Stát jako náboženství (2/2)

Mises.cz: 22. března 2017, Matthias Lukl, komentářů: 3

Vzhledem k délce mého článku jsem se jej rozhodl rozdělit na dvě části. V první jsem vysvětlil, proč je podle mého názoru politická moc postavená především a jenom na víře jednotlivců v tuto moc. Vysvětlil jsem, jak se tato moc může projevovat v našem každodenním životě a jak by případná ztráta víry mohla tuto politickou moc kompletně sesadit z trůnu.

Já si rád představuji vztah ke státu jako vztah k člověku. A to z toho důvodu, že k člověku můžu mít důvěru nebo nemusím. Výchozí stav bude pochopitelně nedůvěra, protože důvěra se musí postupně budovat. Když se s takovým člověkem seznámím, ihned mu samozřejmě nezačnu říkat svoje osobní záležitosti a má malá tajemství.

Pochopitelně až se známe trochu lépe a blíže, tak se sobě více otevřeme a sdělíme si něco osobnějšího.

Co se ale stane, pokud se třeba kamarádovi svěřím s osobním tajemstvím a on jej dalšího dne všude, lidově řečeno “vyžvaní”, takže naráz ho ví všichni? Pochopitelně ztratím v takového člověka důvěru, možná jej dokonce přestanu rovnou považovat za kamaráda a přeruším s ním kontakt.

Tento kamarád si mou důvěru už znovu jen tak snadno nezíská. Už bude jeho pozice daleko těžší ve vztahu ke mně a těžší bude pozice i dalších mých potenciálních přátel, u kterých si dám mnohem větší pozor, neboť jsem zkušenější.

Podobně jako mohu pozbýt důvěru k člověku, můžu pozbýt důvěru ke skupině osob, organizaci, firmě, nebo i celého státu.

Mám zkušenost, že lidé obvykle důvěru v jednotlivé dílčí části státu nemají. Pokud spatří v televizi nějakého politika, reagují nadáváním, že je to zkorumpovaný lump, kriminálník a zloděj. Mezi lidmi se šíří různé vtípky na adresu České pošty nebo Českých drah. Kritizují se různé zákony, kritizuje se státní maturita, elektronická evidence tržeb i spolupráce státu s Evropskou Unií. Často se kritizuje i prezident.

Na dílčí části státu je tedy často přistupováno s nedůvěrou, ale přesto se zřídkakdy stát setkává s nedůvěrou jakožto celek.

Je to dáno pochopitelně tím, co je lidem vštěpováno ve státních školách. Tam se buduje silná důvěra ve stát od raného věku a tato důvěra se pak stává velice silnou i samozřejmou.

Je to vidět v uvažování většiny na každém kroku. Pokud s někým diskutuji na téma volného trhu a podotknu, že by státní policie mohla být nahrazena soukromou firmou, která by se zaměřovala na bezpečnost, oponentura argumentuje často tím, že by se taková firma dala snadno podplatit. Mohl bych ji dát peníze za to, že někoho zabije atp.

Tento argument vyjadřuje velkou nedůvěru k hypotetické soukromé firmě, zároveň však velkou důvěru ve státní policii, kde myšlenka, že bych policisty mohl podplatit úplně stejně jako soukromého bodygarda, nepřipadá vůbec v úvahu. Takových myšlenek je celá řada.

Namátkou:

- “Nevěřím vědcům, kteří pracují pro soukromé společnosti. Jejich výsledky jsou vždy jen takové, jak se dané společnosti zrovna hodí a jak je pro ně lukrativní. Takový vědec říká jen to, co chce jeho chlebodárce slyšet.” - takový názor předpokládá, že vědec pracující pro stát zase nebude říkat jen to, co chce slyšet stát, a že jeho výsledky nebudou to, co se zrovna bude politikům hodit. Vyjadřuje velkou nedůvěru v soukromou firmu, ale zároveň slepou důvěru ve státní vědu.

- “Lidé jsou nezodpovědní a neumí se o sebe postarat. Kdyby zdravotní pojištění bylo dobrovolné, nikdo by si jej neplatil. Proto je nutný stát, aby tyto platby zajistil.” - argument je založený na velké nedůvěře v zodpovědnost jednotlivců, ale zároveň vyjadřuje důvěru státu (což není nic jiného, než jen skupina jednotlivců).

Příkladů bych mohl uvést mnohem více, ovšem pointa je zřejmá - drtivá většina lidí důvěřuje státu - někteří více, někteří méně, ale výsledek je stejný - stát má velkou moc, která na této důvěře stojí.

A pro tuto důvěru neplatí ta pravidla, která platí u důvěry obecně. Např. pravidlo, že výchozí je nedůvěra a důvěra se buduje postupně – u státu je naopak výchozí důvěra, která je naučená státním školstvím. A také je zde omezena možnost ztráty této důvěry, protože jednotlivé „zrady důvěry“ ze strany státu jsou chápany jako selhání jednotlivců či jednotlivých dílčích částí státu, nikoliv jako zrady státu obecně.

Čili, jediným způsobem, jak omezit moc státu je přestat mu slepě důvěřovat. Myslím, že důvěra státu by měla fungovat jako každá jiná důvěra - měla by být zasloužená a postupně vybudovaná. Stejně jako by mělo dojít k její úplné ztrátě, pokud stát něčí důvěru zradí.

Často kolem sebe slyším, že veškerý boj proti státnímu útlaku je zbytečný a marný, neboť lidé jsou „ovce“ a všichni stejně zase půjdou a budou volit ty stejné populisty. Já si však myslím, že šířit libertariánské myšlenky smysl má.

Stačí si jen zapamatovat, že je to o víře. Potkáme-li někoho, kdo slepě věří ve stát, můžeme mu ukázat pravdu, dát mu konkrétní a přímé příklady, kdy stát selhal. Můžeme podat svůj pohled a naše argumenty. Možná, že tento člověk se nestane libertariánem a už vůbec ne anarchistou. Přesto jeho víra může být nalomena a začne více kriticky myslet a na věci se dívat i z jiných úhlů.

Věřím, že tato důvěra ve stát se postupně vytratí. Možná za padesát, možná za sto let, ale dřív nebo později se lidstvo dostane do fáze, kdy budou o dnešní době číst v knihách a kroutit hlavou nad tím, jak jsme mohli věřit v tak nelogický systém.