Vysoká cena za odkládání krize

Mises.cz: 21. března 2014, Martin Lesko, komentářů: 0

[Článek vyšel na mises.org, autorem je Thorsten Polleit, přeložil Martin Leško.]

Úvěr je skvělý ekonomický nástroj, který pomáhá pokroku při dělbě práce a přispívá k růstu produktivity a prosperity. Poskytnutí úvěru umožňuje střadatelům rozšířit jejich příjmy a podnikatelům zase naopak investiční půjčka umožní rozšíření výroby implementací nových výdajů, které by si z vlastních zdrojů nemohli dovolit.

Nicméně tento ekonomicky pozitivní efekt úvěru může nastat jedině za předpokladu, že monetární a úvěrový systém bude stát na pevných základech volného trhu. A tady je právě hlavní problém současné ekonomiky: převládající úvěrový a monetární režim stojí totiž s tržními principy v zásadním rozporu.

V současné době nejsou světové měny, ať už se jedná o americký dolar, euro, japonský jen nebo čínský jűan, v podstatě ničím jiným než vládou sponzorovanými, ničím nekrytými papíry, označovanými jako „fiat“ peníze. Tyto „fiat“ měny mají tři základní charakteristické rysy. Za prvé, centrální banky mají monopol na jejich vytváření. Za druhé, peníze vznikají prostřednictvím bankovních úvěrů – neboli prakticky z ničeho – aniž by byly kryté reálnými úsporami. A za třetí, peníze jsou úplně odhmotněny a jejich množství může být libovolně navýšeno podle momentálních politických potřeb.

Systém nekrytých papírových peněz tedy trpí hned několika dalekosáhlými ekonomickými a morálními nedostatky. Je chronicky inflační, vede nevyhnutelně k vlnám spekulací, vyvolává špatné investice, které způsobují cyklické hospodářské výkyvy a obecně podněcuje nadměrnou kumulaci dluhů. Papírové peníze vyhovují malé skupině lidí na úkor většiny ostatních. Ti, kteří obdrží nové peníze jako první, profitují na náklady těch, kdo se ocitnou na konci řetězce. Říká se tomu Cantillonův efekt.

Jeden problém si ale zaslouží obzvláštní pozornost. Dluhové břemeno, které se za nějakou dobu v režimu papírových peněz nahromadí, je dlouhodobě neudržitelné. Primárním důvodem neudržitelnosti tohoto systému je vytváření levných úvěrů provázené uměle potlačenými úrokovými sazbami, což vede k chybným investicím do ztrátových projektů a tím k neschopnosti úvěry splácet.

Největším problémem všech vlád je akumulace obrovské dluhové zátěže zajišťované centrálními bankami, které nabízejí v podstatě nevyčerpatelnou zásobou úvěrů za uměle nízké ceny. Politici financují své předvolební sliby zadlužováním a jejich voliči s tím souhlasí, protože očekávají, že se z vládního „rohu hojnosti“ také sami nasytí. Vládnoucí třída a třída ovládaných doufají, že budou moci odložit splácení dluhů na budoucí generace.

Jenomže jednoho dne se stane, že soukromí investoři už nebudou ochotni dále refinancovat zralé úvěry a nechají splácení dalšího růstu zadlužování na bankách, korporacích a vládách. V takové situaci je pak rozmach papírových peněz nevyhnutelně odsouzen k záhubě. Rostoucí obavy z neschopnosti splácet jsou nejhorším nepřítelem režimu nekryté měny. A jakmile jednou přítok úvěrů vyschne, stává se z „boomu“ najednou „bust.“ To je přesně to, k čemu se schylovalo v mnoha zemích s fiat měnou po celém světě v roce 2008.

Rozmach nekrytých peněz může snadno vyvolat plnohodnotnou hospodářskou krizi, což znamená krachy bank, bankroty korporací a vyprázdnění státních pokladen. To způsobí prudký pokles ekonomiky a vyvolá masovou nezaměstnanost. Takový vývoj bude pravděpodobně interpretován jako mučivé martyrium spíše než jako ozdravný ekonomický proces, který musí nevyhnutelně nastat po předchozím řádění v boomu papírových peněz.

Každý – jak z vládnoucí třídy, tak i z třídy ovládaných – se bude chtít této katastrofě vyhnout. Ve strachu ze strašného ekonomického strádání a politického zoufalství se jejich oči obrátí směrem k centrálním bankám, které ale bohužel mohou vytisknout všechny peníze potřebné k udržení likvidity přetížených dlužníků, hlavně bank a vlád.

Rozjet elektronické tiskařské stroje bude považováno za politiku nejmenšího zla – reakce, kterou lze v historii nekrytých papírových peněz pozorovat několikrát. Díky levným úvěrům poskytovaným doslova za nulové úroky udržují centrální banky od konce roku 2008 hlavu nad hladinou ostatním komerčním bankám.

Touto politikou tak banky vychrlí ještě více úvěrů a ještě více nekrytých peněz. Více peněz a více úvěrů za rekordně nízký úrok je považováno za léčebnou metodu nemoci, která byla primárně způsobena právě expanzí nekrytých peněz a levných úvěrů za nízký úrok. To může být jen stěží cesta k získání ztracené důvěry.



Byl to Ludwig von Mises, kdo pochopil, že právě expanze nekrytých peněz a úvěrů je to, co musí zákonitě vést ke kolapsu celého ekonomického systému. Jedinou otázkou pak zůstává, jestli takovému výsledku bude předcházet znehodnocení měny, nebo ne.

„Boom nemůže trvat věčně. Jsou jen dvě možnosti. Buď budou banky pokračovat v nadměrné expanzi úvěrů a tím udržovat konstantní nárůst cen a neutuchající chuť po spekulativních orgiích, což, stejně jako ve všech ostatních případech neomezené inflace, končí prasknutím bubliny a kolapsem celého peněžního a úvěrového systému. Nebo banky přestanou ještě před tím, než tento okamžik nastane, dobrovolně se zřeknou dalšího úvěrování a tím přivedou krizi. Krize nastává v obou případech.“

Měnová politika odvrácení nesplněných dluhových závazků na každý pád znamená pořádně drsný scénář: recese předcházená inflací. Něco podobného se stalo v osmnáctém století v inflací zasažené Francii.

Podle Andrew Dickinsona Whitea vydávala Francie peníze

„jako lék na poměrně malé zlo skryté uvnitř zla nekonečně většího. Léčili nemoc tím, že si podali žíravý jed, který rozleptal všechny životně důležité orgány francouzské prosperity.

Tento vývoj odpovídá zákonu v sociální fyzice, který můžeme nazvat jako zákon rostoucí inflace a depreciace. Je poměrně lehké vyhnout se prvnímu problému, ale nesmírně obtížné vyhnout se druhému. Odvrátit třetí je pak prakticky nemožné.

Obchod a výrobu to totálně zruinovalo. Přivedlo to stejnou zkázu, jakou by pro Holanďana znamenalo zvednutí stavidel mořské hráze, která mu v létě zavlažuje pole.

Skončilo to naprostým finančním, morálním a politickým kolapsem Francie – kolapsem, z něhož mohl povstat jedině Napoleon.“