Socialistický destrukcionismus X - Zdanění

Mises.cz: 08. července 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

Pro klasický liberalismus 19. století, který připisoval státu jedinou roli ochránce majetku a osob svých občanů, měla problematika zdanění jen menší význam. Výdaje státního aparátu liberální společnosti byly ve srovnání s celkovým národním důchodem malé, takže prakticky nehrálo velkou roli, jestli budou pokryty tím nebo oním způsobem. Liberální autoři onoho období, kteří se zabývali problémem, jaká je nejvhodnější forma zdanění, to dělali proto, aby každý detail společenského systému byl uspořádán tím nejefektivnějším způsobem, nikoliv proto, že by veřejné finance byly nejdůležitějším problémem společnosti. Pochopitelně museli vzít do úvahy fakt, že nikde na světě jejich ideje nebyly úplně uskutečněny, a že naděje na jejich úplné uskutečnění v blízké budoucnosti je jen malá. Viděli jasné znaky pohybu směrem k liberalismu ve všech oblastech a věřili, že jejich ideálu patří budoucnost. Ovšem síly minulosti se jim jevily stále dostatečně mocné, aby mohly brzdit tento pokrok, ačkoliv ho již nemohly zastavit nebo zvrátit. Stále existovaly plány na násilné dobývání dalších teritorií, stále existovaly mocné armády, tajné diplomatické dohody, války, obchodní restrikce. Stát stále zasahoval do obchodu a výroby – stručně řečeno existoval intervencionismus v domácí a zahraniční politice. Čili v bezprostředním výhledu musely být národy připravené na uvolnění značné peněžní sumy pro pokrytí vládních výdajů. Ačkoliv by tedy otázka zdanění měla jen malý význam v ryze liberálním světě, vyžadovala si pozornost ve světě plném autoritářských států, v němž museli liberální státníci ve své době působit. V první řadě tedy doporučovali omezení státních výdajů. Pokud v tom neuspěli, tak se museli rozhodnout, jak najdou nutné prostředky, aniž by tím napáchali více škody, než je absolutně nezbytné.

Liberální plány reforem zdanění budou nepochopeny, pokud si neuvědomíme, že liberální politik se na každou daň dívá jako na zlo – ačkoliv do určité míry nevyhnutelné – a že vychází z předpokladu, že výdaje státu by měly být udrženy na naprostém minimu. Pokud doporučuje nějakou daň, nebo lépe řečeno, o nějaké dani říká, že je méně škodlivá, než daň jiná, tak má na mysli vždy vybrání relativně malé sumy. Nízká míra zdanění je integrální součástí liberálního politického programu. Z tohoto úhlu musíme hledět na jejich vztah k dani z příjmů, kterou jako první uvedli do seriózní debaty o veřejných financích a jejich souhlas s tím, že určité existenční minimum by mělo být od daně osvobozeno a míra zdanění malých příjmů snížena.[1]

Socialistická fiskální politika je také jen dočasnou a je míněna jen na přechodné období. V socialistickém státě, kde budou veškeré výrobní prostředky ve státním vlastnictví a všechny příjmy a peněžní toky procházejí v první řadě státní pokladnou, nemá otázka financí a zdanění tentýž význam, jako ve společenském řádu založeném na soukromém vlastnictví. Ani ty formy socialistického společenství, které by, jako státní socialismus, zachovaly vnější zdání soukromého vlastnictví, by ve skutečnosti nepotřebovaly vybírat daně, i když mohou zachovat název a právní podobu zdanění. Zkrátka nařizují, jaká část z příjmů jednotlivých podniků zůstane nominálním vlastníkům a jaká je předána státu. Neexistují zde otázky, jestli zdanění představuje překážku určité individuální iniciativě, jaký má dopad na trhy, na ceny komodit a mzdy, jaký má dopad na úrokové sazby, zisky a renty. Otázky veřejných financí a daňové politiky existují jen ve společnosti se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků.

Pro socialisty problematika veřejných financí nabývá na důležitosti s tím, jak se přechodné období stává delším a delším. Protože jejich základní politiky nevyhnutelně vedou k rozšiřování státních aktivit, tak se také nutně zvyšují státní výdaje. Přebírají tedy na sebe odpovědnost zvýšit příjmy státu. Socialistické politiky se staly rozhodujícím faktorem nárůstu vládních výdajů, takže socialistické požadavky na systém zdanění se stále více dostávají do popředí jejich programu. Zatímco v liberálním programu je základním principem nízká míra zdanění, socialisté považují daň za tím lepší, čím je tíživější.

Klasická politická ekonomie měla velmi dobře propracovanou teorii dopadů různých forem zdanění. To jí musíme přiznat, navzdory chybám v její základní teorii hodnoty. Když liberální politikové kritizovali stávající podmínky a navrhovali reformy, tak se mohli opřít o mistrovské Ricardovo pojednání o tomto tématu. Socialističtí politikové přistoupili k věci mnohem méně odpovědně. Neměli žádnou vlastní teorii zdanění a z klasiků si brali jen to, co se jim momentálně hodilo – izolované poznámky vytržené z kontextu a pojednávající hlavně o dopadech daní na spotřebu. Jejich improvizace vytvořily hrubý systém, který měl jen jedinou výhodu – dal se snadno prodat masám. Daně měli platit bohatí, podnikatelé, kapitalisté, zkrátka všichni „ostatní“. Oproti tomu elektorát, na jehož hlasy socialistické strany spoléhaly, měl být od daní osvobozen. Nepřímé daně na masovou spotřebu měly být odmítnuty, protože zatěžují lid. Přímé daně měly být tak vysoké, jak jen vláda bude potřebovat, pokud ušetří příjmy a majetky socialistických voličů. Ani na okamžik nenapadlo obhájce tohoto „lidového“ systému zdanění, že přímé daně a daně z obchodního obratu mohou spustit řetěz událostí, které nakonec vyústí do snížení životní úrovně právě těch tříd, jejichž zájmy mají socialisté údajně reprezentovat. Jen zřídka si někdo položil otázku, jestli restrikce formování kapitálu, které plynou z majetkových daní, nepoškodí náhodou také nemajetné členy společnosti. Politika zdanění se stále více a více měnila v politiku konfiskace. Jejím cílem je sprovodit ze světa všechna jmění a všechny příjmy z majetku a v tomto procesu je s majetkem investovaným do obchodu a podnikání, s akciemi a dluhopisy, nakládáno hůře, než s pozemkovým vlastnictvím. Zdanění se stalo oblíbenou zbraní intervencionismu. Jeho cílem již není pouze naplnit státní pokladnu, ale současně má posloužit jiným záměrům mimo fiskálních požadavků. U některých daní se již jejich vztah k veřejným financím zcela vytratil a slouží naprosto jinému účelu. Některé daně jsou uvalovány jako trest na jednání, které politici pokládají za škodlivé. Záměrem daně uvalené na obchodní domy a vyměřované podle prodejní plochy bylo zmenšit konkurenci, kterou velké obchodní domy představují pro malé krámy. Daně uvalené na burzovní transakce mají omezit akciové spekulace. Daně a poplatky se staly tak početnými a různorodými, že při jakékoliv obchodní transakci lidé nejprve zvažují to, jaký bude mít dopad na jejich daňové břemeno. Plány na nespočetné ekonomické projekty zůstávají neuskutečněné, protože daňová zátěž je obrala o veškeré zisky. V mnoha státech vysoké státní nároky na založení, udržování, vykazování, provozování a likvidaci akciových společností vážně zbrzdily rozvoj hospodářského systému.

Nic dnes nepřinese demagogům větší popularitu, než volání po vyšším zdanění bohatých. Daně z kapitálových výnosů a vysoké daně z nejvyšších příjmů jsou mimořádně populární u mas, které je neplatí. Výběrčí daní ke své práci přistupují s pozitivním entusiasmem. Jejich záměrem je zvýšit závazky daňových poplatníků kreativní právní interpretací.

Destrukcionistická daňová politika kulminuje v daních z kapitálu. Majetek je vyvlastněn a poté spotřebován. Kapitál je proměněn na spotřební statky a pak zkonzumován. Účinek toho všeho je očividný, a přesto dnešní populární teorie zdanění vedou právě k takovým výsledkům.

Konfiskace kapitálu skrze zdanění není ani cestou k socialismu. Nevede k socializaci výrobních prostředků, ale ke spotřebě kapitálu, tedy ke zničení výrobních prostředků. Pouze tehdy, když je zasazena do systému, který zachovává jméno a formu soukromého vlastnictví, tak se stává socialismem. Ve „válečném socialismu“ je doplňkem příkazového hospodářského systému a byla zásadní pro posun celého systému směrem k socialismu.[2] V socialistickém systému, kde jsou výrobní prostředky zcela znárodněny, již z principu nebudou existovat majetkové daně nebo daně na příjem z majetku. Pokud socialistická společnost uvalí na své členy nějaké poplatky, tak to žádným způsobem nezmění uspořádání výrobních prostředků.

Marx ve svých pozdějších dílech psal s despektem o snahách změnit společenské uspořádání prostřednictvím zdanění. Zdůrazňoval, že daňové reformy nemohou nahradit socialismus.[3] Jeho názory na účinky zdanění v kapitalistickém řádu se také lišily od názorů běžných socialistů. Při jedné příležitosti se vyjádřil v tom smyslu, že tvrdit, že „daň z příjmů nebude mít negativní dopad na pracující“, by bylo „skutečně absurdní. V současném společenském řádu, kde proti sobě stojí podnikatelé a pracující, si buržoazie obvykle vykompenzuje zvýšení daní snížením mezd nebo zvýšením cen“.[4] Ovšem Komunistický manifest byl již sepsán a obsahuje „vysokou progresivní daň“. Požadavky sociálně demokratických stran na zdanění byly také vždy ty nejradikálnější. V této oblasti se tudíž pohybujeme směrem k destrukcionismu.

Poznámky:

1) Negativní vtah liberálů k myšlence progresivního zdanění viz Thiers, De la propriété, Paříž 1848, str. 352 et seq.

2) Viz moji Nation, Staat und Wirtschaft, str. 134 et seq.

3) Mengelberg, Die Finanzpolitik der sozialdemokratischen Partei in ihren Zusammenhängen mit dem sozialistischen Staatsgedanken, Mannheim 1919, str. 30 et seq.

4) Marx-Engels, Collected Writings, 1852-62, editováno Rjasanoffem, Stuttgart 1917, díl I, str. 127.