Vznik Impéria (10. díl)

Mises.cz: 19. dubna 2022, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

II

Okolo roku 1900 se počal rozkvět toho cizokrajného květu na vývojovém stromu polidštění lidoopů jménem intelektuál. Byl vzácným produktem našeho svobodného akademického světa – sociální teoretik, který ví více než kdokoliv jiný o všem a všechno o ničem. Pokud nebyl kreativní nebo vynalézavý, tak mu z kapitalistické společnosti nekynul žádný mimořádný profit. Jeho pomstou bylo obrácení se k socialismu ze Starého světa. Jako novinář, učitel a autor učebnic se stal mistrem rozdmýchávání nespokojenosti a šíření rozvratných idejí. Žijící celkem pohodlně na okraji kapitalistického blahobytu, srovnával svůj příjem s příjmem burzovního makléře či výkonného ředitele a otevřeně opovrhl ziskovým motivem a šlapal po soukromém bohatství.

V akademickém světě se nespokojený intelektuál množil dělením. Z jednoho byly dva, ze dvou byli čtyři a tak dále. Jejich vybrané způsoby a univerzitní pasy jim otevřely dveře do domů boháčů, kde při večeřích podávaných na čínském porcelánu pomlouvali materiální úspěch. Jejich revoluční mysl, která se vyvinula v prostředí luxusních salónů, se vyznačovala prvotřídní inteligencí, akademickou důstojností, sebejistotou a uvolněností za všech okolností. Bavit se revolučními myšlenkami se v těchto kruzích stalo módou. Mohli jste se s nimi setkat všude a nikde. A nikde také nepůsobily zábavněji, než u stolu bankéřů a způsobem, který byl mnohdy zahanbující pro bankéře samotné. Při procházkách po východním molu upírali své zraky toužebně k Evropě a říkali, že ta je o dvacet let před Amerikou ve svém sociálním uvědomění.

Bez ohledu na naši „kulturní zaostalost“ Evropa by si s námi kdykoli vyměnila svou životní úroveň. Znamenalo toto něco? Pro intelektuála to neznamenalo nic. Vše, co věděl o amerických záležitostech – vše, co chtěl znát – co je na nich špatného. Viděl zdejší kvas a bral ho jako symptom hluboké nemoci.

Tak jsme po roce 1900 začali importovat politické ideje z Evropy. To byl zvrat v dosavadním trendu. Dříve a po celé století Evropa importovala naše ideje – ideje svobody z Deklarace nezávislosti, ideje omezené vlády z naší Ústavy a pak také, ačkoliv neochotně, ideu, že mzdy jsou placené nikoliv ze zisků, ale z produkce. Což znamenalo, že mzdy i zisky mohou růst společně za předpokladu rozšiřující se produkce.

Nyní jsme skrze převodový řemen intelektuálů začali dovážet ideje z Evropy – ideu veřejného sociálního zabezpečení z Německa, ideu postupné socializace a politického labourismu britských fabianistů. Ty jsou v kontrastu s naší vlastní tradicí Samuela Gomperse, která říká, že požadavky organizované práce jsou pouze ekonomické a nikoliv politické. Gompers jednou prohlásil, že by se radši dal zastřelit, než aby se stal číslem na průkazu sociálního zabezpečení. Dohoda o rozdělení ekonomického produktu a nechť si příjemce mzdy dělá se svým dílem co chce, to byla americká filozofie. Intelektuálové prezentují socialismus jako hnutí pracujících. To určitě nebylo pravdou zde a Friedrich Hayek má zřejmě pravdu, když říká, že „socialismu nebyl nikde primárně hnutím pracujících.“ Vždy byl nejprve hnutím v myslích intelektuálů.

Jedním z prvních plodů tohoto hnutí byl ústavní dodatek z roku 1913, který dal federální vládě pravomoc uvalit progresivní daň na všechny příjmy. Tato idea nebyla pouze evropská. Byla přímo marxistická, protože zavedení progresivní daně je jedním z deseti požadavků v Komunistickém manifestu. Prezident Wilson odzbrojil opozici slibem, že federální vláda využije tuto pravomoc pouze v době krize. Nyní již dobře rozumíme, že jsme se tehdy měli mít na pozoru, a jak měly být uplatněny všechny pojistky omezené vlády. Pouze intelektuálové chápali, co to znamená. Nikdo jiný nesnil o tom – a pravděpodobně ani prezident Wilson – že federální daň z příjmů bude užívána nikoliv za účelem získat peníze pro státní pokladnu, což byl jediný druh přímého zdanění, které Američané do té doby poznali, ale jako nástroj redistribuce národního bohatství podle evropského ideálu sociálního rovnostářství.

Ještě měla uplynout nějaká doba, než došlo k této revoluci, pro kterou byl připraven nástroj progresivního zdanění. Naše revoluce neměla být hrubou a násilnou záležitostí. Dávné umění demagogie se posunulo. Stala se z něj věda o politické dynamice. Naši intelektuální vědečtí revolucionáři nosí brýle a na sílu hledí s chladným odstupem. Může nebo nemusí být užitečná. Pokud není, tak tím lépe. Užívat jí svévolně, jen z nějakého romantického poblouznění silou samotnou, je vulgární, neinteligentní plýtvání. Fyzická destrukce není cílem. Čím více je zničeno, tím méně toho zbude pro převzetí moci. A převzetí moci je oč tu běží.

Mimo komunistickou stranu a její okolí přidružených radikálních intelektuálů si jen málo Američanů uvědomilo, že se revoluce stala univerzitním předmětem s vlastní filozofií, doktoráty, žargonem a velkou zásobou experimentálních dat, metodologií, učebnicemi a manuály. Není to revoluce pojatá jako heroický čin v konkrétní situaci, ale jako prostředek pro uchopení moci v abstraktním smyslu.

Existuje zde bohatá literatura plná revolučních myšlenek ukrytých za úctyhodnými obálkami. Američané si nebezpečné doktríny tradičně spojují s nekvalitním tiskem, neotesaným pravopisem a pokoutnou distribucí. Ovšem revoluční doktríny se vyskytují také v dobře vytištěných a sepsaných knihách, které zdobí police hned vedle bestsellerů v zavedených knihkupectvích. Samy o sobě by byly pravděpodobně neškodné, neboť jsou o něčem, co se mohlo stát v Evropě, ale nikoli tady. Trocha komunismu na novinových stáncích by mohla být samozřejmě dobrá jako očkování pro vytvoření protilátek v silném, ale poněkud zbrklém organismu společnosti. Člověk by se mohl začíst jen proto, aby věděl, s čím má co do činění. Člověk to zkusil a jak suchopárným podnikem se to ukázalo být!

Pro revolucionáře je ovšem podobná suchopárná četba tím nejvíce vzrušujícím čtivem. Jsou to znalosti, které mu dodávají pocit moci. Kdo zvládne tento předmět na výbornou, ten má jisté živobytí v pozici učitele či spisovatele, tedy toho, kdo tyto znalosti předává druhým. Mezitím si může snít své sny o velkém skoku z relativní obskurnosti k prestiži osoby, která pomáhá manipulovat velké události. Kdo zvládne tento předmět na úrovni génia, ten může snít o tom, jak se stane příštím Leninem.

Vědecká studia revoluce obsahovala samozřejmě analýzu příležitosti. Mistr revolučních technik je v první řadě vždy oportunista. Musí poznat příležitost, když je ještě semínkem, musí mít trpělivost nechat jí dozrát, a když jí chce sklidit, tak musí přizpůsobit své prostředky okolní realitě. Základních ingrediencí má příležitost omezený počet, ale vždy záleží na tom, jak jsou namíchány. Jednou z těchto ingrediencí bývají hospodářské těžkosti. Pokud jich je dostatek, tak výsledná směs bývá málokdy neúspěšná.

Velká deprese, jak se rozvinula, poskytla takovou příležitost. Ekonomické těžkosti byly relativní, což znamená, že život tady byl stále lepší než život prakticky kdekoliv jinde na zemi. Bolesti ovšem byly velmi akutní, a ještě mnohem horší byl bezejmenný strach, určité aktivní zoufalství, které nabralo rozměrů národní psychózy.

Hospodářské problémy tohoto druhu nejsou v amerických dějinách neznámé. Vskutku určitým způsobem patřily k americkému temperamentu. Nikdy však nebyla situace tak tíživá, a především nikdy předtím nebyla revoluční intelektuální elita připravena chopit se příležitosti.

Tito revoluční intelektuálové nebyli něčím, co by bylo možno definovat jako stranu. Neměli společné jméno nebo přesně ohraničené území výskytu. Jediná viditelná strana byli komunisté. Ovšem jejich útoky byly příliš očividné, jejich proletářství příliš hrubozrnné, a navíc si nesli stigma, že do americké společnosti nepatří. Toto nikdo nemůže tvrdit o intelektuálech, jak jsou popsáni výše. Ti zde své místo měli, byli vysoce respektováni a dobře orientováni na americké scéně. To, co představovali, byla kvalita zahořklého intelektuálního radikalismu lidí, kteří kapitalistickou společnost infiltrovali shora – jako doktoři, profesoři, novináři, spisovatelé, kritici, analytici, poradci, administrátoři, vedoucí výzkumu a tak dále – připravená revoluční inteligence v brýlích. Nebyl žádný jednotný plán. Ale byl zde slogan, který je všechny spojil: „kapitalismus je vyřízený.“ To byla idea, která umožnila odložit stranou vzájemné spory a rozdíly mezi jednotlivými frakcemi a vrhnout se do společného díla. Pro tento účel vytvořit jednotnou frontu a pak už bude možné cokoliv. A vínem při svatém přijímání byla vášeň pohrát si s historií pomocí vědeckých revolučních technik.

Překlad od Vládi Krupy. Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.