Volby - a co od nich čekat?

Mises.cz: 19. října 2013, Vladimír Krupa, komentářů: 3

Ve vedení našeho institutu panuje už nějakou dobu všeobecná shoda na tom, že mimo článků o historii a věčně platných principech by se na našich stránkách mělo objevovat více komentářů k aktuálnímu dění. A tím nejaktuálnějším děním je předvolební kampaň ve finální fázi. Ovšem čtenářům hrozí akutní přesycení a znechucení tímto tématem, protože mu jsou vystaveni ze strany všech ostatních médií a internetů. Proto jsem se svůj článek snažil formulovat tak, aby nebyl jen glosou současného volebního pinožení, ale měl přesah k některým trvalejším principům.

Zdá se vám program většiny kandidujících stran stejný či v ničem podstatném se od sebe nelišící? Zdá se vám, že tenhle předvolební klip by s maličkými úpravami mohla využít kterákoliv strana?

Nakopneme českou ekonomiku tak mocně, že už se chudinka ani nezvedne.

Máte z politické scény pocit vyprázdněnosti a nudy, kde se do úmoru pořád dokolečka opakuje to samé? Pak mám pro vás stručný a přímočarý rozbor, proč tomu tak je.

Obecně formulované cíle naprosto všech politických stran jsou identické. Všichni přece chceme, abychom se materiálně měli dobře, nemocní byli léčeni, zločinci trestáni, dýchali jsme přiměřeně čistý vzduch, o staré a nemohoucí bylo důstojně postaráno atd. atd. A i ti, kteří se snad k moci chtějí dostat s jinou agendou nějakých parciálních zájmů, budou právě nejusilovněji hlásat, že jim nejde o nic jiného než o všeobecné dobro.

Ilustrační video. Adolf chce, aby se všichni v jeho národě měli dobře.

Skutečná odlišnost mezi stranami nespočívá v těchto cílech, ale v prostředcích, o kterých věří, že k těmto cílům povedou. Základní otázkou tedy je, jakou roli vůbec může při dosahování takových cílů sehrát státní aparát. Podle postoje pak strany můžeme rozdělit v zásadě do tří kategorií.

1. Státní aparát může sehrát jen omezenou roli a vzhledem k dosahování některých cílů může být dokonce škodlivý. Tzn. je uznávána nějaká mez státní akce nebo nějaká oblast, do které už stát nesmí zasahovat.

2. Státní aparát může posloužit k dosažení libovolných cílů, ale je při tom vystaven rozpočtovému omezení. Čili je nutné stanovit si priority – jestli dostavíme dřív dálnice, nemocnice, nebo domovy důchodců.

3. Stát může dosahovat libovolných cílů a není podroben žádným omezením. Stačilo by jen, aby jeho řízení vzali do ruky ti „správní lidé“ a můžeme se těšit na příchod ráje na zemi.

Možná v našem ráji nastane i to, že politici se už nebudou muset střídat ve funkcích.

Naprostá většina stran, stejně tak jako většina voličů, patří dnes ideově do druhé kategorie. Nevidí žádný jiný důvod, proč by stát neměl zařizovat nějakou věc, než je ten, že na to momentálně nemá peníze. Nedokázali by přijít s nějakým koherentním argumentem, proč by stát něco dělat neměl, ale liší se navzájem v představě o tom, co stát dělat musí a má. A prakticky jediné, o čem probíhá debata, je, jakým způsobem se má stát chopit těch výzev, před kterými společnost stojí. Má upřednostnit kulturu před stavbou dálnic? Nebo bezpečnost (armádu a policii) před školstvím?

A otázka dne – ať už se bude víc peněz utrácet v tom rezortu nebo v onom, tak jak se dá poznat, že se utrácejí efektivně a bez korupce? Dají se třeba naše státní objednávky nějak relevantně srovnat s objednávkami okolních států? Bude stačit k vymýcení korupce všechny odposlouchávat a ode všech chtít majetková přiznání? Kdo ohlídá hlídače?

„Stát může v principu udělat cokoliv, protože je to stát s demokraticky zvolenou vládou.“ Dokonce ani strany (nebo v současnosti hlavně jedna strana), o kterých vím, že v nich existují lidé, kteří o problému mezí státního zasahování uvažují, tento problém ani v programu ani v kampani nijak zvlášť nezdůrazňují.

„Zrušíme některé státní instituce a dotace na solární elektrárny, protože jen polykají peníze.“ OK, pravda – ale pokud se od utilitárního argumentu nepřejde důrazněji k argumentu přirozeně-právnímu – dokud nebude nastolen problém tím způsobem, že stát nemá autoritu dělat to, co dělá – tak pořád zůstáváme jen na povrchu.

Politická scéna a politická debata se zdají tak ploché kvůli tomu, že jak politici, tak jejich publikum si odvykli o problému mezí toho, co stát umí a může, vůbec uvažovat. A pokud to, co na našich stránkách tvrdíme, je pravda, tak to znamená, že jsou voliči i politici odsouzeni zažívat jedno zklamání za druhým. Pokud si budou od státního aparátu slibovat nemožné, tak ten tomu pochopitelně nikdy nebude schopen dostát.

Bohužel lidem se málokdo odváží ukázat, že musí být zklamáni, pokud od státu čekají nerealistické věci. Lidé, hledající vysvětlení tohoto selhání, se tak utíkají k iluzím typu: „za to, že to nefunguje, můžou korupčníci a tuneláři. Vypořádejte se s nimi tvrdou rukou a bude tu rázem dost pro všechny.“

Ilustrační video. Jak se Adolf vypořádal s nemravně vysokými zisky a korupčními praktikami v parlamentu.

Žádný div, že se pak objevují lidé, kteří přijdou na to, že nejkratší cesta k politické moci vede přes přiživování a využívání těchto nálad. Doposud z nich u nás vyrostly jen nejrůznější nesourodé slepence, které těžko mohou mít delší životnost než jedno volební období, než se opět rozpadnou na prvočinitele. Kdo ví, jestli to tak zůstane i nadále.

Lze deziluzi z politiky využít i pro obrácení pozornosti k tomu faktu, že lidé skutečný problém i jeho řešení již minuli, aniž by se nad ním zamysleli? Že ve skutečnosti neexistují žádné důvody k naději, že řešení našich každodenních problémů přijde ze strany státu a jeho aparátu? Pokud se nám to nepodaří, tak to podle mého mínění bude jedna z promarněných příležitostí.