Socialistická tradice (XXI. část) - Louis Blanc

Mises.cz: 22. července 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Na rozdíl od většiny z těch, se kterými jsme se dosud na těchto stránkách seznámili, Louis Blanc (1813-1882) nejenže obsadil jedno z výrazných míst ve vývoji socialistického myšlení, ale byl na krátký čas také aktivním praktikujícím politikem jakožto člen prozatímní vlády po Únorové revoluci 1848. Tento průnik na politické jeviště byl následován dlouhým exilem v Anglii, ze kterého se do Francie vrátil až roku 1870. Znovu se ocitl na politickém jevišti, a sestoupil z něj, aniž by něčeho konkrétního dosáhl. Jeho průniky do politiky se nebudeme příliš zabývat. Ušetříme si tím problém, jak posoudit souvislost mezi fiaskem Národních dílen roku 1848 a návrhy, které jsou samotným základem Blancova teoretického díla. Pokud lze soudit z tištěného slova, bylo by obtížné si představit někoho méně praktického pro zkoušky, boje a odpovědnost složité politické pozice, než byl Louis Blanc.

Na druhé straně Blanc projevil velké nadání jako novinář, což prokázal už v překvapivě mladém věku. Také se vydával za historika a vedl svou válku proti buržoazii napříč věky v početných svazcích, které následující generace velmi moudře odmítly číst.¹ Tato generace a všechny další od něho budou znát jen jedinou knihu – L’Organisation du Travail. Ta původně vyšla v roce 1839 v La Revue du Progrès Social. Je to krátká kniha, navzdory tomu, že v následných vydáních byla doplněna o odpovědi kritikům. Následných vydání bylo mnoho, protože touto knihou se Louisi Blancovi povedlo stvořit bestseller.

Prodejní úspěch L’Organisation du Travail není obtížné pochopit. Obsahuje výmluvnost a pozlátko, které jen zřídka neoslní ty, jimž je adresováno. Zdánlivé přednosti, které z této knihy při jejím vydání udělaly účinný nástroj propagandy, při pohledu z většího odstupu způsobují, že nám může argumentace připadat poněkud slabší. Jen málo autorů si libovalo v tak okázalém stylu a byla jim tak vlastní rétorická otázka, na kterou neočekávali odpověď. Blancovy stránky jsou posety vykřičníky a výkřiky Quoi!, Eh quoi! a Mais quoi. Výsledkem je lehce omamný nápoj, který se čtenáři v okamžicích vrcholící oslavy může zdát jako něco skvělého, ale co chutná dost jinak, pokud to podáváme během chladného rána, kdy z nás emoce opadnou. Louis Blanc se nevyznačuje ani umírněností, ani sebekontrolou, ani smyslem pro proporce, a ty přednosti, které má, se při druhém čtení mohou zdát povrchní a laciné.  

---

Význam Louise Blanca spočívá v tom, že představuje přechod od utopického socialismu k tomu, co při nedostatku vhodnějších termínů můžeme nazvat proletářským socialismem. Máme za sebou divoké představy Fouriera, zjevení Saint-Simona a paralelogramy Owena. Louis Blanc se hlásí k tomu, že má lepší pochopení reality a chtěl by být pokládán za umírněného. „Připravit se na budoucnost, aniž bychom se násilně rozcházeli s minulostí“, tak jednou popsal svůj záměr. Sice je „asocianista“ jako Fourier a Owen, ale asociace, které propaguje, mají daleko modernější příchuť. Už se neočekává, že nějaký štědrý milionář svým dotykem zhojí a obnoví tento upadlý svět.

Louis Blanc oproti předchůdcům velmi jasně vidí, odkud musí naše spása přijít: jedině od státu. Blanc v tomto mohl nebo nemusel být originální, ale nikdo tak známý před ním neučil, že je to stát, takový stát, jak ho známe tady a teď, který bude a musí být využit jako katalyzátor nového společenského řádu. Společenské a politické reformy jsou propojené. Pokud je první cílem, tak druhé je prostředkem. Nestačí se rozhodnout podle pravidel rozumu, spravedlnosti a humanity, kam se chceme dostat, co se týče organizace práce. Musíme být v pozici, že můžeme jednat podle stanovených principů. Potřebujeme moc zákona, tribunálů, policistů a vojáků – potřebujeme stát. Ve slavné větě říká, že pokud nevyužijete stát jako nástroj, narazíte do něj jako do překážky. Navíc rozsah úkolu emancipovat proletariát je takový, že je nutná potřeba moci státu. Proletáři musí získat nezbytné výrobní prostředky, a tady přesně na scénu vstupuje vláda. „Stát by měl být bankéřem chudých.“²

Stát tedy musí intervenovat a nelze se odvolat na žádnou jinou autoritu. Stát zasahuje ve jménu samotné svobody, protože svoboda ve světě, jak ho vidí Blanc, je záležitostí teoretických práv, která se nedají vynutit. Nemůže existovat svoboda tam, kde „obrovská slabost“ je konfrontována s „obrovskou silou.“ Stát musí z těchto práv učinit realitu a pro tento účel to musí být silný stát, protože zde jsou ti, kdo ve své slabosti potřebují jeho ochranu.³

Ačkoliv v současnosti je potřeba silný stát, tak má význam, že Blanc to pokládá jen za dočasnou nutnost. Až nebude žádná podrobená třída, žádní utiskovaní, tak již nebude třeba silné a aktivní vlády. Na první pohled to až podivně připomíná „odplývání státu“, jak o něm spekulovali Marx s Engelsem. Ovšem důvody k „odplývání“ jsou v obou případech diametrálně odlišné. Pro Marxe a Engelse je stát výtvorem dominantních tříd. Až nebudou existovat třídy, tak tady nebude žádná dominující a vykořisťovaná třída, a stát nebude dále existovat. Ve vizi Louise Blanca má stát potenciál být benevolentním ochráncem utlačovaných, ale až nebude bezbranných a slabých, tak stát již nebude potřebovat takovou gigantickou moc.

To je obecný rámec Blancových úvah. Ačkoliv můžeme poukázat již na části Morellyho, které mířily podobným směrem, a něco lze vyčíst ze zmatků Saint-Simona, Blanc si může činit nárok na to, že uvedl socialismus do každodenní politiky a udělal z něho téma u volebních uren. Také mu můžeme přiznat, že přijal jako fakt, že stát tady je, a že zabírá výrazné území. Z toho následně vyplynul jeho fabiánský argument, že bude lépe existujícího státu využít, než si z něho udělat nepřítele.

Existuje ještě jeden zajímavý bod v obecném rámci, jež se objevuje již v úvodu. Když píše o svých záměrech, tak se Louis Blanc snaží distancovat od třídního boje a jeho implikací. V některých vydáních v předmluvě apeluje na bohaté, protože pozdvihnutí chudých je také v jejich zájmu. Na této notě jeho úvod končí. Přestože jsou příslušné pasáže zatíženy Blancovou květnatou rétorikou, záměr je vyjádřen zcela jasně.  Dojemným jazykem vypráví o solidaritě, pospolitosti a zájmech, které spojují všechny třídy, a sjednoceném úsilí vedoucím k emancipaci. Pokud se někdy tvrdilo, že Blanc představuje posun socialismu doleva, tak význam má, že při tomto posunu se samotný Blanc kompletně zříká doktríny třídního boje, která se později stala jádrem vědeckého socialismu.  

---

Velká část propagandistického úspěchu Louise Blanca spočívá v jednoduchosti jeho diagnózy problémů společnosti. Stejně jako R. Blatchford⁴ ve svých střízlivějších dnech se vyhýbá všem zbytečným a matoucím komplikacím. Důvod, proč je všechno se současným světem špatně, je jediný a je jím existence konkurence. V určitém smyslu spočíval úspěch Louise Blanca v tom, že si dal až příliš snadný úkol. Není nic snazšího, než ukazovat nespravedlnosti tohoto světa a bolesti dopadů konkurence. Ani mládí a nezkušenost nemusí člověka odradit, aby se ponořil do těchto témat. A zde si Louis Blanc, se svou vrozenou tendencí k přehánění, nadnesenou rétorikou a nespoutanou mnohomluvností, vedl pozoruhodně dobře. Vyhnul se úvodní taktické chybě, které se dopustili mnozí jiní, totiž tvrzení, že ti, kteří se mají dobře, se mají dobře na úkor ostatních. Ve skutečnosti žijeme ve světě, který je špatný úplně pro všechny. Bohatí se mají špatně jen trochu jiným způsobem než chudí a nikdo nemá zájem na udržování stávajícího společenského uspořádání. Jak jsou ve skutečnosti nešťastní ti, kterým na povrchu po materiální stránce nic nechybí, kdybyste jen mohli nahlédnout do jejich srdcí. Na každého chudáka, který bledne hladem, připadá jeden boháč, který bledne strachem. Konkurence je systém, který vyhlazuje obyčejné lidi, ale stejně tak ochuzuje a ruinuje buržoazii. Všichni ve skutečnosti mají zájem na ukončení existujícího systému, a tak existuje všeobecná solidarita.

V očích Louise Blanca, který uvažoval o světě osídleném proletáři, kteří na trhu nabízejí k prodeji jen vlastní práci, je základním právem právo na práci. Ve své neustávající propagaci práva na práci se Louis Blanc vskutku stal jedním z duchovních otců revoluce 1848 ve Francii. Při uvažování dopadů konkurence na dělníky je klíčovou otázkou, jestli jim může zaručit práci. Zde máme široce citovanou a charakteristickou pasáž z Louise Blanca o tom, co konkurence dělá pro dělníky:

„Co nabízí konkurence dělníkům? Je to práce nabízená při aukci. Podnikatel potřebuje pracovníka: tři za ním přijdou. … Kolik za tvojí práci? … Tři franky: mám ženu a děti … Dobrá. A ty? … Dva a půl franku: mám ženu ale ještě ne děti… Výborně. A ty? … Dva franky mi stačí. Já jsem sám… Ty dostaneš práci. Transakce je uzavřena. Dohoda podepsána. Co se stane se dvěma vyloučenými proletáři? Doufejme, že poslušně zemřou hlady. A když se z nich stanou zloději? Bez obav. Máme policisty. A vrazi? Máme popravčí. Co se týče nejúspěšnějšího z trojice, jeho vítězství je pouze dočasné. Pokud se objeví čtvrtý dělník dostatečně tvrdý, aby se zvládl postit každý druhý den, mzdy znovu poklesnou. Bude zde nový vyděděnec, nový rekrut pro galeje!“⁵

Tyto pitoreskní a dramatické pasáže znějí pravděpodobně lépe ve francouzštině. Názor Louise Blanca je samozřejmě jen jinak vyjádřený železný zákon mezd, který je často, ale chybně, připisován Ricardovi. Je snadné a zřejmě pravdivé říci o Marxovi a mnohých před ním, že si nedokázali představit, jaký pokrok v životní úrovni přinese všeobecný nárůst produktivity. Navíc Marx, který v Britské knihovně okolo roku 1860 studoval statistiky z let 1810-1820, byl pravděpodobně o generaci až dvě opožděný za dobou, ve které žil. Avšak tato uklidňující úvaha by nás neměla zaslepit vůči faktu, že v době, kdy princip železného zákona zformuloval Turgot (pokud to byl Turgot), tak to pravděpodobně byl docela přesný popis situace mnohých. Turgot to samozřejmě zformuloval daleko méně dramaticky než Blanc. V každém případě si pro sebe Louis Blanc uspokojivě dokázal, že v konkurenci je neustálý pokles mezd nutným a obecným fenoménem.

Pokles mezd znamená chudobu a chudoba znamená zločinnost. Blanc dokazuje rozsah zločinnosti citacemi příslušných policejních statistik a ilustruje je znepokojivými soudními případy. To je zajímavé jen z toho úhlu pohledu, že Blanc implicitně pokládá veškeré zločiny za důsledek chudoby, a tudíž připisuje veškerou zločinnost existenci konkurence. Stejně jako jiní ranní socialisté (což se výrazně změnilo až s bojovným ateismem Marxe) ukazuje dojemnou starostlivost o reputaci Všemohoucího v těchto záležitostech. Netroufá si prohlásit, že lidé se rodí nutně zkažení „ze strachu z rouhání proti Bohu.“ Raději věří, že celé dílo Boha bylo dobré a svaté: „Nebuďme bezbožní jen proto, abychom se zbavili obvinění, že jsme jeho dílo zkazili.“⁶ Pak se odkazuje k nejmenovaným „velkým filozofům“, kteří pochybovali o tom, že člověk má svobodnou vůli. Ta může těžko existovat u chudých, kteří trpí „tyranií hladu“, jež si vybírá oběti mezi všemi, co potřebují potravu, oblečení či přístřeší. V této směsi teologie a filozofie panuje docela zmatek, ale celkový smysl Blancovy argumentace je jasný. Veškeré zločiny lze přisoudit naší nedostatečné společenské organizaci, která stojí na principu konkurence.

Na všechna zla existuje jediný univerzální lék, který pochopitelně vymyslel Louis Blanc – „saine organisation du travail“⁷ (zdravá organizace práce).  Jeho nepokojná mysl a instinktivní odpor ke všemu umírněnému (navzdory tomu, že o sobě tvrdil opak) jsou dobře patrné z jeho názorů na ostatní reformátory. Vezměme si například otázku úspor a zakládání spořitelen jako prostředku, jak pozdvihnout materiální úroveň pracujících. Pokud by se Blanc spokojil s argumentem, že je marné čekat úspory od někoho, kdo žije podle železného zákona mezd, vyjádřil by racionálně obhajitelný názor. Ale Louis Blanc svou kritiku posunul mnohem dále. Co jsou vůbec zač tyto Caisses d’Eparge? Jejich depozita jsou jen částečně ovocem poctivé práce. Jsou zaslepené přijímáním nepoctivých zisků. Přijmou peníze „jak od služebníka, který okradl svého pána, tak od kurtizány, která prodává svou krásu.“⁸ To vrhá jiné světlo na aktivity spořitelen a jejich vedoucích, kteří, pokud by četli Louise Blanca, by zjistili, že rostoucí depozita pravděpodobně odpovídají zvýšeným podvodům a prostituci, a tak by si méně blahopřáli ve svých výročních zprávách.⁹

Mimo tuto irelevantní odbočku Blanc argumentuje, že za současných podmínek je praktika spoření více hříchem než ctností. Zaprvé poutá pracující příliš těsně ke stávajícímu řádu strachem, že by přišel o svoje úspory. To je podobný sentiment, který vedl u mnoha odborových svazů k opozici proti plánům na sdílení zisků. Tyto argumenty nejsou zcela neoprávněné. Pracující, který je zároveň podílníkem v podniku a své úspory svěřuje v té či oné formě do rukou vlády, svůj majetek nepopiratelně dává jako rukojmí. Tento proces „zburžoaznění“ byl později kritizován jako hřbitov revolučních impulsů. Ale je to argument, který vyžaduje opatrnou formulaci. V nezkušených rukách by se mohl stát výzvou, aby dělníci byli udržováni v bídě, aby zůstali nepokojní a revoluční. 

Za druhé, úspory v individualistickém světě jsou jen dalším symptomem sobeckosti a zkaženosti. Kdo si šetří na stará kolena, jen demonstruje nízkou víru v dobrotu svých bližních. Blanc se zde vyjádřil tak jasně, že ho můžeme nechat, aby mluvil sám za sebe:

„Sama o sobě by spořivost byla výtečnou vlastností. Bylo by lehkomyslné a hloupé, kdybychom to popírali. Ale – a to by mělo být poznamenáno – když se kombinuje s individualismem, tak spořivost vede k egoismu. Konkuruje rozdávání almužen, nepozorovaně vysušuje nejlepší zdroje charity, nahrazuje chamtivým uspokojením svatou poezii benevolence. Na druhou stranu, ve spojení se sdružováním získává spořivost respektu hodný charakter a posvátný význam. Spořit jen sám pro sebe znamená dávat najevo nedůvěru k bližním ve vztahu k budoucnosti. Ovšem spořit pro druhé znamená projevit velkou obezřetnost, znamená doplnit moudrost oddaností.“¹⁰ 

Abychom se ponořili ještě hlouběji, chudoba, která je důsledkem konkurence, vede k rozbíjení rodin a hrůzám infanticidy, enfant trouvés (odkládání dětí), dětské práci a „vražednému režimu, který otce nutí k vykořisťování vlastních dětí.“¹¹ Mohly by však pracovní zákony zavedením minimálního věku nebo maximální pracovní doby poskytnout nějakou ochranu? Rodiče nemají zájem o takovou legislativu z prostého důvodu, že si ji nemohou dovolit. Aby si udrželi domácnost, jsou mzdy dětí nezbytné, a tudíž konkurence připravuje pro budoucnost une génération décrépite, estropiée, gangrenée, pourrie¹² (generaci zchátralou, zmrzačenou, gangrenózní, prohnilou). Nakonec je zde vzdělávání, které také někteří propagují jako zbraň obnovy. Louis Blanc souhlasně cituje názor, že když se někde otevře továrna, tak se tam může rovnou zavřít škola.¹³ Opět, dělníci si vzdělání nemohou dovolit. Když si musí vybrat mezi školou a továrnou, tak nejsou ani na okamžik na pochybách. Továrna má jednu rozhodující výhodu: „ve škole se dítě učí, v továrně mu platí.“¹⁴ Zde je výrazný rozdíl mezi Louisem Blancem a Owenem. Blanc vychází z kontinentálního předpokladu, že benevolentní legislativa, i kdyby byla přijata, tak bude porušována. Zatímco Owen má anglosaský předpoklad, že zákona dbalý národ bude dodržovat své ovární zákony a školské zákony, i kdyby se rodiče bouřili.

Tak hrůzné jsou dopady konkurence na pracující, ale stejně tak hrozivě dopadají také na buržoazii. V květnatých pasážích ukazuje Louis Blanc dopady „lacinosti“, což má být hlavní výhoda konkurence. Ovšem, když lacinost vyhovuje zákazníkovi, je to na úkor ruinující anarchie mezi producenty.¹⁵ Vskutku Louis Blanc v mnoha pasážích, které jsou téměř parodií sebe sama, dokazuje, jak destruktivní je konkurence pro zaměstnavatele a „kde jeden člověk stojí zpříma, druhý byl zabit.“

„Chcete podnikat, dobře: ale kde vezmete zákazníky? Vezmu je svému sousedovi. Pak tvůj soused zemře. Co s tím mám dělat? Kdyby to nebyl on, tak jsem to já.“

Takto je nemoc diagnostikována. Konkurence ruinuje všechny a mění celý průmysl na bitevní pole pokryté mrtvolami. Tato jednoduchá diagnóza vyžaduje jednoduchou léčbu. Je potřeba eliminovat konkurenci a tento úkol musí vzít do rukou stát. Vláda, která se má stát „nejvyšším regulátorem produkce“, má poskytnout půjčky, za něž mají vzniknout ateliers nationaux (národní dílny) v těch nejvýznamnějších odvětvích průmyslu.¹⁶ Stát jako zakladatel dílen zavede příslušná pravidla. Do dílen budou povoláni všichni dělníci, kteří mohou nabídnout „morální záruky“ – ať už to znamená cokoliv. Mzdy by měly být rovné, ačkoliv v tomto bodě Blanc poněkud osciluje, protože uvažuje omezen tím, že dosud chybné a protispolečenské vzdělání bude překážkou okamžité realizace jeho ideálu. Během prvního roku to bude muset být vláda, kdo bude celou věc řídit, nebo alespoň „regulovat hierarchii funkcí.“ Ovšem už po roce, dělníci, kteří mezi tím měli čas „navzájem se ohodnotit“ převezmou vedení dílen. „Dílny budou řízeny všeobecnými volbami mezi pracujícími – krátce řečeno, průmyslová demokracie.“¹⁷ Abychom si představili vnitřní uspořádání dílen, tak čisté zisky se budou každoročně dělit na tři části. První budou dividendy vyplácené členům sdružení. Druhý díl půjde na podpory starým a nemocným, a také na výpomoc odvětvím, které trpí „krizemi.“ Třetí díl bude vyčleněn na nákup dalších nástrojů pro ty, kteří by se chtěli ke spolku přidat s vizí možnosti neomezené expanze systému. Ačkoliv z počátku bude mít každý pracující volnost naložit se svým příjmem, jak uzná za vhodné, tak dokazatelné výhody komunitního života z pracoviště je povedou k tomu, aby vytvářeli podobné dobrovolné spolky pro trávení volného času.¹⁸ Národní dílny se tak rozvinou v úplné komunistické buňky.

Blanc je nejzajímavější v tom, jak popisuje vztahy mezi „národními dílnami“ zřízenými státem a zbývajícím soukromým podnikatelským sektorem. Aktivní stát používá zbraň konkurence, aby zařídil zmizení konkurence – navzdory biblickému varování, že nelze vyhánět čerta ďáblem. Kapitalisté, pokud si to budou přát, se mohou účastnit provozu národních dílen a bude jim zaručen úrok z kapitálu, který s sebou přinesou. Jinak pro ně žádná speciální pozice nebude. Ve výsledku se jednotliví zaměstnavatelé mohou stáhnout do soukromého života jako držitelé dluhopisů. Kdyby o tomhle Blanc více přemýšlel, tak by dospěl k názoru, že tohle je slabší částí jeho plánu. Pokud se ovšem představitelé soukromého podnikání rozhodnou pokračovat v bitvě, tak brzy bude jasné, že konkurence posloužila svému vyššímu cíli eliminaci konkurence. Protože po krátkém boji budou soukromí podnikatelé poraženi. Nemohou obstát proti systému těšícím se úsporám z komunitního života, v němž jsou „všichni pracující bez výjimky zainteresováni na tom, aby pracovali rychle a dobře.“¹⁹ Zde bude konkurence docela odlišná od té, kterou známe dnes – konkurence stvořená k tomu, aby dosáhla mírové absorpce soukromých podniků do podniků socialistických. Výsledky budou jen nejlepší. Ze všech stran budou proudit dělníci i kapitalisté, aby se připojili do národních dílen.

Ovšem jednotlivé národní dílny si konkurovat nesmějí, takže pro každé průmyslové odvětví bude zřízen un atelier central, kterému budou všechny dílny podřízené, a který bude plánovat jejich produkci. Pokud to vyjádříme modernější nebo dávnější frází (což často znamená totéž), tak průmysl bude transformován v samosprávné cechy. Další fází je nevyhnutelné zřízení určitého druhu solidarity mezi různými průmyslovými odvětvími. Z této výšiny už můžeme vidět vzdálené obrysy cechovního socialismu.²⁰

Zemědělství bylo vždy bolavým místem socialistické teorie. Blanc se s ním vypořádá podle stejného plánu, jaký předkládá pro průmysl. Dědičnost pozemků má být zrušena a půda prohlášena komunálním vlastnictvím. Takto každá komuna získá nezcizitelnou doménu a jednotlivé domény budou neustále rozšiřovány, dokud komuny nepohltí veškerou dostupnou půdu. Kultivace se bude odehrávat ve velkém měřítku a podle principů ateliers sociaux. Výsledkem bude společné využívání půdy dostupnou zemědělskou populací.²¹

Snad jsme řekli o názorech Louise Blanca dost, co je přípustné v knize tohoto rozsahu. Pokud bychom to shrnuli, tak jeho diagnóza problémů byla příliš jednoduchá a jím navrhovaná léčba vykazuje stejný defekt. Přisuzovat veškeré nemoci tohoto světa konkurenci vykazuje jasný nedostatek znalostí zákrutů lidského srdce a mnoha zdrojů, ze kterých může zlo pramenit. Jeho léčbou je nakonec silný stát, který bude rozhodovat o veškerém majetku a podnikání. Louis Blanc to samozřejmě popíral, ale jeho horečnaté zapírání je velmi nepřesvědčivé. V pozdějších vydáních Organisation du Travail přetiskl kritiky a recenze své knihy společně se svými triumfálními odpověďmi kritikům. To přibližně zdvojnásobilo rozsah jeho jinak útlé knihy, ale nelze říci, že to nějak přispělo k podstatě jeho argumentů. Vynořuje se pouze jeden zajímavý bod. V těchto částech Louis Blanc vykazuje až abnormální citlivost, když jsou jeho návrhy nebo názory na stát srovnávány se Saint-Simonem. Aby ukázal, jak nepodložená jsou obvinění, že jeho návrhy by vedly ke všemocnému státu, snaží se ukazovat, jak ve skutečnosti omezené jsou pravomoci, které svěřuje vládě. Jeho názor je, že stát má být regulátorem průmyslu, ale nemá sám aktivně podnikat. Má dojít pouze k administrativní intervenci v prvním roce nového režimu. S naivní nevinností a neznalostí světa obchodu, kterou se vyznačovali socialisté v těchto dřevních dobách, dodává: la machine une fois montée, elle marcherait dˊelle-même (jakmile bude stroj smontován, bude už fungovat sám). Naneštěstí je jen málo věcí v životě, které fungují samy od sebe. Jinde se snaží uniknout obvinění, že to, co předkládá, je jen Saint-Simonovský stát, poznámkou, že Saint-Simonovci uvažují o státním vlastnictví (LˊEtat propriétaire) zatímco on, Louis Blanc, uvažuje o komunitním vlastnictví (la Société propriétaire).²² Jenže tento rozdíl, obzvláště při předpokladech Louise Blanca, není tak énorme, jak se nám snaží namluvit. Před tím, než ho ranili kritikové srovnáním se Saint-Simonem, tak vyzýval stát, aby se „rezolutně postavil do čela průmyslu.“²³ Existuje příhodné německé přísloví, které říká, že „kdokoliv řekne A, říká i B“. I když si Louis Blanc lichotí tím, že by státní zásah zůstal omezen na první rok, tak by časem přišel na to, že stvořil všemocný a všudypřítomný stát.

Utopie Louise Blanca (protože je to utopie) má jednu shodnou vlastnost s ostatními utopiemi. Žádá příliš mnoho od lidské povahy a zapomíná na pana Hydea, který je součástí každého Dr. Jerkylla. To je věčné dilema a bludný kruh všech utopií, které se ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny. Zaprvé, aby mohl osídlit utopii, člověk musí mít vyšší morální uvědomění, než má dnes. Za druhé, aby dosáhl tohoto morálního uvědomění, člověk musí žít – vskutku musí být vychován – nějaký čas v utopii. Musí se tam oprostit od chybných společenských institucí tohoto světa, které jsou příčinou jeho zkaženosti. Louis Blanc nebyl docela konzistentní ve své formulaci problému distribuce. V první řadě dovolil, aby jeho mzdy byly odstupňovány podle „hierarchie funkcí“, ale to byl pouhý ústupek falešnému a protispolečenskému vzdělávání, které nás zkazilo. Později se posunul k rovnosti v rozdělování výsledků práce. Ale jako vyšší ideál obhajoval odměňování podle potřeb. Také si uvědomil potřebu motivací – otázka, která tak trápila Williama Thompsona, na kterého se podíváme v přespříští kapitole. Držel se ovšem názoru, který je v rozporu se všemi důkazy a pravděpodobností, že pouhý fakt, že dělníci budou mít podíl na vyprodukované prosperitě, je bude motivovat pracovat se zápalem a intenzitou. Zde je tedy pořád osobní zájem, ale protože všichni budeme na stejné lodi, tak tento osobní zájem je očištěn a stává se „podnětem k bratrství.“²⁴ Nikde neodpověděl na očividnou námitku, že tento „osobní zájem“ se stává bolestivě nedostatečným, když se má ovoce pracovního zápalu jednoho dělníka rozdělit mezi mnoho jeho soudruhů. A přírůstek k osobnímu blahobytu je přesně nula, když debatujeme o celonárodních cechovních organizacích, jaké Blanc zvažoval. Tento „osobní zájem“, aby byl očištěn, musí být doplněn vznešeným pocitem povinnosti v srdci každého pracujícího – jeden z prvních znaků toho, že žijeme v nové utopii. Bezpochyby musí existovat motivace k práci, ale – ptá se Louis Blanc společně s dalšími – musí odměny nutně být materiální a měřitelné přírůstkem k bohatství? Pro nejlepší pracovníky jsou navrženy odměny v podobě vážených pozic. Odstraněním důrazu na materiální odměnu bude taková pozice více respektu hodná a méně objektem závisti. Louis Blanc to vyjádřil frází, že činy poslušnosti by to proměnilo na činy vděčnosti. Nakonec se Louis Blanc vyjadřuje v tom smyslu, že lidské potřeby jsou dány Bohem, aby naznačily, co mu společnost dluží. Na druhou stranu jeho schopnosti jsou také dány Bohem, aby naznačily, co on dluží společnosti.²⁵ Legitimní nadvláda lidí s vyššími schopnostmi by měla být měřena rozsahem služeb, které poskytují společnosti. Společnost Louise Blanca má fungovat skrze univerzální rozšíření principu Noblesse oblige, radostí z době odvedené práce a vděčností těm, kdo se obětují, aby na svá bedra vzali životní odpovědnost. Je to krásné, ale nevhodné pro tento svět. Obyvatelé národní dílen, kteří pracují vedeni těmito vznešenými city, nepřipomínají již svými vlastnostmi chybující a hříšné lidi, které známe. Tuto pointu bychom nemuseli neustále opakovat, kdyby nebylo faktu, jak moc charakteristické je pro velkou část socialistických autorů počítat s tím, že po zlatých ulicích Nového Jeruzaléma budou chodit noví a nehříšní lidé.

Zvláštní ironií osudu se Louis Blanc ocitl blízko možnosti realizovat své teorie. Jak již bylo řečeno, po únorové revoluci 1848 se stal jedním z hlavních představitelů prozatímní vlády, na kterou je dnes vzpomínáno nejvíce v souvislosti s mimořádným fiaskem, jakým byl pokus založit národní dílny. Reputace Louise Blanca přirozeně neunikla veškerému retrospektivnímu házení blátem, které gigantický krach tohoto podniku vyvolal. Zdá se však pravděpodobné, že nenesl přímou odpovědnost za uskutečnění plánu, který, jak potom neustále dokazoval, nebyl v souladu s jeho vlastní ideou toho, jak se tato věc měla realizovat. Ovšem, i kdyby nebyl přímo odpovědný za skandál s ateliers nationaux, těžko může uniknout nepřímé odpovědnosti. Louis Blanc neustále agitoval za „právo na práci“, což bylo důležitou ingrediencí ve francouzské revoluční omáčce roku 1848. Národní dílny představovaly pokus vlády naplnit příslib, kterým účast Louise Blanca ve vládě byla. Je to komplikovaný příběh, a kdo ho chce spravedlivě posoudit, musí hledat důkazy jinde než v této knize.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Komentář Henriho Baudrillarta k výkonům Blanca coby historika je tak příjemně jedovatý, že si nezasluhuje upadnout do zapomnění. „Autor toho hodně přečetl, nikoli jako nestranný historik, ale jako obhájce jednoho tématu, které je tím předem dané… Několik částí připomíná způsob, kterým Tacitus, kterého jako by chtěl napodobit, líčí vzpouru legií v Panonii a Germánii. Pikantní jsou jeho portréty historických postav. Jde v nich ovšem o účinek, nikoliv o přesnost.“ (Baudrillart: Publicistes Modernes, 1863, str. 305). Čtenář, který má pocit, že může být vůči Blancovi nespravedlivé soudit ho jen podle L’Organisation du Travail, se může pustit do prvního (ze dvanácti) dílu jeho Historie de la Révolution Française. Tato kniha sleduje evropskou historii jako přípravu k Francouzské revoluci. Na veškeré dějiny se dívá jako na konflikt tří principů – autority, individualismu a bratrství. Buržoazie je ztotožněná s individualismem. Celé je to zvláštním příkladem toho, jak se soudobá politická témata a antipatie dají promítnout do vyprávění minulosti.
2) Str. 14. (Odkazy jsou na vydání L’Organisation du Travail od Sira Johna Marriotta).
3) Str. 17.
4) Robert Blatchford (1851-1943), britský novinář, spisovatel a socialista. Vyhlášený protivník eugeniky. Ve dvacátých letech po smrti manželky se přiklonil ke spiritismu. (Pozn. překl.)
5) Str. 30.
6) Str. 47-48.
7) Str. 57.
8) Str. 58.
9) Je zajímavé, že právě spořitelny byly v dřívějších dobách tak častým terčem sociální kritiky a podezíravosti. Současníkem Louise Blanca byl skotský básník Alexander Rodger, který napsal proti spořitelnám satiru s názvem Shawing Banks; or Matthew’s Call to the Worthless, to come and be shaved o’ their siller.
10) Str. 59-60.
11) Str. 61, 67.
12) Str. 67-68.
13) Str. 69.
14) Str. 70.
15) Str. 76-77.
16) Str. 102.
17) Str. 103.
18) Str. 104.
19) Str. 105.
20) 108-110.
21) Str. 115.
22) Str. 191.
23) Str. 111.
24) Str. 138.
25) Str. 141-142.