Socialistická tradice (XXII. část) - P. J. Proudhon (1. část)

Mises.cz: 05. srpna 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 2

Ze všech autorů, jejichž díla přispěla k utváření socialismu, nemá nikdo tak zvláštní a nejednoznačnou pozici jako Pierre-Joseph Proudhon (1809-1865). Nikdo jiný nebyl příčinou tolika rozhořčených komentářů od kritiků, kteří zcela zjevně nevědí, co si s ním mají počít. Bezpochyby také v jeho případě bylo mládí formujícím obdobím, a může z části (i když ne zcela) vysvětlit záhadu Proudhonovy psychologie. Narodil se roku 1809 v Besançonu. Od raných let zažíval tíhu extrémní chudoby a hanbu, kterou chudoba může působit citlivé duši. Ačkoliv jeho otec pracoval ve městě, tradice a původ jejich rodiny ho vázal k půdě. Vzpomínky na dny, kdy pásl dobytek v okolí Besançonu, se Proudhonovi vracely až do jeho stáří a v srdci zůstával venkovanem. Když dospěl do věku, kdy bylo běžné začít dělat víc než jen příležitostné práce, stal se tiskařem-sazečem. To byla šťastná i nešťastná volba. Šťastná v tom smyslu, že Proudhon byl přirozeným knihomolem a tato práce se tak shodovala s jeho zájmy. Nešťastná proto, že mu dala příležitost číst všechno, co se v podniku tisklo. Proudhon ve skutečnosti nikdy nestrávil nadbytek teologie, kterou v tomto období nasál jako vedlejší produkt své každodenní činnosti. Stal se a zůstal skrze celý svůj život člověkem s rozsáhlou, ačkoliv poměrně neuspořádanou erudicí, kterou často projevoval v nevhodných chvílích. Je zvykem kritizovat Proudhona za to, že se velmi snadno vyjadřoval k věcem bez hlubšího porozumění. Bude však poctivé uznat, že čtyři svazky De la Justice dans la Révolution et dans lˊEglise pravděpodobně obsahují více různorodých a vedlejších faktů než jakákoliv jiná kniha srovnatelného rozsahu, s výjimkou encyklopedií. Stipendium akademie v Besançonu umožnilo Proudhonovi číst a studovat o něco systematičtěji a vydání Quˊest-ce la Propriété? ho celkem proslavilo. Od té doby se jeho život stal nepřetržitou řadou kampaní a vydávání politických pamfletů. Ta byla přerušena krátkým působením v aktivní politice, když se v revolučním roce 1848 stal členem zákonodárného shromáždění. Zažil různé perzekuce a věznění, ale protože ho neomezily v možnosti psát, tak si jich ani nevšiml. Občas to vypadalo, že by pro něj bylo výhodnější Francii opustit, ale autor s tak neklidným perem by pravděpodobně psal stejně v Bruselu jako v Paříži. Psal až do své smrti a zanechal po sobě značné množství materiálu, který byl vydáván posmrtně. Nezanechal však po sobě žádné přímé následovníky, což, kvůli jeho odporu k „sektám“, pravděpodobně bylo jeho záměrem.

Osamocenost je Proudhonovým nejcharakterističtějším rysem. Bez přehánění je možné říci, že prožil život v menšině o jednom člověku. Je téměř nemožné porozumět Proudhonovi, ale úvodem do pokusu o porozumění může být odhalení příčiny jeho osamělosti. Jeden z důvodů jsme již naznačili. Proudhon byl až do samého morku kostí člověkem z lidu. Když se hlásil o stipendium na akademii v Besançonu, vyjádřil svůj záměr věnovat svá studia zlepšení fyzické, mravní a intelektuální úrovně „de la classe la plus nombreuse et la plus pauvre“¹ (největší a nejchudší třídy). To je doslovný citát ze závěti Saint-Simona. O řadu let později se hrdě chlubil, že má tu vzácnou výhodu, že byl zrozen z lidu a zůstal jedním z lidu.² To samo o sobě není nic unikátního. Ovšem existují dva body, které musíme mít na paměti, když zvažujeme vliv Proudhonova původu. Prvním je, že až do této doby téměř všichni ti, kteří v socialistickém smyslu mluvili jménem lidu, tak nepocházeli z lidu. Druhým je, že, společně s možná až příliš akutním vědomím si vlastního plebejského původu, byly přítomny vzpomínky na svět, který k němu nebyl přívětivý v době jeho mládí. Proudhon se vydal do světa vzdělanějších tříd s vědomím, že se od nich liší a byl připraven být ke všem nepřátelský.

Proudhonův temperament byl destruktivně kritický. Jeho instinkt mu velel útočit na všechno a na všechny. Na konci života projevil velkou citlivost vůči obvinění, že jeho příspěvek byl čistě negativní a vyrobil dlouhý seznam svých pozitivních přínosů k socialistickému myšlení.³ Ale celkové vyznění díla svědčí proti němu. Nier, toujours nier (popírat, vždy popírat) prohlásil za svůj princip už v knize Co je vlastnictví? Chlubil se, že složil přísahu být věrný svému dílu destrukce a sledovat pravdu à travers les ruines et les décombres (skrze trosky a sutiny).⁴ Navíc Proudhon opakovaně vyjadřoval fóbii ze všednosti. Pouhý fakt, že nějaký názor byl zastáván větším počtem lidí, byl pro něj dostatečným důvodem k tomu, aby ho označil za chybný a absurdní. Neustále dával přednost troufalému paradoxu oproti zažité pravdě. Navíc, pokud to byl šokující paradox, stal se pro něj téměř neodolatelným prostředkem k získání pozornosti.⁵

Výsledkem bylo, že Proudhon pobíhal jako rozzuřený býk a nabíral na rohy ostatní soudruhy socialisty. Už za jeho života se kritikové bavili tím, že z Proudhonova díla vybírali jeho urážky všech ostatních socialistů a škol socialismu. Louis Blanc je pro něj „vyhlášeným nepřítelem svobody“.⁶ Cabet je urážen v rychlém tempu, které nikdy nepolevuje. Na předním socialistovi, který prohlašuje, že le socialisme nˊest rien, n’a jamais rien été, ne sera jamais rien,⁷ (socialismus není nic, nikdy ničím nebyl a ničím nebude) je něco osvěžujícího. Nebo se netrpělivě táže, jestli existuje čtenář, který v socialismu našel něco jiného autre chose que de la vanité et de la bêtise⁸ (kromě marnivosti a hlouposti). Zničující jsou také prohlášení adresovaná komunistům, která v překladu znějí téměř groteskně: „Loin de moi, communistes! votre présence m’est une puanteur, et votre vue me dégoûte.“⁹ (Jděte ode mě pryč komunisté! Vaše přítomnost mi smrdí a pohled na vás se mi hnusí.) Rousseau, respektované jméno, když už není respektu hodný charakter, je pro něj „ženevský šarlatán.“¹⁰ Proudhon si myje ruce nad každým: „Comme homme de réalisation et de progrès, je répudie de toutes mes forces le socialisme, vide d’idées, impuissant, immoral, propre seulement à faire des dupes et des escrocs.“¹¹ (Jako člověk, který dosáhl úspěchu a pokroku, ze všech sil odmítám socialismus, který postrádá ideje, je impotentní, nemorální a je schopen vytvářet pouze hlupáky a podvodníky).

To vše může být matoucí pro lidi, kteří by chtěli mít své bližní zařazeny do přehledných škatulek. Zmatek ještě zhoršuje Proudhonova tendence k násilnému vyjadřování a extravagantním proklamacím, které nemyslel vážně, nemyslel je úplně nebo je nemyslel bez výhrad. Pro spoustu lidí je Proudhon znám výlučně jako autor dvou výroků. „La propriété, c’est le vol“ – vlastnictví je krádež – což bylo během života jeho motto; a „Dieu, c’est le mal“ – Bůh je zlý. Ve skutečnosti, jak se sami přesvědčíme, Proudhon ani v nejmenším nevěřil, že veškerý majetek je krádeží. Velkou část svého života strávil vysvětlováním předností vlastnictví a hlásáním univerzalizace vlastnictví. Opatrnější Proudhon by svůj výrok přeformuloval v tom smyslu, že za určitých okolností vlastnictví může umožnit vlastníkovi získat příjem, se kterým on, Proudhon, nesouhlasí. Ovšem z takové formulace by se dozajista nestal okřídlený slogan. Proudhon ve skutečnosti ani nevěřil tomu, že Bůh je principem zla. Kritizoval soudobé teologické doktríny jako obskurní a nesrozumitelné a nebyl přitahován k tomu Bohu, ke kterému se hlásila velká část jeho sousedů. Ale opět ani v jednom aspektu není unikátní.

Proudhonův přirozený impuls „ničit,“ jeho radost z útočení na kohokoliv, by z něj učinily těžko zařaditelný fenomén v každém případě. Bohužel Proudhon se ještě k tomu ocitl pod vlivem Hegela, což povýšilo jeho základní slabost na princip, kterým se řídil celý život. Je možné – jak říkal Marx – že Proudhon Hegela nepochopil. Ovšem, kdo je v takových záležitostech oprávněn soudit? Proudhon se vyznal z toho, že ho hegeliánská dialektika omámila – la dialectique m’enivrait¹² – a symptomy tohoto omámení se vyskytují všude v jeho díle. Obzvláště v Contradictions Economiques. Proudhon se periodicky vrací k základním lekcím hegeliánských principů a pohrdá okolním světem za to, že je dostatečně nechápe. Velký princip, že teze by měla ustoupit antitezi a vše by mělo být smířeno v syntezi, ve světě Proudhona moc nefunguje. Zdá se, že si myslel, že se drží Hegelových principů tehdy, když argumentuje na obou stranách otázky. Jeho oddanost paradoxům se projevuje extrémním intelektuálním potěšením, které zažívá, když dokazuje, že „Ano“ a „Ne“ jsou stejně absurdní odpovědi na libovolnou danou otázku. 950 stran Contradictions Economiques je věnováno, ve jménu Hegela, vzájemné destrukci argumentů pro a proti u libovolného tématu lidských zájmů. Emile Faguet ukázal, jakou pastí se může stát pro mysl Proudhonova typu oddanost Hegelovi. Pokud se chytí do očividného rozporu v tom, co tvrdí, stačí mu říct: „Aha, ale předtím jsem rozvíjel tezi, kdežto tohle je antiteze.“ Pokud ho nachytáte, že říká něco, co je nekonzistentní s jakoukoliv doktrínou, kterou se před tím zaklínal, tak mu stačí říct: „Ale toto, kamarádi, je synteze.“ Proudhonova interpretace Hegela je nejen povolením, ale přímo pobídkou k protiřečení si. Takže k tématu vlastnických práv Proudhonovy výroky pokrývají celé spektrum možných názorů. Tyto rozpory Proudhon nejen nikdy nevyjasnil, ale ani nikdy nepřiznal, že existují. Vždycky, když mu byl předložen jeden extrémní názor, tak zkrátka vyjádřil docela opačný. Později toto opojení Hegelem poněkud vyprchalo. V jedné z prací, která byla vydána posmrtně, Proudhon přiznává, že teze a antiteze ve skutečnosti neukazují řešení.¹³ Odřeknutí se Hegela však přišlo příliš pozdě, aby zabránilo celoživotnímu libování si v rozporech.

Tyto vlivy pomáhají vysvětlit, proč byl tento „enfant terrible du socialisme“ (podle Malona) kritiky poněkud opatrně přehlížen. Nikam nezapadá. Už první dojem z něho je, že jde o masu extravagantních, nezodpovědných a navzájem si odporujících tvrzení, která nikam nevedou. Když už se některý badatel do Proudhona pustí, tak často dospěje k závěrům lišícím se od ostatních badatelů. Podle vkusu a výběrem citací se Proudhon může jevit jako ztělesnění zaslepené revoluční destruktivnosti nebo jako zatvrzelý individualista a téměř liberální myslitel. Autor, který je tak těžko uchopitelný, nakonec může vinit jen sám sebe, pokud svět dospěje k názoru, že úsilí mu porozumět není úměrné odměně.  

---

Přesto byl Proudhon v anarchistické a syndikalistické tradici jedním z největších zdrojů. Nemůžeme tedy podlehnout tendenci minulé generace jednoduše ho vynechat jako zanedbatelného autora několika laciných sloganů, jakkoliv by nás chaos jeho díla k tomu mohl svádět. Navíc je v zásadě konzistentnější, než se může na první pohled jevit. Pokud ho zbavíme jeho přehánění, násilného vyjadřování a paradoxů, pokud (což není snadný úkol) pomineme všechny negace a negace negací, které si vyžádal jeho pokřivený hegelianismus, tak existuje několik bodů, v nichž byl Proudhon stálý a neměnný. Souhrn toho základního z Proudhona by bezpochyby měl být spíše závěrem než úvodem do vysvětlení jeho „doktrín“, ale vzhledem k tomu, jaký problém Proudhon představoval pro skromné badatele toužící rozšířit si svoje poznání, bude na místě obrátit obvyklou proceduru. Souhrn bodů, u kterých Proudhon neměnil svou pozici, může být vodítkem při průchodu proudhonovskou džunglí.

Prvotní koncepcí pro Proudhona je pátrání po spravedlnosti. Má svou vlastní definici spravedlnosti, ale v tento okamžik není nutné ji nějak blíže zkoumat. To, že by měla být nastolena spravedlnost, je nejvyšším testem všech věcí a dlouhé pasáže v Proudhonovi jsou věnovány chvalozpěvům na spravedlnost. Vlastnictví může za určitých okolností dát vzniknout nespravedlivému zdroji příjmů, a proto je označil za krádež. Ovšem pokud je řádně užíváno a spravedlivě rozděleno, tak nespravedlivý příjem nevznikne a Proudhon může zároveň tvrdit, že vlastnictví je svoboda a spása společnosti. Právě „spravedlnost“ je rozhodujícím prvkem. V praxi je podle Proudhonových definic spravedlnost velmi podobná „rovnosti“, a můžeme říci, že tato podobnost je prvním z konstantních bodů Proudhonovy svéráznosti.

Zadruhé, Proudhon je konzistentní ve svém extrémním individualismu, který se projevuje jako neutuchající odboj proti autoritám všeho druhu. V jeho světě existovaly dvě nejočividnější autority vydávající rozkazy jednotlivcům – stát a církev. V důsledku toho je Proudhon konzistentně anarchistický a antiklerikální. Ale se svojí inteligencí navíc prohlédl, že většina forem socialismu, která tehdy byla debatována, je stejně autoritářská jako ten nejautoritářštější ze států. Tyranie socialismu se může pro jednotlivce stát stejným útlakem, jako tyranie státu, pod kterým nyní úpí. To vysvětluje jeho neutuchající boj proti ostatním socialistům a komunistům, a zvláště proti Louisi Blancovi a Cabetovi. Ti pro něj představovali ten typ autoritářského socialismu, jež mu byl zvláště odporný.

Spravedlnost interpretovaná jako rovnost a svoboda od donucení, představující nejextrémnější individuální svobodu, to byly dva principy, které měly Proudhonovu neutuchající loajalitu. Tady je vhodný prostor pro další vysvětlení zmatků, které Proudhona obklopují. Navzdory tradici Francouzské revoluce, která vydala hesla Rovnost a Volnost, ještě společně s Bratrstvím, můžeme pochybovat, jestli jsou oba Proudhonovy ideály, tak, jak je on sám interpretoval, ve skutečnosti navzájem slučitelné. Pokud máme mít skutečnou rovnost ve smyslu majetkové rovnosti, tak je jasné, že k ní musíme být přinuceni státem nebo podobnou autoritou. Pokud má na druhé straně existovat nespoutaná a neomezená volnost, tak to mimo jiné musí znamenat volnost majetkové nerovnosti. Toto dilema Proudhon nikdy nevyřešil a v určitém smyslu ho pronásledovalo v mnoha jeho kontroverzích.    

---

Systematické vysvětlení Proudhonových teorií by pravděpodobně nemělo začít od jeho pohledu na vlastnictví, ale od příkladů jeho obecných doktrín týkajících se spravedlnosti. Avšak systematizace Proudhona je nemožným úkolem, tak bude výhodné začít tam, kde konec konců začal on, od tématu vlastnictví, které se prolíná celým Proudhonovým dílem. Je to nit, která se táhne od jeho prvního významného spisu až po posmrtně vydaný svazek, jenž měl být plným a kompletním vyjádřením jeho pohledu na tuto otázku. Předběžně můžeme upozornit na fakt, že ačkoliv to Proudhon výslovně neříká, jeho tvrzení se vztahují primárně k vlastnictví pozemků. Byl to úvodní odstavec Qu’est-ce que la Propriété?, který proslavil Proudhona. V této notoricky známé pasáži poznamenává, že pokud by na otázku: Co je otroctví? odpověděl, že C’est l’assassinat (je to vražda), tak by mu všichni porozuměli. Proč tedy nemá naději, že bude chápán, když na otázku: Co je vlastnictví? odpoví stejně pravdivě, že Vlastnictví je krádež, ačkoliv je to jen předchozí případ vyjádřený jinými slovy?¹⁴ Odtud pochází slogan La Propriété, c’est le vol!, který pro velkou většinu Proudhonových současníků, a pro většinu světa, od té doby představuje zásadní a vskutku téměř jediný Proudhonův příspěvek k socialistickému myšlení. Naneštěstí ani tady nebyl originální a kritikové rychle začali poukazovat na skutečnost, že identickou frázi použil už Brissot. Emile Fauget cituje podobná vyjádření z děl Morellyho a Saint-Simona a dodává, že tato myšlenka byla v srdcích nemajetných lidí vždy. Proudhon ovšem zůstal bombasticky a téměř dětinsky pyšný na svůj velký objev. Dokonce v případech, kdy předkládal názory na vlastnictví, které byly zcela nekonzistentní s jeho úvodním výrokem.

„Definice vlastnictví je moje a mojí jedinou ambicí je dokázat, že jsem porozuměl jejímu významu a rozsahu. Vlastnictví je krádež! Ani jednou za tisíciletí nebyla vyslovena podobná slova. Nemám jiné pozemské statky než tuto definici vlastnictví. Avšak ta je pro mě cennější než Rothschildovy miliony a troufnu si říci, že její vyslovení byla ta nejpozoruhodnější událost za vlády Ludvíka Filipa.“¹⁵  

Co se týče nedůstojné námitky, že jeho nejcennější majetek byl také krádeží – od Brissota a dalších – Proudhon může jen pokrčit rameny. Brissot prý neporozuměl významu vlastních slov.¹⁶ Svoje kritiky pak Proudhon vyzývá k tomu, aby dokázali, že Brissot věděl, co říká!¹⁷ Takto bychom mohli omluvit plagiátorství Apokalypsy, kdybychom obžalobu žádali, aby dokázala, že sv. Jan rozuměl tomu, co napsal.

Podstata původního Proudhonova útoku na vlastnictví je velmi prostá, ačkoliv nevyhnutelně (už z autorovy povahy) argument přetéká ze svého původního koryta a na mnoha místech plyne v protikladném směru. Pokud by byl Proudhon donucen shrnout svoji argumentaci na maximálně šest stránek, tak by řekl, že současná podoba ospravedlnění vlastnického práva je nevyhovující. Obecně se za základ vlastnictví pokládalo prvotní obsazení a takzvaná „pracovní teorie vlastnictví“, kterou známe od Locka a Milla – právo výrobce na plody své práce. Co se týče prvotního obsazení, tak Proudhon argumentuje, že nemůže existovat právo proti později příchozím nebo dalším generacím: „si les premiers occupants ont tout occupé, qu’est-ce que les derniers venus occuperont?“¹⁸ (pokud prvně příchozí obsadili všechno, co zbývá na další?). Když se vrací k Cicerově analogii se sedadly v divadle, ke Grotiovi a dalším, tak maximum, co lze připustit je, že každý má stejné právo na to, co je nezbytné k udržení jeho života. Takto argument pro vlastnictví (nakolik je přípustný) vede k argumentu pro rovnost, která je negací vlastnictví.¹⁹

Podle Proudhona ani práce nemůže dát právo na vlastnictví v Lockeho smyslu. Podle Lockea pracující „mísí práci s dary přírody a výsledek je jeho, jako rozšíření jeho osoby.“ Tento argument však předpokládá, že dary přírody jsou ještě nepřivlastněné. Ve světě, ve kterém již všechno bylo přivlastněno, nemá osamocený pracující nic, s čím by smísil svou práci. Pokud pracující smísí svou práci s vodami řeky Tweed a chytí lososa, tak se losos nestane jeho majetkem, ale bude stíhán za pytlačení.

Obecně akceptované „základy soukromého vlastnictví“ vskutku představují směs právnických, morálních a ekonomických úvah, které se na problém dívají často z různých úhlů, a na zásadní otázku dávají mnohoznačné odpovědi. Jak se často v životě stává, tak často odpovídají i na špatnou otázku. Vycházejí z předpokladu, že už bylo rozhodnuto, že soukromé vlastnictví by mělo existovat, a pak říkají, že soukromé vlastnictví by mělo být založeno na práci, smlouvě, užitečnosti nebo jakémkoliv jiném základu, který je pokládán za vhodný. Ale k hlubší otázce, proč by vlastnictví mělo existovat, tyto rozličné úvahy nejsou relevantní. Pokud by byl někdo vychován v Ikárii nebo jiné Utopii a zpochybnil by právo na vlastnictví jako takové, tak odpověď: „je to moje, protože to moje bylo dlouhou dobu“, by byla očividně nedostatečná. Na hlubší otázku, která se ptá na ospravedlnění soukromého vlastnictví, je možné rozvíjet úvahy o užitečnosti vlastnictví jako mechanismu řešení sporů o vzácné zdroje nebo přirozenoprávní teorie. Ale pravděpodobně neexistuje jedna teoretická odpověď, která by dokázala uspokojit všechny. To je také souhrnem a podstatou Proudhonovy disertace. Co může rozumný člověk například udělat – a co udělal sám Proudhon na jiných místech, když se choval rozumně – je spolu s Aristotelem říct, že soukromé vlastnictví je ospravedlněné, protože odpovídá lidské povaze a uspokojuje přirozený lidský instinkt.  

Co se týče pracovní teorie vlastnictví, tak Proudhon říká, že nakolik je přijatelná, tak také vede k rovnosti. Ve větší části svého pojednání k tomuto bodu je obskurnější než obvykle, ovšem jeho hlavní argument lze shrnout tak, že bohatství je produkováno společensky. Čím větší množství pracovníků je zapojeno do výrobního procesu a čím drobnější jsou úkoly, které v něm každý plní, tím více se vliv přirozeného nadání neutralizuje.²⁰ Z druhé strany lepší dovednosti, které podle ortodoxní (a Saint-Simonovské) teorie opravňují k vyšším odměnám, jsou možné jedině tehdy, když se společnost rozrostla natolik, aby v ní vznikly takto lukrativní pozice. Je to fronta před kinem, která umožnila prosperitu filmových hvězd, které by jinak třely bídu, kdyby hrály jen pro populaci malé vesnice. Je to tedy společnost, nikoliv jednotlivci, kdo vytvářejí odpovědnější pozice.²¹ Známý fakt, že ve společnosti na sobě všichni závisíme, činí z produkce společné úsilí. Ve frázi, která by si zasloužila hlubší prozkoumání, mluví Proudhon o pracovníkovi ve vztahu ke společnosti jako o dlužníkovi, který nutně zemře insolventní.²² Nikdy plně nesplatíme to, za co vděčíme našim bližním. Z tohoto důvodu, protože si nikdo nemůže přivlastňovat zásluhu, a protože práce jednoho nemůže být oddělena od práce ostatních, rozvoj společnosti je ve směru k rovnosti.

V průběhu argumentace k této otázce přichází Proudhon s nápadem, jehož plný význam si pravděpodobně neuvědomil, a ke kterému se již nikdy později nevrátil, na rozdíl od řady jiných nápadů, které byly drahé jeho srdci. Je to teorie vykořisťování, která se podstatně liší od té, jež později umístil do centra dění Marx. Proudhon argumentuje, že zaměstnanec, i kdyby ve mzdě dostal celou hodnotu svého produktu, tak má přirozené právo na majetek nad úrovní vlastní produkce. Zaměstnavatel totiž neplatí za „cette force immense qui résulte de l’union et de l’harmonie des travailleurs“ (ohromnou sílu, která plyne ze sjednocení a harmonizace pracujících). Existuje dodatečná produktivita plynoucí ze sjednoceného úsilí a tato „force collective“ není zaměstnavateli odměňována. Toto pak vysvětluje frázi, kterou použil Proudhon, a která se proslavila jinde: „exploitation de l’homme par l’homme“²³ (vykořisťování člověka člověkem). 

Pokud se vrátíme k ústřední otázce vlastnictví, tak jsme viděli vznik sloganu „vlastnictví je krádež.“ Přesto je očividné už jen při povrchním zamyšlení, že tento slogan má dutý zvuk bojového pokřiku spíše než hluboké pravdy. I v prvním a nejextrémnějším pamfletu totiž Proudhon neodsuzuje vlastnictví jako takové, ale míří na droit d’aubaine (mimořádné zisky), které jsou ve vlastnictví inherentní, a které umožňují vlastníkům realizovat příjmy od jiných lidí. To vysvětluje především v posmrtně vydané Théorie de la Propriété. Když ve svém prvním slavném díle mluvil o vlastnictví, tak měl prý na mysli především součet všech zneužití, která se mohou pojit s vlastnictvím.²⁴ Je zvláštní procedurou definovat instituci skrze zneužití, která by s ní mohla být spojena. To přesně ovšem Proudhon dělá, když rozvíjí svou dialektiku, podle které je vlastnictví krádeží.

Právo na aubaine může pochopitelně mít řadu forem: nájemné v případě domů a půdy, úroky z investic, zisky a dividendy – stručně řečeno příjmy, které plynou z vlastnictví. „Le propriétaire moissonne et ne laboure pas, récolte et ne cultive pas, consomme et ne produit pas, jouit et n’exerce rien“²⁵ (Majitel sklízí, ale neorá a nekultivuje, spotřebovává, ale nevyrábí, užívá si, ale nic nevykonává).  Tady se dostáváme ke klíčové části Proudhona v otázce vlastnictví. Jde o to, že kdyby vlastnictví mohlo být očištěno od droit d’aubaine, což v jeho interpretaci představuje le droit de vol²⁶ (právo na krádež) tak, aby vlastníci již nemohli mít příjem ze svého majetku a prvky „nepřátelské vůči společnosti“ byly eliminovány²⁷, tak by vlastnictví přestalo být špatné. V této fázi si Proudhon lichotí tím, že celý trik by stačilo provést přejmenováním vlastnictví na držbu a vlastnické právo by bylo omezeno na právo užívací.

Proudhon uzavírá Qu’est-ce que la Propriété? s charakteristickým vychloubáním. V důsledku jeho traktátu „vlastnictví bylo zničeno a již nikdy nezdvihne svou hlavu.“²⁸ Abychom se dozvěděli, jak požehnanou a užitečnou institucí vlastnictví je, musíme vzít do rukou Contradictions Economiques a posmrtně vydanou Théorie de la Propriété.

Système des Contradictions Economiques, ou Philosophie de la Misère, abychom jednou vyslovili celý název, je popuzující kniha a Karel Marx určitě není jediným, kdo byl rozčílen až k nepříčetnosti po jejích 960 stránkách. Naštěstí dnes žije už jen málo lidí ochotných se vystavit takovému riziku pocuchání nervů. Jde o údajné hegeliánství puštěné z řetězu. Je tam několik pasáží, které se těší čas od času obnovenému zájmu následujících generací. Poněkud zvláštně jsou to především pasáže věnované destruktivní kritice ortodoxního socialismu. Efekt celku je ovšem dusivý. Proudhonovým plánem bylo pojednat o takových tématech jako je hodnota, dělba práce, zavádění strojů, konkurence, monopoly a tak dále. V každém z  jednotlivých případů ukazuje, jak to, co je dobré, užitečné a nezbytné, se nutně zvrhne v něco zlého a zavrženíhodného. Například dělba práce je základním předpokladem veškerého pokroku. Avšak, jak se umění jako celek těší pokroku, umělci samotní zažívají kvůli dělbě práce úpadek. „Comment un principe dont le développement est visiblement utile, peut-il être en même temps funeste?“²⁹ (Jak může být princip, jehož rozvoj je evidentně užitečný, zároveň škodlivý?) Tato otázka se původně týkala jen konkurence, ale ve skutečnosti prostupuje oběma objemnými svazky. Je samozřejmě myšlena jako odrazový můstek pro hegeliánskou tezi a antitezi, ale Proudhon se nikde nedostává k syntéze. Plán jeho ambiciózní knihy mu poskytl pružný rámec, ve kterém může argumentovat na obou stranách jakékoliv otázky.

Co se týče vlastnictví, tak váha argumentů v Contradictions Economiques nejenže leží na straně legitimizace vlastnictví, ale rozvíjí ho až k nutnosti jeho univerzalizace. Na úvodních stranách připouští, že vlastnictví půdy, stejně jako peněz nebo jakéhokoliv jiného hodnotného předmětu, je spontánním a univerzálním faktem. „Qui a sa source au plus profond de notre nature.“³⁰ (Má zdroj hluboko v naší přirozenosti). Svým rozvojem je pak vlastnictví nejmocnější silou vedoucí k organizaci. Pak popisuje fatální následky, jaké by přineslo zrušení vlastnictví: „Destrukcí vlastnictví by se společnost propadla do naprosté dezorganizace.“³¹ Nyní vlastnictví ztotožňuje s rodinou, která je pro Proudhona nejposvátnější ze všech institucí. „La famille et la propriété marchent de front, appuyées l’une sur l’autre.“ (Rodina a vlastnictví kráčejí bok po boku a vzájemně se podporují). Cílem zákonodárce by nemělo být zrušit vlastnictví, ale zařídit, aby bylo dostupné každému: le mariage, la famille, la propriété. Navíc v zájmu rodiny je potřeba zachovat také dědické právo, protože bez dědictví by nebyli manželé a manželky, ani předkové a potomci. Musí existovat dědictví „parce que la famille ne doit jamais périr“³² (protože rodina nesmí nikdy zaniknout). Tady je Proudhon venkovským patriarchou a nevyléčitelným individualistou. I kdybychom se maximálně snažili Proudhonovi vyjít vstříc, tak není jasné, jaký by měl být rozdíl mezi vlastnictvím v obvyklém smyslu slova a „držbou“ v jeho Qu’est-ce que la Propriété?

V posmrtně vydané Théorie de la Propriété píše, že vlastnictví očistěné od nespravedlností – tedy zbavené schopnosti čerpat příjem od jiných lidí – je nejen obhajitelné, ale přímo chvályhodné. Dokonce poskytuje novou a pozoruhodnou teorii na obhajobu vlastnictví. Impulsem k této teorii vlastnictví bylo zděšení, s jakým se Proudhon, jako extrémní individualista, díval na jakoukoliv státní autoritu. Argumentuje, že ospravedlnění pro vlastnictví neleží v jeho počátcích, ale v jeho „dopadech.“³³ Protože stát je jaký je, tak je nutné vytvořit nějakou protiváhu jeho moci. Jedinou adekvátní protiváhou může být soukromé vlastnictví. Vlastnictví bylo vždy nejtvrdším nepřítelem a nejvrtkavějším spojencem převládající moci, a všechny státy a církve se snažily omezovat práva vlastníků svými zásahy. Vlastnictví je největší revoluční silou, která existuje, a jedinou, která dokáže vzdorovat jevu, který Proudhon nazývá „le pouvoir“ (moc). Státní moc lze vyvážit pouze sjednocenou mocí vlastníků a jen tak lze zaručit svobodu. Vlastnictví je tedy osvobozujícím vlivem³⁴, jak bylo vždy popisováno v klasicky liberální tradici. Hodně z toho, co Proudhon píše, se nemusí jevit jako nějak zvlášť přesvědčivá obhajoba vlastnictví, obzvláště, pokud máme na paměti, že Proudhon velebící vlastnictví má na mysli především drobné venkovské vlastníky zemědělských pozemků. Není to však nezajímavé a odhaluje to flexibilitu a mnohotvárnost Proudhonova myšlení.

Théorie de la Propriété je tedy knihou velebící vlastnictví, pokud bude očištěno o nespravedlivé droit d’aubaine a stejně tak urážlivé jus abutendi (právo nakládat až zničit) římských právníků. Pokud by manželství bylo právem nakládat s vlastní manželkou, pokládá Proudhon řečnickou otázku, bylo by tak všeobecně respektovanou institucí?³⁵ Za předpokladu, že bude vlastnictví zbaveno těchto protispolečenských prvků, tak se vynoří mimo veškerou kritiku a žádná chvála pro něj nebude příliš veliká. Je zásluhou vlastnictví, že ego, což je „individuel, insocial, avare, envieux, jaloux, plein d’orgueil et de maivaise foi“ (jednotlivec, nespolečenský, lakomý, závistivý, žárlivý, plný pýchy a zlé vůle) se zbaví těchto nežádoucích charakteristik a přemění se na přínosného člena společnosti.³⁶ To je možná klíčová myšlenka v celém tématu. „Vlastnictví, které je svým původem a principem zkažené a protispolečenské, je předurčeno stát se skrze svou generalizaci hlavní pružinou celého společenského systému.“³⁷ Jinde vykřikuje: „Vlastnictví nesmí nikdy zmizet. Musí zůstat v srdcích lidí jako věčný podnět k práci.“³⁸ Proudhon se nakonec pokládá za zachránce vlastnictví: „Podivné, že poté, kdy jsem vedl patnáct let válku proti vlastnictví, bude mým údělem nakonec ho zachránit z rukou jeho neschopných obhájců.“³⁹ Pro ty, kdo by sdíleli Proudhonovu zálibu ve vršení adjektiv, tak vlastnictví je „libérale, fédérative, décentralisatrice, républicaine, égalitaire, progressive, justicière“ (liberální, federativní, decentralizační, republikánské, rovnostářské, pokrokové, spravedlivé) – což jsou vše v Proudhonově slovníku výrazy nejvyšší chvály.⁴⁰ Takový byl konec cesty, která začala hlasitou proklamací, že vlastnictví je krádež, je vyřízené a již nikdy nezdvihne svou hlavu.

Proudhonovy názory na vlastnictví jsme v předchozích odstavcích uváděli detailněji ze dvou důvodů. Za prvé si z toho čtenáři mohou udělat představu, jaký chaos (i když možná spíš zdánlivý než skutečný), nekonzistenci a protiřečení může být Proudhonovo dílo. Viděli jsme, jak jedním dechem dokáže vlastnictví zatracovat i velebit. Zatímco tvrdí, že vlastnictví se stane spásou společnosti, vychloubá se objevením novinky, že vlastnictví je krádež. Jak jsme naznačovali, tak Proudhon o vlastnictví mluví ve dvou významech a volně mezi nimi přechází. Někdy je vlastnictví „vlastnictví“, a někdy je to „souhrn zneužití, ke kterým vlastnictví vede.“ Pokud by obětoval literární uhlazenost a zavedl termíny V1 a V2, tak by jeho argumentace mohla být jasnější a méně zaplněna očividnými rozpory. Druhým důvodem je, že ačkoliv měl Proudhon svůj vliv i jinde, právě toto téma ho proslavilo (nebo mu alespoň získalo pozornost). Jen málo z Proudhonových spisů vešlo ve všeobecnou známost a Proudhon sám nese velký díl viny. Ovšem první věcí, která všem vytane na mysli (ačkoliv je současně jediná), když se vysloví Proudhonovo jméno, je fráze „vlastnictví je krádež.“ Je tudíž omluvitelné podrobněji prozkoumat, co na toto téma skutečně říkal.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Předmluva k Qu’est-ce que la Propriété? str. v (vydání 1841).
2) De la Justice, díl 1, str. 103.
3) Théorie de la Propriété, str. 215-216.
4) Quˊest-ce la Propriété? str. 270.
5) Proudhonův charakter s předstihem vystihl již Molière ve hře Misantrop.„Což nevíte, že pán, zásadně nesouhlasí, že zatracuje to, k čemu se druzí hlásí?
Jemu se nelíbí obecné smýšlení. On vždy zastává opačné mínění.
A připadal by si docela obyčejný, kdyby měl s jinými úsudek zcela stejný.“
6) Les Confessions dˊun Révolutionnaire (1851), str. 88.
7) Systèmes des Contradictions Economiques (1846), díl 2, str. 364.
8) Contradictions Economiques, díl 2, str. 379.
9) Contradictions Economiques, díl 2, str. 355.
10) General Idea of the Revolution in the Nineteenth Century (Anglický překlad), str. 120.
11) Contradictions Economiques, díl 2, str. 396.
12) Les Confessions dˊun Révolutionnaire (1851), str. 147.
13) Théorie de la Propriété, str. 52, 206.
14) Qu’est-ce que la Propriété?, str. 1-2.
15) Contradictions Economiques, díl 2, str. 328.
16) Théorie de la Propriété, str. 211.
17) Toto byl typický Proudhonův přístup. Fouriér byl „osobou se snem, který dosud nikdo nepochopil“ (De la Création de l’Ordre dans l’Humanité, str. 85). Stejně tak Adam Smith nechápal význam toho, co říká o dělbě práce (ibid, str. 300).
18) Qu’est-ce que la Propriété? str. 63.
19) Qu’est-ce que la Propriété? str. 33.
20) Qu’est-ce que la Propriété? str. 136.
21) Qu’est-ce que la Propriété? str. 146.
22) Qu’est-ce que la Propriété? str. 158.
23) Qu’est-ce que la Propriété? str. 117-125.
24) Théorie de la Propriété, str. 17.
25) Qu’est-ce que la Propriété? str. 163-164.
26) Qu’est-ce que la Propriété? str. 189.
27) Qu’est-ce que la Propriété? str. 280-281.
28) Qu’est-ce que la Propriété? str. 309.
29) Contradictions Economiques, díl 1, str. 187.
30) Contradictions Economiques, díl 1, str. 16.
31) Contradictions Economiques, díl 1, str. 235.
32) Contradictions Economiques, díl 2, str. 253-258.
33) Théorie de la Propriété, str. 128.
34) Théorie de la Propriété, str. 150.
35) Théorie de la Propriété, str. 203.
36) Théorie de la Propriété, str. 167.
37) Théorie de la Propriété, str. 208.
38) Le Droit au Travail (vydání 1850), str. 49. Následující slova jsou stejně významná: „comme l’antagoniste dont l’absence ferait tomber le travail dans l’inertie et la mort“ (je jako antagonista, jehož nepřítomnost způsobí, že dílo upadne do setrvačnosti a zemře).
39) De la Justice, díl 1, str. 236.
40) Théorie de la Propriété, str. 208.