Socialistická tradice (XXXII. část) - Vědecký socialismus (5. část - Rodbertus)

Mises.cz: 04. listopadu 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

(c) Rodbertus

Johann Karl Rodbertus (1805-1875) je třetí mezi proponenty vědeckého socialismu, který by si z čistě chronologických důvodů mohl činit nárok na nejvyšší křeslo. Jeho první teoretická práce – Die Forgerunden der arbaitenden Klassen (Nároky pracujících tříd) – vyšla už v roce 1837.  V jednu chvíli jeho sebeklamem trpící stoupenci pro něj žádali místo mezi německými velikány hned vedle Goetheho. Půtky, do jaké míry byl Marx plagiátem Rodbertuse, opakovaně přinášejí rozruch do této jinak poklidné kapitoly. Může se jednat o přízemní podezření, ale je obtížné dvě (nebo tři) generace po událostech odolávat dojmu, že oslavování Rodbertuse má svůj skrytý motiv v touze umenšit význam Marxe ze strany lidí, kterým je Marx nesympatický. Ačkoliv to může být velmi pochopitelný motiv, tak výsledky těchto snah nebyly vždy šťastné.

Pokud byl v Německu Rodbertus jako filosof (některými lidmi) téměř groteskně nadhodnocován, v Anglii nikdy neměl žádný vliv a nevyvolal víc než prchavý zájem. Vznešený pokus Sira Edwarda Gonnera představit The Social Philosophy of Rodbertus anglicky mluvícím čtenářům se setkal jen s všeobecnou apatií. Rodbertus v širším světě zůstal jménem, na které narazí člověk plavící se oceánem marxismu někde po okrajích svého výzkumu. Proto o něm pojednáme jen stručně a jen jako o doplňku k Marxovi.

Jako muž, který se stranil bitev a žil v relativním pohodlí a blahobytu, je zajímavým kontrastem k Marxovi i Lassallovi. Byl to právník a na krátkou dobu pracoval ve státní službě. Už zamlada koupil velkostatek Jagetzow v Pomořansku a pak se psal Rodbertus-Jagetzow. Angažoval se v lokální politice a v revolučním roce 1848 se na dva týdny stal ministrem školství. Pak se stáhl do ústraní a žil životem venkovského gentlemana, který svůj čas dělí mezi vedení svého statku a spekulace o tom, co je se světem špatně. Případně, jak by se svět během několika století dal napravit. Z poklidu svého panství pozoroval dění s odstupem.

Rodbertusova obecná teoretická pozice se příliš neliší od raných anglických předmarxistických socialistů a v důsledku toho ani od Marxe. Jinými slovy jde o dovedení Ricardových závěrů o stupeň dál, aby posloužily účelům, o kterých se Ricardovi nikdy nesnilo. Je docela ospravedlnitelné o něm mluvit jako o „Ricardovi ekonomického socialismu“ – což je fráze, kterou použil Wagner.¹ Ačkoliv jsou si Rodbertus s Marxem celkem blízko v teoretické analýze fungování světa a „kapitálu“, tak je velmi podstatný rozdíl v atmosféře, která je obklopuje. Rodbertus se zajímá o „sociální otázku“ a její řešení. Řekl by, že jeho život byl zasvěcen Zur Beleuchting der Sozialen Frage – abychom citovali název jeho nejvýznamnější knihy – osvětlení sociální otázky. Pokud se člověk zeptá, co měl na mysli sociální otázkou, tak odpověď je precizní a možná poněkud omezená. Pro něj byla sociální otázka Pauperismus a Handelskrisen – tedy chronická chudoba a opakující se hospodářské krize.² Celé Rodbertusovo bádání je spojeno přímo i nepřímo s oběma otázkami a téměř výlučně jen s nimi. Je jeho nezpochybnitelným prvenstvím, že umístil hospodářský cyklus, do centra dění jako nejvýznamnější ze zdrojů nemocí našeho světa.

Dominantním faktorem Rodbertusova ekonomického teoretizování je jeho nekritické přijetí Ricardova mzdového zákona, a to v tom smyslu, jak ho chápal i Lassalle. Je nepodstatné, jestli je nebo není tato interpretace věrná svému zdroji. Tvrdí, že mzdy se nikdy na delší dobu nemohou dostat nad úroveň nutnou k prostému přežívání.³ Používá totéž adjektivum jako Lassalle: je to grausame Gesetz, díky kterému jsou mzdy přitahovány k úrovni naplnění jen nejnutnějších potřeb.⁴ Ústřední myšlenku Rodbertuse dostaneme, pokud zkombinujeme formulaci železného zákona mzdového v jeho nejdrsnější podobě s nezpochybnitelným faktem, že žijeme ve věku rostoucího materiálního blahobytu. Pokud jsou mzdy stlačeny na úroveň holého přežívání, zatímco celková suma bohatství roste, nevyhnutelně z toho plyne, že podíl mezd na národním příjmu setrvale klesá. To je zákon snižujícího se podílu mezd na národním bohatství. Mzdy nemusejí klesat absolutně. S rostoucím počtem lidí a dělníků poroste celková částka vyplacená ve mzdách. Ale její podíl na celkových příjmech bude klesat. Mzdy, tato odměna „pracujících tříd“, budou mít neustále klesající podíl na národním důchodu.⁵

Je to právě zákon snižujícího se podílu mezd, který podle Rodbertuse osvětluje nejtemnější místa. Je to působení tohoto zákona, které se musí obejít, jestliže se má svět začít léčit. Lze také dodat, že Rodbertusovi poskytuje uspokojivé vysvětlení hospodářských krizí. Hospodářské krize podle něj nastávají z toho důvodu, že růst kupní síly nedrží krok s růstem produktivity. Kupní síla největší části společnosti spíše klesá s růstem produktivity. V důsledku toho společnost produkuje užitné hodnoty, které již nejsou tržními hodnotami, ačkoliv potřeby velké části společnosti stále zůstávají neuspokojeny.⁶ Rodbertusova frazeologie má v tomto bodě poněkud marxistické aroma a hospodářský cyklus vysvětluje periodicky se opakujícím nesouladem z důvodu komparativního selhání kupní síly u velké části populace. Je pochybné, jestli pokles „relativního podílu mezd“ lze logicky naroubovat na cyklicky se opakující krize. Avšak tato teorie je příbuzná některým pozdějším myšlenkovým liniím.

Ačkoliv „hospodářské krize“ tvoří asi polovinu Rodbertusovy prezentace, jejich význam spočívá hlavně ve faktu, že periodicky prohloubí bídu a již převládající chudobu. Podívejme se blíže na „pracující třídy“ a jejich pozici v řádu věcí. Zaprvé – všechny komodity jsou pro Rodbertuse produktem práce a pouze práce: jinak vyjádřeno bohatství je vytvořeno prací. Ovšem pracující nedostávají to, co vyprodukovali, ani odměnu úměrnou tomu, co produkují. Odmítá současně fakt, že by byli placení „z kapitálu“, jak tvrdí pozdější teorie mzdového fondu. Jsou placeni z části toho, co produkují. Kapitál je pouze „vorgethane Arbeit“ - v minulosti vykonaná práce, která potřebuje současnou práci, aby byla efektivní. Existují pouze dva druhy příjmů. Zaprvé renty, které Rodbertus používá jako souhrnné pojmenování příjmů odvozených z vlastnictví půdy a kapitálu. Jsou to příjmy v každém případě odvozené z titulu vlastnictví a bez práce a mohou se objevit teprve tehdy, když společnost produkuje více než bezprostředně spotřebovává. Pak společenské instituce zbavují pracující jejich nadhodnoty a umožňují její převod druhým. Za druhé jsou tu mzdy, které zůstanou po všech ostatních odpočtech.⁷

Viděli jsme působení „železného zákona mzdového.“ Pokud zapátráme po důvodech, které umožňují jeho působení, tak zjistíme, že svou sílu čerpá z faktu, že se půda a kapitál staly soukromým vlastnictvím jednotlivců. Proti vlastníkům stojí dělníci s prázdnýma rukama. Jim je umožněno pracovat (pokud je věcem ponechán jejich samovolný průběh) jen za podmínky, že se vzdají veškerého přebytku, který produkují.⁸ Ultimátní příčinou chudoby a nestability, která působí skrze klesající podíl práce a železný zákon mzdový, můžeme tedy najít v soukromém vlastnictví půdy a výrobních prostředků. Zde jsou příčiny nemoci světa.

Pozice pracujících tříd je ve skutečnosti ještě horší než odhaluje předchozí analýza. Nejen, že „přirozená“ výše mzdy pracujícího vylučuje z jakéhokoliv podílu na jeho rostoucí produktivitě. Zároveň roste jeho daňové břemeno, až je tou nejvíce zdaněnou třídou, která má nejmenší prospěch ze státních výdajů.⁹ To jsou, podle Rodbertusových vlastních slov, Berge von Unrecht, hory nespravedlnosti. Mohl přitom citovat svého oblíbeného Shakespeara. Co jiného jsou pracující třídy než velbloudi krmení jen proto, aby nosili břemena?

To vše nastane jako důsledek, pokud se věcem ponechá „volný průběh“ a budou se chovat podle „přirozených zákonů.“ Pokud je tedy Rodbertusova analýza správná, tak má bezpochyby pravdu, že je potřeba nahradit „přirozené“ zákony „racionálními“ zákony. Na místo toho, co je natürlich musíme zavést co je vernünftig. Je to důrazný hlas protestu proti konceptu laissez faire. Co se týče sociální filosofie, nakolik se liší od ekonomické analýzy, tak ta je pravděpodobně nejoriginálnějším příspěvkem samotného Rodbertuse a odlišuje ho nejostřeji od Marxe. Dominance soukromých vlastníků nad světem vede ke špatnostem, zatímco svět by měl být veden rozumem a předvídavostí. Je to potom stát, který se musí stát zdrojem nestranných soudů a rozhodnutí, která povedou ku prospěchu všech. Ke státu musíme v budoucnu vzhlížet, aby usměrňoval naše podnikání. Vzývání státu (a tady nejde jen o metaforu) je dlouhověkou tradicí německého myšlení a pro Rodbertuse je stát božstvem. Stát má nur göttliche Ziele. Politika je höchste ud königlichste Kunst. Stát samotný je die edelste Bildungen die es auf der Erde giebt.¹⁰ Tyto fráze bude lépe ponechat nepřeložené. Jsou tak cizí našemu uvažování, že pokus o překlad by mohl naznačit nějakou ironii, která v originálu určitě není obsažena. Rodbertus patřil ke generaci Němců, kteří citovali Shakespeara a hledali u něj inspiraci v méně známých pasážích. Může mít význam, že na přední strany svého díla umístil Odysseova slova ze hry Troilus a Kressida.
 

There is a mystery-with whom relation
Durst never meddle-in the soul of state;
Which hath an operation more divine
Than breath or pen can give expressure to.

Jeť v duši státu tajemství, jež nikdy
si netroufala zvěstnost proniknout,
jež v působení svém je božské víc,
než dech i pero mohou vyslovit.¹¹

V jedné zásadní pasáži Rodbertus odhaluje svoje názory na povahu státu a jeho zodpovědnost za rozvoj společnosti. Státy jsou podle něho živoucí organismy, a tudíž podléhají neustálému vývoji. Navíc vedou selbstschöpferisches Leben. Řídí svůj osud a je jejich úlohou se rozvíjet tak a vytvořit si takové orgány, které jsou nutné pro naplnění tohoto osudu.¹² Pasáž, která nepostrádá určitou výmluvnost, je také poněkud mlhavá. Je ovšem jasné, že pohled Rodbertuse na stát je jako na bytost řídící si svou cestu dějinami, jejímž cílem je vytvořit zákony a přijmout opatření, jež jí udrží na správné cestě. Nebo se alespoň může vyhnout takovým zákonům a opatřením, které by jí z cesty svedly. Má představu účelu, plánu a kontinuity. S pomocí takového státu, který vědomě sleduje cíle, jenž si stanovil, můžeme doufat, že věci budou více v souladu s rozumem, nebo alespoň – protože Rodbertus nebyl žádný velký optimista – zabráníme věcem příliš rychle degradovat. Ale hned zkraje je potřeba odmítnout několik bludných návrhů. Viděli jsme, že kořenem problému je soukromé vlastnictví půdy a kapitálu, které způsobuje, že pracovníci zbaveni vyjednávací síly prodávají svou práci za mzdu na úrovni holého přežití. Nebylo by ovšem žádným řešením navrhovat, aby půda nebo kapitál nebo samotný produkt práce patřil dělníkům. Stejně jako u Lassalla také u Rodbertuse tvoří velkou část teoretizování právě princip dělby práce. Dělba práce je umožněna existencí soukromého vlastnictví, a tak činí vykořisťování nevyhnutelným. S největším důrazem Rodbertus prohlašuje, že dokud naše společnost funguje na principu dělby práce, tak ani půda, ani kapitál, ani produkty práce nemohou patřit pracujícím.¹³ Kvůli dělbě práce je nemožné stanovit, co a kdo přesně vyprodukoval, a celá produkce je společenským procesem.

Navíc „právo na celý produkt práce“ je iluzí, protože je nutné vzít v úvahu různé odpočty. Jak bylo řečeno, veškeré komodity jsou produktem práce. A pouze práce, která bezprostředně vstupuje do produktu, by měla být vzata v úvahu. V tomto prvním tvrzení Rodbertus poněkud opomíjí jinou než manuální práci. To ovšem neznamená, že neexistují jiné aktivity nezbytné pro pokračování a údržbu společenství. Jsou tu lékaři, učitelé, soudci, státní úředníci. Než je stanoven podíl pro pracující, tak musí být učiněny patřičné odpočty pro uvedené nezbytné nároky. Mimo tyto výhrady by odměny měly odpovídat odvedené práci. V racionální společnosti sice nebude odměna přímo stanovena prací, ale bude na ní alespoň záviset, takže při směně by mělo být dosaženo rovnocenných obětí z obou stran.

Rodbertus má tolerovatelně přesnou vizi velmi vzdálené budoucnosti, ke které se blížíme. Bude perfektním příkladem státního socialismu. Stát bude božstvo, státní autority budou dokonale moudré a zbytek populace bude dokonale poslušný, takže nebude v pokušení zpochybňovat státní moudrost. Leitung, správa věcí, bude v rukou státu a veškeré příjmy se budou odvíjet od odvedené práce a poskytnutých služeb. Co se týče bezprostřední budoucnosti je Rodbertusova vize zamlženější. Nic si nenalhávejme – svět ještě není připraven na socialismus a asi nebude připraven ani příštích pět století. Socialismus není učením pro naši dobu. Společenská vůle ještě není dost silná, aby lidé pracovali bez přinucení. Jsou známky toho, že pořád nad sebou potřebujeme Geissel der Noth, bič potřeby, aby nás poháněl vpřed. Jinými slovy naše morální kvality ještě nejsou dostatečné, abychom ukončili své putování sinajskou pouští. Navíc majitelé kapitálu a půdy – ale především půdy, jako byl Rodbertus – plní různé funkce, které stát není připraven převzít. Vlastnictví tedy v dnešní době nelze rušit. Současné podmínky mohou být „horou nespravedlnosti“, ale lidstvo ještě není dostatečně morálně rozvinuté, a tak v nich musí setrvat ještě několik století.¹⁴ Nevyhnutelnost pozvolného přechodu k socialismu Sidney Webba je ničím ve srovnání s pozvolností přechodu u Rodbertuse.

V mezidobí by bylo vhodné přijmout opatření proti dalšímu zbídačování pracujících, nebo možná jejich pozici zlepšit. Pro Rodbertuse je příznačné, že se obrací k trůnu vladaře s nadějí, že odtud přijde efektivní vedení. Jeho ideálem je socialistická monarchie, nebo monarchie připravující cestu k socialismu.¹⁵ S jedinou výjimkou jsou jím navrhovaná opatření cílem spíše než prostředkem k dosažení cíle. Renty (v jeho smyslu) mají být regulované. Zákon o snižujícím se podílu mezd má být potlačen tak, aby mzdy rostly. Požadavky pracujících na větší podíl mají být uspokojeny.¹⁶ S rostoucí produktivitou by bylo možné vyjít vstříc těmto požadavkům, aniž by bylo nutné krátit to, co dostávají druzí. Pracující mají být chráněni proti nejistotě hospodářského cyklu, a daně, které dnes na ně nespravedlivě tlačí, musí být reformovány.

Jeden bod, kde Rodbertus nabízel konkrétní radu, byla regulace běžného pracovního dne. Toto spolu s klesajícím podílem mezd zůstalo těsně spojené s jeho jménem. První dojem může být trochu zavádějící. Rodbertus nenavrhoval nic tak běžného a přízemního jako prostou regulaci denní pracovní doby. Cílil na definici (kterou by nevyhnutelně vytvořil stát) běžné pracovní jednotky pro každý obor zaměstnání, která by představovala jeden pracovní den. Mělo by dojít k normalizaci určitého pracovního výkonu v dané době. To by otevřelo cestu k rovnovážným směnám a zajistilo pracujícím jejich podíl na rostoucí produktivitě. Také by to mohlo vést ke světu, který by se obešel bez peněz. Stát by definoval pro všechna výrobní odvětví ekvivalentní jednotku jejich výstupu a dělníci by dostávali certifikáty podle toho, kolik normovaných dní práce by odvedli. Ty by pak byly směnitelné za komodity představující stejné množství normovaných pracovních dní. Ústřední státní autority by bezpochyby musely neustále kalibrovat tyto pracovní jednotky. Také by převzaly odpovědnost za vydávání odpovídajících papírových peněz a vytvoření Magazinirungsystem – systém skladů, kam by se ukládaly výrobky pro směnu.¹⁷ Člověk téměř cítí přítomnost Roberta Owena. Mimo nutnost neustále měnit vhodnou jednotku je návrh obtěžkán různými problémy. Mimo jiné je postaven na chybném předpokladu, že veškerá práce ústí do vytvořených komodit. Kde neexistuje měřitelný produkt, tam je úkol definovat společnou jednotku pracovního dne již na první pohled neřešitelný. Adler poukazuje na skutečnost, že Rodbertusova teorie peněz jako pracovních poukazů v sobě ukrývá rozsáhlé hnízdo omylů – ein wahres Nest von Irrtümern.¹⁸ Vybírá jich deset, ale to není v žádném případě vyčerpávající výčet.

To byl stručně shrnut unser Denker – zajímavá postava, která byla v jednu dobu až neoprávněně vyzdvihována, aby jí nyní hrozilo neoprávněné opomíjení. Bezpochyby si oproti Marxovi může připsat určitá publikační prvenství. Ovlivnil Lassalla a některé katedrové socialisty v Německu. Co se týče podstaty jeho učení, tak je jasné, že svět, který kritizoval Marxe, může být sotva vlídnější vůči Rodbertusovi. V určitém ohledu existuje shoda přístupu mezi jejich obdivovateli. Adolf Wagner může být pokládán za velekněze Rodbertusova kultu a ten už v roce 1885 definoval tento přístup ke svému mistru. Většina Rodbertusových teoretických doktrín, říká poněkud příkře, je zkrátka chybná: konkrétně je to jeho teorie hodnoty, teorie renty a kapitálového formování, teorie populace, teorie krizí, teorie peněz a bankovnictví und anderes mehr. Je to zvláštní pozice. Očividně podle hlavního obdivovatele je většina toho, co Rodbertus řekl nebo napsal neobhajitelná a neudržitelná. Přesto zůstává bahnrechende Denker, průkopnickým myslitelem a vzorem učenosti. Jak jsme viděli, je to stejné jako v případě Marxe, kde hlavní úsilí jeho následovníků směřuje k přesvědčení světa o tom, že ačkoliv každá jednotlivá Marxova teorie byla chybná a může být předhozena kritickým vlkům, tak struktura jako celek a Marxův duch zůstávají nad veškerou kritikou. Jinak byl Rodbertus spíše filosofem, který nevyvolal nějaké závažné dopady. Nikdy neexistoval socialista, který by byl ve svém základním instinktu tolik konzervativní. Po roce 1848 se ostentativně stranil veřejného politického života.¹⁹ Z části kvůli pesimismu, z části kvůli plaché nátuře. Co mohlo být pesimističtějšího než jeho pevné přesvědčení, že škola nezmůže nic proti špíně a nouzi domovů, z nichž děti přicházejí?²⁰ Co může být pesimističtějšího než přesvědčení, že jsme morálně několik století od standardu, který socialismus vyžaduje? A v jeho srdci byla i obava. V míru svého velkostatku ho pronásledovaly myšlenky, že společnost produkuje novou rasu duchovních barbarů, která jednoho dne raději zničí základy civilizace, než aby déle snášela svoji bídu.²¹ Člověk myslí na Mablyho, který si také umyl ruce, a na von Thünena, který na svém venkovském sídle hloubal nad bídou svých nešťastných bližních. Rodbertus byl především kulturním člověkem – a možná až příliš kulturním. Jeho knihy odhalují citlivost a empatii, kterou postrádají Marx a Lassalle. Nakonec je obtížné k němu nechovat určitou sympatii – upřímný a trochu bojácný muž, který byl maličko nesvůj z hrubosti jiných mužů. A snažil se dopředu odpustit barbarské hordě, která by, ve své bídě, mohla jednoho dne vtrhnout na Jagetzow a zašlapat jeho Shakespeara svýma nemytýma nohama.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Úvod do Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, díl II, str. xxv.
2) Erster Brief an Von Kirchmann.
3) Zur Beleuchtung der Soczialen Frage, díl I, část druhá, str. 51.
4) Offener Brief and as Comité des Deutschen Arbeitervereins zu Leipzig, přetištěno jako dodatek v Kozak, Rodbertus-Jagetzow Socialökonomische Ansichten, str. 339.
5) 

Zákon snižujícího se podílu mezd se v Rodbertusovi tolikrát opakuje a je pro něj tak zásadní, že můžeme vyslovit jeho přesnější formulaci: „Die Verstheilung des Nationalprodukts nach den „natürlichen! Gesetzen des Tauschverkehrs bringt es mit sich, dass bei steigender Produktivität der Arbeit, der Lohn der Arbeiter ein immer kleinerer Antheil am Produkt wird“ (Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, díl I, str. 47). Jinde říká: „eine immer kleinere Quote des Nationalsprodukts“ (Erster Brief an von Kirchmann).
6) Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, díl I, str. 50.
7) Zweiter Brief an von Kirchmann.
8) Dritter Brief an von Kirchmann.
9) Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, díl II, str. 20.
10) Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, díl II, str. 64-66.
11) Překlad Josef Václav Sládek a Antonín Klášterský.
12) Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, díl II, str. 58-60.
13) Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, Dritte Brief, str. 82-85.
14) Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, Dritte Brief, str. 221-222. Také Zweiter Brief, str. 28.
15) „Es ist dies deshalb von Bedeutung, weil sobald ein ernstes Vorgehen beabsichtig wird, es nur von Vorheil sein kann, wenn das Königthum als Schöpfer und Führer der Reform erscheint“ (Sendschreiben an der Arbeitercongress)
16) Die Forgerunden der arbaitenden Klassen.
17) Die Forgerunden der arbaitenden Klassen.
18) Adler: Rodbertus, der Begründer des wissenschaftlichen Sozialismus, str. 83.
19) Da ich kein Agitator bin und sein will, sondern nur nach wissenschaftlicher Wahrheit trachte.“ (Zur Beleuchtung der Sozialen Frage, díl II, str. 19.)
20) „Der Schmitz und die Noth werden ewig zu nichte machen, was der Unterricht der Schulen bewirken will“ (Die Forgerunden der arbaitenden Klassen.)
21) Erster Brief an von Kircchmann, také Die Forgerunden der arbaitenden Klassen.