Tenkrát bylo všechno lepší

Mises.cz: 03. července 2013, Jakub Skala, komentářů: 13

Jistě všichni znáte průpovídky o tom, že kdysi bývalo všechno lepší. Jen máloco mě dokáže tak rychle (a naštěstí i na tak krátko) vytočit víc, protože takové tvrzení snad ani nemůže být vzdálenější pravdě.

Každá země má ve své historii nějaké časové období, které je odbornou i laickou veřejností považováno za zlatou éru daného státu či národa. Tato šťastná léta jsou zpravidla vymezena územní expanzí, růstem životní úrovně či kulturním rozmachem. Ponechme teď stranou, že první z těchto možností je přinejmenším značně pochybným měřítkem úspěchu, a podívejme se na konkrétní země. U Spojených států bychom mohli hovořit o ekonomicky úspěšném devatenáctém století, lesk imperiální Británie se nejvíce třpytil ve stejné době, Nizozemsko prožívalo svoje zlatá léta během sedmnáctého století atp. V případě České republiky můžeme hovořit o letech mezi světovými válkami.

Proč právě První republika? Prakticky vzato to ani žádné jiné období být nemůže. Vždyť předchozích čtyři sta let český národ chřadl pod Habsburkem. To by nám obrozenci dali. Období po druhé světové válce za rámeček také určitě nepatří. Nakonec nám snad zbývá už jen Karel IV., ale upínat zraky ke čtrnáctému století je poměrně k ničemu. Takže to První republika musí být, chtě nechtě.

Území České republiky skutečně v dané době patřilo mezi to lepší, co planeta Země nabízela. Ale tím celá krása První republiky končí! Víte proč? Protože penicilin, mobilní telefon, počítač, internet, jaderná elektrárna, televize, dialýza, čárový kód, hormonální antikoncepce, optické vlákno, rozvod teplé vody, kontaktní čočky, freonová lednice, bankomat, magnetická resonance, kolečkové brusle, hromadná letecká doprava a tisíce dalších vynálezů a objevů, bez kterých si dnes neumíme představit život. Dnes je naše společnost mnohem bohatší, než byla před deseti lety. Natož pak před sto lety.

Pokud porovnáme životní úroveň lidí ze stejné příjmové skupiny, pak jsou na tom dnes všichni nesčetněkrát lépe, než byli za První republiky. Ale co více, i ti průměrně bohatí se dnes mají lépe než 99 % obyvatelstva před sto lety. Pochybuji, že bychom vůbec našli někoho, kdo by byl ochoten se například na pět let vzdát výdobytků dnešní doby a přenést se na toto období do dvacátých let minulého století bez ohledu na to, jak bohatý by v dané době byl. Já osobně bych tam nevydržel ani týden, i kdybych měl být rozmazleným synkem velkotovárníka. I ti nejbohatší lidé První republiky by nám připadali jako neobratní chudáci.

Nejde mi ani tak o zahraniční dovolené a pohodlnější a rychlejší auta, ale o drobné vynálezy, které činí naše životy mnohem komfortnější. Dnes není problém flexibilně si domluvit schůzku, po cestě na ní vyřídit pracovní emaily, zarezervovat si restauraci na zítřejší večeři a k tomu si poslechnout britskou kapelu. Naši rodiče byli odkázáni na pevné telefony, který byl občas taky jen jeden ve vesnici/ulici, nebo nedejbože na dopisy. V nabídkách supermarketů najdeme tisíckrát více výrobků než dříve. Lékařská péče je i přes tu bídu řádově lepší než kdysi. A takto bychom mohli pokračovat až do omrzení…

Ekonomické porovnání dopadá zcela jednoznačně ve prospěch současnosti. Druhým nejčastějším argumentem ve prospěch dávných dob bývají mravy, morálka a vůbec jakási společenská kultura. Zde je třeba povědět, že filmy s Oldřichem Novým vypovídají o tehdejší době asi tolik, jako o té dnešní vypovídají filmy s Arnoldem Schwarzeneggerem. Na staré dobré mravy a pořádky vzpomínají lidé od nepaměti, důkazem budiž Bastiat, který totéž zmiňuje v Ekonomických sofismatech z poloviny devatenáctého století (sic!). První republiku zažil asi jen málokdo z nás a ti, co ji skutečně zažili, mají jeden nejsilnější důvod myslet si, že „to“ tenkrát bylo lepší. Tenkrát totiž byli mladí. Nemuseli sníst před snídaní pět prášků, nechodili o holi a zapamatovat si jména rodinných příslušníků jim nedělalo problém. V tom tkví celá krása První republiky. Jinak to byla stejná morální bída jako dnes.

K naší „zlaté éře“ má smysl ještě uvést, že ani zdaleka nešlo o tak růžové období, jak bývá vykreslováno. Vnitřní i vnější národnostní a územní spory nebyly drobnými šrámy, ale vážnými problémy, které koneckonců nakonec vedly k obsazení Sudet a následnému protektorátu. K tomu můžeme připočíst spory se dvěma dalšími sousedy, válku s Polskem (1919) a Maďarskem (1918-19), hospodářskou krizi ze třicátých let a další a další.

Zlatou éru Česká republika, stejně tak jako většina ostatních států, prožívá právě dnes. Můžeme jen závidět našim dětem a vnukům, že se s velkou pravděpodobností narodí do mnohem bohatšího světa, než je ten dnešní, a ne vzpomínat na staré dobré časy. To vše díky plodům kapitalismu.