Socialistická tradice (XVIII. část) - Charles Fourier III.

Mises.cz: 01. července 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Existují dvě velké otázky, ke kterým má Fourier mnoho co říct, ale protože leží poněkud stranou naší hlavní cesty, tak bude stačit jen stručná poznámka. První se týká obecné otázky vzdělávání a druhá se týká postavení žen ve společnosti s přidruženou problematikou manželství a feminismu. Civilizované děti má Fourier v naprostém opovržení a tón jeho hlasu naznačuje, že si od nich vytrpěl svoje – jako člověk excentrických zvyků, který při chůzi po ulici nahlas mluví sám k sobě. Děti v něm vzbudily osten ironie, který je jinak Fourierovi cizí. Mluví o „společnosti něžných dětí, které křičí, rozbíjejí, znesvěcují atd.,“¹ a o „sladkém potěšení poslouchat křik ve dne v noci.“² Stručně řečeno, je to rasa démonků a malých antikristů.³

To je produkt civilizace, ve které děláme chybu, že začínáme s výchovou příliš pozdě. Dítě je neaktivní až do věku šesti nebo sedmi let. Pak se do něj pokoušíme dostat teorii, zatímco uplyne řada let, než se může začít samo aktivně projevovat. Instinkt raného dětství je přehrabovat se, vydávat hluk a napodobovat. A tyto základní instinkty by měly být využity, aby se zjistilo, v jakých směrech má dítě vlohy. Ve Falangách budou děti už od dvou let brány z jeslí na místa, kde pracují dospělí. Tam pro ně budou přichystána malá kladívka a malé hrabičky a další nástroje. Takže instinkt k napodobování, i z velmi malých dětí, udělá užitečné pracanty ještě před tím, než jejich vzdělávání vůbec začne.⁴ Už ve věku 25 měsíců budou hrdě loupat hrách a zvyšovat dividendu podílníkům Falangy. Velkým defektem našeho systému je jedna metoda aplikovaná na všechny. V Harmonii se bude spoléhat na instinkt k imitaci a připravenost dětí učit se od těch, kteří jsou o několik měsíců starší, takže vzdělání bude mít jiný průběh u každého dítěte. Tak se přirozeně odhalí, jakým směrem ho vede „vášnivá přitažlivost“. Co se týče dalšího vzdělávání, tak hlavním instrumentem bude vaření, které kultivuje chuť a čich, a potom opera, která kultivuje zrak a sluch. „Děti a kočky“, říká nám Fourier, „by se pořád potulovaly po kuchyni, kdybychom je neodháněli. Co se týče magie opery a pohádkové země, která je takto zviditelněna, tak pro děti není nic více strhujícího.“⁵

Fourier by nebyl Fourierem, kdyby neroztřídil své děti na Nourissons (do 15 měsíců), Poupons (od 16 do 33 měsíců) a Bambins (od 34 do 54 měsíců). A v každé této kategorii jsou ještě podskupiny, protože tu jsou Poupons, kteří jsou svou dispozicí doucereux (sladcí), Poupons, kteří jsou mutins (vzpurní) a Pouponnâtres, kteří jsou démoniaques (démoničtí).⁶ Ze starších dětí jsme již viděli „malé hordy“, jejichž úkolem je čistit ulice a zabíjet plazy. To jsou však „špatné“ děti, které jsou vášnivě přitahovány k osobní nečistotě, řekněme dvě třetiny chlapců a jedna třetina dívek. Na druhé straně jsou dvě třetiny dívek a jedna třetina chlapců přitahováni směrem k osobní čistotě a upravenosti. Ti jsou začleněni do „malých band“ představujících jemnější prvky života a tvoří protiklad „malým hordám.“ Dávají příklad svými dobrými mravy, navrhují kostýmy pro ceremonie a opravují špatnou výslovnost svých rodičů. Starají se o holuby a květiny.⁷

---

Jak se blížíme k problematickému období puberty, tak zde působí Fourier svým stoupencům největší rozpaky. V Harmonii není nic ani vzdáleně připomínající instituci manželství, a tak v určité fázi je potřeba mládež připravit na to, co bude následovat. Ženy si mohou vybrat jeden ze tří stavů a zapsat se do příslušného Corporation amoureuse (milostné sdružení). Ovšem mohou kdykoliv změnit svůj názor a přestoupit do toho sdružení, které dává nejvíce svobod. I v nejtěsnějším ze svazků není na nevěře nic zlého, pokud je záležitostí reciproční dohody. Krátká „příměří“ (nešťastně zvolené slovo) trvající několik dní nejsou pokládána za nevěru, pokud jsou zaregistrována v kanceláři Soudu lásky.⁸ Taková „příměří“ jsou častá především v době ceremoniálních návštěv Falangy. Pohostinnost k cizincům je posvátná. Fourier opatrně vysvětlil, že tento přechod k systému volné lásky bude trvat v Harmonii tři generace, a navíc bude podmíněn jednomyslným souhlasem všech zúčastněných. Jako by to byly nedostatečné pojistky, dodává ještě ujištění, že Bůh bezpochyby přijde s novým zjevením, které výslovně povolí takové uspořádání. Nakonec poukazuje na to, že tyto zvyky už existují na planetě Herschel.

Když odhlédneme od Jehovy a planety Herschel, kdo může být na pochybách, že stejně jako u Platóna, Campanelly, Engelse a mnoha dalších, tady socialistické myšlení míří na zavržení rodiny? V každém z těchto případů je zajímavé se podívat na udávané důvody. První nás přivádí zpět přímo k Platónovi. Manželství a rodina vytvářejí zájmy, které jdou proti zájmu celé společnosti a zabraňují člověku konat jeho povinnost k ostatním bližním, kteří nejsou součástí rodiny. To je víceméně také názor apoštola Pavla, se kterým jinak Fourier nemá nic společného. „Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen.“ (1. Korintským 7:32). Manželství podle Fouriera spojuje dva lidi ve spolčení proti všem ostatním, kteří je obklopují, a ženatí jsou pak neteční k veřejným neštěstím. Největší chvála, kterou lze někoho poctít, je říci, že se v manželství nezměnil.⁹ Když se muž ožení, je to znak zavržení všech jeho bývalých kamarádů.¹⁰ Ve sto rodinách existuje stovka egoistů a ani jeden skutečný občan. Všichni se chovají podle hesla, že kdo nekrade, okrádá svoji rodinu a starostí o rodinu si ospravedlní jakýkoliv podvod. Samotný Platón by nemohl vyjádřit větší silou rizika pozemských svazků.¹¹

Fourierův další motiv ke zrušení rodiny a zavedení systému volné lásky je poněkud zvláštně propojen s jeho obhajobou ženské emancipace. Asi nikde neexistoval vášnivější, ačkoliv poněkud nesoudný, obhájce ženských práv než Fourier. Nikdo jiný nehlásal s takovou silou, že v naší civilizaci je žena „předurčena k otročení“, a že kdyby dostala šanci, tak je schopna lepších věcí.¹² Z osmi královen, které vládly „svobodně a svobodomyslně,“ sedm jich vládlo slavně. Z osmi králů se sedm projeví jako neschopní. Nikdo nevyjádřil zřetelněji, že pozice žen je lakmusovým testem jakékoliv společnosti.¹³ Ženám se tedy musí dostat více svobody. První a nejzásadnější nespravedlnost na ženách je tichý předpoklad, že všechny ženy jsou určeny pro roli hospodyněk. Příroda však učinila hospodyňkou nanejvýš jednu ženu z osmi.¹⁴ Výsledkem je, že sedm z osmi žen je v roli hospodyňky nešťastných a jsou ve stavu neustálé iritace, který ovlivňuje také všechny okolo. Ženy ve skutečnosti nejsou předurčeny k manželství.¹⁵ U Fouriera je opakujícím se tématem, že Bůh nám nedal naše vášně a instinkty s ohledem na 5000 let bídy, kterou nyní prožíváme, ale tak, aby se hodily pro 70 000 let požehnání, které na nás čekají. Poměr přirozených hospodyněk v populaci jedna k osmi indikuje, v jakém poměru bude potřeba vykonávat domácí práce ve šťastnější budoucnosti. Situaci by pochopitelně šlo změnit proměnou „vášní“ žen, jak se budeme blížit k Harmonii. Pro Boha je ovšem očividně snadnější stvořit anti-velrybu, než změnit ženské sklony. Ty ženy, na které dnešní civilizace hledí s podezřením jako na nedomestikované, naleznou v Harmonii své místo. Jakmile budou mít svou svobodu, tak je domestikace nahrazena nepřetržitým proudem přechodných milenců a děti jsou předány ke společné výchově ve skupinách pečovatelek. Za jak vysokou cenu je získána taková svoboda?

---

Vrhněme poslední pohled na Falanstéru, než projdeme skrze turniket na světlo běžného dne. Při budování své Utopie se Fourier vyznačuje dvěma zcela protichůdnými a nekonzistentními vášněmi. Na jedné straně je jeho svět světem libertinských potěšení užívaných až do bodu, kdy se z jejich dalšího popisu začne zvedat žaludek. Jeho ráj je založený na kopulaci a dobrém jídle. Radost z jídla je přetavena do ústředního bodu mechanismu božské prozřetelnosti. Podává se pět jídel denně, a to v takovém množství a kvalitě, až se to vymyká veškerému popisu. Pokud by se ta nejlepší pečeně předních gurmánů Francie dostala na stůl v Harmonii, oficiální „ochutnavači“ by ji podrobili takové kritice, že by černá stužka ostudy byla přidána k praporu těchto znečišťovatelů.¹⁶ Fourier se nespokojuje s potěšeními, která přicházejí jako jednotlivé kapky. Popisuje celé parcours potěšení, což je sedm nebo osm potěšení navršených na sobě. A věřte nebo ne, bohatí obyvatelé Harmonie mají dva až tři takové parcours denně.¹⁷

Na druhé straně se nachází Fourierův instinkt podřízeného úředníka a pečlivého účetního, který vyžaduje, aby všechno ve Falanze bylo zaznamenáno do správných tabulek a všechno šlapalo jako hodinky. V každé z 2 985 984 falang, které nakonec pokryjí celý svět, půjde všechno podle plánu s rigiditou vojenských kasáren. Přesnost ve všem je prvním pravidlem Harmonie – tout à minute fixe et sans attendre qui que ce soit.¹⁸ Každý den začíná hymnou s fanfárami, vztyčením vlajek nad jednotlivými skupinami a společným pochodem k přiděleným úkolům. A je příjemné pozorovat, jak pestrý život povedeme, jakmile se zbavíme sofismu filozofů a noční můry morálky. Bandes Roses z Persie následují Bandes Lilas z Japonska, předvádí své schopnosti všem příchozím v dramatu a poezii.¹⁹ Dochází k milému potkávání skutečných přátel tuřínů a stejně skutečných přátel cibule. Na odpoledních setkáních v sadech dochází k nevinným intrikám a rivalitě, ale všichni jsou tak příjemní a okouzlující, jak příjemní a okouzlující dovedou lidé být jen na báječné dovolené.

Charakteristikou Fouriera je, že ho jeho imaginace nutí vidět každý obecný návrh v konkrétní podobě životů přímo dotčených jednotlivců. Uspořádání Harmonie je vždy debatováno s odkazem na události v životě obyvatel Harmonie, kteří jsou, možná poněkud nevhodně, pojmenováni klasickými jmény. Nejspíš je to tak, že Fourier sám žil v Harmonii, aby unikl ze svého šedivého života. Prostorné Falanstéry byly únikem z jeho stísněných pokojíků. Ženy, které by mohly být milovány a milovány v takovém rozsahu v Harmonii, byly vším, čím jeho paní domácí nebyly. Tento zvyk dávat argumentům konkrétní tvar je zodpovědný za atmosféru absurdity, která Fouriera obklopuje. I tam, kde by jeho argument stál za pozornost, je obvykle ilustrován příkladem, který nemá daleko k šaškování. Aby ilustroval, o kolik šťastnější je otec dcer bez věna v Harmonii ve srovnání s podobným případem v naší civilizaci, vymýšlí si šest plnohodnotných biografií šesti dcer Damona – a to hodně skandálních biografií.²⁰ Stejně tak Lunarius, který vášnivě rád jedl pavouky, ale nikdy tudíž nenaplnil úmysly Všemohoucího.²¹ Bezpočet dalších burleskních figurek prochází skrze jeho stránky. Účinkem je spíše rozveselení posměváčků než poučení pokorných čtenářů.²²

Co podstatného a trvalého by šlo vyjmout z této podivně pomíchané frašky? Možná víc, než si člověk představuje. Fourier, zbaven svých bujarých výstřelků, měl na různých místech světa podivně trvalý vliv. Pokud využijeme jeden z Fourierových zvyků ve vytváření seznamů, tak můžeme vyjmenovat některé body jeho dědictví. Zaprvé byl největším kritikem nedostatku organizace a plýtvání, které je výsledkem neomezeného individualismu. Zadruhé, jeho vliv byl velmi významný při rozvoji družstevního a spolkového hnutí. Omezení plýtvání vytvářením spolků má ve Fourierovi svého největšího zastánce. Možná není ani irelevantní pozorování, že v Londýně, Paříži a New Yorku se lidé snaží vyhledávat takové hotely, které připomínají některé aspekty Falanstéry. Zatřetí, Fourier odhalil význam konfliktu mezi prací a kapitálem, a podstata toho, co říká o vhodnosti smísení tříd, stále přitahuje pozornost. South Metropolitan Gas Company²³ se svoji harmonickou historií je svým způsobem pomník Fourierovi. Začtvrté, nahlížena ve své podstatě a bez ohledu na detaily a sexuální scény, Falanga představuje určitý ideál. Fourier sám nebyl nějakým zatvrzelým nepřítelem kapitálu, ale určitě se mu hnusil industrialismus. Ve skutečnosti tady propagoval „návrat k přírodě“, a to s důrazem na zahradničení a pěstování ovoce. Populace v podstatě měla žít v něčem, co dnes nazýváme Zahradní města. Zapáté, musíme mu přiznat trvalý vliv především na anarchistické hnutí v souvislosti s jeho doktrínou „atraktivní práce.“ Jeho důraz na soběstačnost Falang ho také řadí mezi oponenty centralizace.

To byl Fourier – podivná směs dítěte a někoho, kdo neustále balancuje na tenké linii, která dělí příčetnost od šílenství. Vyjadřoval se s přímočarostí dítěte a podivnou intuicí šílence. Je postavou, která nebyla nikdy daleko od absurdity. Ovšem, když se mu dosmějeme, je to podivně patetická, zádumčivá, osamělá postava. Jen málo biografií je smutnějších než čtení o stárnoucím Fourierovi. Přesvědčil sám sebe, že jednoho dne za ním přijde bohatý mecenáš se štědrou kapsou a poskytne mu prostředky k regeneraci světa. A jako plachý podivín, kterým byl, veřejnosti sdělil, že bude u sebe doma vždy v určitou hodinu, aby ho jeho potenciální patron mohl zastihnout. Nebylo by hrozné, kdyby příležitost k záchraně světa byla promarněna jen proto, že Fourier zrovna nebude doma, když zachránce lidstva zaklepe na dveře? Tak byl v posledních letech svého života, ať už se dělo cokoliv, Fourier přesně v danou dobu na svém místě, čekal a trpělivě naslouchal – bezpochyby každý den s novou nadějí a novým zklamáním. A pak jednoho rána ho v jeho skromně zařízeném pokoji nalezli mrtvého, v pokleku vedle postele. Někdo vyšší než neznámý mecenáš si ho povolal a Fourier vyklouzl ze života stejně nenápadně, jako jím prošel.
 

Dodatek: Falangy a falanstéry

Ve čtyřicátých letech devatenáctého století zažily v USA Fouriérovy ideje krátkou explozi popularity, o kterou se zasloužil Albert Brisbane. (1809-1890. Jeho syn Arthur Brisbane se stal jedním z nejslavnějších novinářů první poloviny dvacátého století v mediálním impériu Williama Randolpha Hearsta.) Albert Brisbane, syn bohatého newyorského majitele půdy, se vypravil studovat filozofii na univerzity v Berlíně a Paříži. Ve Francii trávil roky 1832-1836. Stal se nejprve příznivcem Saint-Simonismu. Když se Saint-Simonovská církev rozpadla, tak toto učení zavrhl a vydal se hledat nové ideje. Narazil na Fouriérovu knihu Pojednání o domácích a zemědělských spolcích, která ho velmi oslovila. Později se osobně seznámil s Fouriérem. Po návratu do USA začal vydávat periodikum The Phalanx a popularizoval tyto ideje skrze sloupky v New York Tribune (stejné noviny, kam přispívali Marx s Engelsem). Podpořil založení několika komunit, které měly být zorganizovány podle Fouriérových představ. Mezi lety 1843 až 1845 vzniklo v USA více než třicet těchto „falang.“ Ty měly obyčejně krátkou životnost a ekonomicky krachovaly v rozmezí několika málo měsíců.
 

Seznam falang:

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Œuvres Completes, díl 4, str. 540.
2) Œuvres Completes, díl 5, str. 57.
3) Œuvres Completes, díl 5, str. 42,53.
4) Œuvres Completes, díl 6, str. 173.
5) Œuvres Completes, díl 5, str. 76. Je zajímavé si všimnout, kolik fourierismu (pravděpodobně nevědomého) je v návrzích Dr. Enidy Charlesové v jejím díle The Menace of Under-population: „V racionálním systému vzdělávání by dítě začalo od provádění všech manuálních operací, které dělají dospělí okolo něj“ (str. 221). Poté pokračuje výčtem pozitivních výsledků, kdyby se dítě stalo produktivní už brzy po narození.
6) Œuvres Completes, díl 5, str. 55, 57-58.
7) Œuvres Completes, díl 5, str. 178.
8) Fausse Industrie, str. 585, 586.
9) Œuvres Completes, díl 1, str. 211-212.
10) Œuvres Completes, díl 4, str. 118.
11) Tradice socialistického nepřátelství vůči rodině vykazuje podivnou trvanlivost. Vezměme si například profesora Laskiho. V této pasáži mohou být některé matoucí argumenty, ale celkový záměr je jasný:

„Mám podezření, že není náhodou, že jak Ježíšovo učení, tak Komunistický manifest jsou za jedno v důrazu na nebezpečí rodiny, která v akviziční společnosti funguje jako bariéra mezi muži a ženami, na místo toho, aby byla článkem, který je spojuje dohromady. Ústředním bodem Evangelií i socialismu je, že se nedělíme na Židy a Řeky, na otroky a svobodné. Ovšem nároky synů na rodiče nebo sourozence se řídí názorem, že blízkost rodinných vztahů znamená, že majetek dostupný jednomu je úměrně dostupný i příbuznému. Tak se z rodiny stává živná půda hrabivosti a omezenosti, a je spíše překážkou než podporou bratrství v celém společenství. (Faith, Reason and Civilisation, str. 97). Tady je kritizována rodina, ale můžeme poznamenat, že potenciální rozpor se socialistickým ideálem vzniká pokaždé, když, řečeno slovy pedantského Godwina, se mezi lidmi objevuje jakákoliv preference, která není založena na „důvodech, které stejně oslovují všechny chápající.“ Antisociální důsledky takových preferencí vylíčil Zerubábel: „Muž vezme meč a jde loupit a krást, plaví se po mořích a řekách, hledí na lva a jde za ním do tmy. A co nakradl a naloupil, skládá k nohám své lásce.“
12) Fausse Industrie, str. T. 8.
13) Œuvres Completes, díl 1, str. 195-196.
14) Œuvres Completes, díl 4, str. 154.
15) Œuvres Completes, díl 1, str. 170.
16) Œuvres Completes, díl 1, str. 245.
17) Pokud závistivý čtenář touží poznat, co přesně takový parcours je, můžeme se podívat na Fourierovu definici:

„Parcours je spojením množství prožitků, které si můžete vychutnat postupně během krátkého sezení, umně propojených na jednom místě tak, aby byl umocněn celkový požitek. Požitky se navzájem střídají v okamžicích tak blízkých, že člověk jen klouže od jednoho k druhému a každému nevěnuje víc než čtvrt hodiny.“ (Œuvres Completes, díl 4, str. 188).

Lépe asi bude, když se podíváme na jeden konkrétní příklad takového parcours a budeme sledovat naplněné hodiny skvělého života, který prožívá Dorval. Ten během jedné hodiny zakusí šest velkých prožitků: 1. a 2. – potěcha smyslů i ducha, a proto se počítají za dva prožitky – uspěje u ženy, které se dvořil, 3. ona mu předá pověření pro lukrativní umístění, které pro něj získala, 4. projdou salonem, kde se setká s dávným přítelem, o kterém si myslel, že už je mrtvý, 5. do salonu vejdou dva významní mužové, Buffon a Corneille, se kterými si Dorval přál se setkat, 6. podává se výborná večeře, 7. Dorval na ní sedí vedle vlivné osoby, která mu nabídne svou pomoc, 8. když se podává zákusek, tak Dorval dostane zprávu, že zvítězil ve svém soudním sporu. Tohle se děje v Harmonii jen tak samo od sebe. A očividně i se třemi parcours denně prameny štěstí nikdy nevyschnou, i když se bezpochyby jednotlivé šťastné události budou nějak střídat. Nejspíše člověk, který prohrál soudní spor, zrovna neměl svůj parcours. Podobné parcours zažívá v šestém díle (str. 348-348) šťastlivec Léandre. 
18) Œuvres Completes, díl 4, str. 372.
19) Œuvres Completes, díl 1, str. 233.
20) Fausse Industrie, str. 577.
21) Œuvres Completes, díl 5, str. 347.
22) Tím nejtrvalejším a nejméně omezeným úprkem Fourierovy imaginace je asi jeho popis velké bitvy soupeřících kuchařů poblíž Babylonu, které se účastnilo šedesát říší, a jejíž každodenní průběh byl reportován v Bulletin de Babylone. Bitva byla zakončena hromadným bouchnutím 300 000 lahví šampaňského. A příští rok se má konat bitva Omelettes soufflées (Œuvres Completes, díl 5, str. 352).
23) South Metropolitan Gas Company vznikla v roce 1829 a plynofikovala Londýn. Po založení odborů v roce 1889 její majitel, a zároveň ředitel Sir George Livesey, nabídl odborářům spolupartnerství a akciové podíly ve své společnosti. Plynové společnosti byly znárodněny v roce 1949.