Svoboda slova?

Mises.cz: 09. srpna 2015, Urza, komentářů: 5

Naše děti se ve státních školách učí (ačkoliv přesnější výraz by byl „jsou indoktrinovány“), že žijeme ve společnosti, kde máme svobodu slova; totéž se lze dozvědět z médií, od politiků a skoro je to už jedna z těch věcí patřících do kategorie „to přece ví každé malé dítě“. Na adresu režimu, který v této zemi existoval před rokem 1989, se často můžeme doslechnout, že tehdy svoboda projevu nebyla, lidé mohli být za projevení svých názorů perzekuování, což je otřesné, zatímco dnes…

…jak je tomu dnes? V současnosti svobodu slova přece máme, tedy až na pár naprosto pochopitelných výjimek, protože určité názory jsou přece jen nebezpečné, ergo by nebylo správné, kdyby mohli lidé veřejně hajlovat, popírat holokaust a podobně. A kdo rozhodne o tom, které projevy jsou nebezpečné? Státní moc, samozřejmě, kdo jiný. Což se od minulého režimu liší jak přesně? Inu, principiálně vůbec nijak; rozdíl je jen v tom, které konkrétní názory považuje ta či ona politická reprezentace za nebezpečné a jaké množství lidí tyto postoje zastává: Zatímco dříve mělo nějaké „zakázané názory“ celkem velké procento lidí, dnes už je jich jen hrstka. To však na věci nic nemění, protože svoboda slova prostě buď je, nebo není — neexistuje nic jako „částečná svoboda projevu“, neboť to, že se smějí říkat ty „dobré“ a schválené věci, není žádným smysluplným měřítkem; tím jsou naopak právě situace, kdy se někdo veřejně hlásí k těm myšlenkám, které stát označil za nebezpečné. A máme-li dva režimy, jejichž přístup ke svobodě slova se liší jen tím, že každý zakazuje něco jiného, nelze o nějaké svobodě mluvit ani v jednom případě; jak velké procento obyvatelstva „zakázané názory“ zastává, má vliv pouze na míru dopadů této nesvobody, ale v žádném případě to z ní nedělá svobodu.

A bohužel tam, kde svoboda projevu není, je poměrně snadné posouvat mantinely toho, co je ještě povolené a co už dovoleno není; ač bych nerad maloval čerta na zeď, dle zpráv z poslední doby se obávám, zda náhodou nedochází k systematickému utahování šroubů i v této oblasti. Důvodem by mohlo být například sluníčkové šílenství, v rámci kterého si někteří připravují živnou půdu pro umlčování svých odpůrců v otázce imigrace, čemuž by svědčilo i to, že některé případy se tohoto tématu skutečně týkají. Pojďme ale začít od začátku:

Komunista Michal Kesudis asi před rokem vyjádřil na Internetu svůj vděk afghánským odbojářům, kteří zabili čtyři české vojáky, že nás těch šmejdů zbavili; celkově toho napsal povícero, vše ve smyslu, že si dotyční smrt zasloužili a že svět bude bez nich lepší. Navzdory deklarované svobodě slova s dotyčným probíhá soudní proces a hrozí mu až tři roky vězení; a to by snad ani nebyl pořádný soud, kdyby v něm nefiguroval pseudoznalec, o jehož úrovni si můžete udělat obrázek z následujícího rozhovoru během přelíčení:
Obhájce Michala Kesudise: „Odkud je text ve vašem posudku?“
Soudní znalec: „Různě. Z Wikipedie.“
OMK: „Proč tedy není uvozen uvozovkami, když jde o citaci?“
SZ: „Nevím, to je asi moje chyba.“
OMK: „Wikipedii považujete za relevantní zdroj pro znalecký posudek?“
SZ: „Navíc hodně čtu. Různé autory…“
OMK: „Proč ale v posudku píšete o islámu, Talibánu, Al Kajdě a navíc jsou tato slova podtržena, když můj klient tato slova nikde nepoužil?“
SZ: „Zadavatel posudku to po mně chtěl.“
OMK: „Odkud víte, že v inkriminovaný den došlo k trestnému činu?“
SZ: „Z policejní zprávy.“
OMK: „Kolik bylo obětí?“
SZ: „Nevím.“
OMK: „Civilní?“
SZ: „Asi 15. Nebo 10.“
OMK: „Vyšetřoval to někdo?“
SZ: „Nevím.“
OMK: „Jak tedy víte, že pachatelem byl Talibán nebo Al Kajda?“
SZ: „Kdo jiný?“
Krom absurdity takového procesu je tu ještě jeden zajímavý moment; když byl Michal Kesudis tázán, zda svých výroků lituje, odpověděl, že zvolil nevhodnou formu, ale za obsahem sdělení si stojí. Co tedy stát po dotyčném chce a jakou zprávu předává všem ostatním? Že jsou-li jejich názory z hlediska establishmentu nevhodné, mají si je nechat pro sebe a nezveřejňovat je; dokonce ani skrze internetové diskuse. I já jsem napsal o dané kauze článek, ve kterém smrt vojákům sice nepřeji, ale též jsem je označil za invazní síly v cizí zemi a příliš valné mínění o nich nemám, stejně jako o celé armádě i státu; dočkám se též ve svém životě toho, že mé názory budou státem označeny za „nebezpečné“? A co vy, vážení čtenáři, které vaše názory budou cenzurovány či —ještě hůře— autocenzurovány?

Jakási fanatická islamobijkyně z Jindřichohradecka s pevnou (a v dnešní době velmi populární) vírou v účel světící prostředky vypustila asi před měsícem po Internetu hoax, že devadesát uprchlíků podřezalo zemědělská zvířata jejímu sousedovi a následně zabrali jakousi nemovitost; za tuto zprávu hrozí dotyčné dva roky vězení. Ačkoliv její jednání bezpochyby zaslouží opovržení, státní perzekuce je bohužel jasným důkazem, že svoboda slova prostě a jednoduše v ČR není; jak už jsem psal výše, svoboda projevu neznamená jen to, že lidé smějí říkat věci přijatelné, ale spočívá právě v tom, že každý smí veřejně prezentovat i sdělení naprosto nepřijatelná, lživá, hloupá, manipulativní, odsouzeníhodná, „protispolečenská“, nechutná či zavádějící. Námitka, že takové zprávy mohou být i potenciálně nebezpečné, když se toho chytne nemyslící dav (což je i celkem reálné, neboť takové davy kolem sebe některé zrůdy v souvislosti s imigranty záměrně vytvářejí), je sice pravdivá, leč irelevantní: Jednak proto, že proti takovým nesmyslům můžeme bojovat pravdou (vím, že je to někdy těžké, leč věřím, že principiálně možné a správné), ale především zcela bez ohledu na hodnocení správnosti perzekuce za takový projev nelze konzistentně na jednu stranu proklamovat svobodu slova, avšak zároveň na stranu druhou omlouvat trestání lidí za jen to, že něco napíší; i kdybychom se nakrásně shodli, že dotyčná potrestána být má (s čímž jednoznačně nesouhlasím), nelze se zároveň tvářit, že je tu nějaká svoboda, neboť je třeba si vybrat: buď tu máme svobodu slova (pak ale netrestáme ty, kdo říkají něco, co se nám nelíbí), nebo tresty pro lidi, kteří říkají nebezpečné věci (pak se ale nemáme žádné právo označovat za společnost se svobodným projevem), obojí mít prostě nemůžeme.

Před několika dny vyvěsili fotbaloví fanoušci z Jablonce nad Nisou na stadionu v průběhu zápasu transparent zobrazující podivnou (možná jakoby vikingskou) bojovnici, kterak vykopává z Evropy islámské prase s Koránem; vedení klubu se vyjádřilo ve smyslu, že se jednalo ze strany fanoušků o podraz, neboť plakát jim prý schválili v nějaké jiné verzi (bez Koránu a narážek na islám), jež se pak dočkala ještě nějakých úprav. Dobrá, má-li stadion majitele či pronajimatele, jenž tam stanovil nějaká pravidla ohledně plakátů (například jejich schvalování), která však byla fanoušky porušena, není nic proti ničemu, bude-li tento požadovat odškodnění; nic takového se však neděje, neboť policie, která se ihned do celého případu vložila, vyšetřuje trestný čin podněcování nenávisti vůči skupině osob, nikoliv provinění fanoušků vůči majiteli (otázkou zde ještě zůstává, zda smyslem pravidel klubu není jen vyhnutí se státní buzeraci v případech podobných tomuto).

Populistu Okamuru a antisemitu Bartoše údajně popotahuje policie za jejich projevy na demonstracích, už museli podávat vysvětlení; ačkoliv těm dvěma nevěřím ani nos mezi očima, toto mi celkem věrohodné připadá, neboť i mě už uniformované opice kvůli mým textům otravovaly, ač mé názory nejsou z hlediska establishmentu zdaleka tak kontroverzní jako v případě výše zmíněných pánů. Jistě, podání vysvětlení ještě není z hlediska našeho právního systému trest, jde vlastně jen o mírné obtěžování, avšak zároveň je to poměrně jasná výzva k autocenzuře; svoboda projevu bohužel netrpí jen tehdy, kdy je mluvčí za svá slova odsouzen k nějakému trestu, nýbrž i v případech, že mu něco takového jen hrozí a je mu potrestáním vyhrožováno. Z hlediska establishmentu je v podstatě výhra dotlačit lidi k autocenzuře, neboť tak je možné svobodu slova omezovat a zároveň zachovávat iluzi její existence, takže i při relativně malém počtu reálně potrestaných může být efektivně umlčených řádově více.

Podobného efektu bylo dosaženo i v kauze šibenic pro údajné vlastizrádce na antimuslimských demonstracích; ačkoliv proti nim policie tenkrát nezasáhla a tato inakce byla i zpětně posouzena jako správná, pokusy ministra vnitra Milana Chovance o kriminalizaci takového jednání vedly k tomu, že organizátoři následujících demonstrací prosili účastníky, aby si s sebou šibenice kvůli možné reakci ze strany policie nebrali (toho jsem byl sám svědkem na fórech, kde se tyto demonstrace organizovaly). Rozhodně jsem dalek toho, abych jakkoliv podporoval tento šílený hon na takzvané vlastizrádce, leč žádný soudný člověk snad nemůže vystavování šibenic za daných okolností chápat jako plánování útoku na kohokoliv; ne že by zrůdy jako třeba Bartoš nechtěly například vážně zavírat lidi do koncentráků, k tomu on se zas sám hrdě hlásí a přiznává, na druhou stranu je dlouhá (a často nekonečná) cesta od toho něco chtít k tomu to reálně udělat. Dokud o tom jen mluví (případně ukazuje nějaké symboly), ačkoliv je zjevné, že se ve skutečnosti nechystá nic dělat (jakkoliv by rád dělal), adekvátní obrana spočívá též ve slovu; dokud nic konkrétního neplánuje, není hrozba násilím na místě.

A úspěchy takových omezovačů samozřejmě inspirují další k tomu, aby to alespoň zkusili: Česká televize natočila reality show „Třída 8.A“ o cikánských třídách; deklarovaným motivem bylo poukázat na problém rasově segregovaných tříd či škol (tato segregace samozřejmě není oficiální ani stoprocentní, jedná se prostě o školy v romských čtvrtích), což si však někteří vyložili jako kritiku celé cikánské menšiny. Výsledkem je, že osm neziskovek podalo na pořad stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání; bude-li žádosti vyhověno, ČT nebude smět vysílat reprízy tohoto pořadu. Bez ohledu na to, jak vyhodnocení stížnosti dopadne, považuji za velmi problematický stav, kdy se neziskové organizace a RRTV za peníze daňových poplatníků zabývají tím, co a jak cenzurovat; ačkoliv zde je situace trochu složitější, neboť i samotná ČT je placena z daní a řízena státem, vším prostupuje ten princip nesvobody, podle kterého mohou jedni diktovat druhým, jaké názory smějí a nesmějí veřejně prezentovat.

Bohužel se nedomnívám, že by za těmito událostmi stálo nějaké sluníčkářské spiknutí; proč bohužel? Protože kdyby tomu tak bylo, šlo by o záležitost konkrétních jedinců, kteří mohou udělat chybu, případně se ve svých mocenských bojích nějak vzájemně vyšachovat; obávám se však, že shnilé a zkažené je celé naše „společenské klima“, ve kterém už prakticky všichni bojují za své cíle tím, že zkoušejí proti svým odpůrcům nějak poštvat státní moc a zakázat je. Někteří islamobijci se snaží (dle jejich vlastních slov) v lepším případě vzít svým odpůrcům občanská práva, v horším je poslat do pracovních táborů, sluníčkáři (na jejichž straně momentálně stojí establishment, takže bohužel nejde jen o slova) zas nastolují politicky hyperkorektní společnost skrze omezování svobody slova, zastánci Šaríi by zde rádi nainstalovali absolutní totalitu, Babiš a jeho kumpáni za potlesku lůzy nepokrytě fízlují podnikatele v rámci zefektivnění výběru daní. Každá zájmová skupina se snaží prosazovat své cíle skrze stát, přičemž pokud vůbec existuje k takové skupině nějaká protiváha, tato typicky spočívá ve snaze onu původní skupinu zakázat. Jakkoliv dle většinového názoru v takové situaci pragmatický postoj velí podporovat tu skupinu, jejíž zákazy jsou méně zhoubné, domnívám se, že z dlouhodobého hlediska je tento přístup cestou do pekel; nesmíme zapomínat na to, že pokaždé, když podpoříme státní represi, výsledkem je –krom toho samotného zákazu– i vzkaz všem, že je vlastně normální a snad i žádoucí či dokonce správné využívat státu jako prostředku k umlčení nepohodlných nepřátel. Momentálně v podobných praktikách jednoznačně excelují sluníčkáři a zastánci multikulturalismu, avšak řešení rozhodně nespočívá v jejich umlčení či zbavení práv, nýbrž naopak v umožnění každému rasistovi, xenofobovi, nacistovi i lháři (a samozřejmě také komukoliv rozumnému a čestnému), aby mohl svobodě vyjádřit svůj názor bez ohledu na to, jak hloupý či „nebezpečný“ je; dokud toto plně nepochopíme, nikdy nedosáhneme svobody, ale budeme se pouze zmítat mezi různými formami represe.