Svoboda se nedává, svoboda se bere

Mises.cz: 27. března 2026, Urza, komentářů: 0

Světové dění se poslední dobou mění v groteskně smutný cirkus; sledovat Trumpa, Putina, Chámeneího či Netanjahua (a ten výčet zdaleka není kompletní) by mohla být braková zábava na úrovni telenovely, kdyby výsledkem jejich zvrhlých her nebylo tolik mrtvých, zmrzačených, znásilněných a jinak poškozených. Důsledky válek do české kotliny dopadají naštěstí celkem mírně v podobně zvýšené ceny pohonných hmot či záminky pro (především tu minulou) vládu k omezování svobody slova; v jiných částech světa takové štěstí nemají – platí totiž cenu krve.

Co s tím většina z nás dělá? Hájí nebo haní někoho z nich – z „těch nahoře“; a věří, že řešením je hrát tu jejich hru, dávat jim pozornost a nekonečně rozebírat, jak dementní či geniální jsou, aby je udrželi na jejich postech nebo naopak vystřídali jinými vládci. Hraje Trump geniální geopolitické 4D šachy, nebo ráno netuší, co udělá večer? Je Zelenskyj ten médii vykreslovaný hrdina bojující proti zlu, nebo kryl během války korupci svých lidí? Brání Netanjahu Izrael před reálnou hrozbou vyhlazení, nebo chce vyhubit všechny Palestince jako krysy? Přináší Si efektivní vládu a spásu čínskému lidu, nebo jde o autoritářského diktátora porušujícího lidská práva? Na lokální scéně si vystačíme s Babišem, Pavlem, Turkem, (dříve) Fialou… Vybíráme si své strany, fandíme jim jako Spartě nebo Slávii; a cítíme se při tom oduševněle, protože to není žádný blbý fotbal, ale ty opravdu podstatné problémy současnosti a celého lidstva. Každá pozornost, kterou těmto vůdcům (kolektivně) dáváme, upevňuje jejich pozici; jsou důležití, na jejich rozhodnutích by mělo záležet, takže je přirozené a samozřejmé plnit jejich vůli, zákony a žít podle pravidel jejich institucí.

Když člověk tuhle hru odmítne hrát, ať už házením papírků do uren nebo jinak, je hned označen za nepraktického idealistu a naivního snílka, protože jsme přece teď a tady, nežijeme v ideálním světě, takže „musíme“ přistoupit na tuhle hru a snažit se „vylepšit stav“ (volbou „menšího zla“). Právě na tom stojí celá ta iluze – kdo nehraje, je přece blázen; a přesně toto uvažování dává sílu těm na začátku uvedeným (a dalším); jednoho drží u moci víra v Alláha, dalšího v Boha, jiného zase v Matičku Rus a toho nejsilnějšího víra v demokracii. Velice výstižná mi pro to přijdou slova, která s oblibou používá jeden můj známý: „The same shit, just different asshole.“

Hlavní problém není ve vůdcích (ať už těch současných nebo minulých – od Nera s Caligulou přes Čingischána až po Hitlera se Stalinem); takoví tu budou vždycky. Typicky to ani nejsou oni, kdo podřezávají krky, vypalují města, mačkají spouště či odpalují rakety – mají na to své poslušné, vycvičené a oddané vrahy. Někteří z těch vrahů jdou přímo za svým vůdcem, což je méně časté; daleko horší i běžnější však je, když jsou oddaní institucím, kterým věří. Nejenže nemají problém doplout na druhý konec světa a vraždit tam lidi, které neznají; ještě navíc to považují za nějakou ctnost – často cítí, že dělají něco dobrého. Nemusejí ani souhlasit s rozhodnutím svého vůdce, přesto to pro ně není důvod nejít vraždit; byli vychováni k poslušnosti – vnímají jako svou přednost, když vraždí i na základě rozkazů někoho, s kým nesouhlasí, protože jsou přece vojáci – mají konat, ne pochybovat.

Poslední dobou tváří v tvář válkám začíná i spousta libertariánů otáčet a říkat, že je důležitá „důvěra v instituce“ – když jsou ruští vojáci na Ukrajině a hybridní válka i tady, není prý čas na anarchismus, je třeba být praktik. Zapojit se do té jejich hry. Odložit ideály. Čím víc ovšem vnímám dnešní dění, tím ostřeji nesouhlasím. Právě teď, když se svět mění v sud se střelným prachem, je čas na anarchismus, respekt a říkání #ne_poslušnosti. A to není jen idealismus; jde zároveň i o ten nejtvrdší pragmatismus…

Navzdory demokratické iluzi volič nerozhoduje, kdo (ne)začne válku (nemá-li vhodné záznamy z Epstein files); každý jednotlivý hlas se prostě ztratí v zaokrouhlování – ještě nikdy žádný hlas v ČR nebo na Slovensku nerozhodl ani o jediném křesle v parlamentu či senátu. Jen jednou v celé historii lidstva takový hlas rozhodl o tom, kdo bude vládnout – stalo se to v roce 1961 na Zanzibaru. Kdo tedy nevolil před pětašedesáti lety na těchto afrických ostrovech, mohl kdykoliv k volbám jít, nejít, hodit to komukoliv jinému (či vůbec nikomu) – a vládli by mu titíž politici. Toto konstatování faktů se často lidem hrubě nelíbí; chybně to přirovnávají ke sbírkám, kde se z malých příspěvků vybere velká částka (jenže tam nedochází k zaokrouhlování), případně namítají, co by se stalo, kdyby si tohle řekl každý (což není relevantní, jelikož rozhodují pouze o svém hlasu, nikoliv o hlasech „každého“).

Pointa pochopitelně není, jestli lidé chodí (či nechodí) k volbám; to dohromady moc nic neřeší (ani neříkám, ať nechodíte, jen je to dle mého názoru nepodstatné). Problém spatřuji v tom úsilí vyplýtvaném na snahy měnit stát a politiky (a nemusí jít jen o volby, mohou to být třeba i demonstrace na Letné); nejenže tím využíváme tvůrčí energii ke změně společnosti extrémně neefektivně (ne že by nikdy nešlo dosáhnout dílčích úspěchů, ovšem za obrovskou cenu – a každá akce má své náklady obětovaných příležitostí), ale především tak krmíme ten centralizující kolos i jeho papaláše tím, co (spolu s penězi) potřebují nejvíce – a totiž pozorností. Víru, že cesta ke svobodě vede skrze interakce s nimi, považuji za jednu z nejnebezpečnějších zkratek k nesvobodě; přesvědčení, že je možné (kohokoliv) požádat o svobodu a on nám ji může milostivě dát, když to uděláme dostatečně dobře, nás samo o sobě drží v jeho područí a činí nás nesvobodnými.

Jak jsem psal výše, není to jen idealismus; mluvím zároveň i o tom nejtvrdším pragmatismu – nedává smysl žádat (třeba zákonodárce) o svolení svobodně žít, protože jde o (časově i energeticky) náročný podnik s nejistým výsledkem (nemluvě o dopadech na náš vnitřní svět a charakterovou integritu, již mohou hodnotové kompromisy postupem času rozložit). Můžeme dělat něco mnohem lepšího – začít měnit své životy a nazírání na svět, odmítnout politiku, poslušnost, vedení i vůdce, čímž si otevřeme dveře k nacházení cest ke svobodě, které by nás předtím ani ve snu nenapadly. Za daleko pragmatičtější než snažit se zákony měnit, považuji nacházení způsobů, jak je pro vlastní potřeby vhodně ohýbat, obcházet, porušovat či ignorovat; získané dovednosti pak můžeme sdílet s ostatními – a ti nás mohou následovat, pokud uznají za vhodné, čímž můžeme měnit i celou společnost dle mého názoru mnohem efektivněji než volbami. Má to ještě navíc tu nespornou výhodu, že na potenciální chyby doplácíme jen my sami a ti, kdo se dobrovolně rozhodli jít stejnou cestou; za omyly politiků naopak platí všichni.

Nejsem pacifista (málokdy vyjdu ven neozbrojený), uznávám potřebu a legitimitu obrany (někdy i koordinované), jen nejsem ochoten dát komukoliv bianko šek s příslibem slepé poslušnosti (i do budoucna); proto bych nikdy dobrovolně nevstoupil do žádné organizace založené na dlouhodobé absolutní subordinaci pro libovolný úkol bez možnosti si rozhodnout, kterých misí (a hlavně celých válek) se mám zájem účastnit. Snižuji tím riziko přežití pro sebe, své okolí, další lidi či celou civilizaci? I kdyby tomu tak bylo, coby jednotlivec je snížím beztak jen nepatrně (pokud vůbec); především se však odmítám vzdát svobody pro (iluzi) bezpečí. Jenže co kdyby jako já uvažoval každý? Nulová volební účast, žádní politici, žádné armády – to přece není tak zlé, nebo ano? Samozřejmě nepředpokládám, že tak každý uvažovat začne, ani to od nikoho neočekávám; svou cestu však považuji za přinejhorším neškodnou pro zbytek společnosti, přičemž čím více lidí se jí vydá, tím složitější bude vyvolávat či vést války (a vlastně i vládnout).

Bereme-li poslušnost jedinců jako výchozí předpoklad, veškerou vinu můžeme snadno připsat vůdcům (těm výše uvedeným i spoustě dalších); to je do jisté míry jednodušší – víme, kdo za všechno zlé mohl, což byl nějaký psychopat, úplně jiný člověk než my, kteří čteme tento text. Osobně jsem však přesvědčen, že každý nese plnou odpovědnost za své jednání, a tak nelze vojáka (pokud narukoval dobrovolně) vyvinit z vražd, které spáchal, protože „jen poslouchal rozkazy“; Ted Bundy neudělal v mých očích nic horšího než američtí námořníci, kteří 28. února odpálili Tomahawk na dívčí školu v Minabu. Proč máme tendenci jednoho vraha odsuzovat, zatímco jiné vyviňovat (či dokonce oslavovat)? Jednak proto, že jsme k tomu odmalička vedeni (zejména ve školách, ale i pak formováni celou společností); ale také proto, že Teda Bundyho si lze snáze představit jako „toho psychopata“ (podobně jako různé světové vůdce), zatímco ti vojáci jsou „obyčejní lidé“ – trochu víc jako my. Kdybychom vraždící příslušníky armád vnímali stejně jako jiné vrahy, nejspíš by pro nás začaly být relevantní různé otázky týkající se poslušnosti: Skutečně „musím“ dělat vše, o čem si myslím, že musím? Doopravdy se „nemohu“ projevovat autenticky, abych nepřišel o práci, přátele, reputaci, klienty? Vážně „nesmím“ něco udělat jen proto, že mi to zakazuje zákon? Opravdu žiju dle svých hodnot, nebo dělám kompromisy, protože nevidím jinou cestu?

Máte-li jasno, že nechcete nic měnit, je to v pořádku; každý sám je nejlepším odborníkem na svůj vlastní život – mým cílem není nikoho k ničemu tlačit. Pokud však v tom, co píšu, spatřujete nějaký smysl (byť třeba úplně nesouhlasíte), budu rád, když se sami za sebe rozhodnete číst dál – napsal jsem knihu o praktické cestě ke svobodě pomocí prostředků dostupných každému z nás; vycházím ze zkušeností vlastních i zprostředkovaných – asi dvacet let se pohybuji na české libertariánské scéně, kde jsem poznal spoustu zajímavých lidí, pro které je svoboda základní hodnotou, a tak čerpám i z jejich příběhů – některé z nich v knize přímo popisuji. Věřím, že na jejích stránkách může každý najít alespoň něco, o čem nevěděl a co může jeho život posunout trochu blíž svobodě; nemusíte být anarchisti (ani k tomu aspirovat), abyste z těch myšlenek mohli čerpat. Celý projekt má velký úspěch – připojit se k němu můžete (už jen pár dnů) na Startovači, knihu si předkoupit, podpořit, případně do ní nechat zvěčnit své jméno či vzkaz čtenářům; sám se vzdávám nejen autorských práv, ale i jakéhokoliv zisku – vybrané peníze budou bezezbytku použity k šíření myšlenek svobody.