Socialistická tradice (XXXV. část) - Anarchistická tradice (3. část - Russell)

Mises.cz: 25. listopadu 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

(c) Bertrand Russell

Po un ci-devant noble (bývalý šlechtic, jak Bakunin popisoval sám sebe) a po ruském knížeti následuje anglický hrabě (Earl). Může panovat určitá neshoda na tom, jestli by se měl Bertrand Russell (pokud si můžeme dovolit familiárnější oslovení) objevit v této části. Nepropaguje názor, že bychom mohli uskutečnit přímý přechod ze současného stavu k anarchii. Ve své knize Roads to Freedom, která se tématu dotýká, na konci stále ještě má podstatné fragmenty státu a zákona. Ale čistý anarchismus, ačkoliv v současnosti nedosažitelný, pro něj představuje ideál, ke kterému by společnost měla směřovat. To, že je tento ideál v současnosti nedosažitelný, je dáno nedokonalostí lidí, jež by mohla být postupně překonána.¹ Jeho finálním doporučením je systém „ne tak vzdálený tomu, co doporučoval Kropotkin, ale uskutečnitelnější přijetím hlavních principů cechovního socialismu“² – jinými slovy kříženec mezi čistým anarchismem a systémem socialismu, který dospěl nejdále v eliminaci státu. Pravda, toto bylo sepsáno v roce 1918, kdy byl cechovní socialismus stále ve stádiu zrodu. V každém případě, ať už se rozhodneme pro jakoukoliv nálepku, tak Bertrand Russell má mysl anarchisty a hájí jejich věc. V určitých bodech to podstatu anarchismu velmi dobře osvětluje a v důsledku bude vhodným doplněním Bakunina a Kropotkina.

Primární motivací Russellovy společenské a politické filosofie je bezpochyby jeho nedůvěra k autoritě. Je to rebel. Pokud, jako Godwin, nebere neposlušnost jako první z ctností, dívá se na poslušnost jako na něco, co je neslučitelné s květem svobody. To vysvětluje jeho nepřátelství ke státu, jak ho známe. Podstatou státu je „být úložištěm kolektivní síly svých občanů.“³ Vyžaduje slepou oddanost. Nadměrná moc státu „je jednou z hlavních příčin utrpení v dnešním světě.“⁴ Aniž bychom zacházeli do větších detailů, tak jedním z dalších důvodů, proč je stát tak škodlivý je „jeho velikost a výsledný pocit individuální bezmoci.“ Mašinérie státu je tak obrovská, že dokonce i v demokracii je většina lidstva „ochromená vědomím vlastní bezmocnosti.“⁵ Tento bod je známý a opakuje se v mnoha kritikách současného fungování našeho demokratického systému. Ubohý volič, který představuje jeden hlas v obvodu s 30 000 voliči, a který je povolán vybrat si mezi třemi neznámými kandidáty. Ty mu vybraly stranické organizace, může být omluven, pokud se od fatalismu přesune k nezájmu.

Stejný přístup Russell uplatňuje i ve svém nepřátelství ke státnímu socialismu.  Státní socialismus nás pořád posunuje do světa autority, kde je stát univerzálním zaměstnavatelem a individuální pracovník je stále trpaslíkem proti obří pyramidě státní kontroly.⁶ Navíc Russell je spisovatelem, filosofem a vědcem s vytříbeným uměleckým vkusem. Takže vize autoritářství autoritativního socialistického státu ho naplňuje hrůzou. Umění, říká nám, pramení „z divoké a anarchistické stránky lidské povahy.“⁷ Byrokrat a umělec budou navždy tvořit dva protiklady. Představa, že umělec se svými impulsy by měl být spoután autoritou, která by požadovala, aby tvořil podle předepsaných šablon a pravidel, je „noční můrou“. V takovém světě by zahynulo vše, co činí život snesitelným pro „milovníka krásy.“ Zde se možná dotýkáme základu Russellovy politické filosofie. Na člověku si nejvíce cení jeho uměleckých a kreativních impulsů, které jsou v zásadě „divoké a anarchistické.“ Ať už bude nezbytná jakákoliv autorita, tak musí být udržena v takových mezích, aby ponechala této „divoké a anarchistické straně“ volné pole působnosti. Stručněji vyjádřeno: Člověk je ze své základní povahy anarchistou.

Co se týče ekonomické stránky, tak rozdíl, který Russell vidí mezi anarchismem a socialismem, je, že ortodoxní socialismus, následující úsloví sv. Pavla „kdo nepracuje, ať nejí“, od lidí požaduje alespoň ochotu pracovat jako podmínku jejich vyživování, kdežto jeho anarchismus by byl daleko velkorysejší.⁸ Dvě zásadní vlastnosti jeho interpretace anarchismu jsou, že by poskytoval všem a bezpodmínečně „tolik běžných komodit, kolik si přejí spotřebovat“ (vzácnější komodity by byly rozdělovány rovným dílem), a za druhé, že nikdo by neměl mít žádnou povinnost pracovat. V tomto bodě běžný čtenář, jehož zrak je zastřen mlhou našeho současného hříšného světa, může předpokládat, že vcházíme do pohádkového světa nebo rajské zahrady. Tady je základem anarchistické teorie, že veškerá práce je nebo by měla být potěšením. Pokud tomu tak není, tak je to kvůli nepořádkům, které jsme ve věcech napáchali, prostředím, ve kterém lidé pracují a podmínkami, za nichž pracují, které brání stavu, kdy se z práce stane nekonečná fontána radosti. Byla to „le travail attrayant“, díky čemu Fourierovy falangy hučely jako úly prozpěvujících si dělnic. Tato otázka se může jevit jako triviální, ale není, protože musíme nejprve rozřešit spletitý problém podstaty práce, a jestli jí suchopární ekonomové oprávněně pokládají za „disutility.“ Pokud vezmeme anarchokomunistickou literaturu jako celek a necháme Bertranda Russella na chvíli diskrétně v pozadí, tak existují dva argumenty, na kterých tento optimistický názor stojí. První, a můžeme připustit, že částečně pravdivý je, že dělicí linie mezi aktivitou, která je prací a která je potěšením, může být velmi tenká. Horolezec a jeho průvodce z vnějšího pohledu vykonávají navlas stejnou činnost, ale jeden z nich jako hobby a druhý jako smluvní práci a službu. Stejně tak by pozorovatel z jiné planety neviděl žádný rozdíl mezi profesionálním fotbalistou, který si fotbalem vydělává na své živobytí, a amatérem, který se nejspíš ještě více potí a zadýchá během nedělního odpoledne pro větší slávu Dolní Lhoty. Aktivita některých automobilistů se tolik neliší od řidičů taxíků. Potěšení z dovolené na venkově, obzvláště v době války, může být zvýšeno, pokud se kombinuje ve vhodném poměru s péčí o živé ploty a zahradu. Při pohledu na tyto a tisíce podobných příkladů by se v nevinné mysli mohla zrodit otázka. Proč, když plutokraté platí obrovské částky, aby se mohli v určité sezónně plahočit po vřesovištích, skalách a potocích v honbě za nepolapitelnými jeleny – není pasáček ovcí z hrabství Iverness nejšťastnějším z lidí, když právě tyto radovánky zažívá každý den v roce a po všechny roky svého života?

Druhý důvod k optimismu je tento: ačkoli připustíme, že práce může být nepříjemná, existuje obecná shoda, že je něco ještě méně příjemného. Nejméně šťastní z lidí jsou ti, kteří jsou odsouzeni k tomu nedělat nic, nebo jim nějaká překážka účinně brání dělat cokoliv. Důkazem je, když se někdo ocitne v pozici, že by měl dělat nic, tak po určité chvíli si začne hledat nějakou aktivitu. Bude se starat o včely, sbírat dřevo na podpal nebo se učit hrát na dudy. Pokud není člověk úplně senilní, tak nějaký druh aktivity je pro něho zásadní. Kombinací těchto dvou nepopiratelných pravd se nám objevuje anarchistická teorie práce. Každý druh práce může být za určitých podmínek atraktivní. Člověk je neklidné a neposedné stvoření, které se musí stále něčemu věnovat. Z toho plyne, že až budou lidé ve větším měřítku osvobozeni z povinnosti cokoliv dělat, tak, aby unikli nudě, se vrhnou na cokoliv, co bude potřeba udělat. Tak bude problém vyřešen. Veškerá práce světa bude vykonaná lidmi, kteří budou utíkat před nudou z nečinnosti.

Člověk nemusí být příliš stár, aby odhalil, které z bodů v premisách jsou nedostatečné, aby unesly tíhu tohoto závěru. Co se týče prvního bodu tak je pravdou, že bychom těžko hledali povolání, které by nebylo zajímavé na chvilku vyzkoušet. Den v dolech nebo na rybářské lodi by byl „zážitkem“ – nejspíš pamětihodným zážitkem. Ovšem podstatou práce je – dokonce se to blíží její definici – že aktivita musí pokračovat i poté, kdy se vytratilo vzrušení z nového zážitku. Ve světě, jak ho známe, a pravděpodobně v jakékoliv formě průmyslové organizace, jen menšina lidí může snadno přeskakovat od jednoho řemesla nebo profese k druhému. Pomocník na rybářské lodi, která se vrátila od Medvědího ostrova, musí znovu vyplout na Medvědí ostrov, a to už je daleko menší zábava. Zubař zůstane zubařem a architekt architektem. Těžko si zorganizují příjemné prázdniny tím, že by si na týden vyměnili profese. Pastýř bude dlouhé roky vídat stále totéž stádo stejných ovcí. Břemenem jeho života je, že od nich nemůže příliš snadno odejít. Student s pozoruhodným psychologickým vhledem se podíval do duše svého profesora:

Rok za rokem dávám stále tytéž přednášky
pro padesát hloupých tváří. 
Bože, jak já nesnáším ty tváře. 
Zdá se, že jsou každý rok hloupější.⁹

Ve skutečnosti nejsou a viděno bez emocí, ani se nezdají. Ale tady je práce také „disutility“, protože pokračuje za bod, kde, kdyby nebylo nutnosti vydělat si na živobytí, by pracovník rád přestal nebo začal dělat něco jiného. Pokud by něco jiného bylo stejně dobře placené a bylo hned k dispozici, což se stává jen zřídka.

Další bod se může jevit jako příliš triviální, abychom ho museli zmiňovat, ale je to úvaha, která je očividně nutná ve spojení s anarchistickým pohledem na práci u Godwina a Fouriera, nakolik prvky fourierismu pronikly do anarchistické tradice. Pokud máme žít ve společnosti, která pokročila za stádium lovců-sběračů k podmínkám vzájemné závislosti, tak je nezbytně nutné, abychom se na sebe mohli vzájemně spolehnout. Pokud se vyjádříme prozaicky, tak to znamená, že každý musí plnit svou pracovní smlouvu a v jistém smyslu být otrokem jízdního řádu. Musíme vědět, že když má vlak vyjet z King’s Cross v deset hodin dopoledne, tak skutečně v tu dobu vyjede a strojvedoucí s topičem se dostaví včas do práce. Musíme mít záruky, že tam budou a svou práci vykonají.

Nemůže se stát, že šedesát mil za Londýnem strojvedoucí předá řízení vlaku jednomu z pasažérů, protože zaslechl první volání jara, rozběhne se na louky sbírat květiny, nebo si spolu s průvodčím dají partičku golfu na přilehlém golfovém hřišti. Je téměř urážkou inteligence žádat lidi, aby vzali v úvahu tak do očí bijící fakta. Přesto je to nezbytné tváří v tvář tichým předpokladům tolika filosofických anarchistů, kteří tvrdí, že svět by mohl fungovat bez závazných kontraktů jen s lidmi jednajícími na základě momentálních impulsů Fourierova Motýlka, nebo, jako v Kropotkinově revoluci, „spontánně se objevujícími skupinami.“ Pro většinu lidí je jejich vize budoucnosti neohraničené pokračování ve stejném druhu práce. Jen menšina lidí dokáže bez problémů měnit podstatu svého zaměstnání obzvláště ve vyšším věku. Tak pro většinu lidí práce představuje splnění povinností na konkrétním místě a v dopředu daném čase. Poutáme se tím ke svým bližním, kteří se na nás mohou spolehnout, a tato pouta nemohou být zrušena anarchistickou svobodou.

Bezpochyby také lidé, kterým jejich postavení umožňuje nepracovat kvůli obživě, si často najdou nějaké „zaměstnání“. Nezřídka velmi užitečné zaměstnání. Mohou sloužit státu a svým bližním tak, že tráví dny a noci na chodbách poslanecké sněmovny. Užitečnější možná je, pokud pomáhají spravovat záležitosti svého okresu, svého města nebo své farnosti. Existují všechny představitelné druhy dobrovolných spolků, do nichž se mohou zapojit, od velmi užitečných až po Spolky na podporu chvályhodných cílů. Toto ovšem naznačuje zjevnou slabinu anarchistických argumentů. Práce, kterou dělají ti, kteří by jinak mohli být nečinní, ale jsou hnáni svým svědomím k užitečnosti, může být práce, bez které by se společnost neobešla. Je to ovšem práce vážená a týká se především „administrativy“ a „organizace“ (požehnaná slova). Není to práce, která by přinášela maso do regálů obchodů, uhlí do kamen či vodu do vodovodních kohoutků. Život v dole, kde jediný ústupek Motýlkovi je střídání denní a noční směny, není sám o sobě dostatečně atraktivní, aby překonal „lákadlo lenosti.“ 

Tato pozorování, která mají vyvrátit nadměrně růžové brýle anarchistů, mohou sklouznout až k pesimismu, který je stejně neospravedlnitelný. Poctivá introspekce pravděpodobně přesvědčí většinu lidí, že vyhlídka na práci (nebo myšlenka na stejnou práci v budoucnosti) je znepokojivější než práce sama. Práce nebývá tak nepříjemná, většinou je neutrální a má své světlé stránky, obzvláště tam, kde je kombinována s možností mezilidských kontaktů. Otázka psychologie lidských motivací a přístupů k práci je pochopitelně rozsáhlým problémem, kterému se zde musíme vyhnout. Pro naše účely stačí konstatování, že práce není a nikdy nebude jen příjemná. Zajímavou otázkou může být, proč myšlenka na návrat do práce po dovolené nebo víkendu je často odpuzující, když samotné započetí práce nemusí být nijak nepříjemné. Pravděpodobně člověk, který se v neděli otřese při pomyšlení na pondělní povinnosti, je srovnává s tím, o kolik příjemnějším věcem se právě věnoval, kdežto v pondělí už nemá čas na takové denní snění. Snad nejblíže pravdě bude názor obyvatel Slunečního státu, že práce je jako sportovní disciplína. Je to lék, bez kterého by naše životy nebyly zdravé.

---

V předchozích odstavcích jsme se poněkud odchýlili od Bertranda Russella k obecné otázce anarchistického pohledu na práci. Russell je dostatečně realistický, aby připustil, že „některá nezbytná pracovní místa vždy zůstanou nepříjemná.“¹⁰ Jako příklad uvádí práci v zemědělství, která byla mnoho generací pokládána za jedinou slučitelnou s lidskou důstojností, práci v dolech nebo práci topičů na atlantických parnících. Pod vlivem cechovních socialistů věří, že s pomocí hospodářské samosprávy „něco jako umělcova radost z tvoření“ může proniknout do mnoha povolání. Tímto způsobem, skrze kouzlo samosprávných spolků, bude devět desetin práce světa učiněno příjemnější než lenošení také v očích lidí, kteří budou mít zaručené životní minimum, ať už budou pracovat nebo ne. Pro zbývající desetinu – topiče na parnících a podobně – bude nutné zavést dodatečné odměňování.¹¹

 Závěry, které Russell vyvozuje z argumentů pro anarchismus jsou chvalitebně opatrné. Podle něho jsou „dostatečné pro zdání úspěšného plánu, ale nedostatečné, aby bylo moudré se o to pokusit.“¹² Z důvodu přetrvávajících pochybností máme být v současnosti ušetřeni požehnání anarchismu v jeho nezředěné podobě. Russell, který hledá místo na půl cesty mezi anarchismem se všemi jeho výhodami po stránce svobody a socialismem, s jeho větší efektivitou v záležitostech motivace k práci, přichází se zvláštním plánem. Ten by představoval bezpochyby rozkošné administrativní problémy pro ministerstvo výživy v budoucím anarcho-socialistickém státě. Pokud by nebyl mezitím vyřešen nějakými „spontánně vytvořenými skupinami.“

Podle Russellova plánu by se populace rozdělila do čtyř stupňů pro účely distribuce nezbytných statků a odměn. V první řadě, aby byl zachován anarchistický princip, má existovat „určitý minimální příjem dostatečný pro životní nezbytnosti“, který by se vyplácel bez ohledu na odvedenou práci nebo ochotu pracovat. Příjem byl vhodně pojmenován „příživníkova mzda“ a definován jako „dostatečný pro existenci, ale nikoliv pro luxus.“¹³ V pozdější debatě, kterou se nebudeme detailně zabývat, je Russell nakloněn myšlence, že hlavními příjemci mzdy příživníků budou začínající umělci. Ti si přejí věnovat veškerý čas svému umění, tvořit básně a obrazy, a přitom se živit jen hrachovou polévkou a bramborami. Zdá se, jako by si neuvědomoval, že příživníkova mzda může primárně přitáhnout velmi odlišný typ lidí.

Někde nad tím bude vyšší úroveň mezd – o kolik vyšší nelze přesně specifikovat, protože to bude záviset na produktivitě celé komunity – vyplácená všem, kteří jsou ochotni se podílet na užitečné práci, ať už pro ně bude existovat pracovní místo nebo ne. Protože veškerá práce má v očích anarchistů, podobně jako v očích Boha, stejnou hodnotu, není žádná potřeba rozlišovat mezi školenou a neškolenou prací. Toto bude ve skutečnosti normální mzda pro všechny členy společnosti, kteří dávají přednost užitečné práci před životem příživníků a bude stejná pro všechny. Jsou však navrženy dvě výjimky. Jsou lidé, kteří chtějí kultivovat umění, ale nechtějí práci na plný úvazek. Pro ně by nebyla strohost životního stylu příživníků, kteří dostávají dost pro existenci, ale nikoliv pro luxus. „Trocha luxusu a trocha umění“ je docela rozumné motto. Příživníci a bohémové nebývají svým založením asketové. Měla by existovat prostřední mzda pro člověka, který je ochotný pracovat, ale jen poloviční množství hodin, aby se mohl věnovat umění v o něco větším luxusu. Nakonec tady je člověk, který je ochoten dělat topiče na zaoceánském parníku a vykonávat několik dalších prací, které ani průmyslová samospráva nedovede učinit dostatečně atraktivními, aby při nich bylo možné zažívat „umělcovu radost z tvoření.“ Zde je dozajista nutné vyplácet více, než je norma, aby byla překonána přirozená nepříjemnost práce. Jak tohle bude naplněno v konkrétních číslech pochopitelně není odhaleno, ale můžeme si udělat obrázek. Představme si, že typické jídlo příživníka bude vývar z kostí, polovičního příživníka pochybné párky a králíci, běžného pracovníka hovězí a skopové a transatlantického topiče losos a tetřev.¹⁴ Toto je podle Russella uskutečnitelná metoda kombinace výhod anarchismu a socialismu.

Již bylo řečeno, že Russell nebyl naprostým anarchistou. Píše, že stát bude v nějaké oslabené formě stále nutný. Tento ústupek je velmi významně propojen s faktem, že Russell je jedním z mála socialistů, který nevěří v základní dobrotivost všech lidí a nepřičítá všechny zlé sklony špatnému prostředí. Připomíná nám, že zlo nevychází jen ze zlého společenského systému.¹⁵ Před kapitalismem také existovaly války a násilí. Ve skutečnosti války a násilí jsou v určitém rozsahu produktem běžné lidské povahy. Člověk je přirozeně soutěživý, bojovný a rád si přivlastňuje stále více věcí.¹⁶ Respekt ke svobodě druhých lidí nám není dán naší přirozeností.¹⁷ Obecný dojem z Russellových knih je, že se na člověka dívá jako na panovačného, tyranského, chvástavého a vlezlého tvora, který své bližní nenechá nikdy na pokoji. A možná má pravdu. „Lidé, kteří nacházejí potěšení v rozkazování druhým (a to zahrnuje většinu nejenergičtějších jednotlivců na světě) nebudou mít rádi anarchismus, kde by si každý člověk dělal, co by chtěl.“¹⁸ 

Nemůžeme tudíž počítat s tím, že zločiny přestanou jen proto, že vyhlásíme utopii, která vyruší dopady pádu člověka. Budou existovat příležitosti pro zločin – vskutku hojné příležitosti, pokud se příživníci nespokojí se svými hubenými příděly a pokusí se o jejich vylepšení přímou akcí a více rovnostářskou distribucí. Budou existovat násilné zločiny. Utopie nebude znamenat konec žárlivosti a můžeme očekávat obvyklou úrodu zločinů z vášně. A především nadále budou existovat podvratné aktivity. Mohou se vyskytnout lidé – předpokládáme že ti, kterým činí potěšení druhým rozkazovat – kteří neocení anarchistický režim. A ti by mohli být v pokušení budovat si své soukromé armády se zlými záměry. To by pochopitelně nemohlo být tolerováno.¹⁹ Z těchto důvodů a aby se předcházelo násilí, nepořádkům a zločinu, by bylo potřeba mít něco jako stát.²⁰ Je to zvláštní komentář k celé otázce, že přiblížení se k podmínkám anarchie, která chce zrušit stát, nás přesto přinutí udržet zbytky státu, abychom zabránili znovu objevení státu.

To vše podivně připomíná středověkou teologii. Stát, jak si vzpomeneme, nebyl součástí původního přirozeného zákona. Stejně jako přijetí soukromého vlastnictví bylo něčím, co vzniklo později lidskou dohodou, aby čelilo hříšnému stavu člověka po jeho pádu. Stát je potřeba k omezení hříšných impulsů a kdyby nebylo slabosti člověka, tak by stát byl zbytečný. Avšak Russell se na hřích nedívá miltonovskýma očima. Spíše připomíná reinkarnaci Godwina. Do popředí staví tvrzení, že „celou koncepci viny nebo hříchu bychom měli kompletně odhodit.“²¹ S tím koresponduje také idea trestu. S násilnými zločiny bychom se měli vypořádat „vědeckou psychologickou léčbou navrženou tak, aby vyvolala příznivější impulsy.“²² Zločiny, které plynou z předpokládaného vlastního zájmu, lze vyřešit apelem na rozum:

„Dotyčný by měl pochopit, že je v jeho vlastním zájmu, pokud mu plně porozumí, aby žil život užitečnější pro komunitu, než aby jí poškozoval. Za tímto účelem je hlavně důležité rozšířit jeho náhled a zvětšit rozsah jeho tužeb.“²³

Zločin (takzvaný) bude tedy léčen se stejnou péčí jako infekční choroby. Russell nemá pochybnosti o účinnosti léčby: „Metodou individuálního léčebného přístupu bude obecně možné zajistit, aby první přestupek člověka byl zároveň jeho posledním.“²⁴ To odhaluje víru v moc rozumu a znalosti lidské povahy, které se podobají Godwinovým. Když příživník ukradne králíka, tak je mu potřeba vysvětlit, že pokud si přeje králíka, tak ho může snáze dostat způsobem, když bude prospěšný lidské společnosti (což je myšlenka, která ho pravděpodobně předtím nikdy nenapadla).

Pokud jsme kvůli nedokonalosti lidí ještě nedosáhli anarchismu, tak by ovšem k tomuto vzdálenému přístavu měla loď státu zamířit a během plavby se zbavovat veškerého balastu a odpadu dřívějších časů. Vláda a zákony by měly být zredukovány na minimum.²⁵ Transformace proběhne podle známých anarchistických receptů. Církve dostanou autonomii stejně jako průmyslové korporace a jakákoliv skupina s dostatečně významným sdíleným zájmem.²⁶ „Pozitivní povinnosti státu by… nakolik je to možné, neměly být provozovány státem samotným, ale nezávislými organizacemi.“²⁷ V )opatrněji formulované frázi bychom měli cílit na „přenesení pozitivních politických iniciativ na orgány formované dobrovolně a za konkrétními účely.“²⁸ Co se v tomto procesu má stát se státem, tou tvrdohlavou realitou? Nezmizí docela, ale stane se něčím jako sítí federálních arbitrážních soudů. Neptejme se však, kdo a jak bude vynucovat arbitrážní rozhodnutí. Pokud toto není přímo anarchismus, tak je to svět, který přináší všechny výhody i nevýhody kombinování Kropotkina, syndikalismu a cechovního socialismu.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Roads to Freedom, str. 12-13.
2) Roads to Freedom, str. 192.
3) Principles of Socail Reconstruction, str. 45.
4) Principles of Socail Reconstruction, str. 65.
5) Principles of Socail Reconstruction, str. 59-61.
6) Principles of Socail Reconstruction, str. 137.
7) Roads to Freedom, str. 177.
8) Roads to Freedom, str. 105.
9) Jméno básníka je Hugh Bankhead.
10) Roads to Freedom, str. 112.
11) Roads to Freedom, str. 114.
12) Roads to Freedom, str. 115.
13) Roads to Freedom, str. 179.
14) Roads to Freedom, str. 118-120.
15) Roads to Freedom, str. 122.
16) Roads to Freedom, str. 152. Principles of Socail Reconstruction, str. 11.
17) Roads to Freedom, str. 121.
18) The Prospects of Industrial Civilization, str. 147.
19) Roads to Freedom, str. 127-130.
20) Roads to Freedom, str. 144.
21) Roads to Freedom, str. 133.
22) Roads to Freedom, str. 134.
23) Roads to Freedom, str. 134-135.
24) Roads to Freedom, str. 198.
25) Roads to Freedom, str. 197.
26) Roads to Freedom, str. 200.
27) The Prospects of Industrial Civilization, str. 72.
28) The Prospects of Industrial Civilization, str. 75.