Socialistická tradice (XIII. část) - Saint-Simon a následovníci I.
Mises.cz: 27. května 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2
Hrabě Henri-Claude de Rouvroy de Saint-Simon je jedním z velkých historických excentriků, ačkoliv je možné, že jeho výstřednost byla zveličena prostřednictvím legendy a tradice. Někdo ho popisuje jako posledního gentlemana a prvního socialistu.
(a) Saint-Simon
Hrabě Henri-Claude de Rouvroy de Saint-Simon je jedním z velkých historických excentriků, ačkoliv je možné, že jeho výstřednost byla zveličena prostřednictvím legendy a tradice. Byl to člověk, který se rozhodl ochutnat všechna lákadla, která nabízí pohár života. Protože si vyzkoušel všechny profese a dotkl se všech extrémů, tak se vynořuje jako matoucí klubko rozporů a nekonzistencí, které přesto mají jedno ústřední téma dominující jeho životu. Narodil se v roce 1760 do jedné z nejstarších šlechtických rodin ve Francii, která svůj původ odvozovala od Karla Velikého. Mezi jeho příbuzné patřil Louis de Rouvroy de Saint-Simon (1675-1755), který ve svých Memoárech živě popsal atmosféru ve Versailles na konci vlády Ludvíka XIV. a během regentství a který získal velkou literární proslulost. Saint-Simon nikdy nepřestal být grand seigneur, od kterého se očekávaly velké věci. Někdo ho popisuje jako posledního gentlemana a prvního socialistu. „Vstávejte Monsieur le Comte, dnes musíte vykonat velké věci.“ To, podle pověstí, bylo zvolání, kterým mladého Saint-Simona budil každé ráno jeho komorník. Přinejmenším to věrně odpovídá duchu Saint-Simona, který vždy toužil uskutečňovat velké věci. Jako mladík bojoval, a bojoval dobře, ve válce za americkou nezávislost. Dosáhl vojenské hodnosti neodpovídající jeho věku. Amerika v něm zanechala trvalý dojem. Na jedné straně, navzdory jeho vojenským úspěchům, ho jednou provždy odradila od vojenské kariéry. Podle jeho vlastních slov zjistil, že není povolán být vojákem. Pokud z něho americká zkušenost neudělala přímo pacifistu, udělala z něho muže míru. Navíc se mu Amerika jevila jako příklad nové éry. Země, která nepoznala feudalismus, a kde všichni pracovali a nikdo nelenošil.
Zpět do vlasti se vracel přes Mexiko (kde navrhl vybudovat Panamský průplav), přes Španělsko (kde navrhoval vybudovat průplav mezi Madridem a Středozemním mořem) a Holandsko. Cestou v něm rostlo vědomí jeho poslání: „Musel jsem toho hodně pozorovat“1 řekl později. Na počátku Francouzské revoluce se zřekl svých šlechtických titulů a stal se občanem Bonhommem. Výhodně spekuloval s asignáty a církevní půdou, čímž získal značné jmění. Toto jmění nezamýšlel použít pro žádné pokleslé účely, ale jako prostředek k uskutečnění velkých projektů pro podporu vědy, jak později opatrně vysvětloval. Během vlády jakobínského teroru strávil rok ve vězení pro podezření z kontrarevoluční aktivity. Ve vězení se mu ve snu zjevil jeho předek Karel Veliký a pronesl k němu slova útěchy. Od té doby se Saint-Simonovi vrátily jeho šlechtické zvyky.
Ve třiceti čtyřech letech věku (1794), kdy, jak sám o sobě příliš skromně prohlásil, jeho mozek již ztratil svou tvárnost, se zapsal ke studiu na nově založené École Polytechnique. Po šlechtickém způsobu ovšem od předních vědců žádal, aby počkali se začátkem přednášky, než on dorazí. Věren svému záměru „žít co nejoriginálnější a nejaktivnější život“2 studoval daleko více než jen zapsané předměty. V roce 1801 se oženil. Podle legendy uzavřel manželskou smlouvu s tříletou zkušební dobou. S manželkou na jednom konci hodovního stolu byly položeny lepší základy pro intenzivní studium lidstva, než v jaké šlo doufat s přechodnějšími vztahy. Příběh o tříleté zkušební době může být mýtus, ale Saint-Simon v jednom fragmentu své autobiografie říká bez uzardění: „Manželství jsem chtěl využít jako prostředek ke studiu učenců, což se mi zdálo nezbytné pro uskutečnění mého podniku“3 – prohlášení, které je plně v souladu s mýtem. Jeho záměrem bylo mít literární salon a zvát ke svému stolu přední učence, přičemž manželku potřeboval do role hostitelky. Manželství jako nástroj ke studiu společnosti se ukázalo být neúspěchem. Saint-Simon si stěžoval, že jeho hosté více jedli, než mluvili, nebo snědli více, než za kolik stála jejich slova. Kreslí patetický obraz, jak sám sedí potichu v rohu, naslouchá bezvýznamnému brebentění svých hostí a pomalu u toho usíná. Po jednom roce tento experiment utnul a s manželkou se rozvedl po vzájemné dohodě. Tato roční zkušenost ho připravila o většinu majetku.
Saint-Simon navštívil ve Švýcarsku Madame de Staël (dceru ministra financí Neckera). Kolem této návštěvy panují bláznivé legendy o způsobech, jakým ji žádal o ruku. Jisté je, že po této návštěvě v roce 1802 publikoval svou první knihu Dopisy od obyvatele Ženevy jeho současníkům. Poté, co přiložil pero k papíru, Saint-Simon již nikdy nepřestal psát a do smrti psal bez oddechu. Sepsal mimořádnou sérii pamfletů, kázání, projektů, plánů, knih, plánovaných a nikdy nedokončených knih – turbulentní záplava slov bez jednotného řádu. Ty tam byly dny bohatství a slávy. Upadl do bídy, toulal se jako bezdomovec, živil se příležitostnými pracemi a finančně ho podporoval jeho bývalý sluha Diard. V letech 1812-13, kdy žil v tíživé chudobě, utrpěl duševní trauma a jeho příbuzní ho poslali na rok do sanatoria. Také mu opatřili skromnou rentu, která mu nicméně zajistila stabilní příjem až do konce jeho života.
Od tohoto okamžiku publikoval pravidelně a často, obvykle s pomocí a spoluprací několika mladíků, které postupně zaměstnával jako své sekretáře. Těmi mladíky byli Augustin Thierry, Auguste Comte a Olinde Rodrigues. Znovu na okamžik stanul v centru dění, když koncem roku 1819 vydal Parabole politique, ve kterých kritizoval aristokracii a státní funkcionáře. Náhoda tomu chtěla, že zrovna v únoru 1820 byl zavražděn Karel Ferdinand d’Artois, vévoda z Berry. Saint-Simon byl obviněn jako „morální inspirace“ vévodova vraha Pierra Louvela. Soud ho nakonec zprostil viny, ale publicita takového případu není nikdy k zahození.
Roku 1823 se zklamaný Saint-Simon neúspěšně pokusil o sebevraždu. Neviděl, že by jeho práce přinášela zlepšení společnosti, ve které doufal. Nakonec zemřel roku 1825 obklopen přáteli a jeho poslední slova údajně zněla: „Nezapomeňte, že chcete-li vykonat něco velkého, musíte být zapálení.“ Epilog tedy končí stejným tónem jako prolog. Jako chlapec vstával z postele, protože na něho každý den čekaly velké věci. Na smrtelné posteli nechal svým následovníkům vzkaz, že vášeň je potřebná k vykonání velkých věcí. Navzdory chaotickému životu, toto je jednotící téma Saint-Simona. Byl tady, aby dosáhl velkých věcí.
Saint-Simonovy spisy jsou zmatenou džunglí, možná proto, že se vším a vždy neustále spěchal. Vždy psal, jako kdyby nestíhal napsané předat čekajícímu poštovnímu dostavníku. Příští týden bude už příliš pozdě. Nedostatky ve svém literárním stylu přiznává s určitou naivitou a blahosklonností: „Píšu, protože mám na srdci nové věci. Své ideje představuji tak, jak vycházejí z mého ducha. Úkol je patřičně upravit, ponechám profesionálním autorům. Píšu jako gentleman, jako potomek hrabat z Vermandois a jako dědic pera vévody de Saint-Simon.“4 Tak jsou starosti spisovatelské profese odloženy na jejich patřičné místo. Je to především spěch, který vysvětluje Saint-Simonův turbulentní nepořádek. Nemá čas na literární uhlazenost. Cítí se nucen vydávat ze sebe své ideje „ve stavu jejich přirozené nahoty.“5 Nikdy žádný spisovatel nevrhal na svět své myšlenky s takovou volností, jako Saint-Simon, bez „vulgární péče o vymazání jejich rozporů.“6
Co bylo tak urgentního na tom, co Saint-Simon říkal? K čemu všechen ten spěch? V určitém smyslu se Saint-Simonovský problém, když ne Saint-Simonovské řešení, dá vyjádřit celkem stručně. Mějme na paměti, že psal pod dojmem Francouzské revoluce a Napoleonských válek. Svět stál na prahu nové éry. Osmnácté století a věk destruktivní kritiky skončily. Devatenácté století stálo před úkolem znovu budovat. Feudální svět pominul a zrodila se industriální doba. Svět byl ve stavu přechodu, kdy staré zemřelo, a nové se ještě nezrodilo, a ztratil při tom své dřívější vůdčí elity. Zástupy v Evropě byly jako ovce bez pastýřů – a ovce potřebují pastýře. Světská moc králů byla otřesena. Duchovní moc církve již nebyla respektována. Kde v novém věku – v průmyslovém věku, se všemi implikacemi průmyslového věku – najít novou světskou, a především duchovní moc? To byla otázka, kterou byl Saint-Simon posedlý. Pro spásu světa bylo nutné nalézt odpověď co nejrychleji. A zde spočívá integrita Saint-Simona. Jeho odpověď mohla být jiná pokaždé, když sepsal nový pamflet, ale základní otázka zůstávala stejná.
---
Možná tím riskujeme určitý nepoměr, ale snad bude přípustné podívat se poněkud detailněji na jeho první knihu. V chaotickém zmatku, groteskních návrzích, pokud by je někdo bral doslovně, odvolání se na božskou vizi a osvícení, předstíráním, že se jedná o dopisy od obyvatele Ženevy, je ryzí Saint-Simon. Nejen to – s trochou představivosti je to současně kompletní Saint Simon, protože obsahuje embrya všech možných idejí, která rozvíjí v dalších pamfletech. První dopis vysvětlující jeho návrhy je o něco delší než jedna stránka. Je zde „odpověď od přítele“, která předstírá, že se táže na více detailů, ale ve skutečnosti je všechno jen Saint-Simon upouštějící páru pod intelektuální pokličkou. Pak následují další dva dopisy (které ve skutečnosti nejsou dopisy) vysvětlující detaily projektu. Charakteristický je úvod prvního dopisu:
„Už nejsem žádný mladík. Celý svůj život jsem pozoroval a uvažoval o uspořádání světa a vaše štěstí bylo vždy cílem mého konání. Vymyslel jsem projekt, který by vám mohl být dle mého názoru užitečný a ten vám chci představit.
Otevřete svatyni nad hrobkou Newtona. Přispějte na ni všichni libovolnou částkou.“7
To je docela neuhlazený debut spisovatele, který začíná svoji kariéru ve čtyřiceti dvou letech. Stručně shrnuto, jeho návrh zní, že systémem všeobecných příspěvků a všeobecných voleb by měly být vybráni tři matematikové, tři fyzikové, tři lékaři, tři spisovatelé, tři malíři a tři hudebníci. Takto vybraní lidé nemusí přijmout žádnou pozici nebo zaměstnání. Budou mít volnost dělat, cokoli uznají za vhodné se svou mocí a svěřenými prostředky. Takto izolováni od vlivů běžného života a vysoce poctěni budou schopni poskytnout lidstvu největší službu, které budou schopni.
Zde, v Newtonovské radě, je ústřední myšlenkou, aby duchovní vedení lidstva bylo svěřeno učencům. Tito lidé by měli být pochodněmi, flambeaux lidstva, a podstatou pochodní je dokonalý altruismus. Svítí pro druhé, nikoliv pro sebe. V současné době ovšem lidstvo neodměňuje tyto pochodně tak, jak by mělo. Heslem Saint Simona je: „Pryč s Alexandry, sláva Archimédům! (Plus d´honneur pour les Alexandre: vivat les Archimède!)“8 Většinu pamfletu tvoří argumenty a apely na intelektuály, vlastníky a lidstvo jako celek, proč by tento plán měl být přijat. Učenci jsou očividně a přímo interesováni na úspěchu kampaně příspěvků. Apel na majetné je založen na faktu, že již prohráli jednu bitvu a ve vlastním zájmu by měli přijmout tento plán, aby se vyhnuli horším následkům. Ve svém apelu k běžným lidem je Saint-Simon (jako vždy) lehce blahosklonný benevolentní aristokrat. Říká, že by měli projevit vděk za to, co pro ně bylo vykonáno a co vykonáno být může. Měli by mít na paměti, že ačkoliv majetné třídy jsou méně početné, tak produkují více světlonošů (lumière, slovo, které měl Saint-Simon velmi rád) a pro všeobecné dobro by autoritou měli disponovat hlavně světlonoši. Podívejme se na jeden z jeho apelů na obyčejného člověka, aby podpořil světlonoše svými příspěvky:
„O nedělích vás výmluvnost okouzluje. Těšíte se četbou dobře napsaných knih, pohledem na krásné obrazy a sochy, nebo poslechem hudby. Aby mohl mluvit a psát způsobem, který vás pobaví, malovat obrazy a tesat sochy, které vám dají potěšení, musí člověk tvrdě pracovat. Není snad spravedlivé, mí přátelé, odměnit umělce, který vyplňuje váš volný čas potěšeními, která jsou nejvhodnější pro rozvoj vaší inteligence… Upište se všichni, přátelé…“9
To je na první pohled dost arogantní a bláhové. Veškeré příspěvky mají očividně jít jako nepodmíněný dar jednadvaceti vybraným světlonošům. Idea všeobecných voleb v této záležitosti je také trochu znepokojivá. Avšak Saint-Simon radí svým proletářským přátelům, jak si při tom počínat: mají se zeptat svých přátel, kteří se zajímají o matematiku, kdo jsou tři největší žijící matematici, a pak se řídit jejich radou. Zde se projevuje nevinně naivní mysl, která si představuje dobu, ve které se v dělnických hospodách povedou konverzace o zásluhách Einsteina a Maxe Plancka jako světlonošů lidstva. Zde je tedy Saint-Simonův první návrh na řešení problému, kterým byl posedlý. Jeho vlastními slovy: „duchovní moc by měla být v rukou učenců, světská moc v rukou vlastníků, moc nominovat ty, kteří by měli plnit funkci vůdců, v rukou všech.“10
Mimo toto hlavní téma Saint-Simon zabrousil ve svém pamfletu také do řady dalších záležitostí, které rozvíjel v následujících dílech. Ve vizi, ve které k němu promluvil Bůh, mu bylo sděleno, že papež, kardinálové, biskupové a kněží již nemají moc mluvit jeho jménem. Důvodem, proč Bůh tuto moc odebral správcům svých oltářů, bylo, že přestali být učenější než kongregace, které měli vést a podvolili se dominanci světské moci. V důsledku toho Bůh nařídil uctívat Newtona: „Newtonovy rady budou představovat moji moc na zemi.“ Mluvíce velkými písmeny všemohoucí přikázal: „Ženy mají povoleno posílat příspěvky a mohou být voleny.“11 Jsou zde detailní instrukce ohledně výstavby chrámů a mauzoleí, které mají být jasným důkazem božského původu. Za pozornost stojí, že knihovny připojené k Newtonovým chrámům mají obsahovat více než pět set svazků.12
Další návrh Saint-Simona, který nakonec vedl k socialismu, má svůj zárodek v Ženevském dopise. Bůh dále prohlásil (a opět velkými písmeny podtrhujícími význam): „Všichni lidé musí pracovat.“ Ve vlastním komentáři k tomuto novému přikázání Saint-Simon říká:
„Na všechny je uvalena tato povinnost neustále dávat podle svých osobních sil ve směru, který je prospěšný celému lidstvu. Paže chudých budou i nadále pracovat pro bohaté, ale bohatí mají povinnost pracovat svou myslí, a pokud se jejich mysl nehodí pro práci, tak budou jistě přinuceni pracovat pažemi. Newton dozajista neponechá na této planetě, která je jednou z bližších planet ke slunci, pracovníky, kteří jsou v dílně záměrně nepoužitelní.“13
Zkoumali jsme Dopisy od obyvatele Ženevy, protože v nich se nalézá příhodné shrnutí linií spekulací, kterým se Saint-Simon věnoval zbytek svého života. Nakolik jsou tyto sny o Newtonově církvi a všeobecné volbě „světlonošů“ myšleny vážně, nakolik jsou božské vize jen literárním cvičením a co z pamfletů má být podstatou seriózních záměrů, by mohlo být zajímavým tématem pro uvolněnou společenskou debatu. Podstatou je, že zde vidíme, jakým způsobem se Saint-Simon pokusil ustavit vedení světa, který přestal uznávat své dřívější vůdce. Pokoušel se založit nějakou formu intelektuální aristokracie. Viděli jsme jeho kritiku tradičních náboženství na základě skutečnosti, že jejich kněží již nejsou kvalifikováni pro pozici vůdců. Nakonec jeho zdůraznění povinnosti všech pracovat pro společné dobro, společně se zlostí k lenochům – les fainéants, les oisifs (líní, nečinní) – která s přibývajícími lety stále prohlubovala.
---
První Saint-Simonovi žáci měli tendenci popisovat jeho intelektuální vývoj jako vědeckou, politickou, morální a náboženskou fázi. To je nebezpečné zjednodušení. Ačkoliv se těžiště jeho hlavního zájmu pohybovalo přibližně v naznačeném směru, tak Saint-Simon nebyl člověkem, který by dovolil, aby jeho intelektuální „fáze“ byly nějak jasně kategorizovány. Jeho cíl byl vždy jeden a nezměněný. Bylo to změnit společnost a s ní také všechny znalosti, vědy a jejich použití. Pracoval na změně systému morálky, náboženství a politiky.14 Jinde mluví o naléhavém úkolu nalézt pevný základ, který umožní rekonstrukci vědecké, náboženské a politické struktury.15 V prvních pamfletech se přirozeně zabývá především reorganizací vědeckého poznání. Teprve později k tomu přidá společenské a politické problémy.
Saint-Simon neměl ani vědecké myšlení ani metodu. Jeho spekulace o bobrovi jako nejinteligentnějším ze zvířat, které nakonec nahradí člověka, prozrazují jeho naprostý amatérismus. V každém případě to, co říká o vědeckých metodách, spadá mimo náš bezprostřední zájem. Nikdy ho neunavilo různými způsoby opakovat, že osmnácté století bylo stoletím kritiky, destrukce a revoluce a je úkolem devatenáctého století být stoletím organizace. Je čas „změnit cestu.“ Objevy, které na nás nyní čekají, je možné uskutečnit opuštěním metody a posteriori a přijetím a priori.16 Saint-Simon zdůrazňoval postupný úpadek principu teologie ve srovnání s principem fyziky. Jako moderní člověk Saint-Simon už v roce 1813 říkal (možná trochu předčasně), že kde dřív znakem vzdělání byla znalost řeckých a latinských autorů, tak v současnosti je to znalost matematiky.17 V obecné reorganizaci veškeré vědy, která je cílem Saint-Simona, je důležité, aby se veškerá věda stala pozitivní vědou. „Věda o člověku“ by měla dostat pozitivní charakter, být založena na pozorováních a používat stejné metody jako používají přírodovědné obory. Není snad každý člověk „malým vesmírem“? Navíc nová věda o člověku by se měla stát hlavním předmětem systému veřejného vzdělávání.18
To vše samozřejmě převzal Comte, který se v jeden čas hrdě podepisoval „Élève de Henri Saint-Simon.“ Implikace těchto názorů jsou dalekosáhlé a odrážejí se také v Saint-Simonových doktrínách týkajících se politiky a vlády obecně. Když se politika stane pozitivní vědou, tak ti, jejichž prací je řešit politické problémy, na ně budou hledět jako na vědecky rozhodnutelné otázky hygieny.19 Obecně řečeno v novém řádu budou politické otázky „pozitivní a (objektivně) rozhodnutelné“. Jejich posouzení bude záležitostí vědeckého důkazu. Stejně jako inženýr má být schopen zodpovědět otázky nosnosti mostní konstrukce, tak odborný politik, kvalifikovaný znalostí „pozitivní společenské vědy“, bude schopen dát správné odpovědi na problémy společnosti. Nakonec všichni odborní politici se znalostí pozitivní vědy budou dávat stejné odpovědi, které budou vědecky prokazatelné, tak jako se všichni inženýři v otázce nosnosti mostu dopočítají ke stejným číslům.20
V této linii jsme vedeni k vládě odborníků, aniž bychom věděli, kdo tito odborníci jsou. Určitým způsobem jsme vskutku vedeni k eliminaci vlády v běžném a politickém smyslu slova. V Catéchisme Politique des Industriels nalézáme tuto linii argumentace vedoucí k oblíbené doktríně Saint-Simona, že společnost je předurčena přejít od régime gouvernemental k régime administratif.21 Toto nahrazení vlády „administrativou“ se na první pohled jeví jako poněkud klamná idea. Ovšem soudobé generaci by mohla být povědomá. Je překvapující, jak často se objevují návrhy, že to nebo ono téma by se nemělo „zpolitizovat“. Přísně vzato se jedná o přiznání, že parlamentní způsob vlády není docela vhodným nástrojem pro plnění svých úkolů. V polovině devatenáctého století bylo běžným argumentem, aby otázka celních tarifů byla „vyjmuta z politiky.“ V naší době je snaha z centrální banky udělat něco, co není docela běžnou politickou institucí. Existuje celá skupina podobných institucí na půli cesty, jako jsou veřejnoprávní média, veřejné vysoké školy, nebo veřejné dopravní podniky. Jsou důkazem pokusu „vyjmout věci z politiky.“ Saint-Simon by mohl říci, že představují přechod od vlády k administrativě. Dosáhly stavu, kdy nejlépe řídí samy sebe administrativním stylem podobně jako obchodní korporace, ačkoliv určitým způsobem uznávají svou společenskou odpovědnost. Saint-Simon byl prorokem určitého typu post-kapitalismu, kde jsou instituce odstíněny od parlamentní kritiky, protože parlamentní kritika je nekompetentní, a přesto údajně fungují primárně pro veřejné dobro.
---
Než opustíme obecné Saint-Simonovy názory na vědu, dotkneme se ještě jednoho bodu, který ho různými způsoby ovlivnil. Tím je jeho vztah k historii a zaznamenávání historie. V jeho očích by skutečná historie měla být vědou a stěžuje si, že dosud nebyla historie zaznamenávána takovým způsobem, aby nám dala prostředky vydedukovat, co se stane z toho, co se již stalo.22 To je v omluvitelnější formě také názor Machiavelliho. Jedná se o trvanlivou herezi, která vyžaduje vyvrácení. Už jen z toho důvodu, že lidé jsou nemoudří a podivně se chovající, nebude nikdy možné přesně předpovědět jejich jednání ani individuálně a ani masově. Je možné ovšem argumentovat, že machiavellistický pohled na historii jako na kapesního průvodce po budoucnosti by platil v Saint-Simonově světě. Kdyby se z politiky stala pozitivní věda a političtí odborníci by mohli vědecky dokázat, že v každém případě existuje jen jedna správná odpověď, tak tento výsledek by byl dán faktem, že lidské bytosti přestaly být nevypočitatelné. V takovém případě by nebylo absurdní předpokládat, že historie nám dává základ k neomylným predikcím. Saint-Simon je ve svém vývodu logický. Jeho chyba spočívá v přílišném spoléhání na to, že věda o společnosti může být „pozitivní vědou.“
Existuje další hereze, které se Saint-Simon dopustil. Analogie mezi životem jednotlivce a životem rasy je bludičkou, která svedla mnohé. To, že se jednotlivec rodí jako dítě a v průběhu doby projde několika životními fázemi, aby skončil jako bezzubý vetchý stařeček, je očividnou pravdou. To, že by lidská rasa měla procházet stejným životním cyklem, je hypotézou, která fascinovala nemálo autorů. Saint-Simon tuto analogii spolkl celou a dovedl ji dále než většina. V raných fázích našeho vývoje je jídlo naší jedinou radostí a starostí a stejné je to s civilizacemi. Když roste, tak si dítě hraje s kostkami. Egypťané stavěli pyramidy. Když jsme v pubertě, začneme se zajímat o umění. Píšeme si básničky a věnujeme se, i když jen přechodně, hudbě nebo malování. Řekové představují tyto sklony mládí. Později si přejeme uplatnit svou sílu a na druhé se díváme jako na rivaly. Římané byli dobyvateli a válečníky.23 To vše je samozřejmě nesmyslná analogie, ale má to ten význam, že Saint-Simon přesvědčil sám sebe, že lidstvo v jeho době odpovídá asi čtyřicetiletému člověku. Je nyní na vrcholu svých schopností, a tak má maximální možnost „morálních požitků všech druhů.“24
---
Dosud jsme se zabývali názory Saint-Simona na metody a pozici vědy, možnosti pozitivní vědy o společnosti jako základu velké reorganizace všech věcí, což považoval za své poslání. Je čas se podívat do historie na postupný rozklad společnosti, který započal někdy v patnáctém století, a který učinil z jeho poslání ten nejdůležitější úkol. Pro tento vývoj Saint-Simon nalézá tři důvody, které se bezpochyby navzájem prolínají. Za prvé někdy v období Reformace ztratila Evropa svoji jednotu. Za druhé šlechta, která představovala světskou moc, ztratila svou užitečnost a význam. Za třetí seb totéž stalo s duchovní mocí církve. Starý věk zmizel a nenechal po sobě žádné vůdce, žádné průvodce a žádné orientační body.
Saint-Simon se docela obšírně zaobírá Lutherem, který se v jeho díle vynořuje na nejpodivnějších místech. Pokládá ho za rušivou sílu, kterou dozajista byl. Harmonie trvala od devátého do patnáctého století. Duchovní i světská moc byly v rovnováze. Luther narušil evropskou jednotu a konkrétně přetrhl pouto, které spojovalo Anglii s kontinentem. Ostrov se tak vydal svou vlastní cestou.25 Co se týče druhého bodu, tak někdy od vlády Ludvíka XI. šlechta postupně ztrácela svůj význam. Ludvík XIV. z ní udělal jen sloužící u své postele a svého stolu.26 Jakou vůdcovskou roli lze očekávat od šlechty, jejíž hlavní rolí je podávat vladaři jeho purpurová pyžama?
O třetím důvodu, úpadku duchovní moci církve, se Saint-Simon rozepisuje s největší šíří. Tento bod byl docela jasně vysvětlen již v Dopisech ze Ženevy. Podle jeho názoru nejsou kněží dnes o nic lepší – což znamená, že z jejich řad nepochází více světlonošů – než laici. Bůh proto vyhlásil skrze jeho vizi, že již nejsou hodni být jeho zástupci na zemi.
Autorita kněžích, jakýchkoliv kněží – jejich způsobilost vést – závisí na vědomostech a Saint-Simon není na pochybách o tom, jaký druh vědomostí je zapotřebí. V době před patnáctým stoletím, kdy autorita kněžích byla nejvyšší, byli mniši a kněží vůdčí autoritou v kultivaci půdy a zavlažování. Věnovali se matematice a lékařské vědě. Zakládali nemocnice a vedli vzdělávací instituce. Roger Bacon byl mnichem. Kdokoliv, kdo byl kýmkoliv v oblasti zvyšování vzdělanosti, byl mnichem nebo knězem. Krátce řečeno, věnovali se „užitečným činnostem.“ Jejich odměnou byl vliv, autorita a společenská pozice. Od té doby zažili úpadek své vážnosti a důvodem bylo, že jejich „práce již nesloužila pokroku vědy.“27 Aby kněží byli užiteční, musí být respektovaní, musí být „le corps le plus savant“ (nejvzdělanějším orgánem).28 Protože v tomto ohledu začali upadat, jejich moc přešla do rukou fyziků, kteří je znalostmi překonali. V jakékoliv době by vedoucí pozice ve vědách měla být hlavním znakem kněžích: „le clergé doit être le corps scientifique“29 (duchovní musí být vědeckým orgánem). „Le pouvoir sacerdotal et la capacité scientifique sont identiques dans leur essence“30 (Kněžská moc a vědecké schopnosti jsou v podstatě totožné). V okamžiku, kdy kněží ztratili svou kvalifikaci, jejich vážnost upadla a byli nahrazeni „la reunion des hommes les plus savants“ (schůzí nejvzdělanějších lidí). Od patnáctého století dodnes se kněží stali „partie da la classe la moins eclairée“31 (částí méně osvícené třídy).
Co je podstatou tohoto náboženství, jehož velekněží by měli být příslušníci akademie věd? A kdo je Bůh, kterému by měli sloužit? Ve všech dobách bylo podle Saint-Simona náboženství pouze součtem vědeckých poznatků, které byly prezentovány, pokud to bylo možné, v posvátné podobě jako slovo Boží. Navíc pokrok ve vědách spočíval v nahrazení jedné příčiny jevů mnoha příčinami a v době osvícenství byl tento proces završen.32 Je tu jeden univerzální zákon, zákon gravitace. Je zvláštní sledovat, jak Newtonův gravitační zákon ovlivnil řadu spekulací v této době. Fourier také umístil gravitační zákon do centra všeho dění. Podle Saint-Simona bylo přijetí gravitačního zákona základem veškeré budoucí filosofie. Nové náboženství, které se mělo záhy objevit, také mělo být založeno na koncepci jednoho univerzálního zákona. Jeho vlastní názory, které vyjadřoval opakovaně, vykazují náznak určité intelektuální nepoctivosti. Určitou dobu měly existovat dvě různé doktríny – fyzicismus pro vzdělané třídy a deismus pro nevzdělané.33 Je zajímavé, jak blízko srdci nového náboženství je gravitační zákon umístěn. Saint-Simon sice nikde neřekne doslova, že gravitační zákon je Bohem, ale má k tomu velice blízko. Idea gravitace má roli obecné absolutní ideje, která nahrazuje ideu Boha. Je to nepřekročitelný zákon, skrze který Bůh vládne vesmíru. Spojujícím článkem budoucnosti nebude idea „Boha“, ale idea gravitace prohlášené za Boží zákon.34
---
Pro Saint-Simona nebyl problém nové orientace vědy, nové filosofie a nového náboženství oddělen od dalšího velkého problému doby. Továrny a slévárny, kovárny a tkalcovny oznamovaly příchod nového věku, průmyslového věku, kdy se Francie bude podobat dílně, ve které budou všichni lidé spojeni partnerstvím ve společném díle. Průmyslová doba, do které lidstvo vstupovalo, měla přinést dvě charakteristiky. Zaprvé rovnost, ačkoliv ta byla Saint-Simonem interpretována především jako rovnost příležitostí. Zadruhé, všechna privilegia, a to především privilegia rodu, měla být zrušena. K tomu by šlo dodat (protože to vždy leželo Saint-Simonovi na srdci), že v budoucím světě nemělo být žádné místo pro povaleče. Tento nový svět měl ovšem nevhodný druh vlády. Existovala diskrepance mezi vládou a světem, kterému měla vládnout. Zajisté bylo nepříjemné vidět „nation travaillante dirigée, et, qui pis est, gouvernée par la nation fainéante et incapable“35 (pracovitý národ vedený, a co je horší, řízený lidmi línými a neschopnými). Jinými slovy Francie byla zemí v zásadě průmyslovou, jejíž vláda byla v zásadě feudální.36
Touto otázkou byl Saint-Simon posedlý celý život a ve velkém množství pamfletů navrhoval různá řešení propracovaná různým stupněm detailů. Neustále žongloval s industriels, artistes a savants, posiloval nebo oslaboval rozličné uchazeče o vedoucí pozice. Mohlo by být zajímavým, ačkoliv pravděpodobně nepřínosným úkolem zmapovat, jak se v průběhu doby vyvíjela Saint-Simonovská řešení. Nejpropracovanější z jeho mnoha návrhů mohou čtenáři nalézt v Organisateur. Navrhuje se zde tříkomorový parlament rozdělený na chambre d´invention, chambre d´examen a chambre d´exécution. Chambre d´invention se má skládat z 200 inženýrů, 50 básníků či spisovatelů, 25 malířů, 15 sochařů a architektů a 10 hudebníků. Tady máme technokratickou vládu, protože inženýři by byli vždy schopni přehlasovat básníky a hudebníky. A také by bylo snadnější nalézt 200 kvalifikovaných inženýrů než 50 uznávaných básníků. Chambre d´examen má být složena ze 100 biologů, 100 fyziků a 100 matematiků. Chambre d´exécution pak bude mít členy ze všech průmyslových odvětví. Ze zpětného pohledu a po několika staletích zkušeností s parlamentní činností, tyto úvahy pravděpodobně vyloudí na rtech čtenářů jen prchavý úsměv.37
Jedno zajímavé mezidobí při tomto míchání inženýry a fyziky můžeme nazvat parlamentní fází Saint-Simona. Přibližně v době definitivního pádu Napoleona se Saint-Simon stal zapáleným obdivovatelem britského parlamentního systému a horlivě propagoval jeho rozšíření po Evropě.38 V každé zemi měla být stará organizace nahrazena parlamentní vládou a nad ní měl vzniknout celoevropský parlament a mezinárodní sněmovna Lordů s pozicí „le roi du parlament européen“. Pozici této nadnárodní vlády, ovšem Saint-Simon s neobvyklým smyslem pro realitu, slíbil upřesnit až v dalších pracích. Zajímavým aspektem této etapy Saint-Simonovy pouti je také zápal, se kterým propagoval spojení Anglie a Francie, aby se na obou stranách kanálu zamezilo větším zlům, která měla nastat. Toto mělo vytvořit nejen základ pro Evropský parlament, ale mělo vzniknout jádro soustátí, ke kterému by se postupem času připojily další evropské země.
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.
Odkazy:
1) Œuvres Choisies, díl 2, str. 415. Bude vhodné uvést ty nejpřístupnější zdroje pro studenty, kteří se nechtějí přehrabovat velkou hromadou Saint-Simonovské literatury. Œuvres de Saint-Simon, vydaná roku 1841 v Paříži a editovaná Rodriguezem obsahuje ty nejvýznamnější spisy samotného Saint-Simona. Třísvazkové vydání Œuvres Choisies vydané 1859 v Bruselu toho dává více, než si pravděpodobně většina bude přát. Saint-Simon, sa Vie et ses Travaux od M. G. Hubbarda z roku 1857 je jednou z nejlepších biografií. Blíže dnešní době Bouglé vydal v roce 1925 L’Œuvres de Saint-Simon což je ve skutečnosti antologie Saint-Simona. Má výhody a nevýhody knihy, která se sestává výlučně z výňatků. Moderní životopis Saint-Simona sepsal Maxime Leroy: La Vie Véritable du Comte Henri de Saint-Simon (1925).
2) Vie de Saint-Simon, écrite par lui-même, Rodrigues, str. xxxiii.
3) Vie de Saint-Simon, écrite par lui-même, Rodrigues, str. xxiii.
4) Introduction aux Travaux Scientifiques du dix-neuvième Siècle, Œuvres Choisies, díl 1, str. 60.
5) Travail sur la Gravitation Universelle, Œuvres Choisies, díl 2, str. 177.
6) Úvod k Œuvres Choisies, str. xvi.
7) Letters d´un Habitant de Genève, Œuvres Choisies, díl 1, str. 3. Také v Rodriguesovi a Hubbardovi.
8) Œuvres Choisies, díl 1, str. 12.
9) Œuvres Choisies, díl 1, str. 29-30.
10) Saint-Simon samozřejmě nemá prvenství s podobnými návrhy. Je zajímavé porovnat Saint-Simonovy Newtonovské rady s Šalamounovým domem v Baconově Nové Atlantidě. Čtenář tam může potkat „obchodníky se světlem“ a členové jedné části Šalamounova domu jsou označováni jako „lampy.“ Jejich funkcí je provádět nové experimenty pronikající stále hlouběji do tajů Přírody než předchozí.
11) Podle tradice byly tyto věty adresovány především Madame de Stael. Říká se, že je to jediný výrok o ženách v celém díle Saint-Simona. Což je podivné vzhledem k tomu, nakolik debaty o ženské otázce dominovaly pozdější Saint-Simonovské škole.
12) Œuvres Choisies, díl 1, str. 32-36.
13) Œuvres Choisies, díl 1, str. 40.
14) Memoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 10. Můžeme zde zreprodukovat, jak o tomto úkolu uvažoval samotný Saint-Simon: „aujourd´hui, le seul objet que puisse se proposer un penseur, est de travailler à la RÉORGANISATION du système de morale, du système religieux, du système politique, en un mot, du système des IDEÉS, sous quelque face qu´on les envisage“ (jediným cílem, který si dnes myslitel může stanovit, je pracovat na REORGANIZACI systému morálky, systému náboženství a systému politiky, jedním slovem systému IDEÍ, ať už se na ně díváme z jakéhokoliv úhlu.)
15) Memoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 141.
16) Introduction aux Travaux Scientifiques du dix-neuvième Siècle, Œuvres Choisies, díl 1, str. 164; Travail sur la Gravitation Universelle, Œuvres Choisies, díl 2, str. 237
17) Memoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 14.
18) Memoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 141.
19) Memoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 23. Je pravdou, že tento obrat se vyskytuje v dlouhém proslovu, který údajně zachycuje názory pana Burdina. Ovšem je očividné, že Saint-Simon je autorem názorů pana Burdina, stejně jako Dopisy ze Ženevy jsou autorovými názory vyjádřenými Všemohoucím.
20) L´Organisateur, Œuvres Choisies, díl 2, str. 374. De L´Industrie, Hubbard, str. 157.
21) Catéchisme Politique des Industriels, Rodrigues, str. 97.
22) Introduction aux Travaux Scientifiques du dix-neuvième Siècle, Œuvres Choisies, díl 1, str. 196; Travail sur la Gravitation Universelle, Œuvres Choisies, díl 2, str. 196.
23) Introduction aux Travaux Scientifiques du dix-neuvième Siècle, Œuvres Choisies, díl 1, str. 178; Memoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 105-106.
24) Travail sur la Gravitation Universelle, Œuvres Choisies, díl 2, str. 236.
25) Introduction aux Travaux Scientifiques du dix-neuvième Siècle, Œuvres Choisies, díl 1, str. 252-254; Travail sur la Gravitation Universelle, Œuvres Choisies, díl 2, str. 198.
26) Catéchisme Politique des Industriels, Rodrigues, str. 18-27.
27) Introduction aux Travaux Scientifiques du dix-neuvième Siècle, Œuvres Choisies, díl 1, str. 205-208
28) Introduction aux Travaux Scientifiques du dix-neuvième Siècle, Œuvres Choisies, díl 1, str. 225
29) Mémoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 25.
30) Mémoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 104.
31) Travail sur la Gravitation Universelle, Œuvres Choisies, díl 2, str. 247.
32) Mémoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 123-129.
33) Introduction aux Travaux Scientifiques du dix-neuvième Siècle, Œuvres Choisies, díl 1, str. 214; Mémoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 41.
34) Travail sur la Gravitation Universelle, Œuvres Choisies, díl 2, str. 219, 226, 238. „Ce n´est plus l´udée Dieu qui doit lier les conceptions des savants, c´est l´idée de la gravitation considerée comme loi de Dieu.“ (Není to již idea Boha, která musí svazovat myšlenky vědců, je to idea gravitace pokládána za Boží zákon.)
35) Lettres aux Jurés, Œuvres Choisies, díl 2, str. 414.
36) Catéchisme Politique des Industriels, Rodrigues, str. 37.
37) Organisateur, Hubbard, str. 226-231.
38) De la Réorganisation de la Société Européenne (říjen 1814), Œuvres Choisies, díl 2, str. 251. Opinion sur les Mesures à prende contre la Coalition de 1815 (květen 1815), Œuvres Choisies, díl 2, str. 335.