Úrok a hospodářská krize

Mises.cz: 15. dubna 2019, Eduard Horák, komentářů: 1

Je v krizi třeba státních intervencí, nebo tyto intervence krizi naopak vyvolávají? Je hospodářský cyklus inherentní součástí tržní ekonomiky a je neodkladný? Je světová ekonomika tak vratká a náchylná k masivním investičním omylům a následnému krachu tisíců firem a společností?

Odpověď není tak složitá, jak se na první pohled zdá. V roce 1974 obdržel ekonom F. A. Hayek Nobelovu cenu za ekonomii za rozpracování teorie hospodářského cyklu, kterou převzal od svého učitele, vynikajícího ekonoma Ludwiga von Misese. Této teorii se říká ABCT (Austrian business cycle theory), tedy Rakouská teorie hospodářského cyklu. Ta vysvětluje, proč se v globální ekonomice střídají období boomu s obdobími recese a jasně ukazuje na viníka. Karel Marx tvrdil, že hospodářský cyklus je nedílnou součástí kapitalistického zřízení. Není tomu tak. Viník je jiný. Je jím stát a státem ovládané centrální banky, které uvádějí celý mechanizmus konjunktur a recesí do pohybu.

Není divné, že naráz zbankrotují tisíce firem? Přece není možné, aby všechny naráz udělaly tytéž nebo podobné chyby. Je málo uvěřitelné, že všechny tyto firmy si zle spočítají náklady a výnosy, že se nedostatečně zásobí či nadzásobí kapitálem, že přehlédnou příležitost na trhu nebo se zle zorientují v přáních zákazníků. Krachy jednotlivých firem patří k podnikání. Nejsou ničím výjimečným a oddělují podniky úspěšné, tedy ty, které dokáží lépe uspokojit potřeby zákazníků, od těch, kterým se to nepodaří. Nejdříve finanční ztráta, pokud nepřijde ponaučení, následuje krach. Ale kolaps celé ekonomiky a celých ekonomických odvětví? To už si zaslouží vysvětlení, které nám nabízí právě Rakouská teorie hospodářského cyklu.

Centrální banky totiž kontrolují díky svému monopolu množství peněz v ekonomice, a tím posouvají úrokovou sazbu nahoru, nebo naopak dolů. Co to taková úroková sazba vlastně je? Úrok je v podstatě cena. Když si od banky, či kohokoliv jiného půjčím peníze nebo jiný kapitál, cena za tuhle výpůjčku je úrok. Naopak, když si uložím peníze do banky na dlouhodobý účet, stávám se věřitelem, kterému banka platí cenu za to, že jsem ji půjčil své peníze. Výše úroku, jako každá jiná cena, se řídí nabídkou a poptávkou a v čase se mění dle aktuální situace na trhu. Za situace, kdy lidé více spoří, úroková sazba klesá. Investoři a firmy se pouští do dlouhodobějších projektů v domnění, že lidé šetří právě na ně a že v době, kdy budou projekty dokončeny, lidé na ně budou mít naspořeno. Firmy si na tyto projekty půjčují peníze, které investují do kapitálových statků více než do statků spotřebních.¹ Nakupují nové stroje, haly, kapitálové vybavení, rozjíždí se těžba a pouštějí se do odvážnějších projektů. Také proto, že počítají s tím, že když spotřebitelé šetří, upřednostňují budoucí spotřebu před spotřebou současnou a hodlají investovat více peněz v budoucnosti.

V opačném případě se lidé hrnou do utrácení a spotřeby a omezují spoření. Úroková míra roste a firmy se přeorientují na projekty krátkodobé, které produkují statky spotřební, tedy ihned k upotřebení.

Úrokové sazby tedy „radí“ firmám a podnikatelům a koordinují jejich výrobu v čase. Tuto funkci ale mohou plnit pouze za předpokladu, že jsou ovlivněny čistě trhem, tedy nabídkou a poptávkou. Pokud ovšem těmito úrokovými mírami manipuluje centrální banka, dochází k rozsáhlým tržním distorzím, které zapříčiňují chybná alokační rozhodnutí.

Centrální banky mají ve svém „arsenále“ řadu nástrojů, jak úrokovými měrami pohybovat nahoru nebo dolů podle toho, co právě uznají centrální bankéři za žádoucí. Většinou se tak děje prostřednictvím tzv. operací na volném trhu, díky kterým vytvářejí peníze z ničeho, které vpustí do ekonomiky.

Nyní si vysvětlíme situaci, kdy centrální banka úroky sníží. Úrokové sazby jsou tedy nízké, ovšem za situace, kdy lidé více neuspořili (nerozhodli se upřednostnit budoucí spotřebu před současnou). To ovšem podnikatelé netuší, je k nim vyslán falešný signál. Jenomže díky nízkým úrokům firmy začnou více investovat i do projektů, které by se jindy jevily jako málo ziskové, či úplně neziskové. Investiční rozhodnutí firem jsou prostě zmatená a iracionální. Výroba se zaměří na dlouhodobé projekty a výrobky, které jsou dále od spotřeby. Jenže chyba, spotřebitelé reálně nic nespoří a nic neuspořili. Nechystají se investovat do dlouhodobých projektů a nemají na ně ušetřené potřebné zdroje. Na tyto projekty jednoduše neexistuje v reálném čase dostatečná kupní síla, která by projekty zaplatila. Tržní mechanizmus je díky centrální bance narušen. Uměle přeorientovala výrobce k realizaci projektů, ze kterých má plynout výnos v budoucnosti, ale lidé neomezili svou spotřebu, ani tak nehodlají učinit v současnosti.

Veřejnost na nízké úrokové sazby rovněž reaguje, a to přesně opačně jako producenti a podnikatelé. Díky nízkým sazbám lidé naopak upřednostňují současnou spotřebu před spořením. Obě skupiny, jak podnikatelé, tak spotřebitelé, tedy najednou více spotřebovávají a nakupují. Ekonomika se naklání na jedné straně k dlouhodobým projektům upřednostňujících od producentů a spotřebě a utrácení na straně spotřebitelů. Dlouhodobé projekty se stávají neudržitelnými. Firmám začínají chybět prostředky na jejich realizaci a dokončení, od pracovní síly až po potřebný materiál. Ceny prostředků se začnou zvyšovat a tím pádem firmám rostou náklady. Projekty se stávají dražší a podniky si musejí půjčit více peněz na jejich realizaci. Investoři prostě uvěřili, že mají spotřebitelé naspořeno, došlo k chybné alokaci zdrojů, a některé firmy už správně tuší, že některé projekty nelze dokončit, a i kdyby se je dokončit podařilo, budou ztrátové.

Neregulovaná úroková míra slouží jako kompas. Ukazuje jak výrobcům, tak spotřebitelům, jaké chování na trhu upřednostnit. Reguluje počet a délku započatých projektů firmami. Centrální banka snížením úrokové míry sice „povzbudí“ podnikatele, aby si vzali na své projekty výhodné úvěry, ale skutečné prostředky, kterými se tyto projekty zaplatí, už vykouzlit nedokáže.

Ludwig von Mises uvedl analogii se stavbyvedoucím, který se rozhodl stavět dům a domnívá se, že má dostatek materiálu, než kterým ve skutečnosti disponuje. Dům začne stavět podstatně větší, než jaký si, vzhledem k dostupným zdrojům, může dovolit. Takový dům nelze dokončit. Čím dříve si svůj omyl uvědomí, tím dříve bude moci realizovat projekt realističtější. Pokud tuto skutečnost zjistí až ve finálních fázích stavby, bude nutné celý dům zbourat a začít znovu. Ztráta tedy bude tím vyšší, čím později dojde k „narovnání“ úrokové míry, tedy návratu k tržním sazbám.

Umělé snížení úrokových měr se ze začátku jeví jako opravdová konjunktura. Všude vidíme začínat nové projekty, domy rostou jako houby po dešti, ceny akcií stoupají a lidé se domnívají, že se konečně mají dobře a že to tak bude i nadále. Jenže tato prosperita je vyvolaná uměle centrálními bankéři. Všichni se chovají jako po vypití několika energetických nápojů. Poté ale přichází něco jako kocovina. Peníze investované do projektů jsou promrhány. Někteří ekonomové se po vzoru slovutného Johna Maynarda Keynese domnívají, že lze takto postupovat donekonečna. Že lze navodit „trvalý růst“ pouze s přispěním centrálních bank a jejich nástrojů ke snižování úrokové sazby. To je čistá fantazie. Čím déle se prodlužuje obelhávání na jedné straně firem a na straně druhé spotřebitelů, tím déle a tím hlubší krize bude následovat. Čím více zásahů státních, centrálních a etatistických plánovačů a čím delší období bude těmito zásahy postiženo a čím déle se budou tržní mechanizmy deformovat, tím tvrdší bude pád. A to platilo před sto lety, v případě krize započaté roku 2008 a bude to platit i v případě krize následující. Jak bude dlouhá, hluboká a pustošivá, bude záležet pouze na centrálních bankách a jejich pokusech jak s úrokovými měrami, záchrannými balíčky, tak veškerými zásahy do svobodných trhů.

(1) - Spotřební statky neboli statky prvního řádu, jsou takové služby a výrobky, které jsou určeny ke přímé spotřebě, zatímco kapitálové statky neboli statky vyšších řádů slouží teprve k výrobě statků spotřebních. Kapitálové statky mohou být druhého až x-tého řádu, podle toho, jak mnoho jsou od spotřeby vzdáleny.