Stát je největší překážkou k mírovému soužití lidí. Zdaleka největší.

Mises.cz: 20. července 2015, Přemysl Holub, komentářů: 7

Zdaleka největším iniciátorem násilí ve společnosti je Stát. To může být docela šokující tvrzení o instituci, která proklamuje, že plní přesně opačnou funkci, a to, že garantuje pořádek a spravedlnost.

Ve skutečnosti není Stát ze své definice a podstaty založen na ničem jiném než na násilí. Lépe řečeno - na hrozbě násilí za neuposlechnutí zákonů. Navíc - Stát je nástrojem, díky kterému má jedna skupina lidí možnost “legálně” páchat násilí na jiné skupině lidí. Bez existence Státu a jeho domnělého, iluzorního práva vládnout ostatním, by tatáž skupina lidí byla obyčejným pouličním gangem zlodějů, vyděračů a vrahů.

Například, pokud bude můj soused na svém pozemku pěstovat marihuanu, je zcela zřejmé, že kdybych se mu osobně pokusil jeho sklizeň zabavit a požadoval po něm pod hrozbou násilí peníze, byl bych považován za obyčejného zloděje či blázna. V lepším případě by můj požadavek byl terčem posměšků, v horším bych mohl přijít k úrazu, a věřím, že mnozí by takový útok na mou osobu považovali za zcela oprávněnou obranu ze strany souseda.

Jiný příklad – představme si, že zastihnu svého souseda, jak řídí bez bezpečnostního pásu. Rozhodnu se jej dostihnout, zablikat na něj a přinutit jej zastavit. Sdělím mu, že porušil “zákon” (neboli arbitrární kus papíru vydaný na základě zvláštního politického rituálu, a uložím mu pokutu. Opět bych byl jen pro posměch, a nebo - pokud bych hrozil použitím násilí - pravděpodobně bych si svůj lup vydobyl. V tom případě by o tom, zda jsem zlodějem či nikoliv, už nebylo žádných pochyb.

K čemu se snažím oběma příklady dobrat? Snažím se poukázat na to, jak Stát a jeho představitelé přilévají do společnosti násilí tam, kde by jinak vůbec neexistovalo a přitom by nikomu nebylo žádným způsobem ublíženo. Jde především o to, že i kdybych pěstování drogy nebo čehokoli jiného neschvaloval a byl pevně přesvědčen, že používání bezpečnostních pásů zachraňuje životy, i tak nemám právo iniciovat násilí a přinutit svého souseda, aby se choval podle mých představ. Můžu se pokusit mu vysvětlit, proč si myslím, že to, co dělá, není pro něj prospěšné, ale to je tak vše. A to přirozeně plyne z toho, že jsme si jako lidé rovni. Pouze ve vztahu nadřízenosti jednoho druhému by tomu bylo jinak.

Jako sousedé můžeme po celý život existovat vedle sebe a zároveň mít naprosto protichůdné názory na svět a životní styl. Pokud jeden z nás není agresivní psychopat, oba přirozeně chápeme to, že ačkoliv jsme naprosto odlišní a neschvalujeme styl a způsob života toho druhého, nic nebrání tomu, abychom v míru koexistovali, a to tak dlouho, dokud se jeden druhému nepokusíme násilně vlastní preference vnutit. Můžeme si vzájemně o sobě myslet, jací nejsme hlupáci, ale k iniciaci násilí u naprosté většiny lidí nikdy nedojde.

Existence Státu je protikladem toho, co proklamuje - největší překážkou mírové koexistence lidí ve společnosti. Stát je ze své definice násilnou, kolektivistickou institucí, která, aby neztratila svou domnělou autoritu u většiny obyvatel, pro ně vytváří plošně platná pravidla a vynucuje jejich dodržování. Nebo se alespoň navenek tváří, že jeho zákony platí stejně pro všechny. Pak hrozbou násilí vůči některým lidem, kteří nikomu žádným způsobem neubližují, vynucuje, aby se chovali dle předepsaných pravidel.

Samotný výběr daní, na kterém je založena existence státu, je násilím. I ten stát, který by proklamoval fungování pouze na základě striktní ochrany soukromého vlastnictví, je zásadní kontradikce, protože jeho podstata – výběr daní pod hrozbou násilí - je už sama o sobě krádeží.

Bez ohledu na ostatní zločinecké zákony, díky kterým je přerozdělován majetek mezi občany státu, dochází k neoprávněným zásahům do soukromí a manipuluje se se soukromým majetkem, je výběr daní zločinem nesrovnatelně větším než krádeže spáchané jednotlivci. Jistě není třeba zdůrazňovat, že k definici krádeže je účel použití lupu irelevantní. Zásadním je to, zda byl majetek postoupen dobrovolně či nikoli.

V praxi se existence Státu projevuje vyvoláváním násilí a nevraživosti mezi lidmi tam, kde by bez jeho existence k takovým jevům vůbec nedošlo. Nejmarkantnější je to v situaci, kdy Stát pod hrozbou násilí od občanů nejdříve vybere peníze a potom je přerozděluje jiným. Vydatnější způsob, jak proti sobě poštvat různé skupiny obyvatel, neexistuje. Čím  širší působnost Státu je, tím více násilí a nevraživosti ve společnosti vzniká. Příkladem za všechny je státní školství. “Problém”, zda je v pořádku, aby dívky nosily ve školách šátky, co by se mělo vyučovat, kdy by se to mělo vyučovat a jakým způsobem by se mělo vyučovat, by vůbec neexistoval nebýt moci, která má snahu vše natřít jednou barvou a určit jednotná pravidla. Sociální dávky, různé “antidiskriminační” zákony a podobné pokusy o “umravnění” společnosti jsou pouze iniciací násilí ve společnosti v měřítku, kterému žádný “soukromý” agresor nemůže konkurovat.

Volby jsou dalším příkladem jednoho z nástrojů Státu k vytvoření napětí vedoucímu k iniciaci násilí ve společnosti. Existencí Státu a voleb je markantně omezena možnost lidí různých životních názorů a stylů, víry, sexuality, barvy pleti, apod. mírově koexistovat na určitém území. Většina lidí se totiž obává, že pokud nebudou volit svého zástupce, který pak násilně prosadí jejich preference u ostatních lidí, budou prosazeny preference jiných. Tato nešťastná a necivilizovaná situace je uměle vytvořena Státem. Ve skutečnosti by bez Státu mohly všechny skupiny mírově koexistovat a přitom se držet vlastních přesvědčení a preferencí, a to přesně tak dlouho, dokud by se nepokusily je násilně vnutit jiným.