Socialistická tradice (XXXXIII. část) - Lenin (1. část)

Mises.cz: 20. ledna 2026, Alexander Gray (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Psát o Vladimíru Iljiči Uljanovovi (1870-1924), který se do dějin zapsal jako Lenin, a ignorovat přitom události bolševické revoluce, se na první pohled může jevit podivně, ale jedná se o obhajitelný postup. V této knize se zabýváme především historií socialistického myšlení. Je pravdou, bez ohledu na praktické dopady Leninových proslovů a psaní, že Lenin byl, podle svérázného jazyka Bucharinova překladatele, „géniem teoretikem.“¹ Navíc psané slovo se nemění. Může panovat řada nejasností ohledně směru, kterým se v Rusku ubíralo Leninovo dědictví. Není však pochyb o tom, co řekl, když přidával vlastní cihly k Marxově stavbě. Mylně aplikovaná pieta způsobila, že naprosto všemu, co kdy Lenin řekl nebo napsal, byla zaručena nesmrtelnost v publikacích. Může být Leninovým osudem, že nakonec spočine pohřben pod nespoutaným vodopádem vlastních slov. Odvážný plavec může vyrazit do oceánu třiceti tlustých svazků jeho Sebraných spisů a méně odvážní mohou zabloudit v labyrintu dvanácti svazků Vybraných spisů. Ve skutečnosti si překvapivě adekvátní znalosti může poutník do světa komunismu obstarat uvážlivým výběrem mezi pětadvaceti svazky v Malé Leninově knihovně (Little Lenin Library).²

Spěchající student může celkem oprávněně usoudit, že leninismus je pouze převyprávěný marxismus. Lenin se přímo maniakálně zabýval uchováním přísné ryzosti Marxe a převedením Marxovy teorie do leninské praxe. Je dozajista pravdou, že Lenin hleděl na každý řádek napsaný Marxem se stejnou posvátnou úctou, která bývá vyhrazena božskému zjevení. Engels a Marx (které oprávněně pokládal za dvojhvězdu) patřili „k tomu vzácnému druhu autorů, jejichž každá věta v každém z jejich velkých děl má nesmírně hluboký význam.“³ V očích Lenina byla každá odchylka od marxismu herezí a tím končila veškerá debata. Avšak spěchající student by se příliš unáhlil, kdyby si Lenina zařadil jen jako pouhého překladatele Marxe, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, navzdory posvátné úctě, se kterou Lenin nakládá s každým Marxovým zamumláním, základem leninismu je, že marxismus je živoucí síla. Teorie není něčím fixním a neporušitelným, ale konstantně se rozvíjející, aby udržela „krok se životem.“⁴ Marx ve skutečnosti nepoznal monopolní kapitalismus. Mohl předvídat, ale neměl živou znalost imperialismu. Lenin nemusel marxismus modifikovat v nějakém materiálním nebo nemateriálním významu. Je však akceptovaným názorem, že Lenin přidal k marxismu jeho aplikaci na věk imperialismu. V tomto ohledu Lenin představuje rozšíření marxismu.

Za druhé, Lenin byl předním obráncem víry, a jako ostatní obránci víry věnoval větší energii odhalování renegátů uvnitř církve než frontálním útokům na nominální nepřátele vně církve. Leninovy spisy jsou neustávající hořkou kampaní proti „pravicovému oportunismu“, „sociálnímu šovinismu“, „levicovému sektářství“, „ekonomismu“ a velké řadě dalších tajemně pojmenovaných odchylek od ortodoxního marxismu. Stručně řečeno, proti zlům, která vyvolali „ochablí Filištíni a umírněné politické vyjednávání“⁵ Druhé internacionály. Samotný Lenin v Úkolech proletariátu vyzývá své následovníky, aby se navrátili ke Komunistickému manifestu, od kterého se v mezičase sociální demokraté a Druhá internacionála odklonili ve dvou bodech. Oba body vrhnou světlo na základní prvky leninismu. První se týká doktríny, že „pracující nemají žádnou vlast“. Ta byla opuštěna, když většina Druhé internacionály akceptovala argumenty národní obrany. Druhý bod se týká celé Marxovy koncepce státu a náhrady buržoazních států diktaturou proletariátu. Ta se vývojem sociálních demokracií v respektované parlamentní strany ocitla mezi „zapomenutými slovy Marxe.“⁶ Z toho plyne, že leninismus je jednostrannou renesancí určitých aspektů Marxe. Bezpochyby, když Lenin sepisuje články Učení Karla Marxe, tak určitým způsobem pokrývá všechny aspekty jeho díla, jako jiné dobré učebnice. Ale ve vlastních spisech vykazuje jen naprosté minimum zájmu například o debaty ohledně Marxovy teorie hodnoty a nadhodnoty. S jednostranným zaměřením fanatika se jeho pozornost koncentruje na revoluční stránky marxismu. Nakonec je z něho primárně politický autor, který se na teoretické straně zabývá jen problematikou státu a postupných fází jeho ničení. Stalin definoval „leninismus“ jako „marxismus imperiální éry a proletářské revoluce. Přesněji řečeno leninismus je teorie a taktika proletářské revoluce obecně a teorie a taktika diktatury proletariátu konkrétně.“⁷ Lépe než většina podobných definic, nám tato odhaluje dva hlavní body, které musíme o Leninovi vědět v rámci obecné marxistické tradice.

Stalinova definice poukazuje také na třetí Leninův výkon, který nemůžeme přejít mlčením, ačkoliv striktně vzato nespadá do oblasti socialistické teorie. Lenin byl mistrem politické strategie a taktiky. Nikdy ho neomrzelo opakovat, že revoluce je umění a sám sebe očividně pokládal za mistra tohoto umění. Byl vskutku inženýrem revoluce a většina toho, co napsal – nejslavnější z tohoto žánru je Co dělat? – je věnována rozvoji techniky politického manévrování a výcviku kádru profesionálních revolucionářů. Při čtení Lenina je občas obtížné se zbavit dojmu, že na nás mluví duch převtěleného Machiavelliho. Jeho italský předchůdce byl také předním představitelem umění dosáhnout žádaného cíle a pohlížet na veškeré politické problémy jako na šachovou partii, která se hraje na striktně amorální šachovnici. Zatímco Machiavelli je, mimo jednu kapitolu, v poloze nestranného učitele lidí, kteří mohou mít zájem hrát tento druh šachových partií, Lenin sám je aktivním hráčem. Se státy a mocnostmi hraje partii, kde v sázce není nic menšího než osud světa a celého lidstva. Toto jsou tři aspekty leninismu, které by mohly být zajímavé pro každého. Nejen pro vybrané specialisty. Aplikoval marxismus ve věku imperialismu, znovu v socialistickém hnutí oživil Marxovu teorii státu a doktrínu diktatury proletariátu umístil do centra všeho dění, a nakonec poskytl příručku politické taktiky, kterou mohou použít všichni revolucionáři.

---

Leninova analýza imperialismu bude vhodným počátkem výkladu podstaty jeho doktrín. Imperialismus definuje velmi stručně jako monopolní fázi kapitalismu. To je kulminační bod, „vrcholné stádium kapitalismu“⁸ a právě místo v běhu dějin, které přináší „úsvit proletářské socialistické revoluce.“⁹ Velká část obrazu, který Lenin maluje, bude známá studentům také ze základního kurzu ekonomie. Zvlášť, pokud studovali z materiálů J. A. Hobsona, který byl v této záležitosti Leninovi velkou inspirací. V novém typu kapitalismu přelomu devatenáctého a dvacátého století dominují velké monopoly. To není jen potvrzením platnosti Marxova zákona koncentrace kapitálu. Charakteristickou vlastností této doby je závislost průmyslových kapitalistů na bankách. Tehdy se objevila, jak to popsal Bucharin, „konkretizace bankovního a průmyslového kapitálu.“¹⁰ Z bank se staly instituce „univerzálního charakteru.“ Nemusíme snad připomínat, že toto byl – nakolik je to pravdivý popis – vývoj na evropském kontinentu, a nikoliv britská a americká zkušenost.¹¹ Tak se vynořuje dominance finančního kapitálu představovaného finanční oligarchií.¹²

Při přechodu do monopolního stádia se kapitalismus stává „přezrálým.“¹³ Postrádá příležitosti k ziskovému investování, a to vede k zintenzivnění soutěže o rozdělení světa.¹⁴ Kapitalismus přechází od „mírové obchodní expanze k ozbrojenému boji o přerozdělení kolonií a sfér vlivu.“¹⁵ Válka je tudíž nevyhnutelným důsledkem koloniálního kapitalismu. Jakmile se kapitalismus dostal do stádia monopolů, je nemožné se vyhnout éře imperialistických válek.¹⁶

Je snad zbytečné připomínat, že z Leninova pohledu byla válka 1914-18 přesně takovou válkou. Byla válkou predátorského imperialismu a tento charakter měla až do svého konce.¹⁷ To, že na válku hleděl z tohoto hlediska – jako na válku mezi dvěma gangy stejně odporných kriminálníků – vysvětluje Leninův přístup a velkou část historie Bolševické strany v kritickém roce 1917. „Není úlohou socialistů bránit mladšímu a silnějšímu lupiči (Německu) okrádat starší a tlustší lupiče.“¹⁸

Můžeme si povšimnout další vývojové fáze kapitalismu. Přezrálý kapitalismus přechází do „stádia parazitického úpadkového kapitalismu“ – působením „tendencí ke stagnaci a úpadku inherentní v monopolu.“¹⁹ Parazitická tendence se projevuje tím, že několik bohatých států, kde akumulace kapitálu pokročila nejvíce, se stalo „utlačovateli většiny populace na celém světě.“²⁰ Takto se zrodily rentiérské státy (Rentnerstaat) žijící si pohodlně na zádech utlačovaných v Africe a Asii.²¹

Z této analýzy imperialismu jako finální fáze upadajícího a parazitického kapitalismu plynou dva závěry, které mají význam v souvislosti s obecným Leninovým myšlením. Na první narážel Stalin, když tvrdil, že Lenin „propojil národní problém s problémem kolonií.“²² To samozřejmě není adekvátním shrnutím obsahu. Je pravda, že Marx vyzýval ke spojení všechny proletáře světa. Ovšem pohled na kapitál, který plyne z Leninovy interpretace imperialismu, vede k vizi nepřítele, který je mezinárodně integrovaný nejen napříč Evropou a Severní Amerikou, ale s chapadly sahajícími do všech koutů světa. Z toho logicky plyne, že válka, do které se Lenin pustil, nebude omezena hranicemi jedné země. Možná se to nestane hned, ale nevyhnutelně, a spíše dříve než později, bude z diktatury proletariátu celosvětový fenomén.

Druhý závěr plynoucí z teorie imperialismu je ten, že celosvětový rozvoj imperialismu vedl k rozštěpení v řadách samotného proletariátu. Nejsou to jen kapitalisté, kdo těží výhody z pokračujícího plundrování Afriky a Asie. Část proletariátu byla uplacena buržoazií a má sama zájem na udržování imperialistického útlaku.²³ To vysvětluje postupný přerod části proletariátu v buržoazii, ke kterému došlo především ve Velké Británii, a čehož si povšiml samotný Engels a později G. D. H. Cole. Solidarita mezi pracujícími třídami je tak podkopána, protože privilegované vrchní vrstvě pracujících je umožněno žít na úkor utlačovaných národů v koloniích.²⁴

---

V takovém stručném shrnutí není mnoho co dodat k této stránce Lenina, který aplikoval marxismus na problémy nového věku, věku imperialismu. Jediným únikem před válkou, která je nevyhnutelná kvůli imperialistickému kapitalismu, je kompletní zničení kapitalismu proletářskou revolucí. To vede příhodně ke druhému a daleko rozsáhlejšímu aspektu Lenina, kde sám sebe pasuje do role předního obránce marxistické víry proti všem váhajícím ve stádu a obzvláště proti těm, kdo by chtěli podkopávat revoluční prvky Marx-Engelsovy tradice.

Lenin vede svou vlastní křížovou výpravu především proti revizionismu a Druhé internacionále, se speciálním zaměřením na hlavní padouchy Bernsteina a Kautského. Pravda, renegát Bernstein je „pouhým štěnětem ve srovnání s renegátem Kautským“²⁵, pro kterého jsou vyhrazeny nejšťavnatější nadávky. Kautský je zloduch, který se zaprodal buržoazii.²⁶ Jeho argumenty jsou „odpudivé u osoby, která ještě nebyla oficiálně prohlášena za duševně chorou.“²⁷ Nepředstavujme si ovšem, že Lenin omezoval své invektivy jen na zvlášť vybrané objekty svého hněvu. Zdá se, že společně s Marxem sdílel to podivuhodné neštěstí, že ho osud obklopil velkým množstvím lidí, z nichž se dříve či později vyklubali zbabělci, zrádci, hlupáci nebo nicky.

Co podle Lenina způsobilo úpadek a degeneraci v době mezi úmrtím Marxe a jeho protireformačního tažení za zachování ryzosti Marxova evangelia? V té či oné formě lze veškerá váhání a slabost přičíst Druhé internacionále, kterou Rosa Luxemburgová elegantně popsala jako „zahnívající mrtvolu.“ Lenin diagnostikoval situaci obdobným způsobem: „odněkud se line hnilobný zápach.“²⁸ Hříchem Druhé Internacionály mělo být, že přešla na stranu buržoazie proti proletariátu. Jak již bylo naznačeno, tato zrada revoluce na sebe vzala několik podob, které se nicméně navzájem prolínaly. Základem „oportunismu“, tohoto nejhoršího z hříchů, je idea třídní spolupráce, spojenectví mezi částí dělníků a buržoazií.²⁹ Odpadlictví Kautského je jasné právě proto, že „přijal pozici advokáta třídního usmíření, kompromisu a spolupráce mezi proletariátem a buržoazií.“³⁰ Bucharin se svým darem objasnit každý bod i tomu nejméně inteligentnímu, to nazývá „obranou zločinců plundrujících zemi.“³¹

Dalším z hříchů byla doktrína „defencismu“ hlásající, že obrana vlasti před útokem je spravedlivou válkou. Jenže – protože státy jsou takové, jak je známe – tato doktrína je „rovna podpoře imperialistické a predátorské buržoazie, je rovna naprosté zradě socialismu.“³² Charakter války, jak Lenin opakovaně zdůrazňoval, je podmíněn třídou, která ji vede.³³ V kapitalistickém světě jsou všechny státy loupícími státy. Kdokoli pozdvihne zbraň na jejich obranu zapomíná, že jediný boj, na kterém záleží, je boj mezi světovou buržoazií a světovým proletariátem. Jediná válka, kterou stojí za to bojovat, je revoluční občanská válka.

Třetím podvratným vlivem je „ekonomismus“ – což je zavádějící termín. V Leninových spisech totiž exponent „ekonomismu“ není ekonom, ale každý, kdo by dal přednost ekonomickému boji před bojem politickým. Jinými slovy jsou to ti, kdo mají pouze odborářskou koncepci věčného třídního boje a představují si ho tak, že si zkrátka vystávkují zvýšení mezd.³⁴ Boj odborových svazů se odehrává především v rámci určitých profesí, což je omezená záležitost, která dokonce může generovat sobeckost.³⁵ „Ekonomismus“ usiluje o „hmatatelné výsledky“ – přidat kopějku k rublu, jak to Lenin pohrdavě okomentoval. Přinejlepším je dosaženo pouhých reforem a „reformy“ nejde pokládat za něco významného.³⁶ Pro skutečné revolucionáře je hlavní věcí revoluce a nikoliv reforma.

Lenin okamžitě vyráží do boje proti všem, kteří v těchto třech směrech zakolísali ve víře. Tyto tři hříchy jsou jen různými aspekty stejného odpadlictví, a když se podíváme na to, co mají společného, dostaneme se k jádru leninismu. Společným faktorem herezí je uznání existujících států a státních mašinérií. Sociální demokraté opouštějí revoluční cíle „aby zachovali staré právní organizace.“³⁷ Vyznačují se „servilním uctíváním legalismu.“³⁸ Stalin se vyjádřil explicitně: smrtelným hříchem Druhé Internacionály bylo, že pokládala parlamentní formu boje za doslova jedinou formu boje.³⁹ Nejvyšším aktem odpadlictví je uznání existujícího státu. Právě proto byl Kautský proklet jako „prvotřídní pokrytec a virtuóz v prostituování marxismu,“⁴⁰ který zároveň úplně vykastroval.⁴¹ Rozdílnost v metaforách může být matoucí, ale jejich záměr je jasný. Lenin za ústřední jádro marxismu, které vyžaduje potvrzení a obranu, pokládal marxistickou teorii státu.

---

O teorii státu jsme se již zmínili v kapitole o Marxovi a Engelsovi. Lenin pochopitelně přijal všechny teze obou velkých předchůdců na toto téma. Avšak bylo by nespravedlivé opomenout jeho vlastní příspěvek. Rozdíl spočívá v tom, že v Marxovi a Engelsovi jsou poznámky k diktatuře proletariátu a „odplývání státu“ relativně vzácné. Je dokonce možné odcitovat je na několika stránkách úplně všechny (což Lenin také udělal ve Státu a revoluci). Zatímco Lenin je posouvá do centra všeho dění a stávají se pro něj kritériem skutečného marxismu. Na jednom místě říká, že na doktríně třídního boje není nic zvlášť marxistického. Jiní už o třídním boji psali dřív. Ale „marxistické je rozšířit ideu třídního boje na přijetí diktatury proletariátu.“⁴² Tady je v Leninových očích kritérium toho, co marxismus znamená v teorii a praxi. Bezpochyby proto se stal porodníkem revoluce, která se měla striktně držet marxistických principů a vést ke komunismu skrze diktaturu proletariátu. Spisy Lenina a jeho následovníků obsahují bohatství spekulací a teoretizování na téma, jaká bude sekvence fází, které nás přivedou ke komunismu, a které jsou rozvedením vágních narážek Marxe a Engelse.

Stát je v zásadě produktem nesmiřitelnosti třídního antagonismu. V historii existovala doba, kdy neexistoval stát. Stát se vynořil společně s třídami jako aparát, kterým jedna třída utlačovala druhou. Také (což zdůrazňoval Engels) je stát mocí, která sebe samu umístila nad společnost a tím se společnosti stále více odcizuje. Je to externí represivní síla, spočívajících v „tělech ozbrojených mužů.“ Ve své využitelné fázi jsou podle Stalina nástroje státní autority soustředěny kolem armády, policejních složek, špionážní služby a vězení.⁴³ To je stát: třídní organizace stojící mimo společnost, vlastněná jednou třídou a sloužící k represi všech ostatních. Navíc svou povahou a původem stát nemůže být ničím jiným než represivní silou. Můžeme si ještě připomenout, že konečným cílem celého podniku je zrušení všech tříd. Pokud jsme si definovali stát jako aparát, který nemá žádný jiný smysl existence než třídní, tak zrušení tříd bude znamenat zrušení státu. Čím blíže budeme beztřídní společnosti, tím více se bude stát rozpouštět.

V tomto velkém dobrodružství jsou dvě zřejmé destinace. Dnes žijeme v kapitalistickém světě, kde jsou veškeré zdroje a celá mašinérie buržoazního státu soustředěny na zachování dominance buržoazie a na potlačení a útlak proletariátu. Jenom hrstka vlastní stát a provádí tyranii nad většinou. Daleko, předaleko v budoucnosti je naším dějinným osudem dosáhnout stavu, kdy stát dokončí proces svého rozplývání. Většina leninismu se zabývá úvahami o různých fázích, které nastanou během tohoto přechodu, a rozpracovává jejich charakteristiky.

Podívejme se blíže na revoluci a její pokračování. Nejprve si však musíme připomenout, že revoluce se mohou mezi sebou lišit charakterem, vnitřním významem a také výsledky. Především je třeba rozlišit mezi buržoazní a proletářskou revolucí, jak to učinil Lenin ve vztahu k ruským revolucím z února 1917 a následně z října téhož roku. První revoluce byla středostavovskou záležitostí a vedla ke vzniku demokratické republiky. To není v žádném případě proletariátu lhostejné, jak Lenin psal už v roce 1905.⁴⁴ Taková revoluce není skutečnou revolucí. Ačkoliv pod zručným vedením může být krokem k uskutečnění opravdové proletářské revoluce, jak se Lenin v roce 1917 rozhodl dokázat. Stalin, který tyto události popisoval později, vytvořil seznam pěti bodů, kterými se proletářské revoluce liší od buržoazních.⁴⁵ Z nich je nejvýznamnější bod, že buržoazní revoluce je završená prostým převzetím moci. To je její konec, zatímco u proletářské revoluce je převzetí moci jenom začátkem dlouhé politické cesty. Dalším bodem je, že buržoazní revoluce je pouhé nahrazení jedné skupiny vykořisťovatelů druhou. Stará mašinérie zůstává a pouze slouží novým pánům. Proletářská revoluce rozbíjí starou státní mašinérii.

V ruském případě máme zcela jistě proletářskou revoluci, a tak můžeme vidět události, které nastanou, jakmile proletariát převezme moc. Na rozdíl od umírněné buržoazní revoluce je prvním krokem „rozbití“ staré státní mašinérie a všech jejích částí. A nemůže být pochyb o důkladnosti, s níž je nutné tuto destrukci provést: „Dělníci, jakmile si dobydou politickou moc, zničí starý byrokratický aparát, rozmetají ho do samých základů, nenechají stát kámen na kameni.“ Takto je starý stát zničen, aniž by se čekalo na jeho odplývání. Na jeho místě vzniká nový stát, diktatura proletariátu. A abychom předešli všem nedorozuměním, která se občas vyskytnou, tak musíme zopakovat, že odplývání státu se má týkat tohoto nového státu, a nikoliv starého buržoazního státu.

Pro ty z nás, kteří jsou stále tak nevinní, že jsou schopni pohlédnout na tyto otázky s myslí nezastřenou předsudky, se celá myšlenka „diktatury proletariátu“ může jevit jako plácání pátého přes deváté. Jaký smysl může mít, ptá se tyran se slovníkem v ruce, diktatura drtivé většiny populace nad zbytky předchozích vládnoucích tříd, které ještě nebyly zlikvidovány? Jak má vypadat tato diktatura všech? A jakým způsobem může každý z lidí vykonávat tu část diktátorské moci, která mu byla svěřena? Tady je problém, který je stejně těžko uchopitelný, stejně jako ustanovení, co je „vůlí lidu“ a jak se má projevovat. Leninův divoký spor s Kautským na toto téma představuje jednu z nejživějších částí literatury leninismu.⁴⁶ Kautský říká, že Marx použil tuto tajemnou frázi ve svém díle pouze jednou. A když jí použil, tak pouhý fakt, že mluvil o diktatuře celé třídy, a nikoliv jednoho člověka „vylučuje závěr, že Marx měl na mysli diktaturu v doslovném smyslu slova.“⁴⁷ Jak je vidět, tak pro nikoho, ani pro samotného Kautského, není snadné rozluštit, jak to Marx ve skutečnosti myslel.

Zde se ve vší skromnosti pokusíme alespoň určit, jak to s diktaturou proletariátu myslel Lenin. A jaké místo v jeho teorii má vývoj k bezstátní společnosti v daleké budoucnosti. Zaprvé chceme vědět, co se myslí „diktaturou“, i kdybychom si nebyli jistí významem termínu „proletariát.“ Lenin při nadávání Kautskému vyslovil definici diktatury, která je podivuhodně jasná:

„Diktatura je moc, založená přímo na síle a neomezená žádnými zákony. Revoluční diktatura proletariátu je moc získaná a udržovaná násilím proletariátu proti buržoazii. Moc, která není omezená žádnými zákony.“⁴⁸

Pokud na chvíli odhlédneme od otázky, jakým způsobem bude vykonávaná tato diktatura, tak tady máme absolutní a nikomu neodpovědnou moc, která je svěřena proletariátu. Povšimněme si, že jsme ještě neunikli ze spárů státu. Že by takový vývoj byl možný přímo, byla bláhovost anarchistů. Lenin na tomto místě pokračoval ve sporu, který se táhne od doby Bakunina a Marxe. Jako obecný princip Lenin prohlašuje, že „my marxisté jsme proti všem formám státu.“⁴⁹ Pochopitelně ho nikdy neomrzí k tomu dodávat, že po svržení buržoazie „budeme potřebovat revoluční moc, budeme potřebovat po určité přechodné období stát.“⁵⁰ Omyl anarchistů nespočívá v jejich touze po zrušení státu (v tom je s nimi Lenin zajedno), ale v jejich přesvědčení, že by stát mohl být zrušen ihned.⁵¹ Lenin za to anarchisty kárá a s netrpělivostí v hlase a velmi rozsáhlým použitím kurzívy na tištěných stránkách jim vysvětluje nutnost státu a státní moci na přechodné období.⁵² „Já trvám na nutnosti státu v tomto období“ říká s důrazem, který vylučuje veškeré nedorozumění.

Je tedy potřeba stát, i když jen na přechodné období, aby vykonával diktaturu proletariátu. Proč je tato diktatura potřeba, bylo známo už dlouho Marxovi s Engelsem, ačkoliv Kautský „s učeností toho nejučenějšího z akademických blbů nebo s nevinností desetileté školačky předstírá, že to nechápe. Můžeme mít většinu, ale stále budeme potřebovat diktaturu ke zlomení odporu buržoazie. Musíme naplnit reakcionáře strachem, udržet autoritu ozbrojeného lidu proti buržoazii.“⁵³ Věren původní definici státu bude také tento nový stát třídní organizací a instrumentem represe. Tato výtka – kterou se Kautský opovážil vznést – je s povděkem přijata jako nejvyšší vyznamenání. Samozřejmě, že v socialistickém státu bude represe. Ale dosud utlačovala menšina většinu, teď to bude útlak většiny proti menšině a „je jasné, že kde je útlak, bude i násilí a nebude žádná svoboda a žádná demokracie.“⁵⁴ V průběhu kontroverze s Kautským se Lenin vyjadřuje stále explicitněji a poukazuje na to, že:

„proletariát nemůže dosáhnout vítězství bez zlomení odporu buržoazie, bez násilného potlačení nepřátel a kde dochází k „násilnému potlačení“, tam samozřejmě není žádná „svoboda“ a žádná demokracie.“⁵⁵

„Pokud se vaši vykořisťovatelé pokusí o odpor proti naší proletářské revoluci, tak je bezohledně potlačíme. Zbavíme vás vašich práv a víc než to. Nedáme vám ani chleba, protože v naší proletářské republice nebudou mít vykořisťovatelé žádná práva. Zbavíme je tepla a vody, protože my jsme skuteční socialisté, a ne Sheidemannovští⁵⁶ nebo Kautského typ socialistů.“⁵⁷

Nový přechodný stát diktatury proletariátu si zcela jasně nezadá se starým, pokud jde o jeho třídní organizaci a nástroje útlaku. Od momentu zavedení diktatury proletariátu je svoboda vyloučena: „Dokud stát existuje, není svoboda. Až bude existovat svoboda, nebude stát.“⁵⁸

Člověk by si mohl myslet, že s tak přísnými opatřeními a odepřením chleba a vody bude boj brzy vyřízený a diktatura proletariátu nebude potřebná. Je tomu přesně naopak. Lenin uvažuje nad tím, že zavedením diktatury proletariátu sice končí jedna fáze boje, ale další a daleko delší teprve začíná. Stalin nám říká: „Diktatura proletariátu nesmí být pokládána za rychle překonané období několika „super-revolučních“ činů a dekretů, ale za celou historickou éru naplněnou občanskými válkami a externími konflikty.“⁵⁹ Lenin, ačkoliv psal o poznání dříve, kdy bylo možné od něho očekávat optimističtější vyhlídky, nezní o nic povzbudivěji. Třídy zůstaly a zůstanou ještě roky poté, co se proletariát zmocnil vlády. Diktatura proletariátu je neutuchající boj proti silám a tradicím staré společnosti. K tomu poněkud pochmurně dodává: „síla zvyku milionů a desítek milionů je hroznou silou.“⁶⁰

Diktatura proletariátu není koncem třídního boje, ale jeho pokračováním v nové podobě.⁶¹ Důvodem je, říká Stalin, že buržoazie ještě dlouho po svém svržení zůstává silnější než proletariát, který ji svrhl.⁶² I když vezmeme v úvahu všechny výhody buržoazie – její mezinárodní konexe, výhody ve vzdělání, organizaci, sílu zvyku a množství drobných živnostníků – může se toto stále jevit jako nelogický argument každému, kdo pochopil význam potlačení nepřátel revoluce odepřením chleba a vody. Pokud byli takto potlačeni, tak k čemu bude další potlačování v následné „historické éře“ – pokud si tedy revoluční stát, podobně jako ostatní státy, nevyrobí v průběhu doby nové nepřátele. Tento argument však nahrává padouchovi Kautskému v tom, že důraz na diktaturu implikuje, že vládci jsou stále v menšině, a ještě na svou stranu nekonvertovali většinu spoluobčanů.⁶³ Diktatura proletariátu v sobě implikuje další nárok po nedefinovanou dobu své existence potlačovat veškerou kritiku, z kterékoliv strany prostou, ale účinnou metodou odepření přídělových lístků.

Dočeli jste další díl překladu od Vladimíra Krupy.

Odkazy: 

1) Bucharin: Lenin jako marxista, str. 5.
2) Protože je dobře přístupná, budeme se na „Little Lenin Library“ odkazovat v poznámkách jako na L.L.L.
3) „Left Wing“ Communism, str. 49 (L. L. L. No. 16).
4) Lenin: Oficiální biografie vydaná Marx-Engels-Leninovým Institutem v Moskvě, str. 32.
5) Stalin: Foundation of Leninism, str. 20 (Little Stalin Library).
6) The Tasks of the Proletariat in our Revolution, str. 48 (L.L.L. No. 9).
7) Stalin: Foundation of Leninism, str. 10.
8) Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 80 (L.L.L. No. 15).
9) Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 14 (L.L.L. No. 15).
10) Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 41 (L.L.L. No. 15).
11) Univerzální bankovní domy vznikly ve Francii, Německu a Rakousko-Uhersku. Bankovní systém v USA zůstával regulatorně rozdělený a roztříštěný do velkého množství malých bank s odděleným komerčním a investičním bankovnictvím. (Pozn. překl.)
12) Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 43 (L.L.L. No. 15).
13) Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 58 (L.L.L. No. 15).
14) Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 71 (L.L.L. No. 15).
15) The War and the Second International, str. 23 (L.L.L. No. 2).
16) V jedné pasáži se Lenin pokusil o relativně stručné shrnutí hlavních vlastností imperialismu, které musí pokrýt každá definice. Protože Lenin přikládal imperialismu takovou váhu, zopakujeme je na tomto místě za cenu delší poznámky pod čarou. Je to pět zásadních vlastností.

1. Koncentrace produkce a kapitálu dosáhla takového stádia, že vytvořila monopoly, které hrají rozhodující roli v ekonomickém životě.

2. Bankovní kapitál se spojil s průmyslovým kapitálem a vytvořil základ pro „finanční kapitál“ a finanční oligarchii.

3. Export kapitálu, na rozdíl od exportu komodit, nabude obzvláště velkého významu.

4. Vzniknou nadnárodní monopoly kapitalistů, které si rozdělí svět.

5. Teritoriální rozdělení světa velkými kapitalistickými mocnostmi je dokončeno.

Poté je nabídnuta definice: „Imperialismus je kapitalismus v té fázi vývoje, kdy dominance monopolů a finančního kapitálu nabyla svůj tvar. Kdy se export kapitálu stal obzvláště významným. Kdy se uskutečnilo rozdělení světa mezinárodními trusty a kdy bylo dokončeno rozdělení teritorií mezi největší kapitalistické země.“ (Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 81 (L.L.L. No. 15)).
17) War and the Workers, str. 15 (L.L.L. No. 20).
18) Socialism and War, str. 13 (L.L.L. No. 3).
19) Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 90, 92 (L.L.L. No. 15).
20) Socialism and War, str. 13 (L.L.L. No. 3).
21) Opportunism and Social-Chauvinism, str. 9 (L.L.L. No. 22).
22) Stalin: Foundations of Leninism, str. 68.
23) Imperialism, the Highest Stage of Capitalism, str. 97 (L.L.L. No. 15).
24) Oportunism and Social—Chauvinism, str. 6 (L.L.L. No. 22).
25) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 25 (L.L.L. No. 18).
26) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 46 (L.L.L. No. 18).
27) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 53 (L.L.L. No. 18).
28) The War and the Second International, str. 6 (L.L.L. No. 2).
29) The War and the Second International, str. 37 (L.L.L. No. 2).
30) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 50 (L.L.L. No. 18).
31) Bucharin: Programme of the World Revolution, str. 89.
32) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 62 (L.L.L. No. 18).
33) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 66 (L.L.L. No. 18).
34) What is to be Done? str. 54 (L.L.L. No. 4).
35) What is to be Done? str. 60 (L.L.L. No. 4).
36) What is to be Done? str. 62 (L.L.L. No. 4).
37) The War and the Second International, str. 45 (L.L.L. No. 2).
38) Socialism and War, str. 19 (L.L.L. No. 3).
39) Stalin: Foundations of Leninism, str. 78.
40) The War and the Second International, str. 51 (L.L.L. No. 2).
41) Socialism and War, str. 21 (L.L.L. No. 3).
42) State and Revolution, str. 28 (L.L.L. No. 14).
43) Lenin and Stalin on the State, str. 45 (L.L.L. No. 23).
44) Two Tactics, str. 38 (L.L.L. No. 17).
45) Stalin: On the Problems of Leninism, str. 124.
46) Lenin: State and Revolution; Kautského odpověď: The Dictatorship of the Proletariat; Leninova odpověď: The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky.
47) Kautský: The Dictatorship of the Proletariat, str. 43.
48) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 19 (L.L.L. No. 18).
49) The Tasks of the Proletariat in Our Revolution, str. 48 (L.L.L. No. 9).
50) News from Afar, str. 27 (L.L.L. No. 8).
51) State and Revolution, str. 46 (L.L.L. No. 14).
52) The Tasks of the Proletariat in Our Revolution, str. 16 (L.L.L. No. 9).
53) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 34 (L.L.L. No. 18).
54) State and Revolution, str. 67 (L.L.L. No. 14).
55) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 38 (L.L.L. No. 18).
56) Philipp Scheidemann (1865-1939), sociální demokrat a německý kancléř v roce 1919.
57) The Proletarian Revolution and the Renegade Kautsky, str. 60-61. (L.L.L. No. 18)
58) State and Revolution, str. 73 (L.L.L. No. 14)
59) Stalin: Foundation of Leninism, str. 45 (Little Stalin Library).
60) Left Wing Communism, str. 27-28 (L.L.L. No. 16).
61) Předemluva k The Deception of the People, str. 6 (L.L.L. No. 19).
62) Stalin: Foundation of Leninism, str. 44.
63) Kautský: Dictatorship of the Proletariat, str. 91.