Teorie konstitucionalismu v pojetí Friedricha Augusta von Hayeka

Mises.cz: 16. července 2015, Tomáš Grygar (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 2

1. Úvod

Konstitucionalismus coby teorie ústavnosti a myšlenka omezené vlády jako protiklad k vládě svévolné a despotické, jak ji chápe F. A. Hayek, je jedním z klíčových pojmů všeobecné státovědy, ústavního práva a politické filosofie. Tato na první pohled obecná teorie či koncepce (a především pak její dodržování v rámci státu) má však zásadní vliv na jeho praktické fungování a následně i na svobodu a životní úroveň jeho obyvatel. Jedním z nejvýznamnějších teoretiků, který se problematikou konstitucionalismu (ústavnosti) zabýval, byl libertariánům dobře známý Friedrich August von Hayek. Hayekova teorie konstitucionalismu však bývá v porovnání s jeho přínosy ekonomické vědě, za něž v roce 1974 získal dokonce Nobelovu cenu, bohužel odsouvána do pozadí.

Tím spíše cítím potřebu, tuto nejen v české politologické, právnické a filosofické literatuře opomíjenou teorii konstitucionalismu v pojetí Friedricha Augusta von Hayeka představit prostřednictvím tohoto příspěvku. Jeho primárním cílem je představit Hayekovo pojetí konstitucionalismu v komplexnějších souvislostech, umožňujících nahlédnout i do poněkud netradičního modelu bikameralismu, který Hayek navrhoval, a který s teorií konstitucionalismu souvisí více, než by se mohlo na první pohled zdát.

2. Pojem a význam konstitucionalismu v liberalismu

Konstitucionalismus je polysémním pojmem, jehož jednotná definice nejen v rámci politické vědy, ale ani v rámci jurisprudence (právní vědy) neexistuje. To pochopitelně vychází zejména z různé politické a právní filosofie autorů, o konstitucionalismu píšících, především tedy v jejich vztahu k právnímu pozitivismu či naopak přirozenoprávnímu myšlení. Je však všeobecně přijímáno, že konstitucionalismus a ústava jako taková je především produktem liberalismu a příklonu k jusnaturalismu¹.

V liberální politické filosofii, kterou F. A. Hayek nepochybně značnou měrou obohatil je konstitucionalismus obvykle charakterizován jako pojem, který znamená omezenou vládu (resp. omezenou veřejnou moc)², stojící v protikladu k vládě svévolné či despotické. Tato omezená veřejná moc v sobě zahrnuje nejen omezenou státní moc v užším slova smyslu, ale i omezenou moc veřejnoprávních samospráv. Tak konstitucionalismus koneckonců chápe i samotný F. A. Hayek.³ Podstatou každé ústavní vlády je tedy omezenost takovéto vlády (limited government), která se reálně projevuje prostřednictvím tzv. „status negativus“ či „status libertatis“, který vyjadřuje zákaz vlády, resp. veřejné moci neoprávněně zasahovat do ústavních práv jednotlivců. Ústava má být tedy dokumentem rigidnější povahy, než ostatní právní předpisy, který vyjadřuje zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí.

Konstitucionalismus lze do jisté míry chápat jako synonymum k pojmu ústavnost. Konstitucionalismus v liberálním či smíšeném pojetí (podrobněji níže), je tedy prostředkem k zajištění minimálního státu, který představuje cíl klasických liberálů, pro které je svoboda, minimální stát, dělba moci a z toho vyplývající omezenost vlády, resp. veřejné moci v zásadě definiční znak ústavnosti a obvykle i ideji státu. Jak přitom upozorňoval již Hayekem kritizovaný⁴ Hegel, tak ústava představuje bezprostřední skutečnost, v níž se státní idea (idea státu) reflektuje⁵. Konstitucionalismus pochopitelně úzce souvisí i s demokracií⁶. Přesto nemůže pojmy konstitucionalismus a demokracie ztotožňovat, jelikož jak správně upozornil Hayek, tak „interpretace tradiční formule konstitucionalismu umožnila smířit ji s koncepcí demokracie, podle níž je to forma vlády, kde je vůle většiny, týkající se jakékoliv jednotlivé záležitosti neomezená. V důsledku toho se už vážně poukazovalo na to, že ústavy jsou zastaralým přežitkem, který s moderním pojetím vlády nemá co dělat⁷.“

Hayek by nesouhlasil s názory některých libertariánů, že ústava představuje „přežitek“ a nefunkční způsob, jak omezovat veřejnou moc. I kdyby tomu tak bylo, není správné ústavu rušit. Ústava může sloužit jako nezpochybnitelný důkaz, že vláda nedodržuje ani ta nejzákladnější pravidla, na jejichž konstituování se sama podílela⁸. Lysander Spooner ve svém článku „Ústava bez autority“⁹ naznačuje, že ústava nemá a nemůže mít pro nikoho žádnou právní závaznost, protože ústava platná desítky či stovky let není kontraktem (exaktněji řečeno společenskou smlouvou) mezi žijícími lidmi, ale mezi jejich předky a je tak v zásadě zbytečná. S tím nelze souhlasit. Pokud si většina současné generace přeje ústavu změnit, má na to (a měla by mít!) právo. V návaznosti na Locka lze říci, že se jedná o změnu společenské smlouvy vytvořené zdola lidmi, s cílem omezit vládu a ochránit svá práva (zejména to vlastnické). Pokud daná generace změnu učiní, nebude ústavními představami svých předků vázána. Že však tato ústava bude zavazovat i ty, kteří s ní nesouhlasí a žijí na daném území státu je nepochybně pravdou. To je však podstata demokracie. Právě možnost změny obsahu ústavy by mělo být nezadatelným právem každé generace lidí, která ústavu (coby společenskou smlouvu) „autorizuje“. To byl také můj hlavní argument proti nálezu¹⁰ Ústavního soudu ČR, v němž s ohledem na tzv. materiální ohnisko Ústavy ČR (čl. 9, odst. 2), které je lidmi vytvořené, ale údajně již lidmi nezměnitelné, zrušil předčasné volby v roce 2009. Žádného suveréna, coby tvůrce ústavy totiž nelze považovat za věčného a s tím, jak se jednotlivé generace obměňují, se pochopitelně mění i názor na to, co je a co není správné a ústavně ideální.¹¹

Někteří ústavní právníci pak pojetí konstitucionalismu (popř. rovnou pojetí ústavy), prezentované liberálními politickými filosofy jako byl Charlese de Montesquieu nebo C. J. Friedrich (kterého mj. Hayek ve své knize Právo, zákonodárství a svoboda velmi často cituje), zařazují mezi tzv. smíšený typ pojetí ústavy, „kde se stále více spojuje juristický přístup s přístupem sociologickým a politickovědním. Tak jak se stále více prosazuje sociologie práva ve všech právních odvětvích, je tomu snad ještě výrazněji v oblasti práva ústavního, které samozřejmě stojí vždy nejblíže politice, zkoumané politologií neboli politickou vědou, respektive sociologií politiky.“¹² Je potřeba upozornit na skutečnost, že zastánci tzv. smíšeného liberálního pojetí konstitucionalismu a ústavy, především tedy Charles de Montesquieua, mnohdy ztotožňují pojem konstitucionalismu (ústavnosti) s pojmem dělby moci.¹³ Jak čtenáři uvidí níže, tak podobně je tomu i u Johna S. Milla. Na tyto liberální politické filosofy navazuje právě F. A. Hayek, který podotknul, že „zjistil jsem skutečně brzy, že dovést do zdárného konce to, do čeho jsem se pustil, nebude vyžadovat nic menšího, než udělat pro 20. století to, co Montesquieu udělal pro osmnácté.“¹⁴ Z tohoto důvodu se nyní zaměřím na dělbu moci (obzvláště pak na tzv. vnitřní dělbu moci v rámci moci zákonodárné) v teorii konstitucionalismu F. A. Hayeka.

3. Hayekova koncepce moci zákonodárné

Moc zákonodárná je již minimálně od sepsání „Dvou pojednání o vládě“ Johna Locka považována za jednu ze tří základních mocí ve státě, která je obvykle pověřena nejen tvorbou „běžných“ zákonů, ale dokonce i tvorbou ústavy prostřednictvím orgánu ústavodárného. John Locke pak exaktně napsal, že „zákonodárná moc je ta, jež má právo řídit, jak má být užito síly státu pro zachování společenství a jeho členů.“¹⁵ Jak bylo již naznačeno výše, právě dělba moci mezi jednotlivé orgány je mnohými liberály považována za definiční znak konstitucionalismu, či je s ním dokonce přímo ztotožňována. V následujících odstavcích bych se tedy chtěl zaměřit nejprve na podstatu zákonodárství a zákonodárné moci, tak ji F. A. Hayek chápal a následně představit „ideál“ toho, jak by podle Hayeka měl zákonodárný orgán vypadat a v praxi fungovat, přičemž se zaměřím především na jeho poněkud netradiční koncepci bikameralismu.

Abychom si uvědomili, proč F. A. Hayek ve své teorii konstitucionalismu chápe „zákonodárství“ jako protiklad k obecnému pojmu „právo“, je potřeba si vysvětlit (většině čtenářů webu Mises.cz dobře známý) rozdíl mezi dvěma druhy „řádu“, které Hayek v návaznosti na skotského filosofa Adama Fergusona a na svého mentora Ludwiga von Misese¹⁶ rozlišuje. Prvním řádem dle Hayeka je řád vyrostlý, v klasické řečtině označovaný jako „kosmos“, druhým pak řád vytvořený (taxis)¹⁷. Zatímco řád vyrostlý (kosmos) nevznikl vědomým lidským utvářením, nýbrž spontánním jednáním mnoha jedinců (Mises označuje jako human action), řád vytvořený (taxis) byl lidmi vědomě utvářen za určitým cílem a obvykle má i konkrétního vynálezce či tvůrce.¹⁸ Právo je podle Hayeka stejně jako trh či jazyk řádem vyrostlým (řádem kosmos), jelikož nebylo nikým záměrně „vynalezeno“ a je navíc podstatně starší, než zákonodárství.¹⁹ J. A. Dorn správně upozorňuje na skutečnost, že nejdůležitějším znakem vlády práva (rule of law)²⁰ a právních norem podle Hayeka je jejich „obecnost, rovnost, určitost a spravedlnost“²¹ , přičemž obecnost právní normy znamená, „že by měla být aplikována na každého, včetně orgánů veřejné moci … zadruhé musí být současně aplikována na každého stejně, jakákoliv právní privilegia musí být tedy znemožněna.“²² Socialismus pak na rozdíl od liberalismu přináší „zánik tradičního práva … a nabádá lidi k porušování zákona, vyprazdňuje jeho obsah a kazí ho, čímž zcela diskredituje právo na společenské úrovni a je příčinou toho, že občané k němu ztrácí respekt.“²³

Při popisování rozdílů mezi řádem kosmos a taxis Hayek věrohodně prokázal, že prostřednictvím centrálního plánování nelze řády kosmos ani prostřednictvím nejschopnějších lidí na světě úspěšně řídit, jelikož tito „centrální plánovači“ nemohou získat nikdy všechny informace, které jsou k úspěšnému řízení takového řádu potřeba, protože tyto informace jsou často nesdělitelné a navíc jsou rozptýleny v myslích miliard lidí.²⁴

Zákonodárství coby umělé a vědomé vytváření zákonů je však podle Hayeka již řádem taxis, který „je svými účinky dokonce dalekosáhlejší než oheň a střelný prach … dal lidem do rukou mocný nástroj, který k dosažení určitého dobra potřebovali, který se však ještě nenaučili ovládat tak, aby z něj nemohlo vzejít velké zlo.“²⁵ Zákonodárství je proto podle Hayeka nutno vnímat jako protiklad práva. Je tedy velmi důležité zajistit takovou „organizační strukturu“ zákonodárného sboru, která by tato Hayekem zmíněné negativní konsekvence eliminovala. Bez zákonodárství (v nějaké, alespoň minimální podobě) se totiž moderní společnost podle Hayeka neobejde. Hayek nebyl ve svých úvahách tak „radikální“ jako např. Bruno Leoni, který za legitimní pokládal v zásadě pouze nalézání či odhalování práva (buďto soudci či zvláštní třídou právních odborníků – zejména právních vědců, tzv. Juristenrecht)²⁶ , nikoliv však jeho vytváření formou legislativního (zákonodárného) procesu. Hayek se věnoval navrhování „optimální“ struktury zákonodárného sboru zřejmě právě proto, že v určitých případech může být zákonodárství při řešení některých konfliktů (zejména mezi orgány veřejné moci, ale částečně i v oblasti práva soukromého) „legitimním“, byť si uvědomoval jeho nedostatky. I u řady klasických liberálů se lze setkat s tvrzením, že právo přijímané zákonodárným sborem má v porovnání s tzv. Juristenrecht větší legitimitu, jelikož sbor, které ho přijímá, je volen lidem. I pokud bychom vehementně zastávali názory Leoniho, nelze konstatovat, že ústava je zbytečná, jak někteří libertariáni tvrdí. Sám Bruno Leoni totiž upozorňuje, že pravidla zakotvená v psaných ústavách mohou být skutečně za určitých podmínek nejlepším vyjádřením liberálních principů.²⁷

Dosažení „optimální organizační struktury“ zákonodárného sboru Hayek předpokládal mj. prostřednictvím bikameralismu. Myšlenka bikameralismu, tedy dvoukomorového zákonodárného sboru není nová a úvahy obhajující bikameralismus se prokazatelně objevovaly už dlouho před Hayekem.²⁸ Druhá komora bývá často považována za projev federalismu (byť nikoliv výlučně) a je pojímána jako záruka větší stability parlamentní činnosti či jako jistá „pojistka“ ústavnosti (konstitucionalismu) či ústavního systému jako takového. V čem se však Hayek od většiny ostatních politických a právních filosofů odlišuje je to, že každý ze zákonodárných sborů by měl být, podle jeho návrhu, volen nejen na různě dlouhou dobu, jiným volebním systémem a měli by v něm být zastoupeni lidé různého věku, ale především to, že každá komora by měla přijímat legislativu z jiné oblasti práva, jedna komora z oblasti práva soukromého a druhá z oblasti práva veřejného, což např. ještě J. S. Milla vůbec nenapadlo.

Na nezbytnost zajistit různé složení obou komor parlamentu je potřeba podle mého názoru trvat už jen z toho důvodu, aby obě komory nepodléhaly stejným vlivům a docházelo tak k větší diskuzi v rámci zákonodárství. Pokud by koneckonců měly existovat obě komory s identickým či velmi podobným složením, bikameralismus by se mohl jevit zbytečným. Již J. S. Mill totiž trefně poznamenal, že „existují-li dvě komory, mohou mít buď podobné, nebo rozdílné složení. Mají-li složení podobné, budou podléhat týmž vlivům, a pro cokoliv je většina v jedné sněmovně, bude pro to pravděpodobně i ve sněmovně druhé … Důvod, který podle mého soudu nejvíce mluví ve prospěch dvou komor (a který pokládám za trochu významný), je špatný účinek, který má na držitele moci, ať jednotlivce, či sboru, vědomí, že se má radit jen sám se sebou.“²⁹

Porovnali-li bychom tato slova s názory Hayeka, viděli bychom, že F. A. Hayek se v řadě úvah (jak však později ukáži, tak však ne ve všech) ve vztahu k bikameralismu J. S. Millem inspiroval. To je patné i z toho, že Hayek důrazně požadoval, aby „obě rozdílná zákonodárná shromáždění vyjadřovala názory voličů v různém ohledu.“³⁰

První komora, tzv. „čistě“ zákonodárné shromáždění by měla podle koncepce F. A. Hayeka přijímat právní předpisy z oblasti soukromého práva.³¹ Zde bych rád upozornil na skutečnost, že Hayek chápe soukromé práva odlišně, konkrétně šířeji než většina ostatních právních teoretiků. Podle Hayeka je totiž soukromé právo souborem pravidel správného chování a z toho důvodu zařazuje do soukromého práva i právo trestní ³², což se většině právních vědců jeví jako zvláště neobvyklé. Toto „čistě“ zákonodárné shromáždění by mělo být voleno na poměrně dlouhé období, Hayek navrhuje na 15 let a to z toho důvodu, aby zvolení zákonodárci nemuseli myslet na své znovuzvolení a posílila se jejich nezávislost na stranické disciplíně.³³ Zda by k posílení nezávislosti na stranické disciplíně skutečně došlo, lze podle mě považovat za pochybné, tím spíše, když si uvědomíme, že by tito zákonodárci nemohli být zřejmě v průběhu takto dlouhého období odvolání např. svými voliči či specializovaným soudem, ale mohli být podle návrhu Hayeka odvoláni „pouze z důvodu hrubého porušení pravidel správného chování nebo zanedbávání povinnosti, a to rozhodnutím svých současných či bývalých kolegů řídících se principy, jež se dnes vztahují na soudce.“³⁴ To, že by zákonodárci této komory mohli být de facto „sesazeni“ pouze svými kolegy a nikoliv třeba voliči či specializovaným ústavním soudem, který Hayek sice navrhuje také zřídit, ale nikoliv mu již dát pravomoc zbavovat zákonodárce této komory mandátu, by podle mého názoru stranickou disciplínu spíše utužilo, jelikož zákonodárci této komory by se obávali „msty“ ze strany svých kolegů v případě, že se nebudou držet „mainstreamového“ stranického názoru. Hayek také navrhnul „provést“ v této komoře „reprezentaci prostřednictvím věkových skupin“, přičemž by mělo dojít k zastoupení ze strany mužů a žen ve věku 45 až 65 let. Každým rokem by se obměňovala jedna patnáctina komory.³⁵ Nevýhodou takto častého obměňování by podle mě mohla být „inflace voleb“.

Druhá komora, tzv. vládní shromáždění by podle Hayeka mělo mít za cíl řešit úlohy vlády, přičemž by mu měla být svěřena pravomoc přijímat legislativu v oblasti práva veřejného (především práva ústavního a správního), které Hayek chápe jako „pravidla vládní organizace“.³⁶ Hayek se však bohužel nezabýval situací, kdy by daný právní předpis spadal jak do práva soukromého, tak i veřejného (což se běžně děje). Nehledě na to, že ani Hayekova hranice dělení soukromého a veřejného práva není a nemůže být z podstaty věci zcela přesná. V takovém případě by bylo dle mého názoru na místě utvoření specifické skupiny tzv. „organický zákonů“, které schvalují obě komory, aniž by jedna z nich mohla být přehlasována. Hayek rovněž zdůrazňuje, že pro tuto komoru (pro tzv. vládní shromáždění) by byl nejideálnější systém dvou stran a důrazně tedy odmítá to, aby tato komora byla volena proporcionálním (poměrným) volebním systémem, volby do této komory by se pak měly konat ve „standardních“ periodách 4-5 let.³⁷

Není rovněž od věci zmínit, že zavedení koncepce bikameralismu dle modelu Friedricha Augusta von Hayeka se rovněž zvažovalo při přijímání Ústavy České republiky.³⁸ Jako obzvláště zajímavé se totiž zdálo vytvořit dvoukomorový parlament, kde by bylo Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky svěřeno zákonodárství v oblasti práva veřejného a Senátu, coby druhé komoře pak zákonodárství v oblasti práva soukromého (včetně práva trestního), nakonec se tento model však neprosadil. Na rozdíl od prvorepublikové Ústavní listiny z roku 1920 jsou však podle současné Ústavy ČR obě komory voleny alespoň jiným volebním systémem, což je podle mého názoru z výše uvedených důvodů nepochybně vhodnější.

4. Hayekova koncepce ústavního soudnictví

Ústavní soudnictví jakožto činnost směřující k ochraně a kontrole ústavnosti je dnes již nepochybně považována za jeden ze znaků konstitucionalismu. Ústavní soudnictví přitom nevzniklo s konstitucionalismem jako takovým, nýbrž až podstatně později. V Evropě se dokonce objevilo poprvé až v roce 1920 v Rakousku na návrh Hanse Kelsena.³⁹ Dodejme, že ve Velké Británii, v Nizozemsku či Lucemburku specializované ústavní soudnictví stále neexistuje.⁴⁰ Jak správně upozorňuje Jan Kysela, tak podle K. Loewensteina je ústavním státem až takový stát, který umožňuje kontrolu moci, např. prostřednictvím ústavního soudnictví (byť je třeba podotknout, že taková kontrola nemusí být vždy výlučně soudní povahy).⁴¹ Obdobnou optikou se dívá na ústavní stát i F. A. Hayek.

V koncepci konstitucionalismu F. A. Hayeka se ústavní soudnictví objevuje jako nezbytný prvek konstitucionalismu a ústavního státu v tzv. koncentrované podobě, která je typická pro kontinentální právní systém. To, že se Hayek přiklání k tomuto modelu lze dovodit z toho, že píše o ustavení „vyčleněného Ústavního soudu“ ⁴², což v americkém modelu decentralizovaného (též difúzního) ústavního soudnictví v zásadě stěží myslitelné. Základní úlohou ústavního soudnictví podle Hayeka je nejen kontrola ústavnosti, ale především vydávání závazných rozhodnutí při řešení sporu mezi jednotlivými státními orgány.⁴³ Za obzvláště zajímavé lze podle mého názoru považovat skutečnost, že podle F. A. Hayeka by měli být soudci Ústavního soudu vázání svými předchozími rozhodnutími, která by tak měla v podstatě precedenční charakter.⁴⁴ Podle Hayeka pak „každou zjevnou potřebu zvrácení takovýchto rozhodnutí by bylo nejlepší ponechat ústavně zakotvené proceduře tvorby dodatků.“⁴⁵

5. Závěr

Friedrich August von Hayek v pojetí konstitucionalismu navázal na ostatní liberální politické filosofy, především na J. S. Milla, a prezentoval konstitucionalismus jako pojem vyjadřující ústavní vládu, která by však z podstaty toho, že je vládou ústavní, měla být vládou omezenou. Měla by vyjadřovat protiklad k vládě svévolné a despotické. Hayek rovněž navrhnul koncepci bikameralismu, podle níž by měly být obě komory voleny na různě dlouhé období, měly by mít různé složení a především by každá komora měla vykonávat legislativní činnost v jiné oblasti práva. Zatímco podmínku různého složení komor lze najít i u J. S. Milla, názor, že by jedna komora měla přijímat akty z oblasti práva soukromého (které Hayek chápe poměrně široce) a druhá komora z oblasti práva veřejného, však u J. S. Milla již absentuje. Hayek se tedy v žádném případě neztotožňoval s názory, že ústava je „nepotřebným přežitkem“, který nikoho nezavazuje. Ústava má být naopak nejlepším vyjádřením principů svobody v právu.

Zdroje:

[1] KLÍMA, K. Teorie veřejné moci (vládnutí). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2006, s. 228.

[2] Obdobně KYSELA, J. Ústava mezi právem a politikou – úvod do ústavní teorie. Praha: Leges, 2014, s. 247.

[3] HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda – nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. Praha: Prostor, 2011, s. 15.

[4]Hayek např. napsal, že Hegel se stal společně s Comtem „hlavní zdrojem oné arogance kolektivismu, která usiluje o vědomé řízení všech sil společnosti.“ Podrobněji viz HAYEK, F. A. Kontrarevoluce vědy. Praha: Liberální institut, 1995, s. 205.    

[5]HEGEL, G. W. F. Základy filosofie práva. Praha: Academia, 1992, s. 280.

[6] Zde považuji za nutné zdůraznit, že podle Hayeka bychom správně neměli používat pojem „demokracie“, ale spíše pojem „demarchie“, který je podle Hayeka vhodnější, jelikož verbum kratein se na rozdíl od alternativního verba archein (které se užívá např. ve slovech anarchie, monarchie atp.)  v řečtině zdůrazňovala „spíše hrubou sílu než vládu podle pravidel…Důvodem, proč ve starém Řecku nemohl být použit onen druhý kořen k utvoření termínu demarchie, aby vyjádřil vládu lidu, bylo, že termín demarch byl (alespoň v Athénách) obsazen jeho dřívějším používáním pro úřad hlavy místní skupiny nebo okrsku (deme), a nebyl tudíž k dispozici pro označení vlády lidu jako celku. To by nám však nemělo bránit v přijetí termínu demarchie pro ideál, pro nějž byl původně přijat termín demokracie…“ HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda … s. 409.

[7] Ibid., s. 15-16.

[8] Srov. WOODSE, T. Kdo zabil Ústavu? Mises.cz, 15. 11. 2010, online na: http://www.mises.cz/clanky/kdo-zabil-ustavu--78.aspx

[9] SPOONER, L. Ústava bez autority. Mises.cz, 22. 1. 2013, online na: http://www.mises.cz/clanky/ustava-bez-autority-600.aspx 

[10]   Pl. ÚS 27/09. Zajímavé je, že v tomto nálezu je Hayek (dle mého názoru) zcela nepatřičně citován k podpoření argumentu o nezměnitelnosti části ústavy. Teorie materiální (nezměnitelného) ohniska ústavy přitom vychází od nacistického právního filosofa Carla Schmitta, kterého Hayek silně kritizoval.

[11] K teorii materiálního ohniska ústavy doporučuji skvělý článek: KOUDELKA, Z. Zlaté tele ústavnosti. Časopis pro právní vědu a praxi, 3/2010, s. 257-263.

[12] KLÍMA, K. In. BLAHOŽ, J., BALAŠ, V., KLÍMA, K. Srovnávací ústavní právo. 4. přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 92. Další typ pojetí ústavy je podle Klímy klasický juristický typ pojetí ústavy, reprezentovaný např. J. Brycem či českými státovědci Z. Neubauerem či F. Weyem a dále tzv. sociologický typ pojetí ústavy. Ibid., s. 87-91.

[13] Ibid., s. 93.

[14] HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda … s. 18.

[15] LOCKE, J. Dvě pojednání o vládě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965, s. 208.

[16] Ludwig von Mises v celém svém magnum opus „Lidské jednání“ odlišuje řád, který vznikl spontánním lidským jednáním (human action) od řádu, který vznikl vědomým lidským utvářením (human design). Podrobněji: MISES, L. Lidské jednání – pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut, 2006. 959 s.

[17] HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda – nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. Praha: Prostor, 2011, s. 60.

[18] Ibid., s. 61-76.

[19] Ibid., s. 98-99.

[20] Mezi pojetím vlády práva (rule of law) a právního státu (Rechtsstaat) je nutno důrazně odlišovat. Podrobněji např. LEONI, B. Právo a svoboda. Praha: Liberální institut, 2007. s. 105-106. srov. též GERLOCH. A. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 196-199.

[21] DORN, J. Law and Liberty: A comparison of Hayek and Bastiat. The Journal of Libertarian Studies, 1988, roč. 5, č. 4, s. 376.

[22] Ibid.

[23] HUERTA DE SOTO, J. Rakouská škola – tržní řád a podnikatelská tvořivost. Praha: Dokořán a Cevro institut Academic Press, 2012, s. 114-115.

[24] HUERTA DE SOTO, J. The Theory of Dynamic Efficiecy. New York:  Routledge – Taylor and Francis, 2009, s. 64-68.

[25] HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda … s. 98.

[26] LEONI, B. Právo a svoboda. Praha: Liberální institut, 2007. s. 152

[27] Ibid., s. 105

[28] To si uvědomuje i sám Hayek, když alespoň stručně zmiňuje, že koncepcí bikameralismu se zabývali již staří Řekové a později ji „vzkřísil“ J. S. Mill. Ibid., s. 483.

[29] MILL, J. S. Úvahy o vládě ústavní. 2. upravené vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1992, s. 166-167.

[30] HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda … s. 483.

[31] Ibid., s. 486.

[32] Ibid., s. 167-169.

[33] Ibid., s. 484.

[34] Ibid., s. 484-485.

[35] Ibid., s. 485.

[36] Ibid., s. 167.

[37] Ibid., s. 490.

[38] PAVLÍČEK, Václav. et al. Ústavní právo a státověda, 2. díl. První úplné vydání. Praha: Leges, 2011, s. 315.

[39] KLÍMA, K. Teorie veřejné moci (vládnutí) … s. 327.

[40] Ibid.

[41] KYSELA, J. Ústava mezi právem a politikou … s. 248.

[42] HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda …s. 492.

[43] KOENIG, A. Verfassungsgerichte in der Demokratie bei Hayek und Posner. Freigurger Diskussionspapiere zur Ordnungsökonomik, 2009, č. 6, s. 6.

[44] Ibid. 

[45] HAYEK, F. A. Právo, zákonodárství a svoboda … s. 492.