnostářskou stranu Francouzské revoluce, která kulminovala záhadným spiknutím Babeufa. Ten měl pravdu, když před soudem prohlásil, že autor Le Code byl skutečným vůdcem jeho konspirace. To, že ho omylem označil jako Diderota, je irelevantní. Dodnes nás může urážet a šokovat Morellyho mělké vykrádání všech věků a jeho nedostatek porozumění tváří v tvář problémům, kterými se zabývá. Mnohem drzejší je příčítat Přírodě autorství detailů ústavy a systému práva, které (mimo náznaků z Platóna a Morea) nikdo jiný než on, z Přírody nevyčetl. Historie má bohužel místo také pro bláznivé lidi, a tak Morellyho nemůžeme ignorovat, částečně kvůli jeho vztahu k Babeufovi, a částečně protože v několika aspektech si může podat ruku s Fourierem.

(d) Babeuf

Na fiktivní dveře historie idejí, by Babeuf – Gracchus Babeuf nebo François Noël Babeuf (1764-1797) – nejspíše klepal marně. Existují lidé, kteří tvrdí, že Babeuf neměl žádnou vlastní myšlenku. Přesto má neblahé místo v historii. Babeuf představuje kombinaci Mablyho a Morellyho, která se pokusila převést teorii do praxe. Pesimistické pokrčení ramen Mablyho, kterým uznal marnost jakékoliv snahy, je nahrazeno démonickou energií zaměřenou na zničení všech věcí. Po teoretické stránce je doktrína Babeufa ničím neředěný Mably-Morelly. Babeuf se netěšil bohatému zázemí, které Mablymu umožnilo rozvíjet úvahy o rovnosti v klasických dialozích. Naopak před jeho dveřmi neustále číhala chudoba. Je pravděpodobné, že Babeuf v srdci záviděl všem, kteří měli lehčí osud. Jeho apel je příznačně zaměřen na ty nejnižší lidské instinkty a vášně. Babeuf názorně ukazuje dopad Mablyho a Morellyho, když se jejich kázání dostane k někomu, kdo netrpí akademickou neurózou. Je také zajímavý z toho pohledu, že ve svém destruktivním vzteku, který pohltil jeho a jeho sektu, je spojovacím článkem k nihilismu a pozdějšímu radikálnímu anarchismu.

Bouřlivý život a smrt Babeufa jsou částí historie Francouzské revoluce. Narodil se roku 1764 a nejprve byl provinčním novinářem. Psal v Amiens pro Le Correspondent Picard, než ho strhla revoluce do pařížského víru. Stal se extrémně levicovou politickou postavou. Dal si jméno po Gaiu Gracchovi, a od té doby byl znám jako Gracchus Babeuf. Také, bez jakékoliv autority mimo své vlastní vůle, se nazýval „tribunem lidu“ a v průběhu doby vydával pod tímto titulem noviny, které byly občas zakazovány. Po pádu Robespierra a pod vládou Termidorské reakce roku 1795, Babeuf rozvinul mimořádnou podzemní aktivitu, která vyvrcholila slavným „Spiknutím rovných.“ Cílem spiknutí bylo svržení vlády a nastolení naprosté a „skutečné“ rovnosti. Příběh tohoto spiknutí obsahuje nádech fantastického melodramatu. S ohledem na jeho široký dopad a velkou publicitu, projevila existující vláda docela velkou otupělost nebo trpělivost, že se spiknutím nezatočila dříve, než se v realitě stalo. Nejspíš aktuálně nedisponujeme dostatkem zkušeností se spiknutími tohoto druhu, ale navzdory naší nevýhodě je obtížné se vyhnout dojmu, že spiklenci divadelně přehrávali své role, a hodně si toto dobrodružství užívali. V jednu chvíli založili „directoire secret de salut public“ (tajnou radu pro veřejnou spásu). Z ní vzešel zvláštní dokument sdělující světu, že „lid se bouří proti tyranii“. Té předcházejí čtyři strany tvrzení začínajících „considérant que (vzhledem k tomu, že) …“ jako kdyby byli mezinárodní organizací pracujících, která právě zasedá.¹⁸ Tak si člověk zrovna konspirace nepředstavuje. V posledním okamžiku byla konspirace vyzrazena zrádcem Georgesem Griselem. Vůdci byli pozatýkáni a následoval poněkud únavný, a zdlouhavý soud. Na jeho konci byli k smrti odsouzeni Babeuf a jeho hlavní podporovatel Darthe. Přes časovou vzdálenost se zdá zvláštní, že se spravedlnost v této krvavé době, v případě tak rozsáhlé konspirace, spokojila jen se dvěma rozsudky smrti. Poslední scéna přinesla strašidelné výjevy, které jsou naštěstí v tomto příběhu ojedinělé. Aby zůstal věrný jménu „Gracchus“, a římským stoickým ctnostem, Babeuf a Darthe se pokusili po vynesení rozsudku o sebevraždu tak, že se navzájem probodli meči. Podařilo se jim se pouze těžce poranit, takže poprava druhého dne (24. února 1797) byla téměř vysvobozením.

V tomto stručném přehledu Babeufova života nemůžeme nezmínit jeho společníka Buonarottiho, který dodal celé záležitosti epilog. Není jasné, proč on a ostatní unikli osudu Babeufa, protože se zdají být stejně vinní, jako byl on. Podle jeho vlastních slov tribunál k nim prohlásil: „Allez traîner une vie malheureuse loin de la patrie dans des climats brúlans et meurtriers,“ ¹⁹ (Jděte a prožijte nešťastný život daleko od domova ve žhavém vražedném podnebí) což si můžeme vyložit jako zdobnou parafrázi rozsudku vyhnanství. Před koncem dal Buonarotti mučedníkům slib, že jednoho dne sepíše příběh jejich konspirace a vybuduje jim věčnou slávu. Slovo dodržel, ačkoliv mu to trvalo třicet let. Jeho kniha Conspiration pour l’Egalite dite de Babeuf (1828) byla, spolu se soudními záznamy, až donedávna jediným zdrojem informací o Babeufovi. Navíc, ačkoliv to není čtivě sepsaná kniha, má svůj význam jako nositelka tradice Mablyho-Morellyho.

Úvahy o Babeufovi přinášejí otázky, které mají větší historický význam, a které byly také široce diskutovány. Do jaké míry v sobě Francouzská revoluce zahrnovala hnutí inspirovaná socialistickými ideály v běžném významu toho slova? Nejúplnější odpověď poskytl pan Janet.²⁰  Přednáška, která se stala základem Janetovy knihy, byla přednesena roku 1872. Lze namítnout, že to, co se za socialismus pokládalo tehdy, by dnes již nebylo patřičné, ale podle našeho mínění jsou Janetovy závěry v podstatě správné. Janet socialismus definuje jako doktríny, které podkopávají princip soukromého vlastnictví.²¹ Navzdory vyvlastňování majetků církve a šlechtické emigrace, navzdory takovým zásahům do vlastnických práv jako byl experiment s asignáty a Zákony o maximu, všechny revoluční režimy vyhlašovaly vlastnictví za jedno ze základních lidských práv. Zakotvily je do základních dokumentů, jako byla ústava z roku 1793. Babeufova revoluční aktivita směřovala k obnově ústavy z roku 1793 jako prvního kroku, ale nikdy nezastíral fakt, že toto posvědčení práva na majetek bylo v jeho očích černou skvrnou. Buonarotti souhlasně cituje právě verzi Deklarace práv člověka, kterou navrhl Robespierre, a kde je vlastnictví definováno jako „Ie droit qu’a chaque citoyen de jouir et de disposer à son gré de la portion de bien qui lui est garantie par la loi.“ (Právo každého občana užívat a libovolně nakládat s tou částí majetku, které mu zaručuje zákon.) Ti, kteří útočili na majetek jako takový, tvořili podle Janeta jen disentní menšinu, která stála mimo hlavní proud revolučního myšlení a akce. To sice zasahovalo různými způsoby do vlastnických práv, ale nesnilo o fundamentálním zpochybnění práva na majetek. Zde je vidět význam Babeufa. Byl ztělesněním protestu, že se revoluce zastavila na půli cesty. Ve světě, který mluvil o rovnosti, on hlásal „skutečnou“ rovnost, které nelze dosáhnout, dokud bude existovat soukromé vlastnictví.

Dokonce jen stručný souhrn Babeufových názorů obsahuje hrozbu, že bude další nudným opakováním myšlenek, na které jsme narazili dříve. Přestože se svou podstatou neliší od svých inspirátorů, Babeuf dává jejich idejím jinou příchuť. Kromě toho, co napsal pro Tribuna lidu, Babeuf byl také čilým pisatelem korespondence. Maurice Dommanget shromáždil do svazku Pages Choisies daleko více dopisů Babeufa, než bude mít pravděpodobně kdykoli a kdokoliv chuť si přečíst. Nám bude stačit dlouhý dopis z 28. července 1795 společně s č. 35 Le Tribun du Peuple.²²

Výchozím bodem je již známé tvrzení, že Příroda učinila všechny lidi navzájem si rovné v právech a potřebách. Pokud se někde objeví nerovnost, tak by zákony společnosti měly působit tak, aby odstranily tuto nerovnost a nastolili rovnost, kterou si Příroda přála. Ve skutečnosti zákony působí přesně opačným směrem. Babeuf se možná vymyká svým zdůrazněním faktu, že lidské předsudky nespravedlivě zvýhodnily určitá povolání. Kolem tohoto bodu dělá takový rámus, až ho člověk skoro podezřívá, jestli ho neurazila prosperita některých z jeho vesnických sousedů. Všichni čestní lidé jsou si rovni. Každý „qui a des vertus“ (kdo má ctnost) se drží svého poslání, a všichni by tudíž měli dostat „une égale aisance“ (stejnou výpomoc).²³ Větší originalitu projevuje Babeuf jen v názoru na vzdělání. Trpí onou patetickou vírou v moc vzdělání, kterou mají jen ti, kterým bylo vzdělání odepřeno, a kteří se museli rvát, aby napravili tuto nedostatečnost. Zabarvuje všechnu často vyjadřovanou úzkost ohledně budoucnosti jeho dětí. Babeufovi, s jeho cílem rovnosti, se systém vzdělávání jeví plný rizika. Jedním z kořenů nerovnosti je nestejné vzdělání chudých a bohatých. Babeuf prohlašuje, že vzdělání se stalo „druhem vlastnictví.“ Vzdělání, stejně jako jiný majetek, je tedy něčím, co by mělo být pro všechny stejné. V Babeufově proklamaci, že buď nemá vzdělání existovat vůbec nebo má být pro všechny stejné, cítíme dotek toho vzpurného jazyka, který se stal charakteristický pro Secte des Egaux. Konzistentně po celý život obhajoval pozici „všechno nebo nic.“²⁴

Kde existuje nerovnost, tam musela nastat nespravedlnost. Pokud má někdo nadbytek, druhému musí chybět. Babeuf je, stejně jako jeho předchůdci, mimořádně dobře informován o záměrech Přírody, a je schopen její záměry definovat s  nejvyšší přesností. Příroda, kterou popisuje jako „économe de ses dons“ (šetrně nakládající s dary), vždy poskytuje přibližně to, co je užitečné pro všechny bytosti, které stvořila.²⁵ Očividně Příroda provádí sčítání lidu, a docela nezávisle na jednání bytostí, které stvořila, jim posílá přesně vypočítané příděly, podobně jako ministerstvo výživy. Z toho plyne, že kdokoliv má nadbytek, tak někde jinde musí někdo trpět odpovídajícím nedostatkem. „Ce qui manque au grand nombre existe dans le trop, dans le superflu du petit nombre.“ (To, čeho se mnohým nedostává, má těch několik v nadbytku).²⁶ Z toho přirozeně plyne (jak později vyjádřil také Proudhon), že jen mít nadbytek je druhem krádeže. Deficit pramení z toho, co druzí rozkradli – „rozkradli legálně, pokud chcete, s pomocí zákonů vytvořených lupiči.“²⁷ Zde jsou položeny základy extrémního pojetí třídní války, a Babeuf o ní mluví s použitím množství plamenných frází. Probíhá věčná válka mezi hladovějícími a sytými, les affameus et lés affamés. Válka mezi bohatými a chudými, mezi těmi, co nemají nic a těmi, co mají vše.²⁸ Doktrína třídní války je ještě posílena velmi výmluvnými apely na závist a nespokojenost nešťastných. Proč by někteří měli mít la bonne table (bohatý stů) a jiní le pain noir (černý chléb)?²⁹ Jak můžeme od Babeufa očekávat „umírněnost“ a „politikaření,“ když nejedl 48 hodin, a když ráno vstává, tak neví, jestli nebude muset prodat své staré kalhoty, svou košili, svůj ošuntělý kabát nebo zničené povlečení.³⁰

V očích Babeufa, stejně jako později Fouriera, je celý svět špatný. Ve významném dopisu z 28. července 1795 (10. thermidoru roku III) adresovaném Charlesi Germainovi obžaloval svět, ve kterém žijeme.³¹ Obchod existuje jen proto, aby ždímal pot a krev víceméně ze všech, aby přinesl řeky zlata hrstce vyvolených. Představa vykořisťování je naznačována ve větách, které budou známy budoucím generacím. Existuje konspirace části proti celku: procedura má přimět množství paží k pohybu, aniž by tyto paže obdržely zaslouženou odměnu. Bohatství plyne zločinným spekulantům a jejich spolupachatelům – obchodníkům. Nejdůležitější pracovníci dostanou nejméně. Toto je „la loi barbare dictée par les capitaux“ (barbarský zákon diktovaný kapitálem). Žijeme v nejistém světě. Nemůžeme mít nikdy jistotu, že naši potomci budou zajištěni proti strádání. Touto myšlenkou byl Babeuf posedlý. Již tehdy dospěl k charakteristice pozdější „Konspirace“, že jedinou zbývající alternativou, je všechno zničit. Babeuf sní o tom, že kdyby měl kouzelný prsten, tak „je ferais la poussière du passé“ (z minulosti bych udělal prach). Zároveň s tím by povstala Společnost rovných. Tady, jako u pozdějších anarchistů propagujících přímou akci, je sen o anihilaci všech věcí spojen s vírou, že z popela a prachu destrukce se zrodí nové a krásné město. Povzbuzován takovou nadějí se Babeuf bezstarostně vydal na cestu.

Revoluce, jakkoliv vznešeně byla původně zamýšlena, se ukázala být ranou vedle, a to především po roce 1793. Dokud nebylo svrženo všechno staré a bezcenné, tak jsme nedosáhli revoluce lidu. Co se lidu týče, tak neproběhla žádná revoluce. Celou věc je nutné znovu opakovat. La révolution est à réfaire (revoluce musí být předělána).³² To bude nezbytně především destruktivní čin.³³

Než se podíváme na některé dokumenty týkající se konspirace, mohli bychom dát krátce slovo Buonarottimu, jakožto literárnímu doplňku Babeufa. Mimo pièces justificatives, které vrhají světlo na některá temná místa, hlavní význam Buonarottiho spočívá v tom, že podstatná část jeho knihy je věnována popisu Babeufova ideálního státu. Babeuf byl zcela nesystematickým autorem. Buonarottiho reedice cílů konspirace třicet let po událostech je s největší pravděpodobností lepším vyjádřením, než by Babeuf sám byl kdy schopen vyprodukovat. Největší dojem při čtení Buonarottiho dělá jeho blízkost k Mablymu a Morellymu. Ve světě „rovnosti bez hranic“ je právo na vlastnictví nahrazeno právem na tak šťastnou existenci, jakou si užívá kdokoliv jiný.³⁴ Očividně stát, který chce dosáhnout rovnosti v tak těžce definovatelné kategorii jako je „štěstí“, musí na této cestě překonat několik problémů. Je to svět, kde se nadbytek dostává každému, a co nelze rovnoměrně rozdělit mezi všechny, tak musí být přísně omezeno. Ve výsledku, pokud nemohou mít všichni všechno, tak nikdo nebude mít nic.³⁵ Je to svět venkovské prostoty, kde jsou omezena umění a zahraniční obchod, aby se eliminovala rizika vzniku nerovnosti a luxusu, která jsou s nimi spojena.³⁶ Je to svět, kde je každý občan vojákem, ve kterém mladí muži tráví většinu času ve vojenských leženích na hranicích, který přesto má svůj nejúčinnější obranný štít ve své prostotě a integritě.³⁷ V tomto světě je jen málo zákonů, protože zákony nebudou potřeba tam, kde bude panovat rovnost. Jaké zákony by byly potřeba mezi lidmi, kteří jsou „bez vlastnictví, tedy bez hříchů a zločinů, které vlastnictví generuje, bez obchodu, bez peněz, bez daní, bez financí, bez občanských procesů a bez chudoby?“³⁸ Je to svět, kde vzdělání je „národní, společné pro všechny a stejné,“ protože politická rovnost plyne z rovnosti ve vzdělání.³⁹ Naneštěstí, a to představuje temnější stránku mnoha socialistických utopických spekulací, žádný jednotlivec nemá právo na soukromý život. „La patrie s´empare de l´individu naissant pur ne le quitter qu´à la mort“ (vlast se člověka zmocní při narození, aby ho opustila až po smrti).⁴⁰ Ve světě, který setřásl tolik věcí, že se zákon stal téměř zbytečným, je podivné, že stát bude dále existovat jako chobotnice, proti jejímž chapadlům je jedině hrob bezpečným úkrytem.⁴¹

I krátký pohled na Babeufa vyžaduje odkaz na výběr z proklamací a sloganů, kterými byla konspirace obklopena. Asi neexistuje jiná tak bohatě „zdokumentovaná“ konspirace. Konspirátoři prolévali inkoust stejně hojně, jako žádali od svých následovníků prolévání krve. Výsledkem byla zvláštní sbírka manifestů, návrhů zákonů a instrukcí, které lze nalézt mezi Buonarottiho pièces justificatives. Ty ukazují, k čemu by úspěšný Babeuf směřoval. Nejznámější je Manifeste des Egaux, který je údajně dílem Sylvaina Maréchala. To je ohnivá a ukřičená produkce. Méně shovívaví by ho nazvali tirádou.  Pro představu postačí jen několik vět:

„Eh bien! Prohlašujeme, že budeme žít a zemřeme jako sobě rovni, jako se rodíme sobě rovni. Požadujeme rovnost nebo smrt. Nelze jinak.

Nastolíme skutečnou rovnost bez ohledu na cenu. Běda nepřátelům na naší cestě! Běda odpůrcům odhodlané touhy.

Francouzská revoluce byla pouze předstupněm další revoluce, větší a slavnější, která bude revolucí poslední…

Dosáhneme rovnosti nejen zapsané v deklaracích práv člověka a občana. Budeme ji mít v našem středu a pod střechou našich domů. Obětujeme vše tomuto cíli, vytvoříme table rase pro dosažení rovnosti. Zhyňte, pokud to bude potřeba, všechna umění, pokud nám to přinese skutečnou rovnost!“ ⁴²

Různé projekty a fragmenty projektů, dekrety schválené „povstaleckým výborem“ a připravené „až přijde den“, nabízejí zajímavý pohled do revoluční techniky. Ačkoliv nakonec jde spíše o poučení, čeho se vyvarovat. Podivný „Acte d´Insurrection,“ který vyhlašuje stav povstání, tvrdí v článku 12, že veškerá opozice bude přemožena hned na místě a kdo se postaví na odpor, bude zlikvidován. Humánnější články 13 a 14 nařizují rozdat lidu zdarma základní životní nezbytnosti a nařizují pekařům péct chleba bez přestávky. Článek 17 nařizuje rozdat majetky nepřátel obráncům vlasti. Další navrhovaný dekret nařizuje redistribuci bytů a nábytku boháčů chudým.⁴³ Na konspiraci, jejímž primárním cílem je zrušení soukromého vlastnictví, je něco humorného, pokud dopředu přijímá opatření legalizující krádež. Po třiceti letech tento bod očividně trápil také Buonarottiho. Říká, že by bylo chybou chápat sliby velké redistribuce majetků jako protikladné k duchu komunismu, který byl cílem: Le grand point était de réussir (hlavní věcí bylo uspět). Toto je vskutku odzbrojující upřímnost starší doby.⁴⁴

Dále je zde fragment ekonomického dekretu, který je předzvěstí něčeho ve stylu národních dílen a může být zajímavý z hlediska vlivu na Louise Blanca.⁴⁵ Obecnější význam má návrh policejního dekretu, který se zabývá „étrangers“. Ti jsou definováni jako lidé, kteří nedělají konkrétní užitečnou činnost pro vlast. Republika jim nabízí „pohostinnost“, což zní docela mile. Ovšem jejich cílovou destinací je jeden z malých ostrovů nedaleko francouzského pobřeží. Tyto ostrůvky navíc mají být „nepřístupné.“⁴⁶ Řečeno přímo, pohostinnost Republiky rovných je pohostinností koncentračního tábora.

Existovala řada důvodů, proč Babeufova konspirace neuspěla. Listování Buonarottim nechává jen malou pochybnost, že jedním z důvodů bylo, že všichni příliš mluvili a nejvíce času trávili debatováním o zákonech, které mají vstoupit v platnost v posvátný den revoluce. Pokud se na Babeufa podíváme nestranně, tak mohl mít několik dalších vlastností, mimo žlučovitosti svého pera. V normální době by zůstal jedním z velmi nezajímavých lidí, kteří si plní své každodenní úkoly kdesi v Pikardii. Nemůžeme ho odsuzovat za to, že si začal říkat Gaius Gracchus. To byl v té době běžný zvyk. Méně omluvitelná je jeho uzurpace titulu „tribun lidu.“ Do takového úřadu by nikdo neměl nominovat sám sebe. Musíme mít na paměti, že se bral strašlivě vážně. Někdy o sobě smýšlel až nekriticky, ačkoliv to mohlo být způsobeno komplexem méněcennosti. Nejvíce sympatií Babeuf vzbuzuje, když si čteme jeho osobní dopisy, kde projevuje svou lásku k manželce a dětem. Jeho dopisy z vězení v posledních dnech před popravou téměř dosahují skutečného patosu, kterého by dosáhl, pokud by dokázal zkrotit svoje ego. Ani noc před popravou by neměl muž utěšovat svoji ženu slibem pocitu uspokojení až lidé o jejím manželovi řeknou: „Il fut parfaitement vertueux“ (byl dokonale ctnostný).⁴⁵

Navzdory předchozímu popisu Babeufova neúspěchu zůstává nakonec zajímavější postavou než jiní, kteří byli obdařeni větším nadáním. Představuje konec jedné tradice, pokud nějaké tradice mohou skončit, aniž by se okamžitě znovu zrodily v jiném hávu. Je poučné vidět, jak se platónské dialogy Mablyho promítly do bláznivých dekretů La République des Egaux, počaté, ale nezrozené. Babeuf je zajímavý ještě z toho úhlu pohledu. Jeho divoký destruktivní vztek, jeho ochota zničit celý vesmír, pokud nedostane to, co chce, a síla jeho vášně jsou v tehdejší literární tradici něčím novým. Na něco podobného si musíme počkat až na ruské nihilisty. Význam Babeufa spočívá v tom, že představuje bod, kde byl akademický komunismus Mablyho přetaven do nezvládnutelné destrukce levicového anarchismu. 

Další aspekt, ve kterém Babeuf sice není unikátním, ale je poměrně vzácným fenoménem. O Rousseauovi se vyjadřoval poněkud pohrdavě jako o snílkovi a naznačoval, že Rousseau byl pisálkem, který ale neudělal v realitě nic. Je pravdou, že revoluční autoři nebyli vždy sami revolucionáři a často ani konspirátoři. I Marxe po roce 1848 můžeme popsat jako pouhého snílka, který sice sázel revoluční semínka, ale prostému oku se jevil jako neúspěšný buržoazní novinář živořící na pokraji společnosti. Lenin je velkým příkladem teoretika, který své teorie uskutečnil v praxi. Mezi Ruskou revolucí a Konspirací rovných je dlouhá cesta, ale řečeno přímo, Babeuf by byl rád Leninem.
 

(e) Fichte

Johan Gottlieb Fichte (1762-1814) má nesporný nárok být zahrnut do historie socialismu, ačkoli mohou panovat pochybnosti o tom, ve které kapitole by se měl objevit. V určitých ohledech předznamenal pozdější německý vývoj natolik, nakolik německé myšlení mělo vždy viditelný sklon k oslavování silného státu a přísného autoritativního režimu. Na druhou stranu prožil svůj život v zásadě v osmnáctém století, a tak by se měl ocitnout mezi autory, kteří představovali atmosféru osmnáctého století. Fichte by po právu mohl být pokládán za utopistu, protože kniha, kterou zde budeme rozebírat – Der Geschlossne Handelsstaat – vzbuzuje zamýšlený odpor mezi prakticky smýšlejícími lidmi. Jako filosof osmnáctého století se pohybuje v rámci ideje společenské smlouvy – nikoli jedné smlouvy, ale celé sítě smluv, které drží pohromadě a jsou garantovány státem. I když se omezíme jen na obsah Geschlossne Handelsstaat, i tak z něj mnohé vynecháme. Budeme se zabývat jen jeho názory na funkce státu, vztahem mezi státem a jeho obyvateli, a mezi státy navzájem. Účelem státu je podle něho dát každému, co jeho jest. Zaručit mu jeho postavení, a to pak nadále chránit.⁴⁶ Je to jen stát, který má moc přeměnit rozmanitý dav na „uzavřený celek“. Pouze stát může zavést vlastnické právo. Funkce státního přerozdělování (pokud si vypůjčíme jazyk pozdější doby) plyne z kontraktu všech se všemi. A základním předpokladem, na kterém je tento kontrakt postaven, je, že všichni by měli mít přibližně rovný podíl na životních potěšeních: alle ungefähr gleich angenehm leben können (každý může žít přibližně stejně pohodlně).⁴⁷

Kdo jsou strany tohoto kontraktu nebo kontraktů? Ideu společenské smlouvy, jak jí prezentovali Hobbes, Locke nebo Rousseau, jsme si zvykli polykat bez větších protestů proti absurditě celého podniku – možná proto, že většina z nás se s ní setkala ještě v mladém a nekritickém věku při úvodu do politického poznání. Všude jinde fiktivní kontrakty zavánějí umělostí a provokují výrazy netrpělivé nedůvěry. To přesně je případ Fichteho. Jeho kontrakt existuje v první řadě mezi Produzenten a Künstler, poskytovateli základních materiálů a řemeslníky – a jak narůstají různé druhy řemesel, tak se násobí množství kontraktů. Podstatou těchto kontraktů zjednodušeně řečeno je, že všichni budou vykonávat svoji práci, zůstanou u své práce a nebudou zasahovat do práce ostatním. Pak budou moci všichni žít stejně pohodlně. Do sítě vztahů posléze vstupují obchodníci, což rozmnožuje počet kontraktů, a je očividně nutné, aby také obchodníci žili stejně pohodlně jako původní producenti a řemeslníci. Účelem všech imaginárních kontraktů je, že všichni by se měli být schopni těšit ze stejně příjemného života.⁴⁸

Nyní je správný čas, aby do orgií kontraktů vstoupil stát. Jednou z funkcí státu je zajistit dodržování platných kontraktů.⁴⁹ Fakt, že se argumentace vztahuje ke kontraktům, které nebyly nikdy uzavřeny, a ani nemohly být uzavřeny, je irelevantní. Tady se zjevuje stát se zničujícím rozsahem moci. V první řadě musí stanovit počty lidí, které lze připustit ke každému povolání, a nesmí dovolit jakýkoliv přebytek nad nutným počtem. Při tomto úkolu musí dohlédnout na produkci nezbytných produktů, než povolí produkci luxusních. Nejprve musí být dost pro všechny, než tu bude nadbytek pro některé.⁵⁰ Stát musí mít absolutní moc odmítnout komukoliv výkon jeho povolání. Je nezbytné provádět zkoušky schopností. Každý z kandidátů musí projít sítem Kunstverständige, obdobou cechovních zkoušek. Počty obchodníků jsou pevně dané a obchodníci mají povinnost prodávat a kupovat na požádání, podobně jako Bank of England.⁵¹ Celá produkce musí být pečlivě plánovaná na základě požadavků. Kontrolu nad celým soukolím umožňuje skutečnost, že obchodníci mají zaručeny své zákazníky i své dodavatele. Má existovat bestimmte Verkäufer a bestimmte Abkäufer – registr zákazníků, což bude povědomé válkou poznamenané generaci.⁵²

Stát rovněž bude stanovovat pevné ceny, které pak zůstanou neměnné na věčné časy. Nemusíme se pouštět do Fichteho teorie hodnoty. Není slibnou cestou pokládat za základní měřítko relativní hodnoty věcí dobu, kterou se z nich dá žít.⁵³ Tato teorie hodnoty se prolíná s Fichteho teorií peněz, která dokonce v mnoha detailech anticipovala Knappa, bez složitostí Knappova barbarského jazyka.⁵⁴ Stát musí mít své vlastní peníze, které nebudou penězi žádného jiného státu, a stát si může dělat s penězi cokoli uzná za vhodné. Může nastavit fixní ceny bez jakýchkoliv výkyvů nebo stínu problému.⁵⁵

Ještě si můžeme povšimnout dalších bodu v tomto reglementovaném světě. Jak naznačuje už název jeho eseje Der Geschlossne Handelsstaat, Fichteho cílem je vytvoření autarkního státu. Všem obyvatelům je zakázáno podílet se na mezinárodním obchodu. Pokud je nějaký mezinárodní obchod nutný (a tato možnost není úplně vyloučena), tak je považován – stejně jako válka nebo uzavírání mezinárodních smluv či aliancí – za státní záležitost. Při jakémkoliv uspořádání, kdy občan jednoho státu má přímé jednání s občanem jiného státu, se věc musí pojímat tak, jako kdyby byli oba občany jednoho státu.⁵⁶ Tato myšlenka není vyjádřena příliš obratně, ale implikace jsou jasné. Ekonomické vazby spolu mohou mít jen občané téhož státu, což implikuje společné občanství. Hranice, v jejichž rámci tyto vazby budou fungovat, by tedy měly být stanoveny podle toho. Z jiného úhlu pohledu se toto podobá myšlence fyziokratů, že mezinárodní obchodník je rizikem, protože jeho zájmy náleží více zemím. Pokud je potřeba získávat nějaké zboží ze zahraničí – a ve skutečnosti by potřeby importů měly být omezeny na naprosté minimum – pak jen stát samotný by to měl dělat na bázi barteru. Fichte poněkud neprakticky uvažuje, že takové uspořádání (pokud je nutné) by mělo trvat do nekonečna, zu ewige Zeiten.⁵⁷

---

Fichte většinou nefiguruje na prominentním místě v historii socialismu – možná po právu. Smluvní síť, na které staví svůj pohled na společnost, můžeme ignorovat jako konvenci osmnáctého století. Mnohé z toho, co říká (s veškerým respektem k velkému filosofickému jménu), lze pokládat za poněkud bláhově a nepraktické. Může být kritizován za svou vágnost ve významných oblastech, jakým mechanismem bude stát plnit své vznešené úkoly. Ale dva body jsou velmi poučné a můžeme je vztáhnout také na naši dobu.

Zaprvé je to Fichteho idea státu jako neomezeně kompetentní instituce, jejímž primárním úkolem je garantovat všechny rozumné požadavky civilizovaného života. Samozřejmě Fichte netrpí iluzí, na rozdíl od mnohých lidí naší doby, že by stát mohl zvládnout tento úkol, a přitom ponechat každému volnost jednat, jak se mu zlíbí. Cenou garantované bezpečnosti je ztráta svobody. Ve Fichteho vizi, pokud občan není přímo otrokem státu, tak žije jako jeho poddaný neustále řízen státními úřady. Je to Gesetz und Zwang – zákon a donucení – jak stát plní své závazky.⁵⁸ V závěrečných odstavcích Fichte zjišťuje, že opozice jeho vizionářského návrhu zajisté přijde od těch lidí, kteří neustále volají po svobodě, po volném obchodu, po právu na soukromí před policejním sledováním, po svobodě od řádu a morálky. Těmto lidem, dodává s opovržením, se bude cokoliv, co má za cíl pravidelnost a pevně ustavený řád, jevit jako zásah do jejich přirozených svobod.⁵⁹ Pro autoritáře všech barev byl liberalismus vždy arcinepřítelem. Socialismus Fichteho typu je, podle jeho vlastní analýzy, nekompatibilní se svobodou.

Zadruhé je to Fichteho koncepce „uzavřeného státu“, který se nepodílí na mezinárodním obchodu. O tomto návrhu lze přinejlepším říct, že je to pošetilá a hloupá odpověď na skutečný problém, což je podnětnější při hledání pravdy než popírání existence problému. Zahraniční obchod je pro Fichteho rušivým vlivem v národním účetnictví. Představuje jeden z kořenů nestability. Stát nemůže garantovat nerušené fungování zahraničních trhů. Pokud se jeho občané pustí do podnikání závisejícím na zahraničních trzích, které je náhle uťato, jak v takovém dni nepřátelství může stát dostát své prvotní povinnosti vůči svým občanům? Otázka zahraničního obchodu byla dlouho jedním z kamenů úrazu v socialistických spekulacích. V současné době je Fichteho otázka ještě vyostřenější. Množství hlasů tvrdí, že mimo centrální plánování neexistuje žádná spása. Ale ve výsledku, jak říká Fichte, předchůdce centrálního plánování,⁶⁰ nikdo nemůže plánovat, kdo nemá pod kontrolou veškeré faktory, které vstupují do plánu. V tomto ohledu je zahraniční obchod jedním z nejvýraznějších faktorů, který není pod kontrolou centrálních plánovačů. Kdyby náš národní centrální plán předpokládal vyvezení tolika a tolika tun uhlí do Polska a Itálie, tolika tun solených tresek do Jižní Ameriky a tak dále, a tyto země se náhle rozhodly jinak, co by se stalo s naším plánem? Podstatou Fichteho tvrzení bylo, že jen soběstačná jednotka může kompletně plánovat a v tomto smyslu měl nesporně pravdu.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Předmluva k vydání Edouarda Dolleanse. Str. xix, xx.
2) Janet: Les Origines du Socialisme Contemporain, str. 128.
3) Le Code, Dolleansovo vydání, str. 9.
4) Le Code, str. 10.
5) Le Code, str. 10-11.
6) Le Code, str. 12.
7) Le Code, str. 60, 71.
8) Le Code, str. 13.
9) Le Code, str. 15.
10) Le Code, str. 19.
11) Le Code, str. 65.
12) Le Code, str. 32.
13) Le Code, str. 85-109.
14) Le Code, str. 85-86.
15) Le Code, str. 87.
16) Le Code, str. 104.
17) Le Code, str. 99.
18) Buonarotti: Conspiration pour l’Egalite dite de Babeuf, díl 2, str. 244-248.
19) Buonarotti: Conspiration pour l’Egalite dite de Babeuf, díl 2, str. 61.
20) Janet: Les Origines du Socialisme Contemporain. Viz také Faguet, Le Socialisme en 1907.
21) Janet: Les Origines du Socialisme Contemporain, str. 1-3.
22) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 207-221, 250-264.
23) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 79.
24) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 85-86.
25) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 81.
26) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 237.
27) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 256.
28) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 186, 238.
29) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 115.
30) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 249.
31) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 207-221.
32) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 265-266.
33) Protože nejvýznamnější dokumenty týkající se konspirace byly napsány jeho spolupracovníky, ačkoliv je Babeuf bezpochyby inspiroval, bude dobré podívat se na jednu pasáž od samotného Babeufa, ze které je zřejmá jeho pochmurná nálada. Tento úryvek je z č. 35 Le Tribun du Peuple:

„Répétons-le encore: Tous les maux sont à leur comble; ils ne peuvent plus empirer; ils ne peuvent se réparer que par un bouleversement total!!! Que tout se confonde donc! …que tout rentre dans le cahos, et que du cahos sorte un monde nouveau et régénéré.“ (Zopakujme ještě jednou: Zlo je na svém vrcholu, situace už se nemůže zhoršit, napravit ji může jen totální převrat!!! Ať se vše rozpadne! …ať se vše vrátí do chaosu a z chaosu se zrodí nový a obnovený svět.)
34) Buonarotti, díl 1, str. 208.
35) Buonarotti, díl 1, str. 210.
36) Buonarotti, díl 1, str. 217.
37) Buonarotti, díl 1, str. 237-239.
38) Buonarotti, díl 1, str. 271.
39) Buonarotti, díl 1, str. 280.
40) Buonarotti, díl 1, str. 282.
41) Několik drobnějších bodů může ilustrovat vliv Morellyho lépe než obecné pojednání. Morelly o administrativních komplikacích týkajících se distribuce říká: „Je dirai que tout cela auroit été une siple affaire de denombrement de choses et de personnes, une simple opérationde calcul et de combinaison, et par conséquent, susceptible d´un très-bel ordre“ (řekl bych, že to vše by byla jednoduchá záležitost počítání věcí a lidí, jednoduchá operace sčítání a násobení, a proto by se dala velmi dobře uspořádat). Buonarotti o stejném problému říká: „De là nait dans l´administration d´une société fort étendue, une certaine complication qui embbarrasse extrêmement ceux qui la considèrent superficiellement; mais au fond tout ceci n´est qu´une affaire de simple calcul, susceptible de l´ordre le plus exact et de la marche la plus regulière“ (z toho plyne jistá komplikace správy velmi rozsáhlé společnosti, která je pro ty, kdo o ní uvažují povrchně, nesmírně matoucí, ale nakonec je to všechno záležitost jednoduchých výpočtů, které ji uvedou do nejpřesnějšího řádu a nejpravidelnějšího postupu).
42) Buonarotti, díl 1, str. 131-132.
43) Buonarotti, díl 1, str. 251-252.
44) Jde samozřejmě o citát Machiavelliho. Ve stručné biografii Castrucciho Castracaniho popisuje ztělesnění Machiavellských ctností „diceva che la vittoria, non il modo della vittoria, ti arrecava gloria“ (vítězství, nikoliv způsob vítězství, ti přinese slávu).
45) Buonarotti, díl 2, str. 305.
46) Buonarotti, díl 2, str. 301-204.
47) Dommanget: Pages Choisies de Babeuf, str. 312.
48) „…es sei die Bestimmung des Staats, jedem erst das Seinige zu geben, ihn in sein Eigentum erst einzusetzen and sodann erst ihn dabei zu schützen“ (…účelem státu je dát každému nejprve to, co mu patří, neprve mu přidělit jeho majetek a teprve potom ho chránit.) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 4.
49) To je fráze, jejíž variace se vyskytují tak často, že si zasluhuje tu nejpečlivější prezentaci: „Nach dieser Gleichheit ihres Rechts muss die Teilung gemacht werden, so, dass alle und jeder so angenehm leben können, als es möglich ist, wenn so viele Menschen, als ihrer vorhanden sind, in der vorhandenen Wirkungssphäre nebeneinander bestehen sollen, also, dass alle ungefähr gleich angenehm leben können.“ (Podle tohoto rovného práva musí být rozdělení provedeno tak, aby každý mohl žít tak pohodlně, jak je to jen možné, má-li v existující sféře činnosti koexistovat tolik lidí, kolik jich je, tj. aby všichni mohli žíti přibližně stejně pohodlně. Str. 7).
50) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 8-10.
51) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 13.
52) Jedna z jeho vět je téměř ozvěnou fráze, která často zaznívá v debatách o Správě sociálních služeb: „Es sollen erst alle satt werden und fest wohnen, ehe einer seine Wohnung ziert, erst alle bequem und warm gekleidet sein, ehe einer sich prächtig kleidet.“ (Než si někdo vyzdobí svůj domov, ať jsou všichni nasyceni a bezpečně bydlí, než se někdo nádherně oblékne, ať jsou všichni pohodlně a teple oblečeni. Str. 14).
53) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 17-18.
54) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 19.
55) „Der Masstab des relatives Werts der Dinge gegeneinander wäre die Zeit, binnen welcher man von ihnen leben könnte“ (str. 21). Na druhou stranu generace, která pilně prohledávala starší ekonomickou literaturu hledajíce náznaky anticipace Rakouské teorie hodnoty, může nalézt jednu překvapivě jasnou frázi: „…da der sich selbst überlassene Mench das Produkt des andern gar nicht nach der Mühe, die jener darauf verwandt, sondern vielmehr nach dem Nutzen schätzt, den er selbst davon zu ziehen gedenkt“ (…protože člověk, který je odkázán sám na sebe, nehodnotí výrobek druhého podle úsilí, které je do něj vloženo, ale spíše podle užitku, který z něj hodlá sám mít. Str. 65).
56) Je například charakteristickým Knappovým znakem pokládat přijetí peněz státem za determinující vlastnost peněz. Fichte argumentuje, že stát musí jen vyhlásit „dass er selbst nur in diesem Gelde und schlechthin mit keinem andern sich werde bezahlen lassen“ (jemu samému se bude platit jen v těchto penězích a v žádných jiných) (str. 41).
57) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 43.
58) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 64.
59) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 122.
60) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 26.
61) Fichte: Der Geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 129. „Ihnen erscheint alles, was strange Regelmässigkeit und einen festgeordneten, durchaus gleichförmigen Gang der Dinge beabsichtigt, als eine Beeinträchtigung ihrer natürlichen Freiheit.“
62) Fichte: Der geschlossne Handelsstaat (vydání Gustava Fishera), str. 19. „indem ja die verstattete Produktion und Fabrikation nach dem möglichen Bedürfnisse schon in der Grundlage des Staats berechnet ist.“ (protože povolená výroba a produkce je již vypočtena na základě stavu podle možných potřeb).