Válka a inflace

Mises.cz: 29. srpna 2011, Llewellyn H. Rockwell, Jr. (přidal Ondřej Moravec), komentářů: 5

Americká centrální banka, nazývaná Federální rezervní systém (Fed), byla založena roku 1913. Nikdo tuto instituci nepropagoval sloganem, že ulehčí vedení válek a přinese smrt téměř půl milionu americkým občanům v cizích zemích, společně s miliony vojáků a civilistů ostatních zemí.

Nikdo neupozorňoval na to, že tato instituce umožní bez explicitního zdanění financovat ničení cizích měst a vlád. Nikdo neříkal, že centrální banka umožní Spojeným státům být účastníkem rozsáhlejší války v průměru každý čtvrtý rok dvacátého století. Nikdo nepodotknul, že tato instituce Spojeným státům umožní vytvořit globální říši, ve srovnání s níž bledne i Římská říše a Velká Británie na svém koloniálním vrcholu.

Můžete dát dohromady 100 profesionálních historiků a politologů, a žádný z nich zřejmě nezmíní roli, kterou Fed hraje ve financování amerického militarismu. A přitom je Fed tou institucí, která vytvořila peníze potřebné na financování válek. Tímto způsobem vyřešila hlavní problém, jemuž státy čelí od počátku lidské historie. Stát bez peněz nebo stát, jenž musí zdaňovat své občany pro potřeby války, je ve svých imperiálních ambicích nutně omezen. Toto není problém pro občany, pouze pro stát. Neschopnost státu financovat své neomezené touhy je pro lidi cennější než jakákoliv právní záruka a kontrola. Je účinnější než všechny ústavy dohromady.

Stát nemá žádné vlastní bohatství. Není produktivním podnikem. Všechno své vlastnictví musí lidem vzít ve hře s nulovým součtem. Toto obvykle znamená daně, ale daně lidi obtěžují. Můžou destabilizovat stát a otřást jeho legitimitou. Vedou k rozčilení, protestům, a dokonce revolucím. Místo riskování takových důsledků byly státy od středověku do úsvitu centrálního bankovnictví celkem opatrní ve svých globálních ambicích, protože se bály otevřeně a přímo krást lidem majetek, aby zaplatily své účty. (Pozn. DS: Nejlepším příkladem revoluce, jejíž poslední kapkou byly vysoké daně, je samozřejmě samotný vznik Spojených států.)

Abychom si to ujasnili, centrální banka není nutnou podmínkou toho, aby stát mohl své výdaje financovat místo daněmi inflací. Nutný je pouze monopol na produkci peněz. Takovýto monopol vždy vede k postupnému znehodnocování peněz vzhledem k ostatním směnovaným statkům, ať již pomocí zlehčování mincí nebo zavedením papírových peněz, které mohou být následně tisknuty bez limitu. Centrální banka je v tomto procesu klíčová: kartelizuje bankovní systém, základní prostředek, kterým si lidé a vláda vypůjčují peníze. Bankovní systém se tak stane základem financování státu a výměnou za tuto službu je státem zaručen proti bankrotu a selhání. Pokud je cílem státu kompletní monopolizace peněz v nekonečně flexibilním systému papírových peněz, neexistuje lepší způsob než vytvořit centrální banku. Toto je největší vítězství moci nad svobodou.

Spojení mezi válkou a inflací se datuje daleko před vytvoření Fedu. Datuje se k samotnému založení Spojených států. Osud kontinentální měny během a po skončení Revoluční války byl velmi špatnou předzvěstí pro naši budoucnost a celá země platila velmi vysokou cenu. Tato zkušenost později vedla k části Ústavy USA, v níž se praví, že nic jiného než zlato či stříbro nemůže být stanoveno zákonným platidlem. S výjimkou hamiltoniánů viděla celá generace politických aktivistů spojitost mezi svobodou a tvrdými penězi a na papírové peníze nahlížela jako na prostředek tyranie.

Například Thomas Paine:

„Papírové peníze jsou jako pití panáků, přinesou okamžik senzace, avšak postupně ubírají tělu zdraví a nakonec ho zanechají horší než předtím. Kdyby tomu tak nebylo a peníze mohly být tvořeny z papíru podle přání, každý vládce v Evropě by byl tak bohatý, jak by chtěl… Papírové peníze na první pohled vypadají jako velká úspora, nebo spíš jako že nestojí nic; ale jsou to ty nejdražší peníze vůbec. Lehkost, s níž mohou být tvořeny, funguje jako past. Tato lehkost je očekáváním daní, které přijdou v dalších letech.“

Moudrost této generace byla nakonec zcela odhozena v průběhu progresivní éry. Věřilo se v nutnost vědecké veřejné politiky a vědecké tvorby peněz, která by byla kontrolována mocnými elitami. Úsvit centrálního bankovnictví byl zároveň úsvitem centrálního plánování, protože bez kontroly nad penězi nemůže mít vláda žádnou efektivní kontrolu nad ekonomickým životem. A jak jednou stát získá kontrolu nad penězi a bankovním systémem, jeho ambice ostatního ekonomického plánování se mohou realizovat.

Před vytvořením Fedu by byl vstup USA do konfliktu, jakým byla 1. světová válka, nemyslitelný. První světová válka byla prvním totálním konfliktem. Zahrnula téměř celý civilizovaný svět, nejen vlády, ale i civilisty. Byla popisována jako válka, která ukončila civilizaci 19. století ve smyslu, jak byla chápána. Byla to válka, jež ukončila svobodu, jak ji tehdy znali. A byl to Fed a jeho evropské protějšky, jež umožnily její financování. Byla to válka financovaná pod zástěrkou vědecké měnové politiky.

Ludwig von Mises v roce 1919 napsal:

„Bez přehánění lze říci, že inflace je nevyhnutelným prostředkem militarismu. Bez ní by zhoubný vliv válek na bohatství byl mnohem jasněji a rychleji viditelný; válečná únava by přišla mnohem dříve.“

Za financování válek centrální bankou je vždy nutné zaplatit cenu. Poválečný stav v USA byl klasickým příkladem. Byla zde inflace. Bylo zde mnoho chybných investic. Byla zde recese, později nazvaná depresí, přímý důsledek mylných kapitálových investic, jež se maskovaly jako boom, který byl samozřejmě následovaný recesí. Deprese přišla v roce 1920, avšak není příliš slavná ani v samotné historii USA. Proč? Fed tehdy ještě neměl ty správné nástroje, jimiž by se pokoušel zachránit ekonomiku. Ani Fed, ani Kongres, ani prezident s depresí téměř nic nedělali – jak chvályhodná reakce! Díky tomu byla deprese krátká a stala se jen poznámkou v ekonomické historii USA. Stejně by to proběhlo v roce 1930, kdyby prezident Hoover tehdy nechtěl prostřednictvím vlády přivést ekonomiku ku zdraví.

Rychlé uzdravení v letech 1920 – 1922 však naneštěstí povzbudilo centrální banku k další inflaci, s boomem na akciových trzích, následnou recesí, depresí a nakonec zničením zlatého standardu. FDR (Roosevelt) zjistil, že fašistické ekonomické plánování příliš k ozdravení ekonomiky nevede, a tak hledal válku, do níž by mohl vstoupit. Zde se historie USA a Fedu prolíná s tragickou rolí německé centrální banky.

Německá vláda svou Velkou válku též financovala inflací. Na konci války byla peněžní nabídka čtyřikrát vyšší než na začátku. Ceny stouply o 140%. Na mezinárodních trzích však německá marka nespadla tolik, kolik by se bývalo dalo očekávat. To bylo povzbuzením pro německou vládu, která se ihned pokusila přivést celkové ekonomické ozdravení prostřednictvím inflace. V roce 1923 německá marka spadla na neuvěřitelnou jednu biliontinu její zlaté hodnoty z roku 1914. Dolar tehdy stál 4,2 bilionu marek. Byl to ukázkový příklad zničení měny, jež zůstal legendární v historii – díky centrální bance, která se zavázala monetizovat vládní válečný dluh.

Ale obviňovali lidé tiskařský stroj? Ne. Populární vysvětlení se přímo týkalo Versailleské smlouvy. Byl to ten krutý mír, který spojenci uvalili na Německo, jež ho údajně přivedl na pokraj totální destrukce. Sám Mises napsal celou knihu věnovanou vysvětlení toho, že Německo za své trápení vděčilo válce a socialismu, nikoli Versailleské smlouvě jako takové. Volal po ustavení svobodných trhů, ze strachu, aby se imperiální diktátorství nestalo dalším krokem v politickém vývoji. Byl ignorován.

Jak všichni víme, výsledkem byl Hitler.

Pokud se podíváme na Rusko, málo zmiňovaným je fakt, že utrpení ruských lidí během 1. světové války se stalo jedním z nejsilnějších nástrojů Leninovy propagandy. Lidé byli povoláváni a zabíjeni v obrovských počtech. Lenin to nazval kapitalistickým vykořisťováním, protože v jeho očích byla válka výsledkem kapitalistických motivací. Bylo to předzvěstí světa, který socialismus později přinesl, světa, v němž byli všichni lidé a jejich majetek považovány za prostředky ke státním cílům. A prodloužení ruské účasti ve válce umožnila instituce vytvořená v roce 1860, Státní banka ruského císařství – ruská verze Fedu.

Samotná ruská válka byla financována tvořením peněz, což vedlo v masivnímu nárůstu cen, kontrolám a nedostatkům během války. Nejsem toho názoru, že ruská monarchie byla zcela zlým režimem, avšak pokušení způsobené tvorbou peněz ho učinilo příliš svůdným. Změnilo relativně neškodnou monarchii ve válečný stroj. Země, jež už dlouho byla zapojena do celosvětové dělby práce pod zlatým standardem, se stala vražednou mašinérií. Strašná a katastrofická byla válka pro samotnou ruskou morálku a následná inflace zasáhla i toho posledního člověka a podpořila masivní neklid, který vedl k vítězství komunismu.

V tomto důležitém bodě historie můžeme vidět, co nám centrální bankovnictví přineslo. Nebyl to konec ekonomického cyklu. Nebylo to pouze více likvidity pro bankovní systém. Nebyl to konec runů na banku a bankovních panik. Určitě to nebyla vědecká veřejná politika. Všechny hlavní ekonomiky světa začaly být ovládány peněžními monopoly a jejich vůdci se stali jedněmi z největších despotů v lidské historii. Nyní byli připraveni válčit jeden s druhým se všemi dostupnými zdroji. Zdroje, které neměli k dispozici, mohli zaplatit svým milovaným systémem centrálního bankovnictví.

V dobách války pracovaly tiskařské stroje přesčas a s totalitním řízením, regulacemi cen a všeobecnou socializací v celém západním světě nebyly výsledkem inflace pouze rostoucí ceny. Bylo to utrpení a nedostatek, v Británii, Rusku, Německu, Itálii, Francii, Rakousku-Uhersku i Spojených státech, v podstatě všude.

Zde vidíme úžasnou ironii centrálního bankovnictví v akci. Instituce podporovaná ekonomy spolupracujícími s bankéři, ve jménu nastolení racionality a vědeckosti v peněžních otázkách, stála u zrodu nejhorších politických trendů v historii světa; komunismus, socialismus, fašismus, nacismus a despotismus ekonomického plánování na kapitalistickém západě. Příběh centrální banky je jen krok vzdálený od příběhu atomových bomb a koncentračních táborů. Neomezenost státu v posledních sto letech má svůj důvod a o tomto důvodu mnoho lidí smýšlí jen jako o technickém aspektu příliš složitém pro běžného smrtelníka.

Rychlý vstup do války v Iráku má všechny náležitosti konfliktu zrozeného z moci tisknout peníze. Bývaly časy, kdy vstup do jakékoliv války byl intenzivně diskutován v Parlamentu. A o čem bývaly tyto debaty? Bývaly o zdrojích a moci zdaňovat. Ale jak byla jednou vláda zbavena závislosti na dolarech z daní a nemusela hledat kupce pro své nezajištěné dluhopisy, politické debaty okolo válek byly utišeny.

V celém rozběhu do války vzal George Bush jako základ své politiky přesvědčení, že rozhodnutí o vstupu je jen na něm. Námitky Rona Paula a ostatních členů Kongresu a velké části americké populace byly zredukovány na jakýsi bílý šum v pozadí. Představme si, kdyby peníze na válku měl získat prostřednictvím daní. Nikdy by nezačala. Ale on nemusel. Věděl, že peníze budou. A tak i přes deficit 200 miliard dolarů, vládní dluh 9 bilionů dolarů, 5 bilionů v podobě dluhopisů mezi občany, rozpočet 3 biliony dolarů a klesající příjmy z daní, Bush vymyslel válku za 525 miliard dolarů – 4 681 dolarů na domácnost. Představme si, že by šel za americkými lidmi a požadoval po nich tuto sumu. Co by se stalo? Asi známe odpověď… a toto jsou vládní čísla. Skutečné náklady mohou být mnohem vyšší.

Když levice mluví o těchto číslech, ráda říká, co vše by za tyto peníze stát mohl udělat jiného. Zdravotnická péče, veřejné školy, pečovatelská centra, poukázky na jídlo. Toto smýšlení není pro pravici žádnou alternativou. Je jen rozdílnými prioritami v použití zdrojů vytvořených inflační mašinérií. Pravda, veřejné školy stojí méně životů a majetku než válka. Avšak stát blahobytu financovaný inflací taktéž rozkládá společnost. Sen o tom, že inflační monstrum může dělat dobro místo zla je svědectvím jisté naivity o povaze státu. Pokud má stát dostatek moci a může si vybrat mezi dobrem a vedením války, co si vybere? V americkém kontextu byla tato volba vždy pro válku.

Stejně naivní jsou výroky části pravice o omezování vlády a současná touha po globální válce. Dokud má stát neomezený přístup k tiskařskému stroji, může ignorovat námitky ideologických skupin o tom, jak by měl používat své zdroje. Zároveň je scestné, když se část pravice domnívá, že může mít své války, militarismus, nacionalismus a agresi bez závislosti na centrální bance. Tato instituce je právě tím prostředkem, díky němuž mohou sny jak fanatické pravice, tak fanatické levice spatřit světlo světa.

Důsledky peněžní mašinérie jdou mnohem dál než za financování nevítaných vládních programů. Fed vytváří finanční bubliny, jež vedou k posunům kapitálu. Vzpomeňte na technologickou bublinu v 90. letech nebo na bublinu v nemovitostech. Obě jsou výsledkem monopolizace peněz.

Dnes je americký spotřebitel zasažen rostoucími cenami ropy, oblečení, jídla a dalšího. Poprvé za minulá desetiletí to lidé cítí celkem silně. A stejně jako při každé jiné inflaci v historii lidé hledají viníka a moc jim to nejde. Věří, že ropné společnosti je okrádají, že zahraniční výrobci omezují výrobu, že vlastníci čerpacích stanic zneužívají krizi, aby získali na jejich úkor.

Úplně bych nevyloučil vliv cenových regulací. Když je Nixon v roce 1971 zavedl, ani on ani jeho poradci jimi nechtěli kontrolovat inflaci. Účelem bylo odvrátit zlost od vlády a její banky směrem k obchodníkům, kteří se stali obětními beránky. V tomto smyslu cenové regulace fungují. Vyvolávají dojem, že vláda se snaží snížit ceny, zatímco obchodníci chtějí zvyšovat. Toto je politická dynamika v akci v oblasti cenové regulace.

Otázkou zůstává, zda se necháte svést touto taktikou. Příčinou skutečných potíží nejsou výrobci a obchodníci, ani válka jako taková, ale agentura, jež má právo falšovat, jak se jí zachce, snižovat hodnotu měny a zároveň uvést v život jakékoliv státní schéma, ať již blahobytné nebo válečné. Musíme se podívat na Fed a říci: tohle je nepřítel.

Všimněte si, že Fed není politickou stranou. Není zájmovou skupinou. Není proslavenou lobby ve Washingtonu. Není ani společností veřejného názoru. Je zcela ochráněn před mocí veřejné debaty. Pokud opravdu věříme ve svobodu a odsuzujeme leviatanský stát, taková situace nemůže být tolerována.

Říkám opravdové pravici, že pokud chce omezit stát, musí se vzdát svého snu o předělání světa prostřednictvím války. Války a omezená vláda jsou neslučitelné. Musíte přestat ignorovat roli měnové politiky. Je to technické téma, ale takové, jež každý musí poznat a pochopit, pokud chceme obnovit něco podobající se americké svobodě, jak ji zachytili zakladatelé.

Říkám opravdové levici, pokud chcete ukončit válku a špehující stát, skončit perzekuci politických disidentů, kulturu nacionalismu a militarismu, musíte obrátit svou pozornost k měnové politice. Tiskařský stroj musí být odpojen. Pravda, zasáhne to i vámi milované programy jako socializované zdravotnictví a školství. Ale stejně jako předpokládáte, že stát bude financovat vaše sny, nemůžete předpokládat, že nebude financovat také sny lidí, které nenávidíte.

Řeknu též pár slov libertariánům, kteří sní o světě omezené vlády, vlády práva, o světě, kde panují svobodné společnosti a podniky a kde stát nemá žádnou moc ani právo zasahovat do našich životů, dokud se chováme mírumilovně. Je zcela absurdní, že něco takového může být dosaženo bez zásadní peněžní reformy. A přitom se až do nedávné kampaně Rona Paula (odhlédneme-li ještě od 26 let práce M. N. Rothbarda pro Ludwig von Mises Institute) z nich o otázky peněžního systému zajímal málokdo.

Rakouská tradice bojovala s papírovými penězi a s centrálním bankovnictvím od svého počátku. Menger prosazoval zlatý standard. Bohm-Bawerk ho jako ministr financí Habsburské monarchie uvedl v život. Misesova kniha z roku 1912 byla první, která upozornila na roli peněz v ekonomickém cyklu a naléhavě varovala před centrálním bankovnictvím. Hayek psal velmi přesvědčivě proti opuštění zlatého standardu ve 30. letech. Hazlitt varoval před nevyhnutelným zhroucením brettonwoodského systému a prosazoval zlatý standard. Rothbard byl vůdce v otázkách tvrdých peněz a největší nepřítel, jakého kdy Fed měl.

Obecně jsem však mezi libertariány viděl tendenci k přehlížení těchto otázek, částečně z důvodů uvedených výše: nejsou bezúhonné.

Povím vám, proč toto téma není bezúhonné: je v největším zájmu státu udržovat peněžní stroj mimo zraky lidí. Kdokoliv chce nadzvednout závěs, jenž ho kryje, je obviněn ze všech druhů intelektuálních zločinů. Přesně toto je důvod, proč o tom musíme mluvit při každé příležitosti. Musíme ukončit konspiraci ticha okolo peněžního systému.

Zaujalo mě, jak Ron Paul během své kampaně tuto otázku neustále zdůrazňoval. Většina politiků si jen přihřívá svou polívčičku a říká lidem, co chtějí slyšet. Vsadím se, že v počátcích kampaně nikdo nechtěl, aby mluvil o Fedu. Ale on o něm mluvil. Vzdělával své publikum o nutnosti peněžní reformy. A fungovalo to. Poprvé v mém životě existuje rozsáhlé veřejné hnutí v USA, které se tímto tématem vážně zabývá.

Může se říkat, že prosazování privatizace peněz je politicky nerealistické, a tedy plýtváním časem. Navíc neustálým zdůrazňováním nutnosti reformy sami sebe prý můžeme vytlačovat na okraj. Avšak neexistuje účinnější cesta, jak umrtvit nějakou otázku, než přestat o ní mluvit.

Zlatý standard má daleko k tomu, aby byl tajemným a přežitým – místo toho se dotýká samotného jádra současné debaty o budoucnosti války a světové ekonomiky. Proč vláda a její přisluhovači nemají rádi zlatý standard? Odstraňuje moc Fedu svévolně zvyšovat peněžní nabídku, kdy se mu zachce. Bez této moci má vláda mnohem méně nástrojů pro centrální plánování. Může regulovat, což je činností bezpečnostních složek. Může zdaňovat, což znamená brát lidem majetek. Může utrácet, a tím rozdělovat majetek jiných lidí. Avšak jeho aktivity ve finanční oblastí jsou radikálně omezeny.

Zamyslete se nad svými místními vládami. Mohou zdaňovat a utrácet. Manipulují a intervenují. Stejně jako všechny vlády od počátku věků spíše zpomalují společenský pokrok, růst bohatství a komplikují věci, jak je jen možné. Avšak nevedou obrovské globální války, nemají obrovské deficity, bilionové dluhy, nesnižují kupní sílu peněz, nesvrhují cizí vlády, nepodporují krachující podniky nekonečnými úvěry, nevytváří obrovsky nákladná a ničivá schémata „sociálního pojištění“, nemají velký vliv na obchodní aktivity.

Místní vlády jsou samy o sobě dost strašné a musejí být neustále kontrolovány, avšak v porovnání s federální vládou jsou ničím. Nejsou tak arogantní a přesvědčené o vlastní neomylnosti a nezbytnosti. Chybí jim závoj nepřemožitelnosti, který má centrální vláda.

Je to centrální banka, která funguje jako vládní peněžní stroj a která vytváří ten rozdíl. Existence centrální banky pod zlatým standardem není vyloučena, je tak věřitelem poslední instance, jenž se vyhýbá pokušení zničit to, co ho omezuje. Je stejně nemožné, aby někdo s nenasytnou chutí po víně seděl u stolu plném delikátních vín a ani si neusrknul. Existence centrální banky vytváří u vlády příležitost k hříchu. Pod nejlepším zlatým standardem by žádná centrální banka neexistovala, zlaté mince by obíhaly společně s jejich substituty a pravidla proti podvodu a krádeži by bankám znemožňovala navyšování úvěrové pyramidy skrze běžné účty.

Všechny peníze by byly produkovány soukromě. Banky by byly normálními podniky: žádná zvláštní privilegia, žádné záruky proti krachu, žádné dotované pojištění vkladů, žádné spojení s vládou.

Toto je peněžní systém svobodného trhu. Stejně jako jakákoliv jiná instituce ve svobodné společnosti není nadiktován shora skupinou expertů, ale je výsledkem fungování společnosti respektující majetková práva, soukromé podniky a prosazující mír.

Redukuje se to na tohle. Pokud nesnášíte válku, jděte proti Fedu. Pokud máte rádi svobodu, jděte proti Fedu. Pokud chcete omezit despocii, jděte proti Fedu. Pokud chcete zajistit svobodu pro sebe a své potomky, skoncujte s Fedem.

Přeloženo z Ludwig von Mises Institute, autorem článku je prezident LvMI Llewellyn H. Rockwell, Jr. Řeč byla přednesena 6. 6. 2008 na konferenci „Obnovení republiky: Zahraniční politika a osobní svobody“, pořádané Nadací pro budoucnost svobody. Cílem Nadace pro budoucnost svobody je rozšiřování svobody poskytováním nekompromisního morálního a ekonomického ospravedlnění osobní svobody, svobodného trhu, soukromého majetku a omezené vlády.

Původně vyšlo na blogu překladatele.

Pozn. překladatele:

Dodal bych pár postřehů k tomu, jak obrovsky je v běžných historických kurzech přehlížena role socializovaných peněz a finančního systému v dějinách celého 20. století. Socializace peněz, oslabování zlatého standardu a legalizace podvodu v bankovnictví se ve skutečnosti staly katalyzátorem pro ty největší hrůzy, které lidstvo dosud zakusilo. A centrální banka USA v tom všem opravdu hraje eminentní roli.

Po financování americké účasti v první světové válce způsobila americká centrální banka společně s totálním mismanagementem ze strany amerických politiků nejbolestnější ekonomickou krizi v historii lidstva, která postupně zasáhla celý svět včetně Evropy. Velká deprese vydláždila v Evropě cestu totalitním socialistickým režimům, s komunismem na straně jedné a s nacismem a fašismem na straně druhé.

Následné konflikty s druhou světovou válkou jako jejich vyvrcholením byly samozřejmě financovány socializovanými penězi. V USA bylo během vlády navíc zavedeno automatické strhávání daně ze mzdy zaměstnance každý měsíc, jakožto další „politická nutnost“ pro financování válečných výdajů. Toto bylo postupně přejato ostatními západními státy. Problém se všemi „politickými nutnostmi“ zavedených státy během válek je ten, že po skončení konfliktu už tato opatření nikdo nechce uvádět do původního stavu, protože zvyšují státní kontrolu nad zdroji.

Čím více se stát zadlužuje, tím více kontroly nad ekonomikou potřebuje a tím více od lidí žádá. Obhajuje to různými sociálními programy blahobytu a politickými nezbytnostmi. Fakt, že před založením Fedu fungovaly USA s téměř nulovým federálním rozpočtem v porovnání s dneškem, bez dlouhodobého deficitu, a že právě během tohoto období se prázdný kontinent proměnil během pár set let v nejbohatší zemi na světě, je jaksi ignorován. Námitky proti centrálnímu bankovnictví jsou politickou reprezentací (zvláště socialistickou) haněny jako zpátečnické, neprogresivní, zastaralé, anachronické, přežité nebo snad v nějakém zcela obecném smyslu „nevhodné pro dnešní svět“. Každá vyspělá země má přeci centrální banku, z čehož se vyvozuje, že centrální banka je potvrzením vyspělosti. Opak je však pravdou.

Kombinace centrální banky a vynucených (nekrytých) peněz je potvrzením vítězství státu a politické reprezentace nad občany. Je centrálním řízením (socialismem) ve finančním systému, v srdci ekonomiky. Rada centrální banky není nic jiného než finanční plánovací komise na úrovni státu. Její kroky sledují všechny důležité subjekty v ekonomice. Pár slov guvernéra centrální banky může změnit směr vývoje na finančních trzích. Celý finanční systém je na ní závislý. A ona je závislá na státu.

Jak všichni vědí, války vedou státy, nikoliv občané. Lidé chtějí žít v míru, starat se o sebe a o svou rodinu a s ostatními mít pokud možno co nejpokojnější vztahy. Státy chtějí válčit, a k tomu potřebují prostředky. Kompletní socializace finančního systému, v níž vlády během 20. století uspěly, umožnila vést konflikty takového rozsahu, že se o nich předtím nikomu ani nesnilo. Umožnila propagandu obrovských rozměrů a organizaci obrovských státních schémat a programů, které lidi neustále přesvědčují o tom, že čím více státu dají, tím se budou mít lépe. Protože on ví, co je pro ně dobré.

A dokud budou mít státy peníze ve svých rukou, budou mít v rukou i své občany. Mohou zničit jejich úspory (viz Jugoslávie a prezident Miloševič). Nemusí brát velký ohled na zdroje. I pokud zkrachují, přispěchá jim na pomoc nějaká pokroková mezinárodní měnová instituce jako IMF nebo Světová banka (viz Jižní Amerika a asijská krize). Restrukturalizují jejich dluh a napumpují do nich peníze někoho jiného. Proč hospodařit?

A co se učí děti ve (státních) školách (jestli se vůbec k 20. století dostanou)? V roce x v den y na místě z se stala událost w. Neučí se, kdo a jak ji financoval. Neučí se základní spojitost mezi politikou a ekonomickým jednáním. Mezi vlastním životem a politickou ekonomií. Memorují si data konfliktů politických vůdců. Ani většina historiků zřejmě nemá dostatečné znalosti, aby viděli roli, kterou socializované finanční systémy sehrály v politických a ekonomických dějinách 20. století. Prostě se to tak stalo a nikdo se moc neptá, kde se vzaly všechny ty peníze na obrovské konflikty. Vždyť je úplně normální, že každý stát má svou vlastní měnu a vydává peníze. Bylo tomu snad někdy jinak? Ano, ještě před sto lety, v dobách relativního světového míru…

„Zlato a ekonomická svoboda jsou neoddělitelné… Pod zlatým standardem funguje svobodný bankovní systém jako záruka stability, centrální banka aktivně způsobuje škodu.“

- Alan Greenspan, 1967

„Běžní lidé přirozeně nechtějí válčit; ani v Rusku, ani v Anglii, ani v Německu. To je jasné. Koneckonců jsou to ale vůdci dané země, kteří určují politiku, a je vždy snadné připoutat lidi k sobě, ať již v demokracii, fašismu, parlamentarismu, komunismu… Lidé vždy mohou být přivedeni k nařízením svých vůdců. Je to jednoduché. Jen jim musíte říci, že na ně někdo útočí, odsoudit pacifisty za nedostatek patriotismu a za vystavování země nebezpečí. Funguje to všude stejně.

- Hermann Goring