Vznik Impéria (4. díl)

Mises.cz: 08. března 2022, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Dalším znakem Impéria je: „Nadřazení vojenského myšlení a zastrašení myšlení civilního.“

Velkým symbolem amerického vojenského myšlení je Pentagon s jeho osmnácti mílemi chodeb, po kterých bloudí generálové a admirálové, osmadvaceti tisíci úředníků a osmi tisíci automobilů na venkovním parkovišti. Byl postaven za sedmdesát milionů dolarů během Druhé světové války, nikoliv jako dočasné místo velení, jaká se stavěla v roce 1917, ale tentokrát jako trvalý chrám boha války. Co představoval, byla předtucha permanentního válečného stavu.

Tady se uvažuje nad globálními strategiemi. Zde, a nikdo zvenčí nemá právo vědět jak, vznikají odhady, kolik tyto strategie budou stát. Pentagon je obklopen svou vlastní železnou oponou. Informace, které se dostávají na veřejnost, jsou jen ty, o kterých jsou vojenské autority veřejnost ochotny informovat. Zbytek je označen razítkem „tajné“ a ani nikdo z Kongresu je nemá právo vidět. Tak tomu pochopitelně musí být. Nejcitlivější tajemství Impéria jsou vojenská tajemství. Dokonce také informace, které nemají žádnou vnitřní vojenskou hodnotu, mohou být označeny jako tajné, pokud by jejich únik vedl k veřejné kritice vojenského establishmentu či způsobil veřejné pochybnosti.

Pokud chcete znát příběh kdy a jak byl národ podroben kasárenskému režimu v nekonečné válce, a s jakou úzkostí se civilní mysl tomu podvolila, přečtěte si záznamy jednání Kongresu 167, 168 a 170 (10., 11. a 13. září 1951). Tam je záznam debaty o rozpočtu ministerstva obrany pro rok 1952.

Množství peněz, o které se jednalo, bylo šedesát jedna miliarda dolarů. To ovšem nebylo vše. V průběhu jednání se objevovaly další požadavky a závěrečný účet byl osmdesát pět miliard.

Všichni věděli, že to je více peněz, než může ministerstvo obrany během roku utratit. Navíc zde byly ještě velké nespotřebované přebytky z minulého roku. Lidé z Pentagonu řekli ano, to je pravda. Nedokážou utratit všechny tyto peníze během roku. Ale chtějí je mít v rezervě, protože tak mohou uzavřít výhodnější dlouhodobé kontrakty s dodavateli, kteří budou mít jistotu, že tady peníze jsou.

A to bylo vše.

Všichni věděli, že jde o zázračná čísla. Miliardy se mohou zrodit na stolech Pentagonu a stačí k tomu tužka a zápisník. Stejně je to s nářky, že se miliardy ztratily jen přeskládáním složek. Jednoho dne, když se Senát točil okolo diskrepance mezi čísly na papíře – rozdílem mezi třiceti sedmi a čtyřiačtyřiceti miliardami – Pentagon zatelefonoval a oznámil, že se stala chyba ve výši sedm miliard. Promiňte. „A přesto fungujeme na základě předpokladu, že vojáci vědí, co dělají,“ řekl senátor Wherry.

Revidovaná čísla Pentagonu byla schválena.

Všichni ministři a náčelníci štábů předstupovali před výbory Kongresu a prohlašovali, že jejich požadavky jsou ořezané až na samotnou kost. Pokud by Kongres provedl nejmenší škrty, tak ministerstvo obrany nemůže nést odpovědnost za národní bezpečnost. Pokud by došlo k nejhoršímu, tak by byl hněv veřejnosti strašlivý, tak nechť to Kongres vezme v úvahu.

Senátor Taft projevil drobnou skepsi. V březnu 1950 (tři měsíce před začátkem Korejské války) náčelník štábu generál Bradley řekl Senátu: „Třináct miliard ročně je víc než dostatečné pro bezpečnost Spojených států. Kdybych někdy navrhl třicet miliard, tak mě uvolněte z funkce.“ Ovšem o rok později je zpět a žádá o šedesát jednu miliardu. Co se mezi tím stalo? To byla pointa Taftovy poznámky. Stala se válka v Koreji. Co se týče samotné bezpečnosti Spojených států, tak se nestalo vůbec nic.

Senátor Taft prohlásil: „Nevím, jak dlouho tyto programy budou pokračovat. Můj dojem z nich je, že si neustále budeme pořizovat nové zbraně a nejmodernější letadla a tyto výdaje mohou pokračovat dalších několik desetiletí. Pokud je tomu tak, tak to znamená konec svobody pro lid Spojených států… Nemůžeme zkrátka zemi udržovat neustále připravenou na totální válku, pokud nejsme ochotni přijmout kasárenský režim a opustit všechny ideály, na kterých byl tento národ vybudován. Je nemožné mít v tomto světě takovou věc jako je absolutní bezpečnost… Myslím, že by bylo vhodné jmenovat komisi, která by prošetřila vojenskou politiku Spojených států, a dospěli jsme k vhodnému kompromisu ohledně rozsahu vojenských aktivit.“

Ovšem nakonec ani senátor Taft nebyl schopen hlasovat proti rozpočtu.

Všichni věděli, že velká část peněz bude promrhána. Senát měl před sebou zprávu svého vlastního výboru pro výdaje, která říkala: „Přímo připouštíme, že plýtvání, rozmařilost a duplicitní programy jsou v armádě, námořnictvu a letectvu dnes spíše normou než výjimkou.“

Na to lidé z Pentagonu řekli: „Víte moc dobře, že ve válce se plýtvá. Nehrajte si na hlupáky.“

Senátor Douglas se přihlásil o slovo. Děsil se toho, co se chystá říct. Děsil se toho, protože věděl, jaká bude odpověď ministerstva obrany. Kdokoliv, kdo kritizuje jeho čísla, je vždy obviněn, že podkopává vojenskou připravenost Spojených států. A to bylo to poslední, co měl na mysli. Byl vždy pro větší připravenost, nikoliv menší. „Ale pokud nejsme připraveni vzdát se zastupitelské demokracie, tak funkcí Kongresu je mít kontrolu nad výdaji. Když se této kontroly vzdáme, když slepě odsouhlasíme všechno, co se nám předloží, přestaneme být zastupitelskou demokracií. Budeme militarizovaným národem, kde rozhodující slovo budou mít generálové.“

Navrhl revizi, která by se týkala pouze okrajů. Žádal omezit plýtvání na vojenských stavbách. Sloužil jako důstojník u námořní pěchoty během Druhé světové války. Věděl, o čem hovoří. Jeho nevinné pozměňovací návrhy byly zablokovány senátorem OˊMahoneym, který zkrátka opakoval argumenty ministerstva obrany: „Nemůžeme omezit plýtvání v tomto zákoně. Plýtvání je zkrátka inherentní vlastností příprav na válku.“

Nakonec se senátor OˊMahoney postavil a prohlásil, že si nepřeje, aby někdo na galeriích (kde by mohli poslouchat ruští korespondenti), nebo z lidu nebo z Kongresu vyložil poznámky senátora z Illinois tak, že naši muži v uniformě mají nedostatek charakteru, patriotismu a oddanosti službě. To jistě senátor neměl na mysli.

S tím byl senátor Douglas natolik přemožen pocitem marnosti, že odešel z jednacího sálu. O tři dny později zvedl pro zákon ruku s celým jeho plýtváním.

Senátor Flanders navrhl poslat zákon zpátky do rozpočtového výboru s požadavkem, aby se v něm našly úspory alespoň šest miliard. Motivací nebyl ani tak ohled na dolar daňového poplatníka, ale to, abychom „vymezili požadavkům ministerstva obrany nějaké hranice. Ministerstvo jinak bude nadále posilovat ve svém vlivu nad naším hospodářstvím a našimi životy. Neexistuje žádná pevná hranice, za kterou by jeho požadavky nemohly zajít. Žádný příděl zbraní a techniky, který by byl dostatečný. Žádný výdaj, který by byl příliš vysoký. To plyne z povahy věci, když vkládáme veškerou svou víru do ozbrojených sil.“

Senátor OˊMahoney, mluvčí rozpočtového výboru, prohlásil: „Náš výbor netuší, jak by takové škrty mohl provést. Spoléháme se plně na úsudek našich vojáků, kteří mají patřičné znalosti a výcvik.“

Návrh senátora Flanderse neprošel.

On sám hlasoval pro zákon.

Senátor Wherry prohlásil: „Je velmi obtížné pro jakéhokoliv senátora hlasovat proti tomuto zákonu. Ale veřejnost by měla vědět, co to bude obnášet. Tento program a jeho rozpočet se nezastaví v příštím nebo přespříštím roce. Dopad na celou zemi bude nedozírný.“

Ani senátor Wherry nehlasoval proti zákonu.

Senátor Langer navrhl poslat zákon zpět rozpočtovému výboru s instrukcí, aby výdaje měly strop na padesáti šesti miliardách. Senátor Dickens podpořil jeho návrh: „V těchto číslech je spousta dohadů. Na vojenském rozpočtu by nemělo být nic posvátného. Přesto nemáme nikoho ze štábu, žádného odborného účetního ani jiného experta, který by dokázal jasně a přesně říci, na kolik jsou tyto odhady spolehlivé. Zavřeme snad Spojené státy do svěrací kazajky?“

Návrh senátora Langera byl odmítnut a později on a senátor Dickens hlasovali pro zákon.

Senátor Case prohlásil: „Je odpovědností Kongresu určovat, jaká část národního příjmu bude zdaněna či dána zástavou za dluh a použita pro jaké konkrétní účely. Máme odpovědnost stanovit, jaká část z národního důchodu je přijatelným limitem pro národní obranu.“

Senátor OˊMahoney prohlásil: „Kdo jsme, abychom zpochybňovali úsudek admirálů?“

Ani jeden hlas nakonec nebyl proti tomuto zákonu. Celý Senát si ve výsledku řekl: „Kdo jsme, abychom zpochybňovali úsudek vojenských mozků?“ Zastrašení civilního myšlení tak bylo dokonáno a Pentagon dostal své miliardy.

O několik dní později schválil Kongres další zákon přidělující šest miliard na stavbu tajných vojenských základen – největší číslo tohoto druhu jaké kdy prošlo ve válce či míru.

Ohledně těchto tajných základen prohlásil senátor Russel z výboru pro ozbrojené síly: „Tyto projekty podléhají vysokému stupni utajení. Výbor je zkoumal natolik, nakolik to bylo možné, a došel k závěru, že tyto výdaje jsou ospravedlnitelné.“

To je ovšem vyjádření od Senátu – „nakolik to bylo možné.“ Zde očividně již civilní princip není nadřazený vojenskému.

Poslanec Richard B. Wigglesworth z rozpočtového výboru prohlásil: „Znovu a znovu narážíme na to, že nejsou k dispozici žádné podrobnější údaje. Armáda nám nedává základní informace a předvolaní svědkové nejsou připraveni či zplnomocněni svědčit o zásadních faktech.“

Senátor Francis Case prohlásil: „V okamžiku, kdy kdokoliv vysloví kritiku nebo pochybnosti o objemech peněz, které pro sebe požadují jednotlivé ozbrojené složky, tou nejjednodušší obranou je implikovat, že jde o nějaké napomáhání nepříteli.“

Ve zprávě ze 13. listopadu 1951 napsal podvýbor senátního výboru pro ozbrojené složky: „Jedním ze znepokojivých trendů v naší vojenské organizaci v uplynulých letech je vzrůstající administrativní těžkopádnost našich ozbrojených sil.“

Byl to ovšem samotný generál MacArthur, kdo pronesl tato zničující slova: „Řeči o hrozbě pro naši národní bezpečnost použitím vnější síly jsou naprosto nesmyslné… Je součástí obecného vzoru chybných politik, že naše země funguje v režimu válečného hospodářství. Tyto chybné politiky se zrodily z uměle pěstované psychózy válečné hysterie a propagandy strachu. Ačkoliv válečná ekonomika může na okamžik vytvořit pocit zdánlivé prosperity, spočívá na vratkých základech naprosté nespolehlivosti a vyvolává mezi naším politickým vedením téměř větší strach z míru než z války.“

Nezaobalená interpretace slov generála MacArthura je taková: Válka se stala instrumentem naší hospodářské politiky. Mezi kontrolními přepínači na řídícím panelu naší vlády je nyní ukazatel s popiskem Válka. Může ho nastavit na hodnotu vyšší nebo nižší, podle toho, jestli ekonomičtí plánovači rozhodnou, že hospodářství potřebuje o něco vyšší nebo nižší inflaci – ale samozřejmě nikdy žádnou deflaci. Výkonná moc rozhodnutá kontrolovat hospodářství tak činí prostřednictvím inflace, ale nyní můžeme sledovat, že má také vlastní zájem na instituci nekonečné války.

Ze samotné povahy Impéria plyne, že si vojenská mysl musí chránit svá tajemství. Republika si podle okolností svou zbroj sundává nebo nasazuje. Válka je pro ni pouze mezihra. Jestli válka přijde je záležitostí civilního vedení a hlas vojenských expertů má váhu pouze poradní. Jak v míru, tak ve válce, jsou vojenští experti vyloučeni z civilního rozhodování. V Impériu je to jiné. Impérium má svoji zbroj stále navlečenou. Jeho život je v rukou generálního štábu a válka je vrcholně vojenskou záležitostí. Od civilistů se žádá pouze podrobení se vojenským rozhodnutím a loajalita.

Překlad od Vladimíra Krupy. 

Na další díl seriálu se můžete těšit již za týden.