Socialistická tradice (XXXIX. část) - Syndikalismus (1. část)

Mises.cz: 23. prosince 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

V předchozí kapitole jsme viděli revizionistické přetvoření Marxe tak, aby se ze socialismu stal levicový liberalismus spojený s progresivními doktrínami a aspirací k nastolení míru na zemi a dobré vůle mezi všemi lidmi. S mírným údivem jsme pozorovali fabiánské recepce v salóncích Mayfairu. Oproti tomu syndikalismus přichází jako mnohohlavý protestní průvod. Je protestem proti kompromisu, protestem proti nebezpečí, že se socialismus stane respektovaným politickým směrem. Protest proti středostavovskému bratříčkování. Protest proti marnosti a neúčinnosti parlamentu a parlamentní mašinérie. Proti všem existujícím autoritám a proti normálnímu způsobu, jak se v politice dělají věci. Ve světě, kde by hrozila mírumilovnost, syndikalismus představuje erupci násilí, ochraptělé hlasy volající do války a války bez konce. Mluví hlasem Jéhu: „Co je ti do pořádku? Otoč se a zařaď se za mne“ (2. kniha Královská, 9:18).

Syndikalismus byl ve svých počátcích čistě francouzským hnutím, s několika pozdějšími italskými příspěvky. Jeho ozvěny se nepochybně dostaly až do Ameriky. V Anglii, dne 27. dubna 1912, Dolní sněmovna věnovala hodinu a půl svého vzácného času debatě o „vážném nebezpečí pro stát vyplývající z růstu syndikalismu.“ Skutečnost, že byla o jedenácté hodině debata odročena bez dalšího pokračování, je téměř symbolickou tečkou za syndikalistickým hnutím v Anglii. Syndikalismus je tedy ohraničená záležitost, ale základní ideje, ze kterých vzešel a které jsou daleko více politické než ekonomické, představují důležité ingredience pozdějšího cechovního socialismu. A také některých antidemokratických hnutí. Ačkoliv má v Anglii syndikalismus stigma zahraničního původu a byl očividně navržen pro zahraniční potřeby, není ani tady úplně bez významu.

Samotné slovo „syndikalismus“ může být pro čtenáře na pro čtenáře poněkud zavádějící. Slovo, které se vyskytuje v několika jazycích, nabylo v každém jiného významu tak, aby zmátlo překladatele. Syndikát může být formou sdružení podniků, které samostatně vyrábějí, ale mají jednotnou obchodní strategii, nebo také například sdružením zločinců. Ve francouzštině je slovo „syndikát“ hovorovým výrazem pro odborový svaz a „syndikalismus“ je zkrátka odborové hnutí. Přesněji řečeno bychom měli hovořit o „revolučním odborovém hnutí“, abychom ho odlišili od jiných forem syndikalismu, které nabízely mírnější cestu. Syndikalismus je tedy forma socialismu, která si jako výsledek třídního boje přeje revoluci provedenou „syndikáty“ čili odborovými svazy, jež odstraní a nahradí stávající státní mašinérii.

Výklad syndikalismu na omezeném prostoru jedné kapitoly nás přivádí do problémů, se kterým se jinde nesetkáváme, nebo alespoň nikoli v tak akutní formě. Ve svých kořenech byl syndikalismus spontánním hnutím mezi dělníky a jejich „syndikáty“ se rozvíjely společně s rozvojem dělnického hnutí ve Francii.  Společně s „proletářským“ hnutím, jehož zdroje lze nejsnáze nalézt v záznamech odborářských konferencí a lidí přímo zapojených do organizování odborů, vznikala syndikalistická literatura, kterou vytvářeli filosofové, profesoři a středostavovská inteligence. Historie se na tomto místě nejspíš dopouští nespravedlnosti. Ve svých počátcích nebylo odborářské hnutí nijak propojeno s filosofy. A pravděpodobně ani v pozdějším vývoji jim za nic nevděčí. Filosofové přišli později a poskytli filosofii hnutí, které již existovalo. Georges Sorel (1847-1922), nejznámější z intelektuálů syndikalismu, vůbec nehrál v hnutí aktivní organizační nebo vedoucí roli. Ve skutečnosti stál ostentativně mimo. Sorel a Lagardelle prohlásili, že nemohou odboráře nic naučit, a naopak se chtějí učit od nich. Gesto skromnosti, které viditelně chybí pozdějšímu cechovním socialismu. Přesto vznikla tendence ztotožňovat Sorela se syndikalismem a Sombart¹ dokonce píše o „sorelismu.“  V plnohodnotné studii syndikalismu by bylo nutné udržet obě vlákna odděleně. Na tomto místě, s vědomím možných rizik, se spokojíme se složeným obrazem. Mimo nespravedlnosti, že je Sorelovi připisováno otcovství dítěte, které jen nalezl a popsal, to v současnosti nezpůsobí jinou škodu. Kromě (možná) dvou bodů se Sorel příliš neliší od „proletářského“ syndikalismu.² Navíc je pravděpodobné, že budoucí historikové uvidí syndikalismus především skrze práce Sorela a Lagardella.

Jak bylo řečeno výše, revoluční syndikalismus je unikátní francouzský produkt vysvětlitelný pouze v rámci francouzské tradice a povahou a omezeními francouzských odborů. Obyčejný člověk se po této části společenské historie musí pohybovat opatrně, aby nezabloudil mezi všemi blanquisty, guesdisty, broussisty a allemanisty. A pokud stráví týden na dovolené, tak po návratu může zjistit, že jsou jeho předešlé znalosti k ničemu, protože scéna se mezitím úplně proměnila.³ Postačí konstatování, že francouzské odbory byly z největší části lokální organizace. Při pohledu z Anglie nebo Německa by se jevily jako slabé jak počtem členů, tak finančními zdroji. V evropském kontextu vznikly relativně pozdě a plně legalizovány byly až zákonem z roku 1884. Francie se nikdy nestala přední industriální mocností (navzdory vizi Saint-Simona) a její průmyslové podniky byly menší než u severních a východních sousedů. Tyto faktory postačí jako vysvětlení, proč francouzské odborové hnutí na počátku období, kterým se zabýváme, bylo tvořeno lokálními organizacemi s nízkým počtem členů a omezenou působností.

Co se týče struktury odborů, tak postačí náznak celkového vývoje. Velkou úlohu měly „Bourses du Travail“ (burzy práce), které vznikly v Paříži v roce 1887. Bourse du Travail byla svým původem zvláštní směsí dobrovolné odborářské aktivity a státních pobídek. Vznikly jako ústředí pro syndicats v daných lokalitách, sloužily vzdělávacím a propagačním účelům a byly vybaveny vlastními knihovnami. Částečně také fungovaly jako úřad práce. Byla to tedy směsice odborářského ústředí, klubu pro pracující a centra nabídek práce. Proto byla jejich existence podporována a jejich provoz byl subvencován z rozpočtů jednotlivých municipalit. Poté vznikla Féderation des Bourses du Travail, jejímž sekretářem byl Fernand Pelloutier, jedna z hlavních postav syndikalismu jako hnutí, nikoliv jako filosofie. V roce 1895 vznikla Confédération Générale du Travail, známá pod zkratkou C.G.T. Tato zkratka získala později zlověstný význam. Z počátku byla C.G.T., navzdory své údajné univerzálnosti, spíše neefektivní. Spojení Bourses du Travail a C.G.T. bylo domluveno koncem roku 1902 a vstoupilo v platnost 1. ledna 1903. Bylo to právě v tomto období, kdy se zrodil revoluční syndikalismus jako teorie pracující třídy projevující se v praxi.⁴

Co se týče pracující části hnutí, tak zdroje syndikalismu byly docela zřejmé. Byl především projevem deziluze proletariátu z demokracie. Od demokracie si mnozí lidé mnoho slibovali. Mnozí měli nerealistická očekávání. Nyní měla demokracie se všeobecným volebním právem za sebou několik desetiletí fungování a byla shledána neuspokojivou.⁵ Vlády se střídaly. Zákony byly prosazovány. Základní nespravedlnost věcí zůstávala. Pro vnější pozorovatele je až udivující, jak prominentní pozici měla v syndikalistické literatuře Millerandova aféra.⁶ Revoluční vůdce byl očividně uplacen, sveden nepřítelem. Prodal nás za několik stříbrných nebo dokonce pouze za stužku, kterou si může připnout na kabát. Jak se vyjádřil Lagardelle: „Po Millerandovi Briand, po Briandovi Viviani, po Vivianim … přijdou další.“⁷ Netrpěliví, rozhořčení a o iluze připravení syndikalisté prohlásili, že je na čase otočit se zády ke státu a parlamentním hrátkám, a hledat spásu svým vlastním způsobem.

S tím se pojí další výrazný vliv. Historikové se mohou dohadovat o francouzském národním charakteru před devatenáctým stoletím. Avšak od doby Francouzské revoluce je očividné, že Francouzi byli hluboce ovlivněni vlastní revoluční tradicí. To se projevilo v roce 1830, v roce 1832, v roce 1848, a pak při událostech kolem povstání Komuny 1871. Postačí nejmenší provokace, aby si začali představovat, jak něco svrhávají. Možná viděli příliš mnoho obrazů revolučních hrdinů, jak s otevřenými ústy ztečou barikády. V některých směrech je to bezpochyby dobře, ale v jiných to může být problém – zkrátka mají v krvi svou Marseillaise. Syndikalismus pramení z uvědomění si marnosti parlamentní mašinérie v dosažení výsledků a lákavosti romantizované revoluční tradice. Syndikalisté požadují, aby věčný třídní boj byl přenesen na jinou než parlamentní půdu a veden zbraněmi, které si sami zvolí.

Byl to právě třídní boj – la lutte de classe – který se v obou vláknech syndikalismu ocitl ve středu všeho dění. Jakmile je skutečnost třídního boje přiznána jako něco věčného a pravdivého, celý syndikalismus v teorii a praxi ho musel logicky následovat. Pro intelektuály byl důraz na třídní boj jen dalším návratem k Marxovi. Nikoliv k Marxovi, jak je běžně chápán a vykládán, nikoliv k marxistickým kudrlinkám, ale k samotnému zásadnímu jádru Marxe, ať už ho Marx sám chápal jakkoliv. Sorel nám říká, že jeho úkolem bylo vyhodnotit „jak by se mohla uskutečnit podstata marxistických doktrín.“⁸ Bylo funkcí syndikalistů očistit tradiční marxismus od všech nemarxistických nánosů a zachovat to, co je podle nich jádrem doktríny.⁹ Jinde ve frázích, které přesahují do metafyziky, tvrdí, že syndikalisté zachovávají „skutečnou pravdu marxismu“. Něco, co překračuje všechny teorie a poučky, aby skončilo u tvrzení, že třídní boj je alfou a omegou socialismu.¹⁰ Připouští se, že Marx neměl vždycky a ve všem pravdu. Dovolil, aby se do jeho díla vloudila hromada starého haraburdí. Měl nevýhodu, že „se nepohyboval v kruzích, které by přišly s uspokojivým plánem na Generální stávku.“¹¹ Pokud se však z Marxe vyplaví hlušina (která tam bezpochyby je), zůstává ryzí zlato, kterým je učení o třídním boji. V něm a pouze v něm se nachází podstata světa.

Idea třídního boje je „počátkem a koncem socialismu.“¹² Ale neměli bychom se rmoutit, že v jádru věcí je věčná válka. Třídní boj sám o sobě je kreativní silou, která nám brání upadnout do lenosti a lajdáctví. Obě strany musí stát pevně a nesmiřitelně proti sobě ve svém vlastním zájmu a v konečném zájmu lidstva.¹³ Nesmí docházet k žádnému ochabnutí nebo smíření. Nesmí začít přemýšlet stejně. Sorel říká: „Veškeré naše úsilí musí mít za cíl, aby buržoazní ideje nepronikaly svým jedovatým vlivem mezi proletariát.“¹⁴

Protagonisté věčného a nesmiřitelného konfliktu uvnitř společnosti, jejichž hlavním cílem je konflikt vyostřit a prodloužit, se evidentně nehodí pro politickou aktivitu. Různými cestami, částečně intuitivním impulsem syndikalistů, částečně racionalizací filosofů, se syndikalisté otočili zády k „reformám“, parlamentním socialistickým stranám, demokracii a státu.

Zaprvé tu byl praktický důvod. Činnost parlamentu nedodávala očekávané změny. Parlamentní práce, jak ji popsal již Godwin, spočívá v lobování, v kompromisu, v tom, že je vždy něco za něco. Od všech stran vyžaduje určitou spolupráci. Výhodné jsou vlastnosti trpělivých zahradníků. Je k zešílení pomalá. Jak může probouzet nejlepší city v člověku systém založený na úskoku, dvojsmyslech, kompromisu a smíru, táže se Lagardelle?¹⁵ Zadruhé potenciální vůdcové revoluce dýchají v parlamentu otrávenou atmosféru. Musejí se podřídit precedentům a procedurám. Musejí navštěvovat státní recepce, kde jsou oděvem a chováním přizpůsobeni buržoazním standardům. „Stávají se vynikajícími buržoi s tou největší lehkostí.“¹⁶ Krátce řečeno jsou rukojmími v rukách nepřátel a příklady Milleranda, Brianda a Vivianiho to dostatečně potvrzují.

To vše by platilo, i kdyby demokracie byla „dobrá“. Avšak filosofové přišli s argumentem, že demokracie spočívá na předpokladech, které jsou z hlediska třídního boje neakceptovatelné. Už v nejranějším významném díle Sorel argumentoval, že zastupitelská vláda občanů nebyla nikdy více než fikcí. Jak by hlasování chaotických většin mohlo odhalit Rousseauovu Obecnou vůli, která se nikdy nemýlí?¹⁷ Z jiného úhlu k podobnému závěru dospěl také Marx. Demokracie je nepřátelská k Marxově koncepci „protože vždy usiluje o dosažení souhlasu.“¹⁸ To je hluboká pravda. Cílem demokracie je dosažení shody, i kdyby to byla jen přechodná shoda na tom, že se neshodneme. Stejný bod zdůrazňuje Lagardelle, když říká, že demokracie se staví nad třídy a nad třídní konflikty. Jejím cílem je smazat rozdíly a snížit antagonismus. Demokracie a třídní boj jsou tedy navzájem rozporné koncepce. Demokracie usiluje o harmonii, a nikoliv třídní konflikt.¹⁹ Nesmiřitelný střet mezi demokracií a syndikalismem se projevuje rozporem mezi spoluprací a konfliktem. Pro syndikalisty je spolupráce klamem a konflikt je otcem všech věcí.²⁰

Další osa útoku na demokracii odhaluje v jejím normálním fungování, jak spravedlivé posouzení jedné z hlavních charakteristik demokracie, tak jeden z hlavních znaků pozdějšího cechovního socialismu. Je podstatou demokracie (píše Lagardelle), že neomezuje kritiku v žádné záležitosti. To je pravděpodobně správné pozorování. Demokracie umožňuje nejširší svobodu debaty. I v případech, kdy demokracie nakonec vede k omezení menšin, tak umožní všem dotčeným se vyjádřit předtím, než je takové rozhodnutí přijato.  Aby tato kritika všech věcí měla nějakou hodnotu, bylo by podle Lagardella nutné zvýšit úroveň vzdělání. Naneštěstí jsou současné politické otázky natolik komplikované, že nelze od mas očekávat kvalifikovaný názor. Masy nevládnou, ale je jim vládnuto jejich vlastními zástupci.²¹ Tato nekompetence elektorátu je překážkou na poli obecné politiky, ale nemusela by být v případech průmyslových podniků, kde jsou „masy těmi nejschopnějšími soudci.“²² Zde je vyjádřen slogan cechovního socialismu s jeho inklinací k průmyslové demokracii. Lagardelle samozřejmě hlasování přisuzuje jen menší roli. V groteskní metafoře připouští, že socialistickému hnutí se může dařit jen v demokratické atmosféře.²³ Ale pracující třídy mohou využít politickou demokracii jen k tomu, aby jí lépe zničily.²⁴

---

Dalším důvodem, proč je parlamentní politická aktivita předem zavržena, je rozpor, který syndikalisté vidí mezi třídou a stranou. Tento argument zdůrazňuje obzvláště Lagardelle ve svém Le Socialisme Ouvrier. Každá politická strana, a socialistická strana také, je umělým sdružením heterogenních elementů s původem ve všech třídách a dohromady se spojují lien de volonté (z dobrovolnosti). Naproti tomu třídy jsou přirozeným produktem historického vývoje složené z elementů stejného druhu a seskupující se lien de necessité (z nutnosti). Strany spojuje jejich intelektuální jednota, třídy homogenita jejich původu a životních podmínek. Strany jsou složeny z lidí na rozdílné společenské úrovni. Pracující třída se proti tomu skládá jen z proletariátu, který má stejnou životní zkušenost, podléhá stejným událostem a má stejné materiální zájmy.²⁵ Třída má ekonomický základ, strana pouze ideologický základ. Organismus strany se zabývá dělníkem jako voličem, jako příslušníkem politické veřejnosti, tedy v okamžiku, kdy se mísí a interaguje s ostatními občany patřícími k jiným třídám. Organismus třídy je proti tomu organismem členů ekonomické společnosti, tedy něco, co vyčleňuje dělníka ze všech ostatních tříd a staví ho s nimi do rozporu. Strany působí v prostoru, který je společný všem lidem. Třídy jsou aktivní jen v prostoru, který je odděluje od zbytku společnosti.²⁶ Zde je významný průnik s teoriemi cechovního socialismu.

Viděli jsme, proč je právě strana institucí, která se v den nepřátelství musí rozpadnout. V liberální straně mohou být baroni a markýzové stejně jako uklízečky a hoteloví portýři. V socialistických stranách jsou dělníci, ale také středostavovští akademičtí intelektuálové, novináři a političtí kariéristé. Dohromady je spojuje jen intelektuální konstrukt. V Marxově světě ekonomického determinismu nemají žádný společný třídní zájem, a tedy žádné účinné společné pouto. Ale třídy, jak se tvrdí, mají společný zájem a nic než společný zájem. Třída tedy bude stát pevně v situaci, kdy se strana začne drolit. Je pozoruhodné, že Sorel pokládal za jednu z hlavních vlastností marxismu odmítnutí ideje strany, která byla základním konceptem „klasických revolucionářů“, aby byla nahrazena třídou.²⁷

Existuje ještě hlubší důvod, proč se odvrátit od veškeré politické aktivity. Tím je skutečnost, že stát je kapitalistickým státem, nástrojem nepřítele. Politická aktivita ze své podstaty akceptuje legitimitu státu. Socialistické strany jednají v rámci existujících států, ale jejich výsledkem, jak Lagardelle dodává, je pouhé ulehčení dělnického údělu uvnitř kapitalistické společnosti, které nemá nic společného se socialismem. Socialismus je organizovanou revoltou pracující třídy proti společnosti, jak ji známe.²⁸ Labriola²⁹ má pravdu. Pro socialistické strany je nemožné přijmout vládní odpovědnost v existujících státech, aniž by se samy staly obránci existujících států.³⁰ Nemůžete Satana vymýtit Satanem. Socialistický ministr konfrontovaný s vyhlídkou na rozpoutání nepořádku je nucen udělat maximum pro udržení pořádku.

Dostatečné důvody k obrácení se zády k parlamentnímu režimu, který je ohavností a duchovní pustinou, k demokracii, která je synonymem průměrnosti a korupce, ke státu, který je navždy neproduktivní, nekompetentní a svévolný.³¹ Pokud nemá být třídní boj vedený pod prapory demokracie se socialistickými reformami jako ovocem střetu stran v parlamentu, co tedy má člověk dělat? Odpověď je evidentní z předchozí argumentace. Hnutí pracující třídy je v zásadě revoluční a lutte de classe může být provozován jen na terrain de classe.³² Dělníci musejí dosáhnout vlastní spásy a vytvořit si k tomu vlastní instituce, které budou stát stranou státu. Je marné žádat cokoli od státu s čepicí v ruce. Pracující musí být připraveni vzít si to, co chtějí – přímou akcí.

---

Pokud se ptáme, kde se nacházejí lidé, classe ouvrière, tak odpověď je znovu jednoduchá. Jsou v odborových svazech, syndikátech, na burzách práce, ve federacích syndikátů. To jsou všechno výlučně orgány proletariátu, protože, jak se vyjádřil Lagardelle, sdružují jen pracující a sdružují je jen jako pracující.³³ Jedním z významných milníků historie syndikalismu v jeho akademické podobě je vydání Sorelovy rané práce L’avenir socialiste des syndicats, která vyšla jako seriál v časopise v roce 1898.  V retrospektivním pohledu v později psané předmluvě Sorel prohlašuje, že jeho účelem bylo přitáhnout pozornost socialistů k velké roli, kterou by mohly syndikáty sehrát v moderním světě.³⁴ Hlavní ideou této významné práce je, že odborové svazy, syndikáty, jsou primárním nástrojem třídního boje. Odbory existují pro válku a v této oblasti není prostor pro diplomatické vyjednávání s cílem dosažení udržitelného míru, k jakému může dojít po konfliktu mezi státy. To má prostý důvod – cílem proletariátu je zničení jeho nepřátel.³⁵ V této válce nemůže dojít k příměří nebo zastavení bojů. Syndikáty tedy musí vědomě přetvořit samy sebe nejen tak, aby se staly účinnějšími organizacemi pro válku, ale také, aby mohly sehrát svou roli ve světě, který vzejde z jejich vítězství. Musí dokázat své politické schopnosti.³⁶ Proti státu musí sledovat politiku analogickou té, která se později stala známou jako „invazivní ovládnutí.“ V případě úřadů práce Sorel argumentoval, že syndikáty by měly převzít jejich administrativu, „ils auraient arraché à l´autorité politique traditionelle un lambeau de son pouvoir“³⁷ (vyrvat kousek moci tradiční politické autoritě). Stejně tak s dalšími funkcemi státu, jako jsou inspekce bezpečnosti práci a sociální zabezpečení, „il faut qu´ils arrachent ces pouvoir petit à petit, en les réclamant sans cesse“ (musí si pravomoci dobývat tím, že se jich neustále dožadují). Boj o politickou moc nemá jen vyhnat buržoazii a okupovat jí vyklizený prostor. Je to boj, který má zbavit stávající politický organismus veškerého života a převést vše, co by mohlo mít nějakou hodnotu, na proletářský organismus vytvářený souběžně s rozvojem proletariátu.³⁸ Stejně jako dospívající kukačka, syndikáty by měly mít za cíl vyhodit stát z jeho hnízda.

To je program: „sebrat státu a komunám jeden po druhém všechny atributy, aby se obohatil proletářský organismus v procesu zrodu.“³⁹ Na tento úkol v jeho celistvosti nejsou proletáři ještě připraveni. Než dojde k transformaci světa, dělníci musí napřed získat „vyšší stupeň morální kultury.“⁴⁰ Odtud pramení patetický důraz, který Sorel klade na moc odborových svazů dosáhnout takového vzdělání. Musí se stát „puissants mécanismes de moralisation“⁴¹ (mocným mechanismem moralizování). Pokud o tom někdo pochybuje, nechť se podívá na dělníky v anglických docích, kteří, pod vlivem odborů, opustili své neumírněné zvyky „et quelques-uns sont devenus même teetotalers“ (a někteří se dokonce stali abstinenty). To je výmluvná pocta regeneračnímu vlivu odborových svazů. Stejně tak idea nového vzdělávání, pod vedením odborových svazů a s jejich inspirací, figuruje v Sorelovi: „Musíme mládež vychovat tak, aby milovala práci.“⁴² Odborové svazy se tedy mají stát moralizujícími a vzdělávacími spolky, než budou jejich členové připraveni ke svému dějinnému poslání. A pokud mají být odborové svazy vybaveny a připraveny, tak celá budoucnost socialismu bude spočívat na autonomním rozvoji odborových svazů.⁴³

---

Úspěšně jsme zredukovali socialismus na třídní boj, který nezná žádná příměří. Vedení třídního boje jsme svěřili vhodně reformovaným odborovým svazům. Zbývá už jen popsat strategii, munici používanou v tomto boji a další nástroje, od kterých se očekávalo, že s nimi syndikalisté dosáhnou vítězství. Zřídka existuje nějaká celá pravda, ale je rozumnou aproximací celé pravdy říci, že po této stránce měl syndikalismus jako hlavní bod teorii a propagaci generální stávky. Koncepce generální stávky má delší historii. Její idea byla přítomna již v Anglii, v Owenově době. Lze poukázat na fakt, že figuruje v závěrečné kapitole Disraeliho Sybily pod příjemným eufemismem „národní prázdniny.“ Poté tato idea upadla do zapomnění. Její znovuobjevení je přičítáno Pougetem francouzskému anarchistovi Tortelierovi, který ji přednesl na mezinárodním setkání v Londýně v listopadu 1888 – bez velkého ohlasu, jak je dodáno.⁴⁴ Velký ohlas se ovšem dostavil brzy a v roce 1892 samotný Aristride Briand předložil Národní federaci syndikátů návrh na schválení principů generální stávky. Koncepce generální stávky pak našla svůj přirozený domov na Bourses du Travail a později v C. G. T. Ačkoliv Guesdisté⁴⁵, kteří si zahrávali s reformismem, prohlásili, že generální stávka je generální nesmysl, rychle si v syndikalistické škole získala velkou popularitu a zvláštní postavení.

Ve své původní podobě je idea generální stávky zcela prostá až naivní a svědčí o nevinné mysli všech, kteří s ní přišli. Byl to Grève des bras croisés (úder se založenýma rukama). Nakolik bude jednodušší než parlamentní řešení, které zahrnuje zdržování, intriky, kompromisy, nejistotu a porážky! Vše, co bude třeba, je, aby dělníci masově založili ruce a odebrali na piknik v Bois de Vincennes společně se svými manželkami, rodinami a piknikovými koši. Po několika dnech bezstarostného hodování, zastavením veškeré práce poražená buržoazie svěsí svou vlajku, přileze ke křížku a revoluce bude dokonána. Dělníci se pak mohou vrátit domů do regenerovaného světa. „Reformističtí“ předáci bez fantazie společně s guesdisty museli vynaložit jen málo úsilí, aby se vysmáli tomuto idylickému obrazu. Poukázali na očividné, že generální stávka založených rukou by sice vyprodukovala chaos, ale stávkující by nebyli imunní před dopady tohoto chaosu. Pokud by zrovna nebyli na pikniku v Bois de Vincennes, tak by rovněž seděli v domech, ve kterých by světla zhasla a voda z vodovodních kohoutků přestala téct. A mohli by mít problémy s doplňováním obsahu piknikových košů v této zvláštní přechodné době. „Když dřina přestane, lidé trpí,“ píše se v Sybile. „To je jediná pravda, kterou jsme poznali, a je to hořká pravda.“ I když přijmeme syndikalistickou teorii, tak to vypadá, že generální stávka ve své naivní formě je blíže generálnímu nesmyslu. Pokud jsou buržoazie a stát tak mocní, a tak zlí, jak si o nich myslíme, tak se rovněž nepoddají tak snadno semknutým řadám se založenýma rukama. Sami udeří a budou se bránit. Výletníci v Blois de Vincennes budou své ruce muset použít dříve, než zamýšleli. Asi nebude možné splnit jejich důstojné předsevzetí „nevystavit se policejní brutalitě.“ Generální stávka se stane matkou chaosu na všech stranách. A kdo může s jistotou jezdit na tornádu a řídit bouři do předurčeného cíle?

Bude poctivé vyjasnit, že v určitých fázích syndikalistických debat byla fráze „generální stávka“ vykládána různým způsobem. Někdy znamenala stávku všech a všude a někdy jen celonárodní stávku v určitém průmyslovém odvětví. Nepochybný vývoj byl, že se syndikalistické hnutí stále více přimykalo ke stávkám v tak velkém měřítku, jak to jen bude možné a bez okamžitého a limitovaného cíle. Stávky se staly samy o sobě chvályhodnými a žádoucími jako prostředek, kterým lze vést třídní válku. Vyhlašované cíle stávek a výsledky stávek se staly málo důležité. Stejně tak je mimo pochybnost, že když „proletářský“ syndikalista mluvil o generální stávce, tak měl na mysli generální přerušení veškeré práce, ke kterému dojde jednoho nepříliš vzdáleného dne. Pokud se obrátíme k filosofům, a především k Sorelovi, tak vidíme, že měla generální stávka poněkud odlišný význam. Zde je vskutku důležité rozlišit mezi „proletářským“ a akademickým syndikalismem. Sorelovský pohled na stávky má své mystické zabarvení způsobené tím, jakou roli hraje v jeho filosofii násilí a nakolik oslavuje doktrínu mýtů. V jedné ze svých (poněkud pozdějších) předmluv k Avenir Socialiste des Syndicats Sorel zdůrazňoval ve třech bodech, co koncepce generální stávky vykonala, a tyto pasáže jsou vhodným úvodem do této zvláštní linie spekulací.

Zaprvé generální stávka nepřehlédnutelně podtrhuje, že doba politických revolucí skončila (to je zajímavý příklad, jak se také ti nejlepší z nás mohou mýlit ve svém odhadu nepříliš vzdálené budoucnosti). Za druhé, generální stávka je konkrétním vyjádřením faktu, že socialismus není dosažitelný postupnými kroky (oproti názoru revizionistů a fabiánců). Musí nastat katastrofální a kompletní krach. Za třetí, koncepce generální stávky dává smysl a význam všem malým každodenním stávkám v běžném průmyslovém životě. Každá stávka, bez ohledu na to, jak lokální se může jevit, se stává předvojem ve velké bitvě o generální stávku.⁴⁶   

Z tohoto pohledu jsou všechny stávky výchovné, symbolické a utužují kázeň. Každá stávka je projevem něčeho většího, co dřímá pod povrchem. Může se jevit jen jako omezená událost, ale může se také obrátit v prolog rozhodujícího střetu. Malá stávka, často opakovaná, „dodává socialistické ideji proletariátu novou energii, posiluje heroický sentiment, étos jednoty a obětování se pro celek a udržuje naživu naději na revoluci.“⁴⁷ Takto zdůrazňuje velkou pravdu, že pracující nejsou pouze jednotlivci, ale tvoří jedno tělo (un corps) a dává jim pocítit vzájemnou solidaritu.⁴⁸ 

Jednou z charakteristických vlastností Sorela je, že v tomto neustávajícím boji musí být také druhá strana přinucena bojovat, aby se naplnil její osud. Neustále jsme konfrontováni se „zbabělostí vlády“. Jsme svědky umírněnosti sil zákona a zbabělá buržoazie se upíná k chiméře sociálního smíru. Pochopitelně z toho důvodu, že socialismu je předurčeno být dědicem kapitalismu a toto dědictví je nutné plně rozvinout. Sorel by velmi jasně dal přednost stavu, kdyby si „buržoazie hleděla svých vlastních zájmů.“ Svět v horních patrech společnosti ochabl – je strašlivě nevzdělaný, hloupý, politicky impotentní – a aby mohl znovu nabýt své dřívější energie, musí se znovu objevit neprostupná demarkační linie mezi jednotlivými třídami. Nesmí dojít k žádnému bratříčkování.⁴⁹ 

Implicitní nebezpečí existence benevolentní a filantropické buržoazie má v soreliánské filosofii natolik prominentní postavení, že vyžaduje několik citací:

„Dnes čelíme novému a nepředvídanému faktu – střední třídě, která si přeje oslabit svou vlastní pozici.“

O něco dále na stejné stránce pokračuje:

„Rostoucí a pevně organizovaná pracující třída může přinutit kapitalistickou třídu, aby zůstala pevná v této průmyslové válce. Pokud sjednocený a revoluční proletariát bude konfrontovat bohatou střední třídu, která touží dobývat, jen tehdy kapitalistická společnost dosáhne své historické dokonalosti.“⁵⁰

Ve stejném významu.

„Vše může být zachráněno jen tím, pokud proletariát použitím násilí dokáže znovu obnovit rozdělení do tříd a podnítí ve středních třídách něco z jejich bývalé energie.“⁵¹

Jinde je přístup filosofických syndikalistů k sociálnímu smíru vidět s hrubou upřímností:

„Oplácet černým nevděkem dobročinnost všech, kteří by chtěli chránit dělníky, urážkami čelit kázání obhájců lidského bratrství a údery odpovídat na úsilí propagátorů sociálního smíru … to je praktický způsob, jak dát střední třídě najevo, že se má starat o své věci a hledět si jenom svého zájmu.“⁵²

Tento úhel pohledu se neomezuje jen na Sorela. Lagardelle mluví o tomtéž zmatení cílů, zdůrazňuje požehnání boje jako stimulující síly a výhody, které kapitalismu přináší věčný konflikt. Není to nehybná atmosféra sociálního smíru, ale čerstvý vichr třídního boje, který rozněcuje horlivost pánů výroby.⁵³ V další větě, která ztrácí na pikantnosti, pokud se vytrhne ze své francouzské atmosféry, říká, za předpokladu, že tu bude:

„un proletariat hardi, enivré de l´esprit de conquête, insatiable dans ses réclamations, un proletariat qui ne tolère pas qu´on s´arrête un instant, et voilà le capitalisme marchant, comme malgré lui, de triomphe en triomphe.“⁵⁴

(odvážný proletariát, opojený dobyvačným duchem, nenasytný ve svých požadavcích, proletariát, který nesnese, aby ho někdo na chvíli zastavil a voilá, máte tady kapitalismus, který bude navzdory sám sobě kráčet od triumfu k triumfu.)

Zmatený proletář, sdružený ve svém odborovém svazu, se může příhodně zeptat: „Ale kdo chce vidět kapitalismus, jak navzdory sobě bude kráčet od triumfu k triumfu?“

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Sombart: Socialism and the Social Movement, kapitola V.
2) Sabotáž a role přisuzovaná mýtům.
3) Co se týče spletité historie francouzského odborového hnutí obecně, tak čtenář si může udělat obrázek z Levina, Syndikalismus ve Francii; Esteyho, Revoluční Syndikalismus; a Colea, The World of Labour.
4) Tento odstavec je pochopitelně pouze hrubým souhrnem. Existovaly další organizace a sítě kolem jednotlivých osobností. Rivality, intriky a podrazy různých skupin by udělaly čest evropské diplomacii v těch nejkomplikovanějších epochách.
5) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 271-273.
6) Alexandre Millerand (1859-1943) byl původně radikálně-socialistický politik, který obhajoval stávkující dělníky v několika slavných kauzách. V roce 1899 vstoupil do vlády umírněného republikána Pierra Waldeck-Rousseaua jako ministr obchodu. To bylo pokládáno za zradu marxistických principů (pozn. překl.).
7) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 274.
8) Sorel: Matériaux d´une théorie du proletariat, str. 4.
9) Sorel: La Décomposition du Marxisme, str. 63.
10) Sorel: Avenir socialiste des Syndicats, v Matériaux d’une Théorie, str. 67.
11) Sorel: Reflections on Violence (Anglický překlad), str. 203.
12) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 283.
13) Sorel: Reflections on Violence (anglický překlad), str. 85-86.
14) Sorel: Les Illusions du Progres, str. 285.
15) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 373.
16) Sorel: La Décomposition du Marxisme, str. 27.
17) Sorel: Avenir socialiste des Syndicats, v Matériaux d’une Théorie, str. 118.
18) Sorel: Les Illusions du Progres, str. 9.
19) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 42, 44.
20) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 63.
21) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 57-58.
22) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 344.
23) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 48.
24) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 55.
25) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 166-167. Podobná tvrzení jsou na str. 157-161, 256-257, 283-288.
26) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 266.
27) Sorel: La Décomposition du Marxisme, str. 51.
28) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 242, 244.
29) Antonio Labriola (1843-1904), italský filosof a teoretik revoluce. Učitel Antonia Gramsciho.
30) Syndicalisme et Socialisme, str. 19.
31) Srov. Sorel: Reflection on Violence, str. 19; Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 150.
32) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 95, 180.
33) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 283.
34) Předmluva z roku 1905 k Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 58.
35) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 67-68.
36) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 120.
37) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 121.
38) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 123.
39) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 132.
40) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 125.
41) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 128-129.
42) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 137.
43) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 133.
44) Viz La Grève Générale, str. 42.
45) Následovníci Julese Brazile, známého jako Jules Guesde (1845-1922). Socialista, novinář a politik, šéfredaktor La Petite République. Těsně spolupracoval s Marxovým zetěm Paulem Lafarguem. Krátce před svou smrtí v roce 1883 poslal Marx Guesdemu dopis, který se stal zdrojem známého citátu „ce qu'il y a de certain c'est que moi, je ne suis pas marxiste“ (jestli jste vy marxisté, tak já jím nejsem).
46) Sorel: Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 59-61.
47) Sorel: Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 69-71.
48) Sorel: Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 102.
49) Sorel: Reflections on Violence, str. 69-72, 81-82.
50) Sorel: Reflections on Violence, str. 90-91.
51) Sorel: Reflections on Violence, str. 98.
52) Sorel: Reflections on Violence, str. 88-89.
53) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 293-294.
54) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 378.