Socialistický destrukcionismus VI - Povinné sociální pojištění

Mises.cz: 10. června 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Základem programu německého etatismu se stalo sociální pojištění. Ovšem také lidé žijící mimo Německou říši se začali dívat na sociální pojištění jako na vrchol toho, čeho může státnická a politická moudrost dosáhnout. Pokud někdo chválí skvělé výsledky této instituce, tak jiný ji kritizuje jen za to, že nezašla dostatečně daleko, nepokryla všechny vrstvy lidí a neposkytla benefity všem, kteří by si je podle jeho názoru zasloužili. Sociální pojištění, jak se říká, má nakonec zaručit všem občanům adekvátní příjem, lékařskou péči a živobytí, až se stanou práce neschopnými kvůli nehodám, nemocem či vysokému věku, nebo pokud nenajdou práci za podmínek, které pokládají za odpovídající.

Žádná lidská společnost se k chudým nebo zmrzačeným nestavěla s nezájmem. V dějinách vždy existovaly nějaké instituce, které měly za úkol podporovat lidi, kteří se nebyli schopni postarat sami o sebe. Jak se postupně životní úroveň zvyšovala, tak se zlepšovala také pomoc pro chudé. Spolu s tím se měnil právní základ této pomoci. Co bylo dříve charitou, na kterou chudý neměl právní nárok, je nyní zákonnou povinností společnosti. Jsou přijímána opatření, která mají zajistit podporu chudým. Dříve ovšem lidé měli obavy z toho, dávat jednotlivým chudákům právně vynutitelný nárok na podporu a živobytí. Nepovažovali za moudré odstraňovat stigma, které ulpívalo na těch, kteří takto byli vydržováni společností. V tom nebyla zlovolnost. Debaty, které vznikly okolo anglických Chudinských zákonů, ukazují, že lidé si byli vědomi velkého rizika, které je obsaženo v každém rozšíření podpory chudých.

Německé sociální pojištění a obdobné instituce v jiných státech jsou postaveny na zcela odlišném základu. Živobytí je nárok, který si může osoba vynucovat ze zákona. Ten, kdo tento nárok vznáší, tím neutrpí žádnou újmu na svém společenském statusu. Je státní penzista, jako jsou ministři nebo generálové, nebo jako příjemce pojišťovací anuity, stejně jako kdokoliv, kdo uzavřel pojistnou smlouvu. Není pochyb o tom, že se na to, co dostává, může dívat jako na ekvivalent svých vlastních příspěvků. Příspěvky na sociální pojištění jdou vždy na úkor mezd, bez ohledu na to, jestli je stát vybírá od zaměstnavatelů nebo zaměstnanců. Pokud jsou náklady na toto pojištění hrazeny z daní, tak pracující také přímo nebo nepřímo přispívají.

Pro intelektuální obhájce sociálního pojištění a politiky, kteří ho zavedli, se zdraví a nemoc jeví jako dva stavy lidského těla, které jsou navzájem ostře oddělené a objektivně zjistitelné bez jakýchkoliv pochyb. Jakýkoliv doktor je může diagnostikovat. „Nemoc“ je pak fenomén, který se vyskytuje náhodně a nezávisle na lidské vůli. Existují lidé, kteří z nějakého důvodu mohou nemoc simulovat, ale doktoři dokáží odhalit jejich předstírání. Pouze zdravý člověk je plně efektivní pracovník. Efektivita nemocného je snížena podle závažnosti a povahy jeho nemoci a doktoři jsou schopni, za pomoci objektivních fyziologických testů, zjistit procentní míru poklesu pracovní schopnosti.

Všechna tato tvrzení jsou mylná. Neexistuje žádná jasně definovatelná hranice mezi pracovní schopností a neschopností, mezi zdravím a nemocí. Být nemocný není fenomén, který by byl nezávislý na vědomé vůli a psychických silách, které působí v podvědomí. Pracovní efektivita člověka není výsledkem čistě jen jeho fyzického stavu. Do velké míry je závislá na jeho mysli a vůli. Idea toho, že lékařskou prohlídkou můžeme objektivně oddělit ty, kteří jsou schopni práce od těch, kteří ji nejsou schopni, zdravé, nemocné a simulanty, je neudržitelná. Ti, kteří věří, že zdravotní pojištění může být založeno na účinných prostředcích, jak stanovit nemoc a její důsledky, se pletou. Destrukcionistický aspekt povinného pojištění proti nehodám a nemoci spočívá také v tom, že tyto instituce podporují vznik nehod a onemocnění, zpomalují zotavování a často vytvářejí, zintenzivňují a prodlužují funkční poruchy, které následují po nemoci či nehodě.

Traumatické neurózy se již v některých případech objevují jako výsledky právních regulací nároků na kompenzace za zranění. Povinné sociální pojištění z nich učinilo celonárodní nemoc. Existují dobré důkazy toho, že výskyt traumatických neuróz je výsledkem sociální legislativy. Statistiky ukazují, že pojištěné osoby se ze svých zranění zotavují daleko delší dobu, než osoby nepojištěné. Pojištění proti nemocem plodí nemoci. Individuální pozorování, stejně jako statistiky dokazují, že doba zotavení se z nemoci je daleko delší u úředníků, stálých zaměstnanců a lidí spadajících pod povinné pojištění, než u lidí nepojištěných. Touha a nutnost být znovu zdravý a připravený pracovat tak rychle, jak je to jen možné, urychlují zotavení do té míry, že to lze dobře statisticky podchytit.[1]

Cítit se zdráv je něco docela jiného než být zdravý v medicínském smyslu a lidská schopnost pracovat je do značné míry nezávislá na fyziologicky zjistitelné a změřitelné výkonnosti jednotlivých orgánů. Člověk, který nechce být zdravý, není jen simulantem. Je nemocnou osobou. Pokud má oslabenou vůli být zdravý a výkonný, nemoc a neschopnost pracovat se dostaví ve zvýšené míře. Sociální pojištění tak vytváří nemoci a neschopnost pracovat. Produkuje zvyk si věčně stěžovat a neurózy všech druhů. Je institucí, která vytváří tendenci zvyšovat míru nemocnosti, nemluvě už o nehodách a zintenzivňovat fyzické a psychické dopady nehod a nemocí. Lidé jsou tak kvůli této společenské instituci více nemocní tělesně a duševně a jejich nemoci mají delší a intenzivnější průběh.

Psychické síly, které jsou aktivní v každé živé bytosti včetně člověka, v podobě vůle ke zdraví a touhy produktivně se uplatnit, nejsou nezávislé na společenském prostředí. Určité okolnosti je posilují a jiné je naopak oslabují. Společenské prostředí afrického kmene žijícího z lovu rozhodujícím způsobem stimuluje tyto síly. Totéž platí pro docela odlišné prostředí kapitalistické společnosti založené na dělbě práce a soukromém vlastnictví. Na druhé straně společenský řád podkopává tyto síly, když slibuje jednotlivcům, že pokud jejich činnost bude narušena nemocí nebo traumatem, tak neutrpí příliš výrazným snížením svého příjmu. Záležitosti zdraví a nemoci nejsou tak prosté, jak se může jevit naivní patologii armádního nebo vězeňského lékaře.

Sociální pojištění udělalo z neuróz pojištěnců nebezpečnou civilizační chorobu. Kdyby tato instituce byla rozšiřována, šířila by se spolu s ní také tato choroba. Nemůžeme ničit vůli ke zdraví, aniž bychom nevyprodukovali chorobu.

Poznámky:

1) Liek, Der Arzt und seine Sendung, 4 vydání, Mnichov 1927, str. 54; Liek, Die Schaden der sozialen Versucherung, 2 vydání, Mnichov 1928, str. 17 et seq.