Socialistická tradice (XXV. část) - Anglický socialismus (1. část)

Mises.cz: 16. září 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Raný anglický socialismus

V této kapitole se podíváme na některé anglické autory, kteří ačkoliv jako jednotlivci nedosáhli velkého vlivu, nejsou bez zajímavosti, pokud je bereme jako skupinu. Dnes je mnohem rozšířenější znalost, než tomu bylo ještě před půl stoletím, že všechny zásadní prvky marxistického myšlení byly obsaženy v předchozích dílech autorů, kteří ve své době byli téměř neznámí, a kteří byli zachráněni z propasti zapomnění v době pozdější. Pro náš účel, a ještě před detailnější analýzou v další kapitole, můžeme pokládat za základ marxismu doktrínu vykořisťování. Tzn. „nezaplacené“ práce plynoucí z faktu, že dělník, který by si na svoji obživu byl schopen vydělat za určité množství pracovních hodin, je nucen svým zaměstnavatelem pracovat déle a výdělky z těchto hodin nezaplacené práce spadnou do klína kapitalistovi. Pokud bychom se drželi striktní chronologie, tak by se tito autoři měli objevit už před Owenem, Blancem a Proudhonem. Ovšem náš zájem o ně je odvozen z faktu, do jaké míry anticipovali vědecký socialismus, a tak se jevilo vhodné počkat s nimi do doby, než se dostaneme k Marxovi.

Agrární socialismus

Na cestě k předmarxistickým socialistům je vhodné udělat odbočku ke dvěma představitelům agrárního socialismu, kteří doktrínu krádeže a vykořisťování aplikovali na rentu z půdy. Těmito dvěma autory jsou Spence a Ogilvie.
 

(a) Spence

Thomas Spence (1750-1814) byl chudým mužem bez výrazného nadání, který se podivným řízením osudu stal symbolem svého hnutí a sehrál určitou roli v dějinách. Ve věku 25 let, kdy se živil jako učitel, přednesl pro Filosofickou společnost Newcastle upon Tyne přednášku The Real Rights of Man, za což byl ze společnosti vyloučen. Rodiče jeho žáků posléze požadovali jeho propuštění. Zbytek života zasvětil politické agitaci a jeho přednáška byla přetištěna vícekrát, než by její pochybný přínos opravňoval. Spence založil společnost „Spencovců“ a vytvořil ústavu pro „Spencean Commonwealth.“ Strávil nějaký čas ve vězení, když své posluchače podněcoval k vraždění majitelů půdy. Mezi jeho různými novinářskými podniky bylo periodikum s lákavým názvem Vepřové maso aneb poučení pro svinské davy. Ačkoliv se mu dostalo té cti, že byl sepsán jeho životopis, všechny jeho zásadní myšlenky byly obsaženy již na několika stranách jeho přednášky v Newcastlu, kterou zahájil svou kariéru.¹

Podstatou jeho přednášky je vysvětlení přirozeného zákona, podle kterého mají všichni lidé stejný nárok na pozemkové vlastnictví. Vyjádřeno pozdější frází „Bůh dal zemi všem lidem.“ Toto právo nemůže být ani zobchodováno, protože následující generace budou mít stejný zájem a jejich předci neměli žádné právo připravit je o jejich spravedlivé dědictví. Z toho plyne, že v každém okamžiku je veškerá půda společným vlastnictvím všech obyvatel země. V realitě běžného dne si pozemkové vlastnictví uzurpovala hrstka tyranů, bez jejichž povolení nemůže zbytek lidstva žít. Prvními vlastníky půdy byli uzurpátoři a všichni, kdo přišli po nich, dostali buď půdu jako dědictví, nebo si ji koupili od původních uzurpátorů. Majitelé půdy mohou žádat, aby se všichni ostatní lidé přesunuli pryč z jejich pozemků. A pokud by se společně domluvili, tak „zbytek lidstva by mohl jít jen na nebesa, protože tady by pro něj nebylo žádné místo.“²

Spenceho recept na nápravu zní, aby obyvatelé všech farností uspořádali schůzi, na které by se znovu domohli svých dlouho ztracených práv. Půda by se pak stala společnou a renta z půdy by šla do společné pokladny, kde by pak sloužila různým chvályhodným cílům. Kromě toho se Spence posouvá ke světu Godwinovské anarchie, ve kterém centrální vláda mizí a zůstávají jen rady jednotlivých farností. Ty dělají jen málo, protože je není třeba mnoho vykonat. „Vláda se nemusí míchat do každé triviality,“³ a může většinu nechat na neaktivitě farních rad. Navíc nemusí existovat žádné daně mimo renty, která bude plnit pokladny farností. Nebudou žádní celníci, žádní výběrčí, žádné armády, žádní příjemci státních penzí, tedy „žádní takoví parazité, které teď musíme vydržovat.“⁴ Spencův svět je tedy nakonec světem Godwinovských farních rad, které jsou vydržovány rentou ze zespolečenštěné půdy.
 

(b) Ogilvie

William Ogilvie z Pittensearu (1736-1819) byl mužem docela jiného kalibru než Spence. Byl profesorem na Kingˊs College v Aberdeenu, který se kromě výuky humanitních předmětů zajímal také o zemědělství. Jeho Essay on the Right of Property in Land vyšla roku 1782 a, jak se sluší na důstojného profesora, byla jeho jediným příspěvkem k celé kontroverzi. Jak indikuje již název práce, Ogilvie také vycházel z přirozeného práva. Země byla dána lidem „ke společnému obývání“⁵ a z tohoto obecného práva nikdo nemůže odvodit nárok na víc než na rovný podíl.⁶ Tento nárok na rovný podíl je navíc nepřenosný. Je to právo, kterého se nelze vzdát. Předcházelo municipálním zákonům a nemůže být jimi zrušeno. Je povinností státu zajistit svým občanům toto jejich právo.⁷

Je podivné, že Ogilvie a další s podobnou tendencí, kteří vycházeli z učení přirozeného práva, interpretovali toto právo jen v hranicích státu a týkající se občanů státu. To je očividný nedostatek. Je vždy riskantní pokoušet se příliš precizně kodifikovat obsah přirozeného práva nebo zkoumat příliš zvědavě mysl Stvořitele. I podle opatrných slov Johna Locka „Bůh dal zemi všem lidem společně.“ Z toho ale neplyne, že dal půdu Anglie Angličanům, nebo půdu Francie Francouzům. Pokud se podíváme na historii posledních dvou tisíciletí, tak je velmi pravděpodobné, že spíše nedal. Z principu „Bůh dal zemi všem lidem společně“ nemůže Ogilvie po právu vyvodit, že by všichni Britové měli nárok na 1/46 miliontinu z půdy Velké Británie (s možnými modifikacemi, co se týče Severního Irska). Onen zákonný nárok je na alikvotní část z povrchu celého světa a stejný nárok by měli i všichni obyvatelé Číny, Peru a Lichtenštejnska.

Když se vrátíme k Ogilviemu, tak potíž, se kterou byl konfrontován, pramení z uvědomění si, že propojené s právem na poměrnou část půdy je další právo založené na práci, která byla vynaložena na vylepšení pozemků.⁸ Zkombinovat tyto dva principy, které jsou někde v protikladu, by mělo být cílem agrárních zákonů.⁹ Během pokusu rozplést, co by podle přirozeného práva mělo připadnout člověku, který zkultivoval a drží více než poměrnou část půdy, na kterou by měl z přirozeného práva nárok, a který svou prací vylepšil veškerou půdu, kterou má zabranou, Ogilvie rozdělil cenu půdy na tři složky. První složkou je původní hodnota půdy (bezkrevný a nepolapitelný duch, jehož bylo Ricardovým údělem od té doby pronásledovat). Druhou složkou je hodnota vylepšení, která provedl současný vlastník nebo jeho předchůdce. Třetí složkou je „potenciální zlepšitelná hodnota“, což znamená hodnota, kterou by půda mohla získat dalším vylepšováním. Jakýkoliv vlastník pozemků má právo na všechny tři části hodnoty půdy, která by mu připadla jako jeho přirozený podíl. Avšak, co se týče půdy, kterou drží nad to, tam má právo pouze na druhou část hodnoty. Nemá nárok ani na původní ani na potenciální hodnotu.¹⁰ To je uspokojivé akademické řešení, ale současně problém k zešílení pro jakéhokoliv autorizovaného účetního či odhadce, který by měl stanovit příslušné části hodnoty v některém konkrétním případě.

Nejenže přirozený zákon nařizuje, nakolik je to proveditelné, usazení populace na poměrných částech národních pozemků, ale taková politika je také prokazatelně ve veřejném zájmu. Ogilvie byl samozřejmě i přívržencem utilitarismu a věřil, že cílem státu má být zvyšování veřejného blaha. Jako humanitní profesor ztotožňoval toto blaho s ctností a jako znalec zemědělství věděl, že zemědělci jsou těmi nejctnostnějšími z lidí. U Ogilvieho můžeme vskutku vidět výraznou fyziokratickou stránku. Věří, že práce věnovaná zemědělství zvyšuje veřejné blaho více než práce vynaložená jakýmkoliv jiným směrem. Poněkud pohrdavě se vyjadřuje o důležitosti řemesel a obchodu. „Ten národ, který se snaží podporovat výrobce, je velmi podveden a obelhán, pokud mají vyrábět nad vnitřní nezbytnou potřebu,“ – alespoň dokud zemědělství nedosáhne svého největšího rozvoje.¹¹

Pokud je rozmnožení zemědělců v každém směru výhodné, tak naopak „nadměrná koncentrace pozemkového vlastnictví“ se pojí s mnoha negativními důsledky. Právě pojednání o tomto aspektu otázky pozemkového vlastnictví kvalifikuje Ogilvieho mezi předchůdce Marxe. Z důvodu záboru půdy několika málo lidmi „štěstí lidstva bylo celé věky potlačeno více než veškerou tyranií králů, podvody kněžích a šikanou právníků dohromady. Ačkoliv toto byla údajně největší zla postihující lidská společenství.“¹² Vybíráním „nadměrné renty“, dodává, „praktikují vlastníci půdy nejodpornější formu lichvy a zbavují práci, která byla skutečně vynaložena, její zasloužené odměny.“¹³ To je monopol, který může vést až k vyhladovění populace, podobně jako by tomu mohlo být u monopolu pekařů. V důsledku nedostatku výživy se populace „stává zakrslou, oslabenou a deformovanou.“¹⁴ Zatímco vlastníci půdy protestují proti daním uvaleným státem a kritizují příjemce státních penzí, tak by měli mít na paměti, že „jejich vlastní velké příjmy jsou formou penzí a jejich pozice je úřední sinekurou. Kdokoliv se těší příjmu neúměrnému jeho pracovitosti a námaze jeho nebo jeho předků, tak je parazitem, který našel způsob, jak šidit a okrádat veřejnost a konkrétněji lidi v tom obvodě, kde žije.“ Navíc se dědičné příjmy držitele půdy zvyšují bez jakéhokoliv jeho úsilí: „Je to odměna za lenost.“¹⁵

Toto je spíše hlas syna hněvu¹⁶ než profesora humanitních studií. Můžeme si všimnout, že renta je odsuzována, protože zbavuje práci její spravedlivé odměny. Dále implikuje, že odměna by měla být úměrná pracovitosti či námaze – ačkoliv v klíčové pasáži se připouští, že to může být i práce předků. Když se však Ogilvie posune od ohnivé analýzy k praktickým návrhům, tak se jeho řev lva změní na mírumilovný zpěv hrdličky. Po všech řečech o parazitech mohl být sám Ogilvie udiven vlastní umírněností. Nakonec vše vyústí v návrh, aby si každý obyvatel ve věku jednadvaceti let mohl nárokovat příděl pozemku o rozloze čtyřiceti akrů k obývání a kultivaci. Nemusíme se zabývat detaily a modifikacemi tohoto plánu, ale významné je, že pozemky nebudou k dispozici bezplatně. Bude zde renta, i když to má být poctivá renta, která se bude platit majitelům, a také dočasná renta splatná bývalým nájemcům. Současně, i když se krčí jen v poznámce pod čarou, člověk musí prokázat určitou spolehlivost, aby si pozemky mohl nárokovat. Ještě více udivující je návrh, že nový držitel pozemku má „platit pánovi usedlosti určité služby feudální povahy, které by měly být regulovány tak, aby vytvořily stupeň spojení a vzájemné závislosti, jež mohou být vhodné pro uchování řádu a podřízenosti v zemi bez nebezpečného vzestupu útlaku a zneužití.“ Navzdory vehementnímu jazyku v analytické části, Ogilvie nevyprodukoval víc než umírněný návrh na podporu drobnějších nájemců, a ještě ho zabalil do podmínek, které jsou z moderního hlediska spíše odrazující.¹⁷

Samo o sobě to není příliš důležité a význam to má jen jako ukázka, jak byly Ogilviemu cizí všechny demokratické nebo proletářské instinkty, když se podíváme na jeho návrhy k realizaci změn. Jeho ideou je, že tuto reformu by mohl provést vítězný monarcha v čele dobyvatelské armády. Dokonce provedení takových reforem by „mohlo i v očích rozumu a filosofie téměř ospravedlnit ambiciózní touhu po dobývání v hrudi heroického vladaře.“¹⁸ Také „vladaři sedící na nejistých trůnech“ by mohli tento plán využít jako úplatek, jak svou pozici lépe zajistit.¹⁹ Zde má na mysli především osobu Bedřicha Velikého. Pro nás je zvláštní vzhlížet k velkorysé predispozici triumfujícího Hitlera nebo Tamerlána za účelem zavedení agrární reformy.

To byli Spence a Ogilvie jako představitelé tradice agrárního socialismu. Neměli s předmarxisty mnoho společného, ale ve vztahu k jednomu druhu vlastnictví – vlastnictví půdy – popularizovali ideu renty jako loupeže a vykořisťování.
 

Předmarxisté

Anglickými předmarxisty máme na mysli autory, kteří přišli s marxistickou teorií vykořisťování a nadhodnoty postavenou na Ricardových základech několik desetiletí před Marxem. Vybereme si z nich pět příkladů. Jsou jimi Charles Hall (1740-1825), William Thompson (1775-1833), Thomas Hodgskin (1783-1869), J. F. Bray (1809-1897) a John Gray (1799-1883). Je nemožné a pravděpodobně také nežádoucí popisovat Marxovy předchůdce příliš detailně. O každém řekneme jenom tolik, abychom si vytvořili přehled o celé skupině.
 

(c) Charles Hall

Charles Hall (1740-1825) se nevyhnutelně objevuje jako první. Částečně kvůli datu narození a dále proto, že hlásá přístup a řešení, která ho staví po bok agrárním socialistům, které jsme právě popsali. Je o něm známo poměrně málo kromě toho, že vystudoval medicínu na univerzitě v nizozemském Leidenu. Vykonával praxi ve městě Travistock v Devonu. Měl velkou rodinu a zemřel ve vězení pro dlužníky. Nikoliv proto, že by byl nesolventní, ale protože odmítl uznat sporný dluh. Jako principiální člověk si odmítl koupit svobodu podřízením se nespravedlivému požadavku.

Byl pravděpodobně dobrým lékařem – přinejmenším psal jako dobrý lékař. Zvědavcům, kteří by se ptali, proč by měl být lékař považován za kompetentního psát o politických a ekonomických záležitostech, odpovídá, že nikdo není kvalifikovanější než lékař, aby psal o utrpení lidí:

„Lékaře zvou do obydlí lidí všech tříd včetně nejsoukromějších částí. Vídá je u jejich krbů, jejich stolů a v jejich postelích. Vidí je, když pracují nebo odpočívají. Vídá je ve zdraví, v nemoci i na prahu smrti. Často se mu svěřují se svými nadějemi i obavami, svými úspěchy a zklamáním, protože ty obvykle souvisejí s jejich nemocemi. Často si také ulevují ve věcech, které nesouvisí s jejich zdravím.“²⁰

Taková je zkušenost rodinného lékaře, kterou se zcela oprávněně může chlubit. Dobrý lékař má vždy unikátní možnost poznávat své bližní. V případě Halla tato kvalita podbarvuje celé pojednání. Podařilo se mu prodat dojem intimní znalosti lidského utrpení lépe než ostatním zde zmíněným autorům.

Hallova kniha nese název The Effects of Civilisation on the People in European States a její teze je prostá. Ukazuje, jak civilizace, se svými výdobytky a zamořením, byla ku prospěchu jen privilegované menšiny, zatímco uvrhla do bídy a deprese většinu lidstva. V každém ohledu jsou chudí v civilizovaných zemích zneužíváni a netěží nic z pokroku lidstva. V knize, která se zabývá dopady civilizace, je vhodné si na začátku definovat, co autor má na mysli termínem „civilizace.“ Hall má připravenou přesnou definici: „civilizace spočívá ve studiu a znalosti věd a v produkci a užívání předmětů životní radosti, elegance a luxusu.“²¹ V průběhu argumentace je jasné, že elegance a luxus nejsou pro chudé. Jsou vyhrazeny jen privilegovaným.

Výraznou vlastností společnosti, jak ji vidí Hall při každodenním provozování své profese, je její rozdělení na chudé a bohaté. Chudí nejsou pouze zanedbáváni. Jsou zcela zapomenuti. Politikové a státníci se zajímají o všechny možné aspekty národního života, ale když dojde na

„stav a podmínky velké masy lidí, jak jsou živeni, jak jsou šaceni, v jakých domech žijí, jak jsou zásobeni palivem, jak jsou vzděláváni, krátce, jaké výhody duševní, tělesné i duchovní si užívají nebo jim chybí, tak nikdo (v roce 1805) není dost zvědavý, aby se zeptal.“

Je to bídný stav chudých, který Hall staví do popředí. Základní věcí je, že „chudí nejsou ve skutečnosti vybaveni v dostatečném množství ani základními nezbytnostmi pro život.“²² Jejich zaměstnání ve výrobě poškozuje jejich zdraví. Jejich mysl je nutně nerozvinutá, protože jejich morální a duchovní výchova je zanedbána.

Když se zamyslíme nad Hallovou analýzou příčin a důsledků této tíživé chudoby, narazíme na předsudek, který ovlivňuje celé jeho uvažování. Hall je skrz na skrz nepřátelský vůči obchodu a průmyslu. Téměř ve fyziokratickém smyslu pokládá za přirozený venkovský a zemědělský životní styl. Pokud je dotázán, proč existuje nedostatek, tak neváhá s odpovědí: Protože „nedostatečné množství rukou obdělává půdu.“²³ Naprosto jasně se vyjadřuje v tom smyslu, že žádný příčetný člověk by nikdy neopustil půdu kvůli nějakému jinému zaměstnání. „Zaměstnání v manufakturách nikdy nebyla dobrovolnou volbou žádného člověka.“²⁴ Podává pochmurný (možná není tak pochmurný, jak by někteří současníci čekali od popisu stavu v roce 1805) obraz manufaktur. Navzdory jejich různorodosti, všechny fungují 

„v uzavřených místnostech, odděleně od příjemných přírodních krás, často v rámech, které se podobají klecím, v nepříjemném prostředí prosyceném nechutnými výpary z opracovávaného materiálu a ze zpocených těl a špinavého oblečení dělníků. Jejich postoje při práci jsou sehnuté a všemožně pokřivené.“²⁵

Navzdory odporné podstatě manufaktur, bohatství bohatých „odvádí pracující od kultivace půdy“ a je „druhem přinucení.“²⁶ Poptávka bohatých směřuje pracující k tomu, co Hall nazývá „vybrané manufaktury,“ vytvořené výlučně pro produkci luxusních věcí pro bohaté. Přinucení se tedy odehrává podle vzorce, ve kterém bohatí chudým v podstatě říkají:

„Pokud budete pro mě pracovat takovým a takovým způsobem, dám vám něco z těch věcí, které potřebujete. Pokud ovšem nebudete dělat ty věci, které od vás žádám, tak z nich nebudete mít nic.“²⁷

Neexistuje dobrovolný pracovní kontrakt, ale druh přinucení, který je odvozen z bohatství bohatých, které chudákům nedává na výběr.²⁸ Taková je vskutku podstata bohatství. „Bohatství je vlastnictví, které dává moc nad prací ostatních lidí. Je tedy mocí a jako takovou ji lze nakonec chápat.“²⁹ Toto nemá být pouhá metafora nebo příměr. Moc bohatých je stejně silná a efektivní jako moc toho nejabsolutističtějšího monarchy, který kdy žil:

„Odsoudit tolik lidí k práci v dolech, uzavřít taková množství lidí v nechutném, nepříjemném, nezdravém a destruktivním zaměstnání, se více než vyrovná jakékoliv královské moci na zemi.“³⁰

Fakt, že bohatství je mocí svěřenou jednomu, aby vládl životům druhých, znamená, že zde existuje zároveň naprostý rozpor mezi zájmy jednotlivých tříd. Bohatství představuje výhodu pro vlastníka přesně úměrně tomu, jakou je nevýhodou pro nevlastníka. To, co má vlastník, to je nevlastníkovi upřeno. „Situace chudých a bohatých je jako algebraická znaménka plus a mínus, která jsou ve vzájemném protikladu a navzájem k sobě destruktivní.“³¹ Není přítomen žádný náznak „ekonomické harmonie“ a naopak hledíme na jasný základ doktríny třídního boje.

Bohatství není pouhou mocí nad prací druhých. Je to podle Hallovy analýzy základ veškeré moci ve smyslu, který ukazuje směrem k Marxově doktríně třídního státu. V civilizovaných státech mají bohatí „ve svých rukách veškerou moc: legislativní, exekutivní i soudní a všechny její větve, jako církevní, magistrátní, vojenskou etc.“³² V důsledku toho bohatí vytvořili aristokracii, která vládne veškerou mocí. „Univerzálně je to bohatství, které dává moc do rukou těm, kteří ho mají.“³³

Viděli jsme, že chudí se dřou na bohaté přinuceni k tomu „absolutní nezbytností.“ Hall učinil pokus odhadnout, jaká část z výsledků práce lidu je přivlastňována bohatými, a kolik zbývá pracujícím pro vlastní užívání. Tato kalkulace určitě není nenapadnutelná, a navíc statistický materiál té doby měl těžko potřebnou kvalitu, aby to takový pokus ospravedlnilo. Významnější než závěr, se kterým přišel, je fakt, že se pokusil vyjádřit problém v konkrétních číslech a při tom se dostal velmi blízko Marxově rovnici nadhodnoty. Poté, co prezentoval svůj odhad, řekl:

„Pokud je tento výpočet správný, tak devět desetin lidí spotřebovává pouze jednu osminu z produktu své práce. Tudíž jen jeden den z osmi, nebo jednu hodinu denně, může chudák pracovat sám na sebe, svou ženu a děti. Ostatní dny, nebo ostatní hodiny z dne pracuje na jiné lidi.“³⁴

Další marxistické dogma je vyjádřeno s pozoruhodnou přesností, totiž prohlubující se úpadek pracujících tříd. Plyne to téměř automaticky z pohledu, že bohatí a chudí jsou ve vztahu plus a mínus, spolu s nesporným faktem (v roce 1805), že bohatí dále bohatnou. Nárůst bohatství a moci několika tudíž musí znamenat „zvýšení bídy lidu, protože je to vystavuje dalším požadavkům na produkty jejich práce.“³⁵ Argumentem je, že chudí ve většině států stále chudnou. Toto zvyšování bídy probíhá dvěma způsoby, které byly o několik desetiletí později popsány v Komunistickém manifestu. „Nejenže ti, kteří již jsou ve stavu podrobení, jsou přiváděni do stále většího podrobení, ale stále více lidí klesá do tohoto stavu.“³⁶ Toto je anticipace procesu, kdy nižší část středních tříd, drobní obchodníci a živnostníci postupně propadají do řad proletariátu. Mohli bychom dodat, že v tomto bodě Hall zašel ještě dále než Marx, protože má za to, že neexistuje žádná mez, pod kterou by se tato rostoucí bída nemohla dostat. Nejsou žádné limity množství práce, které si bohatí mohou od lidu přivlastnit, žádné limity „poklesu životních nezbytností, které zbývají chudákovi pro jeho vlastní potřebu.“³⁷

Než se podíváme na Halla z trochu jiného úhlu pohledu, tak si můžeme povšimnout ještě jednoho článku, který ho spojuje s pozdější marx-leninskou tradicí. Hall zdůrazňuje, že války mohou být připsány, když ne výlučně, tak alespoň většinově tomu, co následující generace nazvaly kapitalistickým systémem. „Cílem všech válek, ať už blízkých či vzdálených, je zvýšit obchod či rozšířit teritorium.“ Jsou podněcovány „ambicemi nebo podrážděností bohatých.“³⁸ Války jsou způsobeny bohatými a jejich cílem je zvýšení bohatství. K tomu připojuje další komentář, že vzdělání dětí bohatých má tendenci vést stejným směrem. Žargon ještě v této době nebyl vynalezen, ale chce implikovat, že děti se učí myslet imperialisticky.³⁹

Zatím jsme se zabývali těmi aspekty Halla, které by se těšily pozornosti marxistických studentů. Abychom byli k Hallovi poctiví, měli bychom ještě něco říct o obecném rámci, v němž tyto marxistické sentimenty vyjadřoval. O Hallovi se v podstatě dá říci, že to byl agrarista se silnou antipatií vůči průmyslu a obchodu a občas je tento pohled tlačen až na hranu paradoxu. Nerovnost má podle Hallovy analýzy svou vzdálenou příčinu v prvotním obsazení půdy a jejím záboru jen malou hrstkou.⁴⁰ To je zcela jasně v rozporu se záměry Všemohoucího, který dal zemi všem lidem a lidé nikdy neměli být odděleni od půdy:

„Je evidentní, že Stvořitel zamýšlel dát zemi k užívání všem stvořením, která na ni umístil. V důsledku toho by žádné stvoření nemělo být odříznuto od vlastnictví některého kusu země, a to tak velkého, aby mu poskytl všechny životní nezbytnosti.“⁴¹

Je opakujícím se tématem v Hallovi, že bída chudých pramení z faktu, že jsou odříznuti od vlastnictví nějaké části půdy. „Pokud by každá osoba dostala příděl půdy, pak by práce lidu zůstala svobodná a v jeho vlastním řízení.“⁴² Takové uspořádání by, vyjádřeno moderní frazeologií, obnovilo rovnost vyjednávacích stran. Chudí by již nebyli tlačeni „absolutní nezbytností,“ která je nyní podrobuje vůli druhých.

Oproti zemědělství (toho typu, kde zemědělci jsou zároveň vlastníky půdy, kterou obdělávají), které stimuluje pracovitost a zajišťuje lidem jejich svobodu, tak obchod a výroba existují exkluzivně pro bohaté a jsou jen prostředkem dalšího vykořisťování. Vezměme si nejprve obchod. Podstatou obchodu je exportovat ze země zboží, které spotřebovávají chudí a dovézt zboží, které „spotřebovává téměř výlučně menšina národa, tedy bohatí.“⁴³ Jen menší část dováženého zboží přijde k užitku chudým. Bohatým je tak umožněno v krátké době spotřebovat práci mnoha lidí neboli „spáchat větší plýtvání, než by jinak bylo v jejich moci učinit.“⁴⁴ To je téměř hlas Veblena analyzujícího fenomén „okázalé spotřeby.“ Hall odmítne také zastaralý argument, že výdaje bohatých dávají práci chudým. Stroze poznamená, že „bohatí jsou zaměstnaní spotřebou, nikoliv výrobou věcí.“⁴⁵ Navíc (jako ozvěna scholastické doktríny) veškerý obchod je druhem vykořisťování. Všechny obchodní artikly jsou produktem pracovníků a výrobců, „od nichž jsou získány za méně než jejich plnou hodnotu, jinak by na nich nebylo možno realizovat zisk.“⁴⁶ Obchodníci také žijí „z ovoce práce chudých.“ Situace se nijak nezlepší, pokud se podíváme na výrobce v modernějším smyslu slova. Hall rozlišuje mezi výrobci věcí pro běžnou spotřebu a výrobci, kteří vyrábějí „vybranější zboží“, a je zajisté smířlivější k prvně jmenovaným. Ovšem impuls, který obchodu dávají bohatí, bezpochyby vede směrem k „vybranějšímu zboží,“ které chudí produkují, ale nikdy nespotřebovávají. Poněkud paradoxně Hall tvrdí, že rozsáhlejší organizace výroby je jak příčinou, tak symptomem chudoby národa, protože nikdo jiný než chudí a zoufalí lidé, by nikdy nesouhlasil s prací v manufakturách a prvních továrnách:

„Velká množství vyrobeného zboží předpokládají velká množství dělníků, kteří, pokud by nebyli chudí, by se nenechali zaměstnat ve výrobách, které toto zboží produkují.“⁴⁷

Náprava, kterou Hall navrhuje, pramení z jeho obecných názorů, jak by měla vypadat zdravá společnost, spíše než z marxistických prvků, kterými koření svoji debatu. V popisu, jak by si představoval „nejšťastnější stát“, kde by byly aktivity vzájemně harmonicky vyvážené, formuluje dva základní principy. Zaprvé, každý muž by měl pracovat jenom tolik, kolik je nezbytné pro uživení jeho rodiny. Zadruhé, všichni by si měli užívat veškeré plody své práce.⁴⁸ Toto jako principy dává poněkud nejasné odpovědi, jakmile je aplikujeme na konkrétní případy. Není nutné detailně zkoumat Hallovy návrhy. Chtěl zrušit právo prvorozených.⁴⁹ Manufaktury luxusních věcí buď zakázat úplně, nebo je zatížit takovým zdaněním, aby to účinně omezilo jejich produkci.⁵⁰ Daně by měly být zaměřeny výhradně na bohaté. Nakonec navrhuje agrární reformu, ve které by pozemky znárodnil stát a rozdělil je mezi celou populaci. Pozemky by byly nadále neprodejné a podléhaly by periodickému přerozdělování.⁵¹ Inspiruje se u Mojžíšových zákonů, roku jubilea a u Sparty. Tito dva jsou jinak jako spisovatelé naprosto rozdílní, ale co se týče návrhů pro nápravu, existuje tu určitá příbuznost s Mablym. Hall byl také propagátorem prostého venkovského života ve světě, který se zřekl luxusu a „vybraných manufaktur“, kde každý má zaručené vlastnictví několika akrů půdy, na kterých žije šťastně, byť skromně, nikým netyranizován, spokojen s devíti řádky fazolí a úlem pro včely. 

Je snadné Halla kritizovat. Bezpochyby postrádá rigorózní výbavu ekonomické vědy. I v jeho době bylo pochybné, jestli skutečně zahraniční obchod spočívá v tom, že Anglie vyváží nezbytnosti pro chudé a dováží luxus pro bohaté. Lze úspěšně pochybovat o tom, jestli se nepletl ve své interpretaci lidské psychologie, a jestli bylo komparativní posouzení výhod zaměstnání v zemědělství proti práci v průmyslu pro početné masy takové, jak si myslel. Přesto má jeho kniha zvláštní přesvědčivé schopnosti. Argumenty jsou dobře uspořádané a věc utlačovaných je obhajována s obdivuhodnou citlivostí a zdrženlivostí. Za řádky tady byl očividně muž s velkým srdcem. Ze všech anglických předchůdců Marxe je Hall tím, který by stál za bližší poznání. Den strávený s Hallem na návštěvě u jeho pacientů by dozajista nebyl dnem promarněným.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy, na další část se můžete těšit zase za týden.

Odkazy:

1) Spence a Oglivie jsou zahrnuti v The Pioneers of Land Reform (Bohnˊs Popular Library). Odkazy jsou na toto vydání.
2) Spence, str. 6-9.
3) Spence, str. 12.
4) Spence, str. 15.
5) Spence, str. 35.
6) Spence, str. 36.
7) Spence, str. 38.
8) Spence, str. 41.
9) Spence, str. 42.
10) Ogilvie, str. 43, 44.
11) Ogilvie, str. 52-53.
12) Ogilvie, str. 59.
13) Ogilvie, str. 60.
14) Ogilvie, str. 63.
15) Ogilvie, str. 67-69.
16) Boanerges – přízvisko, které dal Ježíš apoštolům Janu a Jakubovi a má značit horlivou a unáhlenou povahu. (Pozn. překl.)
17) Ogilvie, kompletní návrh je předložen v patnácti odstavcích na str. 139-148.
18) Ogilvie, str. 82-83.
19) Ogilvie, str. 100.
20) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. iii-iv
21) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 1.
22) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 4.
23) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 37.
24) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 41.
25) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 40-41.
26) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 43.
27) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 44.
28) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 72.
29) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 48.
30) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 49.
31) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 66-67.
32) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 74.
33) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 75.
34) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 118.
35) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 94.
36) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 95.
37) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 96.
38) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 171.
39) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 172.
40) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 133.
41) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 107.
42) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 68-69.
43) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 83.
44) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 84-85.
45) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 103.
46) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 70.
47) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 144.
48) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 261.
49) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 216.
50) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 218-
51) Hall: The Effects of Civilisation on the People in European States, str. 277.
52) Anton Menger: The Right to the Whole Produce of Labour, s úvodem od H. S. Foxwella (1899). Byla to tato kniha, která přinesla opožděné uznání příslušníkům této skupiny.