Týden neklidné ignorace studentů

Mises.cz: 05. března 2012, Adam Ábelovský, komentářů: 22

Řešení stavu vysokého, ale i středního a zřejmě i základního školství, vyřeší jediné. Trh. Dejme školám opravdovou autonomii. Ať se nabídnou na trhu školství. Budou tak podrobeni poptávce, která bude odrážet preference potenciálních studentů.

Lidský kapitál

Ve skutečnosti se totiž vzdělání dá nazvat investicí, za kterou vždy platíme. Nacházíme-li se v systému veřejného školství, platí školné všichni prostřednictvím daní. Student pak nese náklad ztracených příjmů rodičů či sebe sama skrze daně, ale především nese náklad obětované příležitosti, tedy druhé nejlepší možnosti svého počínání. (Takový náklad nese i v tržním systému). Mohl by pracovat pro společnost jako obchodník. Mzda, kterou by dostával, je právě tím nákladem, který by nesl. Řekněme, že průměrná mzda člověka s maturitou je 19 000 Kč. Pak průměrný student každý měsíc přichází o tento výdělek tím, že studuje vysokou školu. Za běžných pět let studia by si vydělal 1 140 000 Kč. Takovou částkou si tento student váží studia a předpokládá, že investice do studia mu prostřednictvím vyšší mzdy přinese více než tuto částku v průběhu dalšího života. Zjevně proto studuje, to jsou jeho očekávání. Jejich výsledek je ovšem nejistý.

Motýlí efekt

Stav společnosti se vcelku jeví jako chaos. Tento chaos ovšem nabývá řádu skrze normy, ať už psané či nepsané. Platí i ve společnosti, že sebemenší změna v počátečním stavu přinese proporcionálně větší změnu na výstupu. To kromě jiného znamená, že vidí-li celá společnost skrze jednotlivce na počátečním stavu nulu na ceně vzdělání, pak ve výsledku vidíme mnohem větší důsledky, které znamenají spoustu nezaměstnaných absolventů, především nezaměstnaných v oboru, a také nižší mzdu v daném oboru. Tomu ekonomové říkají nesoulad nabídky a poptávky. Naštěstí společnost, jak ji popsal F. A. Hayek, a ekonomika, jak ji popsal A. Smith, jsou tzv. spontánními řády, ve kterých principiálně víme, co se děje. Víme, že v principu, pokud je školství veřejné, prosazuje se nezdravé kvantum studentů. Je to vcelku jednoduché. Jako když nestanovíte vstupné na koncert, na který poté přijde příliš lidí. Co nevíme, je, jak nastavit školné, protože každý jednotlivec vnímá skutečnost jinak. Každý má jiné obětované příležitosti a je ochotný platit jiné školné.

Vrátíme-li se k očekáváním studenta, zjistíme, že na pravděpodobnost správnosti jeho očekávání má lví podíl právě soulad nabídky a poptávky po jeho práci, potažmo vzdělání. V průběhu 5ti let studia se situace na trhu mění. V ekonomice se najednou objevuje příliš absolventů stejného oboru. Vzniká tak přebytek nabídky nad poptávkou, a tím se snižuje reálná mzda na tomto trhu. Oproti očekáváním absolvent může pobírat nižší mzdu, případně být nezaměstnaný. Nyní vidíme, že není důležité, je-li vzdělání vyšším dobrem nebo tou nejvýnosnější investicí. Důležité je, že pokud neexistuje cenový mechanismus, který by ukázal vzácnost zdroje vzdělání, alokace vzdělání je neefektivní. Převedeno do současnosti: máme příliš absolventů humanitních oborů.

Chceme-li mít adekvátní počet absolventů, musíme nechat pracovat trh, tedy ceny, které odrážejí realitu. V tom případě se vzácné znalosti skrze cenový systém dostanou ke každému a poptávka se bude mnohem více blížit nabídce. Studenti by měli přestat tvořit neklid a začít více studovat společnost; pokud by znali tyto základní informace, nemusel by nyní probíhat týden neklidu, ale týden za tržní školství. Studenti by si uvědomili, že by ušetřili ty, kteří studiem jen ztrácejí čas, a pomohli těm, kteří studovat opravdu chtějí.