Socialistický destrukcionismus III - Destrukcionismus literátů

Mises.cz: 27. května 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Romantické a sociální umění 19. století připravilo socialistickému destrukcionismu cestu. Bez pomoci z tohoto směru by se socialismus nikdy nezmocnil tolika lidských myslí.

Romantismus je lidská revolta proti rozumu stejně jako proti podmínkám, v nichž ho příroda přinutila žít. Romantik je denní snílek; jeho představivost snadno přeskakuje zákony logiky a zákony přírody. Myslící a racionálně jednající člověk se snaží oprostit od nepohodlí nenaplněných potřeb ekonomickým jednáním a prací; produkuje, aby si vylepšil svojí pozici. Romantik je příliš slabý – příliš neurastenický – pro práci; představuje si potěšení z úspěchu, ale neudělá nic pro jeho dosažení. Nepřekonává překážky v realitě; překonává je pouze ve své představivosti. Trpí záští proti realitě, protože není jako sen, který si stvořil. Nenávidí práci, ekonomii a rozum.

Romantik bere veškeré dary rozvinuté civilizace jako dané a touží k nim přidat vše ušlechtilé a krásné co, jak si myslí, mohou nabídnout vzdálené doby a vzdálené země. Obklopen komfortem evropského městského života, touží být indickým rádžou, beduínem, korzárem či středověkým trubadúrem. Vidí ovšem pouze tu část jejich života, která se mu zdá příjemná a nevnímá ztrátu věcí, v jejichž dostatku žije. Jeho kůň pádí přes pláně ohnivé trávy, jeho korzár se zmocňuje krásných žen, jeho rytíř poráží protivníky mezi epizodami lásky a písní. Riskantní podstata jejich existence, jejich relativní bída, jejich trápení a jejich pot – tyto věci obrazotvornost taktně přehlíží. Vše je přikrášleno růžovými brýlemi. Ve srovnání s tímto snem se realita jeví nezáživná a plytká. Jsou zde překážky, které ve snu neexistují. Jsou zde velmi odlišné úkoly, které musí být splněny. Nejsou zde krásky, které by měly být zachráněny z rukou lupičů, žádné ztracené poklady, které by se daly nalézt, žádní draci, kteří by se dali zabít. Je zde práce, která se musí udělat, plynule, vytrvale, den po dni, rok po roku. Zde člověk musí orat a sít, aby mohl sklízet. Romantik si zvykl nepřipouštět si tento fakt. Tvrdohlavě jako dítě se dovede klamat. Pošklebuje se, opovrhuje a oškliví si buržoazii.

Šíření kapitalistického myšlení vytvořilo myšlenkový postoj nepřátelský k romantismu. Poetické figurky pirátů a rytířů se staly předmětem výsměchu. Když životy beduínů, maharadžů, pirátů a dalších romantických hrdinů byly objektivně prozkoumány, touhy je napodobovat, zmizely. Výdobytky kapitalistického společenského řádu znamenaly, že je dobré být na živu teď a tady a ještě s větší nadějí se obracet k budoucnosti. Od kapitalismu byla očekávána stále větší mírová prosperita a stále úplnější uspokojení potřeb. Romantické pohrdání buržoazním životem vyšlo z módy.

Ovšem mentální přístup, z něhož se romantismus zrodil, nešlo snadno vykořenit. Neurastenický protest proti životu nalezl jiné formy vyjádření. Vtělil se do „sociálního“ umění 19. století.

Opravdu velcí básníci a spisovatelé tohoto období nebyli sociálně-političtí propagandističtí spisovatelé. Flaubert, Maupassant, Jacobsen, Strindberg, Konrad Ferdinand Meyer, abychom jmenovali jen některé, byli daleko tomu, aby následovali módní literaturu. Spisovatelé, jejichž díla dala 19. století jeho trvalé místo v dějinách literatury, nemají podíl na těchto sociálních a politických problémech. To byl úkol, kterého se zhostili autoři druhé nebo třetí kategorie. Ti zavedli do literatury stereotypické figurky hamižných kapitalistických podnikatelů a vznešených proletářů. V jejich dílech byl boháč vždy špatný, protože byl bohatý a chudák byl vždy v právu, protože byl chudý.[1] „Je to, jako by bohatství bylo zločinem,“ říká Frau Dreissiger v Die Weber od Gerharta Hauptmanna. Literatura této doby je plná proklínání a zavrhování majetku.

Zde není patřičné místo pro estetickou analýzu těchto děl. Naším úkolem je popsat jejich politický účinek. To ony zajistily vítězství socialismu, když mu vytvořily prostředí ve vzdělaných vrstvách. Prostřednictvím těchto knih socialismus pronikl do domů bohatých, zmocnil se srdcí jejich manželek a dcer, odvrátil syny od rodinného podnikání a nakonec podnikatelé sami začali věřit tomu, že jejich aktivity nejsou tak docela v pořádku. Bankéři, kapitáni průmyslu a obchodníci se stali patrony divadel, kde se uváděly hry se socialistickými tendencemi před nadšeným publikem.

Socialistické umění je tendenčním uměním. Veškerá socialistická literatura dokazuje určitou tezi.[2] Je to vždy tatáž teze: Kapitalismus je zlo, socialismus je spása. To, že takové věčné opakování nevedlo k dřívějšímu znudění publika, lze připsat faktu, že různí autoři měli na mysli různé formy socialismu. Všichni ovšem následují Marxova příkladu v tom, že se vyhýbají detailnějšímu popisu socialistického společenského uspořádání, které chválí. Většina z nich pouze naznačuje, ačkoliv docela jasně, že by si přáli socialismus. To, že logika jejich argumentu je nedostatečná, a že závěry jsou čtenáři vnuceny apelem na emoce, spíše než na rozum, není nijak překvapivé. Stejnou metodu konec konců používají také takzvané vědecké autority socialismu. Fikce je oblíbeným nástrojem pro toto působení, protože zde nehrozí, že by její tvrzení někdo vyvracel detailní logickou kritikou. Není zvykem zkoumat přesnost poznámek, které pronáší románové nebo divadelní postavy. A i kdybychom se do toho pustili, autoři vždy mohou snadno odmítnout zodpovědnost za konkrétní slova, která vložili do úst svých hrdinů. Závěry, které plynou z budování fiktivních charakterů, nelze zneplatnit použitím logiky. I když jsou bohatí vždy vyobrazováni jako skrz na skrz zkažení, člověk kvůli tomu nemůže kárat autora. Za celkový kumulovaný účinek této literatury není zodpovědný žádný jednotlivec.

V Těžkých časech (Hard Times) vkládá Dickens do úst Sissy Jupe, opuštěné dcery cirkusového klauna a tanečnice, věty, které byly zaměřené na otřesení utilitarismem a liberalismem. Pan M’Choackumchild, učitel v modelové škole benthamovského kapitalisty Gradgrinda, klade otázku, jak velké je procento obětí, když se z 100 000 cestovatelů na moři 500 utopí. Dobré dítě odpovídá, že pro přátele a příbuzné obětí neexistuje žádné procento – a takto zavrhuje, se skromnou prostotou, „samolibost“ manchesterismu. Pokud ponecháme stranou, jak je tato scéna přitažená za vlasy, je to samozřejmě celé velmi dojemné. Ovšem nijak to nesnižuje uspokojení, které může mít příslušník kapitalistické komunity z toho, když zváží, jak velmi se díky pokrokům vědy a techniky snížilo riziko cestování po moři. A pokud kapitalismus přispěl k tomu, že z 1.000.000 lidí pouze 25 ročně hladoví, zatímco v jiných hospodářských systémech to bylo daleko větší procento, tak naše hodnocení jeho výsledků není zneplatněno Sissynou frází, že pro ty, kteří hladoví, je úděl stejně hořký, ať už s nimi společně hladoví další miliony nebo nikoliv. Navíc zde samozřejmě není žádný důkaz toho, že by v socialistické společnosti hladovělo méně lidí.

Další postřeh, který Dickens vkládá do úst Sissy Jupe, měl v úmyslu ukázat, že člověk nemůže soudit ekonomickou prosperitu národa jen podle objemu bohatství, ale musí vzít také v úvahu rozdělení tohoto bohatství. Dickens se samozřejmě nenamáhal poznat díla utilitárních autorů, protože jinak by věděl, že tento pohled s nimi není v žádném rozporu. Obzvláště Bentham vždy kladl velký důraz na to, že suma bohatství přinese více štěstí, pokud je rovnoměrněji rozložena, než když někteří mají hodně, kdežto jiní málo.[3]

Protikladem Sissy je modelový chlapec Bitzer. Ten svou matku umístil do chudobince a spokojuje se s tím, že jí jednou ročně pošle půl libry čaje. I to je slabost, říká Dickens, u jinak obdivuhodného mladíka, kterého nazývá výborným mladým ekonomem. Zaprvé veškeré almužny nakonec nevyhnutelně ochuzují svého příjemce. Navíc jedinou racionální věcí, kterou Bitzer může s čajem provést, je nakoupit ho tak lacino a prodat tak draze, jak je jen možné. Nedokázali snad filosofové, že v tom spočívá veškerá povinnost člověka (veškerá, nikoliv jen její část)?

Miliony lidí, které četly tyto řádky, pociťovaly pobouření nad necitelností utilitárního myšlení, což přesně bylo Dickensovým záměrem. Ovšem docela nespravedlivě. Je pravdou, že liberální politikové se postavili proti podpoře žebroty metodou obecně rozdávaných dávek a ukázali na marnost veškerých pokusů zlepšit situaci chudých, které nespočívají na zvýšení produktivity práce. Odhalili nebezpečí návrhů zvyšování porodnosti placením porodného matkám, které nejsou jinak v situaci, aby se řádně postaraly o své děti. Nikdy ovšem nekritizovali podporu dávanou těm, kteří nejsou schopni pracovat. Ani nezpochybnili morální povinnost dětí podporovat své staré rodiče. Liberální společenská filosofie nikdy neřekla, že je „povinností“, nebo dokonce začátkem a koncem veškeré morálky, kupovat levně a prodávat draho. Ukázala, že to je racionální chování jednotlivce, který si chce opatřit prostředky pro nepřímé uspokojení svých potřeb. Ale liberalismus nenazval iracionálním, když někdo dává čaj své staré matce o nic více, než by nazval iracionálním, když ho pije sám.

Jeden zběžný pohled do prací utilitárních autorů by postačoval na demaskování těchto sofistických pokroucenin jejich názorů. Ovšem mezi čtenáři Dickensových knih by se stěží našel jeden na každých sto tisíc, který někdy přečetl byť jedinou řádku utilitárních spisovatelů. Dickens, spolu s ostatními romantickými a méně nadanými vypravěči, naučil masy nenávidět liberalismus a kapitalismus. A přesto Dickens nebyl otevřeným a přímým stoupencem destrukcionismu o nic více, než William Morris, Shaw, Wells, Zola, Anatole France, Gerhart Hauptmann, Edmondo de Amicis a mnozí další. Ti všichni odmítali kapitalistický společenský řád a bojovali proti soukromému vlastnictví výrobních prostředků, aniž by si toho v mnoha případech byli vědomi. Mezi řádky svých románů naznačovali obraz lepšího stavu věcí, ekonomicky i sociálně. Oni se stali předními verbíři socialismu, a protože socialismus ničí společnost, tak zároveň vyšlapávali cestu destrukcionismu. Stejně jako politický socialismus se nakonec překlopil do bolševismu, což je otevřené přihlášení se k destrukcionismu, tak se vyvinul také literární socialismus. Tolstoj je velkým prorokem destrukcionismu, který se táhne zpět až do doby Evangelií. On učinil z Kristova učení, které spočívá na víře, že Království boží je na dosah, pravdu pro všechny doby a všechny lidi. Stejně jako komunistické sekty ve středověku a během reformace se snaží vybudovat společnost podle Kázání na Hoře. Nejde ještě tak daleko, aby bral doslovně příměr o květinách na louce, které se nedřou. Ovšem v jeho ideální společnosti je místo pouze pro soběstačné zemědělce, kteří skrovnými prostředky obdělávají malý kus půdy, a vyslovuje požadavek, aby vše ostatní bylo zničeno.

Dnes se lidé, kteří měli slova nejvyšší chvály pro tuto literaturu, jež volá po zničení všech kulturních hodnot, sami nacházejí na pokraji velké společenské katastrofy.

Poznámky:

1) Cazamian, Le roman social en Angleterre (1830-50), Paříž 1904, str. 267 et seq.

2) O socialistických tendencích v malířství viz Muther, Geschichte der Malerie im 19. Jahrhundert, Mnichov 1893, díl II, str. 186 et seq.; Coulin, Die sozialistische Weltanschauung in der französischen Malerei, Lipsko 1909, str. 85 et seq.

3) Bentham, Principles of the Civil Code, str. 304 et seq.