Trh a ochrana životního prostředí I.

Mises.cz: 03. června 2014, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 3

[Napsal Lukáš Pavlík.]

Úvod

Otázka ochrany životního prostředí s růstem životní úrovně obyvatel nabývá na významu a zájmu. [0] Současné pojetí přírodních zdrojů jako veřejných statků nezaručuje jejich ochranu dostatečně. Důkazem nám mohou být ropné skvrny, zamořené ovzduší, či důsledky povodní. Práce se zabývá alternativním řešením těchto problémů, a to tržním přístupem k ochraně životního prostředí. Stát (nejen) v této oblasti objektivně selhává. Situace se sice od roku 1989 s radikální změnou hospodářské politiky lepší, problém je však v principu řešení. U některých konfliktů vlastnických práv stát při sebevětší snaze nebude schopen najít adekvátní řešení.

Výsledky práce nám popisují, proč je existence přírody jako veřejného statku neefektivní a způsobuje konflikt. Tržní řád nám naopak poskytuje příležitost řešit problémy směnou. Ta je ovšem podmíněna soukromovlastnickými právy k daným statkům, které se nezdají být snadno definovatelné, ovšem s technologickým pokrokem se i tato oblast zmenšuje.

Práce je primárně rozdělena do dvou hlavních částí. Nejprve si definujeme teoretickou základnu. Zde se zaměříme na vlastnická práva – jejich původ a vnitřní podmíněnost. S tím úzce souvisí subjektivismus – v tomto případě poškození vlastnických práv. Řekneme si, proč je systém common law účinnější než legislativa státu. Nakonec se podíváme na „trh politiky“, kdy si objasníme motivace chování politiků a úřadů. Výchozí teoretické principy poté namontujeme na příklady z praxe. Provedeme cost-benefit analýzu a aplikujeme teorii na další příklady. Závěrem provedeme empirický výzkum a srovnáme hospodaření státu a tržních sil v otázce živých tvorů (slonů).

Definice pojmů – teoretický základ

Vlastnická práva I. – soukromé vlastnictví jako status quo

Vlastnická práva hrála v historii člověka významnou roli. Díky soukromému vlastnictví se efektivně alokují omezené zdroje mezi alternativní užití pomocí indikátoru zisku a ztráty. Pokud je nějaké užití lepší než jiné, tzn., že jeho využití přináší větší zisk, než užití někde jinde, je zdroj alokován právě tam. To věděl už Hayek, když v roce 1945 sepsal slavnou esej Využití znalostí ve společnosti.

Dnes to v praxi takto funguje u většiny statků. Existuje decentralizovaný trh jednotlivců, který skrze preference lidí a relativní vzácnost zdrojů vytváří cenový (informační) systém. Do toho dnes stát zasahuje méně než v případě životního prostředí. Je příroda, zdroje a vůbec prostředí kolem nás tak odlišné od výroby chleba, kol nebo prodeje služeb?

Vlastnická práva pocházejí od přirozených práv, které zformuloval už John Locke, především ve své knize Druhé pojednání o vládě. Liberální teorie říká, že člověk vlastní sám sebe, tzn., že nikdo nemá právo vyvíjet násilí vůči druhé osobě, neboť by porušil vlastnická práva té osoby ke svému tělu. Může to znít absurdně. Z tohoto axiomu však vyplývá non-aggression principle (NAP), který je vlastní libertariánství jako takovému. Ruku v ruce s vlastnictvím sebe sama přichází i nabytí majetku – soukromého vlastnictví. Pokud začnu využívat nějaký zdroj nebo území jako první, stávám se jeho majitelem. Homesteadoval jsem nějaký zdroj, smísil jej se svojí prací, získávám tím právo na jeho využití. [1]

Z těchto dvou bodů -  „vlastnictví sebe sama a prvotního přivlastnění (homesteading) – vychází ospravedlnění celého systému vlastnických práv v tržní společnosti. Tento systém zajišťuje právo každého člověka na svou vlastní osobu, dále právo na darování, dědictví (a podobně právo obdržet dar či dědictví) a právo na smluvní výměnu vlastnických titulů.“ [2]

Vlastnická práva II.

Na začátku práce jsme si definovali vlastnická práva, a jak vznikají. Mají 3 důležité vlastnosti – jsou jasně vymezená, vynutitelná a převoditelná. [3]

Jasně vymezená vlastnická práva by měla být proto, aby bylo jasné, kdo ponese náklady a výnosy rozhodnutí. Není tak úplně důležité, zda vlastní zdroj jednotlivec nebo firma. Podstatné je to vlastnické právo. Obecně platí, že „čím dále je tvůrce rozhodnutí od nesení odpovědnosti a důsledků, tím méně je ochotný racionalizovat hospodaření s daným zdrojem. Jsou-li zdroje v rukou politiků, tj. pod státní kontrolou, náklady jejich chybného využívání jsou více rozptýlené a potenciál pro kooperaci je minimalizován.“ [4] U soukromého vlastnictví jsou motivace starat se přírodní zdroj logicky nejsilnější.

Vlastnická práva musí být též vynutitelná. Tuto práci, soudnictví nebo vytváření práva, může dělat jak trh, tak i stát. Naším cílem práce však není demontovat stát, pouze ukázat možnou alternativu společnému vlastnictví. V našem případě tedy vynucovat právo bude stát skrze systém soudů anglosaského modelu common law.
Poslední důležitou vlastností je převoditelnost. Aby moje vlastnické právo bylo plnohodnotné, musím mít právo přenést svůj majetek na někoho jiného. To jsme si řekli už výše – jedná se o dar, prodej/nákup, pronájem či dědictví. Zde se podívejme na prodej a pronájem.

Moje možnost prodat či pronajmout někomu např. pozemek mě motivuje k ochraně tohoto území a jeho šetrnému využívání. Není v mém zájmu znehodnotit svůj pozemek. Což je prospěšné i pro ostatní. Je-li nějaký pozemek, např. park, v mém vlastnictví, je mým zájem jej udržovat čistý. To zvyšuje hodnotu celého okolí. Pokud vlastním nějakou nemovitost v okolí tohoto parku, zvyšuji dobrou úrovní parku i cenu své blízké nemovitosti.

Subjektivita znečištění

Co je to znečištění? Pokácení lesa, jízda autem či kouř z nedaleké továrny, který mi neumožňuje vyvětrat? Obecně se dá říct, že znečištění je přesun škodlivé látky bez mého souhlasu (na mé území). Představme si souseda v panelovém bytě, který kouří na balkoně. Popel z cigarety padá na zábradlí mého balkonu. Poškozuje moje vlastnická práva? To záleží, zda mi to vadí, či ne. Popel na mém zábradlí sám o sobě moje vlastnická práva neporušuje. Začne mě poškozovat až ve chvíli, kdy mi to začne vadit. Znečištění, či porušení vlastnických práv je tedy subjektivní záležitostí. Až soud rozhodne, zda je případná žaloba o poškození oprávněná či ne.

Common law

Právní systém commow law pochází z Anglie a později byl používán na některých územích Velkou Británií obsazen. Jde o systém precedenčních rozhodnutí, kdy právo tvoří soud a ne legislativní orgán, jak je tomu v kontinentálním právním systému (i v ČR). Tento systém nám říká, že lidé musí přijmout zodpovědnost za své rozhodnutí a common law (soud) určuje uplatnění této odpovědnosti. V zásadě zde figurují dva typy porušení vlastnických práv - „neoprávněný vstup na cizí pozemek” (trespass) a „nepřípustné obtěžování” (nuisance). [5]

Tedy ti, kteří svým zapříčiněním ohrozí zdraví nebo majetek jiných osob, se musí za své jednání zodpovídat. O výsledku samozřejmě rozhoduje soudce, který tím vytváří jistý precedent, tradici, podle kterého se mohou či nemusí řídit další spory podobného rázu. Soudní rozhodnutí se samozřejmě musí přizpůsobit konkrétní situaci a dále se mění a bere v potaz technologický vývoj. Není tedy dogmaticky určeno. To je naopak velká výhoda oproti politice státních regulací, kdy změna nebo tvorba regulací, či zákonů politiky je obvykle velmi zdlouhavá a často ovlivněna zájmovými skupinami. V případě common law existuje řada příkladů, kdy i jediný člověk dokázal obhájit svá vlastnická práva proti velkým znečišťovatelům, i když ti byli velkými zaměstnavateli a firmami. [6]

Commow law je tedy z tohoto úhlu i empiricky často spravedlivějším a více konzistentním systémem. Není divu, že se uplatňoval ve společnostech s vysokou mírou svobody jednotlivce. Avšak v posledních 70 letech zažívá úpadek oproti nárůstu moci státních regulací. [7]

Podnikatel vs. politik

V tomto konfliktu musíme brát v potaz dva hlavní ukazatele – motivace a informace. V tržním prostředí, ve kterém funguje podnikatel, dochází k tvorbě ceny – informace, střetáváním nabídky a poptávky. Jeho hlavní motivací je mít zisk. V tom systému vytváří ekonomickou kalkulaci, alokuje zdroje efektivně, jeho cílem je mít co nejvyšší výnosy za co nejnižší náklady.

Politik nebo úředník však má taky své motivace. Ty ovšem nejsou jen vlastní dosahování cílů, ale snaží se i o veřejný zájem, který je udržuje u moci, tedy především politika. V této situaci zde neprobíhá ekonomická kalkulace v pravém slova smyslu. Politik samozřejmě kalkuluje své náklady a výnosy a snaží se dosáhnout zisku, to ovšem není ten „dobrý“ zisk, který svou činností vytváří podnikatelé na skutečném trhu. I kdybychom totiž popřeli otázku motivací a politici s úředníky měli na srdci jen naše největší blaho, v tomto případě stav přírody, stále zde bude viset otázka cen. Informace jsou časově a místně rozptýlené. Centrální autorita v tomto případě nedokáže reagovat na změny a vůbec mít takové množství informací. Proto je důležité, aby rozhodování o ekonomické kalkulaci prováděl decentralizovaný trh jednotlivců. [8]

Soukromé vlastnictví přírodních zdrojů – praktická aplikace

Nyní se budeme zabývat situací, kdy přírodní zdroje, jako je dnes většina lesů, všechny řeky či přehrady a obzvláště celé ovzduší, které jsou vlastněny a pod ochranou státu, jsou drženy v soukromém vlastnictví. Budeme postupovat od půdy, přes vody, až po vzduch. Dále narazíme i na některé živočišné druhy a ukážeme si, že pokud nejsou vlastněny státem, daří se jim velmi dobře.

Půda

U půdy je definování vlastnických práv ze všech tří výše zmíněných přírodních zdrojů nejjednodušší. Nejsnáze se vlastnictví půdy určí jejím oplocením.

Vlastnická práva k půdě jsou jasně vymezená, dobře vynutitelná a přenositelná. Využití půdy je zcela v soukromých rukou, tedy náklady i výnosy nese majitel. Neexistuje problém se směnou půdy či případné škody jsou dobře vymahatelné u soudu. Nevznikají žádné překážky jejímu užití. Toto platí v případě soukromého vlastnictví. Co když ale vlastní půdu obec, kraj či stát? Jak bude vypadat analýza nákladů a výnosů?

Těžba břidlicového plynu ve východních Čechách

Fenomén těžby břidlicového plynu započal v USA v roce 2008. USA s tímto zaznamenaly prudké snížení ceny ropy a plynu (jsou 3x levnější oproti Evropě a 4x oproti Japonsku) [9] a zvýšení počtu pracovních míst. Na druhé straně se objevilo riziko kontaminace podzemních vod a trvalé poškození podloží. V Evropě se začalo mluvit o břidlicovém plynu o něco později. V České republice, na rozdíl od jiných zemí EU (Velká Británie, Polsko), [10] je postoj k tomuto novému způsobu těžby poněkud chladný.

Těžební společnosti argumentují, že by těžba mohla snížit cenu plynu a přivést tisíce pracovních míst. Naopak obyvatelé lokalit vytypovaných k těžbě mají strach o znehodnocení vody a trvalému poškození krajiny. Jak se zachová příslušný státní orgán? Vydá povolení k průzkumu?

Nejprve si musíme uvědomit, že oblast ve východních Čechách, o které se zde bavíme, vlastní stát. Respektive dává a bere právo s ní něco dělat (těžit plyn), takže ji de facto vlastní.

Zde ani jedna ze stran sporu, jak firma, tak aktivisté, nenesou náklady při rozhodnutí v jejich prospěch.

Firma se bude snažit maximalizovat svůj zisk a minimalizovat ztráty. Co to znamená? Stát, nebo nějaký úřad v jeho zastoupení určí firmě podmínky, za kterých může začít s průzkumem, případně těžbou plynu. Firma vydá přesně takové výdaje, které jsou jí minimálně určeny.  Výnosy společnosti budou představovat příjmy z prodeje plynu nebo ropy. Náklady budou zahrnovat výdaje na těžbu, a to jak přímé – stroje, mzdy pracovníků od těžařů po účetní, tak i případné náklady na lobování u politiků, potažmo úředníků. Nejsou zde vůbec brány v potaz oportunitní náklady využití daného území. Pokud se zde bude těžit, ztrácíme možnost v tom samém okamžiku zde dělat něco jiného, příroda může být poškozena natolik, že příjmy úřadu nebudou stačit na rekultivaci.

V případě, že by společnost chtěla těžit na soukromém pozemku, majitel má větší motivaci požadovat vyšší částky za využívání jeho pozemku. Zohledňuje také budoucí stav jeho půdy pro další účely podnikání. To, že úředník má menší motivaci snižovat újmu na veřejném majetku jsme si již vysvětlili.

V situaci, kdy by naopak nedošlo k žádnému průzkumu nebo těžbě, výnosy na straně aktivistů by byly jasné. Zachránili přírodu před jejím poškozením, mohou se kochat krásami nepoškozené krajiny. U vody nehrozí riziko jejího znehodnocení a kontaminace půdy. Náklady jsou na jejich straně poměrně nízké – výdaje na protestní akce, petice, případně všimné úředníkům či politikům (kde ovšem nejsou takové možnosti jako u firem).

Nastává však poměrně závažný problém, který bývá často opomíjen. Jaké jsou náklady příležitostí? Tedy, co ztrácíme, pokud se těžba nepovolí?

Obyvatelé ČR (ovšem závisí na velikosti významu případného naleziště plynu nebo ropy) budou stále více závislí na dovozu těchto komodit z Ruska. Nesníží se cena pro odběratele, nezvýší se počet pracovních míst. Toto vše obětujeme, jestliže se těžba neuskuteční.

Co jedna strana ztrácí (prostor pro těžební společnost, kde je možné těžbu uskutečnit), druhá strana získává (ten samý prostor, kde milovníci přírody uspokojují své potřeby krásy těžbou nepoškozené přírody).

Na jedné straně je tedy levnější plyn, více pracovních míst, na druhé straně záchrana přírodních krás a kvalita vody. Jak je vidno, jedná se o hru s nulovým součtem. To, co získává firma při těžbě (výnosy z prodeje), ztrácí aktivisté ve formě ztráty krás přírody či kvalitě vody. Nepoměřujeme zde užitky obou variant, ale možnost provést jednu alternativu a tím nemožnost provést druhou.

V případě soukromého vlastnictví by obě strany musely porovnat subjektivní alternativy užití pozemku. Zde však neporovnávají výnosy a náklady, nedochází k ekonomické kalkulaci. [11] Nedochází ke směně, ale ke konfliktu.

Jakou roli v tomto konfliktu hraje stát?

Rozhodují politici či úředníci, naskytuje se tudíž cesta lobování. Ti se snaží skloubit svůj individuální prospěch s veřejným zájmem. Podle školy veřejné volby, ze které jsme vycházeli v předchozí kapitole, se politik i úředník zaměří na uspokojování svého vlastního zájmu.

Řešení? Privatizace zdroje. Kdo ho koupí, bude rozhodovat o jeho využití, samozřejmě v souladu s respektování vlastnických práv ostatních a principu neagrese.

Voda

V předchozím případě půdy jsme si podrobně zanalyzovali situaci z pohledu zúčastněných stran. Pro ilustraci nám to postačí. Výhoda půdy je ta, že nikam neuplave. U vody musíme rozlišovat uzavřené a tekoucí zdroje. Vlastnická práva se u řek, potoků, nebo i uzavřených zdrojů, které však nevlastní pouze jeden majitel, dají těžko určit územně, což u půdy problém nebyl.

O motivacích a nemožnosti ekonomické kalkulace jsme se už dozvěděli, proto zde nebudu řešit porovnání efektivity vlastnictví vodních ploch mezi veřejným a soukromým vlastnictvím. Nyní se budu snažit dokázat, že vlastnit soukromě lze i řeky a vodu obecně.