Socialistická tradice (XXIX. část) - Vědecký socialismus (2. část - Marx a Engels)

Mises.cz: 14. října 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Materialistická koncepce dějin nám poskytla klíč k pochopení dějin světa. Doktrína třídní války ukázala mechanismus, kterým se tato teorie naplňuje. V nekonečném koloběhu třídních válek, kdy se ovládaní stávají vládci, aby si pořídili další ovládané, krátce řečeno negace negace, jsme v roce 1848 dospěli do stavu, kdy proti sobě stanula buržoazie, a jejím vyzyvatelem byl rostoucí proletariát. Je tedy nutné odhalit skryté pružiny, které pohánějí tento antagonismus, tedy, jak je zaměstnanec nevyhnutelně vykořisťován svým zaměstnavatelem. To nás přivádí k marxistické teorii hodnoty a z ní vyplývající teorii vykořisťování, kterou většina marxistů pokládá za důležitější, než je mateřská doktrína.  

Zde se také dostáváme k jádru Marxe a zde se Marx stává rein wissenschaftlich (ryze vědecký). Aby byl pokládán za rein wissenschaftlich, tak umístil svůj důkaz teorie hodnoty hned do úvodní části prvního dílu Kapitálu: „die schwerst verständliche nicht nur, sondern auch die schwächste“, nejen nejtěžší k pochopení, ale také nejslabší část, jak poznamenal jeden ze sympatizujících kritiků.¹ Debata o Marxově teorii hodnoty je tolikrát prošlapanou cestou, že jen minimum čtenářů bude hledat (a nikdo nenalezne) systematické pojednání o hlavních vlastnostech prvního dílu Kapitálu se zákuskem v podobě dvou dalších dílů. Postačí souhrn, aby si čtenáři připomněli, co již dávno mají vědět, a vytvořili jsme si tak prostor pro několik komentářů. Ačkoliv mohou panovat jen malé pochyby o tom, co Marx napsal – protože tištěné slovo existuje, aby svědčilo – zdá se, že mnoho jeho inteligentnějších následovníků pochybuje, jestli Marx skutečně vyjádřil to, co měl na mysli, protože se zdá být docela očividné, že nemohl mít na mysli to, co napsal. V naší generaci se můžeme obrátit ke skvělé knize s názvem What Marx Really Meant, ale stále existuje dost prostoru pro další What Marx Really Meant, Actually. My budeme pro naše účely vycházet z předpokladu, že Marx měl na mysli to, co napsal. Jinými slovy, omezíme pochybnosti o smyslu prvního dílu Kapitálu, které přirozeně vypluly na povrch o generaci později s publikací třetího dílu.

S (jak doufáme) dostatečnou přesností, která je možná u stručného shrnutí, lze říci, že Marxova teorie hodnoty je pouze Ricardova teorie, transplantovaná a v některých směrech rigidnější. Na úvodních stranách, a s odvahou, kterou Ricardo postrádal, se Marx snaží o rigorózní důkaz, který nakonec spočívá v tvrzení (nebo v předpokladu), že „komodity“ jsou výlučně produktem práce, a že práce je (s vyloučením všech ostatních možností) jediným společným prvkem při směně těchto komodit. Z toho plyne, že rovnice, která vyjadřuje vzájemné směnné poměry komodit, nám říká, že práce je přítomna v obou směňovaných komoditách ve stejném množství. Tento důkaz jako takový, je pouhou parodií a obsahuje taková zanedbání obvyklých zákonů logiky, že pokud byl zamýšlen vážně, tak je nejlepším příkladem naprosté absence sebekritiky. „Sie sieht aus wie ein Beweis – ist aber keiner,“ říká Wilbrandt ještě velmi umírněně: „Vypadá to jako důkaz, ale ve skutečnosti to důkaz není.“² Abychom mohli sledovat jeho další tok myšlenek, tak se musíme odnaučit uvažovat o práci jako o individuální činnosti truhláře nebo zedníka. A místo toho přijmout onu mlhavou abstrakci, prvek práce, který je společný veškeré lidské práci, „abstraktní lidskou práci“, ať už to znamená cokoliv. V této fázi je nutné připomenout další výjimku: práce může být neefektivní nebo nevýkonná, a pracovník se zaostalými nástroji se sice nadře více a po delší dobu, ale tím nijak nezvýší hodnotu svého produktu. Práce, která je určující pro hodnotu produktu, je společensky nezbytná práce v podmínkách, jaké v dané době panují.

Mimo otázky průměrné produktivity lze ovšem dále namítnout, že ne všechna práce je vynakládána efektivně. Je možné pracovat a dřít se, a přitom nevyprodukovat nic, za co by byl ochoten kdokoliv něco směnit. V takových případech se práce nepočítá jako práce, ať už se jinak počítá za cokoliv. Tak se může stát, že více práce, než je společensky nezbytné, bude věnováno na produkci nějakých komodit, kterých bude přebytek. V tom případě se práce nemá počítat jako práce v plném rozsahu. Stručně řečeno, ačkoliv to Marx takto přímo nevyjadřuje, jeho pracovní hodiny nejsou žádnou objektivně změřitelnou jednotkou, ale natahují se nebo se smršťují, dokud se neobjeví správná odpověď. Dalším příkladem manipulace je jeho „řešení“ problému, jak si poradit s odborně školenou prací. Školená práce je v Marxově světě pouze znásobená jednoduchá práce. Redukce jedné na druhou se odehrává pomocí procesu, který běží za zády pracovníků, ale řešení je opět zcela jasně úvahou v kruhu. Pokud chcete zjistit patřičný multiplikátor, který umožní mít v jedné rovnici hodinu práce zkušeného inženýra a hodinu práce uklízečky, tak jediné, co můžete udělat, je podívat se na trh a zjistit, co se tam děje. Abyste tedy vysvětlili situaci na trhu, tak musíte nejprve na trhu zjistit multiplikátor, který, patřičně použitý, vám uspokojivě vysvětlí chování trhu. Za takových poněkud podivných kudrlinek tedy hodnota komodity není ničím víc než prací, která do ní byla vtělena.

Tato pracovní teorie hodnoty je pro Marxe základním kamenem k odhalení tajemství kapitalistické akumulace a vykořisťování, kterému je podroben každý pracující. To je jasné z doktríny nadhodnoty, která vychází právě z teorie hodnoty. Akumulace a vykořisťování jsou možné, protože na trhu je možné dostat jednu komoditu s unikátními vlastnostmi. Tou komoditou je „pracovní síla“, která je v Marxově světě oddělená od práce. Pracovní síla, nikoliv práce, je komoditou, kterou kapitalista nakupuje. Pracovní síla má také svou hodnotu. Ricardo učil, a od něj Marx převzal, co touto hodnotou je. Přirozená cena pracovní síly je taková, která umožní dělníkovi přežít a reprodukovat se: je to ve skutečnosti cena nákladů na reprodukci pracovní síly. To je hodnota, která je placena za pracovní sílu. Avšak, když je pracovní síla používána, tak vytváří větší hodnotu, než jsou náklady na její reprodukci. Dělník si může vydělat dost pro svou obživu za šest hodin práce (nutná mzda), ale prodává svoji pracovní sílu k deseti nebo dvanácti hodinám práce denně. Rozdíl (v našem příkladu čtyři nebo šest hodin) představuje vykořisťování dělníka. Je to nezaplacená práce, kterou si přivlastňuje kapitalista.

Povšimněme si, že celá nadhodnota je odvozena z práce. Vskutku, z této teorie na první pohled plyne, že by mohla pocházet z práce konkrétního individuálního dělníka. Každý jednotlivý zaměstnanec je tak zdánlivě okrádán přímo svým konkrétním zaměstnavatelem. Tento pohled je však modifikován v dalším rozvoji analýzy. To, že nadhodnota pochází z práce a pouze z práce, je zesíleno rozlišením, které je v marxistické analýze zásadní. Kapitál je rozdělen na konstantní a variabilní, což zhruba řečeno odpovídá rozlišení mezi stroji a mzdami. Stroje ovšem neposkytují žádnou nadhodnotu. Podstatou stroje je, že během svého opotřebovávání předává svou hodnotu produktu. Ať už si myslíme o platnosti tohoto argumentu cokoliv, tak alespoň má výhodu, že celé břemeno tvorby nadhodnoty přenáší na práci. Jednotlivá průmyslová odvětví se pak liší podle „organického složení“ kapitálu; poměru konstantního a variabilního kapitálu, který je někde vysoký a jinde nízký.

Kapitál existuje, aby se mohla tvořit nadhodnota a aby se mohla tvořit stále hojněji. Existují dva očividné způsoby, jak dosáhnout tohoto cíle. Je možné prodlužovat pracovní den (se zkrácením doby na regeneraci); je možné snížit počet hodin, během nichž si dělník vydělává na svou vlastní obživu. Pokud je možné zaváděním dalších strojů nebo vylepšováním výrobního procesu dosáhnout toho, aby si dělník vydělal na obnovení své pracovní síly během čtyř hodin místo šesti, tak další dvě hodiny budou k dispozici pro tvorbu nadhodnoty. Nadhodnota dále může být zvýšena zaměstnáním manželek a dětí, protože podle teorie takzvaného železného zákona mezd (ať už ve verzi Ricardově nebo Lassalově) je mzda rovna právě prostředkům nutným k obživě celé rodiny. Teoreticky tedy znamená zaměstnání žen a dětí, že jejich služby jsou získány zadarmo, a tak nadhodnota opět vzroste.

Těmito způsoby se tedy kapitál snaží utišit svou neutišitelnou žízeň po nadhodnotě. Zde se dostáváme k první ze dvou potíží, které nakonec dovedly marxistický systém do nenapravitelného zmatku. Kapitalisté žíznící po nadhodnotě zavádějí stále více a více strojů, aby tak zkrátili dobu, kterou dělníci musí pracovat pro vlastní obživu a zvýšili tak počet hodin, kdy produkují nadhodnotu. Jak jsme viděli, konstantní kapitál žádnou nadhodnotu nevytváří. Ta je odvozena pouze od variabilního kapitálu. V tvrzení, aby kapitalisté zvýšili svou nadhodnotu, tak omezí část kapitálu, která jim nadhodnotu přináší, a rozšíří tu část, která žádnou nadhodnotu nevytváří, je něco záhadného. Tento rozpor je do očí bijící a Marxovo vysvětlení uspokojí jen ty, kteří mohou skromně říci: Credo quia impossibile. Marx byl podle Engelsova tvrzení dobře obeznámen s matematikou, ačkoliv nikdy nepochopil význam a omezení průměrů. A právě průměr používal, když se dostával do problémů.³ Je zbytečné se zabývat detaily jeho vysvětlení. Stručně, zdá se, že nadhodnota je zprůměrována a pak rozdělena mezi zaměstnavatele. Ačkoliv zavádění strojů bezpochyby snižuje množství nadhodnoty, zaměstnavatel, který se vydá touto cestou, si pro sebe zajistí větší podíl.

Další „inherentní kontradikce“ se ukázala být pro soudržnost marxistického systému ještě fatálnější a dala vzniknout bohaté literatuře věnované nekonzistenci mezi prvním a třetím dílem Kapitálu. Obtíž vznikla kvůli Marxovu tvrzení, které odráží jeho propagandistické tendence, že veškerá nadhodnota vzniká pouze z práce, v kombinaci s jiným zdůrazňovaným faktem, že „organické složení kapitálu“ (poměr konstantního a variabilního kapitálu) se v jednotlivých průmyslových odvětvích zásadně liší. Z těchto dvou tvrzení by mělo vyplývat, že v průmyslovém odvětví s větším procentem variabilního kapitálu vzniká vyšší míra zisku než odvětví, kde má lidská práce méně důležité místo. Zjevně tomu tak není. Kapitalisté mají víceméně stejnou míru zisku ve všech odvětvích, neočekávají a určitě ani nedosahují abnormálně vysokého zisku v odvětvích, kde mohou vykořisťovat více pracujících, ani abnormálně nízkého zisku tam, kde většinu práce vykonávají stroje. Tato obtíž je velmi poctivě zmíněna v prvním díle Kapitálu, ale její řešení (ačkoliv je předmětem korespondence mezi Marxem a Engelsem) bylo představeno veřejnosti o dvacet sedm let později, teprve s vydáním třetího dílu. Vysvětlení zvídavý čtenář nalezne v deváté kapitole třetího dílu Kapitálu, ale pochopení obsahu závisí na vnitřním „osvícení“. Obdivuhodně jasné je shrnutí této kapitoly od R. W. Postgatea: „Celková nadhodnota,“ jak říká, „je rovnoměrně rozdělena mezi celou kapitalistickou třídu velmi komplikovaným a ezoterickým procesem, který však není vysvětlen,“⁴ – a ani nikde jinde, mohl by klidně dodat. Bylo by dobře, kdyby příklad R. W. Postgatea následovali také ostatní Marxovi komentátoři.

Jedním z faktů, který logicky vyplývá z Marxova tragického pokusu uvést do souladu stejnou míru zisku s jeho původní pracovní teorií hodnoty, je ten, že nyní prohlašuje, že komodity se směňují při poměrech daných jejich „výrobními náklady“, které se rovnají nákladům (tj. součtu všech faktorů vstupujících do výroby, nejen pracovním nákladům, ale i nákladům na suroviny, včetně započtení časové diference atd.) plus průměrnému zisku – a nikoliv při poměrech daných jejich „hodnotou (společensky nutnou pracovní dobou atd.)“. Na tomto místě si čtenář, pokud tak již neučinil dříve, může položit otázku, co to vlastně je ta věc, kterou Marx nazývá „hodnotou“. Jelikož ani jednoho čtenáře z tisíce, kdyby přišel ke Kapitálu s panenskou myslí a zvídavým duchem, by nenapadlo, že se v prvním dílu Marx snaží o něco jiného než vysvětlit hodnotu, jež by mu řekla, v jakém poměru se jednotlivé komodity směňují mezi sebou. A dále, že zákon hodnoty, ke kterému dospěl, má vysvětlit ceny, jaké na trhu skutečně existují. Ve třetím dílu však velmi jasně říká, že cena není totéž, co směnná hodnota, a že komodity se mezi sebou nikdy (nebo téměř nikdy) nesměňují za svoje hodnoty, ale za ceny, které jsou trvale nad nebo pod jejich hodnotou. Jaký div, že vydání třetího dílu vyvolalo u mnoha marxistů velké intelektuální zmatení.

Vyznat se v tomto zmatku je dnes už téměř nemožné. Pracovní teorie hodnoty je pochopitelně jádrem marxismu. Pokud tento systém o sobě prohlašuje, že je rein wissenschaftlich, takže několik obecných poznámek snad nemůže být na škodu. V první řadě se dnes všeobecně má za to, že Marxova teorie hodnoty je právě částí jeho systému, která zastarala nejvíce. Jelikož se o problému hodnoty diskutuje již dva tisíce let, tak je velmi pravděpodobné, že lidstvo bude v této diskusi pokračovat, dokud si zachová schopnost rozumu a řeči. Každopádně již může být s určitou jistotou řečeno, že ten druh teorie hodnoty, který Marx převzal od Ricarda, je navždy mrtvý a bez naděje na vzkříšení. Rakušané nás naučili, že hodnotu nelze vysvětlit jako součet minulých nákladů. Hodnota je pohled do budoucnosti a k budoucím užitkům. Bezpochyby rakouské myšlení je dnes také na ústupu a příští generace si bude pravděpodobně pohrávat se „škálami preferencí“ a „indiferenčními křivkami“. Avšak již nic nemůže oživit způsob myšlení, ve kterém měla svoje kořeny marxistická teorie hodnoty. Bylo vskutku Marxovou smůlou, že pro svůj účel přijal teorii, které v té době již zvonil umíráček.

Další věcí, která musí působit čtenářům Marxových prací a ortodoxní marxistické literatury nemalé problémy, je to, jak často jsou běžná slova užívána v jiném významu nebo konotaci, a je zcela ponecháno na čtenáři, aby rozdíl odhalil. Pro Marxe nemá individuální dělník a individuální zaměstnavatel žádný význam. Existují pouze natolik, nakolik jsou reprezentanty třídy, do které patří. Argumentuje v tomto rámci abstraktního dělníka a abstraktního zaměstnavatele, a oba jsou stejně anemičtí jako viktoriánský duch homo economicus. Nikde se neobjevuje ani náznak faktu, že práce i řízení jsou lidské činnosti, že podnikání může být nejistou záležitostí, v níž lze peníze ztratit stejně jako získat. V Marxově světě vše, co zaměstnavatel potřebuje udělat, aby vydělal peníze, je zaměstnat dělníky, které může vykořistit. A pokud zdvojnásobí počet vykořisťovaných dělníků, zdvojnásobí si tím automaticky také nadhodnotu. V Marxově světě jsou všichni dělníci stejní a zaměnitelní. Někdy lze zásadní ideje myšlenkové školy nejlépe poznat, když jsou vysvětlovány ortodoxními a nenadanými žáky, jelikož ti se z důvodu své nižší inteligence méně hlídají. Kautský tak vyjádřil názor, že pět libovolných dospělých dělníků udělá za stejnou dobu přesně totéž množství práce jako jiných libovolných pět dělníků.⁵ Tento argument se samozřejmě nevztahuje jen na dělníky. A stejně jako zaměstnavatelé automaticky získávají nadhodnotu úměrně počtu svých zaměstnanců, tak také dělníci, nerozlišitelní jako ovce ve stádu, se automaticky vzdávají nadhodnoty a nechávají se vykořisťovat. Neexistují žádné schopnosti, žádné řízení, vyjednávání, vedení, kompetence, nekompetence, zkrátka cokoliv.

Největší a nejnásilnější posunutí významu běžně užívaného termínu se samozřejmě týká „kapitálu“ samotného, klíčového slova v diskusi. V celé marxistické literatuře toto slovo nabývá smyslu, který je okolnímu světu cizí. Pro Marxe není kapitalistou každý, kdo vlastní bohatství, a kapitalistou nemusí být ani ten, kdo vlastní výrobní prostředky. Kapitalista je někdo, kdo je osobně nečinný a žije výhradně z nadhodnoty získané vykořisťováním dělníků, které zaměstnává. Pokud bychom si představili, že by někdo vynalezl stroj schopný vykonat veškerou práci Lancashiru, který sám dokázal sestrojit a obsluhovat, skoupil všechnu bavlnu světa a držel celé lidstvo jako rukojmí, tak by bezpochyby opustil marxistický soud s čistým štítem, protože nepřipravil nikoho o nadhodnotu. Zlo má svůj počátek v uzavření pracovní smlouvy. K tomu by se dal uvést příklad ze samotného Marxe, ale opět bude názornější sáhnout do širokého proudu marxistické tradice. Takže věrný Kautský, ještě předtím, než se stal renegátem Kautským, definuje kapitál jako „hodnotu, z níž roste nadhodnota“⁶. Ještě názornější je pasáž pocházející z téhož zdroje:

„Zaměstnavatel se stává kapitalistou teprve tehdy, kdy mu množství nadhodnoty vytvořené jeho zaměstnanci zajišťuje komfortní příjem a růst bohatství, aniž by on sám musel přiložit ruku k dílu.“⁷

Emile Burns vyjadřuje tentýž názor, když poznamenává:

„Vlastnictví (v jakékoliv fyzické formě) se stává v ekonomickém smyslu kapitálem teprve tehdy, když je použito k produkci nadhodnoty, tedy, když je použito k zaměstnání dělníků, kteří samozřejmě při produkci věcí produkují také nadhodnotu.“⁸

S ohledem na méně majetné lidi, kterým je umožněno uniknout prokletí toho, že by byli kapitalisty:

„Nehraje roli, jestli zaměstnávají jednoho nebo dva lidi. Pointou je, že pracují a musejí pracovat, protože nemohou žít z práce těch několika málo lidí, které byli schopni zaměstnat.“⁹

Implikace jsou velmi podivné: pokud je získávání nadhodnoty druhem krádeže, tak trestnou se stává teprve tehdy, když je jí ukradeno takové množství, aby lupič mohl odejít na odpočinek. Pokud však musí na své dělnické ovečky dohlížet a vykonávat nějakou činnost, tak unikne prokletí díky šťastnému odpustku de minimis. Prozatím postačí poukázat na fakt, že v marxistické tradici kapitál není kapitálem, dokud neumožňuje svému vlastníkovi žít v nečinnosti a pouze z nadhodnoty.¹⁰ 

Závěrečná poznámka k marxistickému světu, kterému vládne Marxův zákon hodnoty. Je to svět, v němž se všichni pracující zabývají výrobou „komodit“ – „prodejných komodit“, abychom použili frázi, kterou nabízí Adam Smith jako test „produktivní práce“. Dnes už jsme velmi vzdáleni od světa, v němž by veškerá práce byla vtělena do „prodejných komodit“, a ve stále větší míře jsou to „služby“, čím se dnes práce zabývá. To je vskutku známka vyspělé společnosti. Colin Clark nás seznámil se stále rostoucí důležitostí terciárního sektoru oproti primárnímu a sekundárnímu. Evidentně armády administrativních pracovníků (všech druhů), pracovníků v reklamním nebo zábavním průmyslu atd. nějak nepasují do Marxova světa přádelen bavlny a parních mlýnů, kde je veškerým obsahem ekonomického života produkce komodit. Bylo by dost obtížné například pro odbory hudebníků, učitelů, lékařů, herců nebo administrativních pracovníků vyjádřit svoje stížnosti a svoje nároky v rámci marxistického systému.

Krátce řečeno, marxistický svět je zcela abstraktní, umělou a nereálnou konstrukcí, naprosto odlišný od světa, v němž probíhají naše ekonomické aktivity. Bezpochyby je ve všech vědách obvyklé nejprve vyjít ze zjednodušených předpokladů a původních hypotéz, a následně se postupně přibližovat k realitě. Námitkou proti Marxovi není, že vychází z předpokladů vzdálených realitě, ale fakt, že na to nikde v průběhu díla neupozorňuje. Od začátku píše, jako by psal o realitě, a nikde svoje čtenáře nevaruje, že zde a tady se v zájmu lepšího pochopení argumentů dopouští zjednodušení a abstrakce. Čtenář nikdy neví, jestli se právě zabývá abstrakcí nebo realitou. Je naprosto jasné, že to neví ani Marx, nebo se o to vůbec nezajímá. Světu trvalo celé dvě generace, než zjistil, že to je pravděpodobně největší překážkou pro pochopení Marxe.

Je stále jasnější, že reálným předmětem diskusí je nikoliv fakt, zda Marx uspěl ve své obžalobě kapitalismu, nýbrž fakt, jak vůbec tato obžaloba vypadá. Nepříliš uspokojivou odpovědí na kritiku Marxe, jakou je například klasický výklad od Böhm-Bawerka nebo v současnosti od H. W. B. Josepha totiž zní, že ačkoliv kritici velmi úspěšně zaměřili svoji artilérii proti něčemu, co Marx (nepopiratelně) řekl, tak ve skutečnosti (ať už to řekl či nikoliv) měl Marx na mysli něco zcela jiného. Tato odpověď na kritiku z marxistické strany se už stala velmi zažitou. Takže například A. D. Lindsay – a v tomto ohledu není zdaleka jediný – připouští, že „každý, kdo si přečte a pochopí tuto kritiku, je nucen uznat, že na ni neexistuje odpověď, za předpokladu, že korektně popisuje otázky, na něž se Marx snažil odpovědět, i Marxovy odpovědi“¹¹. Namísto, abychom opakovali tuto „chybně mířenou“ kritiku, bude vhodné si poslechnout několik z inteligentnějších obdivovatelů Marxe a zjistit, pokud to bude možné, jak si ho vykládají. Konkrétně tedy, jak si vysvětlují „zdánlivý rozpor“ (užijeme diplomatického slovníku) mezi prvním a třetím dílem Kapitálu; co si myslí o Marxově pracovní teorii hodnoty, a ještě konkrétněji, co si myslí, že Marxův termín „hodnota“ znamená.

Jako prvního si vezměme Croceho. Ten poukazuje na to, že vůbec není snadné porozumět přesné podstatě výzkumu, který Marx provádí. A dodává (nepřekvapivě), „zdá se, že autor sám si není vždy vědom zvláštního charakteru svého výzkumu“¹². Kapitál je prý abstraktním výzkumným dílem zabývajícím se „formální a ideální společností, vydedukovanou z hypotéz, které samozřejmě neodpovídají skutečným faktům v průběhu dějin“¹³. Stěží by šlo napsat jasněji, že Kapitál má asi takovou souvislost se skutečností, jakou by měla aplikace Paretova optima na království nebeské. Co se týče Marxovy teorie hodnoty, tak si Croce klade otázku: „Za jakých podmínek a po splnění jakých předpokladů je Marxova teorie myslitelná?“ Byl to Croce, kdo zdůraznil to poslední slovo.

Loria je výjimečně seriózním kritikem, ale je také spisovatelem, který zprvu předčil všechny ostatní v extravaganci svých chvalozpěvů na Kapitál, takže bychom ho měli vyslechnout. Pro něj byl první díl Kapitálu „mistrovským kouskem, který je jako celek nesrovnatelně úžasný“ – a vychválil ho ještě mnohem výše. A přesto právě pro Loriu představoval třetí díl „smrtelný úder celému systému“ a podle něj právě toto vědomí zabránilo Marxovi v dokončení Kapitálu za jeho života: „Můžeme se divit, že se jeho ruka chvěla a jeho duch váhal před tímto neodvratným aktem destrukce?“¹⁴ Toto je možná příliš melodramatické. To, že Marx nedokončil Kapitál, je jistě součástí problému, ale pravděpodobnějším vysvětlením mohl být jeho zdravotní stav. Dále Loria prohlásil, že se cítí povinován k „tvrdému, ale spravedlivému úsudku“, že Marx „místo slibovaného řešení přinesl pouze mystifikaci“. Vidí ve vydání třetího dílu „naprostý teoretický bankrot“ a „vědeckou sebevraždu, … nejexplicitnější kapitulaci vlastního učení“ (I'abdicazione piu esplicita alla dottrina stessa) a „naprostý a kompletní příklon k nejortodoxnější doktríně nenáviděných vulgárních ekonomů“. Dospěl tedy k názoru, že Marxova „fundamentální ekonomická teorie je v zásadě zkažená a on sám je odpovědný za její redukci na beznadějnou absurditu“.¹⁵

Obdobné pocity jako Loria vyjádřil po přečtení třetího dílu Werner Sombart (podle Engelse jediný z německých profesorů, který dokázal Marxovi plně porozumět). „Vrtění hlavou,“ jak říká, „nejlépe odpovídá pravděpodobnému účinku, jaký bude mít na většinu čtenářů četba třetího dílu. Většina z nich nebude považovat „řešení“ hádanky průměrné míry zisku za skutečné řešení; budou si myslet, že uzel byl rozetnut a nikoliv rozvázán. Když se náhle z hlubin vynoří “docela obyčejná“ teorie výrobních nákladů, znamená to, že oslavovaná doktrína pracovní hodnoty byla pohřbena. Když máme nakonec vysvětlit zisky pomocí nákladů na výrobu, jaký je smysl celého těžkopádného aparátu teorií hodnoty a nadhodnoty?“¹⁶ Sombart sám byl rovněž prvním, kdo se pokusil zachránit Marxe interpretací, že jeho „zákon hodnoty“ není zákonem cen, které reálně existují na trhu, ale „čistě teoretickou konstrukcí“. Na jeho apologii velmi zručně odpověděl již Böhm-Bawerk ve svém klasickém výkladu, proto by bylo opakování nadbytečné. 

Roztáhněme teď síť poněkud šířeji. Robert Wilbrandt nám ve velice citlivém zhodnocení Karla Marxe nabízí dva postřehy, které mohou být vodítkem k odhalení Marxových skutečných úmyslů, jak je popisují jeho obdivovatelé. Prvním postřehem je poměrně naivní přiznání, že první díl Kapitálu (1867) musel zůstat nepochopen až do doby vydání třetího dílu (1894).¹⁷ V průběhu sedmadvaceti let však sám autor zemřel. Proto mnoho lidí přisuzuje velký podíl zodpovědnosti za konečné vyznění třetího dílu Engelsovi, takže zůstává otázkou, jestli měl samotný Marx příležitost k pochopení svého prvního dílu – což je víceméně totéž, co říká také Croce. Ve skutečnosti není třetí díl klíčem k pochopení dílu prvního. Pravdou je, že podmínkou vydání třetího dílu byla nevyhnutelná revize ortodoxní interpretace prvního dílu, pokud mělo být zachováno zdání konzistence celého systému.

Další podnětný postřeh, který nám poskytl R. Wilbrandt, je na první pohled dost překvapivý. V protikladu k názoru, že to, co Kapitál představuje, je analýza abstraktního kapitalismu (nikoliv kapitalismu v  konkrétním státě a konkrétní době, ale čistého ideálního kapitalismu), Wilbrand by si přál, abychom uvěřili, že Marx měl v prvním díle na mysli podmínky v předkapitalistické středověké společnosti; a v tomto tvrzení nachází pro Marxe ospravedlnění.¹⁸ To není zrovna obvyklý výklad, ale je to v souladu s opačnou koncepcí, která vyjasňuje, že ať už Marx mluví o čemkoliv, jistě nemluví o světě takovém, jak ho známe tady a teď.

Bez průvodců nezůstaneme ani ve Velké Británii. Je celkem pravděpodobné, že A. D. Lindsay na naše téma vrhnul stejně tolik tmy jako světla. Od Croceho převzal názor, že kapitalismus, který Marx analyzoval, neexistuje, jelikož žádná společnost není zcela kapitalistická. Nastiňuje možné úhly pohledu a dodává: „Jestliže toto je skutečnou podstatou Marxovy doktríny…“, ale nějak v jeho hlase chybí jistota, že tomu tak skutečně je.¹⁹ Zjišťuje, že pokud má Marx uniknout obvinění, že byl neschopný břídil, tak se musí připustit, že používá termín hodnota ve dvou významech, „poprvé ve smyslu cena a podruhé v charakteristickém vlastním smyslu“²⁰. Stále však tápeme v temnotě, jaký je onen charakteristicky vlastní smysl Marxovy hodnoty, která září ze třetího dílu, aby osvětlila temná místa v dílu prvním – hodnoty, kterou Loria popsal jako „fantastickou či transcendentní hodnotu, která nemá, a ani nemůže mít žádný vztah ke skutečnosti“²¹. A. D. Lindsay si uvědomil, že je zapotřebí alespoň nějaké definice neurčitého termínu „hodnota“, a navrhuje, že „vnitřní směnnou hodnotou má Marx na mysli tu hodnotu, kterou by komodity měly v řádně organizované společnosti, kde práce plní svou patřičnou úlohu“²². Mimo legitimních pochybností, zda by se takový výklad dal doložit něčím, co Marx napsal, pozorujeme, že je velmi správně ponecháno naší úvaze, co je to řádně organizovaná společnost, a kdy práce plní svou patřičnou úlohu. 

G. D. H. Coleovi vděčíme za knihu s velmi sebevědomým názvem: Co měl Marx ve skutečnosti na mysli (What Marx Really Meant). Na naši otázku odpovídá – a pravdivě, co se třetího dílu týče – že marxistická teorie směnné hodnoty je unikátní tím, že není teorií ceny. „Vskutku,“ jak dodává, „je velice pochybné, jestli Marxova směnná hodnota má vůbec nějakou souvislost s cenou.“²³ Tedy v Marxových spisech „hodnota“ znamená množství práce, které je do nějaké věci vtělené, a to je něco docela rozdílného od ceny, která skutečně na trhu existuje nebo má tendenci existovat.²⁴ Identita hodnoty a vtělené práce je však něco, o čem si Marx dozajista myslel, že to dokázal (a tedy je to něco vyžadující důkazu) na prvních stranách Kapitálu. Je pravda, že i Croce říká, že Marx předpokládal ekvivalenci hodnoty a práce. Pokud je identita práce a hodnoty záležitostí definice a předpokladu, tak alespoň víme, jaký smysl přikládal Marx slovu „hodnota“. V tom případě je však onen předstíraný důkaz v první kapitole prvního dílu pouze vlčí mlhou, jelikož člověk přece definice nedokazuje. A také v tom případě bych měl obavu, že pokud celý Kapitál spočívá na nějaké arbitrární definici, která implikuje závěr, jehož má být dosaženo, tak je příkladem pohybu v kruhu ještě trapnějším, než ti nejkritičtější kritici Marxe vůbec doufali. Pokud je na druhé straně identita práce a hodnoty záležitostí důkazu a nikoliv definice, pak stále marně pátráme po významu, který Marx termínu „hodnota“ přisuzoval.  

Vysvětlení, k němuž nás Cole vede, zní, že „marxistická teorie hodnoty není teorií cen, nýbrž teorií společenské distribuce výrobních zdrojů“²⁵. Pokud musíme z Marxe vyčíst něco, co v něm moc patrné není, pokud (jak to udělal Croce) má být náš přístup determinován otázkou, za jakých podmínek a předpokladů je Marxova teorie „myslitelná“, pak to může být stejně dobré vysvětlení jako kterékoliv jiné a je asi lepší než většina ostatních. Problém, který Cole docela přirozeně a pochopitelně pociťuje, je ten, že na stovkách a tisících stran, které Marx popsal, neříká téměř nic, co by tuto verzi podpořilo. „Proč,“ ptá se Cole, „Marx v prvním dílu Das Kapital tak často mluví, jako by se komodity prodávaly za svoje hodnoty, když je to naprosto nekonzistentní se všemi důkazy, a později ve své knize zcela jasně řekne, že se za svoje hodnoty neprodávají?“²⁶ Můžeme se domnívat, že existuje lepší odpověď, než Cole naznačuje. Jestliže v celém prvním dílu Marx říká, že se komodity prodávají za svoje hodnoty, tak prostý člověk nabývá dojmu, že je to tím, že si to Marx skutečně myslel. Marx totiž přímo zločinně opomenul definovat termíny, které používá. A přirozeným následkem takové neopatrnosti je, že se slova promíchávají v hlavě, každé může mít půl tuctu potenciálních významů, a výsledkem je totální zmatek. S náznakem pohrdání mluví Croce o Marxovi, který „zanedbal veškerá předběžná a přesná vysvětlení používaných termínů, která by mu jeho úkol usnadnila“²⁷. Ve spojení s otázkou Colea je příznačné, že Engels, jakožto oficiální interpret, se také vyjádřil v tom smyslu, jako by úvodní kapitoly Kapitálu byly klíčem k pochopení cen na Bond Street. Anti-Dühring je z větší části naprosto hrozná kniha – vhodná jenom k tomu, aby byla jednou z šesti knih, které by měl dostat Adolf Hitler na opuštěném ostrově – přesto je používána jako oficiální souhrn marxismu tak, jak byl tehdy chápán. A je poučné se podívat, co říká Engels, když mluví o „zákonu hodnoty v moderních buržoazních ekonomikách, kde je hodnota komodity mírou společensky nezbytné práce do ní vtělené“.²⁸ 

Podrobněji mluví G. Sorel o Marxovi a podstatě marxismu v následující kapitole; k tématu, které máme před sebou, bychom mu však mohli povolit toto předčasné vystoupení. Sorel je zjevně „jelen“ ze všech obtíží, kterým musí čelit inteligentní marxista. Když Marx jasně nemohl mít na mysli to, co řekl, proč probůh tak zcela selhal v tom, vyjádřit, co měl na mysli? Poté, co zredukoval Marxovo dílo na „mytické obrazy“ v soreliánském smyslu, odpověděl na námitku, že Marx sám očividně nehodlal být tvůrcem mýtů, nádhernou a geniální frází: „C’est qu’il était fort passionné et que, maintes fois, la passion l'a empêché de reconnaître des réalités très claires.“²⁹ (Protože byl velmi vášnivý a vášeň brání jasnému poznání reality.)

Dalším svědkům musí být na jejich svědectví vymezeno ještě méně času. Je zde Max Beer, který v Marxově díle vidí spíše politické a sociální slogany než ekonomické pravdy.³⁰ S otázkou, co měl Marx ve skutečnosti na mysli, se vypořádává až příliš zbrkle. Marx zkrátka poskytl slogany a soreliánské mýty; a když přijde na slogany a mýty, tak otázka jejich pravdivosti nějak zaniká na pozadí. Vlastně vůbec nezáleží na tom, co měl Marx na mysli, nebo jestli měl vůbec něco na mysli. Dal nám půltucet výborných politických sloganů a bojových pokřiků. Poněkud „více oduševněle“, ale v zásadě se stejnou logikou nám Joan Robinsonová připomíná Voltairův postřeh, že je možné zabít stádo ovcí zaříkáváním, pokud se jim současně podá dost arzeniku. Ovcemi zde mají být současní obhájci kapitalismu. Ostatním „Marxův pronikavý vhled a hořká nenávist k útlaku poskytla arzenik, zatímco pracovní teorie hodnoty poskytla zaříkávání k odvedení pozornosti“.³¹

Tato antologie Marxových přátel a obdivovatelů, se již pomalu stává nudnou. Ale houf svědků nám může poskytnout cennou lekci, kterou bychom jinak tak snadno nedostali. Vidět Böhm-Bawerka nebo H. W. B. Josepha cupovat Marxe na kousíčky je přízemním potěšením, jelikož jsou oba spisovatelé, kteří chápou jen obvyklý význam slov. A nedokázali přijít na to, že to, co měl Marx ve skutečnosti na mysli, nemusí nezbytně mít nějakou logickou souvislost s tím, co nepopiratelně řekl nebo napsal. Vidět Marxe obklopeného jeho přáteli a učedníky poskytuje potěšení naprosto jiného řádu. Je totiž zcela jasné, že žádný z nich nemá nejmenší tušení, co měl Marx doopravdy na mysli, a dokonce mají i vážné pochybnosti, o čem to vlastně mluví; můžeme mít dokonce za to, že ani Marx sám pořádně nechápal, co dělá. Dnes neexistuje nikdo, kdo by nám mohl s jistotou vysvětlit, co měl Marx na mysli, když mluvil o „hodnotě“. Kapitál je krátce řečeno třísvazkové pojednání o teorii hodnoty a jejích různých aplikacích. A přesto v něm Marx pojem „hodnota“ nedokázal přesně definovat, aby si ho každý, kdo sleduje jeho předlouhý svitek od roku 1867 do roku 1894, nemohl vyložit po svém. Víte někdo, nač se má slovo hodnota aplikovat? Snad na svět, v němž Marx žil? Nebo na abstraktní „čistě kapitalistický“ svět, který existoval v jeho představách a nikde jinde? Nebo (jakkoliv se ten nápad může zdát divný) měl Marx (pravděpodobně nevědomky) na mysli podmínky ve středověku? Kdo ví. Marx, jak se říká, byl prorokem – byť prorokem, jehož ambice ležely v politickém směru – a možná je toto nejlepší přístup. Člověk se nesnaží použít na Jeremiáše nebo Ezechiela obvyklou logiku, které jsou podřízeni všichni lidé nenadaní božským vnuknutím. Možná, že omyl, kterého se dopustili svět a všichni Marxovi kritikové, spočívá právě v tom, že nepovažují Marxe za proroka – člověka nad veškerou logikou mumlajícího kryptická a nepochopitelná slova, která si každý může interpretovat, jak se mu zamane.³²

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Wilbrandt: Karl Marx, str. 98.
2) Wilbrandt: Karl Marx, str. 100.
3) H. W. B. Joseph (The Labour Theory of Value in Karl Marx, str. 39, 66, 73) jasně ukázal, jaký zmatek Marx vytvořil, když si začal hrát se svými průměry.
4) R. W. Postgate: Karl Marx, str. 78.
5) Kautský: Economic Doctrines of Karl Marx, str. 125.
6) Kautský: Economic Doctrines of Karl Marx, str. 54.
7) Kautský: Economic Doctrines of Karl Marx, str. 124.
8) Emile Burns: What is Marxism? str. 21.
9) Emile Burns: What is Marxism? str. 62.
10) V této marxistické tradici by byla ona příslovečná vdova s příjmem 150 liber ročně odvozeným z dividend průmyslových akcií daleko typičtějším příkladem upířího kapitalisty než Lord Nuffield nebo Lord Melchett.
11) Lindsay: Karl Marx’s Capital, str. 55.
12) Croce: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. 48.
13) Croce: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. 50.
14) Loria: Karl Marx, str. 78.
15) Loria: Karl Marx, str. 83-84.
16) Sombart: Zur Kritik des Ökonomischen Systems von Karl Marx, díl. VII., část 4., str. 571.
17) Wilbrandt: Karl Marx, str. 96. „Aber der erste Band, dem erst nach Jahrzehnten die anderen folgten gab so wenig Fingerzeige für das richtige Verständnis, dass er missverstanden werden musste, solange man den dritten Band nicht hatte.“ (První díl, na který o desítky let později navázaly další, však tak málo naznačoval správné chápání, že musel být nepochopen, dokud nebyl k dispozici třetí díl.)
18) Wilbrandt: Karl Marx, str. 100, 106.
19) Úvod ke Crocemu: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. xx.
20) Úvod ke Crocemu: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. xviii.
21) Loria: Karl Marx, str. 77.
22) Lindsay: Karl Marx’s Capital, str. 71.
23) Cole: What Marx Really Meant, str. 207.
24) Cole: What Marx Really Meant, str. 211.
25) Cole: What Marx Really Meant, str. 221.
26) Cole: What Marx Really Meant, str. 228.
27) Croce: Historical Materialism and the Economics of Karl Marx, str. 49.
28) Engels: Anti-Dühring, str. 119.
29) Sorel: La Décomposition du Marxisme, str. 58–59.
30) Beer: The Life and Teaching of Karl Marx, str. 129.
31) Joan Robinson: An Essay on Marxian Economics, str. 27.
32) Člověk se obvykle v těchto záležitostech neobrací k románům. Nicméně vypravěč v románu od Vicky Baumové Marion Lebt očividně mluví z vlastní zkušenosti: „Spisy Karla Marxe mi byly předány jako Bible, abych se z nich naučil základy socialismu. Stejně jako Písmo byly na několika místech hluboce pohlcující a zbytek byl absolutně nudný. Stejně jako Písmo obsahovaly mnoho zamýšlených i nezamýšlených nejasností. Stejně jako Písmo si na některých místech protiřečily a bylo beznadějné chtít se pročíst skrz to celé.“ (str. 135).