Mises.cz

Mises.cz

Státní propaganda a brainwashing na (povinných) základních školách

Anarchokapitalisté často mluví o propagandě a brainwashingu na státních školách, jenomže málo kdy jdou do hloubky, protože věří, že se to rozumí samo sebou. „Paní učitelka nám řekla, že demokracie je nejlepší systém na světě a my tomu prostě věříme.“ Jenomže to není tak jednoduché.

Anarchokapitalisté často mluví o propagandě a brainwashingu na státních školách, jenomže málo kdy jdou do hloubky, protože věří, že se to rozumí samo sebou. „Paní učitelka nám řekla, že demokracie je nejlepší systém na světě a my tomu prostě věříme.“ Jenomže to není tak jednoduché. Nedávno mě zaujal tento komentář, který napsal marek28 na STOKÁCH. Cituji:

“Já osobně vůbec nesdílím ten názor, že za etatismus může školství. Imho to spolu vůbec nesouvisí, protože tomu je relativně nedávno, kdy se pro změnu ve školách učilo, jak je skvělý komunismus a socialismus a lidé tento režim stejně nakonec strhli. Sám si pak vůbec nevybavuju, že jsme se ve škole učili nějakou propagandu. Jasně, prvouka, občanka a tak, ale to byly nudné předměty, kde jsme se učili jen teorii jako kolik je poslanců, jak se dělí moc atd. Vůbec si nepamatuju, že by zaznělo něco o tom, jak je demokracie jediná správná a nejlepší na světě. Přesto z nás třída anarchokapitalistů nevyrostla a ze mě byl etatista jak poleno. Také mi v tom nesedí to, že člověk si nějaký světonázor formuje především na střední a vysoké škole, kde už ale tyto předměty vůbec nejsou a žádná propaganda se neučí ani formálně.”

Komentář, který reagoval na Urzovo video o etatismu, mi pomohl si uvědomit dvě věci. První je fakt, že celá řada lidí (včetně libertariánů) pochybuje o tom, že na školách skutečně probíhala nějaká propaganda a brainwashing a druhá věc je fakt, že o tom někdy pochybuji i já sám.

Vysvětlím…

Především je tu ten fakt, že děti velice často dělají opak toho, co se jim řekne, a autority moc neuznávají. I já si vzpomínám, že když jsem chodil na základní školu, náš vztah ke státu nebyl zrovna moc vřelý. Někteří si vyráběli z propisek tzv. "flusačky" a stříleli kousky papíru na portrét prezidenta (Klause), který visel vedle hodin. V hodinách občanské výchovy jsme často dělali - lidově řečeno - bordel. Místo slova "poslanec" se často užívalo slova "posr*anec" a pochopitelně nás vůbec nezajímala nudná teorie jako kolik je pos(r)lanců nebo kolik máme senátorů. Z tohohle úhlu by se mohlo zdát, že škola na děti nemá zase tak veliký vliv a rozhodně v nich neumí vzbudit zájem.

Takže částečně tu mezi mnou a marek28 panuje shoda.

Dále si nemyslím, že je propaganda státu zase tak moc propracovaná. Tým lidí pracující v reklamním oddělení v soukromé firmě by dal dohromady daleko účinnější a funkčnější metody, jak vymýt dětem mozek, kdyby chtěl. Stát dělá všechno špatně a propaganda není výjimkou. Takže třeba fakt, že ve školách visí prezidentův portrét, není zase tak sofistikovaný psychologický trik. Přesto to do jisté míry funguje - zvláště na dětech.

Když na zdi visí Klaus (jeho portrét), tak se nestane, že děti začnou milovat a uznávat Klause. Naopak, my všichni jsme na jeho adresu neustále vypouštěli jedovaté poznámky, protože jsme podobné chování viděli u svých rodičů i učitelů.

Jenomže zároveň ten portrét dělá ještě něco. Pepíček vidí, že tam nevisí jeho portrét. Ani Evička tam nevidí ten svůj. Vidí tam prezidenta. Petr a Evička podvědomě cítí, že jsou maličtí, nedůležití, nepodstatní. Prezident je oproti nim NĚKDO. Někdo, na kom záleží, a kdo je důležitý. Někdo, kdo nechodí po ulici jen tak jako obyčejný člověk, ale naopak - všude jezdí ve své prezidentské limuzíně s ochrankou.

Takže výsledek? I když děti nemají rády Zemana a Klause, nějakým způsobem cítí, že prezident sám o sobě je důležitá funkce, která si zaslouží naši úctu. Bez prezidenta to prostě nejde. Takový člověk je prostě potřeba a tečka. I kdybychom ho neměli rádi.

Každopádně zastávám názor, že více než konkrétní znalosti, kdy si děti pamatují, že "demokracie je nejlepší systém" a "prezident je důležitá funkce", si často pamatují hlavně emoce, které jsou s informací spojené. Obecně takto zřejmě funguje mozek. Tj. můžeme si třeba zapamatovat řadu čísel a později si ji vybavit. Ale obecně je větší šance, že ji zapomeneme. Oproti tomu - nějaký pocit se zapomíná těžko.

Někdy se mi stává, že třeba čtu knihu a narazím na určitou scénu. A najednou cítím nějaké napětí nebo úzkost. Proč tomu tak je? Protože ta scéna mi NĚCO připomíná, co se skrývá v mém podvědomí. Musím chvíli přemýšlet co. Někdy na to nepřijdu, tak to vzdám. Ale někdy si vybavím třeba nějakou nepříjemnou situaci, která se mi stala a je podobná té v knize, kterou čtu. Jak je vidět, konkrétní fakta si vybavím hůř než pocit, který mi skočí do hlavy téměř automaticky.

A podobně ve školách jsme učeni určitým pocitům, které nám předává učitel (ale i okolí).

Jsou slova a věci, která vnímáme pozitivně, a také jsou slova, která vnímáme negativně.

Malá ukázka pozitivních slov: Demokracie, prezident, zákon, lidská práva, Masaryk, Jan Hus, Karel IV, spravedlnost, svoboda, rovnoprávnost a tak dále.

A pak jsou tu negativní slova: Anarchie, nedemokratický, komunismus, bezpráví, Zikmund Lucemburský, Gottwald a tak dále.

Pochopitelně některá ta slova jsou tak vnímána zcela zaslouženě. Svoboda a spravedlnost se mají vnímat pozitivně. Bezpráví se má vnímat negativně. A tak podobně.

Co se týče třeba Jana Husa, o tom se učíme a jeho obraz je nám předkládán pozitivně. Mnoho lidí si nevybaví konkrétní fakta proč byl ten člověk "správnej", tj. co vlastně všechno udělal... Málokdo si vybaví, že zavedl háčky a čárky. Plno lidí si jistě vzpomene, že bojoval proti zkorumpované církvi a byl upálen... Detaily však nikdo moc nezná.

Téměř každý však vnímá jeho jméno pozitivně, protože si ze školy vybavují hlavně to citové zabarvení s jakým byl prezentován.

Stejně tak si plno lidí vybaví negativní pocit, když přijde řeč na Zikmunda, který nechal Jana Husa popravit. Pochopitelně by bylo zvláštní vnímat pozitivně někoho, kdo popravuje, i když v době, ve které žil, to nebylo nic zvláštního.

Pozitivně je třeba vnímán i Jan Žižka, který je někdy vykreslován téměř jako hrdina. Stejně jako Masaryk, o kterém si málokdo vybaví nějaký jeho konkrétní čin či politické rozhodnutí. Téměř každý ho však vnímá pozitivně.

Demokracie je vnímána výrazně pozitivně. Dokonce i já ji vnímám pozitivně, ačkoliv jsem její odpůrce a hlásím se otevřeně k anarchokapitalismu. Je to proto, že je toto slovo často pozitivně používané. Když moje kamarádka nedávno prohlásila "Zase chtějí zavést povinnou vojnu. To je nedemokratické!", souhlasil jsem s ní, že povinná vojna je špatná. A rozuměl jsem tomu, že nedemokratický myslí ve smyslu "proti svobodě". Na logické rovině jsem s ní nesouhlasil, ale na té pocitové jsem věděl, že mi sděluje negativní názor na vojnu, který sdílím. Díky tomu, že fakta jdou stranou a velení přebírají emoce, je pak velice těžké s tím pracovat.

Pak dochází k situacím, kdy lidé vnímají pocitově zcela jinak stejné věci. Tj. mají negativní vztah k Zemanovi, ale obecně pozitivní vztah k prezidentovi obecně. Slova "zákon, řád a vláda" vnímají pozitivně, ale negativně vnímají Babiše, Okamuru a Sobotku, kteří právě JSOU "zákon, řád a vláda". Snaží se pocitově vytvořit dojem, že je to "něco jiného", že je to nějaké abstraktní cosi, co stojí výš. Ne, že tyto věci jsou ve skutečnosti jen tito lidé.

Takže když to zjednoduším, škola nás hlavně naučí mít určitý pocit k určitým věcem. Samozřejmě se to děje i mimo školu. Rodiče nás to také učí a okolí zrovna tak. Ale jen ve školách nám předkládají hromadu informací zároveň a následně je citově zabarvují.

Článek bych rád zakončil ještě jedním příkladem, který podkládá moji tezi. Někdy, když někomu blízkému vysvětluji anarchokapitalismus, se zdá, že můj blízký kamarád tomu rozumí, dokonce to chápe. Chvíli se snaží předkládat nějaké argumenty a já je postupně vyvrátím a on uzná, že třeba mám v něčem pravdu. A pak se týden nevidíme a po tom týdnu kamarád tvrdí to samé, přesně to, co jsem mu před týdnem vyvrátil. Třeba jsem mu vysvětlil, proč demokracie není nejlepší systém na světě, jak si myslí, a on mi po týdnu zase vypráví třeba o tom, že Okamura je „ohrožením demokracie”.

Jak to? Jednoduše - jeho paměť fakta zapomene. Ale pozitivní pocit ze slova "demokracie" přetrvává...

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed