Vznik Impéria (12. díl)

Mises.cz: 03. května 2022, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Problém první – převzetí vlády

Byl výběr z omezených prostředků. Použití síly nepřicházelo v úvahu, tudíž k převzetí vlády muselo dojít ve volbách. Politická nespokojenost byla velmi značná, přesto nejvyšším imperativem zůstalo nevystrašit lid předčasně radikální agendou.

Senátor Taft prohlásil, že v prezidentské kampani roku 1932 byl program New Dealu schovaný za programem úspor a respektu k státním právům ve federálním uspořádání.

To je pravda. Nicméně stoupenec New Dealu na to může odpovědět: Jak jsme mohli lidem říct dopředu, co budeme dělat, když jsme to tehdy ještě sami nevěděli? A to je také pravda – nikdo nevěděl, co budou dělat.

Lenin, největší teoretik komunismu, také nevěděl, že bude zavádět NEP v době, kdy se dral k moci a sliboval lidem mír a půdu. Své plány si vytvářel a měnil je podle okolností, zkoušel, co bude fungovat a co ne a někdy je obracel naruby. Vždy si ovšem zachoval konzistenci se základními revolučními tezemi. Stejně si počínal Hitler, který svého výsledku dosáhl ve volbách a Mussolini, který ho dosáhl silou.

Pravděpodobně neexistoval žádný plán pro New Deal, dokonce ani v hrubém náčrtu. Věci jako AAA a NRA byly nápady reagující na okolnosti daného okamžiku. To, co bylo lidem dopředu zatajeno, byla obecná revoluční filozofie – záměr změnit od základu způsob fungování státu uvnitř jeho původní formy. To je jasné, pokud si dáte do kontrastu to, pro co si lidé mysleli, že hlasují a co dostali.

Lidé si mysleli, že hlasují pro menší vládu, nikoliv větší.

Lidé si mysleli, že hlasují pro omezení deficitního utrácení, nikoliv pro deficitní utrácení povýšené na roveň společenského principu.

Lidé si mysleli, že hlasují pro zachování směnitelné zlaté měny, včetně senátora Cartera Glasse, bývalého ministra financí, který tento bod vepsal do programu Demokratické strany a během předvolební kampaně vášnivě popíral, že New Deal udělá s penězi to, co udělal okamžitě po získání moci, navzdory jeho dramatickým protestům.

Pan Roosevelt přísahal, že bude dodržovat tento program úspor a tvrdé měny tak dramaticky, jak žádný jiný z prezidentů před ním ještě na stranický program nepřísahal. Během své kampaně ho podporoval slovy, která nelze chápat jinak:

„Obviňuji současnou vládu z toho, že je tou nejrozmařilejší vládou utrácející největší částky v době míru v celých amerických dějinách. Je vládou, která vrší jeden úřad na druhý, jednu komisi na druhou, a přitom nebere v úvahu zoufalou situaci svých daňových poplatníků. … Utrácíme příliš peněz za služby vlády, které jsou nepraktické nebo úplně zbytečné. K tomu navíc máme vládu s příliš mnoha funkcemi a potřebujeme její zjednodušení. Potřebujeme omezit to, co federální vláda poskytuje lidem.“

Tato a podobná slova Roosevelt v kampani mnohokrát zopakoval.

Jenom málo z té velké většiny voličů, která pro Roosevelta v listopadu 1932 hlasovala, si tehdy dokázalo představit, že už za rok nabere rozsah vlády, rozmnožení státních úředníků a úřadů takových rozměrů, až z toho bude ve Washingtonu vážný administrativní zmatek. S ním se prezident vypořádal podle svých vlastních slov takto:

„Jedenáctého června jsem založil Výkonnou radu, a to z toho prostého důvodu, že vzniká tolik nových úřadů. Abych měl o nich přehled, jsou týdenní schůze všech členů kabinetu nevyhnutelné… Sekretářem rady byl jmenován pan Frank C. Walker.“

A z toho mála osob, které by tomu věřily, ještě menší část by věřila tomu, že nejde jen o přechodnou záležitost, která zmizí, až pomine největší krize. Přesto rok od chvíle, kdy se Roosevelt zavázal učinit 25% škrty ve federálním rozpočtu, „eliminovat funkce federální vlády“ a „zrušit řadu úřadů a výborů,“ psal v knize nazvané On Our Way následující:

„Navzdory nezbytné komplikovanosti skupiny organizací, jejichž záplava zkratek zavdala určitou příčinu k veřejnému pobavení, to, co se některým lidem může jevit jako pouhý nárůst centralizované moci federální vlády je ve skutečnosti vedeno zcela jasným, hlubokým a trvalým cílem.“

Jen málo lidí, kteří hlasovali v listopadu 1932 pro konec deficitního utrácení a vyrovnaný federální rozpočet by věřilo, že prezidentův druhý návrh rozpočtu otřese finančním světem, o čemž on ve stejné knize napíše: 

„Ačkoliv fakta o předchozích požadavcích z jednotlivých ministerstev jsou již veřejně známá, nemyslím, že by si veřejnost, země a většina Kongresu plně uvědomili, jak obrovské částky vláda letos (fiskální rok 1. červenec 1934-30. červen 1935) utratí a jak obrovské částky si státní pokladna bude muset půjčit.“ 

A určitě téměř nikdo, kdo hlasoval v listopadu 1932 pro zachování zlatého standardu, by nevěřil tomu, že z příští rok uslyší prezidenta z rádia říkat: „Takto pokračuje náš postup k vládou řízené měně.“

Porušený volební program měl podivuhodný konec. Místo toho, aby tiše zmizel z očí a mysli, jak to volebním programům přísluší, neustále se vracel zpět. Jednou se dostal tak blízko, že si ho dokonce samotný prezident musel všimnout. Tehdy ho okomentoval těmito slovy: „Byl jsem schopen, při plném vědomí, dát svůj souhlas s tímto programem a rozvíjel jeho účel během proslovů v kampani. Kampaň však příliš ovlivňuje charakter debaty svou koncentrací pouze na určité body, takže lidé ztratí ze zřetele hlubší filozofii celého plánu.“

A tím byl program pohřben.

A tím byl vyřešen náš první problém. Vláda byla převzata u volebních uren a podle zákona.

Překlad od Vládi Krupy. Na další díl se můžete těšit již za týden.