Státní navigace a ekonomická kalkulace

Mises.cz: 07. května 2018, Urza, komentářů: 2

Všichni známe navigaci třeba od Googlu nebo jiné aplikace, které sbírají data svých uživatelů, čímž monitorují dopravní situaci (stojíte-li v zácpě s puštěnou navigací a sunete se krokem, Google z toho dovodí horší dopravní situaci). Ministr dopravy Dan Ťok se rozhodl, že stát je o něco větší big brother než Google, takže chce provozovat státní navigaci, která bude mít k dispozici více nafízlovaných dat (z kamer, mýtných bran a podobně; dále dokonce prý i od operátorů, což považuji za lehce bizarní), takže bude fungovat ještě lépe. A to chceme, ne? Inu, jak kdo.

Nejdříve ze všeho předpokládejme, že se nebudou dít žádné nepravosti s těmi choulostivými daty; řekněme, že nebude docházet k únikům, ať už záměrným či z nedbalosti. Dále přimhuřme oči nad tím obvyklým dvojím metrem: Jaké haló by asi způsobilo, kdyby operátoři prodávali data o poloze svých uživatelů nějaké soukromé firmě, která by je chtěla využívat třeba přesně za stejným účelem jako stát? Co kdyby si Google koupil od operátorů tato data s cílem vylepšit svou navigaci? To bychom považovali za naprosto nepřijatelné; ale když to dělá stát? To je přece v pohodě. Pomiňme i to, že se zde jedná více méně o nekalou obchodní soutěž, jelikož stát chce konkurovat volnotržním poskytovatelům navigace a využívat k tomu data, která oni nemají – a mít ani nemohou. A konečně očekávejme, že to celé bude nějakým zázrakem fungovat a nedopadne to jako všechny ostatní státní projekty, zejména ty v oblasti IT.

Ačkoliv by tohle vše bohatě stačilo k zamítnutí celého projektu zejména z etických důvodů, nemluvě o tom, že stát fakt nemá podnikat ani zasahovat do služeb uspokojivě poskytovaných již funkčním trhem a tohle rozhodně není žádná z úloh státu, kterou bývá jeho existence typicky obhajována jeho zastánci, v tomto článku se chci zabývat opomíjenou ekonomickou kalkulací.

Státní navigace má stát přes čtvrt miliardy korun a být o něco „lepší“ než ostatní navigace; a řekněme, že tentokrát už konečně vše vyjde a ona vážně bude fungovat lépe. Jenže stojí to za těch 270 milionů? Někomu asi ano, jinému třeba ne. Volnotržní řešení je celkem prosté: Buď chce někdo investovat svých 270 mega v naději, že je pak vydělá (a pokud ano, přinesl společnosti hodnotu vyšší nebo rovnou hodnotě spotřebovaných zdrojů; pokud ne, hodnotu ubere, ale sám sobě, protože on byl investorem – vlastně zaplatil za tu šanci, že to vyjde), nebo je investovat nechce, což je naprosto v pořádku – projekt nevznikne (nebo vznikne nějaká jeho levnější osekaná verze), protože o něj prostě nebyl takový zájem, aby vyvážil riziko (které samozřejmě může v případě potřeby podstoupit i více investorů, pokud by se jednalo o příliš velký projekt).

Ale jak to vyřeší stát? Pod hrozbou násilí vybere peníze, které investuje na základě toho, že zrovna rozhoduje někdo (v tomto případě Dan Ťok), komu se to líbí. I když pomineme, že případné selhání nenese žádnou osobní zodpovědnost, sám to neplatí a v sázce nemá skoro nic, zato je motivovaný se blýsknout před voliči čímkoliv dostatečně efektním, jeho hlavní problém je absolutní nedostatek informací, které jsou decentralizované a rozptýlené mezi lidmi. Zatímco investor vidí, zda se mu provoz takového projektu vyplácí, úředník to prostě neví, neboť všichni platí povinně z daní; i kdyby byla státní navigace „lepší“, nelze porovnat, zda to bude uživatelům stát za tu cenu. Centrální plánovač nemá jak zjistit, jestli náhodou neprovozuje projekt, jenž spotřebovává zdroje, kterých si lidé cení více než toho, co onen projekt poskytuje (soukromý investor v takovém případě krachuje).

Mimochodem to také krásně ukazuje, proč jsou k ničemu takové ty oblíbené řeči (zejména Pirátů; ale i mnoha jiných socialistů) o „transparentnosti“. Tím slovem se zaklíná celá řada politiků, je to hezká marketingová fráze, ale neřeší vůbec nic. Řekněme, že projekt navigace bude stát čtvrt giga; je to málo? Moc? Tak akorát? I když zakázka bude zcela „transparentní“ a řekněme, že se tam nebudou dít žádné levárny (ač mně jako programátorovi, který částečně vidí do cen různých IT zakázek, to připadá docela přepálené, leč to je teď irelevantní), stejně zjistíme maximálně to, že peníze neskončily v kapsách Ťoka a jeho kamarádů; kvůli nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování však absolutně nemáme šanci poznat, zda je o ten projekt takový zájem, aby lidé dobrovolně pokryli náklady. Kdyby totiž nebyl, znamená to, že utrácíme peníze za něco, co lidé až tolik nepotřebují; a protože žijeme ve světě omezených zdrojů, znamená to, že nezbude na něco, co potřebují více (každý realizovaný projekt totiž znamená, že něco jiného realizováno nebude).

A přesně to je důvod, proč by se stát neměl pouštět do podobných projektů; a vlastně ani do žádných jiných. Ať už dělá cokoliv, je prostě slepý bez tržních cen a dobrovolnosti zákazníků zaplatit či platbu odmítnout. I kdyby neexistovaly žádné další důvody – ať už etické nebo plynoucí ze zdravého rozumu – provozování státní navigace placené z daní nedává smysl už proto, že bez dobrovolných plateb nikdo netuší, jak moc si lidé této navigace váží v porovnání se zdroji na její provoz potřebnými.