Socialistická tradice (XIV. část) - Saint-Simon a následovníci II.

Mises.cz: 03. června 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

Jeho entuziasmus pro parlamentní uspořádání byl ovšem jen přechodnou fází vyvolanou vnějším politickým vývojem. Výše jsme řekli, že Saint-Simon neustále žongloval s počty různých druhů učenců a intelektuálů ve svých nejvyšších orgánech. To není celou pravdou. Jak stárnul, tak kladl stále větší důraz na jeden druh možných kandidátů na místo nejvyšší autority v novém věku. V průmyslovém věku se nejdůležitější třídou jasně stávali průmyslníci, a ti by tedy měli mít pozici celkové kontroly. Na mnoha místech svých spisů rozvíjí Saint-Simon mimořádné chvalozpěvy na les industriels, muže, kteří dělají věci a dotahují věci. Nikdo jiný nepropagoval intenzivněji „pro-obchodní vládu.“ Kdokoliv si otevře pozdější Saint-Simonovy práce na náhodném místě, tak s velkou pravděpodobností narazí na uvedené téma. Inteligentní čtenář se může ptát, jak byl definován industriel, protože to je mnohde docela vágní a v kontextu mnohoznačné. V Catéchisme Politique des Industriels Saint-Simon dodává rozvláčnou definici, kterou budeme muset poněkud zkrátit. Industriál je někdo, kdo pracuje, aby produkoval nebo dodával společnosti prostředky k uspokojení jejích potřeb. Zemědělec, který seje zrno nebo chová dobytek je industriel. Kolář, podkovář nebo zámečník jsou všichni industriels. Výrobce bot, klobouků nebo obleků jsou všichni industriels. Obchodník, vozka a námořník na obchodní lodi jsou industriel. Průmyslníci se dělí do tří velkých skupin: agrárníci, výrobci a obchodníci. Saint-Simon se tak oklikami dostává na okraj pokusu definovat produktivní práci.¹

Kdo by se chtěl podívat na Saint-Simonovy názory ohledně nevýslovných zásluh a nejvyšší důležitosti průmyslové třídy, tak je nalezne především ve třech publikacích. Ve Vues sur la Propriété et la Législation (1818), kde již motto udává patřičný tón: „tout par l’industrie; tout pour elle“ (vše prostřednictvím průmyslu, vše pro průmysl). V předmluvě se čtenář dozví, že industriální třída je jedinou užitečnou třídou a zákony a administrativní opatření je nutné posuzovat především z toho hlediska, jestli prospívají nebo škodí průmyslu.² V průběhu argumentace tvrdí, že průmysl „s’est emparée de tout“³ (převezme vše). Převzal dokonce i válku. Z poměrně moderního pohledu poukazuje na to, že armády jsou nyní podřízeny průmyslu. Pouze aplikují produkty průmyslu a mimo naprostou neschopnost generálů vítězí ta armáda, která je lépe zásobena průmyslem. Shrnuje takto:

„Jedinou společenskou třídou, jejíž ambice a politickou odvahu bychom si přáli zvýšit, jedinou, jejíž ambice jsou užitečné a odvaha je nezbytná, je industriální třída. Právě její zájmy jsou v dokonalé harmonii se zájmem celé společnosti, a to prostou silou okolností. Protože jsme si uvědomili tuto pravdu, tak jsme se vášnivě postavili za věc industriálů a díváme se na ně jako na skutečné centrum a srdce civilizace.“⁴

Podstatnému zájmu se těšily Parabole politique de Saint-Simon (1819) z toho důvodu, že figurovaly v soudním sporu ohledně inspirace vraždy. Mají svoje pokračování v sérii dopisů, které psal Saint-Simon porotcům kde jim dával bezplatné lekce ve svém učení. Ve své formě je to jedna z pozoruhodnějších a fantastičtějších Saint-Simonových prací. „Představme si“, začíná s charakteristickou náhlostí „že by Francie náhle ztratila padesát předních fyziků, padesát chemiků, padesát lékařů, padesát matematiků, …“ Čtenářovi oči klouzají po stránce, na které je každé třetí nebo čtvrté slovo padesát, než konečně najdou konec odstavce. Je to celkem tři tisíce předních vědců, učenců a umělců Francie. Co by bylo důsledkem jejich ztráty? Tito lidé jsou nanejvýš užiteční pro svou zemi. Francie by byla jako tělo bez duše, kdyby náhle zmizeli. Trvalo by celou generaci napravit takovou pohromu.

Představme si, přechází Saint-Simon k dalšímu příkladu, že místo všech těchto vůdčích duchů ve vědách a umění by Francie ztratila pana králova bratra, vévodu du Berry a několik konkrétních vévodkyň. Představme si, že by zmizeli všichni úředníci koruny, ministři státu, kardinálové, arcibiskupové a biskupové, všichni soudci, deset tisíc nejbohatších pozemkových vlastníků atd.

Takové ztenčení řad v Kdo je kdo by určitě zarmoutilo francouzský lid. Ale ztráta by tu byla ryze sentimentální. Nevzešlo by z ní pro stát žádné trvalé zlo. Existovalo by stále dost Francouzů, kteří by mohli zastat funkce králova bratra, dost vojáků stejně schopných jako jsou naši polní maršálové. Jsou zde advokáti docela ochotní nastoupit na místa soudců a kněží, kteří by oblékli biskupské sutany. K tomuto myšlenkovému experimentu Saint-Simon přidává několik zahořklých komentářů, které jsou mu jinak docela cizí. Těchto třicet tisíc ve skutečnosti škodí pokroku ve vědách a umění. Škodí udržováním zastaralého pohledu na věci. Škodí tím, že nedovolují vzestup právoplatným vůdcům společnosti na jejich spravedlivé pozice. Svou moc a prostředky využívají chybně a národní zdroje obrací k chybným kanálům. Představují stav společnosti, kdy je svět vzhůru nohama – le monde renversé. Poslední slova jsou téměř ozvěnou z posledního odstavce Rousseauova Pojednání o nerovnosti. Všude panuje stav, kdy nekompetentní vedou kompetentní. Ti největší zločinci jsou jmenováni, aby trestali přestupky drobných zločinců. Ti nejméně morální dohlížejí na veřejné mravy. Saint-Simon byl zřídka tak rozpálený. Byla smůla, že jeden z oněch třiceti tisíc, vévoda du Berry, byl zavražděn tři měsíce po vydání Parabole. 

Třetí ze spisů Saint-Simona, který se zabývá otázkou světa postaveného na hlavu, což je dokázáno tím, jak malému respektu se těší průmyslová třída, je Catéchisme Politique des Industriels. Katechismus je celkem neuspokojivým nástrojem propagandy. Debata v něm probíhá v infantilní atmosféře, protože dotazující se a odpovídající se od začátku jeví být v nežádoucím spolčení. Saint-Simon v dialogu klade jen ty nejvhodnější otázky a čas od času poskytuje příhodná shrnutí toho, co bylo řečeno. Účelem Katechismu má být ukázat nadřazenost průmyslové třídy nad všemi ostatními. Ukazuje, proč dosud nedosáhli pozice, která by odpovídala jejich zásluhám. Chce zasít do jejich srdcí semínka nespokojenosti a ukázat jim, jak by mohli získat své právoplatné pozice a vliv. Tato debata přetéká příklady z historie a srovnáváním politik. Po definici, kdo je industriál, Katechismus vypadá takto:

Dotaz: Jakou pozici by měli mít industriálové ve společnosti?

Odpověď: Třída industriálů by měla mít přední pozici, protože je tou nejdůležitější ze všech. Mohla by se obejít bez druhých, ale nikdo se nemůže obejít bez ní. Existuje díky svým vlastním silám, díky své vlastní práci. Ostatní třídy by pro ni měly pracovat, protože jsou její stvoření, a protože ona udržuje jejich existenci. Stručně řečeno, všechno vytváří průmysl, a tak by mělo být všechno děláno pro průmysl.

Dotaz: Jakou pozici mají industriálové ve společnosti?

Odpověď: Třída industriálů je v současné společnosti až ta poslední. Společenský řád stále více uznává sekundární úkoly, ba dokonce lenošení než tu nejvýznamnější práci těch, co plní ty nejvíce pociťované potřeby.⁵

O něco později dostaneme souhrn důvodů, proč je třída industriálů tou nejlépe vybavenou k vládnutí:

„Důvod je prostý: politickou inklinací velké většiny společnosti je, aby byla vláda tak úsporná, jak je to jen možné, tak malá, jak je to jen možné a naplněná kompetentními lidmi, jejichž působení zaručí veřejný klid. Jediným prostředkem, jak zajistit tato přání většiny, je svěřit správu veřejných věcí do rukou nejdůležitějších industriálů. Ti totiž mají největší zájem na udržení klidu, na úspornosti veřejných výdajů a na omezení svévolné moci. Ze všech členů společnosti jsou to oni, kdo dali důkaz největších administrativních schopností. Úspěch, kterého dosáhli ve svých rozličných podnicích, je důkazem jejich schopností.“⁶

Toto jsou opakující se témata v Saint-Simonových spisech. Už jen proto, že jsme v průmyslovém věku, tak by řízení věcí mělo být svěřeno průmyslníkům.⁷ Industriálům byla doteď upírána jejich právoplatná pozice, protože si neuvědomovali nadřazenost své vlastní třídy. Chovali se nadměrně opatrně a nedostatečně pevně. Jinými slovy věnovali se především svým vlastním záležitostem. Navíc sami měli ambice ke společenskému vzestupu, koupit si šlechtické tituly nebo se oženit s dcerami aristokratů. Chtěli se zkrátka spojit s pozůstatky feudalismu. Nyní se však industriálové musí spojit s monarchií proti šlechtě. Musí vytvořit svou industriální stranu, založit industriální monarchii, kde král bude „prvním z industriálů.“⁸

---

V tomto budoucím industriálním státě se objevují dvě otázky, které mají značný význam, jak pro staršího Saint-Simona, tak pro jeho školu po jeho smrti. První se vztahuje k funkcím a účelu vlády. Druhá k místu, jaké má mít v celkovém řádu soukromé vlastnictví. Několik slov k oběma otázkám snad postačí pro dokončení této části celkového obrazu.

Jedním z trápení Saint-Simona je, že účel sdružení občanů, kteří tvoří národ, nebyl nikdy adekvátně definován.⁹ V podobenství o dvou karavanách, které bylo v určité době velmi populární, srovnává situace, kdy jeden průvodce karavany dostane instrukci: „Vezmi nás na místo, kam by pro nás bylo nejlepší se dostat“ a druhý dostane instrukci: „Znáš cestu do Mekky, tak nás tam zaveď.“¹⁰ V prvním případě závisí všechno jen na průvodci a karavana je zcela v jeho rukách. Ve druhém případě má průvodce jen podřízenou a kontrolovatelnou pozici. Stejným způsobem, ačkoliv tuto analogii bychom neměli zkoumat příliš podrobně, nestačí jen říct, že vláda by měla vládnout v zájmu svých občanů a zařídit jim blahobyt. Taková prohlášení jsou příliš vágní a vyžadují více obsahu. Jak bylo upřesněno Saint-Simonem, jediným a trvalým cílem společenské organizace je snažit se uspokojovat lidské potřeby tím, že bude využívat veškerých vědeckých poznatků a všech uměleckých výdobytků a bude se snažit rozmnožit a vylepšit tuto množinu vědění, jak jen to bude možné.¹¹ Máme zde vládu uspořádanou podle principů utilitarismu v nejpřísnější formě. Tato koncepce státu se Saint-Simonovi jevila stále dosažitelnější, protože se kojil krásnou nadějí, že poslední výstřely celoevropské války byly vypáleny u Waterloo a evropské národy od tohoto okamžiku budou žít jen v mírové rivalitě. V praxi, když se probíráme mnoha jeho plány, tak si můžeme povšimnout, že Saint-Simon pokládal za primární úkol vlády připravovat projet de travaux, veřejné práce, které by poskytly zaměstnání a odpovídaly by úkolům civilizace v průmyslové době.¹² Později se z toho mělo stát „využívání zeměkoule sjednocenou asociací.“ V jeho fantastickém plánu celoevropského parlamentu bylo první úlohou této instituce uvádět do života podniky pro obecné blaho Evropy, typu síť kanálů mezi Dunajem a Rýnem, mezi Rýnem a Baltem, zalidnit svět evropskou rasou a využívat jeho přírodní zdroje pro dobro Evropy. Stručně řečeno primární úlohou Saint-Simonovy vlády bylo připravovat grandiózní veřejné projekty. 

---

Otázka legitimity vlastnických práv a jejich omezení se stala klíčovým bodem přechodu mezi Saint-Simonem a jeho následovníky. Saint-Simonova pozice je totiž váhavá, mnohoznačná a otevřená kritice z více stran. Bylo to téma, kde měl potomek Karla Velikého potíže smířit se s rolí otce dlouhé linie socialistů. Nikde nenavrhuje žádné konkrétní omezení vlastnického práva nebo užití majetku.¹³ Ve Vues sur la Propriété et la Législation, ačkoliv nenavrhuje žádné změny ve vlastnických právech, uvažuje alespoň nad možností a legitimitou takových změn. Poznamenává (což je u něj docela překvapivé), že zákony, které ustanovují formu vlády jsou méně významné a mají menší vliv na štěstí národa než zákony definující výkon vlastnických práv.  Vlastnictví je skutečným základem společenského řádu. Právo na vlastnictví tudíž musí být ustaveno takovým způsobem, aby nejlépe podporovalo zvyšování bohatství celé společnosti.¹⁴ Z faktu, že tento zákon je základem, však nelze vyvozovat, že by nemohl být měněn. Protože tento bod se stal základem celé další Saint-Simonovské tradice, odcitujeme zde klíčovou mistrovu pasáž:

„Je tedy evidentní, že v každé zemi je základním zákonem ten, který ustanovuje vlastnictví a opatření nezbytná k tomu, aby byl respektován. Z faktu, že tento zákon je základem, však neplyne, že by nemohl být měněn. Nutné je mít zákon, který zavádí vlastnictví – nikoliv zákon, který ho zavádí tím nebo oním způsobem. Společnost závisí na zachovávání práva na vlastnictví, ale nikoliv na zachovávání zákona, který původně toto právo posvětil.“¹⁵

Dále individuální právo na majetek může být založeno jen na obecném užitku, který plyne z vykonávání tohoto práva a tento užitek je v čase proměnlivý. To znamená, že se instituce soukromého majetku musí obhájit na základě své služby veřejnosti. Tento závěr je ovšem ponechán velmi vágní. Když by měl říci něco přesnějšího, tak je Saint-Simon jako tiskový mluvčí, kterého jeho šéf nechá bez instrukcí. Na jednom místě tvrdí, že by moralisté měli bouřit veřejné mínění k trestání zahálejících vlastníků.¹⁶ Jinde k otázce přistupuje spíše z pozitivního než negativního hlediska a říká, že by vlastnická práva měla být uspořádána tak, aby byli vlastníci pobízeni k co nejproduktivnějšímu užití majetků.¹⁷ K tomuto chvályhodnému cíli Saint-Simon přispívá svým opovržením k zahálejícím lenochům, které zahrnuje stále divočejším hněvem. Rentiér, který nic nedělá, je společenskou přítěží, i kdyby rozdával almužny.¹⁸ „Rentiers classe encore plus sotte et plus méprisable, qui cherche dans la vie des jouissances obtenues sans travail.“¹⁹ (Rentiéři jsou ještě hloupější a opovrženíhodnější třída, která hledá v životě požitky získané bez práce.) Pro Saint-Simona je prvním zákonem morálky a prvním zákonem náboženství že „člověk musí pracovat.“²⁰ Učení samotného Saint-Simona lze oprávněně interpretovat tak, že vlastnické právo, alespoň v současnosti, nemá být rušeno. Má ovšem existovat silný tlak veřejného mínění na vlastníky bohatství, aby si uvědomili svoji odpovědnost a aby nežili život v zahálce. Nemusíme zde debatovat o tom, jestli je to logická nebo uspokojivá pozice. Neliší se to dalece od sv. Tomáše Akvinského na jedné straně a od Charlese Kingsleyho, představujícího křesťanské socialisty, na straně druhé.

---

Na předchozích řádcích jsme se pečlivě a záměrně vyhýbali jakémukoliv odkazu na poslední dílo Saint-Simona, Noveau Christianisme. Dřívější životopisci a komentátoři se shodli (možná oprávněně), že tento dialog se vymyká zbytku Saint-Simonova díla, a že zde se nejvíce blíží ideám socialismu, jehož měl být jedním z otců. Noveau Christianisme je fragment zamýšlený jako první ze tří dílů, ale i kdyby Saint-Simon žil déle, tak není žádná záruka, že by ho někdy dokončil.

Ačkoliv také zde se Saint-Simon vrací ke svým starším tématům a opakuje, co už zopakoval mnohokrát předtím, tak Noveau Christianisme má nepopiratelně určitou těžko definovatelnou kvalitu, která vysvětluje, proč je jí tak často udíleno čestné místo. Je nejméně postižena excentricitami Saint-Simona. Ačkoliv má být dialogem mezi Conservateur a Novateur, tak Conservateur brzy mizí a čtenář si stěží vzpomene na jeho přítomnost. Tady také Saint-Simonův zápal pro lidstvo proniká přes přezíravost, kterou se jinak grand seigneur vyznačoval.

Saint-Simon velkou část života propagoval potřebu založení nového náboženství. Už v Travail sur la Gravitation Universelle řekl, že křesťanství, ačkoliv má velké zásluhy, naplnilo své poslání a přežilo svou užitečnost.²¹ Bylo by možné znovu vyložit podstatu křesťanství tak, aby naplnilo potřeby industriálního věku? Toto je tématem Saint-Simonova posledního díla. Při zkoumání této otázky a jako ústupek Conservateurovi, Saint-Simon (který může být identifikován jako Novateur) připouští, že to, co řekl samotný Bůh, nemůže být vylepšeno nebo změněno. Je ovšem potřeba to odlišit od toho, co řekla církev v jeho jménu. Církevní učení tak představuje vědu, která je schopna vývoje a zlepšení jako jakákoliv jiná věda.²² Pokud abstrahujeme od lidského prvku (co řekla církev), tak v křesťanství zbude jediný božský princip. Je to tvrzení, že lidé by se k sobě měli chovat jako bratři. Toto a jen toto je podstatou křesťanství a Saint-Simon z toho dedukuje další zásadní doktríny Nového křesťanství:

„Lidé by měli organizovat svou společnost, aby to bylo co nejvýhodnější pro co největší počet. Měli by si jako cíl stanovit co nejrychlejší a co nejúplnější povznesení mravní a fyzické existence té nejpočetnější třídy.“²³

La class la plus nombreuse – ta nejpočetnější třída! Doteď se tísnili na okraji jeviště a čas od času o sobě dávali vědět. Je to poprvé, co na ně padla záře reflektorů a jejich podmínky a blahobyt se staly primárním cílem všech politických a společenských institucí a veškeré politické aktivity? Toto má být také cílem náboženství – veškerého náboženství. „Náboženství má vést společnost k cíli co nejrychlejšího povznesení údělu té nejchudší třídy.“²⁴

To je podstata a shrnutí Noveau Christianisme. Zbytek, což je z větší části kritika římského katolicismu a protestanství, ovšem také osvětluje myšlení Saint-Simona. Argumentuje, že katolické náboženství je jen jednou z křesťanských herezí. Kněží by měli být schopni řídit své stádo při práci zvyšující jeho blahobyt. To očividně nejsou. Měli by kázat možnost „zlepšení“. K tomu jim chybí potřebné znalosti.

Zajímavější je jeho kritika protestanství a především Luthera. Luther učinil řadu chyb. Saint-Simon mu dává dlouhou lekci, co měl říci papeži, a zasvěcuje ho do výběru ze Saint-Simonovských idejí. Luther měl říci, že teorie křesťanství již byla dostatečně zdokonalena, a nyní nastal čas obrátit se k praxi. Skutečné křesťanství by mělo učinit lidstvo šťastným nejen v nebi, ale také zde na zemi. Měl také říci papeži – i když to by byl docela anachronismus, kdyby tak učinil – že křesťanství neuznává právo jednoho člověka rozkazovat jinému, a že král je institucí, která by měla bránit silným a mocným utlačovat slabé. Měl také ohromenému papeži představit rozsáhlý plán veřejných prací a vyjasnit, že jedinou cestou k dosažení věčného života je pracovat na zlepšení blahobytu lidské rasy.²⁵ 

Další kritikou Luthera je, že zredukoval náboženství na kázání a přísnost. Básník by měl podpořit kazatele. Hudebník, malíř a sochař ho mají obklopit. Ovšem tuto stránku života Luther vykázal ze svých chrámů. A nakonec se Luther mýlil v tom, že pokládal křesťanství za dokonalé při svém zrodu a za upadající v průběhu doby. Naléhal na své následovníky, aby studovali křesťanství z knih sepsaných při jeho založení – především z Bible. To je jako by chemik nebo matematik tvrdili, že jejich vědy jsou nejlépe vyloženy v těch nejstarších dílech na daná témata. Důsledkem této chyby Luthera je stav, že dodnes existují biblické společnosti, které rozdávají miliony kopií Bible veřejnosti!²⁶

Z pohledu teologie a náboženství nelze zajisté Noveau Christianisme pokládat za hodnotný příspěvek. Lze pochybovat, jestli se vůbec jedná o náboženství. Je to evangelium materiálního pokroku, rozšiřování moci nad přírodou, které je zaměřené na zvýšení lidského blahobytu tady a teď. Nikoliv v příštím životě. Možná význam tohoto díla nespočívá ani v proklamacích univerzálního bratrství – bezpochyby vznešený sentiment, ale se sklonem být pohřben pod nánosy všednosti. Pokud jsou v celém lidstvu jen moji bratři, poznamenal později Proudhon, tak nemám žádné bratry. Ovšem to, že by se celá mašinérie státu a společnosti měla starat o nejpočetnější a nejbídnější třídu byla idea, kterou bylo hodno vypustit do světa.²⁷

---

Nyní tedy můžeme posoudit dědictví Saint-Simona, když zemřel v roce 1825 a uvážit jeho pozici v socialistické tradici. Začal, jak jsme viděli, jako kritik vědecké metody a vzhlížel k rozvoji nové pozitivní vědy o společnosti, která by byla založena na principech přírodních věd. V tomto ohledu je předchůdcem Comteho a dalších autorů, kteří byli oslněni myšlenkou aplikovat ve společenských vědách postupy věd přírodních. Zabýval se vytvořením duchovní moci a nového náboženství, které by se hodilo do průmyslového věku. Zdůrazňoval charakteristiky tohoto nového věku a zveličoval ctnosti průmyslových tříd. Stal se prorokem velkého podnikání a velkých podniků se sociální odpovědností. V tom všem je jen málo socialismu, jak je běžně chápán. Lze říci, že nárok Saint-Simona být pokládán za jednoho z otců socialismu spočívá na velmi nejasném důkazu tohoto otcovství. Dokonce s velkorysou interpretací podstaty socialismu, konkrétních socialistických prvků nalezneme v Saint-Simonovi jen málo. Hlásal, že v novém světě musí existovat rovnost ve smyslu rovnosti příležitostí a že musí být zrušena privilegia. Také hlásal, že v novém světě by nemělo být místo pro zahálející, ačkoliv nikdy neodpověděl na otázku, jak by chtěl takového programově zahálejícího přinutit k práci. Ve své poslední knize vyjádřil nároky mas – nejpočetnější a nejchudší třídy – aby se jim od státu dostalo přednostní péče. Ať už jeho vlády měly jakékoliv jiné funkce, nikdy nepochyboval o tom, že by měly poskytovat práci a vzdělávání. Ohledně vlastnictví, této nejtrnitější otázky v socialistické teorii, se vyjadřoval nejistým hlasem. Vlastnictví mělo být respektováno, ale vlastníci měli být buď vzděláni nebo veřejným míněním donuceni využívat majetek pro veřejné dobro. Mimo těchto bodů je velmi obtížné ze Saint-Simona vymáčknout další kapku toho nejřidšího socialismu.

Jak se tedy mohlo stát, že je všeobecně řazen mezi zakladatele socialismu? Odpovědí je, že jeho odkaz si svým způsobem žil také po jeho smrti. Saint-Simonovci, jejichž historie představuje jeden z nejfantastičtějších příběhů lidského podivínství, vzali část jeho teorií a určitou jemnou, ale dalekosáhlou modifikací jeho doktríny spojili Saint-Simona s hlavní linií socialistického vývoje. Saint-Simonova škola je ovšem dostatečně daleko od Saint-Simona, aby si zasloužila svou vlastní část kapitoly.²⁸

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Catéchisme Politique des Industriels, Rodrigues, str. 1-2.
2) Vues sur la Propriété et la Législation, Rodrigues, str. 243.
3) Vues sur la Propriété et la Législation, Rodrigues, str. 335.
4) Vues sur la Propriété et la Législation, Rodrigues, str. 360.
5) Catéchisme Politique des Industriels, Rodrigues, str. 2-3.
6) Catéchisme Politique des Industriels, Rodrigues, str. 6-7.
7) Catéchisme Politique des Industriels, Rodrigues, str. 46.
8) Catéchisme Politique des Industriels, Rodrigues, str. 64, 122, 151.
9) Suite à la Brochure: Des Bourbons et des Stuarts, Œuvres Choisies, díl 2, str. 439.
10) Organisateur, Hubbard, str. 231-233.
11) Organisateur, Hubbard, str. 366-370.
12) Viz Suite à la Brochure: Des Bourbons et des Stuarts, Œuvres Choisies, díl 2, str. 438.
13) Introduction aux Travaux Scientifiques, Œuvres Choisies, díl 1, str. 221.
14) Vues sur la Propriété et la Législation, Rodrigues, str. 257-259.
15) Vues sur la Propriété et la Législation, Rodrigues, str. 265.
16) Introduction aux Travaux Scientifiques, Œuvres Choisies, díl 1, str. 221.
17) Vues sur la Propriété et la Législation, Rodrigues, str. 248.
18) Introduction aux Travaux Scientifiques, Œuvres Choisies, díl 1, str. 221.
19) Mémoire sur la Science de l´Homme, Œuvres Choisies, díl 2, str. 46.
20) Introduction aux Travaux Scientifiques, Œuvres Choisies, díl 1, str. 220.
21) Œuvres Choisies, díl 2, str. 188.
22) Noveau Christianisme, Rodrigues, část 2, str. 94.
23) Noveau Christianisme, Rodrigues, část 2, str. 95.
24) Noveau Christianisme, Rodrigues, část 2, str. 104.
25) Noveau Christianisme, Rodrigues, část 2, str. 138-146.
26) Noveau Christianisme, Rodrigues, část 2, str. 164.
27) Lavoisier, jehož zásluhy v chemii zastínily jeho příspěvek jako ekonoma, vyslovil podobnou myšlenku. „Cílem každé společenské instituce je, aby všichni, kdo žijí podle zákonů, byli co nejšťastnější. Štěstí nesmí být vyhrazeno jen hrstce. Patří všem. Není to výlučné privilegium, o které je třeba se přít. Je to společné právo, které musí být sdíleno a veřejné štěstí je zdrojem, z něhož má každý právo čerpat štěstí svoje.“
28) Několik vět, kterými Emile Faguet začíná svou studii Saint-Simona, jsou tak báječnou charakterizací, že si zasluhují být zde odcitovány: