Tržní řád ve válkou zmítaném Iráku

Mises.cz: 02. května 2012, Mises.org (přidal Jakub Skala), komentářů: 77

Během svého nasazení v Iráku jsem se naučil hodně o ekonomii, ačkoliv tehdy jsem si to ještě neuvědomoval. V té době jsem ještě neznal rakouskou školu ani rothbardovský pohled na laissez-faire kapitalismus. Nicméně když se dívám zpět, celkem jasně vidím, že několik důležitých oblastí dobrovolných systému v této zemi nejen existovalo, ale dokonce vzkvétalo. 

Moje první umístění bylo do Bagdádu, starobylého mezopotamského města umístěného na řekách Eufrat a Tigris. Tady jsem si uvědomil, jak dokonce i během těch nejvíce násilných a nejméně stabilních časů se mohou trhy přizpůsobit potřebám zákazníků a mírově poskytovat lidstvu základní služby.

Tento článek bude zaměřen na ekonomickou stránku spíše než na válku samotnou. Nicméně je důležité poznamenat, že následující volno-tržní řešení vykvetla navzdory tomu, že byly v srdci země zmítané ekonomickými sankcemi a totální válkou. Válka vedená Spojenými státy byla nejen destruktivní k fyzickým prostředkům určeným k poskytování takových služeb, ničila také instituce, které je pomohly vytvořit, což zvyšovalo obtížnost jejich opětovné tvorby.

Infrastruktura

Ve Spojených státech je prakticky veškerá infrastruktura poskytována státem. Ať je přímo kontrolovaná lokální samosprávou nebo jednoduše regulované do té míry, že je spravována figurkami těchto organizací, existuje jen relativně málo případů, kdy by infrastrukturu poskytoval nebrzděný volný trh. Bagdád takto přísně regulovaný není.

Jelikož je Bagdád hlavní město, kde jsou všechny hlavní vládní úřady, má prioritu pro elektrickou energii; to platilo před invazí i po ní. Nicméně po deseti letech brutálních sankcí, následovaných neúnavnou bombardovací kampaní za účelem „šokovat a vyvolat úžas“ (shock and awe), byla zestátněná infrastruktura zcela nevhodná k pokrytí poptávky. Řešení vytvořené iráckým lidem bylo brilantní.

Obyvatelé využívajíc výnosy z rozsahu dali dohromady svoje zdroje a zakoupili si velký generátor elektřiny nebo uzavřeli smlouvu s někým, kdo už ho má. Potom najali mechanika, aby se o generátor staral, hlídal ho před zloději a zajistil, že má dostatek benzínu. Čím více zákazníků ve čtvrti měli, tím nižší byly ceny pro spotřebitele a tím vyšší byly zisky pro majitele.

Jedinou chybou v tomto systému bylo, že benzín byl poskytován centrálně řízenou vládní agenturou. Jak by se dalo čekat, nedostatky byly časté, což vedlo k výpadkům elektřiny. Kdyby byl benzín osvobozen od vysoce zpolitizované a byrokratické vládní sítě, není pochyb, že by se objevilo obdobně inovativní a mírové řešení, které by adresovalo tuto potřebu. 

Peníze

Další obláček svobody, kterému se mnoho Iráčanů těší, je tržní měna nebo alespoň něco podobného. Po pádu irácké vlády centrální banka již nevydávala bankovky iráckého dináru. Touto dobou začala Coalition Provisional Authority (CPA), což byla prozatímní vláda řízená Spojenými státy, pumpovat do Iráku dolary ve vysokém měřítku. Za obrovských dodávek měny CPA a širokým užíváním dolarů stovkami tisíc vojáků prudce vzrostla nabídka dolarů. A zatímco mnoho lidí si myslelo, že to povede k hromadnému opuštění dináru, ve skutečnosti nastal docela opak. 

B. K. Marcus popisuje zdejší výsledky, kdy hodnota dináru ve skutečnosti vzrostla a v mnoha případech byla u většiny populace preferovanou měnou. Jedním z hlavních důvodů se zdá být fakt, že hodnota dináru zůstávala relativně konstantní, díky tomu, že jeho nabídka byla stabilnější. Ale existovaly i další měny – některé nekryté, jiné se objevily na trhu.

V jiné zprávě o iráckém trhu Edward Gonzales popisuje, jak v západním regionu země sloužily jako peníze ovce a balená voda. Jejich cena se měnila v závislosti na ročním období a relativního množství obou komodit. Zatímco já jsem nikdy neviděl obchod placený dobytkem nebo jinými komoditami, viděl jsem, že Iráčané používali ke směně nejen dináry a dolary.

Moje druhé umístění bylo do provincie Babylon jižně od Bagdádu a zde byl celkem běžný iránský riál. To platilo obzvláště v šíitských městech a čtvrtích, jak by se dalo čekat. Neznal jsem směné kursy mezi měnami, ale všechny byly používány ke směně. Nebylo neobvyklé, aby lidé měli v peněžence dvě nebo dokonce všechny tři měny z různých států.

Obranné služby

Asi nejdéle trvajícím a nejvíce instituizovaným státním monopolem je ten na obranu. Obhájci minimálního státu rychle připustí, že většinu služeb by měl poskytovat volný trh. To poskytuje firmám incentivy, aby soupeřily o tržní podíl a tak zvyšovaly kvalitu a snižovaly ceny. Jednou službou, kterou musí - podle všech počínaje socialisty a konče minarchisty - poskytovat stát, je ochrana lidí a jejich majetku.

Dokonce i mnoho těch, kteří vytrvale věří ve volný obchod, připustí, že ochrana je jedinou kompetencí státu. Implicitně tak tvrdí, že ty stejné ekonomické zákony, které řídí poskytování sběru odpadu se ukážou jako neschopné, pokud jsou aplikovány na ochranu majetku. To rozhodně neplatí v teoretické rovině, ani se to nepotvrzuje při aplikaci na trh v Iráku.

Ve většině země byla řada vrstev státní policie a armády a stanné právo se stalo normou. Navzdory (nebo možná díky) saturaci trhu státními ochrannými monopoly byly soukromé ochranné služby ceněnou komoditou. V Bagdádu kolem roku 2005 bylo 175 000 amerických vojáků bojujících proti partyzánům. Na vrch toho se státní policie nikdy neobtěžovala zastírat, že korupce je na denním pořádku. Soukromá bezpečnost se rychle stala ziskovým podnikem.

Zastánci svobodné společnosti často navrhují, že teoreticky by ochrana byla individuálním úsilím. Pokud mají jedinci volnost vlastnit majetek, zní argument, budou schopni se ozbrojit na jeho obranu. Takto to z velké části proběhlo v Iráku. Každý dospělý muž měl povoleno vlastnit jedno AK-47 na osobní ochranu a vlastnictví zbraní bylo téměř všudypřítomné. (Toto povolení bylo později rozšířeno i na brokovnice kvůli lovům.)

Jako další vrstvu ochrany si mnoho čtvrtí najímalo noční strážce. To byli typicky muži ve středním věku, kteří měli smlouvu se sousedy, že budou hlídat ulice a chránit je před zloději. Jejich mladí synové jim často pomáhali a i my jsme poznali skupiny těchto strážců. Někteří se nechali najmout na trhu majiteli firem, aby chránili jejich obchodní zájmy. Jiní postávali na ulicích residenčních čtvrtí a přes noc střežili domovy svých klientů.

Jednalo se o lidi, kterým komunita důvěřovala. Našli způsob, jak si vydělat na živobytí ve zpustošené ekonomice tím, že poskytovali ostatním vysoce ceněnou službu. Při hlídání čtvrtí pracovali stejně dobře jako my nebo lépe. Když jsme to pochopili, vybavili jsme je infračervenými světly, abychom je poznali jako naši stranu a pomohli jim chránit se před palbou našich helikoptér a před dalšími jednotkami projíždějícími skrz danou oblast v noci.

Závěr

V každém z těchto případů, kde zastánci státu argumentují, že musíme mít aktivní zásah státu, jedinci našli dobrovolné a mírové řešení svých problémů. Navzdory selhání jak irácké tak americké vlády poskytnout nezbytné služby, jako je adekvátní elektrická energie nebo obrana majetku, se uprostřed násilí a chaosu rychle objevila soukromá řešení. Peníze také nepotřebovaly státní zásah, aby byli lidé schopni obchodovat. Trh, nesvazovaný státem, poskytnul měnu, za kterou jedinci navzájem směňovali.

Článek původně vyšel na mises.org.