Socialistická tradice (XXXX. část) - Syndikalismus (2. část)

Mises.cz: 30. prosince 2025, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Je to násilí třídního boje – proletářské násilí „velmi dobrá a heroická věc“ – která má zachránit svět před stojatou bažinou úpadku.¹ Hlavním nástrojem násilí se má stát stávka a její zevšeobecnění, generální stávka. Pro Sorela však generální stávka, oproti nesofistikovanému významu, který má v proletářské mysli, je něco mystického a beztvarého. Je to mýtus, ve kterém je nakonec obsažen veškerý socialismus. Necháme na Sorelovi, aby ve zkrácené podobě vysvětlil podstatu mýtu:

„Zkušenost ukazuje, že mytologické rámování budoucnosti v nějakém předem nestanoveném čase, pokud se děje jistým způsobem, může být velmi efektivní a přináší jen málo nevýhod. Tyto mýty do sebe pojmou všechny nejsilnější inklinace lidu, strany nebo třídy. Jsou aspektem komplexní reality, který dává naději na úspěch bezprostřední akce. Navíc společenské mýty v žádném případě nebrání člověku profitovat z pozorování, ke kterému dochází v průběhu jeho života a netvoří žádnou překážku výkonu jeho běžného povolání.“² 

Toto, abychom se na kluzké půdě vyhnuli dezinterpretaci, je Sorelovo vyjádření k ideji mýtu. Mýtus je přesvědčivý obraz ani ne tak toho, čemu věříme, ale toho, co by nás přimělo k okamžité akci, pokud bychom tomu uvěřili. Testem mýtu je jeho síla ovlivnit naše současné jednání. „Debatovat o tom, nakolik má být mýtus pojímán doslovně jako popis budoucího dění nemá smysl.“³ Pro rané křesťany (říká Sorel) víra v návrat Krista ztělesnila jejich naděje a vysvětluje jejich jednání. Jinde Sorel mluví o marxistické doktríně zvyšující se bídy proletariátu jako o „mýtu“, ačkoliv by možná měl říci, že jde o část většího mýtu, protože podstatou mýtů je, že mají být brány jako jeden nedělitelný celek. V tomto konkrétním případě člověk nedoufá v nárůst bídy pracujících tříd. Ani tomu nemusí věřit. Může to být dokonce statisticky vyvrácený fakt. Ovšem, pokud bude mít pracující třída před sebou živý obraz své narůstající bídy (ať už je tento obraz pravdivý nebo ne), tak jí to pohne k akci, což ospravedlní existenci tohoto mýtu. Toto, ačkoliv by to bezpochyby překvapilo skutečné členy classe ouvrière, je koncepce generální stávky. Ta poskytuje

„obrazy schopné evokovat instinktivně všechny city, které odpovídají různým projevům války, jež vede socialismus proti moderní společnosti. Stávky vyvolávají v proletariátu ty nejvznešenější a nejdojemnější city, kterými disponuje. Generální stávka je seskupuje do jednoho všezahrnujícího obrazu a jejich seskupením vytváří jejich maximální intenzitu… Tak získáváme intuici pro socialismus, kterou samotná řeč nedokáže vyjádřit s dokonalou jasností – a dostáváme ji jako celek, vnímaný v jednom okamžiku.“⁴

Velkou výhodou pojednávání o mýtech (především pro filosofy) je, že mýty nelze vyvracet vědeckými metodami. Mýty nejsou „popisem věcí, ale výrazem odhodlání k činu.“⁵ Lidé, kteří žijí ve světě mýtů, jsou chráněni před veškerým vyvracením.⁶ Je zcela marné argumentovat (nebo dokonce dokázat), že generální stávka je generální nesmysl. Revoluce potřebuje ideologii, která dodá jejím činitelům nezbytnou sebedůvěru a později ospravedlní všechny minulé události.⁷ Zde je sorelovské ospravedlnění sorelovských mýtů. Z těchto důvodů bychom, nakolik je to praktické, měli dýchat atmosféru mýtů, alespoň v rozsahu, abychom se uchránili proti „autres que des formules mythiques“⁸ (jiným než mýtickým vzorcům). Lagardelle, ačkoliv v jazyce méně vzdáleném pracujícím třídám, poskytl v podstatě tentýž pohled na generální stávku. Sleduje její vývoj od Grève des bras croisés, až po „symbol ryzosti“ – něco, čehož primárním účelem je dát vyšší smysl drobným incidentům každodenního života.⁹ Pro filosofy je generální stávka, ústřední koncepce v syndikalismu, tedy něčím, co se v realitě nemusí nikdy stát, a ve skutečnosti ani moc nezáleží na tom, jestli se to někdy stane nebo ne. Úplně stačí, že je to pěkná věc, o které se dá přemýšlet.¹⁰

---

Mimo kultivace stávek pro jejich osvěžující efekt existují další dvě zbraně třídního boje v arzenálu syndikalismu. O nich pojednáme jen stručně. Ačkoliv svého času budily hrůzu, tak lze pochybovat, že je za nimi nějaký hlubší teoretický princip mimo to, co je očividné již ze syndikalistických postulátů. První z nich je praktika sabotáže, která může pokrývat velké množství akcí. Za předpokladu, že zuří třídní válka, tak z toho plyne, že podle pravidel války obě strany jsou oprávněny působit škody té druhé. V nejprostší formě je to ztělesněno v principu „špatně odvedená práce za špatnou mzdu.“ (A mauvaise paye, mauvais travail). Toho lze dosáhnout pouhou nedbalostí, tím, co F. W. Taylor decentně označuje jako Ca canae. Od prosté nedbalosti až po bezohledné ničení máme samozřejmě rostoucí škálu možností. Je nepochybné, že bezohledně použitá sabotáž může být hroznou zbraní ničení a chaosu. V dobách, kdy byl syndikalismus na vrcholu své slávy, bylo mnoho zvrácené vynalézavosti použito k objevování způsobů, jak snížit produkci. V určitých oblastech aktivit může být činnost zastavena tak, že se veškeré instrukce vykonávají doslovně. Zvláště tam, kde jsou instrukce kodifikovány v tlustých svazcích. Ohledně otázky sabotáží můžeme zmínit jeden bod. Sabotáž byla vždy zbraň proletářského syndikalismu. Nedostala formální posvěcení ze strany Sorela a filosofů, mimo excentrické případy, kdy byla sabotáž vykonána příliš přesným plněním pracovních instrukcí. Důvody k Sorelově zdrženlivosti jsou významné. Zaprvé, socialismus se stane dědicem kapitalismu a bláhový je každý dědic, který poškozuje své vlastní dědictví. Za druhé syndikalismus má být vzdělávacím a moralizujícím vlivem, který vyprodukuje nejlepšího pracujícího pro budoucnost. Jakou roli v takové výchově může sehrát povzbuzování k lenosti, nedbalosti, netečnosti a podvádění?

Druhým prvkem v syndikalistické strategii, kterého si můžeme krátce povšimnout, je anti-vlastenecká a anti-militaristická kampaň. Ta opět nepředstavuje nic víc než logický vývod ze syndikalistických předpokladů. Pokud, jak nám připomíná Lagardelle, důležité hranice z hlediska Marxe byly ty mezi třídami a nikoliv ty mezi národy¹¹, tak dělicí linie musí být takto navrženy. A polnice volá do poslední bitvy proletáře všech zemí. V omšelé frázi, která je známá kvůli svému častému opakování, ačkoliv se nutně proto nestala pravdou: „dělník nemá žádnou vlast.“ Myšlenková škola, která popírá stát, chce zničit stát, a která uvažuje z hlediska celosvětového třídního konfliktu, může těžko sympatizovat s obvyklými projevy vlastenectví. Toto však není charakteristické jen pro syndikalismus. Světoobčanství, s lhostejností k existujícím státům, je logickou tendencí také pro liberální a anarchistické myšlení.

Antimilitaristická kampaň syndikalistů s jejich pokusem „infiltrovat“ nebo „svést“ armádu je však výjimečnou záležitostí. Syndikalismus, který posvěcuje násilí a dívá se na konflikt jako na otce veškerého pokroku, nevedla k odporu proti armádě žádná láska k pacifismu nebo „nadměrná humanita.“ Antimilitaristický aspekt syndikalismu plyne z uvědomění si faktu, že „armáda je nejhmatatelnějším ze všech možných projevů státu.“¹² Pokud by se stát pokusil potlačit generální stávku (což by v určité fázi byl přirozený vývoj generální stávky), tak by k tomuto účelu povolal armádu. Armáda tak je (mimo jiných věcí) institucí stávkokazů. Úvaha je jasnější, pokud si položíme otázku, kdo jsou vojáci, kteří by s puškami a bajonety šli proti stávkujícím. Jsou to bratři stávkujících. Jsou to členové proletariátu, kteří procházejí obdobím povinné vojenské služby a poté se zase vrátí mezi proletáře. Syndikalistická propaganda se tedy snažila působit na odvedence v tom smyslu, že zařazením do armády neztratili svou dřívější příslušnost. Stále pocházejí z lidu. Pokud by nastal den zkoušky, měli by na to pamatovat a jednat podle toho.

---

Těmito způsoby se vede třídní válka – válka proti zaměstnavatelům a proti státu. Ačkoliv se obě kampaně slévají v jednu. Než propojíme všechna vlákna dohromady, jsou ještě dva body taktiky, které pomohou osvětlit syndikalistický úhel pohledu. První může být šokující pro nudnou a prozaickou anglo-saskou mysl. Je to zvláštní význam, který syndikalisté kladli na nepřipravenost. Možná si francouzský syndikalismus udělal z nouze ctnost. Syndikalisté byli z našeho pohledu groteskně až absurdně chudí. A to z prostého důvodu. Členové odborů totiž zanedbávali placení členských příspěvků. Sorel říká, že členové se vytratí, „quand ils ont trouvé trop dure l´obligation de payer toujours“¹³ (když zjistí, že je pro ně příliš těžké pokračovat v placení). Tato fráze, ačkoliv probouzí pochopení ve všech srdcích, vysvětluje velkou část francouzské odborové historie. Syndikáty neměly vlastní rezervy a zdroje, a tak samy sebe přesvědčily, stejně jako bezocasá liška v bajce¹⁴, že jim je lépe bez nich:

Que faisons-nous, dit-il, de ce poids inutile? (Co si počneme s touto zbytečnou přítěží?)

Proto, a možná nikoliv bezdůvodně, se tvrdilo, že nashromážděné fondy by mohly představovat spíše pasivum než aktivum. Odborové svazy, které nashromáždily mnoho majetku, se začaly obávat jeho ztráty a staly se umírněnějšími. Staly se konzervativními, protože v tomto světě nic tak účinně neudusí revoluční jiskru než starost o vlastní majetek. Z hlediska vyššího idealismu nemajetné dobrodružnosti se syndikalisté dívali skrz prsty přes kanál La Manche na mdlé a materialistické pojetí odborů, které se zajímají jenom o to, jak svým členům zajistit vyšší mzdy a další výhody.¹⁵ Syndikalismus je v tomto, jako v mnoha dalších věcech, skrz na skrz anti racionální. Nevyžaduje předvídavost, plánování, přípravu nebo jen prosté shromáždění zásob ve stodole. Co potřebujete ke zteč barikád, je elán a to, co Lagardelle nazývá „dobrodružnou energií.“ Syndikalismus je filosofií nikoliv myšlení, ale akce, a proto staví na první místo „intuici.“¹⁶ Henri Greffulhe na několika stránkách srovnává francouzského dělníka s jeho nudnějším německým bratrem, který se příliš zatěžuje přemýšlením. Ti, kteří příliš přemýšlejí, nikdy nic neudělají. Navíc je docela nemožné předvídat všechno – takže proč se snažit? Ale francouzský dělník „Il resiste et proteste; il critique et s´insurge. Et il passe à l´acte immédiatement“ (vzdoruje a protestuje, kritizuje a bouří se. Jedná okamžitě). To je vskutku podstatou francouzského syndikalismu. Nenechá se ochromit strachem a obavami. Ach ne. Je cele ponořen do akce, stejně jako francouzský dělník, o kterém Greffulhe říká: „Il agit, et voilà tout“¹⁷ (jedná, a to je vše). Útok, troufalost, překvapení – to jsou klíče k úspěchu v očích syndikalistů, kteří zapomněli na Baconovo rčení, že troufalost je dítětem nevědomosti.

Il agit, et voilà tout. Je to obrázek, který má svoji romantickou přitažlivost, ale chladnokrevní lidé, ho mohou pokládat za chatrný závoj, která má zakrýt politiku nejprve jednat a následně uvažovat (nebo litovat).

Dalším bodem této taktiky – pokud to je taktika – ilustruje antidemokratický předsudek syndikalismu. Ten můžeme nalézat v nesmírné důležitosti připisované „uvědomělé menšině.“ To je samozřejmě marxistická idea a je podstatou teorie a praxe leninismu. Syndikalisté, jako všichni revolucionáři, pohrdají většinami. Zástupci v parlamentu, kteří, jakmile jsou zvoleni, berou na sebe úkol dělat všechno, co je potřeba udělat, a ztrácejí kontakt s těmi, kteří je zvolili. Všechny velké věci byly vykonány menšinami, které interpretovaly názory a přání, která mohla být jen latentně přítomna v netečných masách. A vskutku syndikalisté by měli pravdu, pokud by jejich teorie „uvědomělé menšiny“ měla dát jen příhodné shrnutí fungování světa. Každý, kdo má nějakou zkušenost, ví, že pokud zasedne komise dvanácti lidí a jsou v ní tři, kteří mají již vypracovaný návrh zprávy ve svých aktovkách, zatímco zbylých devět si ještě na problém nestihlo vytvořit názor, tak uvědomělá menšina má slušnou šanci prosadit si své. Všechny velké vize byly původně vizí hrstky – a pravděpodobně vizí jednoho člověka. V tomto smyslu můžeme zatleskat výkonům menšin – ať už jim budeme říkat „uvědomělé“ nebo „odhodlané.“

Syndikalistické přemýšlení o této otázce může vzbudit pochybnost, jestli nepřičítají uvědomělé menšině nějakou zvláštní posvátnost a nestaví ji do privilegované pozice. Nechme Lagardella, aby nám (ve zkrácené podobě) popsal tento proces. Přímá akce předpokládá účinnou intervenci minorités hardies (odvážné menšiny). Nejsou to pouhé počty, které tvoří zákon. „Mai sil se forme une élite qui, par sa qualité, entraîne la masse et l’oriente dans les chemins du combat“ (zformuje se elita, která svou kvalitou povede masy a nasměruje je na cestu boje.) To se odehraje výběrem nejodvážnějších, nejtroufalejších atd., kteří postupují v čele druhých. Jedinou nutnou podmínkou je, že mají být „en corrspondance avec l’instinct intime des masses“¹⁸ (v souladu s vnitřním instinktem mas).

Existuje řada výhod vágnosti trpného rodu ve francouzštině: Il se forme une élite, il se produit une selection. (Vzniká elita, dochází k výběru.) Ale jak? To je otázka, na kterou není odpověď. Tato elita, odvážná a uvědomělá menšina, vědoma si vlastní nadřazenosti a svých zásluh, se prosazuje proti všem. To je politická teorie, která jen s drobnými změnami může posloužit na obhajobu všech tyranií, všech diktátorů nebo všech projevů banditismu.

---

Syndikalismus je téměř výlučně teorií třídního boje a užitečnosti stávky (a nakonec generální stávky) jako zbraně třídního boje. Třídní boj není výlučným vlastnictvím syndikalistů, kdežto glorifikace stávek je jejich nepochybným příspěvkem. Bude tedy na místě opatrně naznačit, v čem z pohledu běžného člověka spočívá chyba syndikalistické teorie stávek.

Když jsou stávky odsuzovány, tak odsouzení je obvykle založeno na tom, čemu Sorel říká ideologie ustrašeného humanismu středních tříd, které netouží po ničem více, než aby mohly žít v míru.¹⁹ Stávky působí ztráty. Ministerstvo průmyslu zaznamenává, kolik produktivních dní bylo tímto způsobem ztraceno v každém roce. Stávky jen zřídka dosáhnou naprostého úspěchu. Daleko častěji nejsou úspěšné vůbec. Nechávají po sobě pocit zahořklosti. Žádný z těchto důsledků by nijak netrápil Sorela. Některé by dokonce přivítal. Mimo přízemních námitek založených na kalkulacích výnosů a nákladů a „chiméře sociálního smíru“ existuje další důvod, proč si myslet, že jsou stávky nemoudré. Ten plyne ze samotné podstaty stávky. Stávka, ačkoliv tak nemusí být zamýšlena, je výzvou veřejnosti, aby se zkusila obejít bez služeb konkrétní skupiny pracovníků. Stávkující v důsledku neříkají jen svému zaměstnavateli, ale celému širému světu: „Zkuste se teď obejít bez nás.“ Problémem je, že všichni máme tendenci přeceňovat vlastní nepostradatelnost.

The weaver’s Art, it is renowned so,
That rich or poor without it cannot go.

Umění tkalců je známo tím,
že se bez něj neobejde boháč, ani chuďas.

Bezpochyby, ale pokud vyvstane taková potřeba, starý oblek může sloužit svému primárnímu účelu úžasně dlouhou dobu. Pokud vyzveme svět, aby se bez nás obešel, tak svět nás může vzít za slovo a dokázat nám, že nejsme tak důležití, jak jsme si mysleli. Když horníci začnou stávkovat, tak tím vyzývají zahraniční zákazníky, aby uzavřeli dohody (pravděpodobně dlouhodobé dohody) s horníky v jiných zemích, a domácí zákazníky, aby zjistili, kolika způsoby se dá v každodenním provozu šetřit uhlím. Když stávkují železničáři, tak veřejnost objevuje užitečnost autobusů. Člověk nemůže tyto záležitosti zevšeobecnit, ale pravděpodobně bylo jen málo stávek, které nevedly k poklesu (někdy trvalému) poptávky po produktech stávkujících. Široká veřejnost tím ukázala jejich postradatelnost. Tato úvaha by ve stejné míře neplatila ve světě, kde by se proletariát všech zemí úspěšně sjednotil, ale v dnešní realitě nemůže být ignorována.

Při hodnocení syndikalistických doktrín v této záležitosti je zbytečné dále komentovat stávku „založených rukou“, která, jak jsme viděli, spočívá v pohledu na život, ze kterého by člověk měl vyrůst už v mateřské školce. Mimoto doktríny impulsivní nepřipravenosti, lhostejnosti k porážkám a důrazu na uvědomělou menšinu prozrazují další neznalosti lidské povahy a lidských možností. Ve věku, kdy jsme ze všech stran zavaleni ideou „plánování“, snad nemusíme dlouze mluvit o tom, že svět nelze přestavět jen elánem. Války nelze vyhrát vírou, že vojáci se jednoho večera impulsivně rozhodnou ztéci barikády. Elán má svoje nesporné místo, ale také by měl existovat generální štáb s konkrétní představou o kampani jako celku. Syndikalisté vyrobili zbytečný zmatek svými vojenskými metaforami, které používají při debatě na téma třídního boje. V syndikalistické doktríně je nepřipravenost nejen ctností, ale (což je ještě lepší) aktivem. Tvrdí, že vášnivé nadšení je jediným nezbytným předpokladem.  Žádné výšiny nebudou dobyty Martou, která se trápí nad mnoha věcmi (Lukáš 10:41). Pohlížet na každý střet jako na akci předvoje, který může vést k velké napoleonské bitvě, znamená, že celá strategie je závislá na výsledku náhodných střetů. Stejně jako v armádě také v průmyslu takový postup může snadno přivolat pohromu.

Stejně chybné je přesvědčení, že všechny stávky jsou dobré, protože poskytují vyživující látky, učí solidaritě a jsou užitečnou přípravou na daleko větší bitvu. I stávky, které končily neúspěšně, mají údajně tyto edukativní vlastnosti, a proto je skutečný syndikalista lhostejný k jejich neúspěchu. Je pravda, že určité vojenské neúspěchy (pokud nejsou příliš drtivé) čas od času měly ten efekt, že učinily národ odhodlanějším a rezolutnějším. Lidé určitého temperamentu a se správným vedením mohou být vystaveni těžkým zkouškám, ve kterých mohou obstát, ačkoliv ani tehdy nebudou lhostejní k porážkám. V případě stávek a sporů v průmyslu lze pochybovat, jestli je taková analogie vůbec vhodná. V takových případech je série nezdarů velmi demoralizující, mění revolucionáře v reformisty a způsobuje odliv členů dotčených odborů. Selhání velké stávky vyústilo téměř vždy do reptání, vzájemného obviňování a svalování viny mezi poraženými. Představa, že by stávky, bez ohledu na svoje výsledky, byly povzbuzující pro dělnické hnutí, zkrátka není pravda.

Co se týče stávek, tak důraz na uvědomělou aktivní menšinu je také pastí a zdrojem slabosti. Již jsme připustili, že v běhu věcí může být menšina solí země, kváskem, který nakyne těsto (pokud je toto spojené přirovnání přijatelné). Stejně tak může být menšina nejhorší formou veřejného obtěžování. V případě stávky je spoléhání na aktivní uvědomělou menšinu uprostřed netečné masy velkým rizikem. Aktivní menšina může zorganizovat stávku, ale pokud se nedostala za fázi menšiny, tak nebude moci ve stávce pokračovat. Uvažování nad tímto bodem nás přivádí zpět k základnímu principu demokracie, že menšina musí přesvědčit většinu o správnosti své cesty k úspěchu. Také v syndikalistické teorii stávka vyžaduje, aby nadšením vzplála celá masa dělníků.

Lze se jen dohadovat, nakolik byl ujasněn význam generální stávky a politika podpory stávek posílena soreliánskou koncepcí mýtu. „Mýtus“ byl samozřejmě především materiálem pro filosofické debaty o základech a podstatě víry a vznášel se nad hlavami dělníků neslyšen a nepochopen. Přesto nakolik se ozvěny sorelovské filosofie dostaly do proletářských myslí, tak to nemohlo zůstat bez vlivu na rozkolísání představ dělníků o významu celého podniku. Mýtus, jak jsme viděli, je „soubor obrazů“, který dokáže podnítit k činu. Zkoumat jeho doslovnou přesnost je zcela zbytečné. Žádný detail v mýtu nelze vědecky diskutovat, jinak by se jednalo o „un fait historique previsible“²⁰ (předvídatelný historický fakt). Mýty nejsou „astrologické almanachy“. K ničemu z toho, co je v nich obsaženo, nemusí nikdy dojít. Ačkoliv Sorel se tak nevyjádřil, tak jeho mýtus by se v současném žargonu dal popsat jako efektivní propagandistický slogan doprovázený obrazem, ať už pravdivým nebo zavádějícím. Pokud mýtus rozbouřil krev a pohnul lidi k akci apelem na jejich naděje a obavy, tak odvedl svou práci a víc od něj nemáme žádat.

Raní socialisté, jak si můžeme připomenout, neustále vodili své čtenáře na pokraj teologických debat – i v případech, kdy teologie byla jejich vlastním výtvorem. Sorel se této tradici blíží, protože vlastní ilustrace funkce mýtů čerpá z oblasti teologie stejně jako z oblasti sociální. Můžeme pochybovat, jestli očekávání raných křesťanů brzkého návratu Krista je šťastným příkladem soreliánského mýtu. Na pevnější půdě se nachází, když mluví o „mýtickém boji se Satanem.“ V Anglii, více než ve Skotsku, je zvykem při křtech „zříkat se Ďábla a veškerého jeho díla“. I když je docela jasné, že není přítomna velká živoucí víra v existenci tohoto zlovolného, frustrovaného, a ne zcela poraženého padlého anděla. Pokud by nebylo faktu, že se v této zemi stydíme mluvit o Bohu, bylo by zajímavé podniknout průzkum veřejného mínění ohledně toho, co přesně si lidé myslí, že se děje, když se odříkají Ďábla. Většina by pravděpodobně odpověděla v Sorelově duchu, že boj proti Satanovi je konvenční a tradiční způsob, jak metaforicky vyjádřit celkem očividnou realitu, že ve světě existuje zlo, kterého se musíme vyvarovat. S dodatkem, že účinnost tohoto obrazu není nikterak snížena tím, že jen málo z nás si dnes představuje Satana tak, jak byl popsán v první kapitole Jobovy knihy.

I kdyby někteří připustili, že existuje prostor „symbolické pravdy“ a koncepce „mýtu“, tak aplikovat tyto jevy na generální stávku by v delším období muselo u prostých lidí vyvolat efekt opačný k zamýšlenému. Podstatou soreliánského mýtu v tomto případě je, že proletariát má být inspirován při své každodenní činnosti apokalyptickou vizí generální stávky. A zároveň mu říkáme, že se s největší pravděpodobností nikdy neuskuteční. Máme si uvědomovat, že každý spor, do kterého se pouštíme, se může stát předehrou ke kolosální události, která je však jen výplodem filosofovy mysli. Tudíž nemá žádný smysl se pídit, jestli znamená to, co předstírá, že znamená, nebo jestli znamená vůbec něco. Pokud by toto vše bylo dělníky chápáno, tak by budoucí naděje by brzy zchladily veškerý dělnický zápal. Pokud totiž na tomto světě budeme mít jen mýty, tak budeme nejnešťastnějšími z lidí. 

---

Na závěr bychom si mohli něco říct o budoucnosti v syndikalismu. Naštěstí, po tak dlouhé kapitole, bude překvapivě stručná. Bezpochyby existuje syndikalistická utopie nebo pohádka, vysvětlující Comment nous ferons la Révolution (jak provedeme revoluci).  V souladu s principy této školy je však budoucí uspořádání věcí ponecháno vlastnímu osudu. Jasné jsou jen jednotlivé body, kterých jsme se již dotkli. Postupným procesem přebírání kontroly mají syndikalisté vytěsnit současné zaměstnavatele, a tak se dostat do teplého hnízda jejich legitimních dědiců. „Počítá se s vytěsněním kapitalistů ze sféry výroby a převzetí jejich místa v dílnách, které kapitalismus vytvořil.“ Stejně tak bude potlačen stát.²¹ Tento dvojí cíl byl vyjádřen Lagardellem, když mluvil o potlačení vykořisťování člověka člověkem a konci vlády člověka nad člověkem. Tady je zřetelný vliv anarchismu na formulování syndikalistické politiky. Je to ovšem skupinový anarchismus. Jednotlivec není ponechán, aby sám a dezorientován čelil chaotickému světu. Naopak jednotlivec má nalézt svoji odpovědnost, své lidské uspokojení a svou oporu v syndikátech. Nakolik lze soudit z nejasného výhledu, syndikáty budou ponechány samy sobě, aby se spolu utkávaly ve vakuu. V určitém smyslu by bylo přesnější říci, že syndikalisté odmítli přemýšlet o budoucnosti. Primární otázkou pro ně bylo, jestli má proletariát dostatek síly, aby zahájil svůj boj.²² Je opakovaně kladen důraz na fakt, že nepotřebujeme žádný program, ale také by bylo bláznovstvím plánovat socialismus, protože „všechno je nepředvídatelné.“ Pouze reakcionáři vytvářejí programy.²³ Obzvláště Lagardelle pohrdal detailními plány. Pokud bude bojovný duch spojen s pozitivním duchem, tak můžeme svůj osud v klidu svěřit historii.²⁴ Je příjemné setkat se s takovou dětskou vírou v to, že všechno nakonec dobře dopadne. Syndikalismus je stejný jako syndikalistický dělník: Il agit, et voilà tout.

---

Syndikalismus byl, dokud existoval – a v retrospektivě stále je – velmi zajímavým hnutím. Zvláštním způsobem kombinuje dvě charakteristické tendence minulé generace – a to hrozivé tendence pro starší z nás. Syndikalismus je antidemokratický, anti-racionální a anti-intelektuální. Proč se tak velká část světa obrátila proti demokracii, proč dokonce demokraté smutně připouštějí, že teorie demokracie potřebuje být revidována, nás nemusí zajímat. Stačí si povšimnout, že ve svém nesmiřitelném odporu vůči parlamentu a jeho způsobům, ve své víře v „přímou akci“, ve svém oslavování minorit, byli syndikalisté skrz na skrz vědomě anti-demokratičtí a byli prvním z moderních hnutí, které toto přesvědčení uplatnilo v masovém měřítku.²⁵ Stejně tak se minulá generace ve velké míře obrátila zády k rozumu, který byl tak drahý osmnáctému století. Již nežádáme od naší poezie, od našeho umění a od naší hudby, aby měly nějaký „smysl.“ Instinkt, intuice, impuls a imaginace nahradily rozum. To je opět charakteristická vlastnost syndikalistů, kteří oslavovali entuziasmus a pohrdali přípravou, spoléhali se na intuici a odmítali přemýšlet o budoucích dopadech. Georges Sorel, hlavní exponent filosofické části syndikalismu, by byl pravděpodobně zajímavým případem pro psychologickou studii. Žil dost dlouho, aby si nakonec nad syndikalismem umyl ruce, protože ten nenaplnil jeho očekávání. Žil poklidným, ale stále pesimističtějším životem ve své vile na buržoazním předměstí Boulogne-sur-Seine, aby mohl dostat kopanec, když se na horizontu událostí objevili Lenin a Mussolini. Generální stávka (jako mýtus a imaginace), revoluce ve vzdáleném Rusku, pochod na Řím (sledovaný z dálky) byly stejně vítaným únikem z husté bažiny moderní civilizace. Sorel nenáviděl průměrnost a nudu s intenzitou, která naznačuje, že jeho život na předměstí Paříže byl obklopen mořem nudy a průměrnosti, nekonečnou hladinou stojatých vod. Bezpochyby existují jistá „buržoazní“ předměstí, kde člověk instinktivně přemítá o násilí. Většina lidí to překoná četbou nebo sepisováním detektivek.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy:

1) Sorel: Reflections on Violence, str. 98.
2) Sorel: Reflections on Violence, str. 133.
3) Sorel: Reflections on Violence, str. 135.
4) Sorel: Reflections on Violence, str. 135. V tomto bodě by se dalo velmi rozsáhle mluvit o Henrim Bergsonovi, ale to raději přenecháme odborníkům na Bergsona.
5) Sorel: Reflections on Violence, str. 33.
6) Sorel: Reflections on Violence, str. 35.
7) Sorel: Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 249.
8) Sorel: La Décomposition du Marxisme, str. 67.
9) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 378.
10) V Avant-propos k La Grève Générale Lagardelle rozlišuje (i) la grève générale, která je skutečným přerušením práce na více či méně dlouhou dobu a (ii) la grève générale „signifiant la révolte suprême.“ Vdruhém smyslu splývá s ideou socialistické revoluce a je „aktem víry stále rostoucí části revolučního proletariátu.“
11) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 355.
12) Sorel: Reflections on Violence, str. 123.
13) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 133.
14) Ezopova bajka o lišce, která v pasti přišla o svůj ohon a pak se snažila přesvědčit ostatní lišky, aby si usekly své ocasy.
15) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 217.
16) Lagardelle: Syndicalisme et Socialisme, str. 8.
17) Greffulhe v Syndicalisme et Socialisme, str. 56-57.
18) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 370-371.
19) Sorel: Reflections on Violence, str. 82.
20) Sorel: La Décomposition du Marxisme, str. 58.
21) Sorel: Reflections on Violence, str. 189-190.
22) Sorel: L’avenir socialiste des Syndicats v Matériaux d’une Théorie du Proletariat, str. 82.
23) Sorel: Reflections on Violence, str. 150. La Décomposition du Marxisme, str. 66.
24) Lagardelle: Le Socialisme Ouvrier, str. 290-292.
25) „Přímá akce“ byla samozřejmě ve všech dobách nástrojem banditů, pirátů a gentlemanů lesních mýtin. Robin Hood se svou ušlechtilou motivací věřil v redistribuci kupní síly prostřednictvím politiky přímé akce. Teorie přímé akce byla obdivuhodně interpretována v konverzaci dvou rváčů v Záhadách Udolfa (2. díl) Ann Radcliffové. „Baže,“ přitakal Ugo, „a proč by také měl proto být horší než kdo jiný? Takhle se dojde spravedlnosti naráz a bez dlouhých procesů. Když na to půjdeš podle zákona, musíš čekat, až se páni soudcové uráčí, a nakonec ještě můžeš ten spor prohrát. Takže nejlepší je, když si své právo zjednáš hezky zčerstva a vykonáš spravedlnost sám.“

„Tak, tak,“ souhlasil Bertrand, „jestli budeš čekat, než se ti dostane spravedlnosti, tak – tak můžeš čekat hodně dlouho. Kdybych si třeba já měl s takovým přítelíčkem vyřídit nějaký dloužek, jakpak bych se mu dostal na kobylku? Dám za to krk, že by mi řekli, že právo je na jeho straně, a ne na mé. Anebo když se někdo zmocní majetku, který podle mého patří mně, to bych asi dřív umřel hlady, než by mi zákon na něj přiznal nárok. A soudce pak nakrásně může taky říct, že ten majetek patří tomu druhému. A co potom? Nu, je snad jasné, že si ho musím vzít sám.

Emilie naslouchala tomuto rozhovoru se vzrůstajícím zděšením, neboť pojala podezření, že jeho poslední část se týkala jí samé, a že Montoni pověřil tyto muže, aby vykonali podobnou spravedlnost i v jeho sporu.“