Socialistická tradice (XXIII. část) - P. J. Proudhon (2. část)

Mises.cz: 12. srpna 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Vlastnictví, jak jsme viděli, se stane posvátným, jakmile bude očištěno od nespravedlnosti. Je na čase se podívat, jak by měl vypadat takový očistný proces. Široce řečeno, náprava bude očividně spočívat ve zrušení droit d’aubaine, moci získávat příjem od jiných lidí, které vlastnictví nyní majitelům poskytuje. V charakteristické frázi, pozemkové vlastnictví zbavené práva vybírat nájemné bude „vyléčeno ze svého malomocenství.“¹ Totéž platí pro ostatní druhy vlastnictví. Musí být nastolena spravedlnost. To je konec konců smyslem celého Proudhonova díla. Aplikovat spravedlnost – jak ji sám vnímá – do všech mezilidských vztahů. Jestli je spravedlnost jako abstraktní ideál dosažitelná v praxi, je extrémně pochybné. Můžeme nakonec pochybovat i o tom, jestli tomuto termínu správně rozumíme, nebo jestli (navzdory Platónově Ústavě) bychom ho dokázali definovat bez použití dalších termínů, které jsou stejně neuchopitelné a mnohoznačné. Je ovšem možné uvést omezenou a jednoznačnější definici spravedlnosti tak, aby byla aplikovatelná v oblasti lidských zájmů. Spravedlnost jako abstraktní standard nám z větší části uniká.

Proudhon samozřejmě má vlastní definici spravedlnosti. Ovšem, jak toto slovo v průběhu svého díla užívá, tak přetéká veškeré definice a stává se živoucím Bohem. „La Justice es tle Dieu suprème, elle es tle Dieu vivant“² (Spravedlnost je nejvyšší Bůh, je to živý Bůh). Když se nutí, aby byl konkrétnější, tak přichází s popisem: Spravedlnost „c’est le respect, spontanément éprouvé et reciproquement garanti, de la dignité humaine, en quelque personne et dans quelque circonstance qu’elle se trouve compromise, et à quelque risque que nous expose sa détense“³ (je spontánně pociťovaná a vzájemně garantovaná úcta k lidské důstojnosti, ať už je ohrožena kýmkoliv a za jakýchkoliv okolností a ať už nás její obrana vystaví jakémukoliv riziku).

První a nejočividnější aplikací principu spravedlnosti, jakkoliv je definována, je eliminace droit d’aubaine, kde úrok představuje to nejtěžší břemeno, které spočívá na pracujících.⁴ Snížení úrokové míry na nulu se pro Proudhona stalo všelékem, který s překvapující vytrvalostí doporučoval lidstvu celý svůj život. Je podivné, jak často se autoři, kteří jsou požehnáni záviděníhodnou neznalostí problematiky peněz a bankovnictví, obracejí k penězům jako k řešení všech problémů tohoto světa. Založení banky, která by poskytovala bezúročné půjčky, nebo půjčky jen s takovým úrokem, který by pokryl provozní náklady na její kanceláře, se stalo projektem nejdražším Proudhonovu srdci. Dokonce podnikl i podstatné kroky k tomu, aby tento projekt uvedl do praxe. Proudhonův výklad organizace úvěru a peněz připomíná třiadvacátou kapitolu Ezechielovy knihy, kde prorok popisuje smilnění Oholy a Oholíby. Ačkoliv je možné obecně shrnout zamýšlený účel, tak jen málo čtenářů může poctivě říci, že chápe postup a smysl takové argumentace.

Přestože samotný Proudhon si lichotí a říká že „zasloužilí muži“ snadno pochopí jeho argumenty⁵, tak je štěstí, že pouze znalci muzejních kousků se musí trápit nad detaily jeho banky. Pokud jeho ideje vyjádříme obecně, tak základem by mělo být, že pracující si budou vzájemně ručit jak za práci, tak za trhy, a pro tyto účely by měli jako peníze akceptovat své vzájemné závazky.⁶ Pracující chtějí kredit, ale kredit je přesně to, co stát nemůže poskytnout. Stát nemá nic kromě dluhů a bajonetů.⁷ Ve frázi, jejíž vyslovení bylo bezpochyby pro autora potěšením, stát, věčně neproduktivní, není pánem kreditu, ale „le type du discrédit.“⁸ Pracující si tedy musí svůj úvěr poskytnout sami. To učiní způsobem, že si budou poskytovat vzájemnou podporu. Úvěr může být zorganizován tak, že se do praxe uvede princip, že produkt se směňuje za produkt. Úvěr musí mít tak širokou základnu, aby ho žádná poptávka nedokázala vyčerpat. Aby k tomu došlo, je nutné zničit suverenitu peněz. Každý produkt práce se musí stát obíhajícími penězi. Pod nadvládou peněžního systému, jak ho známe dnes, je úvěr unilaterální. V systému reciprocity se stane bilaterálním. Proudhon tvrdí, že tento návrh je pouhou generalizací systému oběžných směnek (lettre de change).⁹ Do banky, která pro tento účel bude založena, se dostaví potenciální dlužník s důkazy o svém majetku. Banka mu dá kupóny o hodnotě dvou třetin nebo tří čtvrtin jeho majetku a tyto kupony se následně stanou penězi.¹⁰ Emise těchto papírových peněz nikdy nemůže být nadměrná, protože se bude odehrávat pouze proti „bonnes valeurs de commerce“ (dobrým obchodním hodnotám) a podle poptávky po úvěrech.¹¹ Poskytování bezplatného úvěru tímto způsobem si Proudhon představoval jako způsob, jak zabít hrozivého draka le droit d’aubaine.¹²

---

Proudhonova banka, která má poskytovat bezúročné půjčky, je součástí systému, který lze nazvat „Mutualité“ nebo „Mutualisme“. Système mutuelliste, ke kterému Proudhon vzhlížel jako k příslibu lepšího světa, je společnost, která svým členům slibuje a zaručuje „service pour service, valeur pour valeur, crédit pour crédit, garantie pour garantie“¹³ (služba za službu, hodnota za hodnotu, kredit za kredit, garance za garanci). Mutualismus je Proudhonův vlastní druh socialismu a nejlépe ho zhodnotíme jako součást jeho obecných názorů na vládu.

Jsou to bezpochyby otázky vlády, kde měl Proudhon největší vliv, ačkoliv tím není nejznámější. Zde jsou také jeho názory nejkonzistentnější. Hned z počátku nemůžeme přehlédnout, že byl extrémním individualistou. Existuje řada pasáží v Contradictions Economiques, kde chválí konkurenci slovy nejortodoxnější klasické školy britské politické ekonomie, a to s naprostou přímočarostí. Člověk se zvedne ze své netečnosti jen tehdy, pokud je k tomu motivován nějakou potřebou. Nejjistějším způsobem, jak zahubit génia, je vzít mu veškerou motivaci zbavením ho všech starostí a přenést na stát odpovědnost za jeho blahobyt. Člověk může milovat svého bližního tak, že se pro něj nechá i zabít, ale nebude na něj pracovat. Jediná motivace k práci je vyhlídka na zisk. Lidé jsou stvořeni tak, že „dès que leur bien particulier les sollicite, ils désertent le bien général“¹⁴ (jakmile jsou povoláni postarat se o své dobro, opouštějí obecné dobro). Nemá to být rozhodně komentář o slabostech druhých, kterými by, po vzoru jiných autorů, on osobně vůbec netrpěl. Při ohrnování nosem nad „bratrstvím“ ostatních socialistů a jejich plánů na redistribuci majetků prohlašuje: „Hodlám být odměňován podle míry svojí práce. Pokud mě budete živit za nic, tak zkrátka přestanu pracovat.“¹⁵ Jeho komentář k problematice malých kupců je pozoruhodný u proroka rovnosti: „Au plus diligent et au plus probe la faveur des chalands“¹⁶ (Nejpilnějším a nejzkušenějším, nechť jde přízeň kupujících). Co více by mohl James Mill dodat?

Extrémní individualismus dovedl Proudhona dále a udělal z něj prvního vědomého advokáta zřízení, které ve svém zvláštním afektu pro pomlčky nazval „an-archy“. Anarchista je vskutku limitním případem liberálního individualisty, jehož selský rozum se stal nekonečným. Neustále a pořád byl v opozici proti všemu, co vláda představovala: „Nepřipouštíme vládu člověka nad člověkem o nic více, než připouštíme vykořisťování člověka člověkem.“¹⁷ Na osobnější a rebelštější notu prohlašuje: „Kdokoliv na mě vztáhne ruku, aby mi vládnul, je uzurpátor a tyran. Toho pokládám za svého nepřítele.“¹⁸ O státu mluví konzistentně jako o něčem, čeho by se nedotkl ani pětimetrovou tyčí. „Nikdy jsem stát o nic nežádal… Nechci žádný stát ani jako svého služebníka.“¹⁹ Stejný přístup má pochopitelně ve vztahu k zákonům. „Pokud musí existovat legislativa, tak chci být svým vlastním zákonodárcem.“²⁰ S ještě větším důrazem říká: „Nakolik jsem zákon nechtěl, nakolik s ním nesouhlasím, nehlasoval jsem pro něj a nepodepsal ho, tak nemám žádnou povinnost ho dodržovat. Co se mě týče, tak jako by neexistoval.“²¹ Protestuje proti „cette funeste théorie de la compétence de l’État“²² (katastrofální teorii státní kompetence). Stát se stává monstrem: je „jako fiktivní stvůra bez inteligence, bez vášní, bez morálky, kterou nazýváme stát.“²³ Nechat si vládnout státem znamená:

„Být pod dozorem, přezkoumáván, špehován, řízen, spočten, zapsán, zdaněn, indoktrinován, vychováván, kontrolován, odhadován, oceňován, cenzurován, přikazován stvořeními, která nemají ani právo, ani moudrost ani ctnosti to provádět… odveden, oznámkován, změřen, očíslován, zhodnocen, licencován, autorizován, povolen, zakázán, zreformován, přinucen, potrestán… zastupován, pokutován, pohrdán, obtěžován, sledován, zneužíván, odzbrojen, škrcen, uvězněn, souzen, odsouzen, zastřelen, deportován, obětován, prodán, zrazen. A koruna tomu všemu, vysmíván, zesměšňován, urážen, zneuctěn.“²⁴

Kdokoliv s podobnými názory je nutně anarchistou a věří, že stát je zbaven jakékoliv ctnosti. Konkrétně stát je horší než jen zbytečný pro jakékoliv revoluční aktivity. Že si tento fakt Louis Blanc neuvědomil, a plánoval využít stát jako nástroj, vysvětluje pohrdání, kterým Proudhon Blanca zahrnuje. Důraz na tento bod nás znovu vede až ke kořenům syndikalismu. Nemůžete čerta vyhánět ďáblem a nemůžete využít stát pro vyvolání revoluce. Proudhon hodně mluví o revoluci par en haut (shora) a par en bas (zdola).²⁵ Ovšem jakákoliv revoluční aktivita je státu odporná, protože je ze své podstaty kontrarevoluční. Každá revoluce, která má být efektivní, musí být spontánní. Nemůže pocházet z hlav stávající moci, ale ze srdcí lidu.²⁶ Příčinou kritiky jeho současníků socialistů je tvrzení, že si toto neuvědomují. Uctívají moc a žízní po autoritě. Autorita má své místo v rodině a nikde jinde. A chyba Louise Blanca spočívá v pokusu převést na stát něco, co platí jen pro jednotlivce a jejich rodiny.²⁷

Tento antagonismus ke státu se neomezuje jen na státy, které jsou běžně pokládány za autoritářské a represivní. Ideje nacionalismu, suverenity lidu, demokracie a spolkové hnutí byly v Proudhonově době na vzestupu a všeobecně vnímány jako andělé svobody a pokroku. Možná jen z tohoto důvodu nechávaly Proudhona chladným, nebo ho přímo provokovaly k jeho destruktivnímu dílu. Co se týče ideje národnosti, tak sjednocení Itálie a otázka nezávislosti Polska byly nejžhavější případy jeho doby. U každé z nich Proudhon šel proti převládajícímu proudu a například sjednocení Itálie označil za chybu. Svou kritikou efektivně odhalil nepolapitelnost „lidu“, pro který je údajná suverenita nárokována. Někdy se říká, že lid povstává jako jeden muž, a on se ptá: „pense-t-il aussi comme un seul homme? Réfléchit-il? Raisonne-t-il? Conclut-il? A-t-il de la mémoire, de l’imagination, des idées?“ (Myslí také jako on? Myslí? Uvažuje? Dělá závěry? Má paměť, představy nebo myšlenky?) Tyto a další otázky očekávají odpověď. Pokud na ně nelze odpovědět, tak „váš respekt k suverenitě lidu je jen absurdní fetišismus.“²⁸ Je to jen fikce, mýtus.²⁹

Co se týče demokracie a soukolí demokracie, tak Proudhon rovněž projevuje svoje pohrdání a hodně se blíží některým moderním myšlenkovým školám, které také tvrdí, že zastupování voličů v demokracii musí nutně dopadnout špatně. Překvapivou frází Proudhon vyjadřuje, že vlády jsou buď z božského práva (což by pro něj představoval případ otce od rodiny), nebo z žádného. Demokratická vláda je jen contradictio in adjecto. Je snad volební lístek důvěryhodnější než tradice a dědičnost?³⁰ A co vlastně volební čísla dokazují? Sečtením hlasů nedostaneme žádnou obecnou myšlenku.³¹ Ti největší velikáni nemusejí být schopni nalézt řešení, ale desítky milionů občanů „slabé mysli“ mohou neomylně rozhodnout problém revoluce!³² Ani nemůže existovat nějaké legitimní zastupování lidu. Všechny volební systémy jsou pouhé „des mécaniques à mensonge“ (stroje na lhaní). Zástupce v parlamentu nikdy nezastupuje více než jednu ideu nebo jeden zájem. Vše ostatní je bez milosti vyloučeno.³³ Polovina voličů plus jeden může rozhodnout volby. V tom případě je polovina voličů mínus jeden nezastoupená nebo zastoupená špatně. Pro Proudhona je demokracie Chimère.³⁴

Co se týče spolkového hnutí, tak je Proudhon přímo neodsuzuje, avšak jeho vztah je přinejlepším vlažný. Přiznává, že nedůvěřuje v bratrství nepříbuzných lidí a ve spolcích obecně vidí více zla než dobra. Jeho antagonismus pramení z  nedůvěry k Utopiím a hezky znějícím frázím. Asociace jsou podle něj pouhým dogmatem. Není přítomen ani řídicí princip, ani průmyslová síla. Nic, co by činilo dělníka rychlejším nebo silnějším, snižovalo výrobní náklady nebo dosáhlo jakéhokoliv měřitelného cíle.³⁵ Asociace jsou ve své podstatě sterilní a mohou být i negativní, když omezují svobody pracujících: „Nikdy, jen navzdory sám sobě, a protože mu nezbývá žádná jiná možnost, se člověk nesdružuje.“³⁶ To je podivná reflexe světa, kde neexistují žádné odbory, není potřeba žádných odborů a není žádné uznání pro odbory. To můžeme dobře ilustrovat na případu, kdy Proudhon uznával asociaci, a který popisuje, jako by byl výjimkou. „Existují určitá průmyslová odvětví, která vyžadují zaměstnaní velkého množství pracujících spolu s velkým množstvím strojů.“ Kde existuje velká dělba práce a podstatná kolektivní síla, tam se asociace mezi pracujícími stává nezbytností. Každé takové odvětví „je předurčeno stát se společenstvím dělníků.“³⁷ To, že Proudhon kladl důraz tam, kam ho kladl, ukazuje, jak moc se ve svém myšlení pohyboval ve světě venkova a drobného průmyslu. Ve vztahu k velkoprůmyslu má vizi cechovního socialismu: „Železnice, důl, továrna, loď, to jsou pro pracující, které je užívají místa podobná jako úl pro včely. Jsou to jejich nástroje a jejich domovy, jejich země, jejich teritoria, jejich vlastnictví.“³⁸ Ve zbytku ovšem jeho kritika asociací zůstává a odhaluje přísného individualistu. Asociace jsou buď dobrovolné nebo nedobrovolné. Pokud jsou nedobrovolné, tak jsou pouhým otroctvím. Pokud jsou dobrovolné, tak jaká je záruka, že jejich členové budou pracovat podle svých možností, nebo že je asociace odmění podle jejich potřeb?³⁹

---

Ve světle antagonismu k veškeré vládě a vládní mašinérii a nechuti k čemukoliv, co by lidi tmelilo dohromady, nemohl být Proudhon ničím jiným než anarchistou. Vláda musí zmizet a anarchie se blíží každým dnem. „La liberté, toujours la liberté, rien que la liberté, et pas de gouvernementalisme“ (svoboda, vždy svoboda, nic než svoboda a žádná vláda) – to je jeho revoluční katechismus.⁴⁰ Co v Proudhonově vizi zaujme místo odporné vládní mašinérie? Dvě ideje, které jsou navzájem propojeny, poskytují klíč k Proudhonově anarchii. První je vzájemnost, o které jsme již mluvili v souvislosti s bezplatným úvěrem. Druhá je rozvoj a rozšíření systému svobodných kontraktů. Système mutuelliste je jistým způsobem celou podstatou Proudhona na jeho konstruktivní straně. Můžeme si tak posloužit jeho definicí:

„La société, doit être considerée, non comme une hiérarchie de fonctions et de facultés, mais comme un système d’équilibrations entre forces libres, dans lequel chacune est assurée de jouir des mêmes droits à la condition de remplir les mêmes devoirs, d’obtenir les mêmes avantages en échange des mêmes services, système par conséquent essentiellement égalitaire et libéral, qui exclut toute acception de fortunes, de rang et de classes.“⁴¹

(Na společnost je třeba pohlížet nikoliv jako na hierarchii funkcí a schopností, ale jako na systém rovnováhy mezi svobodnými silami, v němž má každý zajištěna stejná práva za podmínky, že plní stejné povinnosti, že získává stejné výhody výměnou za stejné služby, systém, který je proto v podstatě rovnostářský a liberální a vylučuje jakékoliv ohled na majetek, postavení nebo třídu.)

V jeho systému recipročních práv a povinností je nezbytné zvážit důležitost, kterou Proudhon přikládal kontraktům. Mimo rodinu není pro autoritu žádné místo.⁴² Kontrakty jsou jediným morálně přijatelným závazkem pro svobodné a rovnocenné bytosti. Navíc, ačkoliv Proudhon prohlašoval, že žádným způsobem neprojevil souhlas se zákonem, tak připouštěl, že může projevit souhlas se smluvním závazkem. Systém kontraktů tedy bude muset nahradit systém státního práva. Kontrakty nezbytně implikují, že jsou uzavírány mezi rovnocennými stranami a takový systém by tedy doplnil svatou trojici, Rovnost, Volnost a Svobodu ještě Řádem. Kontrakty budou řešením všech problémů.⁴³ Nakonec nevznikne prázdný prostor v důsledku rozpuštění utlačující vládní mašinérie. Průmyslové organizace zaujmou místo vlády a na místo zákonů budeme mít smlouvy.

Ať nikdo ani nezkouší na Proudhonovu anarchii obvyklé námitky, že „by to nefungovalo.“ Ptát se, co by se stalo kdyby… jen odhaluje neznalost konvencí a pravidel hry. Můžeme však poznamenat k Proudhonově anarchii následující. I v případě, že si nedokážeme představit svět topící se v kontraktech bez centrální autority, která by je vynucovala, tak duch Proudhona ukazuje určitá místa na půli cesty, kam by bylo zajisté možné i praktické dojít. U kořene Proudhonových politických teorií je jako konstantní prvek nenávist k dominující centrální autoritě a jako lék se nabízí decentralizace a další decentralizace. To je prakticky uskutečnitelná politika. Vzájemnost se v politické a mezinárodní rovině stává federalismem,⁴⁴ a Proudhon je prorokem federalismu.⁴⁵ Dvacáté století, prorokoval, otevře éru federací. Výhodou federalismu je, že snižuje moc jejím rozdělením. Jeho opozice vůči nacionálnímu hnutí v Itálii, které směřovalo k národnímu sjednocení, byla způsobena názorem, že Itálie by byla vhodným prostorem pro federální ústavu, která by zachovala jednotlivé italské státečky. Čím méně centralizovaný stát, tím lépe. Každý centralizovaný stát je ze své povahy agresorem vůči okolí a anektovaným územím, ale „une confédération demeure sans force pour la conquête“ (konfederace není nakloněna dobývání), stejně jako nepřeje prudkosti mas.⁴⁶

Jeden z aspektů Proudhonova federalismu sehrál v historii významnou roli. Z výše popsaných důvodů se staví na stranu nároků místní autority proti centrálnímu státu. Otázka municipálních svobod, říká s typickým přeháněním, je otázkou naprosté federalizace.⁴⁷ V praxi to samozřejmě znamenalo, že se Proudhon stavěl za nároky samospráv, pro které žádal suverenitu, proti státu. Můžeme citovat významnou pasáž ve zkrácené podobě, kde Proudhon shrnuje svůj pohled na celou záležitost:

„La commune est par essence, comme l’homme, comme la famille, comme toute individualité et toute collectivité intelligente, morale et libre, un être souverain. En cette qualité la commune a le droit de se gouverner elle-même, de s’administrer, de s’imposer des taxes, de disposer de ses propriétés et de ses revenus… La commune, en conséquence, prend des arrêtés, rend des ordonnances: qui empêche qu’elle aille jusqu’à se donner des lois?“⁴⁸

(Samospráva je ve své podstatě, stejně jako člověk, jako rodina, jako každý jednotlivec a každé inteligentní, morální a svobodné společenství, suverénní bytostí. V tomto postavení má komunita právo vládnout sama sobě, spravovat se, ukládat si daně, nakládat se svým majetkem a příjmy… Komunita si tedy vydává zákony, vydává nařízení: kdo jí brání, aby šla tak daleko, že si bude sama pro sebe vydávat zákony?)

Na této kvazi-politické úrovni se Proudhon stal významnou postavou ve vývoji myšlení. Jeho koncept federalismu převzal Bakunin, což se stalo předmětem sváru mezi Bakuninem a Marxem a způsobilo rozpad První Internacionály. Pařížská Komuna byla inspirována Proudhonovými idejemi. Později se tyto doktríny staly jedním z kořenů syndikalismu. Teorie, na kterých je vybudován cechovní socialismus jsou v podstatě Proudhonovské. Jasně ukázal, jak nereprezentativní může zastupitelská demokracie být, což se v bublajícím kotlíku politických spekulací stalo zajímavým v pozdějších dobách. Proudhon stojí na straně všech, kteří podporují okresní radu Londýna proti ministerstvu zdravotnictví, obvod Wandsworth proti okresní radě Londýna, nemocniční výbor proti obvodu Wandsworth. Ať už to vědí nebo ne, všichni tito disidenti jsou Proudhonovi dlužníci.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) General Idea of the Revolution (anglický překlad), str. 211.
2) De la Justice, díl 1, str. 43.
3) De la Justice, díl 1, str. 224. Můžeme poznamenat, když se Proudhon pokouší držet této definice, tak má tendenci jí interpretovat způsobem, že se máme chovat, jak by se ostatním lidem líbilo, abychom se chovali. Existuje názorná a velmi podivná pasáž v De la Justice, díl 3, str. 166-167, která vysvětluje, že otroctví, války, lichva, polygamie a krádeže jsou věci nicotné. Jsou to jen náhody. Záleží jen na spravedlnosti, tedy na respektu k druhým tak, jak bychom si my přáli, abychom byli respektováni, kdybychom byli na jejich místě. Uvádí příklad orientálního světa polygamie, harémů a konkubín, ve kterém žena přijímá své podřadné postavení, nestěžuje si na ně a je hrdá jen na svoji vysokou kupní cenu. Co je spravedlivé za těchto okolností? Muž by měl zacházet se svými manželkami a konkubínami tak, jak by si sám přál, aby s ním bylo zacházeno ze strany vlastníka, kdyby byl na místě konkubíny. Spravedlnost pro konkubínu je to, že se bude chovat ke svému pánovi tak, jak by si přála, aby se její konkubíny chovaly, kdyby byla v pozici pána. To vše vytváří docela zmatek a může vyžadovat značnou míru představivosti se v tom vyznat. 
4) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières (vydání 1868), str. 122.
5) Organisation du Crédit et de la Circulation, str. 119.
6) Les Confessions d’un Révolutionnaire (vydání 1852), str. 13.
7) Banque d’Échange, str. 219.
8) Contradictions Economiques, díl 2, str. 126. Jak v angličtině, tak ve francouzštině slovo „credit“ znamená nejen úvěr, ale také důvěru či důvěryhodnost. Proto je tuhle hříčku těžké přeložit do češtiny tak, aby neztratila žádný ze svých významů. (Pozn. překl.)
9) Organisation du Crédit et de la Circulation, str. 90, 112, 114.
10) Banque d’Échange, str. 218.
11) Organisation du Crédit et de la Circulation, str. 117.
12) Připusťme, že toto je velmi zjednodušený popis všeho, co Proudhon napsal k tématu bezplatného úvěru a jak ho dosáhnout. Pro náš účel by však podrobnější rozbor byl nepodstatný. Na čem tu záleží je fakt, jaký význam přikládal Proudhon cíli zrušení úroku. Jak klikatými cestami chtěl tohoto cíle dosáhnout nebudeme podrobně zkoumat. Čtenáři, kteří se v tomto tématu chtějí více vzdělat, se mohou podívat na tři pamflety: Organisation du Crédit et de la Circulation, Banque d’Échange a Banque du Peuple, které vyšly společně ve svazku pod názvem Solution du Probléme Social. Proudhon se k tomuto tématu vrací i na mnoha dalších místech. Byla to jedna z jeho největších posedlostí.
13) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières, str. 77.
14) Contradictions Economiques, díl 1, str. 189-200.
15) Contradictions Economiques, díl 1, str. 248.
16) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières, str. 137.
17) Les Confessions d’un Révolutionnaire (vydání 1851), str. 12.
18) Les Confessions d’un Révolutionnaire (vydání 1851), str. 31.
19) Les Confessions d’un Révolutionnaire (vydání 1851), str. 239.
20) General Idea of the Revolution, str. 146.
21) General Idea of the Revolution, str. 258.
22) Les Confessions d’un Révolutionnaire (vydání 1851), str. 99.
23) General Idea of the Revolution, str. 208.
24) General Idea of the Revolution, str. 294.
25) Les Confessions d’un Révolutionnaire (vydání 1851), str. 34.
26) Les Confessions d’un Révolutionnaire (vydání 1851), str. 79.
27) Contradictions Economiques, díl 1, str. 282, 362.
28) Solution du Problème social, str. 42-43.
29) Théorie du mouvement constitutionel, str. 199.
30) General Idea of the Revolution, str. 138, 148.
31) Solution du Problème social, str. 62.
32) General Idea of the Revolution, str. 144.
33) Solution du Problème social, str. 50, 54.
34) Solution du Problème social, str. 66.
35) General Idea of the Revolution, str. 79.
36) General Idea of the Revolution, str. 83.
37) General Idea of the Revolution, str. 215-216.
38) General Idea of the Revolution, str. 216.
39) General Idea of the Revolution, str. 97.
40) Les Confessions d’un Révolutionnaire (vydání 1851), str. 236.
41) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières, str. 69.
42) General Idea of the Revolution, str. 171.
43) General Idea of the Revolution, str. 172, 205.
44) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières, str. 144.
45) Du Principe Fédératif, str. 78.
46) Du Principe Fédératif, str. 61, 71.
47) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières, str. 226.
48) De la Capacité Politique des Classes Ouvrières, str. 230.