Technologický pokrok versus životní prostředí

Mises.cz: 27. března 2017, Jakub Skala, komentářů: 3

Nedávno jsem se zúčastnil diskuse mezi předsedou Zelených Matějem Stropnickým a Dominikem Stroukalem o vlivu technologického pokroku na životní prostředí. Debata začala úvodním slovem obou účastníků – ze strany předsedy Zelených šlo o nesouhlas se skutečností, že ceny výrobků a služeb nezahrnují negativní externality dopadající na životní prostředí. Dominik, pokud mě paměť neklame, zmiňoval, že životní prostředí je jedna z lidských potřeb a to ta relativně luxusnější, proto lidé leckdy dávají přednost jiným statkům a příroda někdy musí ustoupit. Takto debata pokračovala v celkem mírném duchu. Nemohl jsem setrvat až do konce, ale pokud vím, nezazněl během debaty z mého pohledu zásadní argument. Zde tedy předkládám.

A začínám pěkně zostra: Matěj Stropnický má pravdu.

Nakonec to nebylo tak těžké napsat. Přesněji řečeno má pravdu při identifikaci problému – ceny zboží a služeb dnes skutečně často nereflektují veškeré náklady. Někdo tomu může říkat negativní externality, podle mě jde ve skutečnosti o mnohem prostší porušování vlastnických práv. Když mi soused zamoří zahradu hnusným vzduchem, neřekl bych, že to je negativní externalita, nad kterou bych mohl/měl jen povzdechnout, ale je to zcela konkrétní narušení mého majetku. Ale budiž, není třeba hledat sváry, kde být nemusí. Skutečností zůstává, že zásahy do životního prostředí jsou dnes často v cenách po hříchu opomíjené.

Tím ovšem má shoda se zelenými v podstatě končí. Jejich odpovědí na negativní externality je více státu – ten by měl regulovat, kontrolovat, nastavovat ceny, přerozdělovat. Víceméně standardní etatistická munice v souboji s jakýmkoliv nepřítelem. Bohužel jako obvykle úplně nevhodná a dodal bych, že v tomto případě již velmi „dobře“ vyzkoušená. Zničené životní prostředí totiž ani zdaleka není důsledkem (jen) volného trhu – právě naopak.

Stát ochránce

Stát si přisvojil naše životní prostředí. Spíš než o tom, že já, soukromá osoba, musím dýchat toxický vzduch, se mluví o obecném znečištění ovzduší nebo ještě lépe o smogové situaci. Nehledám konspiraci v sémantice, ale faktem je, že životní prostředí je dnes věc veřejná. A to je špatně. Ze statků, kterým nic nebrání, aby byly soukromé, stát udělal veřejné s nevyhnutelně tragickým osudem obecní pastviny.

Jak funguje ochrana vašeho životního prostředí ze strany státu v praxi? Třeba takto: na začátku stát arbitrárně ustanoví limity znečištění. Pak vám za domem postaví silnici, která dané limity splňuje. A tím je hotovo, všechno podle norem, všichni musí být spokojení. Nedá se přes den otevřít okno kvůli smradu a hluku? Třesou se vám zdi při průjezdu kamionu? Svítí vám v noci auta do ložnice? Tak to je smůla, silnice je v normě – akorát stát stanovil cenu za vaše životní prostředí hodně nízko. Výsledkem je potom nepochybně nadměrné vyčerpávání příliš levných zdrojů.

Můžeme se ještě vrátit k příkladu, kdy mi soused z komína vypouští kouř na zahradu a zcela jasně tak narušuje můj majetek. Jak tedy vypadá ochrana mého majetku v podání státu? Úředník půjde kontrolovat kotel a pak… dá pokutu. Kterou zinkasuje stát. Ne já, člověk trpící pod sousedovým komínem, ale stát. Proč? Bůhví. A nakonec ještě z mých peněz zadotuje úsporný kotel někomu třetímu. Pro mě je to tedy super kšeft.

Naopak státu se daří řešit znečištění, které fakticky ani nikomu nevadí – např. zakouřené ovzduší v kuřáckých hospodách. Ač nekuřácké podniky rostly v posledních letech jako houby po dešti (pro lidi, kteří si čistého vzduchu cenili) a vedle toho existovaly kuřácké hospody (pro lidi, pro které měl čistý vzduch nízkou cenu), do kterých nikdo nenutil chodit nekuřáky, stát musel přijít s drakonickým opatřením: zakážeme vám to. Odteď jen nekuřácké. Jedná se ostatně o poměrně typické státní řešení – buď a nebo. Jeden výsledek musí vyhovovat všem.

Návrat racionální ekonomické kalkulace

Můžeme sice mít za zlé soukromým firmám a osobám, že se snaží vyčerpávat levné zdroje, ale takové už jsou ekonomické zákony, které apel na slušnost nebo krásu matky přírody nedokáže zastavit. Spíše než nastavit cenu životního prostředí nízko a doufat, že společenská odpovědnost lidí ji nebude využívat, by dávalo smysl od začátku nastavit ceny tak vysoko, jak si lidé životního prostředí skutečně cení. A nemusí to být ani zdaleka všude stejně, právě z důvodu argumentu uvedeného výše – životní prostředí je jen jedním z mnoha statků, které vedou k uspokojení našich potřeb. A není divu, že třeba v rozvojových zemích je tato potřeba až někde za nakrmením vlastní rodiny a postavením si obydlí, které má alespoň střechu z vlnitého plechu.

Když říkám nastavit ceny, potom tím rozhodně nemyslím, aby stát určil nějakou arbitrární částku, která by místo hlukového limitu 80 decibelů říkala, že cena x Db = x² korun za hodinu. Nemyslím tím ani pseudotrh, který státy vytvořili s emisními povolenkami pro vypouštění CO2. Mám na mysli odstátnění životního prostředí. To povede k jeho využívání jen do takové míry, do které to lidé skutečně akceptují. Technicky může jít o náročnější představu než třeba výroba piva v soukromých rukou (a kterou stát ještě stále v Českých Budějovicích provádí navzdory dalším cca 500 pivovarům v České republice) a může být případně předmětem nějakého dalšího textu, ale principiálně na skutečnosti nic nemění.

Pokud nechceme dál dýchat špinavý vzduch, musí být ovzduší naše, soukromé; nikoliv veřejné.