Středověký Island

Mises.cz: 03. února 2012, Jakub Skala, komentářů: 64

Středověký Island se v argumentaci na podporu svobodné společnosti příležitostně používá jako příklad relativně funkčního relativně anarchistického společenství. Moje motivace zabývat se tímto tématem tedy byla zřejmá. Předně bych ještě rád podotkl, že veškeré informace autoři textů, ze kterých jsem vycházel, čerpali ze Ság Islanďanů. Ačkoliv historici potvrzují poměrně velkou důvěryhodnost těchto knih, může být náš z nich poskládaný obrázek o islandské společnosti do určité míry zkreslený.

Vylodění

Historie Islandu se začíná psát kolem roku 870, kdy na ostrov připlouvají první kolonizátoři. Značná část jich pochází z Norska, kde právě nad většinou území usurpoval moc Harald Krásnovlasý. Podle jmen, staveb kostí a dalších indicií historikové soudí, že Nory při obsazování dosud neobydleného Islandu doplnili Dánové, Germáni, Britové a Irové. Norové pravděpodobně hráli v osidlování prim, ale přesné poměry jednotlivých národů není možno dohledat. Víme pouze to, že na ostrov připlulo okolo třiceti tisíc lidí. Vzhledem k tomu, že osadníci často cestovali s celým nebo alespoň většinou svého majetku, muselo směrem k Islandu podle mých výpočtů vyplout dobrých 500-700 lodí a to samozřejmě nevíme o četných výpravách, které vzhledem k možnostem tehdejších technologií nedopluly.

Bohužel noví Islanďané v této době ještě příliš neumí, nebo alespoň nemají při všem tom kolonizování čas, psát, a tak máme z období rané kolonizace jen málo informací. A to je škoda, protože podle mého názoru se jedná o období nejzajímavější. Co ale víme je fakt, že Islanďané byli pohané. Nejbohatší farmáři brzy začali stavět pro svoje bohy svatyně a chrámy, kam zpoplatňovali přístup pro ostatní farmáře (např. přístup do chrámu byl podmíněn nějakým měsíčním poplatkem). Často jsou těmito nejbohatšími farmáři bývalí kapitáni lodí, kteří přiváželi na ostrov osadníky, a tak se tito muži těší z mnoha důvodů všeobecné úctě. Logicky pak stojí při rozhodování sporů mezi farmáři, později jmenují členy poroty vlastních soudních dvorů. A ačkoliv nemají nad ostatními žádnou reálnou moc, začíná se jim v Ságách říkat náčelníci (a my se budeme držet zažité terminologie). 

Společenské instituce

Podle odhadů historiků začínají na Islandu počátkem 10. století vznikat dva druhy společenských institucí – Ping a Hreppur. Bohužel není zřejmé, kdy přesně se která instituce objevila, ale ze Ság vyplývá, že Pingy existovaly již před rokem 930 – později uvidíme, proč je to důležité.

Hreppur bychom si mohli představit jako takovou obdobu zdravotního a sociálního pojištění. Hreppury měly lokální charakter, každý farmář musel (není zřejmé od kdy a na základě čeho) být povinně členem nějakého Hreppuru a jakmile si nějaký vybral, nemohl svou volbu v budoucnosti změnit. V jednom takovém spolku pak muselo být minimálně dvacet rodin, patrně za účelem lepšího rozložení rizika. Farmáři se na instituci mohli obrátit ve chvíli, kdy utrpěli nějakou ztrátu (např. v důsledku nemoci jim pomřel dobytek, nebo jim vyhořela kuchyně,…) a mohli požádat o podporu ze strany dalších farmářů daného Hreppuru. Spolky se také staraly o sirotky a chudé žijící v dané oblasti. Farmáři do Hreppuru přispívali podle velikosti svého bohatství. Relativně malá velikost Hreppuru zajišťovala dobrý vzájemný dohled jednoho farmáře nad druhým a zabraňovala problému černých pasažérů. Z mého pohledu byla ovšem zajímavější instituce druhá, Ping.

Jako všude, kde existují lidé a vzácnost ekonomických statků, se i na Islandu objevují spory (čestné i méně čestné) pramenící z běžných lidských interakcí. A voilà na světě je Ping. Ping byla společenské instituce sloužící jako místní shromáždění a soudní dvůr. Pingu formálně předsedal náčelník, ačkoliv neměl o nic větší nebo menší pravomoc než svobodní lidé.[1] Ping nebyl spjatý s pevným územím, v jedné osadě tedy mohly existovat dva nebo i více Pingů. Náčelníci v daném Pingu jmenovali porotce, a za svoje právní služby potom vybírali poplatky. Můžeme samozřejmě logicky odhadovat, že i Pingy byly víceméně lokálního charakteru. Málokdo by asi cestoval přes celý Island, aby získal rozhodnutí ohledně sporu se sousedem o kus potoka.

Pozice náčelníka v daném Pingu mohla být volně koupena a prodána. Ale být náčelníkem samo o sobě nic neznamenalo, prostým zakoupením funkce se farmář nestal respektovaným členem společnosti. Náčelník, aby mohl vykonávat svoje funkce (jmenování poroty soudu, příp. i přidružené funkce jako vymáhání soudních rozhodnutí, atp.) a vydělávat si tak na živobytí, potřeboval farmáře, kteří budou „následovat“ právě jeho. A tak se náčelníci museli snažit přilákat co nejvíce farmářů. K tomu mohli používat tradiční pomůcky konkurenčního boje jako je nižší cena nebo vyšší kvalita poskytovaných služeb, nebo zlevnění dalšího produktu, který poskytovali, a tím byl vstup do jejich vlastních chrámů. Později uvidíme, proč je tato skutečnost důležitá.

Farmáři si mohli náčelníka svobodně vybrat a tak si určitě nevybírali někoho, kdo jmenuje zaujatou porotu, nedokáže vynucovat tresty a odškodné nebo neurčuje výši odškodného dle platného práva. Později bylo stanoveno, že přejít mezi jedním a druhým náčelníkem mohou farmáři jen jednou za rok.

Z pramenů plyne, že Islanďané se řídili (stejně jako tradičně Somálci) obyčejovým právem. Třiceti šesti členná porota rozhodovala pouze o vině či nevině obžalovaného, výši kompenzace (nebo ve vážnějších případech vyhnání ze země) udávalo obyčejové právo. Vzhledem k tomu, že různí osadníci pocházeli z různých krajin, dá se usuzovat, že v této době jednotlivé Pingy soudily podle práva země, odkud pocházeli jeho členové, nebo podle nějaké kombinace práv původních domovských zemí kolonizátorů. Stejně jako u Somálců v současnosti i na Islandu hrálo při soudních sporech v případě, že došlo k nějakému porušení vlastnických práv, hlavní roli odškodnění a nikoliv trest. Ať šlo o krádež, ublížení na zdraví nebo vraždu místní právo se vždy především snažilo odškodnit oběti, nikoliv trestat zločince. Ve vážnějších případech mohli být zločinci odsouzeni k vyhnání ze země.

V případě, že byl někdo příliš chudý, než aby si mohl dovolit platit za soudní spor či za vynucování rozsudku, mohl dotyčný prodat svůj nárok na odškodnění třetí straně. Třetí strana se pak mohla soudit nebo vymáhat odškodné, jako by sama byla původní obětí. Tím bylo zaručeno, že bohatým nebudou procházet zločiny spáchané na chudých, jak často namítají odpůrci soukromé justice.

Rozhodování sporů uvnitř jednoho Pingu (tj. mezi farmáři, kteří si zvolili jednoho stejného náčelníka) tedy mohlo probíhat poměrně hladce, jak ale na spory, které se vedly mezi lidmi z různých skupin? Pro tyto případy Islanďané vytvořili Vorping. Vorping byla instituce podobná Pingu s tím rozdílem, že se na ni scházeli tři náčelníci a jejich „následovníci“ a následně mohly probíhat soudní líčení mezi farmáři z těchto třech Pingů. Vorpingy pravděpodobně vznikaly opět na lokální bázi, protože můžeme předpokládat, že nejvíce vně-skupinových sporů měli farmáři se svými nejbližšími sousedy. To mohlo pokrýt většinu soudních sporů, ale jistě ne všechny. A tak vznikly i Fjórðungsþingy, další úroveň soudů, kde se tentokrát scházelo devět náčelníků se svými následovníky a fungovaly stejně jako soudy na nižší úrovni.

Začátek konce

Jak postupně rostl počet obyvatel na ostrově, rostl i počet sporů a situace několika právních systémů (Norská, Britský, kombinovaný,…) musela být značně nepřehledná. Stejně tak prozatím neexistuje vyšší instituce než Fjórðungsþing a tak roku 930 dělají Islanďané osudovou chybu a svolávají první všeobecné shromáždění, Alping. Nově vytvořený Alping měl dvojí funkci – zaprvé sloužil jako právní koncil (tj. legislatura) a zadruhé jako nejvyšší soud. Jinými slovy Islanďané právě založili svůj stát a ustavili vládu.

Vzhledem k tomu že z období před rokem 930 nemáme příliš mnoho informací, můžeme se pouze dohadovat, proč se Islanďané rozhodli takto a nikoliv jinak. Mně osobně se zdá nejlogičtější, že prostě přejali model zažitý odjinud, aniž by se snažili vymýšlet alternativní řešení.

Roku 930 tedy vzniká vlastní islandské právo, které Islanďané nazvali jednoduše „Naše právo“. Mezi lety 930-65 Islanďané Naše právo dolaďují a po roce 965 zůstává až do pádu Islandu roku 1263 víceméně beze změn. Naše právo muselo být nejen na svoji dobu neuvěřitelně kvalitní a univerzální, jestliže vydrželo téměř tři sta let bez výrazných změn. Jediným státním zaměstnancem na Islandu se stává tzv. Mluvčí práva, který je volen na tři roky a jeho úkolem je za tuto dobu jednou zopakovat všechny zákony a každý rok zopakovat ústavu (právo tedy stále ještě není psané).

Touto dobou je také Island rozdělen na čtyři části a každá část může mít maximálně devět náčelníků (jedna oblast nakonec z důvodu vyššího počtu obyvatel získá ještě tři další náčelníky). Alping tedy efektivně omezuje konkurenci mezi soudci. Chyba, za kterou Islanďané draze zaplatí.

Systém soudů (Ping, Vorping, …) i nadále přes drobné technické změny funguje víceméně stejně. Alping se schází jednou za rok na čtrnáct dní a slouží jako nejvyšší soud, později vzniká nejvyšší soud jako samostatná instituce. Náčelníci mají reprezentovat svoje následovníky na Alpingu při prosazování změn v zákonech. Ke každé změně zákona má potom každý svobodný člověk možnost vznést během následujících třech let kritiku, nicméně záznamy, co se v takových situacích reálně dělo, nejsou.

Kam nemůže čert, nastrčí misionáře

Roku 1000 přijímá Island rozhodnutím Alpingu křesťanství jako oficiální náboženství. Pohanství není zakázáno, ale jsou zakázány pohanské chrámy. Většina těchto chrámů, které jsou prozatím vždy soukromé a povětšinou v rukou náčelníků, je předělána na kostely. Kšeft je kšeft.

Během následujícího století začíná narůstat moc náčelníků, kteří postupně tahají za delší a delší část lana. Nás to samozřejmě nemůže překvapit, protože tam kde je soudní moc nad ostatními svěřena jednomu nebo jen několika lidem nezbytně dojde k zneužívání monopolního postavení.

Roku 1096 zatloukají náčelníci další pořádný hřebík do rakve Islandu, když ustavují první daň. Daň se platí jednou ročně ve výši 1% z celkového majetku a je použita na tyto účely – 25% dostává církev, 25% místní kostel, 25% místní kněz a 25% dostanou chudí prostřednictví Hreppuru. Ze Ság je patrné, že farmáři byli proti této dani, nicméně nemohli proti ní nic moc udělat. Náčelníci měli v tuto chvíli společně s církví (což se mnohdy prolínalo) v rukou příliš velkou moc. Náčelníkům a církevním hodnostářům se také často dařilo díky své pozici daním vyhýbat. Nic nového pod sluncem.

Jistě si pamatujete, že náčelníci patřili mezi významné majitele kostelů a všechny kostely v této chvíli byly stále v soukromých rukou. Církev jako taková zatím žádné kostely nevlastnila. Co z toho pro náčelníky plynulo? Čím více kostelů budou držet, tím více peněz z daní dostanou.

Koncentrace moci a rozpad

Nově zavedená daň měla na svědomí ještě větší koncentraci bohatství v rukou církevních hodnostářů a náčelníků. Daň přislibovala majitelům kostelů pravidelný a státem posvěcený přísun bohatství téměř bez námahy, což vedlo ke sporům o území, které příslušely jednotlivým kostelům. Koncem 11. století si vzhledem ke svému monopolnímu postavení si začínají náčelníci vykládat právo prakticky jak se jim zlíbí, dokud se na daném výkladu všichni shodnou.

Výsledkem toho všeho jsou snahy náčelníků získat do svých spárů více kostelů, více následovníků a více náčelnických pozic. "Větší náčelník" byl jednoduše člověk, který měl více náčelnických pozic. První takový případ se objevil počátkem 11. století, jak ale rostla motivace hromadit náčelnické pozice, zmenšovala se i diverzita náčelníků. Nakonec bylo na celém ostrově pouze pět Větších náčelníků, kteří si rozdělili pozice dřívějších 39 náčelníků. V tuto chvíli začínají Větší náčelníci budovat malé armády a snaží se zmocnit dalších náčelnických pozic hrubou silou.

Období těsně před zánikem svobodného Islandu bývá považováno za divoké s vysokým počtem vražd a násilí. O jak velké násilnosti šlo? Podle odhadů za posledních 50 let před rozpadem zemřelo násilnou smrtí 350 lidí, při 70 000 obyvatelích to činní 7 mrtvých na 10 000 obyvatel ročně, to zhruba odpovídá procentu zavražděných a neúmyslně zabitých lidí dnes. Jedním z důvodů relativně nízké míry násilností v období, které někteří označují za občanskou válku, byla odpovědnost za tyto prohřešky. Vražda byla na Islandu stále vraždou, ať se jednalo o opileckou potyčku nebo válečné tažení. Zatímco dnes jsou oslavováni vojáci, kteří zabili co největší množství nepřátel, na Islandu museli být pozůstalí obětí odškodněni i ve válce.

Situace se neustále zhoršuje a roku 1263 nakonec souhlasí všechny čtyři části ostrova s připojením Islandu k Norsku a ten se tak stává jeho součástí.

Závěr

Úvodní kapitola dějin Islandu trvala téměř čtyři sta let a po celou dobu na tomto ostrově fungovala soukromá výkonná moc a relativně soukromá (především v prvních dvou stech letech) moc soudní. Jestliže tyto služby mohly soukromě fungovat na Islandu před tisíci lety, není nejmenší důvod, aby nemohly fungovat i dnes.

Je také třeba dívat se na Island v kontextu doby. Zatímco v té době Evropa vysílala jednu křížovou výpravu za druhou a pobíjela se navzájem ve snaze uchvátit tu a tam kousek území, Islanďané relativně mírumilovně budovali svoji civilizaci.

Skutečný anarchokapitalismus na Islandu nikdy nebyl a nemůžeme tedy ani hovořit o jeho úspěších nebo selháních. V oblastech, ve kterých fungoval volný trh, se dařilo poskytovat požadované služby. Na druhou stranu musíme poukázat na selhání státních zásahů jednak při omezování počtu náčelníků a jednak při zavádění daně z majetku určenou ze tří čtvrtin pro církev. I ten nejminimálnější stát, který si snad lze představit, se nakonec zvrtnul do dnešního obřího státu.

[1] Což, pokud jsem pochopil správně, byli muži. Ženy, děti a otroci taková práva neměli, muži rozhodovali za ně.

Reference:

David Friedman - Vynucování soukromého práva, středověky Island a liberalismus

Birgir T. R. Solvason - ORDERED ANARCHY, STATE, AND RENT-SEEKING: THE ICELANDIC COMMONWEALTH 930-1262