Socialistická tradice (XXXXII. část) - Cechovní socialismus (2. část)
Mises.cz: 13. ledna 2026, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
Ačkoliv cechovní socialisté zanikli, tak jejich přítomnost přinesla určité plody. Celé odborové hnutí se pod jejich vlivem zamyslelo nad svou „funkcí.“ Některé pochybnosti o demokracii byly posíleny jejich kritikou současného volebního systému.
Bylo zmíněno, že změny ve struktuře odborových svazů, které je mají přiblížit cechovnímu ideálu, současně zvýší jejich efektivitu v třídním boji. Stojí za pozornost, úplná shoda Cechovního socialismu se syndikalismem v důrazu na třídní boj. Třídní boj je „ohromným a nevyvratitelným faktem.“1 Hlavním účelem odborových svazů je válčit se zaměstnavateli a další aktivity jsou sekundární a relativně nevýznamné.2 „Dnešní Británii lze popsat jen v termínech třídního boje.“3 Navíc můžeme nalézt nepokryté vyjádření postoje, že každá stávka za všech okolností je žádoucí a měla by být podporována. Stejně jako u syndikalistů „každá stávka… je příspěvkem k vzdělání pracujících.“4 Což může být pravda, pokud dodáme dostatečně široký význam slovu „vzdělání.“ „Veškeré stávky, jakkoliv se mohou jevit chybné ve svých konkrétních okolnostech, jsou nakonec správné a obhajitelné.“5 „Cílem každého správně uvažujícího člověka by mělo být stimulovat a podporovat stávky.“ Není žádný prostor pro sociální smír. „Sociální smír“ je podvod a trik: „je to ubohý požadavek úzkoprsých egoistů, aby byli ponecháni na pokoji.“ Stejně jako v jiných válkách, i zde mohou nastat okamžiky, kdy je zájmem obou stran uzavřít „příměří“. To ovšem nemůže být ničím jiným než příměřím a třídní boj bude pokračovat. Mír v průmyslu nesmí být trvalý.6 Násilí cechovních socialistů je hodno povšimnutí, protože někdo mohl nabýt dojmu, že ochota ke kompromisu v extrémních syndikalistických pozicích znamenala ztrátu bojovného zápalu. Tak tomu nebylo. Cechovní socialisté byli odhodláni, přinejmenším v násilné rétorice, nezůstat pozadu za svými učiteli.
Byli jsme svědky transformace odborových svazů na cechy a současně čekali, jakou roli budou hrát v novém řádu cechovních socialistů. Než se pustíme do zvažování vztahu mezi cechy a státem, můžeme napřed uvážit, jestli neexistují také jiné cesty ke svobodě a snesitelnému životu. Zaprvé existuje možnost kontinuální práce parlamentu, což je vize „reformátorů.“ Za druhé existuje sen (nebo noční můra) o kolektivistickém státním socialismu. Naprostá neefektivita parlamentní akce je cechovními socialisty spíše předpokládána než dokázána. Fakt, že ekonomická moc nevyhnutelně modeluje, utváří a předchází politickou moc, je zmíněn na každých několika stránkách S. G. Hobsonem (a nejenom jím) jako axiom. Může to být pravda, ale v systému všeobecného volebního práva to může být pravda jen do určité míry a určitě se nejedná o axiom. Uvítali bychom jasnější popis, jakým způsobem tyto základní principy fungují. G. D. H. Cole uvádí dlouhý výčet důvodů, proč považovat běžný parlamentní mechanismus a volební urny za neúčinné.7 Celé to vede k závěru, že revoluční prvek je nevyhnutelný při každé „důkladné“ politice přeměny společnosti. Doktrína vyjádřená v National Guilds zní, že demokratické síly se musí rezolutně odvrátit od politické akce natolik „nakolik jedním z nejkatastrofálnějších důsledků politického socialismu bylo zastření a rozmazání reality třídního boje.“8 Podle Colea politické reformy pouze pozlatily okovy pracujících.9 Legislativní reformy jsou odsouzeny do velké míry proto, že akceptovaly a posvětily mzdový systém. Tento úhel pohledu se odhaluje v mimořádné zahořklosti projevené vůči původnímu Insurance Act. Jeho „zlovolný princip“ uvrhl zaměstnance do jasně závislého postavení a vypálil mu další cejch mzdového otroka.10 Tolik k dobromyslné parlamentní legislativě.
Zbývá druhá možnost, totiž kolektivismus či znárodnění dosažené tak, že veškerý průmysl převezme stát. To je samozřejmě starší ortodoxní socialismus, socialismus Fabiánců a socialismus rozvíjený v Sovětském svazu. Cechovní socialisté mají jasnější cíl. Přestože jejich rétorické šípy jsou v tomto případě namočeny do jedu, který mladí přirozeně cítí vůči hnízdu, z něhož vzešli. Stručně shrnuto, jejich námitka zní, že znárodnění je pouhý státní kapitalismus.11 Stejně tak municipální socialismus je municipálním kapitalismem. Otevírá široké možnosti pro drobnou tyranii.12 Je nedemokratický. Inherentním jevem ve státním vlastnictví je byrokratická tyranie.13 Je hloupé a kruté „svádět pracující mylnou agitací k pouhému znárodňování.“14 Státní socialismus není lékem na ekonomické otroctví: „naopak upevňuje okovy o něco těsněji.“15 Lze říci, že cechovní socialisté měli v těchto bodech v zásadě pravdu. Pokud znárodnění udělá jen tolik, že nahradí soukromého vlastníka státem, tak v podmínkách pracujících nemusí nastat žádná změna. Pokud by byly znárodněny železnice, tak by to mohlo přinést výhody v některých směrech, ale žádný z průvodčích by si pravděpodobně nevšiml rozdílu. I kdyby Sidney Webb „před nosem odborového osla mával lákavou mrkví státní intervence“ existovala naděje, že odboráři se neukážou být takovými osly, jakými se někdy zdají.16 Bylo oblíbeným tématem Colea, že syndikalismus a kolektivismus jsou obojí vyjádřením nežádoucích extrémů, které jsou smířeny v ideji cechovního socialismu. Zatímco „syndikalismus je nemocí vznešených myslí, kolektivismus je přinejlepším odporný sen obchodníka, který má trochu svědomí.“17
---
Dosud jsme míchali odborovými svazy, abychom je připravili na skutečnost, že se stanou „hlavní silou v průmyslové republice.“18 Nyní je na čase pohlédnout na druhou část otázky a zredukovat stát do jeho patřičné role. Abychom se vyhnuli nebezpečí, že zabředneme do všech politických kontroverzí, které se řešily už od Aristotelových časů, bude vhodné o politickém a sociálním pozadí cechovního socialismu pojednat s maximální stručností.19 Cechovní socialisté zaútočili především na starobylou doktrínu státní suverenity, která existuje víceméně nezpochybněná od časů Bodina až do dnešních dnů. S tím se pojí pokus ukázat, co přesně stát je s výsledkem, že stát je jen jedním ze sdružení mezi mnoha, s omezenou funkcí a s žádným nárokem na absolutní suverenitu, která mu je obvykle přičítána.
Na začátku je nezbytné pochopit význam určitých termínů, které cechovní socialisté používali. Jak se vyjádřil G. D. H. Cole, musíme být na pozoru před „povrchním ztotožněním společnosti a státu.“20 Společnost je definována jako komplex sociálního života, organizovaných spolků a institucí v rámci komunity.21 Spolky vznikají, protože lidé mají potřeby, a existují tehdy, když skupina lidí sleduje společný účel „kooperativní akcí, která je rozšířena za jeden oddělený akt.“ Spolek tedy vyžaduje společný účel a pravidla, kterými se řídí společná akce.22 Tolik k definicím, které nám poskytl G. D. H. Cole. Je to celé mraveniště, ve kterém žijeme, labyrint různých spolků, které muži a ženy vytvořili, aby uspokojili své potřeby a touhy: odbory instalatérů, tesařů a zemědělských dělníků, náboženské organizace a sekty všech odstínů, od anglikánské církve až po svědky Jehovovy, sdružení pekařů a majitelů rybářských lodí, golfové a bridžové kluby, absolventy Etonu a společnosti pro ochranu zvířat, spolky pro a proti každé představitelné aktivitě.
Úvahy o této síti asociací nás přivádějí k dalšímu termínu, který má ústřední pozici ve frazeologii cechovních socialistů. Všechny spolky existují za nějakým účelem a tento účel nakonec definuje jejich „funkci“ – kvůli čemu existují. Můžeme pozorovat, že tento princip „funkce“ je aplikovatelný pouze na spolky, a nikoliv na jednotlivce. Tak je tomu z prostého důvodu, že cíl jednotlivce není jeho vyčerpávajícím popisem. Všichni máme mnoho stránek a mnoho zájmů a v jistém smyslu také mnoho cílů. Takto vybaveni se nyní můžeme pustit do dekonstrukce staré doktríny suverenity státu. Argumentem je, že každý z nás nachází vyjádření pro různé aspekty našich osobností u příslušných spolků, které reprezentují naše rozdílné záměry. Nakolik jsem řemeslníkem, natolik mě zastupuje můj odborový svaz. Pobožnou stránku svěřuji Metodistické církvi. Další kousek času věnuji bridžovému klubu a tak dále. Každý ze spolků mě může zastupovat, protože jsem každému věnoval část sebe. Ve rčení oblíbeném mezi cechovními socialisty, zastupování musí být funkční. Z toho plyne, že jakékoliv zastupování, které není funkční, ale předstírá, že je univerzální, je zastupováním špatným. Základní teorií všepohlcujícího státu s univerzální kompetencí je, že poslanci, které vysíláme do parlamentu (nebo jak by řekl Proudhon, kteří jsou vysláni do parlamentu navzdory našim přáním) nás zastupují ve všech ohledech. Takové univerzální zastoupení je samozřejmě absurdní a nemožné. Nechme každého poslance vylosovat ze sáčku tři jména voličů, které údajně zastupuje: jeden je instalatérem, luteránem a hraje na banjo. Druhý je bookmakerem, ateistou a štěstí nachází jen v baru nebo koncertní síni. Třetí je vdova, která chová kanárky a sleduje dění v královské rodině. Rozšiřme tento základ tří na volební obvod 30 000 lidí. V jakém smyslu pak může chudák poslanec reprezentovat tento různorodý dav? Je nějaký racionální smysl v tvrzení, že někdo zastupuje Ipswich nebo Derby? Stát selhává, protože se snaží být všezahrnující. Parlament selhává, protože je založen na fikci univerzálního zastupování. Demokracie musí být funkční demokracií a zastupování musí být funkčním zastupováním.
Co je tím státem, že při pouhé zmínce se lidem dříve třásla kolena? Odpověď nejvlivnější části cechovních socialistů je, že stát je prostým spolkem jako jsou ostatní spolky. Má sice „důležité místo, ale nikoliv osamělou velkolepost.“23 Jeho patřičná funkce může být identifikována úvahou na téma zvláštních znaků v galaxii spolků. Můžeme sledovat, že stát, ať už je jinak čímkoliv, je především teritoriální. Ať už existuje za jakýmkoliv účelem, tak zahrnuje všechny subjekty na daném teritoriu. Jiné spolky do velké míry existují proto, aby vyznačily rozdíly mezi lidmi. Instalatéři, tesaři a učitelé se sdružují do jiných odborových svazů, protože se liší právě svou profesí. Presbyteriáni, Metodisté a Episkopální se sdružují do jiných církví, protože se liší svou vírou. Ovšem ne tak stát. Ten zahrnuje všechny, a tudíž se musí zabývat tím, co mají společného všichni lidé žijící na vymezeném území. Očividně to, co mají všichni lidé společné je, že jsou spotřebiteli. Stát tudíž existuje, aby zastupoval „spotřebitelskou“ stranu věcí.
Tak jsme se zbavili toho, co G. D. H. Cole nazval „the omnicompetent, omnivorous, omniscient, omnipresent Sovereign State“24 (všemocný, všežravý, vševědoucí, všudypřítomný suverénní stát). Abychom si vypůjčili vhodné slovo z teologie, byli jsme svědky kenoze státu. Ten našel svou přirozenou roli jednoho spolku mezi mnoha dalšími. Všechny tyto spolky existují za konkrétním účelem a žádný si nedělá nárok na nadřazenost. Do spolků jednotlivci vkládají různé aspekty své osoby. Mohou tak existovat konflikty loajality, ale není přítomen žádný Leviathan, který by pohlcoval všechno. Odbory neodvozují svá práva od státu. Mají na něm nezávislou existenci. Navíc podle tohoto názoru exkluzivní právo státu vytvářet legislativu je také zrušeno. Každá funkční forma spolku si vytváří svou vlastní legislativu a každá má právo pokutovat a trestat své členy.25
---
Nyní je možné spojit obě části obrazu dohromady. Ačkoliv jen v obecné rovině, protože teorie cechovního socialismu byla dosti proměnlivá. Pokud necháme stranou pozici církví, což je otázka pro nábožensky založené politiky a J. N. Figgise26, a jiné méně významné spolky, tak nám zbydou dvě strany. Strana produkce zorganizovaná samosprávnými cechy demokraticky řízenými na základě jednotlivých továrních hal, s volenými předáky a dalšími hodnostáři. Zde cechovní socialisté tvrdí, že na rozdíl od našeho současného volebního systému lidé budou hlasovat o tom, o čem mají vlastní znalosti. Cechy, kterých bude překvapivě málo, budou spojeny v Kongresu průmyslových cechů, což bude zákonodárné těleso cechů, „zakládající a interpretující hlavní principy cechovní organizace a praxe.“27 V tomto světě lidé najdou radost ze své práce, nebudou již mzdovými otroky, ale budou svobodní ve skutečně funkční demokracii.
Ve vykresleném obraze se budou výrobci, zastupovaní Ústředním průmyslovým kongresem, střetávat s okleštěným Parlamentem, který zastupuje spotřebitele. Obojí pak vytvoří společný orgán zastupující obě strany.28 Takový je aspoň obecný dojem, protože ve skutečnosti problém, jak naložit se státem a kde bude nakonec spočívat suverenita, nebyl nikdy konzistentně zodpovězen. S. G. Hobson nikdy nechtěl obětovat stát, ale jeho představy o funkcích státu byly podivné. Pro něho „politika by měla být výrazem spirituálního života národa“29 a k tomu přispěje cechovní socialismus tím, že zbaví stát veškerých jeho ekonomických funkcí, „aby měl volnost věnovat se těm spirituálním problémům, jejichž řešení je známkou velkého národa.“30 Povinností státu je interpretovat, vyjádřit a akceptovat spirituální impulsy národní vůle.31 Významné je přesvědčení, že finanční úvahy „korodují“ politiku: „Odstraňte z politiky noční můru finančních hlavolamů a může pak dosáhnout slávy ve věcech, na kterých skutečně záleží.“32 Je zbytečné dodávat, že toto je idealistický pohled na politiku a stát, který není třeba dále zkoumat. V dřívějším přístupu k problému se G. D. H. Cole jeví relativně umírněně a chtěl by stát osvobodit „od nemožného úkolu regulovat veškeré detaily v průmyslu.“ Stát by však měl nadále „přidělovat úkoly členům národní rodiny.“33 Později přijal marxistický názor, že stát ve velkém rozsahu „odplyne“ a nakonec zmizí úplně, ať už kvůli frontálnímu útoku, nebo atrofii.34 Co se týče otázek vztahů jednotlivých cechů mezi sebou a vztahu cechů a státu (nebo pahýlu státu, který zůstane), cechovní socialisté se pustili do orgií návrhů různých ústav, které jsou výmluvným svědectvím jejich zápalu. Finální vize v Guild Socialism Restated je noční můrou, která byla svým autorem popsána ještě mírně jako obsahující „nepříjemnou míru detailů.“35 Znovu otvírat tuto otázku by dnes bylo stejně bláhové, jako se detailně zabývat proroctvími čaroděje Merlina.
---
Zásluhou cechovních socialistů bylo, že fungovali jako dráždilo – to je v určitých hranicích užitečná veřejná funkce. Zahájili množství veřejných debat, a přestože doktrína vícenásobné suverenity měla původ jinde, tak cechovní socialisté více než jakákoliv jiná škola nás přiměli přemýšlet o propojení mezi politikou a ekonomií. Závěrem ideového nástinu cechovního socialismu bude vhodné uvést několik komentářů ohledně reakce prostého člověka na tuto masu teorií a spekulací.
Začneme ekonomickou analýzou. Nejčastěji se opakujícím bodem v literatuře cechovních socialistů je důraz na „mzdové otroctví“ a jejich vášnivé zavržení doktríny, že práce je komoditou. V knize National Guilds se tvrdí téměř na každé stránce: „ekonomové všech škol se shodnou na tom, že práce je pouhou komoditou, která se kupuje a prodává podle zákona nabídky a poptávky.“36 Navzdory autorovi těchto stránek a ekonomům všech škol, a navzdory signatářům Versailleské smlouvy37, práce nikdy nebyla pokládána za komoditu. Každý dokáže z jedné vody vyjmenovat tucet důvodů, proč práce není komoditou. Když si S. G. Hobson koupí vlastní komoditu (v jeho případě hnůj), tak s ní může naložit podle libosti. Komodita se s ním o tom nebude dohadovat, nebude vytvářet odbory a nebude zvažovat stávku. Neodmítne plnit přidělenou funkci. Práce nemůže být oddělena od pracujícího. Nemůžete jí poslat na druhou stranu země, pokud pracující nejde zároveň s ní. Komodity lze skladovat ve skladech, stodolách nebo sýpkách. Nelze skladovat práci a použít ji příští rok. Pravdou je, že celý příběh o práci jako komoditě – který se objevuje na nejpodivnějších místech – je pouhou ilustrací nebezpečí als ob (jako kdyby). V určitém omezeném prostoru a pro určité specifické účely lze o práci uvažovat jako kdyby – als ob – byla komoditou. Například v systému účetnictví v libovolné společenské organizaci lze vyjádřit náklady na práci stejnými čísly, jako náklady na suroviny. Extrémně citlivá duše přitom může tvrdit, že v tomto rozsahu se s prací zachází stejně, jako by byla rovna surovému materiálu. V našem současném hříšném světě také musíme plnit nároky držitelů dluhopisů, které budou zaznamenány v příslušném účetnictví, ale to nedává držitelům dluhopisů (což mohou být i odborové svazy) status hnoje. Analogie, metafory, přirovnání – celý kmen als ob – je svědectvím o lidské slabosti. Je to argument, proč vykázat básníky, kteří jsou hlavními šiřiteli tohoto zboží, z jakékoliv racionální republiky. Je také snadné vypustit als ob a zapomenout, že někdy existovalo.
Dalším bojovým heslem cechovních socialistů bylo, že produkce má existovat kvůli užití, a nikoliv kvůli zisku. To se vztahuje k podstatnému bodu, na který jsme narazili u Johna Graye. Slogan má tedy dlouhou minulost a můžeme pochybovat, že mu cechovní socialisté dodali právě smysl, který by byl přesvědčivý. Zaprvé musíme konstatovat, že ekonomická věda sama má určité problémy s tím, že definuje termín „zisk“ jinak, než bývá běžně lidově chápán. V jedné fázi svého intelektuálního vývoje Lord Keynes identifikoval zisk jako něco, k čemu dojde jen nepředvídatelnou náhodou a argumentoval, že v podmínkách rovnováhy budou zisky nulové. Protože nechceme věnovat nepřiměřeně mnoho prostoru zkoumání všech možných zákrutů a pastí v terminologické debatě, budeme používat jazyk běžného smrtelníka. Můžeme konstatovat, že není nic špatného na úsilí o zisk, když to znamená vyhnout se ztrátovým podnikům a závazkům. Konec konců „Jaký prospěch bude mít člověk?“ (Matouš 16:26) je nejzásadnější otázka aplikovaná na nejzásadnější téma. Existuje biblický příkaz v evangeliu z pera nejkomunističtějšího z apoštolů, že před stavbou věže bychom se měli posadit a spočítat náklady. Tento princip je univerzálně aplikovatelný a není omezen jen na stavbu věží. V každém společenském systému bychom měli nejprve odhadnout výši nákladů, než se pustíme do nějakého dobrodružství. Stejně na konci (nebo periodicky) by mělo dojít k vyúčtování, jestli vynaložené náklady jsou ospravedlnitelné. Jistě, účetní a finanční vědy mohou zapracovat na ospravedlnění podniků, které by se podle principů devatenáctého století „nevyplatily.“ Třeba je pro stát nebo municipalitu přínosné provozovat nějaký podnik dokonce se zjevnou finanční ztrátou. Podstatou však je, aby účty byly vedeny a auditovány, abychom věděli, že se podnik vyplatí, nechť je hodnocen podle jakéhokoliv kritéria. Jak si věci stojí dnes, tak není nic hříšného na usilování o dosažení zisku a nebude snadné přesvědčit zbytek světa o tom, že se jedná o hřích. Navíc nepřiměřený důraz na kontrast mezi „užitím“ a „ziskem“, jako by to byly diametrálně protikladné věci, má nevýhodu v tom, že odvádí pozornost od skutečné pointy tohoto tématu. Nemůže snad být podnik veden jak se ziskem, tak s užitkem?
Skutečnou pointou kritiky je, že v případě nadměrné majetkové nerovnosti nefunguje dobře cenový systém, jako vodítko k produkci, jak bylo postulováno ortodoxní ekonomií minulých generací. Bohatí mají na trhu nepřiměřený vliv a výroba je směrována primárně k uspokojení jejich potřeb. Rozmary boháčů jsou uspokojovány dříve, než jsou zvažovány urgentní potřeby chudých. Milionář vlastnící polovinu země může odklonit veškeré stavební zdroje v oblasti na stavbu zdí okolo svých pozemků, které si nezadají se zdmi středověkých hradů. Nerovnost v bohatství vyústí, jakmile se stane nadměrnou, v to, že zdroje budou proudit do oblastí, které jsou společensky méně žádoucí než jiné výdaje. Toto mohli mít cechovní socialisté na mysli sloganem, že produkce by měla být pro užití, a nikoliv pro zisk. Kritika v předchozím odstavci se týká toho, že svoji myšlenku vyjádřili formou, která implikuje něco jiného. Místo, aby si získali všeobecný souhlas, vyprovokovali nedůvěřivé pohledy běžných lidí, kteří nepochopili, proč by se ve své každodenní práci neměli snažit vyhnout se ztrátám.
---
Na politické teorie spojované s Cechovním socialismem se můžeme podívat už jen v rychlosti. Doktrína vícenásobné suverenity není jejich originálním výtvorem, ale bezpochyby právě oni jí zpopularizovali, nebo ji alespoň dostali do obecného povědomí. Pravděpodobně nikdo v dnešní době nevzhlíží ke státu s nepatřičnou úctou jako ke ztělesnění suverenity po způsobu Bodina či Austina. Nechvěje se před velkým monstrem, které si představoval Hobbes. Stát je lidský výtvor sloužící lidským potřebám. Státní akt může být jen nepromyšleným rozhodnutím velmi průměrného úředníčka žijícího v Balhamu, kde pojídá sýr s nakládanými cibulkami a navštěvuje balhamský hippodrom. Bez výčitek jsme dávno odvrhli představu o božské podstatě státu. Přesto lze pochybovat o tom, že stát je spolkem stejným jako ostatní spolky, o něco větším, než je golfový klub Lossiemouthu nebo Ramsgate Sea Anglers’ Association, ale v zásadě stejného charakteru. Jeden bod, se kterým se cechovní socialisté adekvátně nevypořádali, spočívá v nevyhnutelnosti a všezahrnující povaze státu. Členství ve všech ostatních spolcích je volitelné, ačkoliv kdysi v minulosti bylo také členství v církvi de facto povinné (z velké míry ovšem právě zásahem státu). Nejenže je možné jít životem a nebýt při tom členem žádného z početných spolků, ale velké množství zatvrzelých individualistů si proti nim vytvořilo imunitu. Před státem však není úniku. Rodíme se do státu, aniž by se nás někdo ptal. Ačkoliv v současné době existují lidé některých národností bez státu, tak by bylo docela obtížné poradit člověku, který se narodil a žije v Hackney, jak přesně by se měl zříci britského občanství, aniž by při tom nezískal některé jiné. Toto samo o sobě nedokazuje doktrínu suverenity, ale ukazuje to, že stát je v některých směrech unikátní mezi spolky.
Nemůžeme ani přijmout implikace argumentu, že také jiné spolky mají donucovací moc nad svými členy a mohou jim ukládat sankce. Mají a mohou, ale tato donucovací moc se neliší jen ve stupni, ale současně v druhu od moci, kterou disponují státy. Pokud spáchám nějaký přestupek proti pravidlům svého golfového klubu, tak mi klub může uložit pokutu. Pokud si usmyslím pokutu nezaplatit a jdu hrát golf jinam, nebo přestanu hrát golf úplně a začnu hrát kulečník, tak nemají žádnou moc ji vybrat. Jinými slovy mají nade mnou disciplinární moc jen tak dlouho, na jak dlouho se rozhodnu podrobit jejich disciplíně. Mohou mě samozřejmě vyloučit, ale vyloučení není metodou, jak opět zavést kázeň v případě nedisciplinovaného člena. Je to přiznání selhání kázně člena. Obdobné je to v případě člena odborů, který nezaplatí svoje příspěvky. Nezaplacení daně z příjmu nám neumožní vyvléknout se státu podobným způsobem. Pokud důvodem, proč jsem byl vyloučen z klubu, bylo, že jsem ukradl krabici klubových doutníků, tak jestli si klub myslí, že musí sáhnout k drastičtější metodě trestu, než je vyloučení, nezbývá než se spolehnout na starý mechanismus justice poskytovaný státem. Oni sami mě nemohou poslat na čtrnáct dní do vězení.
Lze vskutku pochybovat, jestli idea suverenity může být tak snadno zavržena. V první řadě je obtížné si představit druh společnosti, ve kterém nikde není de jure či de facto nějaká nejvyšší autorita. Ani teorie cechovního socialismu, navzdory svému zavržení státní suverenity, se neosvobodila od nutnosti nějakého druhu suverenity. V jednodušších verzích bude k dispozici nějaký druh koordinující instituce, kde budou zastoupeny cechy a státní aparát. V poslední verzi Guild Socialism Restarted se objevuje poněkud děsivá Komuna, která, jako dort od pejska a kočičky, obsahuje trochu od všeho a má všechno udržet pohromadě. Za druhé existují pochyby, jestli by stát neměl být něčím víc než pouhým zástupcem zájmu spotřebitelů „na základě jejich místa pobytu.“38 Dříve byl G. D. H. Cole zřejmě blíže pravdě, když viděl funkci státu jako instituce „rozdělující úkoly.“ A kdo rozděluje úkoly, musí tyto úkoly také definovat a vymezit. I ve světě cechů je nutná nějaká autorita, kterou nebudou vykonávat cechy samotné. Autorita, která by definovala podmínky, za kterých všechny asociace (nejen odbory či cechy) mohou existovat, držet majetek atd. Nakonec (nebesa chraň, abychom se ponořili do diskuse v takové hloubce) stát je pravděpodobně vyjádřením ochrany a toho, co lidé skupinově a z nedostatku jiných výrazů nazývají spravedlností. Určitě je a musí být něčím víc než spojením obyvatel určité lokality spočívajícím na předpokladu, že spotřeba je to jediné, co mají společné.
---
Nakonec čelíme otázkám, které vyvstaly ohledně rámce a fungování cechů. Debatovat o obyvatelnosti domu, který nikdy nebude postaven, je zvláštní způsob marnění času. Důsledkem je mnoho otázek, které byly kdysi prominentní v kontroverzích kolem cechovního socialismu, a které můžeme dnes řadit k úvahám o tom, jaké jméno asi Achilles přijal, když se schovával mezi ženami. Jestli by později cechy – pokud by byly nepočetné a svou průmyslovou mocí zastínily největší kapitalistické korporace – nerozvinuly sobecký instinkt a nezačaly vykořisťovat veřejnost? Co by se mělo dít s nadbytečnými pracovníky nebo jak by pracovníci byli převáděni od jednoho cechu k jinému? Jakou formu by mělo zdanění v novém světě? Tyto a řada dalších otázek byly kdysi zajímavé, ale již nejsou. Základní ideje však nadále žijí a nebyly pohřbeny společně se zesnulým cechovním socialismem.
Několik bodů můžeme zmínit bez další debaty způsobem, kterému Mably říkal Doutes Proposées (navrhované otázky). Co se týče otázky demokracie, je pravděpodobné, že bychom si měli redefinovat a přeformulovat náš ideál ve světle zkušenosti poslední generace. Pesimista by řekl, že demokracie se rozbila a ukázala se nefunkční. Dozajista předpoklady, na kterých stála viktoriánská koncepce demokracie, se nenaplnily. Cechovní socialisté, se svou kritikou parlamentu a svými názory na podstatu zastupitelské demokracie, měli vliv na oslabení starého přístupu k demokracii, stejně jako mnozí další. Obecná teorie demokracie potřebuje revidovat. Ale kromě této velké otázky je pochybné, jestli by průmyslovou demokracii bylo možné založit na stejných základech jako politickou demokracii. To je v podstatě argumentace G. C. Fielda.39 Aniž bychom úplně přijali jeho názory, lze říci minimálně toto. V průmyslu musí být ti, kteří vydávají příkazy a ti, kteří je plní. Existují legitimní pochybnosti, jestli by předák volený dělníky, kteří by ho mohli zároveň odvolat, dokázal uplatňovat svou autoritu bez postranních myšlenek a spekulací. Je to analogické situaci, která by vznikla, pokud by studenti volili své zkoušející. Nebylo by překvapivé, kdyby za takových podmínek úroveň nároků kladených na studenty začala postupně upadat. Útěk před autoritou vede logicky k filosofickému anarchismu, kde si člověk vytváří vlastní zákony a je vlastní autoritou. Je nesporné, že předák si nezíská mou důvěru jen proto, že byl zvolen neuváženými hlasy mých lehkovážných soudruhů, kteří, navzdory mému protestu, trvali na volbě nesprávného člověka.
Dále lze pochybovat, jestli výkon práce na nějaké nižší pozici dává člověku vhled do řízení daného průmyslového odvětví. Strojvedoucí nebo průvodčí se vskutku nestarají o ten druh problémů, kterými se zabývá management železnice. Sazeč v Clarendon Press může mít v malíku řeckou abecedu, ale není v pozici rozhodnout, jestli se vyplatí nebo nevyplatí vydat novou edici Hésioda.
Celá myšlenka, že průmyslové odvětví by mělo být řízeno výlučně zaměstnanci, je pochybná. I kdybychom ji přijali, tak jí nelze přijmout bez výhrad. Existuje starobylé přísloví, původně se vztahující na včely, které zní: „Sic vos non vobis“ (tak vy ne pro sebe). Je jen málo detailů ve fungování nějakého průmyslového odvětví, které by nebyly předmětem veřejného zájmu, a které by nebylo možné podrobit veřejné kritice. Sice se nezajímáme o všechno dění, o které bychom se zajímat měli, ale například v problematice vzdělávání nestačí říct: „Rozhodování o vzdělávání úplně přenecháme učitelským odborům.“ Co když učitelské odbory vyhlásí povinnou školní docházku až do 25 let věku a stanoví, že jeden učitel by ve třídě měl mít maximálně tři studenty? Obojí by byly určitě „vynikající“ reformy, ale nebyly by okamžitě uskutečnitelné. Jedná se zřejmě o pomluvu a pomluvy je nebezpečné opakovat, ale často se říká, že velká duplicita činností mezi právníky je v zásadě způsobena tím, že právníci, více než jiné profese, fungují na základě samosprávného cechu.
Poslední Doute vede k větší otázce, o které jsme už pojednávali v kapitole o Anarchismu. Na tomto místě můžeme nabídnout několik dalších postřehů, které se týkají cechovního socialismu. V důsledku se dají popsat jako váhavé vyzvídání, jestli cechovní socialisté vůbec znali psychologii mzdových otroků, jejichž osvobození bylo cílem jejich křížové výpravy. V cechovním socialismu (obzvláště mezi specialisty na středověk) se hodně namluvilo o seberealizaci, tvůrčím instinktu a radosti z dobře odvedeného díla atd. Nikdo by se neměl zmiňovat pohrdlivě o tvůrčím instinktu a vznešenosti dobře vykonaného řemesla. Pokud chcete, tak toto jsou nejvznešenější sentimenty. Avšak tvůrčí instinkt, v pravém smyslu slova, byl dán jen menšině. Jeho distribuce v populaci pravděpodobně není výsledkem útlaku nebo nedostatku vzdělání. Nejkřehčí a nejchráněnější akademické květinky na nejpradávnějších profesorských křeslech často mají jen malý sklon cokoliv nového „tvořit“. V současném světě je jen menšina pracovních pozic, které by umožňovaly kreativní seberealizaci v rámci běžného pracovního dne. Pokud nedojde k totálnímu kolapsu všeho, tak se už nikdy nevrátíme do světa, ve kterém by si každý šil vlastní boty a byl přitom hrdý, že jsou ušité tak, jak by je nikdo jiný ušít nedokázal. Dnes je prací člověka štípat cestujícím jízdenky v tramvaji, krájet slaninu na plátky tlusté šestnáctinu palce, posunovat hromadu tresčích hlav a vnitřností o krok dále na jejich cestě k přeměně na rybí moučku, nebo čistit kotce prasat ve vepříně, kde jsou stovky podobných prasat. Z toho neplyne, že by život byl nesnesitelným, nebo že by v něm nebylo místo pro osobnost a tvůrčí instinkt. Ale je marné doufat, že pracující by „vyjádřil svou osobnost“ těmito způsoby, nebo by v nich našel „radost“ a vyhlídka na ně by ho přinutila ráno s entuziasmem vyskočit z postele. Plánovat fungování světa na základě předpokladu, že každý může najít radost v tvůrčí práci a každý plane nadšením z toho, co ve své práci zase vykoná, znamená koledovat si o zklamání.
---
Cechovní socialisté jsou nejspíš unikátní tím, že rozčeřili najednou tolik vodních hladin. Skutečnost, že rozhodili svoje sítě do takové šířky, je rovněž omluvou za nepřiměřeně dlouhou kapitolu. Ačkoliv cechovní socialisté zanikli, tak jejich přítomnost přinesla určité plody. Celé odborové hnutí se pod jejich vlivem zamyslelo nad svou „funkcí.“ Některé pochybnosti o demokracii byly posíleny jejich kritikou současného volebního systému. Co se týče socialistického hnutí jako celku, jejich vliv byl docela podivný. Dnešní socialismus je jako ztracené dítě na rozcestí, které je nejisté odkud přišlo, a kterou cestou by se chtělo vydat. Za tento stav věcí jsou cechovní socialisté v podstatné míře odpovědní. Naprosto efektivně zabili starou ideu státního socialismu, ve smyslu přímočarého znárodňování a ukázali, že je to ubohý a neoriginální ideál. Zničenou starou víru v socialismus nenahradili novou trvalou vírou.
Pokud mají zásluhu, že přinesli nudícím se myslím nové podněty, tak jejich defekty jsou neméně zjevné. Jejich středostavovský původ a přehnaně intelektuální výchova se nad nimi vznáší ještě více než nad Fabiánci. Byli by úspěšnější jako propagandisté, pokud by neměli tolik předsudků, a tak velké odhodlání vidět zlo ve všem kolem sebe. Zkrátka pokud by byli tolerantnější a dbalejší slušnosti a zdvořilosti v debatě. Nakonec můžeme dát poslední slovo samotnému G. D. H. Coleovi:
„Někteří z nás, kdo jsme nalezli velkou část svého životního štěstí v příjemné práci, až příliš ochotně předpokládáme, že by šlo zařídit, aby veškerá práce na světě byla stejně příjemná a stejně tak naplňující, jako ta naše. Vystavěli jsme Utopie na předpokladu, že veškerá nepříjemnost práce je výsledkem defektů v organizaci společnosti, a že kdyby byl svět zorganizován správně, tak by každý člověk mohl nalézt uspokojení a určité sebenaplnění v práci, kterou vykonává pro společné dobro. Ba co víc – někdy jsme byli sami na sebe pyšní, protože náš ideál byl vyšším ideálem potěšení ze služby, než jaký dokázali ocenit naši kritici. To byla naše vlastní forma poučování a po určitou dobu měla velký půvab. Ale současný svět už ji prokoukl.“40
To je obdivuhodně, statečně a poctivě vyjádřeno. Promluvil některý ze stoických římských otců s méně viditelnými známkami emocí na pohřbu vlastního potomka? Samozřejmě lze říci, že to bylo dítě už mrtvě narozené.
Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.
Odkazy:
1) Cole: The World of Labour, str. 21.
2) Cole: The World of Labour, str. 259.
3) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 46.
4) Cole: The World of Labour, str. 15.
5) Cole: The World of Labour, str. 33-34.
6) Cole: The World of Labour, str. 286-288, 319, 329.
7) Cole: Guild Socialism Rstated, str. 178-179. Je to zvláštní směs důvodů: (i) není šance, že pracující třídy v současnosti budou hlasovat společně; (ii) třídně uvědomělé vládě (pokud by došlo k nemožnému) by trvala práce běžnými parlamentními metodami celá staletí; (iii) stát je nevhodným nástrojem pro vyvolání zásadních strukturálních proměn společnosti; (iv) než by bylo možné práci dokončit, došlo by ke kontrarevoluci založené na ekonomické moci.
8) National Guilds, str. 221.
9) Cole: Self-Government in Industry, str. 116.
10) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 137-138.
11) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 195.
12) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 113.
13) Cole: Labour in the Commonwealth, str. 206.
14) National Guilds, str. 23.
15) National Guilds, str. 24-25.
16) Cole: Self-Government in Industry, str. 70.
17) Cole: Self-Government in Industry, str. 122.
18) Cole: Self-Government in Industry, str. 117.
19) Lze jí nalézt především v Cole: Social Theory.
20) Cole: Social Theory, str. 29.
21) Cole: Social Theory, str. 33-37.
22) Cole: Social Theory, str. 25, 29.
23) Cole: Self-Government in Industry, str. 82.
24) Cole: Social Theory, str. 11.
25) Cole: Social Theory, str. 124-127.
26) J. N. Figgis: Churches in the Modern State.
27) Vnitřní vztahy cechů jsou ovšem velmi komplexní záležitostí (Guild Socialism Restated, str. 67-70).
28) Cole: Self-Government in Industry, str. 87.
29) Hobson: Guild Principles in War and Peace, str. 112.
30) Hobson: National Guilds and the State, str. 61.
31) Hobson: National Guilds and the State, str. 109.
32) National Guilds, str. 134.
33) Cole: The World of Labour, str. 28.
34) Cole: Guild Socialism Rstated, str. 123.
35) Cole: Guild Socialism Rstated, str. 138.
36) National Guilds, str. 13.
37) Článek 427 tvrdí: „práce nemá být pokládána za komoditu nebo předmět obchodování.“ V současné době viz také Filadelfská deklarace (duben-květen 1944): „Konference potvrdila základní principy, na kterých je Organizace založena, konkrétně ten, že: (i) práce není komoditou.“
38) Cole: Self-Government in Industry, str. 78.
39) Field: Guild Socialism.
40) Cole: The Next Ten Years in British Social and Economic Policy, str. 16.