Mises.cz

Mises.cz

Socialistický destrukcionismus IX - Znárodňování

O podnicích spravovaných státem (například pošta) a o těch, které stát spravovat nezvládá, i když by chtěl (třeba zbrojovky). Odkud se vzala idea znárodňování? A čím byla obhajována?

Liberalismus zrušil dřívější státem vlastněné podniky. Poštovní služby zůstaly prakticky jedinou výjimkou z principu, že výrobní prostředky by měly být ponechány soukromému vlastnictví a ekonomická aktivita soukromým občanům. Obhájci etatismu měli mnoho problémů najít důvody, aby poštovní a přidružené telegrafní služby zůstaly státním vlastnictvím. Nejprve předkládali praktické argumenty. Ovšem v debatách o kladech a nevýhodách státní kontroly nad poštovním a telegrafním systémem se obvykle zaměňují dvě věci, které by měly být zvažovány odděleně: otázka unifikace služeb a otázka jejich převedení výlučně státu. Nikdo nepopírá, že poštovní a telegrafní systémy jsou výbornými příklady služeb, u nichž je žádoucí unifikace, a že i kdyby byly zcela svobodné, nevyhnutelně by se vytvořil trust vedoucí de facto k monopolu na určitých teritoriích. Zde jsou výhody koncentrace očividné. Ovšem z toho automaticky neplyne, že by stát měl mít právně zajištěný monopol na všechna odvětví těchto služeb. Lze snadno ukázat, že státní vedení funguje nehospodárně, že jen pomalu reaguje na měnící se potřeby obchodu, a že je obtížné ho přesvědčit, aby zavádělo praktická vylepšení. Velký pokrok v této oblasti byl dosažen díky soukromému podnikání. Je to soukromé podnikání, kterému z větší části vděčíme za rozvoj telegrafní sítě. Ta byla v Anglii znárodněna teprve v roce 1869 a v USA je stále v rukou akciových společností. Podmořské kabely jsou také většinou v rukou soukromých podniků. Dokonce německý etatismus váhal, než „oprostil“ stát od spolupráce se soukromými podniky při podmořské telegrafii. Liberálové v té době také obhajovali princip svobodného vstupu do poštovních a telegrafních služeb a úspěšně odhalili neefektivitu státního monopolu. [1] To, že tato odvětví nakonec nebyla privatizována, můžeme připsat faktu, že politická moc potřebuje poštu a telegraf k tomu, aby měla kontrolu nad šířením informací a veřejným míněním.

Armádní kruhy, které jsou všude na světě připraveny házet podnikatelům klacky pod nohy, uznaly nadřazenost soukromé produkce a předaly jí zodpovědnost za výrobu zbraní a munice. Velký pokrok ve válečné technice se datuje od doby, kdy soukromé podnikání začalo vyrábět válečný materiál. Stát musel přiznat, že podnikatelé vyrábějí lepší zbraně než státní zaměstnanci. To dokázaly události na bojištích způsobem, který otevřel oči dokonce těm nejzatvrzelejším příznivcům státního podnikání. Během 19. století mizely státní zbrojní továrny a loděnice, nebo byly přeměněny na pouhá skladiště a jejich místo zaujaly soukromé podniky. Podporovatelé znárodnění průmyslu byli jen zřídka úspěšní ve svých požadavcích na znárodnění zbrojního průmyslu a to také v době, kdy byl etatismus na vrcholu své slávy v letech těsně před Velkou válkou. Generální štáby si dobře uvědomovaly nadřazenost soukromé výroby.

Určité tradiční státní monopoly, které byly kdysi ve vzdálené minulosti založeny z důvodu svého přínosu pro státní pokladnu, se nepodařilo zrušit ani na vrcholu liberální epochy. Zůstaly naživu, protože se na ně hledělo jako na příhodný způsob, jak vybírat daň ze spotřeby. Ovšem lidé si nedělali iluze o nehospodárné povaze takových státních podniků – například tabákových monopolů. Než stačil liberalismus aplikovat své principy na tuto oblast, socialismus již začal působit svým protipohybem.

Ideje, které inspirovaly první moderní znárodňování a municipalizaci, ještě nepocházely ze socialistického hnutí. Byly to ideje starého policejního státu a čistě vojenské a politické úvahy. Ovšem socialistická ideologie se brzy stala dominantní. Projevila se jako vědomá socializace, kterou prováděly státy a municipality. Jejím sloganem bylo: pryč s nehospodárným soukromým podnikáním, pryč se soukromým vlastnictvím.

Zprvu ekonomická podřadnost socialistické produkce nebrzdila proces znárodňování a municipalizace. Nebylo slyšet varovné hlasy. Ty se ztrácely v pokřiku socialistů, etatistů a všech těch, jejichž bezprostředních zájmů se toto dotýkalo. Lidé zavírali oči nad selháními státních podniků. Pouze jedna okolnost omezovala zápal nepřátel soukromého vlastnictví – finanční problémy, se kterými se velké množství veřejných podniků muselo potýkat. Z politických důvodů nemohly vlády kompletně přenést na zákazníky vyšší náklady státního řízení, a tak tedy byly provozní ztráty u státních podniků častým jevem. Jejich podporovatelé se utěšovali tvrzením, že obecné ekonomické a sociálně-politické výhody státního a obecního podnikání stojí za tyto oběti. Přesto se stalo nutností zpomalit etatistické politiky. Rozpačitost ekonomů, kteří pojednávali o těchto problémech, je evidentní z jejich váhavosti připsat finanční selhání veřejných podniků nehospodárným metodám tohoto způsobu produkce. Místo toho se pokoušeli připsat je nějaké zvláštní okolnosti, jako osobním selháním vedení nebo chybám v organizaci. A opakovaně poukazovali na Pruskou státní železnici jako na nejlepší model dobrého řízení. Samozřejmě, Pruská státní železnice měla dobré provozní zisky. Byly zde ovšem zvláštní okolnosti. Prusko získalo největší část své státní železnice na počátku osmdesátých let za obzvláště výhodnou cenu a celý systém byl vybaven a rozšířen v době před rapidním nárůstem německé průmyslové prosperity v devadesátých letech. Není tedy nic divného na tom, že tato železnice dosahovala zisků, protože množství přepravovaného nákladu kontinuálně rostlo, byla postavena převážně na rovných planinách, uhlí bylo po ruce a mohla počítat se zvláště výhodnými provozními podmínkami. Její situace byla taková, že mohla dosahovat zisků navzdory tomu, že byla řízena státem. Totéž lze říci o rozvodech plynu, vody a elektřiny a o několika tramvajových systémech ve velkých městech. Závěry vyvozené z těchto několika případů ovšem byly velmi nepřesné.

Obecně řečeno výsledkem znárodňování a municipalizace je to, že daňoví poplatníci musí přispívat na provozní náklady státních a obecních podniků. Lze říci, že žádný jiný slogan dnes nezní tak nepatřičně, než Goldscheidovo „zmenšení míry zdanění“. Goldscheid si myslel, že finanční problémy, do kterých státy upadly následkem Světové války, již nelze odstranit pomocí starých metod veřejných financí. Státům nezbývá nic jiného, než si pomoci vyvlastněním kapitalistických podniků a z jejich zisků pokrýt své náklady. [2] To je zapřahání vozu před koně. Finanční potíže plynou z faktu, že daně již nestačí na pokrytí ztrát socialistických podniků. Kdyby byly veškeré podniky znárodněny, tak by se jistě podoba zla změnila, ale problémy by ještě narostly. Je pravdou, že malá výkonnost státních podniků by již nebyla vidět v rozpočtových deficitech, ale celá populace by na to doplatila. Její bída by jenom vzrostla. Goldscheid navrhuje jako prostředek odstranění státních finančních problému dotáhnout socializaci až do jejího hořkého konce. Ale tyto finanční problémy nastaly z důvodu, že socializace zašla již příliš daleko. Zmizí teprve tehdy, až budou socializované podniky znovu přeměněny na soukromé podniky. Socialismus dospěl do bodu, kdy začíná být nemožnost jeho provedení očividná a kdy dokonce slepí začínají vidět, že urychluje úpadek civilizace. Úsilí socialistických stran ve střední Evropě provést znárodnění kompletně v jediném kroku ztroskotalo, nikoliv na odporu buržoazie, ale na faktu, že další znárodňování bylo finančně naprosto neúnosné. Systematické, chladné a záměrné znárodňování, které státy a municipality prováděly až do války, se zastavilo, protože výsledky, ke kterým se dospělo, byly až příliš jasné. Pokusy prosadit pokračování této politiky pod jiným názvem v Německu a Rakousku byly za těchto okolností bez šance na úspěch. Pokud by mělo znárodňování pokračovat, nemohlo by se tak dít starými metodami. Hlas rozumu, který lidi varuje, aby po této cestě dále nepokračovali, by musel být umlčen, kritika potlačena intoxikací entusiasmu a fanatismu, oponenti pobiti nebo vyhnáni, protože není jiný způsob, jak je vyvrátit. Bolševismus a Spartakovské hnutí jsou posledními zbraněmi socialismu. V tomto smyslu jsou nevyhnutelným výsledkem politiky destrukcionismu.


Poznámky:

1) Millar, The Evils of State Trading as illustrated by the Post Office. A Plea for Liberty, editováno Mackayem, Londýn 1891, str. 305 et seq.

2) Goldscheid, Staatssozialismus oder Staatskapitalismus, Vídeň 1917; Sozialisierung der Wirtschaft oder Staatsbankerott, Vídeň 1919; proti tomu: Schumpeter, Die Krise des Steurstaates, Graz a Lipsko 1918.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed