Z perspektivy bájné Atlantidy

Mises.cz: 03. září 2018, Urza, komentářů: 2

Pojďme si zahrát hypotetickou hru; myšlenkový experiment. Představme si, že se na Zemi objevila staronová civilizace. Bájná Atlantida se kdysi vážně ztratila pod mořem, ale její obyvatelé byli již tehdy dost technologicky vyspělí na to, aby mohli dlouhé stovky let přežívat ve svém podvodním světě; a za ten dlouhý čas své technologie ještě výrazně vylepšovali, takže jsme pro ně více méně křováci. Někteří z nich nás však zatoužili poznávat, čímž existenci Atlantidy odkryli; a začalo civilizační poznávání, ba dokonce výměnný obchod.

Mohlo by se zdát, že takové civilizaci nemáme co nabídnout; leč ukázalo se, že tak tomu úplně není. S ohledem na jejich masivní úroveň robotizace a automatizace se stala lidská práce Atlantiďanů nesmírně drahou, neboť prakticky všechny manuální činnosti dokázali nahradit stroji, které zajišťují prakticky vše od dopravy a přepravy přes stavebnictví až po výrobu. Něco takového je sice úžasné, avšak kdo chce být v třeba v restauraci obsloužen člověkem, nikoliv robotem, pořádně se prohne. A právě tady přichází naše komparativní výhoda. Práce ve službách všeho druhu je na Atlantidě placena královsky.

Získat naše peníze pro Antlantiďany samozřejmě není těžké; ačkoliv je většina jejich technologií pro nás nepoužitelných kvůli obrovské energetické náročnosti, kterou si mohou dovolit s ohledem na skvělé zvládnutí jaderné fúze, nebyl pro ně problém nastavit část výroby tak, aby produkovali počítačové čipy a další věci kompatibilní s našimi standardy. Řada našich firem tak zkrachovala, jelikož nemohla kvalitou ani cenou konkurovat výrobkům z Atlantidy. To zpočátku vyvolávalo kontroverzi, avšak časem se ukázalo, že lidé, kteří přišli o práci, se uplatnili jinde (tak jako historicky pokaždé s masivním rozšířením nějaké nové technologie; lidské potřeby jsou nekonečné), a životní úroveň všech se ve výsledku zvýšila díky technologiím z Atlantidy; jejich technologie pomohla prakticky ve všech oborech naší činnosti, od zábavního průmyslu přes stavebnictví až po zachraňování životů v medicíně.

Atlantiďané tedy disponují spoustou našich peněz, za které si mohou dovolit platit třeba číšníky, servírky, recepční nebo uklízečky. Za podobnou práci by museli jiným Atlantiďanům platit v přepočtu na koruny několik milionů měsíčně; jenže spousta z nás je ochotna takovou práci dělat i za stovky tisíc, tedy o řád levněji. A zatímco Atlantiďané nejsou ochotni pracovat více než čtyři hodiny denně dva dny v týdnu, my jsme ochotni dělat klidně šest hodin denně třeba čtyři dny v týdnu. A mnozí by za ty peníze dokonce rádi brali dvanáctihodinové směny šest dní v týdnu, což ale Atlantiďané nechtějí, jelikož mají zkušenost, že přepracovaný člověk dělá chyby, a hlavně nedokáže být pořád milý.

Spousta lidí tedy jezdí na Atlantidu pracovat třeba na půl roku či rok, za který si dokázali vydělat v přepočtu několik milionů korun. Představte si, že toužíte po něčem, na co si tady prostě nedokážete vydělat, takže jejich nabídky také využijete. Pracujete šest hodin denně čtyři dny v týdnu a dostáváte za to stovky tisíc měsíčně!

A jednoho dne za vámi přijde reportér z nějakého časopisu, že s vámi chce udělat rozhovor; v dobré víře kývnete. A začnou padat dost divné otázky. Zajímá ho, jaké to je otrocky dřít za tak směšnou mzdu v těch šílených podmínkách.
„Cože? Směšnou mzdu?“
„No jistě. Vždyť neberete ani milion měsíčně!“
„To ne; ale u nás bych si ten milion vydělával roky.“
„Jenže Atlantiďan na vaší pozici by bral těch milionů několik. Nepřijdete si vykořisťován?“
„Ehm, no, ani ne? Jsem rád, že mám tolik.“
„Je neuvěřitelné, jak si vás vykořisťovatelé ochočili. A co ty pracovní a životní podmínky?“
„Jaké podmínky?“
„Jste tu zavřený ve stovce čtverečních metrů, nemáte ani svůj bazén či saunu.“
„Vždyť bydlím v obrovském skvěle zařízeném bytě!“
„Je to barabizna. A co ta pracovní doba? Jaké je to dřít šest hodin denně čtyři dny v týdnu?“
„Vlastně je to docela úleva, my děláme běžně osm hodin denně pět dní v týdnu.“
„Ale to je přece hrozné! Jen proto, že u vás je to ještě horší, přece nikdo nemá právo s vámi zacházet jako s dobytkem!“
„Hm. Vlastně jsem nikdy tak dobrou práci neměl.“
„Ani nevíte, jak šíleně vykořisťován jste. Tohle musí přestat!“
„Cože? Snad se nechcete zasadit o to, abych o tuhle práci přišel?“
„To samozřejmě chci! Tohle zneužívání lidí v horší pozici musí okamžitě přestat.“
„No dobře; a vy mi tedy chcete dát ještě víc?“
„To ne, já jsem jen reportér. Nemohu vás zaměstnat, ale bojuji za to, aby vaši lidé dostávali stejné platy jako Atlantiďané.“
„Cože? Kdybych měl dostávat stejně, přijdu o práci, najmou místo mě Atlantiďana, vždyť já pořádně neovládám jazyk a těžko se orientuji ve vašich společenských zvycích.“
„To nic nemění na tom, že tohle prostě musí přestat. V minulosti takhle otročili naši lidé a my to už nesmíme znova dopustit. Musíte pracovat za stejných podmínek jako Atlantiďané. Tohle je pro vaše dobro!“
No neměli byste chuť ho nakopat do zadku? A nepřipomíná vám to něco?

Přesně v podobném postavení jsou vůči nám lidé ze zemí třetího světa. Zlý kapitalista jim tam postaví továrnu, ve které pracují v podmínkách mnohem horších než my tady, ale zato v podmínkách lepších než ostatní lidé tam; kdyby tomu tak nebylo, nikdo by pro toho kapitalistu pracovat nechtěl, on totiž získává pracovníky právě tím, že jim dá více peněz, případně lepší pracovní podmínky, než dostanou od místních. Ten kapitalista, který zaměstnává ty chudáky, jim tím pomáhá. Samozřejmě to nedělá z altruismu, on na tom vydělává, ale zároveň jim pomáhá (byť tak činí ze sobectví). Pomáhá jim mimochodem mnohem více než všichni aktivisté zde, kteří protestují proti tamním špatným pracovním podmínkám či se snaží sabotovat nákupy od firem, které využívají levnou pracovní sílu. Tím poskytují tamním lidem podobnou službu jako ten reportér. Snaží se jim vzít tu nejlepší možnost, kterou mají (protože jim nepřijde dost dobrá v porovnání s možnostmi, které nemají), ale nenabízejí jim nic lepšího místo toho; mimochodem kdyby nabízeli, nemusejí jim nic brát, ti lidé by sami prostě té lepší možnosti využili.

Že pracovní podmínky v těch šílených továrnách se nedají srovnávat s tím vymyšleným příkladem na Atlantidě? Záleží jen na tom, z čího pohledu se na to díváme. V dávné minulosti (a někde i v současnosti) se lidé dožívali malých desítek let, byla obrovská novorozenecká úmrtnost, všichni jen dřeli, aby si vydělali alespoň na jídlo; naprosto běžně hladověli a trpěli. Oproti takovému středověku byly i továrny za průmyslové revoluce docela selanka; ostatně proto se tam také lidé z venkova stěhovali. Ta práce byla z dnešního pohledu hrozná, ale z perspektivy tehdejších lidí to bylo o hodně lepší, protože sice pořád dřeli, ale už alespoň nehladověli. Dnešní práce je zas o něčem jiném. A ta na Atlantidě představuje další level.

Pro Atlantiďany (a snad i naše vzdálené potomky) je tedy naše současná práce tímtéž, čím je pro nás práce lidí ve třetím světě; tedy hrůzou. A neexistuje žádný argument, kterým by šly obhájit zásahy našich aktivistů, ale ne těch z Atlantidy; považujeme-li tedy jednání reportéra za nesmyslné, logicky nemůžeme jednání současných aktivistů hodnotit jinak, neboť neexistuje žádná objektivní metrika „hrozných pracovních podmínek“ a „směšné mzdy“, tohle vždy závisí jen a pouze na tom, co si určíme jako standard (a za ten vždy bereme to, nač jsme zvyklí). 

Pochopitelně máme tendenci brát jako normu to, v čem žijeme, a mít soucit k těm, kdo mají něco mnohem horšího. Jenže přesně to dělal i ten reportér z mého příkladu! Pro něj z jeho pohledu byla šestihodinová pracovní doba čtyři dny v týdnu stejnou otročinou jako pro nás ty továrny za průmyslové revoluce. Jeho upřímné lidské zděšení se tedy vůbec v ničem nelišilo od toho dnešního aktivistického. A ačkoliv je taková reakce pochopitelná, nikomu nepomáhá; naopak škodí.

Správným řešením – pro Atlantiďany i pro nás – není pranýřovat ty podnikatele, kteří dělají pro ty chudé sice málo, ale pořád alespoň něco; oni totiž dělají víc než většina jejich kritiků. Zlý kapitalista vykořisťující pracovníka ve třetím světě pomáhá chudým nekonečněkrát více než všichni s odpuštěním „dobroserové“, kteří jim sami nic lepšího nabídnout nedokáží, ale jsou hluboce morálně pohoršeni chováním podnikatele. Jsou asi jako člověk, který přijde k tomu, kdo hodí žebrákovi skývu chleba, a začne mu nadávat, že mu nedal alespoň talíř guláše, avšak sám mu nehodlá dát vůbec nic. Pokud totiž přijdete na způsob, jak těm lidem pomoci, nemusíte kapitalistům nic vyčítat, ti lidé sami využijí vašeho způsobu a v té práci skončí; dokud ale nic lepšího nabídnout neumíte, pak těm lidem alespoň neberte tu nejlepší dostupnou možnost, kterou jim dává někdo jiný (byť z chamtivosti a pro zisk; pořád jim ale pomáhá více než vy)! Ani já pochopitelně nechci, aby se ti lidé měli špatně; ale nehodlám jim škodit jen proto, abych měl pocit, že něco dělám.