Socialistická tradice (XVII. část) - Charles Fourier II.

Mises.cz: 24. června 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Při racionalizaci Fouriera je na místě nejprve rozlišit mezi kriticky destruktivním popisem stávající civilizace a konstruktivní částí popisující stvoření nového a šťastnějšího světa. Právě první aspekt vysvětluje význam a trvající vliv Fouriera v socialistické tradici. Nikdy neexistoval nekompromisnější a nesmiřitelnější kritik našeho světa. Tato kritika občas obsahuje Fourierovské přehánění a bizarnosti, ale je jen málo poctivých lidí, kterým by při čtení nebylo trochu nepříjemně, podobně jako se ctnostní rozruší, když dítě nevinně zopakuje nějakou vulgaritu. Fourierovo blábolení, občas se štěstím šílence, odhaluje věci, které by rozumem a příčetností nebyly tak úspěšně odhaleny.

Fourier kritizuje celé základní uspořádání světa. V naší civilizaci jsou veškeré mezilidské vztahy poskvrněny intrikami a falší. Opakovaně a trochu únavně, s bolestí dítěte, jež utrpělo první životní deziluzi, naříká nad tím, že čest a pravdomluvnost, které by měly vést k bohatství a prosperitě, vedou ve skutečnosti jen k bídě a ponížení. Ctnosti jsou daleko méně lukrativní než hříchy. V tomto světě se s poctivostí nikam nedostanete. Pokud chcete uspět, musíte začít podvádět. La fourberie au plus haut degré (podvody nejvyššího stupně)¹ – to je hlavním znakem naší civilizace. Ti nejméně vhodní se vždy dostanou na vrchol. Poctivost a integrita jsou zkratkou k neúspěchu.

Co se týče manželství, tohoto opěrného bodu civilizace, tak je školou pokrytectví a podvodů. „Věčná věrnost a láska jsou v rozporu s lidskou podstatou“ a instituce, která spočívá na naprosto opačných a falešných premisách musí nutně zdegenerovat do lži a pokrytectví. S těmito názory udělal Fourier dobře, že zemřel jako starý mládenec.

Civilizace spočívá na vzájemném nepřátelství všech proti všem, takže všichni jsou ve svém zájmu nuceni přát si neštěstí všech ostatních. Krátce řečeno – živobytí získáváme z problémů, které se stanou našim sousedům. Zde můžeme citovat charakteristickou pasáž z Fouriera:

„Každá osoba zapojená do výroby je ve válce proti celku a ve svém osobním zájmu k celku nepřející. Lékař přeje svému spoluobčanovi pořádnou horečku, právník si přeje výživný právní spor v každé rodině. Architekt si přeje pořádný požár, který by obrátil čtvrtinu města na popel. Sklenář si přeje krupobití, které rozbije všechny skleněné tabule. Krejčí a švec si přejí, aby veřejnost nosila jen nekvalitně barvené látky a boty ze špatné kůže, aby se pak spotřebovalo trojnásobné množství – pro dobro obchodu. To je jejich refrén. Soudci pokládají za výhodné, že se ve Francii páchá sto dvacet tisíc zločinů a přestupků ročně, což je číslo nutné na vydržování kriminálních soudů. Je tomu tak, že v civilizovaném průmyslu je každý jednotlivec v záměrné válce proti celku.“²

V civilizaci ovšem nejsme navzájem jen přirozenými nepřáteli. Pokud budeme upřímní, tak většina z nás jsou paraziti. Náhodně si vyberme čtyři muže a zjistíme, že tři pravděpodobně dělají nějakou neužitečnou práci, která by v rozumně uspořádaném světě vůbec nebyla potřebná. Posíláme čtyři děti, aby dohlížely na pastvu pěti krav. Fourier se svým typickým gustem podává výčet dvanácti tříd parazitů a jen málokdo vyklouzne z jeho sítí. Za prvé jsou tři třídy domácích parazitů. Tři čtvrtiny žen ve městech a polovina žen na venkově, stejně jako tři čtvrtiny dětí, jsou naprosto neužitečné. Neproduktivní jsou armády a námořnictva, legie úředníků, polovina výrobců a devět desetin obchodníků. Pak pokračuje absentéry, kopáči, kteří se v pracovní době opírají o svou lopatu a pozorují procházející krásky, až se nakonec dostává k vandrákům a žebrákům – kteří se dnes politicky korektněji nazývají asociální elementy.³

Navíc to, co děláme, neděláme efektivně. Naše civilizace se vyznačuje obrovským plýtváním. Kořenem všeho zla je průmyslová nesoudržnost a nedocenění úspor z rozsahu. Když Fourier označuje jedním panským tahem pera tři čtvrtiny žen za neužitečné, tak v žádném případě nechce snižovat hodnotu žen nebo podceňovat jejich dřinu. Fourier byl ve skutečnosti jedním z prvních a nejstatečnějších obhájců ženské emancipace. Předmětem jeho zloby je pohled na 300 žen v 300 malých domech, které zapalují 300 malých ohňů, aby uvařily večeře v 300 malých hrncích pro 300 mužů, kteří se večer vracejí z práce. Tři nebo čtyři ženy, s pomocí jednoho velkého kotle a na jednom velkém ohni, by dokázaly vyprodukovat lepší výsledky. Tři rodiny by se pravděpodobně úspěšně nespojily dohromady, ale 300 rodin by mohlo. Jeho příklady se týkají především domácích prací a zemědělství. O průmyslu mluví jen málo a přistupuje k němu s určitým odporem. Hlavní pointa je ovšem jasná. Uspořádání věcí v naší civilizaci vyžaduje 40 lidí, aby udělali práci pěti lidí v Harmonii, protože máme absurdní preferenci malých jednotek a odmítáme se dostatečně sdružovat.

Pokud byl takový názor Fouriera na neškodné a nezbytné hospodyňky, tak od něj nelze očekávat žádnou toleranci vůči obchodu. Se souhlasem cituje výrok sv. Chrysostroma, že obchodníci nemohou být Bohu milí: „obchodníci jsou vyloučeni z Království nebeského, ačkoliv zástupci všech ostatních profesí tam byli vpuštěni, dokonce i právníci v případě Saint-Ives.“ Obchod představuje extrémní formu hříchů, které poznamenávají naši civilizaci. Fourier ho ovšem proklíná ještě ze dvou dalších důvodů. Na prvním místě je obchod přirozeným domovem podvodů a falše. Co je obchod? „Je to lež se vším, co k ní patří – bankroty, spekulace, lichva a podvody všeho druhu.“⁴ Obchod ve stavu úplné ekonomické svobody je nečistou stokou. Je to ta sféra života, z níž byla pravda zcela vypovězena. V antice byli obchodníci zváni drobnými zloději, ale dnes už nejsou tak drobní.⁵ V jedné ze svých výborných souhrnných tabulek seřadil Fourier výčet zločinů obchodu do 36 řádků.⁶ Navíc obchod působí směrem k univerzálnímu zhoršování životní úrovně:

„Člověk by si přál reformu tohoto dna zkaženosti, tohoto neschopného mechanismu, který souhrou šedesáti zhoubných vlastností činí z pracovitosti past pro národy, a zároveň prohlubuje jejich ubohost a zkaženost. Tvrdí se, že lidé nejsou o nic větší šejdíři, než byli dříve. Nicméně před padesáti lety bylo možné získat za rozumnou cenu látky trvanlivé barvy a přírodní potraviny. Dnes všude převládá falšování a nastavování. Pěstitel se stal stejně velkým podvodníkem, jakým býval obchodník. Mléčné výrobky, oleje, vína, brandy, cukr, káva, mouka, vše je bezostyšně šizeno. Lidé už si nemohou opatřit přirozené potraviny. Prodávají se jim jen pomalu působící jedy. Takový pokrok učinil duch obchodu i v těch nejmenších vesnicích.“⁷

Toto připomíná pošetilost všech nářků, že dřívější časy byly lepší než dnešní, před kterými jsme byli oficiálně varováni. Obchod, který se vyznačuje tvrdou konkurencí a spekulativními mániemi, provokuje všechny neřesti. Kromě toho jsou podvody a jiné zločiny obchodu nakažlivé.⁸

Druhou linií kritiky je skutečnost, že obchod si uzurpoval ve společnosti místo, které mu nenáleží. Svoboda obchodovat by měla být podrobena přísným restrikcím v zájmu celé společnosti.⁹ Na místo toho se z obchodníků stali piráti průmyslu, kteří žijí na úkor výrobců i zákazníků, jejichž služebníky by měli být. Obchodní moc přerostla své meze a dnes drží dokonce vlády jako své rukojmí. Snad jsme řekli dost, abychom objasnili podstatu Fourierovy kritiky civilizace. Všichni jsme v ní přirozenými nepřáteli a prosperujeme z neštěstí druhých. Většina z nás jsou navíc parazité. I ti, kteří něco dělají, to dělají se zoufalou neefektivitou. Manželství i obchod jsou živou půdou všech hříchů, pokrytectví a podvodů. Civilizace je nekonečnou bažinou nepořádků, neefektivity, podvodů a lží – stokou, ve které jsou všechny lidské vztahy otrávené a pokřivené.

---

Taková tedy byla Fourierova diagnóza problémů. A musíme připustit, že i kdyby měl jen v podstatě pravdu, byl by to důvod hledat nápravu. Jak se stává, jeho náprava je úžasně jednoduchá. Musíme jen znovu začít věřit Bohu a přestat věřit filozofům a teologům. Musíme s dětskou prostotou uvěřit v dobrotivost Boha a zrušit zlo, kterému říkáme Morálka. Zde se znovu setkáváme s Fourierovým náboženstvím, kterému on sám zřídka unikne na víc než několik stran. Poněkud absurdním způsobem se Fourier srovnává s Newtonem – a někdy ze srovnání vychází Newton hůře. Newton objevil zákon přitažlivosti, ale spokojil se s jeho neužitečnou stránkou, která odpovídala prosté zvědavosti. Co je nám platné, že umíme spočítat hmotnost jednotlivých planet?¹⁰ Fourier se pokládal za Newtona duchovního a morálního světa. Velký zákon přitažlivosti vládne nejen planetám, ale Bůh jím vládne také nad lidmi a přitahuje je k určitým věcem. Člověk může spoléhat na donucení a omezení, ale ne Bůh. Kdyby nás Bůh chtěl omezovat, vytvořil by rasu obrů, co by nás zastrašovala. Naopak se rozhodl dát nám pocit přitažlivosti, který nás vede různými směry a rozdělil ho mezi nás v takových proporcích, aby to umožnilo naplnění jeho plánu. Tato přitažlivost je v rukou Boha kouzelným prstenem a mění na potěšení funkce, které by samy o sobě byly odporné. Co může být odpornějšího než starost o novorozeně, které jen křičí a vyměšuje? Ale Bůh přeměnil tuto soin si déplaisant (tak nepříjemnou péči) a dal matkám attraction passionnée pour ces travaux immondes (vášnivou přitažlivost k tomuto špinavému dílu).¹¹ To také vysvětluje záhadný nápis na Fourierově náhrobku: „Les Attractions sont proportionelles aux Destinées“ (Přitažlivosti jsou úměrné osudu). Bůh mezi nás rozdělil sklony k dělání věcí přesně tak, abychom naplnili náš předurčený úkol.

Zde je tedy Fourierův velký objev, který ho umísťuje těsně nad Newtona. Zákon přitažlivosti se projevuje ve hře lidských vášní, které nás pohání v tom či onom směru. Je tedy třeba přestat se bránit těmto vášním a začít poslouchat zákon přitažlivosti. Lidstvo ztratilo dvě tisíciletí, protože bylo na nesprávné cestě, zaslepeno a svedeno filozofy a mravokárci. Podle Fouriera jsou filozofové sofisty, nenáviděnější sorta lidí, dokonce více než obchodníci. Pod jejich zhoubným vlivem se člověk poskvrnil ideami morálky a povinnosti. Pokud je Bůh dobrý, a pokud dal tyto vášně do našich srdcí, tak zamýšlel, abychom je následovali. Lidstvo ovšem bylo učeno, že tyto vášně pocházejí od zlého, aby s nimi bojovalo a aby je potlačovalo. To je ovšem klam. Fourierovy premisy neumožňují, aby Bůh pokazil své vlastní dílo a byl sám sobě nepřítelem.

Neexistuje žádná vášeň, která by nepocházela od Boha, tudíž neexistuje ani jedna, která by nebyla dobrá. Ani Bůh, ani vášně nemohou být zlé. Pokud jsou v civilizaci nějaké vášně zhoubné, tak je to prostředí, které je činí zhoubnými. Je tedy potřeba změnit prostředí a nikoliv vášně. To je pro Fouriera podstatou problému. Pokud předpokládáme, že vášně jsou dobré, a tento předpoklad je nám vnucen jejich božským původem, jak můžeme změnit prostředí, aby se v něm mohly vášně volně projevit? Jak máme uspořádat věci, aby byl Caligula se svými vášněmi stejně užitečným občanem jako Marcus Aurelius?

Než je blíže prozkoumáme, bude možná užitečné naznačit, že slovo „vášně“ ve fourierovském kontextu může být nejednoznačné a zavádějící. Možná je to díky filozofům a sofistům, ale pod slovem vášeň si mnozí představují cestu s růžovým nádechem, na jejímž konci je zločin z vášně. Pro Fouriera jsou „vášně“ různé způsoby, jak lze zažít uspokojení. Jsou to způsoby, jak se projevuje božský zákon přitažlivosti. Nevyhnutelně je pak Fourierova pozornost věnována analýze lidských vášní, a na toto téma sepisuje dlouhé a nesrozumitelné traktáty. Vášně dělí na dvanáct druhů. Zaprvé je pět vášní, které odpovídají pěti smyslovým vjemům, chuti, vůni, zvuku, zraku a dotyku. Ty způsobují potěchu z jídla a z opery, která má také významnou pozici ve Fourierově plánu. Pak jsou čtyři vášně ducha, které odpovídají lidským potřebám sympatie a společnosti. Ty jsou představovány přátelstvím, ambicí, láskou a rodinnými city. Tady je významné, že přátelství a ambice jsou klasifikovány jako „hlavní“, kdežto láska a „le famillisme“ jsou vedlejší. Oproti potěše smyslů vedou tyto čtyři vášně k vytváření skupin. Nad nimi jsou tři rozdělující či vládnoucí vášně, které jsou pravděpodobně v jádru fourierismu. Těmto vášním dal jména la Papillonne (motýl), la Cabaliste (kabalista), la Composite (složení).

Právě tyto tři vášně jsou zcela nepochopeny v našem civilizovaném řádu, kde vedou jen ke zmatkům, katastrofám a jsou pokládány za hříchy. Papillone představuje lidskou lásku k novotám a změnám. Je to motýlek, kterého máme v srdci. Pokud Bůh zamýšlel, abychom trávili dvanáct hodin denně monotónní prací, tak by nás obdařil sklonem a odporem k různosti.¹² On nám místo toho dal šeptajícího motýlka. Bůh nestvořil člověka pro monotónnost, stejně jako ho nestvořil pro monogamii. Cokoliv děláme, myslíme už při tom na něco jiného. Hodina a půl jakékoliv práce je maximum, které každý z nás může vydržet, aniž by nepodlehl klížícím se očím a bloudícím myšlenkám. To je Papillone, vášeň motýlů létat z květu na květ. Člověk je stvořen tak, že si přeje neustálou změnu. Nejen změnu práce, ale také veškerého prostředí. Kdo jsme my, že potlačujeme hlas motýla, božího posla?

Za druhé je tady La Cabaliste, což je lidská vášeň pro intriky a soupeření, vášeň, kvůli které se lidé rozdělují do různých skupin, a pak bojují za svoji skupinu. To je podle Fouriera obzvláště oblíbená vášeň u žen: „elles aiment à l’excès l’intrigue“ (milují intriky v nadměrné míře).¹³ To vůbec není míněno jako kritika! Pouze to dokazuje jejich vhodnost pro nové společenské uspořádání. Na všech organizovaných shromážděních a ve všech parlamentech se z lidí stávají Cabalisté. Poté, co se pomodlí za jednotu a soulad, vrhnou se do postranních kuloárů, aby proti sobě navzájem intrikovali. Fourier cituje sdělení Všemohoucího jako odpověď těm, kteří si nepřejí rivalitu mezi lidmi:

„Bůh se směje, když se k němu obracejí s hloupou modlitbou, aby je všechny učinil bratry jednotnými v názorech podle přání Platóna a Seneky. Bůh jim odpovídá: Před miliardami let jsem vytvořil vášně, jaké vyžaduje jednota vesmíru. Nebudu je měnit jen kvůli filozofům z nepatrné země, která bude stejně jako všichni ostatní, podřízena dvanácti vášním, a obzvláště desáté, Cabaliste.“¹⁴

To může být zbytečně příkrá odpověď Platónovi a Senekovi. Ale Fourier má pravdu. Svět, kde by každý ve všem souhlasil s každým, by byl nesmírně nudný. Navíc je zvláštní, jak se potvrzení tohoto Fourierova pozorování objevuje na podivných místech. I ty školy, které nejsou rozděleny na žádné koleje, se o sportovních dnech rozdělí na fiktivní koleje, aby tak podpořily soutěživost a povzbuzování. To je vzdálená pocta Fourierovi. Během realizace sovětské pětiletky vidíme soutěžení jednoho podniku s druhým v tom, kolik času bude potřeba k realizaci naplánovaných úkolů. To by Fourier ukázal jako pozoruhodný příklad působení Cabalismu.

O Composite, „nejkrásnější z dvanácti vášní“¹⁵ řekneme jen málo. Je nekompatibilní s civilizovanou prací, a proto může její význam unikat těm, kteří ještě nepokročili za civilizaci do Harmonie. Je popsána jako slepý entuziasmus, který se rodí kombinací potěchy smyslů a potěchy ducha. Je možné si vzdáleně uvědomit obsah Composite, když zkombinujeme požitek z rozkošné konverzace a ochutnávku dobrého vína. Potěšení je více než úměrně navýšeno přidáním potěšení jiného charakteru, a tak vzniká Composite. Naštěstí pochopení Fouriera nevyžaduje exaktní definici toho, co Composite je.

---

Zatím jsme se zabývali Fourierovou analýzou současného zkaženého světa, jeho pohledem na podstatu Boha a psychologické uspořádání člověka, které ve všech věcech odpovídá záměrům Boha. Zbývá se podívat na konstruktivní stránku Fouriera. Jak máme přeměnit současnou společnost na Harmonii, kde budou ti, které dnes pokládáme za zločince, ctnostnými občany, právě proto, že budou schopni uspokojit Bohem dané instinkty, které dnes musí s neblahými důsledky potlačovat? Harmonie bude světem, kde budou lidé ovládáni vášnivou přitažlivostí, která je povede neustále se měnícími směry. Světem, kde monotónnost bude neznámá a Cabalistická vášeň, vedoucí k rivalitě a intrikám, nebude mít neblahé důsledky.

Tady máme nejznámější Fourierův příspěvek k utopistickým spekulacím. Jen málo je dnes z Fouriera známé, ale všeobecně se ví, že ve své představivosti vynalezl Falangu. Soběstačnou jednotku spolupracujících dělníků, na jejímž základě bude Harmonie vybudována. „Teorie“ – ale neptejme se příliš zvědavě jaká – říká, že minimální počet lidí ve Falanze bude 1620 a přibližně 1800 bude optimální počet. Je také žádoucí pro Falangu najít příhodné umístění, údolí se širokou řekou, úrodnou půdou a nějakým kouskem záhadného lesa. Konec konců se tady zvedá opona k pohádkové říši a snílkům je povolena určitá volnost.

Bylo by ovšem chybou představovat si, že Falanga je komunistickou společností bez soukromého vlastnictví. To zcela určitě není. Otec socialismu byl v některých aspektech nesmírně konzervativní. Je pravdou, že členové Falangy bydlí ve společné budově, které se říká Falanstéra. To je luxusní budova s jídelnami, tanečními sály, příjemnými kolonádami atd. Ale Falanstéra nemá za účel zničit individualitu svých obyvatel. Kdo chce, a kdo si připlatí, může mít večeři doručenou do svého vlastního pokoje a nemusí jíst ve společné jídelně. Jídla jsou rozdělena do tří kategorií, takže je možné jíst levně nebo draze. Ve Falanstéře jsou luxusní prostory, ale současně prostory skromnější. Ve skutečnosti se v Harmonii vyskytují obyvatelé velmi bohatí a ne až tak bohatí. Nejsou tu samozřejmě žádní chudí. Ve srovnání s kýmkoliv v civilizaci je na tom i ten nejchudší obyvatel Harmonie lépe než největší boháči dneška. Každý platí podle svých prostředků a vybírá si to, na co má. Krátce řečeno, Falanstéra je bytový dům se služebními byty v několika kategoriích. Život ve Falanstéře je velmi zjednodušen tím, že neexistuje manželství. Ženy i muži vedou svobodnou existenci.

Bude nejspíš vhodné znovu zdůraznit, že Fourier nebyl žádný rovnostář a ani neútočil na majetek jako takový. Neustále zdůrazňuje, že společnost je nekompatibilní s majetkovou rovností. Musí v ní existovat kontrasty.¹⁶ Falanga musí být složena z „gens très-inégaux en fortunes“ (lidí s nerovnými majetkovými poměry).¹⁷ Je to právě nerovnost v Harmonii, která je motorem jejího fungování. Harmonie je místem, kde „veškeré rovnostářství je politický jed.“¹⁸ Ve Fourierovi není určitě nic z Babeufa.¹⁹

Když se podíváme na interní organizaci Falangy, tak první otázkou je věčný problém práce. V životě, který známe, je pro většinu lidstva práce nepříjemnou povinností. To je vskutku jedno z Fourierových obvinění proti civilizaci. V jednom z oněch podivných záblesků, které se opakovaně objevují ve Fourierových fantasmagoriích, učinil toto pozorování: „Morálka nám přikazuje, abychom práci milovali. Zkusme tedy učinit práci příjemnou a hodnou milování.“²⁰ To je celkem správná úvaha. Ve Fourierově plánu je práce učiněna atraktivní: le travail attrayant, a je to jedna z hlavních frází jeho školy. To se stalo přijímaným dědictvím také v anarchistické tradici, která tvrdí, že člověk raději bude něco dělat, než by kompletně lenošil, a všechna práce světa se tudíž dá vykonat lidmi utíkajícími před nudou.

Tajemství, jak učinit práci atraktivní, je patřičně využít základní vášně, hlavně Papillonne a Cabaliste. Lidé budou pracovat na tom, co je přitahuje, a nikdo nebude dělat jednu činnost déle než hodinu a půl nebo maximálně dvě hodiny. Duch přátelského soutěžení by měl proniknout do veškeré práce a pracovníci by měli být sdruženi do různých skupin, které mezi sebou toto soutěžení budou provozovat. V pasáži, která se vyznačuje neobvyklou mírou srozumitelnosti, vyjmenovává Fourier sedm základních podmínek, na kterých spočívá společenská přitažlivost práce. První z nich zní celkem moderně. Každý pracovník by se měl stát spolumajitelem a měl by být odměněn dividendou a nikoliv mzdou. Zde je možné vidět hrůzu cechovního socialismu ze mzdového otroctví. Třetí podmínka ztělesňuje princip krátké pracovní doby strávené na jednom úkolu. Dvě hodiny je maximální limit. Čtvrtá navrhuje, aby byla práce vykonávána v přátelském kolektivu sjednoceném a stimulovaném aktivní rivalitou. Šestá vyžaduje, aby byla dělba práce (jak jí chápal Fourier) rozvinuta do maxima, aby vzniklo co nejvíce různorodých pracovních pozic. To vše podtrhuje hlavní podmínka – všichni v Harmonii budou mít garantovaný minimální příjem, který z jejich životů odstraní úzkost.²¹

Tyto principy postačí, abychom načrtli povahu průmyslové organizace v Harmonii. Práci vykonávají skupiny inspirované vášní pro své dílo. Skupiny se různě slučují a zase rozdělují a princip dělby práce je v každé z nich doveden až na nejzazší mez. Takže mohou existovat skupiny věnující se pouze pěstování bílých hyacintů, modrých hyacintů a červených hyacintů, a dohromady tvoří ligu pěstitelů hyacintů. Fourier věnuje až nepatřičný prostor debatám o správném rozřazení pracovních skupin. Uvnitř ligy je vzestupné a sestupné křídlo a střed a vše musí být pečlivě vyváženo. Za normálních okolností soutěží křídla proti středu. Je zde jeden příjemný obraz 32 skupin pěstitelů hrušek ukazující, jak bude mezi jednotlivými skupinami stimulována rivalita. S trochou vynalézavosti se fantazii nekladou žádné meze. Pěstitelé měkkých hrušek budou soutěžit s pěstiteli tvrdých hrušek, pěstitelé hrušek budou soutěžit s pěstiteli jablek, ženské pěstitelky hrušek budou soutěžit s mužskými pěstiteli hrušek. Každá skupina dostane prapor, pod kterým bude pochodovat za svými úkoly. Můžeme pozorovat, že když Fourier mluví o dělbě práce, tak se jeho mysl nepohybuje v prostoru Adama Smitha. Je také zřejmé, že když vstupujeme do Falangy, tak se dostáváme do pohádkového světa, kde naší největší pozemskou starostí budou modré hyacinty a měkké hrušky. Dodejme, že každý z pracovníků se může přidat k tolika pracovním skupinám, kolik si přeje, a je běžné, že je součástí třiceti až padesáti skupin. Kdekoliv leží jeho záliby, může si odpracovat příležitostnou hodinu u patřičné skupiny.

Už jsme o Fourierovi řekli, že nebyl žádný rovnostář. Další jeho specialitou bylo, jak se ke svému plánu na založení Falangy snažil přilákat kapitál. Tady nalezneme něco až slizce podlézavého, pokud by celá záležitost nebyla naprosto komická. Fourier hledal bohatého mecenáše pro spuštění své první Falangy a udržoval si seznam 4000 vhodných kandidátů, které chtěl přesvědčit, aby investovali do spásy lidstva. Snažil se je nalákat na celou řadu dědičných titulů. Za mizernou sumu několika milionů franků se kdokoliv mohl stát císařem, chalífou, králem, vévodou nebo čímkoliv podobným. Ale mimo těchto čestných titulů bude s kapitálem v Harmonii nakládáno velmi vlídně. Je zbytečné zdůrazňovat, že úspory z rozsahu a zápal nadšených pracovníků vyústí ve svět překypující prosperitou. Všechny tyto přebytky navrhl Fourier rozdělit v poměru čtyři dvanáctiny pro kapitál, pět dvanáctin pro pracující a tři dvanáctiny pro talent. Poměr, který dává práci méně než polovinu, určitě není nebezpečím pro kapitalisty. Tady vidíme něco, co je pro Fouriera nejcharakterističtější. Prosperita ve Falangách bude tak úžasná, že není důvod, proč by se všichni nemohli stát kapitalisty. Aby podpořil tento žádoucí výsledek, přišel s dětinským vynálezem, že by se míra dividendy odvíjela nepřímou úměrou k počtu akciových podílů ve Falanze. Chudší obyvatelé Harmonie (chudší v čistě relativním významu) budou dostávat třicetiprocentní nebo dokonce čtyřicetiprocentní výnosy. Účelem bude povzbudit v nich „ducha vlastnictví a ochrany přírody, z něhož pramení dobré mravy.“²² Odporně buržoazní sentiment. Obyvatelé Harmonie patřící ke středním třídám dostanou slušných patnáct procent a nejbohatší se budou muset spokojit s žebráckými pěti procenty. V Harmonii nebude nikdo, kdo by neměl alespoň jeden akciový podíl. Když se bude rozhlížet, může si spokojeně říkat: „Moje knihovna, moje jídelna, moje pole.“²³

Fourier zachází ještě dále. Na všechny řeči o třídním uvědomění a třídním boji nabízí jednoduchou odpověď – účinné promísení tříd. Pokud polnice vydává nejasný signál, kdo by se měl chystat do boje? V důsledku toho žádná poslední bitva nevzplane. To je nakonec také důvodem, proč každý ve Falanze bude patřit k třiceti a více skupinám. V Harmonii budou všichni kapitalisté. Každý může prokázat talent ať už ve vedení skupiny nebo ve vynalézání. Navíc může mít nárok na odměnu jako dělník ve dvaceti jiných skupinách. Za těchto okolností se lidé přestanou dělit na kapitalisty, vedoucí pracovníky a zaměstnance. Každý člověk se stane mikrokosmem a podobné konflikty zájmů budou hladce vyřešeny. Všichni si uvědomí, že když budou tlačit svůj zájem příliš usilovně v jednom směru, tak si pouze uškodí ve směru jiném. Nebude zde konflikt, protože každý bude vědět, že o co přijde na houpačce, vynahradí si na kolotoči.

Odměny rozdávané v každé pracovní lize nezávisí na produktech práce, ale odvíjejí se od nutnosti a užitečnosti úkolu, a v nepřímé úměře od příjemnosti zaměstnání. Aplikace obecných principů zde odhaluje Fourierovy vlastní preference. Pěstování ovoce řadí nízko, protože žádné jiné místo není tak příjemné jako ovocný sad. Opera, poněkud podivně pro ty, kteří neznají Fouriera, se řadí na první místo žebříčku potřeb. Bylo naznačeno, že hlavní podmínkou, aby se práce stala atraktivní, je určité garantované minimum. Fourier zdůrazňuje, že společnost bude jednotlivce podporovat, ať už bude pracovat nebo nebude. O rozšiřování těchto podpor mluví jako o způsobu, jak lze uniknout z civilizace do další vývojové fáze, le régime garantiste.²⁴ Důvod garantovaného minima je zajímavý. Je jím skutečnost, že nás civilizace zbavila určitých potěšení, kterým se těšil primitivní člověk – honu, rybolovu, sběru a pastevectví.²⁵ Na jiném místě uvádí Fourier delší seznam práv, o které nás civilizace určitě připravila.²⁶ Za tyto ztráty nám náleží kompenzace. Vždy přesný Fourier nám vyčísluje, kolik by jeho minimum mělo představovat:

„Místo u stolu ve třetí třídě, pět jídel denně, slušný oblek a pracovní uniforma, nástroje pro chovatelství a výrobu. Jeden individuální byt s místem pro skříň, přístup do veřejných prostor třetí třídy a do heren třetí třídy.“²⁷

Práce tedy bude vykonávána pod vlivem její přitažlivosti. Co bude s prací, která je nutná, ale je objektivně nepříjemná až odporná? To je otázka, o které se v socialistické literatuře mnoho diskutovalo. Fourierovo řešení je tak charakteristické a v určitém smyslu logické, že si zde zasluhuje zmínit. Hrubě vyjádřeno, problém je ten, kdo bude dělat popeláře v ideálním světě, kde všichni následují své přirozené sklony a soutěží spolu v pěstování hrušek a hyacintů? Když aplikujeme Fourierovu doktrínu vášní, je možné uhodnout odpověď. Kdo si ve společnosti přirozeně libuje ve špíně? Nemá Fourier pravdu, když říká, že v určitém věku je většina chlapců a jistá část dívek malými a neustále špinavými ďáblíky? Rodiče denně kárají své potomstvo za to, co bláhově považují za nepřirozený odpor k čistotě. Zapomínají, že naše vášně jsou dobré a dostali jsme je za jistým účelem. Děti mají své defekty, ale jejich láska ke špíně je jejich společenským vykoupením. Jsou svou vášní přitahováni k práci popelářů a bude jim tedy svěřena do skupin, které se budou jmenovat „Malé hordy.“ Na tomto místě si nelze odpustit citaci Fouriera:

„Zápal pro špínu, který převládá mezi dětmi, je pouze nekultivované semínko, jako divoce rostoucí ovoce. Musí být zkultivováno aplikací dvou sil, náboženské jednoty a tělesné cti. Podpořeno těmito dvěma motivy, odporná povolání se stanou hrou nabízející nepřímou složenou přitažlivost…

Dlouhou dobu jsem dělal tu chybu, že jsem káral tento podivný sklon u dětí. Pokoušet se, aby zmizel, znamená jednat jako Titán, který si přeje změnit dílo Boha. Neměl jsem úspěch, dokud jsem se nerozhodl spekulovat v souladu s přitažlivostí o tom, jak využít dětskou inklinaci, která byla stvořena Přírodou…

…Děti tedy nemohou dělat jinou činnost, než převzít všechny nečisté práce – to je dobrodiní vysoké státnické úrovně, protože ušetří opovržení poslední průmyslové třídy a v důsledku toho i střední třídy.“²⁸

Malé hordy „jsou na nohou už od tří hodin ráno, i v zimě, pečují o zvířata a pracují na jatkách.“ Malé hordy také opravují cesty, jsou povolávány ke každé mimořádné události, zabíjejí ještěrky a zmije a dělají další věci, o kterých malí skauti snívají.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Œuvres Completes, díl 1, str. 128.
2) Œuvres Completes, díl 2, str. 33-34. Po zvyku Fouriera se stejný odstavec opakuje také na jiných místech jeho díla. Jen se v něm střídají různé příklady našich rozdělených zájmů: voják si přeje dobrou válku, aby si zajistil povýšení, když padne polovina jeho kamarádů. Hrobař si přeje pohřby za 1000 franků za hlavu. Obchodník s vínem si přeje dobré hrozny při sklizni a dobrý mráz při pučení.
3) Œuvres Completes, díl 4, str. 173-179.
4) Œuvres Completes, díl 4, str. 339.
5) Œuvres Completes, díl 4, str. 199-202.
6) Œuvres Completes, díl 4, str. 219.
7) Œuvres Completes, díl 6, str. 43.
8) Fausse Industrie, str. 535-536
9) Œuvres Completes, díl 1, str. 359.
10) Œuvres Completes, díl 6, str. 156.
11) Œuvres Completes, díl 3, str. 246.
12) Œuvres Completes, díl 4, str. 409.
13) Œuvres Completes, díl 4, str. 405.
14) Œuvres Completes, díl 4, str. 407.
15) Œuvres Completes, díl 4, str. 408.
16) Œuvres Completes, díl 3, str. 4.
17) Œuvres Completes, díl 3, str. 511.
18) Œuvres Completes, díl 6, str. 115.
19) Mohli bychom uvést desítky citací ukazujících, že Fourier měl ideu majetkové rovnosti v naprostém opovržení. Tento bod by nevyžadoval další zdůraznění, kdyby nebylo faktu, že pan G. B. Shaw vyzývá svou Inteligentní ženu (Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu), aby četla „spekulace Saint-Simona, komunismus Fouriera,“ etc. a dodává, že „pokud neměli na mysli rovnost příjmů, tak nevymysleli nic, co by zachránilo civilizaci.“ To, že G. B. Shaw byl ve svém poučování Inteligentní ženy schopen říct takový nesmysl se vzpírá pochopení. Pravděpodobně si neoprášil svého Fouriera – a ani svého Saint-Simona – než se setkal se svou žákyní, která, ač inteligentní, byla zcela bez předešlých vědomostí. Srovnatelný příklad nevysvětlitelné nepřesnosti a zkreslení najdeme u Bertranda Russela, v jehož očích byl Saint-Simon v podstatě vyznavačem středověku, kterému se protivil industrialismus a moderní svět (Freedom and Organisation, str. 207).
20) Œuvres Completes, díl 2, str. 147.
21) Œuvres Completes, díl 3, str. 15.
22) Fausse Industrie, str. Z. 7.
23) Œuvres Completes, díl 2, str. 199.
24) Œuvres Comletes, díl 4, str. 276-278.
25) Œuvres Comletes, díl 3, str. 179.
26) Fausse Industrie, str. 490.
27) Œuvres Comletes, díl 4, str. 445.
28) Œuvres Completes, díl 5, str. 158-162.

zobrazit komentáře (1)