Zachraňte tuňáky prostřednictvím vlastnických práv

Mises.cz: 06. prosince 2010, Robert P. Murphy (přidal Jakub Skala), komentářů: 0

V průběhu posledních dvou týdnů přinášelo National Public Radio (NPR) příběhy o stavu tuňáka obecného a o záchranné kampani, které má tuto ohroženou rybu zachránit. Restaurace a řetězce supermarketů se zavázaly bojkotovat tuto rozkošnou vodní kreaturu dokud vláda nesníží rybářské kvóty. Někteří rybáři se přirozeně sníženým kvótám brání, protože to by ohrozilo jejich obživu.

Celá tato episoda je jen další ukázkou konfliktu, který vyvstává, pokud se vládní regulace snaží vyřešit problém, který způsobuje nedostatek vlastnických práv. Pokud by lidé vlastnili části oceánu, potom by byl  tuňák obecný všudypřítomný stejně jako dobytek.

Konflikt

Budeme citovat z reportáže NPR, abychom shrnuli situaci před nedávno proběhlou konferencí, která se tímto problémem zabývala:

Paříž, 24. listopadu 2010

Záchranná skupina WWF se dala dohromady s restauracemi a obchodními řetězci, aby donutily státy nastavit v rámci mezinárodní konference v Paříži přísnější regulace rybolovu tuňáka obecného v Atlantiku.

WWF tvrdí, že tato ryba, populární například při konzumaci sushi, je na pokraji vyhynutí.

Skupina za záchranu tuňáka tvrdí, že francouzské supermarkety Carrefour S.A. a Auchan, francouzský gigant Sodexo a britský řetězec restaurací Pret A Manger a Moshi Moshi patří mezi společnosti, které slíbily, že přestanou tuňáka prodávat, dokud se situace nezlepší.

Tyto společnosti se spojily WWF, aby donutily International Comission for the Conservation of Atlantic Tuna (ICCAT), aby podnikla „urgentní akce“ k záchraně této ryby, jejíž domovem je Atlantik a Středozemní moře…

WWF a další záchranné skupiny chtějí, aby 48 členů ICCAT posunulo nebo dramaticky snížilo kvóty na lovení tuňáka.

Nicméně někteří rybáři tvrdí, že by to vedlo ke ztrátám pracovních míst a poškodilo již tak trpící průmysl.

Jak se ukázalo, ICCAT nastavila kvóty na 12.900 metrických tun, na úroveň, která údajně povolí „maximální udržitelný výnos z tuňáků odedneška do roku 2022.“ Podle ICCAT „je rovnováha mezi respektem k přírodním zdrojům a ekonomickou aktivitou rybářů možná.“

Záchranné skupiny byly výsledkem zděšeny a nazvaly meeting „totálním selháním“ při záchraně tuňáka obecného. Kritici poznamenali, že dokonce vlastní vědecké analýzy ICCAT ukazují, že je pouze 70% šance, že nové kvóty jsou konzistentní s udržitelností stavů tuňáka obecného.

Obecní pastvina

Problém přílišného rybaření je jasný. Nové kvóty ICCAT možná fungovat budou, možná nebudou. Tak nebo tak existuje zřejmý problém, kdy rybáři loví ryby rychleji, než se ty stíhají reprodukovat. Ekonomové tento jev nazývají „tragédie obecní pastviny', kde každý jedinec bere ze společného zdroje bez úvahy o dopadu na všechny ostatní.

Původně byl koncept tragédie obecní pastviny používán k analýze hypotetické středověké pastviny, kde mohl každý pasáček nechat dobytek žrát tak dlouho, jak chtěl. I když bylo všem jasné, že tam žilo více dobytka, než kolik mohla země uživit, nebylo v ničím zájmu snížit své stádo, protože někdo jiný by tento krok jednoduše vyvážil zvětšením svého stáda.

Tragédie obecní pastviny byla vyřešena přesunem ohrady – i.e. přidělením vlastnických práv ke konkrétním parcelám. Posléze potřeboval pasáček povolení od majitele pozemku, aby se mohla zvířata na daném pozemku pást. Majitel pozemku měl zájem na dlouhodobém poskytování maximálních služeb a tedy omezil celkový počet pasoucí se zvěře pod úroveň, která existovala ve stavu „kdo dřív přijde, ten dřív mele.“

Privatizace oceánu

Stejná logika se dá obecně aplikovat na vodní zdroje včetně ryb. Principiálně se dá problém přílišného rybaření jednoduše vyřešit, pokud by byly „kousky“ oceánu převedeny do soukromých rukou. Místo aby se scházelo 48 zemí, aby určily „ty“ kvóty, majitel(é) každého kousku by sami určovali individuální pravidla, pro daný kousek oceánu.

Privatizaci oceánu by samozřejmě doprovázely jisté logistické obtíže. Například pokud by se ukázalo, že je příliš nákladné umístit obří sítě vedoucí až ke dnu oceánu na hranicích jednotlivých pozemků, potom by mohly ryby volně plavat z jednoho pozemku na druhý. Situace by byla podobná té na pevnině předtím, než rančeři objevili oplocení ostnatým drátem.

V takovém případě by jedním z řešení mohlo být, že by podnikatelé kupovali přilehlé kousky tak, aby vlastnili obrovské množství oceánu. A to tak aby majitel(é) nějakého konsolidovaného majetku měli co největší příjmy z omezení objemu rybaření, které by se v dané oblasti mohlo provádět.

Alternativou, která dává větší smysl, je ustanovení vlastnických práv na mořské tvory samotné, podobně jako se značkuje dobytek. Ke sledování svého plovoucího majetku by majitelé mohli používat radiové náramky (na velryby a větší ryby) nebo pokrýt hejna ryb neškodnou radioaktivní substancí.

Pro čtenáře, kteří takové návrhy nikdy neslyšeli, mohou znít tyto nápady přitažené za vlasy. Ale tohoto tématu se dotýká poměrně velké množství literatury, příklad naleznete zde a zde.

Vládní vs. tržní správcovství

Vládou řízené podniky trpí problémem ekonomické kalkulace, který popsal Ludwig von Mises (původně jako komentář k úplnému socialismu). Jelikož tvoří zisky skrz koercitivní zdaňování a jelikož často zakazují konkurenci, nemají vládní podniky tušení, zda poskytují služby svým zákazníkům tak efektivně, jak je to možné.

Ale mimo tento fundamentální problém s kalkulací je zde ještě jeden prozaický problém – motivace. Konkrétně vládní úředníci, kteří mají na starost „ochranu ohrožených druhů“ se o tyto druhy nestarají ani z daleka tak dobře, jako by se o ně starali soukromí vlastníci, kteří by osobně sklízeli zisky se zvýšením tržní hodnoty svých zdrojů.

Například nějaký africký stát může tvrdit, že se zavázal zachránit bílého nosorožce. Ale jak moc se budou ve skutečnosti státní úředníci reálně zajímat o utrácení peněz k potlačování pytláctví? Přesto v případu bílých nosorožců v jižní Africe, kde byla zavedena vlastnická práva – tak, že zvířata nebyla již déle kontraband, ale ceněný majetek – byl obrat v populaci nosorožců závratný.

V případě rybaření jsou vládní regulace často výstavkou neefektivity a nechtěných následků. Typickým případem je, že vláda deklaruje, že lidé mohou rybařit jen v určitém ročním období, ale během této „rybářské sezóny“ je možné všechno. Samozřejmým důsledkem je, že se rybáři vybaví vysoko kapacitními loděmi, kterými mohou chytit za velmi krátkou dobu velké množství ryb.

Dokonce i v tomto případě je výsledkem plýtvání. Drahé „státem vytvořené“ lodě jsou používány pouze krátkou dobu v roce během rybářské sezóny a zbytek roku jen kotví v přístavu.

S postupem času, kdy se komerční rybářské lodě stávají sofistikovanější a kdy více podnikatelů vstupuje do odvětví si vláda uvědomí, že rybí populace ani nyní s omezeným obdobím možnosti rybolovu nepřežije. A tak vláda zavede nová opatření, která slouží ke snížení produktivity rybářů. Například vláda zakáže sítě určité velikosti (popř. malá oka, aby mohly mladé ryby uniknout) nebo omezí velikost plavidla, které může být k rybolovu použito.

Všechny tyto hlouposti by mohly být z velké části eliminovány zavedením soukromého vlastnictví. Primární brzdou proti nadměrnému rybaření by byla cena, kterou by si majitel určité části oceánu stanovil za „pronájem“ svých vod komerčnímu rybáři. Majitel oceánu by neměl zájem nutit své zákazníky k používání neefektivních vybavení nebo technologií a neexistovali by arbitrární „období“, kromě těch, které odpovídají přírodním biologickým cyklům ryb.

Závěr

Se špatně definovanými vlastnickými právy se mezi lidmi objevují konflikty. Obracení se na vládní regulaci tento problém pouze zhorší, protože vládní úředníci nemají ve skutečnosti na srdci zájmy „společnosti“. Pouze opravdové vlastnictví může vyřešit problém nadměrného rybaření. Tuňák obecný potřebuje více kapitalismu!

Původní článek naleznete zde.