Veřejný sektor II: Ulice a silnice (I.)

Mises.cz: 27. ledna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Josef Tětek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

11
Veřejný sektor II

Zajištění bezpečnosti v ulicích

Odstranění veřejného sektoru samozřejmě znamená, že veškeré pozemní plochy, včetně ulic a silnic, by byly v soukromém vlastnictví, ať již v podobě jedinců, korporací, sdružení či jakémkoli jiném spojení jedinců a kapitálu. Samotný fakt existence soukromého vlastnictví veškerých ulic a pozemků by vyřešil mnoho zdánlivě neřešitelných správních problémů. V současnosti potřebujeme především změnit způsob našeho myšlení; jedině tak si budeme moci uvědomit, že svět s všezahrnujícím soukromým vlastnictvím je možný a žádoucí.

Zvažme kupříkladu policejní ochranu. Jakou podobu by v naprosto soukromé ekonomice měla policejní ochrana? Část odpovědi na tuto otázku se stane zjevná, pokud si představíme svět s plně soukromým vlastnictvím pozemků a silnic. Podívejme se například na Times Square v New Yorku, oblast známou pro notorické problémy s kriminalitou, kde občanovi v problémech policie většinou nijak nepomůže. Každý Newyorčan si je vědom faktu, že na ulici se nachází v podstatě ve stavu „anarchie“, odkázaný pouze na všeobecnou mírumilovnost svých spoluobčanů. Policejní ochrana je v New Yorku minimální, což dokazuje skutečnost, že při nedávné týdenní policejní stávce – světe div se – nijak nestoupla zločinnost oproti běžnému stavu, kdy je policie v práci a údajně nás chrání. Předpokládejme však nyní, že oblast Times Square včetně okolních ulic je v soukromém vlastnictví instituce „Obchodní asociace Times Square“. Tito obchodníci by samozřejmě chápali, že vysoká kriminalita odrazuje zákazníky, kteří raději budou navštěvovat klidnější konkurenční sousedství. Poskytování efektivní a dostupné policejní ochrany je tedy v ekonomickém zájmu obchodníků, chtějí-li do své oblasti přilákat potenciální zákazníky. Tato myšlenka nepředstavuje nic nového – soukromé firmy vždy usilují o přilákání a udržení zákazníků. K čemu by však obchodníkovi byly lákavé výlohy a pěkné balení, příjemné osvětlení a vyškolená obsluha, kdyby měl být zákazník při každé cestě do obchodu napaden a okraden?

Obchodní asociace by navíc byla hnána svou motivací dosáhnout vyšších zisků a nižších ztrát k poskytování nejen dostatečné policejní ochrany, ale také ochrany zdvořilé a příjemné. Vládní policie naopak nemá pražádnou motivaci jednat efektivně či naslouchat potřebám svých „zákazníků“; její příslušníci navíc žijí v pokušení zneužít svou moc k vlastnímu uspokojení. „Policejní brutalita“ je neodmyslitelná vlastnost současného policejního systému, která je usměrňována pouze na základě občasných stížností postižených občanů. Pokud by však soukromá policie obchodní asociace podlehla pokušení jednat tvrdě se zákazníky svých nadřízených, pravděpodobně by zanedlouho všichni zákazníci zmizeli ke konkurenci. Obchodní asociace tedy zajistí jak dostatek policistů, tak jejich slušné chování.

Efektivní a kvalitní policejní ochrana by převládla v celé zemi, na všech soukromých ulicích a pozemcích. Továrny by chránily své bezprostřední okolí, obchodníci své ulice a silniční společnosti by poskytovaly policejní ochranu na mýtných cestách a dalších soukromých komunikacích. To samé by platilo pro rezidenční čtvrti. Můžeme si zde představit dva možné typy soukromého vlastnictví ulic. Zaprvé, všichni rezidenti daného bloku by uzavřeli společenství vlastníků daného bloku, např. v podobě „Společenství bloku na 85. ulici“. Taková společnost by poté poskytovala policejní ochranu hrazenou příspěvky ze strany vlastníků či z vybraného nájmu. Rezidenti by samozřejmě měli opět přímou motivaci zajistit bezpečnost ve svém okolí, stejně jako rentiéři, kteří by usilovali o přilákání nájemníků pomocí lákadla bezpečných ulic (vedle běžných služeb, jako je vytápění či instalatérství). Ptát se, proč by vlastníci nemovitostí poskytovali ochranu na ulicích v libertariánské, plně svobodné společnosti, je stejně hloupé, jako ptát se, proč by nyní měli svým nájemníkům poskytovat vytápění či teplou vodu. K poskytování těchto služeb je nutí síla konkurence a spotřebitelské poptávky. Navíc nelze opomenout skutečnost, že kapitálová hodnota pozemku a domu bude korelovat s bezpečností daného okolí, stejně jako koreluje i s úrovní dalších charakteristik okolí a nemovitosti samotné. Chráněné ulice pozvednou hodnotu vlastněných pozemků a nemovitostí stejně jako provádění preventivních oprav na domech; pouliční zločin pak hodnotu nemovitostí sníží stejně jako zanedbané, rozpadající se fasády. Jelikož vlastníci nemovitostí vždy preferují vyšší tržní hodnotu svého majetku před nižší, setkáváme se zde s inherentní motivací poskytovat efektivní, kvalitně dlážděné a bezpečné ulice.

Další typ soukromého vlastnictví ulic v rezidenčních čtvrtích by mohl vycházet ze systému společností vlastnících samotné ulice, nikoli však přiléhající nemovitosti. Tyto společnosti by účtovaly vlastníkům nemovitostí služby údržby, zkrášlování a ochrany. Opět platí, že bezpečné, dobře osvětlené a kvalitně dlážděné ulice by přitahovaly zájem vlastníků nemovitostí a nájemníků, zatímco nebezpečné, ponuré a neudržované ulice by přicházely o rezidenty. Ulice plné aktivity ze strany vlastníků nemovitostí a projíždějících aut budou zvyšovat zisky a hodnotu uličních společností; uvadající zájem pak zisky a hodnotu těchto firem sníží. Uliční společnosti budou mít tedy snahu poskytovat efektivní služby, včetně policejní ochrany svých zákazníků; budou k tomu hnány svou touhou po ziscích a zvýšení hodnoty investovaného kapitálu, stejně jako obavou ze ztrát a snížení hodnoty investovaného kapitálu. Z těchto důvodů je mnohem lepší spoléhat se na vlastníky nemovitostí a uliční společnosti a jejich ekonomický zájem než na údajný „altruismus“ byrokratů a vládních představitelů.

V tomto bodě diskuze se vždy najde někdo s následující námitkou: pokud by ulice byly vlastněny uličními společnostmi, a to i za předpokladu jejich motivace sloužit svým zákazníkům s maximální efektivitou, co když se jeden bláznivý majitel rozhodne zablokovat přístup vlastníkovi přilehlé nemovitosti? Jak se dostane dovnitř či ven ze svého domu? Může být navždy odříznut? Může mu majitel ulice naúčtovat horentní částku za průchod? Obdobně u problematiky pozemkového vlastnictví: co kdyby se všichni vlastníci s pozemky obklopujícími něčí pozemek najednou rozhodli, že nepustí toho uvnitř ven? Odpovědí je, že každý člověk při koupi či pronájmu nemovitosti dbá na to, aby svou nemovitost mohl i dlouhodobě využívat. Přístup bude zajištěn formou smluvní „pozemkové služebnosti“ a jakákoli blokáda by tedy představovala porušení smluvního vztahu. [1]

Výše nastíněná libertariánská společnost není v principu samozřejmě ničím novým. Již nyní jsme dobře obeznámeni s povzbuzujícími efekty konkurence mezi oblastmi a v dopravě. Kupříkladu v průběhu výstavby soukromých železnic v 19. století došlo k mohutnému pozvednutí dotknutých oblastí. Každá železniční společnost usilovala o zvýšení imigrace a o ekonomický rozvoj v oblasti s rozestavěnou železnicí, aby tak zvýšila své zisky, cenu pozemků a hodnotu svého kapitálu; a musela jednat rychle, jelikož konkurence ze strany dalších železnic, měst a přístavů rovněž usilovala o přilákání obyvatelstva a kapitálu. Na stejném principu by byly založeny i soukromé ulice a silnice.

Obdobně seznámeni jsme i se soukromou policejní ochranou poskytovanou obchodníky a soukromými organizacemi. Na jejich majetku se můžeme setkat s ochrankou a dohledem: banky zaměstnávají strážce, továrny vrátné, obchodní centra bezpečnostní agentury. Libertariánská společnost by jednoduše rozšířila tento zdravý a funkční systém rovněž na ulice. Není žádnou náhodou, že na ulicích před obchody dochází k mnohem většímu počtu přepadení a okradení než v obchodech samotných; je tomu tak proto, že obchody zaměstnávají soukromé strážce, zatímco na ulicích jsme odkázáni na „anarchii“ vládní policejní ochrany. V některých blocích New Yorku se již v posledních letech rozšířila praktika najímat soukromou ochranku placenou z dobrovolných příspěvků rezidentů a pronajímatelů tamních nemovitostí. Zločinu v těchto oblastech následně znatelně ubylo. Problém je však v tom, že tyto snahy nedosahují plné efektivity vzhledem k absenci vlastnictví daných ulic samotnými rezidenty. Takové iniciativy pak mají potíže se zajištěním dostatečného kapitálu pro dlouhodobá opatření. Soukromá ochranka navíc nesmí být legálně ozbrojena, jelikož se nepohybuje na zaměstnavatelově majetku; z téhož důvodu také nemohou konfrontovat podezřelou osobu, jako je tomu v obchodech či jiných komerčních prostorech. Stručně řečeno, jsou jim upřena práva náležející vlastníkovi, ať již práva finanční či správní. 

S policií placenou vlastníky nemovitostí a rezidenty by navíc odpadly potíže s policejní brutalitou, stejně jako časté nahlížení na policejní příslušníky jako na určitou cizí, „imperiální“ sílu pronikající do sousedství za účelem oprese, nikoli ochrany. V černošských čtvrtích amerických měst jsou například příslušníci najatí centrální městskou správou vnímáni jako cizinci, kteří v dané komunitě nemají co dělat. Policie, která by byla najímána a rekrutována z řad rezidentů a vlastníků dané komunity by však byla vnímána jako skutečná služba dané komunitě, nikoli jako prodloužená ruka cizí autority.

Dramatický rozdíl v hodnotě veřejné a soukromé ochrany můžeme sledovat na příkladu událostí v jednom bloku v Harlemu. Zde, na Západní 135. ulici, mezi Sedmou a Osmou Avenue, úřaduje stanice 82. okrsku Policie města New York. Celá slavná přítomnost této policejní stanice však nezabránila sérii nočních vloupaček do většiny okolních obchodů. V zimě roku 1966 se nakonec 15 místních obchodníků rozhodlo, že najme strážníka pro noční pochůzky, a to od bezpečnostní agentury Leroy V. George. Obchodníci totiž shledali, že si raději připlatí další peníze na efektivní ochranu, kterou jim za všechny jejich daňové odvody policisté nebyli schopni zajistit. [2]

Nejúspěšnější a nejlépe organizovaná soukromá policie v americké historii byla železniční policie, spravovaná železničními společnostmi s cílem zabránit případům zranění a krádeží, jak pasažérů, tak nákladu. Tato železniční policie byla založena Americkou železniční asociací po první světové válce. Policie fungovala tak dobře, že do roku 1929 registrovala Asociace snížení počtu pojistných událostí spojených s krádeží nákladu o 93 procent. Železniční policie se svými 10 000 muži byla mnohem úspěšnější než vládní policie, o čemž svědčí například procento usvědčených zločinců, pohybující se mezi 83 a 97 procenty. Železniční policie byla ozbrojena, měla právo zatýkat a jedním nezaujatým kriminologem byla vykreslena jako organizace známá pro svou dobrou reputaci a schopnost. [3]

[1] Termín „pozemková služebnost“ (v originále „Easement“) označuje v právní terminologii věcné právo, které dává vlastnikovi jednoho pozemku možnost omezeně užívat pozemek jiný. (pozn. překl.)

[2] Viz William C. Wooldirge, Uncle Sam the Monopoly Man (New Rochelle, N.Y.: Arlington House, 1970), pp. 111ff.

[3] Viz Wooldridge, op. cit., pp. 115–17. Kriminologická studie byla vypracována panem Jeremiah P. Shalloo a nesla název Private Police (Philadelphia: Annals of the American Academy of Political and Social Science, 1933). Woolridge staví Shalloovu zmínku o dobré reputaci železniční policie do kontrastu se „současným stavem policejních jednotek velkých amerických měst; tresty za zločinné jednání jsou tak neefektivní, že by ani nemusely existovat, a označení těchto jednotek za služebníky veřejnosti je pouhou rétorikou.“ Wooldridge, op. cit., p. 117.

Tričko Rothbard

300,-