Špacír několika městy divokého kapitalismu podruhé

Mises.cz: 23. července 2015, HynekRk, komentářů: 0

Špacír několika městy divokého kapitalismu podruhé

Tento článek bude spíše pokusem o nástin, který má za cíl alespoň částečně přiblížit rozmanitost sociální péče včetně přístupu ke vzdělání v době tzv. divokého kapitalismu (tj. 19. století) na Moravě a v Rakouském Slezsku. Bude už druhým mým takovýmto pokusem. První vyšel zde. V potaz vezmu i volněji s těmito související aktivity, jako třeba konzumní a vzdělávací spolky či péči podnikatelů o jejich zaměstnance. Vše s přesahem do doby první Československé republiky. Sledovat budu jak dobročinné, tak svépomocné aktivity. Protože shromážděných údajů je velké množství, rozhodl jsem se kapitolu pojmout jako procházku po několika menších moravských a slezských městech a případně jejich okolí, byť nejde vzhledem k tématu o příliš záživné čtení. Menší města znamenají ovšem, že článek může být kratší.

Vsetín

Vsetín patřil v době divokého kapitalismu a první republiky počtem obyvatel mezi menší města. Roku 1890 se zde vykazovalo 6 057 obyvatel a roku 1900 již 6 736 obyvatel. Šlo tedy o poměrně rychle se rozvíjející a průmyslové město. Ovšem podhorský a horský kraj okolo byl poměrně dost -  jak se odborně říká - retardovaný. Vsetín byl znám výrobou (proslulého) ohýbaného nábytku, který se vyráběl v továrnách vlastněných podnikateli z rodiny Thonetů a jejich konkurentů Khonů.

V knize "Vsatský okres" z řady Moravské vlastivědy podal její autor Matouš Václavek tehdejší obraz (kniha původně vyšla roku 1909) stavu dobročinných a svépomocných aktivit na tehdejším vsetínském soudním okrese. Pro město uvádí existenci továrního hasičského spolku a spolku vysloužilců, který byl založen již roku 1877 [1]. Ve Vsetíně se nalézaly nějaké veřejné školy, ale kromě nich: "Kromě výše řečených tří škol byla na Vsetíně od 1. října 1865 soukromá hlavní škola utrakvistická, později (1870) právem veřejnosti nadaná, do níž chodily děti úřednické a zámožnějších rodičů všech vyznání. Bývalo jich 30-60. Rozděleny byly do 2-4 tříd." [2] Právo veřejnosti neznamenalo existenci finančních příspěvků ze strany veřejného sektoru (obce, polit. okresu, země či státu), byť tyto nelze úplně vyloučit. Přídomek utrakvistický znamená, že se na škole učilo dvojjazyčně: německy a česky. Autor zaznamenává na okrese ještě jednu soukromou školu a to sice u sklárny Šalamouna Reicha. Tato byla zřízena již roku 1877 a vydržována tímto podnikatelem, ale nicméně s týmiž právy, jako jiné (veřejné) školy. V době sbírání informací k Václavkově knize měla 214 žáků [3]. Dále farář v Hrozenkově Antonín Dvořák uložil roku 1828 jistinu 500 zlatých na kostel a 1 000 zlatých na každoroční pořizování školních a modlitebních knih pro chudou mládež [4].

Jiný zdroj informací představuje novodobá kniha "Vsetín: město a čas". Ta podává větší rozsah námi zkoumaných aktivit, i když některé opakuje. Je zde opět informace o soukromé hlavní škole otevřené 1. října 1865, která se svým vyučovacím programem blížila později zavedené měšťanské škole. Vyučovalo se v pronajatých místnostech, od roku 1870 měla škola právo veřejnosti. Roku 1873 se stala součástí veřejné obecné školy [5]. Kniha uvádí i následující: "Koncem roku 1877 bylo na území celého vsetínského okresu celkem 21 obecných škol, z toho bylo 14 veřejných a 7 soukromých. Všechny soukromé školy tehdy náležely evangelíkům, kteří se nejúporněji bránili zveřejnění škol. Veřejné školy navštěvovalo 3 185 a soukromé 1 440 žáků." [6] Za první republiky ve Vsetíně vzniklo roku 1928 reálné gymnasium. Město se zavázalo postavit budovu gymnasia nejpozději do pěti let a pozemek na stavbu věnoval majitel velkostatku Theodor Thonet [7]. Mezi lety 1895 až 1921 ve městě působila soukromá hudební škola, ale s každoroční dotací města [8].

Zavedení telegrafu do města bylo řešeno hybridním financováním: město na telegraf určilo 1 018 zlatých a občané přispěli na telegraf sbírkou 1 154 zlatých. Téměř polovinu z této částky darovaly známé nábytkářské firmy J. a J. Khon a Bratři Thonetové [9]. Tento zdroj uvádí dva tovární hasičské sbory, a to u obou právě zmíněných nábytkářských továren. Je doloženo, že se tyto sbory podílely na hašení požáru ve městě [10]. Dále: "Firma Jakub a Josef Khon dokončila na podzim roku 1888 kolonii dělnických domků u své továrny na Trávníkách, kde vzniklo asi půl stovky bytů ze dřeva a z nepálených cihel." Dále měl tamtéž vzniknout domov pro svobodné. Roku 1910 v tomto bydlelo 171 mladých žen [11].

Ve Vsetíně si dělníci roku 1895 založili "Dělnický spotřební spolek" pro otevření dělnického konzumu. Do samotného spolku se přihlásilo 500 členů. Na podzim roku 1896 byl založen dělnický vzdělávací spolek "Sdružení pracujícího lidu Pokrok" [12]. Vedle toho zde existoval vzdělávací spolek "Snaha" [13]. A dále od roku 1905 i "Okrašlovací spolek", který si vzal za své zvelebování města a okolí a zvyšování návštěvy cizineckého ruchu. Pro příklad: "Okrašlovací spolek se zasloužil o likvidaci dvou či tří zchátralých domků na Dolním náměstí. Byly od majitelů vykoupeny a spolek je za přítomnosti hasičského sboru podpálil a nechal shořet." [14]

Dobročinné aktivity zahrnuje tento pramen následující. Když roku 1884 zemřel ve Vídni židovský podnikatel v oboru ohýbaného nábytku Josef Kohn, tak jeho syn Felix založil u obecního výboru nadaci ve výši 500 zlatých. Z výtěžku nadace se měly v den výročí smrti Josefa Khona podělovat chudé děti šatstvem. Rodina Khonova později nadační kapitál ještě zvýšila [15]. V určité době se ve Vsetíně stavěla nemocnice a na platy ošetřovatelek nemělo město peníze, stačilo tedy povolat nějaké řádové sestry, které by byly ochotné ošetřovat nemocné bez nároku na mzdu. Ovšem to vyžadovalo postavit pro tyto sestry katolickou kapli, což ve městě, které bylo nábožensky rozdělené (katolíci a evangelíci) nepřipadlo v úvahu. Řešení se našlo: "Díky štědrému daru Rosy Thonetové byla postavena nemocniční kaple a službu v nemocnici tak nastoupily řádové sestry, které si právě zřízení kaple kladly jako podmínku. Tak byla nemocnice 23. dubna 1911 za velkého zájmu veřejnosti otevřena." [16] Katolickou kapli tak zajistila žena z podnikatelské rodiny, přičemž pro továrnu Thonet a její zaměstnance bylo zřejmě výhodné, že ve Vsetíně nemocnice vznikla. Počet pracovních úrazů býval dle autorů vysoký [17]. Roku 1873 město zřídilo na paměť 25. výročí panování císaře Františka Josefa I. podpůrnou nadaci ve prospěch chudých žáků. Věnovalo na ni 1 tisíc zlatých. Spolky "Snaha", "Beseda", "Casino", jednotlivé církve, cechy, jednotlivci darovali celkem 424 zlatých. V den výročí císařova nastoupení na trůn měly být chudé děti poděleny šatstvem [18].

Významnou osobností na poli našeho zájmu zde byl dlouholetý ředitel Khonovy továrny ve Vsetíně Julius Klein. "Julius Klein se zasloužil o vznik a rozvoj továrního hasičského sboru v továrně ve Vsetíně." Dále: "Přičiněním J. Kleina byl roku 1882 založen ve Vsetínské továrně mariánský spolek "Marienlade", jenž byl orientován na poskytování podpor invalidním dělníkům. Roku 1887 v něm bylo organizováno již na 1500 dělníků. Roku 1906 byla ve Vsetíně z iniciativy J. Kleina zřízena dělnická zaopatřovací pokladna. Jako ředitel zavedl vánoční přilepšení dělníkům." [19] Od roku 1885 byl v hale Kohnovy nábytkové továrny každoročně vztyčován ozdobený velký vánoční strom, pod nímž bývaly děti dělníků každoročně obdarovány ovocem, šatstvem a cukrovinkami [20]. Samozřejmě Klein měl zřejmě v prvé řadě na mysli dosažení zisku a plnění přání zákazníků, a proto v případě potřeby přistupoval i ke snižování mezd a prodlužování pracovní doby, což vedlo i ke stávkám [21]. Snižování mezd mělo jistě také zabránit nutnosti propouštění zaměstnanců.

Naopak v továrně Josefa Pokorného se ještě v 90. letech používaly tělesné tresty vůči dělníkům. Dělníci byli nuceni nakupovat v obchodech majitelů továrny potraviny a oděvy [22]. V případě vyšších cen v těchto obchodech, což bylo běžné, to vedlo k tomu, že vyplácená mzda dělníkům byla v realitě o předražení zboží nižší. Zanedlouho přešla továrna na rodinu Bubelovu. Tito postavili v letech 1899 až 1902 noclehárnu pro své dělníky, která byla později používána pro ubytování rodin továrních úředníků [23].

V době nelehké hospodářské krize 30. let (zde zesílené evidentně s dopady pozemkové reformy, kdy nábytkářská firma - nyní již jediná - přišla o zdroj levného dřeva) se město snažilo nezaměstnaným pomoci charitativní činností. Sbírky peněz a šatstva po domech prováděli členové výboru Československého červeného kříže, Okresní péče o mládež, Okresního spolku pro péči o nezaměstnané a Sdružení čs. válečných poškozenců [24].

Thonetové byli významní mecenáši, Josef Thonet se zasloužil finačním sponzoringem o vybudování vídeňského Volkstheatru, patřil také k zakladatelům a posléze předním funkcionářům vídeňského Průmyslového musea. Jeho bratr Jacob se spolu se svými bratry staral o dobré pracovní a sociální podmínky dělníků. Dal vybudovat činžovní domy pro dělníky, byla založena nemocenská a úrazová pokladna, v místech, kde měla firma továrny, zakládal nebo podporoval školy a humanitární instituce. Firma zakládala a provozovala potravní konzumy, mateřské školky, knihovny. Jacob podporoval zakládání dobrovolných hasičkých sborů z řad dělnictva, které vybavoval přístroji [25].

Ivančice

Ještě zůstaneme na Moravě a přejdeme tentokrát do její jihozápadní části, do města Ivančice, které se nalézá blízko Brna. Roku 1900 vykazovalo toto město 4 088 obyvatel. Údaje na české Wikipedii uvádějí vyšší čísla (možná berou v potaz rozlohu současného města?). Nešlo o bůhví jak se rozvíjející a ani moc průmyslové město. Co jsem našel ve spisech historiků k tomuto městu? Informace ke spolkové nemocnici, vzniklé nakonci 50. let 19. století (viz i níže). V letech 1871 až 1872 byla pro ni vystavěna za 31 677 zlatých nová nemocniční budova, která mohla pojmout až 60 pacientů. Přičemž: "Průmyslník Alfred Skene z Alexovic věnoval obnos 2 308 zlatých, Karel Stummer z Oslavan 2 020 zlatých a rovných 1 000 zlatých poskytnul k výstavbě nemocnice majitel uhelných dolů z Oslavan Fr. Müller." Dále: "V roce 1897 byl v areálu nemocnice vystavěn pavilon určený pro pacienty postižené nakažlivými chorobami a hospodářská budova. Rozšíření nemocnice si tehdy vyžádalo nákladů ve výši 50 000 korun, které byly získány sbírkou i příspěvky obou ivančických obcí." [26] Oběma obcemi jsou myšleny vlastní město a židovské město.

Jiný pramen (vyšlý roku 1904) uvádí následující. Na ivančickém soudním okrese bylo evidováno 11 potravních spolků, devět dělnických spolků, 10 čtenářských spolků většinou s knihovnou (Deutsches Kasino z roku 1856 mělo dokonce knihovnu pro lid se 4 169 svazky!), tři katolické vzdělávací spolky vesměs s knihovnami a 15 hasičských spolků (spolek v samotných Ivančicích od roku 1880). Dále odbory Ústřední matice školské byly v Rosicích a Dolních Kounicích, dámské (odbory) v Dolních Kounicích, v Ivančicích. V židovské obci v Ivančicích byl německý školský spolek. Existovala ještě i nějaká Matice Kounická. Okrašlovací a zalesňovací spolek byl v Ivančicích a v Dolních Kounicích [27]. Český a německý spolek vysloužilců vznikl roku 1878 a z pokladny se vyplácelo nemocným členům dva zlaté týdně a 20 zlatých na pohřeb. Musejní spolek měl být založen roku 1893 [28]. Roku 1862 město postihla velká povodeň, sesulo se 14 domů a 16 domů bylo podemleto, škoda se prý vyšplhala na 18 tisíc zlatých. Velkým dobrodincem se vedle města stal Fr. Müller z Oslavan [29]. Rodina Müllerů podnikala v těžbě uhlí v Rosicko-Oslavanském revíru.

Z další charitativní činnosti lze uvést následující: "Od r. 1896 po několik let paní a dívky ivančické dávaly v zimě chudým dětem teplé obědy." Od roku 1890 "Občanská záložna" platila školné 2 tisíce zlatých za děti, které patřily do Ivančic. Při škole existovala Holasova nadace ve výši 200 zlatých [30]. Předpokládám ovšem, že záložna mohla být městská a jednat z rozhodnutí města. Další dobročinnou skutečností byl: "Ústav Fr. Guldy (Kuldy) (č. 67/1) de nadační listiny dto. 22. prosince 1870. Fr. Kulda, velkoobchodník v Hamburku, odstoupil r. 1870 obci svůj rodný dům na Malém rynku i se zahradou za bezplatný příbytek pro chudé vdovy a dcery Ivančické zasloužilých měšťanů a odporučil 400 zl. na zachování jeho." Dále: "Ústav Alžběty Šleglové (č. 175/II. a 176/II.) zřízený dto. 20. dubna 1886 pro Ivančické chudé (r. 1902 bylo jich 15)" [31] Při obci byly v roce vydání tohoto pramene čtyři nadace. První byla od advokáta dra K. Rybky, jenž odkázal 1 tisíc zlatých na stipendium pro studujícího z Ivančic nebo okolí na 1. českém gymnasiu v Brně. Druhá: "Antonína Brodessera, obchodníka v Ivančicích, zemřelého 18. května 1879. Týž poručil 2000 zlatých s ustanovením, aby roční úroky vždy ctnostná chudá nevěsta, rodička Ivančická, dostávala jako výbavu. Uděluje ji městská rada. 3. Fr. Chmelíčka, zemřel 11. května 1814 v Dol. Kounicích, jenž uložil 4000 zl. na stipendia pro studující z Ivančic a Dol. Kounic rodin Chmelíčkovy a Balcarovy. 4. Františka Guldy, který odporučil 2100 zl. na zřízení stipendia zdejším studujícím." [32] Co zde zarazí, je dlouhá doba, po jakou nadace existovaly! Není to však v té době nic neobvyklého.

O vznik zdejší hospodářské školy měl velkou zásluhu "Ivančický okresní hospodářský spolek". Ovšem pozemek na školu darovalo město. Stavení pak mecenáš B. Müller. Dále zde byla německá obecná škola založená pomocí německého Schulvereinu roku 1885. Při ní byla německá dětská opatrovna. Odbor německého Schulvereinu měl vzniknout roku 1881 a "Schul- u. Kindergartenverein" roku 1885 [33]. Vrátíme-li se k ivančické nemocnici, tak tato byla založena v roce 1859 v domě Fr. Reisingra v Široké ulici, byla spolková a byla pro 22 nemocných. Konečně své spolky měli i Židé: na ošetřování nemocných a pohřbívání mrtvých [34]. V tomto pramenu se lze také dočíst podobné údaje k jiným městům a obcím ivančického soudního okresu, tím zde však čtenáře už zatěžovat nebudeme.

Kravaře

Nyní se přesuneme do Slezska, a to konkrétně do města Kravaře. Ve sledované době byly Kravaře pouhou obcí a až po 1. světové válce se staly součástí Českých zemí. Před tím totiž patřily (vyjma malé části) stejně jako celé Hlučínsko k pruskému či později německému Slezsku. Bydleli zde většinou tzv. Moravci, mluvící moravsky, ale duší spíše už Němci. Nešlo o moc se rozvíjející sídlo. Přesto i zde najdeme celkem dost informací k námi sledované problematice. Například informace k Tereziánskému spolku, který sdružoval katolické ženy a dívky. Tyto se mimo různých více či méně náboženských akcí účastnily i akcí dobročinného rázu [35]. V Kravařích byl samozřejmě spolek dobrovolných hasičů (od roku 1900). Byl i v dříve samostatných Koutech (dnes část Kravař). Zde svůj dobrovolný hasičský spolek zaregistrovali na okresním hejtmanství v Ratibořicích (dnes Polsko) roku 1901, spolek měl 26 členů. "K založení spolku zaveleli místní sedláci. Své souputníky ke zrodu hasičského spolku v obci tehdy vyburcoval majetný sedlák a fojt v jedné osobě, Johann Richter. V čele něho stanul obchodník Franz Willaschek. Kromě stavení chalupníků plameny nejčastěji pohlcovaly právě jejich selské usedlosti. Především o žních při letních vedrech se sklizenou slámou napěchované stodoly stávaly častým ohniskem požárů." Roku 1905 měl při 1 483 obyvatelích Kout spolek 28 členů. Pro srovnání, spolek vojenských vysloužilců měl 92 členů [36]. V Kravařích byl dále "Spolek katolického dělnictva" a "Spolek katolických tovaryšů". Za první světové války se tyto spolky snažily ulehčit a nabídnout pomoc válčícím vojákům a rodinám těch, kteří položili životy. Dále zde byl spolek podomních obchodníků čili hauzírů nebo též hauzírníků z roku 1904. Ten měl 110 činných a 25 čestných členů z Kravař i Koutů. Spolek vyplácel nemocným členům podporu v markách [37].

Roku 1905 byl v Kravařích vysvěcen a otevřen klášter sester kongregace Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, ty zde zřídily vzdělávací ústav pro mladé hospodyňky a odtud se sestry začaly starat a poskytovat službu nemocným lidem. Jejich věhlas se prý rychle šířil a staly se uznávanými a vyhledávanými pro každého, kdo pomoc potřeboval a kdo se na ně s důvěrou obrátil [38]. Součástí města je dnes bývalá obec Dvořisko, která ležela před válkou již v tehdejším Rakousku. Zde vznikla místní škola celkem zajímavým způsobem. Převážná většina obyvatel se přiklonila k návrhu na výstavbu školy. Ke zřízení školy napomohly kontakty (že by tedy nějaký lobbing?) a seriózní vztahy vlivných výletníků z centra Rakouského Slezska, kteří na osadu přijížděli. Oni a četní hosté přicházejí na Dvořisko z bohatších vesnic, záhy naplnili pokladničky stojící na stolech ve dvou zdejších hostincích. Majitelem školy byl zprvu školský spolek "Deutscher Schulverein" později obec [39]. Za první světové války měli nárok chudobní žáci až do zavedení dávek na polévku vařenou v místním klášteře [40]. Během války se také konaly různé sbírky, jako byla ta "Dík vlasti", kdy byl proveden výběr peněz a věcí pro pozůstalé padlých vojáků. Dále zde byl "Den mládeže pro válečné sirotky" [41].

Závěr

Z výše uvedeného je zřejmé, že existovaly v době tzv. divokého kapitalismu a tzv. první československé republiky rozsáhlé soukromé aktivity v oblasti sociální péče a sociální otázky vůbec. Tyto byly založeny na dobročinnosti a svépomoci a dotýkaly se také přístupu ke vzdělání. Autor si  nenárokuje to, že zde z výše uvedených pramenů uvedl celý nástin dobrovolných a svépomocných aktivit. 

[1] Václavek, s. 37.
[2] Ibid, s. 48.
[3] Ibid, s. 97.
[4] Ibid, s. 97. Z pramenu není jasné, zda šlo o zlatý vídeňské měny anebo starší a "tvrdší" konvenční měny.
[5] Baletka, s. 80 a 151.
[6] Ibid, s. 152. Podle autorů však školství bylo ve Vsetíně v neutěšeném stavu.
[7] Ibid, s. 156.
[8] Ibid, s. 157.
[9] Ibid, s. 83.
[10] Ibid, s. 85.
[11] Ibid, s. 85 a 107. Podobně i s. 106.
[12] Ibid, s. 86.
[13] Ibid, s. 115.
[14] Ibid, s. 117.
[15] Ibid, s. 85.
[16] Ibid, s. 95.
[17] Ibid, s. 106.
[18] Ibid, s. 152.
[19] Ibid, s. 106.
[20] Ibid, s. 107.
[21] Ibid, s. 107.
[22] Ibid, s. 108.
[23] Ibid, s. 115.
[24] Ibid, s. 133. K úpadku Thonetovy továrny skrze pozemkovou reformu viz i s. 132.
[25] Myška, s. 478.
[26] Čejka, s. 311-312.
[27] Kratochvíl, s. 26-27 a s. 92 a 93.
[28] Ibid, s. 92-93.
[29] Ibid, s. 52. Sbírky měly vynést 7 800 zlatých, což by svědčilo o tom, že peníze se vybíraly dobrovolně.
[30] Ibid, s. 77.
[31] Ibid, s. 91 a 92.
[32] Ibid, s. 92.
[33] Ibid, s. 77 a 93.
[34] Ibid, s. 93 a 99.
[35] Stoklasa-Kráčeli, s. 65
[36] Stoklasa-Kravařští, s. 152 a 153.
[37] Ibid, s. 152-153 a 181.
[38] Ibid, s. 159.
[39] Ibid, s. 159.
[40] Ibid, s. 179.
[41] Ibid, s. 179.

Literatura:
1. BALETKA, L. aj. Vsetín: město a čas. Vsetín: Masarykova veřejná knihovna 2008, ISBN 978-80-904139-1-7.
2. ČEJKA, J. Ivančice: dějiny města. Ivančice: Město Ivančice 2002, ISBN 80-238-9441-2.
3. KRATOCHVÍL, A. Ivančický okres. Brno: Garn 2007, ISBN 978-80-86347-65-3.
4. MYŠKA, M. aj. Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Svazek 2. Ostrava: Ostravská univerzita 2008, ISBN 80-7042-612-81.
5. STOKLASA, H. Kravařští ve víru staletí I. Kravaře: Město Kravaře 2009, ISBN 978-80-86714-07-3.
6. STOKLASA, H. Kráčeli cestou dlouhou. Kravaře: Město Kravaře 2006, ISBN 80-86714-06-3.
7. VÁCLAVEK, M. Vsatský okres. Brno: Garn 2008, ISBN 978-80-86347-35-6.

Původně yšlo na www.bawerk.eu.