Socialistická tradice (XXXXI. část) - Cechovní socialismus (1. část)

Mises.cz: 06. ledna 2026, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 5

Víme od nejvyšší možné autority, že cechovní socialismus v této zemi představuje z podstatné části paralelu k syndikalismu ve Francii.¹ Můžeme ho považovat za typický příklad anglo-saského sklonu ke kompromisu a národního instinktu, který se štítí nadměrného teoretizování, když se toto stane jasně neuskutečnitelným. Syndikalismus zrušil stát a ponechal kosmos – nebo možná chaos – bojujícím odborovým svazům. Cechovní socialismus, ačkoliv v různých stupních, podle interpreta a doby interpretace, se pokouší zachovat stát, ačkoliv to může být oslabený a vykleštěný stát. Přes tento ústupek proponenti cechovního socialismu představili vizi, ve které jsou blízkými příbuznými syndikalistů.

Fakt, že cechovní socialismus ve své nejryzejší formě představuje výrazný odklon od dřívějšího a ortodoxnějšího kolektivistického socialismu, je nepochybný. Podstatu odklonu lze popsat několika způsoby. Na jednu stranu je možné říci, že zatímco starší kolektivisté (příhodným příkladem jsou Fabiánci) se primárně zajímali o spotřebitele, cechovní socialismus měl za to, že člověk je primárně a větší část svého života pracovníkem a k problému přistoupil ze strany pracovníků. Opět, ačkoliv to může být jen variace již řečeného, kolektivismus zajímal především požadavek spravedlivé distribuce produktů průmyslu, zatímco cechovní socialismus se více zajímal o organizaci průmyslu a o to, jak by ho přímo mohli kontrolovat dělníci. Dále kolektivisté (a Fabiánci) vzhlíželi ke státu jako ke svému spasiteli, zatímco cechovní socialisté pokládali stát za nanejvýš nespolehlivého spojence. Spásu hledali u odborových svazů a dělnických organizací jakožto producentů.

Z obecného nastavení plyne, že cechovní socialismus byl mimořádně plodný na ideje, které, i když nebyly originálním vlastnictvím cechovních socialistů, se publiku jevily jako něco dostatečně nového a překvapivého. Na jedné straně koncentrace na problematiku státu a otázky, jak ho vykázat na patřičné místo, vedly k mase politických spekulací, takže mnoho lidí se k cechovnímu socialismu přibližovalo ve stínu Rousseauovy „obecné vůle“ a Bodin, Maitland, Austin a mnozí další byli rovněž součástí argumentace. Až bude státní Leviathan patřičně zkrocen a vytrénován, aby se dal vést na uzdě, tak na druhé straně zase vyvstala otázka, jak se jeho nástupci, odborové svazy, mohou vhodně ujmout svého dědictví. Vznikla tak rozsáhlá debata o teorii odborových svazů, jejich struktuře a funkci. Mimo kritiky věcí, jak jsou, což je neopomenutelná část všech socialistických směrů, se cechovní socialisté pustili i do velkého množství spekulací týkajících se obecné politické a společenské teorie. Především o roli, jakou mají hrát ve společnosti sdružení typu cechů či odborových svazů. Vskutku, jedním z důvodů, proč se cechovní socialismus jako hnutí nakonec velmi rychle zhroutil, byl, že trpěl přemírou idejí. Od svých stoupenců žádal úroveň mentální výbavy, kterou jen zřídka nalezneme mimo profesorská křesla na nejstarších univerzitách.

Výše bylo řečeno, že cechovní socialismus je přibližně anglo-saským ekvivalentem syndikalismu, ale bylo by chybou přeceňovat vliv, jaký měl syndikalismus na zformování odpovídající anglické školy. Proces vzniku v žádném případě nebyl pouhým překladem a většina cest k cechovnímu socialismu byla prošlapána dříve, než měl syndikalismus viditelný dopad. Na pozadí existuje převládající vliv Johna Ruskina a Williama Morrise. V této zemi, stejně jako jinde, panovala nespokojenost s výsledky politické akce. Labouristé zvolení do parlamentu roku 1906 byli poté, kdy dozněl pokřik, pohlceni mašinérií a nebyli o nic lepší (i když ani znatelně horší), než předchozí poslanci liberálů. První vlaštovkou cechovního socialismu byla kniha od A. J. Pentyho Restoration of the Guild System (Obnovení cechovního systému) vydaná v roce 1906. Titul předznamenal většinu jeho dominantních idejí. Později se centrem „cechovní“ propagandy stal časopis The New Age, ve kterém vycházely články S. G. Hobsona a A. R. Orage. G. D. H. Cole nepatřil mezi původní zakladatele, ale stal se vůdčí postavou a nejvýřečnějším exponentem cechovního socialismu. Nějakou dobu se snažil prosazovat cechovní myšlenku v rámci Fabiánské společnosti, ale přibývalo bodů, kde se s ostatními Fabiánci rozcházel a rozdíly byly až příliš zjevné. V roce 1915 tedy od Fabiánců odešel a založil Národní cechovní ligu. Ve veřejném mínění, a celkem oprávněně, byl pak cechovní socialismus ztotožněn právě s G. D. H. Colem. Přestože se od něho odchylují v některých závažných bodech, tak není moudré úplně přehlížet články a knihy W. Pentyho, S. G. Hobsona, A. R. Orage, G. R. Stirling Taylora a společné dílo Reckitta a Bechhofera. Mimoto fráze z ideologie cechovního socialismu nalezneme také u autorů, kteří nebyli přímo zapojeni do hnutí cechovního socialismu. To platí o pracích Tawneyho, Laskiho a MacIvera, abychom zmínili několik autorů, kteří v určité době sympatizovali s cechovním socialismem.²

---

Bude vhodné začít přehledem hlavních ingrediencí cechovního socialismu za účelem vymezení rámce pro podrobné zkoumání. Pracující v roli pracujícího není svobodný. Efektem pracovní smlouvy je, že z práce se stává komodita, čímž se pracující vzdává kontroly nad pracovními podmínkami a nemůže volně nakládat s vlastní produkcí. Stručně řečeno, pracující je mzdovým otrokem. Aby mohl být osvobozen, je potřeba zničit mzdový systém. Průmysl se musí dostat pod kontrolu pracujících. „Průmyslová demokracie“ je stejně důležitá jako politická demokracie, která nakonec zůstane prázdnou frází, dokud nebude průmysl řízen demokratickými způsoby. Romantickým pohledem upřeným na středověk vypadá cechovní systém docela blízko ideálu. Musíme tudíž obnovit ducha a (nakolik to půjde) i strukturu cechovního systému. Očividným zárodkem této transformace jsou dnešní odborové svazy. Odbory, patřičně modifikované a reorganizované, se musí stát moderními cechy. Tyto budou demokraticky řízené a každý bude mít úplnou kontrolu nad příslušným průmyslovým odvětvím. Mezitím nutně nastane odpovídající změna v pozici státu. Není nutné připomínat, že od státu a kolektivistického ideálu nelze čekat žádnou spásu. Stát umí být stejně hrubý ke svým mzdovým otrokům jako kterýkoliv kapitalista. Každopádně jsme se mýlili v názorech na stát a jeho skutečné funkce. Stát v tradičním významu nemá „moc suveréna.“ Je sdružením, stejně jako odborový svaz je sdružením. Je to jen jedno sdružení mezi mnoha dalšími a žádné z nich si nemůže činit nárok na „suverenitu.“  Hlavním účelem jeho existence (ačkoliv to se čas od času liší) je být zástupcem spotřebitelů. Máme tak svět samosprávných cechů (které se zrodily z odborových svazů) na straně výrobců a na straně spotřebitelů je oslabený stát, který je v průběhu další debaty stále slabší. V tomto světě cechy, osvobozené od bažení po zisku, budou existovat jen proto, aby poskytovaly služby. Navíc práce již nebude komoditou. Pracující již nebudou mzdovými otroky. Poprvé budeme mít opravdovou demokracii pokrývající všechny aspekty lidského života. Všichni najdeme radost ve své práci a naplnění, abychom se mohli stát „člověkem mezi lidmi.“ Toto, jak doufáme, je dostatečně přesné shrnutí hlavních pozic cechovních socialistů, které si dále rozebereme ve zbytku této kapitoly. Musíme mít však na paměti, že takto složený obraz je nezbytně nepřesný. Pokud jde o názory jednotlivých autorů, tak mezi nimi byly podstatné rozdíly. Především v přístupu k redukci funkcí státu nebo velikosti cechů a jejich působnosti na lokální nebo celostátní úrovni.

---

Než se pustíme do systematičtějšího výkladu cechovního socialismu, tak je bohužel potřeba zmínit ještě jednu věc. Cechovní socialisté, v době své největší slávy, byli naprosto netolerantní k projevům veřejné polemiky. Těžko bychom hledali obdobnou školu autorů, kteří by byli tak nesnášenliví vůči názorům jiných, násilní a nespoutaní ve vyjadřování, extravagantně pohrdající všemi ostatními, a tak pevně přesvědčení o vlastní pravdě.³ Protože vznikli částečně odštěpením od Fabiánců, tak jejich nejšťavnatější urážky mířily pochopitelně na Fabiánce (konkrétně na Sidneyho Webba), protože ti věřili ve stát. Dále pak na labouristické poslance v parlamentu, protože ti věřili v politickou akci. V často citované pasáži G. D. H. Cole prohlásil: „Kolektivisté mají dvě možnosti: jsou to zbabělci, kteří nenávidí svobodu, nebo hlupáci, kteří nevědí, co svoboda znamená, nebo mají možná trochu od obojího.“⁴ Jinde můžeme číst o „senilních stařících z The New Statesman“⁵ a o „Selfridgeovském“⁶ státu, který dvacet let hlasitě oslavoval „Kallisthenés“ Webb⁷ – tyto reference budou pravděpodobně shledány budoucími generacemi jako obskurní. Pan a paní Webbovi se stávají „Sirem a Lady orákuly socialistického hnutí.“⁸ I v roce 1917 byl Sidney Webb úctyhodnou figurou, aby měl nárok na respekt mladých. Jak radí moudrá kniha: „Nepohrdej člověkem za to, že zestárl, vždyť i někteří z nás budou starci“ (Sírachovec 8:6). Temnota se však rozprostírá všude kolem. Podle autora National Guilds jenom hrstka socialistů ve Velké Británii má jasnou koncepci, co socialismus znamená. Ještě hůře, v zemi není ani půl tuctu myslitelů, kteří by chápali skutečný význam mezd.⁹ „Zločinně hloupí,“¹⁰ „dobromyslní sociálně uvědomělí idioti,“¹¹ „skupina čestných, ale hloupých lid퓹² – to je svět očima cechovních socialistů. Obdobně se vyjadřují také o dalších spoluobčanech. Obchodníci jsou „pasáci průmyslové prostituce“ a úředníci „palácoví eunuchové.“¹³ Nakonec tyto ukázky z potenciálního průvodce špatnými mravy a urážek můžeme posoudit implikací tvrzení G. D. H. Colea, že „odvést dobrou práci pro kapitalistické zaměstnavatele znamená … pomáhat zlodějům úspěšněji krást.“¹⁴ Svět, jak se jeví z jejich popisu, obývají téměř samí imbecilové, darebáci a lidé téměř neuvěřitelně hloupí. Na druhou stranu „my jsme budovateli nového světa“¹⁵, ačkoliv nás není ani půl tuctu, kteří chápeme význam mezd. Je velmi zvláštním fenoménem, že socialistická škola, která více než jakákoliv jiná nese známky intelektuální „vytříbenosti“ a vysoké akademické úrovně, se současně vyznačuje takovou intenzitou urážek a nadávek. Samy o sobě literární mravy cechovních socialistů by mnoho neznamenaly, ale jejich netolerance a arogance mohou přispět k objasnění jejich rychlého úpadku jakožto hnutí.

---

V tak rozsáhlém materiálu kritiky, teorie a spekulací není úplně snadné nalézt nejlogičtější počáteční bod vhodný pro naše účely. Původní impuls k cechovnímu socialismu můžeme zřejmě nalézt v existenci mzdového systému, který považovali za zcela pokleslý. Až do omrzení znovu a znovu tvrdí, že práce se stala komoditou a podle toho se s ní zachází. Pracující lidské bytosti jsou pokládány za komoditu, která je nakupována a prodávána podobně jako „kupec prodává máslo.“¹⁶ Protože máslo není dostatečně urážlivou komoditou, tak S. G. Hobson podtrhl tento bod tvrzením, že postavení pracujících je „přesně stejné jako pozice hnoje.“¹⁷ Ve spravedlivém systému by přitom měla být práce posvátná, protože jde o požehnaný lidský faktor.¹⁸ V současném systému je pracující otrokem – „mzdovým otrokem“ – žijícím v podmínkách, které jsou v některých ohledech horší než v klasickém otroctví. O zlu mzdového systému, kterému říkali „wagery“ popsali cechovní socialisté mnoho stran vyznačujících se extravagantním vyjadřováním. Pracovní smlouvy, tvrdí G. D. H. Cole, jsou podstatou otrokářství.¹⁹ Systém je krutý a nehospodárný, říká S. G. Hobson. Je ďábelský a nehumánní.²⁰ Být pracovníkem za mzdu je samo o sobě nečestné. V groteskním výronu představivosti jsme ujišťováni, že všichni pracovníci za mzdu si s sebou nesou stigma svojí kasty stejně očividné, jako by to byl vypálený cejch otroka.²¹ Mzdy ztělesňují podlý koncept lidských vztahů.²² Z toho plyne, že zrušení „wagery“, což je bezprostředním cílem cechovních socialistů, bude významnější událostí, než bylo zrušení otroctví.²³ Kdo se vyjadřuje tímto způsobem, zcela jasně ztratil cit pro význam slov a záměrně zavírá oči na cestě životem. Britský pracující není otrokem a rozhodně se jako otrok necítí.

Naštěstí G. D. H. Cole se v jedné známější pasáži vyjádřil konkrétněji a do čtyř bodů shrnul důvody, proč je práce za mzdu degradující. Důvody jsou následující: (I) mzdový systém odděluje práci od pracujícího, takže jedno může být prodáno a koupeno bez druhého. (II) Mzdy jsou vypláceny jen tehdy, pokud zaměstnanec přináší zaměstnavateli zisk. (III) Výměnou za mzdu se pracující vzdává veškeré kontroly nad organizací výroby. (IV) Zaměstnanec se vzdává také veškerých nároků na produkt své práce. Zrušení mzdového systému tedy vyžaduje odstranění těchto „známek sníženého stavu.“ Úkolem národních cechů tedy bude: (I) Aby byl pracující placen jako lidská bytost. (II) Aby byl placen, ať už je zaměstnaný, nebo nezaměstnaný, ve zdraví a v nemoci. (III) Kontrolu nad organizací výroby převezmou pracující. (IV) Pracující budou mít nárok na produkt své práce. Poslední bod si můžeme představit tak, že pracující mají mít kontrolu nad procesem prodeje jejich produktů. 

Tyto čtyři body dávají určitý obrázek o tom, jaká proměna statusu pracujících by byla žádoucí. Čtenáři mohou zažít podivný pocit antiklimaxu, když zjistí, že výsledkem zrušení mzdového systému bude, že pracující budou dostávat „plat“ (pay) namísto „mzdy“ (wage). Je úžasné kolik úsilí bylo věnováno přesvědčení skeptického světa, že „mzdy“ a „platy“ jsou něco docela odlišného. Mezi platem a mzdou je údajně stejný rozdíl, jako je mezi otroctvím a svobodou. „Mzdy“ jsou údajně tím, co jsou kapitalisté nuceni dávat, zatímco plat je tím, co má obdržet ten, kdo poskytne službu.²⁴ Takto, poněkud těžkopádně a velmi zdlouhavě, porovnává ve svém příkladu Hobson pana Robinsona, který je „uznávanou a odměňovanou osobností“ beroucí plat a mzdu pobírajícího Jonese, který zaměstnavateli „poskytuje pouze neosobní kvality, z nichž je jeho lidství ex hypothesi vyloučeno.“²⁵ Navíc a velmi podivně se upozorňuje na fakt, že vojáci dostávají „plat“ a nikoliv „mzdu“. Údajným důvodem je, že „práce vojáka není v žádném smyslu komoditou. Je to povinnost, možná dokonce privilegium.“²⁶ S. G. Hobson s charakteristickým humorem vyjadřuje údiv, že Sidney Webb nepožadoval, aby vojáci „dostávali mzdu podle odvedené práce.“²⁷ Rozlišování mezi ponížením z přijímání mzdy a čestností přijímání platu figuruje v knihách cechovních socialistů natolik, že ho nelze ignorovat. Způsob prezentace však předurčuje každou debatu na toto téma do poznámky pod čarou.²⁸

Když pomineme spor o význam pojmů „mzda“ a „plat“ jako něco nadbytečného, tak cechovní socialisté propagují zrušení zaměstnavatelů jako jedinou naději, jak uniknout „komoditní teorii práce“ a z toho plynoucí degradaci mzdového systému. Dokud bude autorita odvozena od „externí moci vůči zaměstnaným dělníkům, tak systém zůstane nevolnickým systémem.“²⁹ Čtyři body G. D. H. Colea vskutku nejsou čtyřmi oddělenými požadavky, které by šlo splnit zvlášť. Společně vyžadují odchod zaměstnavatele ze scény a dále, aby samotní pracovníci převzali kontrolu nad průmyslem. Sjednocení dělníci budou organizovat produkci a společně prodávat své produkty. Nebudou existovat „mzdy“, protože všichni budou podílníky v organizaci, které budou členy. Navíc honba za ziskem už nebude ovlivňovat produkci. Všichni budou inspirováni motivem služby. Podle známého sloganu, produkovat se bude pro užitek, a nikoliv pro zisk (production for use and not for profit).

Do tohoto přístupu jsou v určitých částech cechovního socialismu podivně přimíchané nestrávené zbytky z marxistické analýzy. Obzvláště autor National Guilds se vyznačuje nekritickým přijetím marxistických idejí a frazeologie, se kterou útočí na mzdový systém. „Mzdový systém je hlavní oporou spekulantů.“³⁰ Prvním krokem ke svobodě a ekonomické emancipaci musí být zrušení mzdového systému, „protože je to prostřednictvím mezd a rent, jak jsou vybírány zisky a úroky.“³¹ Striktně řečeno, cechovní socialismus se nepotřebuje opírat o marxistickou analýzu. Marxistická vlákna, nakolik jsou vpletena do jeho textury, lze považovat spíše za zdroj slabosti. Marxistická analýza má velmi pochybnou hodnotu, pokud není pozorována z velké vzdálenosti a nepříliš kritickýma očima. V této zemi proto nebyl marxismus, až na nepatrnou menšinu, nikdy přirozeně přijímán.

---

Se zrušením mzdového systému a odstraněním zaměstnavatelů se otevře cesta k „demokratizaci průmyslu“ – další z mnoha frází, kterou cechovní socialisté vypustili do oběhu. Pokud máme současný stav světa předělat, kde hledat inspiraci pro nový světový řád? Středověké cechy jsou docela překvapivou odpovědí. Nebyli všichni autoři kompetentní k popisu tohoto komplexního jevu. Přirozená nevolnost z rychlosti průmyslové doby vyvolala v určitém typu lidí pokušení hledat útěchu a útěk do idealizované minulosti. Její nezanedbatelná výhoda spočívá ve velkém časovém odstupu. A. J. Penty, kterému cechovní socialisté vděčí za úvodní inspiraci, byl extrémním a konzistentním medievalistou, hořícím nekompromisní nenávistí k moderním vynálezům, strojům a dělbě práce. Nejvíce toužil, aby se z lidí opět stali zruční řemeslníci, jaké lze najít na stránkách nejlepších historických románů. Středověk určitě představuje epochu, která opovrhovala ziskem a lichvou, která poměřovala současné jevy pohledem věčnosti, jenž teprve nastane. Byl to věk, kdy stavba katedrál nepřinášela žádné přízemní dividendy svým patronům. Základním principem bylo, aby nikdo při prodeji nebo nákupu nezneužil svého bližního. Nakolik si A. J. Penty středověk idealizoval a díval se na něho jako na ztracený ráj kontrastující se šedí, špínou a potem současnosti, je otázkou, kterou mohou zodpovědět jen znalí věci. Nám postačí, že A. J. Penty viděl ve středověkém cechovním uspořádání lék na naše moderní hříchy a nedostatky. Ve středověku, podle jeho přesvědčení, výroba cílila na poskytnutí služby, a nikoliv na zisk. Byla zorganizovaná tak, aby zaručila vysokou kvalitu a vysokou řemeslnou úroveň, namísto pouhých dividend. Nadto byla demokratická, protože neexistoval ostrý rozdíl mezi pracovníkem a zaměstnavatelem.  

Kde v současném světě najdeme něco dostatečně podobného cechům, na čem by se dala postavit budoucnost? Cechovní socialisté neváhali následovat příkladu syndikalistů a odpověděli, že jsou to odborové svazy. Samozřejmě, že by odborové svazy ve své stávající podobě nemohly sehrát roli středověkých cechů. Avšak toto by se mělo stát cílem, ke kterému by odbory směřovaly v nové společnosti. Jestli středověké cechy byly skutečně předchůdci odborových svazů je otázka, která vyvolává pochyby dokonce ve světě cechovních socialistů. Jak zdůrazňoval samotný A. J. Penty, „středověké cechy se nepokoušely výrobu zorganizovat, ale kontrolovat.“³²

Otázka reorganizace odborů se stala velkou částí debaty okolo cechovního socialismu, společně s mnoha výtkami a radami odborářům, které mohly a nemusely být samotnými odboráři vítány. Abychom nechodili moc daleko, není vinou odborů jejich žalostná ochablost a dětinská důvěřivost jako důsledek absence vlastní ideologie a politiky?³³ Odbory potřebují pořádný budíček.³⁴ Změny, které je třeba provést ve struktuře odborů a věcí obecně, mají mít dva cíle, které na první pohled bude obtížné dosáhnout stejnými metodami. V první řadě se odbory musí změnit tak, aby se mohly stát hlavními pilíři Nového Jeruzaléma. Zároveň se mají stát účinnější zbraní pro vedení třídního boje v dnešním padlém světě. Stejně jako syndikalisté, také cechovní socialisté umístili třídní boj do centra všeho dění.

Nezbytné změny v organizaci odborů si projdeme jen stručně. Tím se vyhneme se riziku zabřednutí do nekonečné debaty o teorii odborů a jejich struktury.³⁵ Pokud v budoucnosti mají cechy mít kontrolu nad celými průmyslovými odvětvími (ortodoxní pozicí cechovního socialismu se stalo odmítnutí lokálních cechů, které by více odpovídaly středověkým podmínkám, ve prospěch celonárodních organizací), potom odbory musí být ustaveny tak, aby jejich hranice odpovídaly hranicím mezi jednotlivými odvětvími. Tak vzniká otázka patřičné základny odborových svazů, která byla v centru debaty v minulé generaci, a která nebyla vyvolaná pouze cechovní propagandou. Odbory vyrůstaly tam, kde pracující měli pocit, že mají společný zájem, který budou umět lépe hájit společně. Jenže existují různé důvody, kvůli kterým mohou lidé společný zájem pocítit, a které se tak stanou základem jejich odborového svazu. Primárně to může být lokalita – všichni žijí ve stejném sousedství. Může to být stejné řemeslo, ačkoliv jsou zaměstnáni v různých průmyslových odvětvích a různých továrnách. Může to být práce ve stejném průmyslovém odvětví, přestože každý provozuje jiné řemeslo. Možná mají všichni stejného zaměstnavatele, což v době aktivních místních autorit a velkých průmyslových koncernů může vyústit ve vytváření podivných spojenectví. Hlavním argumentačním střetem a primárním impulsem pro slučování odborových svazů se stal konflikt mezi odvětvovými odbory, jež měly ambice zastupovat všechny zaměstnance jednoho průmyslového odvětví bez ohledu na to, jakou práci vykonávají, a profesními odbory, které zastupovaly všechny zaměstnance konkrétní profese bez ohledu na to, v jakém odvětví byli zaměstnáni. Cechovní socialisté zaujali jednoznačné stanovisko. Budoucí společnost má být založena na průmyslových odvětvích, tudíž se odbory musí reorganizovat na této bázi. Odvětvové odbory – jeden všezahrnující odborový svaz v každém průmyslovém odvětví – to byl bezprostřední praktický cíl cechovního socialismu. V každém případě existuje příliš mnoho různých odborových svazů, které tvoří příliš dlouhý a zbytečný průvod. Slučování odborových svazů je tedy nutné podporovat. Avšak musí být směrováno tak, aby profesní odbory byly nahrazeny odvětvovými odbory budoucnosti. Navíc odvětvový odborový svaz je údajně mocnější zbraní v třídním boji. Pokud stávkuje profesní odborový svaz, tak může povolat do stávky zaměstnance v mnoha odvětvích. Vzniknou škody a nepříjemnosti napříč odvětvími, ale žádné odvětví nebude úplně paralyzované. Na druhou stranu, pokud stávkuje odborový svaz v celém odvětví (a věci jdou podle plánu), tak se v nulté hodině může zastavit veškerý průmysl v zemi. Taková je alespoň teorie. I pokud připustíme, že odvětvový odborový svaz je těžším klackem, tak existuje riziko, že se pod vlastní vahou zlomí při pokusu ho použít. Může se stát, že všichni zaměstnanci v jednom průmyslovém odvětví nepociťují dostatečnou jednotu zájmu. Například uklízečky na železnici, když dojde na lámání chleba, mohou odmítnout připojení ke stávce za zvýšení platů přednostů stanic.

Za druhé, při přípravě na budoucí roli, kterou budou hrát odborové svazy, se na jejich dělení podle jednotlivých oborů musíme hledět z jiného úhlu. V současnosti jsou odbory v zásadě lokální záležitostí, takže jejich členové mají jen málo společného kromě poštovního směrovacího čísla bydliště. Ve světě průmyslové demokracie je nutné sloučit do odborů především pracovníky, kteří pracují společně. Odbory musí být zakořeněny v příslušné „tovární hale“. Tovární hala je přirozenou bojovou a samosprávnou jednotkou, jakou nevytvoří žádné odbory založené podle místa bydliště.

Za třetí, cílem odborů musí být (a musí být dosaženo) maximálního rozšíření členství. Cechovní socialisté kladli velký důraz také na získání osob ve vyšších příčkách tovární hierarchie. Snažili se oslovovat chemiky, architekty a inženýry tím, že oni jsou také součástí armády pracujících a nepřátelé pracujících jsou také jejich nepřáteli. Až se odbory rozvinou do samosprávných cechů, tak techničtí experti budou pochopitelně nadále potřební, proto je nutné je získat nyní, aby, až přijde čas, se cechy mohly kvalifikovaně zhostit svých úkolů.

Nakonec, ve světle zářné budoucnosti, která je čeká, mejí současné odbory nedostatky v tom, že neexistuje žádná adekvátní metoda, jak formulovat jejich politiku jako celku. To je oprávněná kritika. I když přihlédneme k pozdějšímu vývoji a vzniku Kongresu odborových svazů, přátelský kritik stále může říkat, že v naší zemi nemáme jednotné odborové hnutí. Spíše tisícovku nezávislých odborových svazů. Bez radikální změny (což bylo samozřejmě cílem cechovních socialistů) je nemožné dosáhnout, aby jeden odborový svaz spolupracoval s ostatními proti vlastní vůli a přáním.  

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy: 

1) Cole: Self-Government in Industry, str. 321.
2) Plnohodnotný výčet vývoje a původu Cechovního socialismu lze nalézt v Niels Carpenter: Guild Socialism.
3) Možná Proudhon by se s nimi mohl poměřovat.
4) Cole: Self-Government in Industry, str. 231.
5) Cole: Self-Government in Industry, str. 208.
6) Selfridge – řetězec luxusních obchodních domů založený v roce 1908.
7) Cole: Self-Government in Industry, str. 122.
8) Cole: Self-Government in Industry, str. 114.
9) National Guilds: An Inquiry into the Wage System and the Way out, editováno A. R. Oragem, str. 21, 75. Tato kniha, která má významné místo v literatuře cechovních socialistů, vyšla původně jako série článků v The New Age v letech 1912-1913. Ve svém vydání neuvádí žádného autora, ovšem G. D. H. Cole říká, že články napsali S. G. Hobson ve spolupráci s A. R. Oragem.
10) National Guilds, str. 291.
11) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 137.
12) National Guilds, str. 55. Toto označení je vztáhnuto na celou Labour Party.
13) National Guilds, str. 95, 224.
14) Cole: Self-Government in Industry, str. 235. Naštěstí kniha, v níž se objevuje tato výzva k univerzální sabotáži, svědčí o integritě a vysoké řemeslné zručnosti všech, kteří se podíleli na jejím vydání.
15) Cole: Self-Government in Industry, str. 225.
16) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 136.
17) Hobson: Guild Principles in War and Peace, str. 85.
18) Hobson: Guild Principles in War and Peace, str. 134.
19) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 21.
20) Hobson: Guild Principles in War and Peace, str. 146, 154.
21) National Guilds, str. 44.
22) Reckitt a Bechhofer: The Meaning of National Guilds, str. 4 (druhé vydání).
23) Hobson: Guild Principles in War and Peace, str. 58.
24) Reckitt a Bechhofer: The Meaning of National Guilds, str. 13-14 (druhé vydání).
25) Hobson: Guild Principles in War and Peace, str. 37.
26) Hobson: Guild Principles in War and Peace, str. 59.
27) Hobson: Guild Principles in War and Peace, str. 139.
28) Stejně jako ve všech filologických otázkách, je zajímavý rozdíl (pokud nějaký existuje) mezi mzdou a platem, i když pro náš účel nevýznamný. Cechovní socialisté si bezpochyby přáli změnit metodu stanovování podmínek odměňování, ale postavili základy svého argumentu na beznadějně měkké půdě, když tak vehementně trvali na tom, že změna, kterou by si přáli, je změnou mezd na platy. Bezpochyby, přesný odstín smyslu přikládaného slovům se může měnit v místě i v čase, ale v severovýchodní části Británie pracující mluví velmi často o své „mzdě“ (wage) jako o „platu“ (pay). Před dvěma generacemi existovalo úsloví, že ten a ten dostává „gey guid pey.“ Slovu „mzdy“ (wage) jsme se vyhýbali, protože to mělo teologickou souvislost s hříchem a se smrtí. Stejně tak se běžně mluví o výplatním dni (pay-day) a „pay-sheet“ je stejně tak běžný jako „wages-sheet.“ Pokud existuje rozdíl, tak ten spočívá v tom, že „plat“ je pravděpodobně univerzálnějším slovem aplikovaným na větší část periodických plateb. Na druhé straně, kde někdo dostává mzdu spolu s přesčasovým bonusem, tak pravděpodobně celou částku popíše jako týdenní plat (pay) a nikoliv jako týdenní mzdu (wage). Existují další důvody, proč je slovo plat aplikováno univerzálněji. Jedním je, že „pay“ bylo původně sloveso, kdežto odpovídající sloveso slovu „wage“ neexistuje. V důsledku toho jsou výplaty placeny a mzdy jsou placeny a platy jsou placeny. Stížnost cechovních socialistů, že pan a paní Webbovi „odmítli přijmout běžný smysl slova mzdy“ (National Guilds, str. 74) je dětinsky směšná. Rozdíl, který oni vidí, je v jejich vlastní představivosti. Můžeme předpokládat, že G. D. H. Cole se choval jen nepříjemně, když napomínal S. Webba za jeho lhostejnost vůči slovům a tázal se „jestli by S. Webbovi bylo stejně tak jedno, kdyby se jeho týdenní příjem jmenoval „hush money“ nebo „blackmail“. (The World of Labour, str. 416). Odpovědí by mohl být odkaz na běžný slovník, který by mohl mít problém v rozlišování mezi „mzdou“ a „platem, ale neměl by žádný problém rozlišit význam dalších dvou slov. S ohledem na opakovaně zdůrazňovaný fakt, že vojáci dostávají „plat“ a nikoliv „mzdu“, je zajímavé (ačkoliv opět nedůležité) povšimnout si, že autorizovaný anglický překlad Bible v jediné pasáži, kde se mluví o odměňování vojáků, používá bez problémů slovo mzdy. Jan Křtitel říká vojákům: „Do violence to no man, neither accuse any falsely; and be content with your wages.“ Jako příspěvek k řešení otázky mezd je tato debata naprosto irelevantní. Kdo však chce poznat Cechovní socialismus, musí jít tam, kam ho cechovní socialisté vedou.
29) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 118.
30) National Guilds, str. 39.
31) National Guilds, str. 123.
32) Penty: Post-Industrialism, str. 87.
33) Cole: The World of Labour, předmluva k vydání 1917, str. xiii.
34) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 62.
35) Tato otázka je detailněji řešena především v Cole: Self-Government in Industry, kapitola 5; a v Cole: Guild Socialism Restated, kapitola 11.