Mises.cz

Mises.cz

Walter Badgehot a tradicionalismus v bankovní praxi

Jeden z nejslavnějších šéfredaktorů časopisu The Economist, Walter Badgehot (1826-1877), byl přesným prototypem „pozdního“ britského klasického liberála 19. století, jak je vylíčil Murray Rothbard.

Jeden z nejslavnějších šéfredaktorů časopisu The Economist, Walter Badgehot (1826-1877), byl přesným prototypem „pozdního“ britského klasického liberála 19. století, jak je vylíčil Murray Rothbard. Na jeho příkladu je nejlépe patrný přechod od radikalismu ke konzervatismu, od abolicionismu ke gradualismu a od propagace ideálu k debatě o „drobném pokroku v mezích zákona.“

Badgehot je dodnes znám a citován jako bankovní a měnový teoretik a praktik, který ve své knize Lombard Street (1873) [1] uvedl základní principy, podle kterých mají centrální banky řešit finanční krize. A tak se na něj odkazuje Ben Bernanke v této své (jinak celkem nudné) přednášce o úloze centrálních bank:

(cca 21. minuta)

V jakém kontextu ovšem tyto Badgehotovy rady centrálním bankéřům zazněly? To bude jasné z následujících úryvků z druhé kapitoly Lombard Street:

„Selhal bych ve svém záměru, kdyby čtenář tuto knihu odkládal nepřesvědčen o tom, že náš bankovní systém, v němž jsme všechny rezervy svěřili pod kontrolu jediné bankovní rady, je velkou anomálií. Je to systém velmi nebezpečný a jeho špatné následky, ačkoliv je široce pociťujeme, nejsou dnes ani plně chápány. Jsou nám zastřeny pod nánosem tradicionalistických argumentů a schovány v prachu dávných měnových kontroverzí.

Bude mi jistě řečeno – nabízíte tedy něco lepšího? Jaký jiný bankovní systém může existovat? Všichni jsme si už tak zvykli na systém, jehož nejdůležitější funkce jsou svěřeny jediné centrální bance, že si těžko umíme představit nějaký jiný. Ovšem přirozený systém – takový, který by se utvářel, kdyby vláda ponechala bankovnictví svobodné – je systémem mnoha bank stejné, nebo alespoň ne zcela nestejné velikosti. Ve všech ostatních odvětvích přináší konkurence určitou vyrovnanost. V předení bavlny se žádné firmě nepodařilo permanentně překonat veškerou konkurenci. Neexistuje žádná tendence k monarchismu v tomto odvětví. A stejně by tomu bylo v bankovnictví, kdyby bylo ponecháno svobodné. V Manchesteru, Liverpoolu a po celé Anglii existuje velké množství bank, kterým se daří lépe nebo hůře, ale žádná banka s natolik dominantním postavením. A žádná taková banka není ani ve Skotsku. V novém světě akciových bank mimo Bank of England můžeme vidět stejný fenomén. Jedné či druhé bance se nějakou dobu může dařit lépe než ostatním, ale žádná se sama o sobě nemůže dostat do pozice nezpochybnitelné dominance. Žádná z nich nepředběhne ty druhé natolik, že by jí dobrovolně svěřily své rezervy do opatrování. Republika s mnoha konkurenčními společnostmi o různé velikosti, která nejlépe odpovídá potřebám obchodu, to je zřízení panující ve všech hospodářských odvětvích a stejně tak by se prosadilo i v bankovnictví. Monarchie je v jakémkoliv odvětví znamením anomálních privilegií a intervence zvenčí.“

Výše uvedené zní velmi sympaticky a jako výmluvná obhajoba svobodného bankovnictví. Jde o klasickou analýzu aplikovanou na odvětví financí – konkurenční systém je stabilnější, efektivnější a morálnější než systém centrálního bankovnictví s privilegii a monopolem, který se konec konců ustanovil jako poslední výkřik monarchistického absolutismu 17. století. Badgehot tedy prokázal, že intelektuálně dokáže tato fakta pochopit. Ovšem poté přichází velké ALE:

„Kdysi jsem byl dotázán – navrhujete tedy revoluci? Navrhujete opustit jednorezervní systém centrální banky a nahradit ho mnohorezervním systémem? Mojí odpovědí je, že toto nenavrhuji. Bylo by to dětinské. Kredit je v obchodním světě něco jako loajalita vůči vládě. Musíte zkrátka brát to, co existuje, a pracovat s tím, jak nejlépe to jde. Teoretik může snadno předložit návrh vládního systému, který by se obešel bez královny Viktorie. Všichni vzdělaní lidé vědí, že dolní sněmovna je v našem systému skutečným suverénem, a tak by šlo snadno teoreticky argumentovat, že předstírání, že máme jiného panovníka, je nadbytečné. Ovšem pro praktické účely je zcela zbytečné zabývat se těmito argumenty. Královnu Viktorii loajálně poslouchají – bez pochyb a bez dlouhého zdůvodňování – miliony lidských bytostí. Jakmile by tyto miliony zapochybovaly a začaly se mezi sebou dohadovat, tak by je už nebylo snadné přesvědčit, aby poslechly královnu Viktorii nebo kohokoliv jiného. Účinné argumenty pro přesvědčení lidí, kteří by potřebovali přesvědčit, zde chybí. Analogicky dnes existuje ohromná struktura úvěrů, které mají jako svou základnu Bank of England. Angličané i cizinci v ní mají implicitní důvěru. Každý bankéř ví, že když musí dokazovat, že jeho kredit je dobrý, tak jakkoliv silné jeho argumenty mohou být, jeho kredit je ztracený. Ovšem to, co máme, nevyžaduje žádný důkaz. Zbytek spočívá na instinktivní důvěře generované letitou tradicí. Nic by nemohlo Angličany přesvědčit, aby zrušili Bank of England, a pokud by jí nějaká kalamita smetla, trvalo by celou generaci, než by se stejná důvěra vytvořila znovu. Pokud by nějaký zázrak nyní na Lombard Street vytvořil systém svobodného bankovnictví, tak by zde vypadal nepatřičně a monstrózně. Nikdo by mu nerozuměl a nikdo by v něj neměl důvěru. Kredit je síla, která může růst, ale nemůže být vykonstruována. Ten, kdo žije v rozsáhlém a pevně zakořeněném systému úvěru, musí vzít do úvahy, že když ho zničí, tak dalšího se již nemusí dožít, protože následník poroste roky a roky.

Z tohoto důvodu nenavrhuji, abychom se vraceli k přirozenému systému svobodného bankovnictví. Takovým návrhem bych vzbudil jen zbytečné posměšky.“

Při výše řečeném jsem si nemohl nevzpomenout na slavnou úvodní scénu Šumaře na střeše, opěvující tradice.

Takto dokáže konzervativní duše umlčet hlas rozumu. Co nám zbude, jakmile opustíme léta pěstované tradice? Jak velký je to rozdíl v myšlení oproti dřívějším radikálům, jako byl abolicionista Thomas Clarkson nebo Richard Cobden. Otrokářství existovalo tisíciletí a Obilné zákony staletí. Poté, co Clarkson ve své eseji o zákonnosti otrokářství v roce 1785, kterou psal jako student v rámci esejistické soutěže pořádané univerzitou v Cambridge, dal dohromady všechny argumenty, tak mu to došlo – „Jestli to, co jsem napsal, je pravda, tak někdo tu katastrofu (tj. obchod s otroky) musí zastavit.“ A učinil si ze zrušení otroctví celoživotní poslání. Stejný moment zažili i zakladatelé Ligy proti obilným zákonům – jestliže to, co napsal Adam Smith a další o volném obchodu, je pravda, tak je na čase, aby s protekcionismem někdo něco udělal. A to bez ohledu na letitost systému a „nedozírné následky.“

Badgehot je příkladem člověka, který říká: „Svobodný systém by byl jistě lepší než systém založený na donucení a privilegiích. Ovšem politicky neuskutečnitelný, a proto ani nemá cenu se o něm bavit. Jako nápravu současného systému navrhuji následující tři opatření.“

Nakonec stopou, kterou po sobě zanechal, jsou jen principy toho, jak a za jakých podmínek má centrální banka v krizích půjčovat peníze (viz. Bernankeho přednáška). Bohužel. Zlo, jakmile bylo jednou zavedeno, tak přetrvává i kvůli těmto lidem, kteří ho sice intelektuálně chápou, ale pak se leknou posměchu, který by od hlupáků sklidili, kdyby vážně navrhli se s ním vypořádat.


[1] Lombard Street je místo, kde král Eduard I. usídlil ve 13. století zlatníky z Lombardie. Ze zlatníků se později stali bankéři a z Lombard Street slavná finanční čtvrť, obdoba New Yorské Wall Street.  

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed